Povídka (hodně stará, ještě před Twilight mánií ) napsaná pod dost velkým vlivem úžasné povídkářky Antionette (až teď, po nějakém čase, s odstupem a po opětovném přečtení, jsem si uvědomila, JAK MOC mě ovlivnila... avšak na nové přepracované verzi už to není zas tak výrazné), a myslím, že by si vám tato upířina mohla líbit.. :)) Je na mé poměry dost krátká, tudíž mi myslím ani nedá nějak zabrat (pokud se však nerozepíšu, jak to mám ve velké oblibě.. :D ). Nu, je to upířina, jak vyšitá, ale mohlo by se vám to líbit.. :))

Něco v jejím životě se změnilo.
Ona si toho nevšimla.
Něco je zatraceně špatně.
A ona to neví. Snad si to jen uvědomuje.
Nebo to ignoruje.
Co se děje?

8. května 2011

Myslela jsem, že už jsem to překonala. Že jsem na něj zapomněla. Ale... ono to nejde. Ono nejde zapomenout na bytost, která s vámi na nějaký čas byla jedinou duší, nejde zapomenout na někoho, kdo vám dal tolik hezkého. Kdo vám tolik ublížil. Ale... přesto nedokážu... nic. Ani zapomenout, ani nenávidět, ale už ani milovat. Je... byl... bude... Tady, támhle, všude... A navíc... navíc jsem si díky němu uvědomila sebe. Díky tomu, jak mi ublížil, jsem pochopila, že předtím jsem žila jen povrchně. Teď vím, že je něco i uvnitř mě. Tam, kde nikdo nevidí. Tam, kde teď kousek ze mě chybí. A donutila jsem se vážit si sebe sama.