Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Tolik námětů, tolik možností, tohle zadání je pro psaní doslova zlatý důl... a mně z nějakého důvodu ten den naprosto nesedlo. Samozřejmě, že to tak muselo být. *smích* První, co mě napadlo, bylo temné. Hodně temné a už po první řádce jsem si uvědomila, že o tom nechci psát. Pak jsem si vzpomněla na svou bývalou práci a rozhodla se napsat možná stále smutný, ale trochu méně temný příběh. Ono je to s takovým zadáním docela těžké, napsat něco veselého. Asi mě napadají pouze špinavé příběhy, heh. m.
Svou práci dělám celý život. Být pečovatelkou je náročný. Ještě těžší je být ošetřovatelkou vážně nemocných lidí. Ale nejtěžší, nejhorší je starat se o ty, kteří si už stářím mnoho nepamatují. Nebo zapomněli pro nějaké mentální ochoření.
Při této práci člověk musí mít dost empatie. Aby se o klienty staral s láskou a něhou. Ale nesmí jí mít příliš. Jelikož pak taková práce člověka zničí.
Je to těžký job jak psychicky, tak fyzicky. Přesto bych nikdy neměnila za nic jiného. Byla to má vysněná práce. Od chvíle, kdy jsem byla malá holka a starala se o svou nemocnou babičku až do její smrti v roce 19XX. A bývala bych ji dělala do konce svýho života, kdybyste mě neodvedli přímo z mýho placu.
Víte. Každý den vstáváte do práce a pak se musíte usmívat a s láskou a něhou se starat o starý lidi, kteří to v lepším případě berou s vděkem, ale většinou pouze s lhostejností. Někdy dokonce i se vztekem. Občas je to stařecká demence. Jindy Alzheimer nebo jiná mentální choroba. Nechtějí. Ale starý věk doběhne každého. A vy se usmíváte i když se cítíte na sračky, jste vyčerpaní, bolaví a nemáte svůj den. Za to vás platí. To je vaše profesní hrdost.
Přesto bych své klienty za nic na světě nevyměnila. Každodenní rutina, kdy některým pomáhám se obléct, doprovázím je do jídelny a donáším jim jídlo. Odvádím je na záchod a hledám pro ně jejich telefony. Pokud to stihnu, tak si s nima sednu na kávu a povídáme si o starých časech, o jejich starých časech, víte. Během těch pár minut pauzy mezi ranním nástupem a odpolední pauzou na oběd. Pokud není jiná práce. Jeden se v tomto oboru nikdy nezastaví. Vždy je potřeba něco udělat. Poskládat. Uklidit. Doprovodit. Nakrmit nebo uklidnit.
Většina vaše drobná gesta neocení. Ale pro ně to neděláte. Děláte to pro ten zbytek, ta zlatíčka, která se na vás každý den nádherně usmějí a jakmile vás spatří, tak se úplně rozzáří.
Poslala jsem k Bohu už desítky duší, pro které nastal jejich čas. Poté jsem je připravila na jejích poslední cestu. I to je nakonec práce pečovatelky.
Ale jednoho dne... pamatuju si to dobře. Bylo to před Vánoci v roce 20XX. Starala jsem se o ubohého pana XXX, který ležel v posteli a nemohl se pohnout. Začal opět odmítat jídlo, pár dnů potom, co mu vytáhli sondu. Jídlo prskal. Léky plival. Návštěvy měl sotva jednou za tři měsíce...
Sestřičky v takových zařízeních jsou stejně vytížené jako pečovatelky. Ne možná fyzickou prací, ale to jejich papírování je nekonečný. Jsou rády, když jim ošetřovatelky trochu vypomůžou. Pracovala jsem v tom sanatoriu už dlouhých patnáct let. Nebylo těžké vzít si na starost prášky mých klientů, pro které jsem byla klíčový pracovník. To znamená, že jsem je měla na starosti a jejich rodiny se na ně ptaly hlavně mě. Svěřili mi je do péče. Věřili, že se o ně postarám.
Podivně, nebylo těžké poslat XXX do náruče pána Boha. Trpěl. Byl to vojenský pilot a takto přežívat, to pro něj byla potupa. Byl v tom sanatoriu už osm let a na začátku se mnou tančíval v jídelně, vtipkoval a se všemi sestřičkami flirtoval. Chřadl mi před očima a nenáviděl to. Měli jsme právo ho zde stále držet?
Pak přišel známý designér. Zlomilo ho, když se jeho ruce začaly třást tak, že nedokázal nadále kreslit ty své návrhy.
Laborantka, která se stále, každé ráno, sháněla po svém mikroskopu. Zapomněla, že už roky nepracuje.
Dělníci, doktoři, profesorky a inženýři. Chudí i bohatí, myslitelé i vyučení. Všichni stárli. A tolik z nich trpělo.
Poslala jsem je k Pánbíčkovi. Bylo to správné rozhodnutí.
Vždy si to budu myslet, drahý pane policisto. Ať si kdokoli tvrdí, co chce. Já mám svědomí čisté.