Spisovatelská výzva: Den 21

Úkol #21: Kávová víla

V 6:48 jsem zjistil strašlivou věc. Dopil jsem svůj hrnek kafe a šel si nalít další. Ale.

Kolem kávovaru stal hlouček mých kolegů. S tragickými pohledy sledovali mašinu produkující ten nektar bohů jako nějaký totem.

Po tom zdrcujícím zjištění v 6:48 jsem došel jsem zpět ke svému stolu. Nějak. Zoufale jsem sledoval tabulky dat, které kvůli nedostatku kofeinu v krvi vypadaly jako podivné písmo dávno ztracené civilizace. Nebo mimozemšťanů. Můj život se hroutil. Realita přestávala dávat smysl.

Zbývalo 59 minut do konce mé směny. Ah, teď už jen 58.

Pocítil jsem prudký nárust adrenalinu v žilách. Eh, nebo v čemkoli, co žraloci místo oběhového systému mají. Jako bych ucítil krev ve vodě. Na kilometry daleko.

Vyskočil jsem od stolu, odhodil své pořadníky a barevná lepítka a popadl svou klávesnici jako válečnou sekyru. "Kdo a jak to kafe získal?!" zařval jsem. Ve své hlavě. Ve skutečnosti jsem se zvedl ze své kolečkové židle a nenápadně se rozhlédl po našem kanclu. Nikde jsem to černé tekuté zlato neviděl. V nose mě však ta svůdná vůně stále šimrala. Skoro jsem ji cítil na jazyku. Polkl jsem, v hrdle příšerné sucho.

Cítil jsem se jako ti herci v reklamách na Snickers. Jak jsou v jednom okamžiku primadony a Hulkové a tohle všechno, pak si kousnou do tyčinky a vše je v pohodě. Nejspíše bych se tam vyjímal taky dobře. Byl bych takový nesmělý herec. Který se bez kofeinu promění ve vikinga. A pak zpět v nesmělého herce. Skoro jsem to viděl před očima.

"Která špína mi upírá můj právoplatný nárok na Kafe?!" zaburácel bych.

Cítil jsem se slabě. Nejspíše spánková a kofeinová deprivace. Hlava mi spadla trochu dolů a já se s trhnutím probral.

Uvědomil jsem si, že stojím v uličce. Všichni se na mě šokovaně dívali.

Stál jsem uprostřed místnosti, v jedné ruce kabel od myši jako nějakou obětinu vyšší mocnosti... a uvědomil jsem si, že jsem se ztratil ve svých fantaziích natolik, že jsem je řekl nahlas.

Zrudl jsem a skočil zpět do svého boxu, sedl si tak prudce, že pode mnou židle podjela a já spadl na zem.

"Eh, Růžo, jsi v pohodě?" zeptal se kolega ve vedlejší buňce.

Růža jsem byl já. Pan Eduard Klokočník. Jedna kolegyně loni odněkud vyhrabala, že klokočník byla profese vyrábějící růžence a modlící šňůry. Žil jsem s tím jménem osmatřicet let a pevně věřil, že je to jen náhodný sled písmen. Nebyl. K neuvěření v našem kanclu nebyl hned jeden, ale rovnou dva další Eduardové. A tak jsem se stal Růžou.

Ozval se tlumený smích a na chvilku se rozběhl odlehčený rozhovor. Rozpačitě jsem vstal a přisunul židli zpět ke stolu, když jsem si uvědomil, že...

"Tumáš, Růžo," ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se a tam stála Terezka. V ruce měla plato s pěti kelímky ze Starbucksu a nesměle se umívala. "Alča psala, že se porouchal kávovar, tak jsem si přibalila instantní a vzala vám z noční nějakou rychlou dávku na cestu domů."

Zasmála se, až se její bílé zuby blýskaly skoro stejně, jako její svatební prsten.

"Jsi moje spása," dodal jsem dojatě a opatrně kelímek vzal.

"Jen si pošmákni," mávla na mě ta kávová víla a byla pryč.

Den 20 | Úvod | Den 22