Moira | Spisovatelská výzva: Den 25

Rozlousknout zadání byl oříšek. Myslím ale, že jsem se s tím poprala slušně. ^^ Přepískla jsem jak časový limit, tak i stránky, ale než jsem do příběhu vkomponovala náhodná slova a postavu, ztratila jsem nit k původní myšlence a musela se zpátky nějak probít. *smích* m.

Úkol #25: Ve vzduchu visí... láska alergie slevy

Podzim je jedine obdobi, kdy muzeme byt spolu. Po praci?

To mi před směnou napsala má přítelkyně. Optimisticky jsem jí odpověděl, že s tím počítám. Ale viděl jsem to bledě.

Promnul jsem si oči a natáhl se po kafi. Z procházení programu a řešení jeho nejhorších bugů se mi už rozjížděly oči. Tento problém byl fakticky osina v zadku. Člověk zalepil jednu díru a na jiném místě jich vyskočilo dalších pět. Došel na nové řešení původního problému, který se vyhnul cestě přímo do pekel s otevřením dalšího tuctu chybových hlášení – a začala selhávat úplně jiná část programu. Byla to prostě fušerská a odfláknutá práce, která se nedala ani smysluplně opravit.

Samozřejmě, že to naše firma musela koupit. Slevy, slevy, slevy.

Před slevami je i ten nejmoudřejší muž často úplně pitomý.

Dokonce i Áňa. Jakmile viděla boty ve slevě, šla po nich jako žralok po krvi.

Strávil jsem další dvě hodiny neproduktivním procházením různých manuálů, jestli se tam náhodou nenacházelo zázračné řešení.

Koukl jsem se na pracovní chat našeho týmu a postřehl, že se někteří bastardi už začali loučit. Bylo pět minut do konce směny. Parchanti. Já tu strávím minimálně hodinu přesčas, než to hodím do klína někomu s vyššími pravomocemi. Byl jsem na to holt příliš krátký.

Jen kdyby to někdo, kdokoli z týmu, vzal. Nabručeně jsem dopil zbytek studeného kafe a odevzdaně se připravil na fakt, že minimálně půl hodiny tady zkysnu jen proto, že budu čekat na nalogování seniorů z další směny.

Konečně jsem napsal krátké rozloučení a odhlásil se dříve, než po mně někdo mohl něco chtít. Programovací jazyk jsem nechtěl už nikdy vidět. Nebo alespoň do další směny.

Rychle jsem se převlékl a koukl na telefon. Měl jsem skoro hodinu zpoždění. Okamžitě jsem své přítelkyni zavolal.

"Nic se neděje. Když jsi mi nevolal, zůstala jsem trochu déle v nemocnici. Pamatuješ si na tu chudou zdravotní sestřičku, o které jsem ti povídala?"

"Ta, která mi dala ten kontakt na mou novou doktorku."

"No, sedly jsme si na kávu a zjistily, že obě děláme domácí mýdla, dokonce sledovala moje youtubkové tutoriály, když začínala. No není to malý svět? Hm, tak jak na tom jsi? Už mám vyjít?"

"Sejdeme se u mostu, jo?" zeptala se a slyšel jsem v jejím hlase smích.

"To zní jako plán," souhlasil jsem lehce a zavěsil. Rozhodným krokem jsem si to zamířil do květinářství. Dárek nikdy neuškodí. Obzvláště dneska.

Čekal jsem před mostem. Ne na něm, jelikož tam foukal studený vítr a nechtěl jsem, aby se Anně udělalo zle.

Byla to poměrně sžíravá ironie. Já, naprosto zdravý chlap, jsem se rád zavíral doma a málokdy mě něco vyhnalo od mého počítače. A Anička, která by nejraději procestovala celý svět, musela být většinu roku zavřená uvnitř, zabalená v několika vrstvách oblečení i za vysokých teplot.

Jaro – alergie. Všude vražedné stromy a květiny trousící pyly.

Léto – klimatizace. Přechod z horka do chladu klimatizovaných místností.

Zima – nízké teploty všude. Během zimy jsme fakt nevycházeli, když jsme nemuseli.

Život člověka s alergiemi byl už tak dost těžký, ale když se u někoho objevila chladová alergie, bylo to úplně v háji. Vlastně jsem před Áňou ani netušil, že něco jako chladová kopřivka existuje. Nemoc, kdy se člověku po ovanutí nebo stykem se studeným vzduchem, tekutinou, čímkoli takovým udělalo slabo nebo špatně. V horších případech mu vyskákaly pupínky. A v nejhorším došlo na anafylaktický šok.

Viděl jsem Annu v tom jejím zářivě žlutém kabátě přicházet už z dálky. S úsměvem jsem jí vyšel naproti a předal jí kytici jejích oblíbených slunečnic.

Prodávalo je jediné květinářství v celém městě. Věděl jsem to naprosto jistě. Museli je kvůli mně speciálně objednávat.

"Nechal jsem tě čekat. Omlouvám se," odvětil jsem a upravil jí šálu, do které byla zachumlaná, tudíž jí zahřívala větší část obličeje. Pak jsem ji objal kolem pasu a pomalu jsme se sunuli směrem k centru.

"Kreténští kolegové," zamručel jsem a Anna se tiše zasmála. Chvilku jsme v tichu kráčeli, zatímco si hrála s kyticí.

"Podzim je jediné období, kdy můžeme být spolu. Venku myslím. A pouze za babího léta," povzdechla si ne smutně, ale spokojeně. Byla taková. Viděla v každé situaci to nejlepší, a proto jsem ji tak miloval. Propletl jsem si s ní prsty.

"Kdo potřebuje svět venku? Mám tebe," políbil jsem ji na tvář a Anna mě praštila.

Lstivě na mě pohlédla a do očí jí částečně spadala její ofina. "Víš, viděla jsem teď jedny fakt hezké boty. Byly ve slevě..."

Na slevy skočí pouze naprostý hlupák. A přesto jsem za ně byl rád.

"Taky pro tebe mám překvapení. Na večer," pronesla šibalsky.

Široce jsem se usmál a se znovunalezenou energií vykročil k obchoďáku. Anna se tiše smála a loudala se za mnou.

A přesto, kdybych mohl, zase bych se do ní zamiloval nanovo.

Den 24 | Úvod | Den 26