Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Jakmile jsem zahlédla zadání, měla jsem rozporuplné pocity. Nějak mě nic... nenapadlo. Nu, Lewis s jeho Letopisy Narnie nejsem, heh. Chvilku jsem nad tím dumala, až jsem si vzpomněla na jeden den kdysi dávno, když jsem ještě byla malá holka. Dodnes si nejsem jistá, kolik jsem si představovala, jelikož jsem v ten okamžik trpěla velkým spánkovým deficitem a navíc byla v šoku. Ale detailně a v teplých oranžových a zlatých barvách si to vybavuji dodnes. Má vylosovaná postava je Drsný kovboj. Shodou okolností se i v té vzpomínce jeden kovboj nacházel a pokud to není osud... ^^ m.
Byla jsem malá holka. Byla jsem dost malá, abych se ještě čas od času rozpačitě schovávala za rodiči, ale zároveň dost velká, abych chodila venčit naše psy. Naše velké psy, pro úplnost.
Jako vášnivý čtenář a dítě bez řádného sebeovládání jsem četla přes noc. Jakmile začali zpívat ptáci a nebe se rozjasňovalo, uvědomila jsem si, jak pozdě – nebo spíše brzy je. Kniha už naštěstí byla dočtená a jelikož bylo kolem půl páté ráno, mohla jsem ještě pár hodinek dospat.
V naší rodině měl každý nějaké povinnosti. Mou bylo venčit naše psy. Jelikož bylo technicky ráno a já věděla, že nejspíše vstanu pozdě, rozhodla jsem se rovnou psy vyvenčit. A jelikož bylo maximálně půl páté, vzala jsem obě ty naše blbky najednou.
Ta starší byla takový pitomeček. Hodná a neublížila by, ale byla dost hrr a vždy kolem skákala jako dementní pakůň. Druhá byla černá jako uhlí a vypadala na pohled trochu strašidelněji, takže se jí ostatní báli. Zažila si navíc špatnou zkušenost, když byla štěňátko. Jiný pes na ni zaútočil a od té doby byla trochu agresivní k ostatním psům i ona. Z toho důvodu jsem tu starší pustila na volno, zatímco jsem tu tmavou měla na vodítku. I kdybychom potkali psa, nebyl by to problém.
Sešli jsme po schodech ke vchodovým dveřím paneláku a ta starší proletěla dveřmi, jakoby to byla brána ven z pekla. Je zvláštní ale zároveň milé, jak psi dokážou vzít obyčejnou věc a mít z ní vždy radost, že?
Procházely jsme tedy před vchodem, já napůl usínala a čekala, až oba psi dokončí své potřeby. A pak se ta starší zarazila, zvedla hlavu... a než jsem si stihla uvědomit, co se stalo, vystřelila jako raketa někam za roh. Chvilku na to se ozval nepříčetný mužský řev.
Vyběhla jsem tam za nimi a pak stála pod pouliční lampou a třásla se. Kousek ode mě byl dospělý muž, úplně rudý v obličeji ležel na zemi a držel tu naši starší blbku v křečovitém sevření. Pouze ležela, blbě koukala a netušila, co se děje. Myslím dokonce, že vrtěla ocasem a myslela si, že je to hra. Vedle nás seděl jeho pes, Airedale terier (s velkými obtížemi jsem vám to našla, heh). Taky koukal a netušil, co se děje.
A ten muž křičel a řval něco o zabití, jak jeho psa, tak že někoho zabije on. Později jsem slyšela, že to vzbudilo celou mou rodinu, i když netušili, co se dělo. Ale bylo to nakonec nad ránem a jim přímo pod okny.
Chápu, že může být děsivé, když na vás vyběhne obrovský pes. A naše plemeno může vypadat nebezpečně – i když ta nejstarší byla takový roztomilý pitomeček, že se jí bál málokdo. V tu chvíli se to však muselo seběhnout strašně rychle. Výsledkem bylo, že na mě – malou holku, která taky netušila, co dělat – ten chlápek nepříčetně řval a vypadal, že po mně každou chvíli skočí.
Na základní škole jsem rok co rok chodila do soutěže mladých zdravotníků nebo tak nějak se to jmenovalo. Měli jsme nadrilované, jak se v různých situacích zachovat. Zvedla jsem proto před sebe ruce, klidným hlasem jsem mu řekla, že svého druhého psa uvážu k pouliční lampě a poté si tu druhou v jeho sevření převezmu. Ani se nepohnul, zatímco jsem tu tmavší uvazovala.
Je zvláštní, jak ostré některé momenty mohou být, zatímco a ostatní je v mlze. Mám tak proto na jazyku mnoho "jak?". Už si nevybavím, co se stalo, jakmile jsem tu tmavší uvázala. Jak ten muž vstal nebo jak jsem si vzala svého psa. Ani jak odešel, nebo kam.
Vím jen, že mě pak doběhl stres z celé situace. Vzala jsem tu starší a sedla si pod pouliční lampu, zatímco jsem se třásla.
Byl původně naproti přes ulici a díval se na autobusové zastávce na jízdní řád. Byl to takový drsňák s kovbojským kloboukem, vestou, koženými kalhotami i botami s takovým tím divným kolečkem za patou. Jindy bych před ním byla obezřetnější, když však ke mně došel a beze slova si začal hladit jednoho ze psů – už nevím, který to byl, ale řekla bych, že uvázaná tmavší fenka – podivně mě jeho přítomnost uklidnila.
Jakmile jsem se přestala třást, klidně se mě zeptal, jestli jsem v pořádku. Pochválil psy. Řekl, že jsem situaci zvládla velmi dobře a uvázat tu tmavší u vzdálenější lampy byl dobrý nápad. S každou jeho další větou jsem byla klidnější a klidnější, až jsem se o tu lampu opírala a dokázala se roztřeseně usmát.
Vrátil mi úsměv. Z podřepu se narovnal, opřel se o lampu a mrkl na mě.
Dál už netuším, co se stalo. Vím, že jsem se nějak musela dostat domů. Byla jsem další dny příšerně vyděšená, že ten pán přijde a bude z toho problém. Nakonec jsem to ze sebe vypotila a rodiče ho vyhledali a šli se mu omluvit.
Jen netuším, zda ten kovboj byl skutečný, nebo jsem si ho vymyslela.
Jak škádlivě říká můj kamarád: moje město sice je divné a polovinu času netuší, zda se o mě obávat – ať pro mou lokaci, nebo mé mentální zdraví, parchant jeden – ale i na něj to je dost ujetý.
Stejně je to ale svým způsobem krásná vzpomínka. Nebo z ní alespoň ten pocit klidu mám. Řev a rozzuřený pán je jen takové pozadí, zatímco ten okamžik pod lampou jako by představoval vážku zalitou v jantaru. Jako kdyby ještě lampa svítila a teplým žlutým světlem nás osvětlovala. V takových barvách na to vždy budu vzpomínat.