Moira | Spisovatelská výzva: Den 22

Nejspíše jsem nepodchytila podstatu zadání úplně nejlépe, ale čert to sper. Tohle jsem chtěla napsat. Tečka. Není to příběh. Ale když jsem uviděla zadání, začala jsem tak psaním přemítat a najednou jsem měla více než stránku popsanou. Kvůli limitu jsem se do toho nemohla pořádně ponořit – je to brutálně zjednodušený pohled, který jaksi násilně vede k jednomu rozuzlení, abych to udržela v rámci zadání. Zamyšlení představuje chybnou logiku. Ale mě se ten konec líbí. Je podivně – především na mě – optimistický. Proto tuto první verzi nechám, i když zcela zadání nesplňuje, představuje ne zcela korektní argumenty a není nijak strukturovaný, myšlenky skákají sem tam přesně jako ve chvíli, kdy jsem to psala. Asi jsem měla takovou náladu. .) m.

Myšlenku – nebo možná spíše pravdu – že jsme když už ne klasičtí hrdinové, tak hlavní hrdinové našeho příběhu určitě. Jsme ti nejdůležitější. Zní to sobecky. Ale je to pravda. A neměli bychom se za to stydět.

Jsem poměrně líné stvoření. Člověk domácký. Ráda sedím ve svém sedacím pytli a mám nohy vyhozené na radiátor, který mi je zahřívá. Na parapetu okna nad ním mám položený hrnek s horkým čajem, černý s citrónem a bez cukru prosím, který pomalu upíjím. Tak si lenoším a čtu.

Ani zdaleka. Dříve, když jsem ještě spřádala sny plné nebezpečí a nereálna, bych se možná i zastyděla. Kde jsou všechny mé ambice? Kde jsem zanechala ty obrovské sny?

Čas je ze mě sedřel. Stále sním. Stále mám svá nereálná přání. Ale trochu se změnily.

Nechci být člověk, který zachraňuje ostatní z nebezpečí. Nechci být vůdce, který má na starosti tolik životů a topí se v povinnostech. Nechci být pionýrem nových směrů ani objevů. Nechci být ani v balíku, jelikož proces vydělávání peněz šanci mé spokojenosti také podstatně snižuje. Člověk se nad tím jen musí zamyslet a dojde mu, že to možná opravdu nejsou peníze, které jsou všechno.

Chci být šťastná. A to je možná přání nejnebezpečnější.

(Osobně si myslím, že toho dosáhli jen opravdu oddaní asketové a tiší mniši na východě. Myslím stav pokud už ne vyloženě štěstí, tak dlouhodobé spokojenosti a vyrovnanosti. Člověk je jednoduše tvor vždy nespokojený. Vedlo to k našemu přežití. Proto musí naprosto změnit svůj způsob uvažování a života, aby našel vnitřní mír. A to jen tak každý nedokáže. Štěstí totiž je proslule známý krátkodobý stav. A tak vzácný.)

Zkusme nad tím pouvažovat. Co dělá postavu záporákem? Že má jiný náhled na věci než zbytek společnosti? V tom případě by mé válení šunek bylo přímo trestné. Dnešní hyperaktivní doba nakonec po všech chce 150 % výkonu a zapojení.

Že dělá morálně diskutabilní činy? Nu, a proč je dělá? Pochybuji, že se záporák narodil s nutkáním se tak chovat. Takové je povětšinou udělala společnost. A oni se bránili. Chtěli být šťastní, a proto se o to budou prát. I špinavými triky. Z jejich pohledu – z pohledu, který do nich vtloukla společnost – je to také správné.

Vezměme si atleta. Olympijské hry. Zoufalství, jelikož ví, že není nejlepší. Ale ta vítězství potřebuje. A tak sklouzne k dopingu.

Tragický příběh v jednom odstavci, v řádce a půl. Zde bude zcela jistě záporák. Nakonec, ostatním tvrdě trénujícím atletům tak bere jejich životní příležitost. Ale víme, proč to tak udělal?

Je tu malá skupina lidí, kteří se, de facto, opravdu rodí s nutkáním například vraždit. Ti s mentálním postižením. Jelikož zde ale rozebíráme otázku, zda je záporák hrdina, nemusíme nadále pokračovat. Lidé s takovým onemocněním často neví, která je levá a která pravá. Nebo jsou nastaveni jinak. Tudíž tímto jemným sítem také prošli.

I kdybychom si vzali zbytečně překombinovanou konstrukci dobrého člověka, který pro vyšší cíle dělá příšerná zvěrstva a nenávidí se za to – i tento svou oběť považuje za to nejdůležitější.

Ve svém jádru si každý myslí, že je hrdina. I záporáci. Ti pro to často mívají mnohem pádnější důvody, než ti na druhé – a většinou přijatelnější – straně. Jen se neslučují se zbytkem společnosti.

V našich očích jsme ti nejdůležitější. Dle některých myšlenkových směrů možná existujeme pouze my a vše kolem je jen smyšlenka.

Ale. Co váš soused? Bývalý milenec či milenka? Rodiče, děti, kolemjdoucí, který má špatný den? Naprostý cizinec, kterého jste nikdy nemuseli potkat, ale vaše fotka na něj vyskočila na sociálních sítích? Pro ty se z jakéhokoli důvodu můžete stát záporákem.

Myslím totiž, že tak to být musí. Většina lidí bez protiváhy netuší, co dělat. Bloumá životem. Nezná svůj cíl. Tak potřebuje něco, proti čemu bojovat.

Zvláštní shodou náhod nás to poté dělá lepší. Po tisíce let to tak bylo a nejspíše to tak i bude.

I my jsme v očích některých záporáci. Ale jsme i hrdinové. Proč? Jelikož jsem si jistá, že bez nás by se nikdy nestali lepšími. Není to podivné a kuriózní?

Den 21 | Úvod | Den 23