Epilog

7. květen 2011 | 12.47 |

Vzpomínala jsem na hromadný pohřeb a znovu se mi sevřelo hrdlo. Dlouho jsem pak jen zírala do vyhasínajících uhlíků, vzpomínala, smutnila, vyčítala si...

Fireplace_by_Brainfcuk
deviantart.com

Na místě bývalé Základny byl teď jen velký pomník s 854 jmény. Přesně. Počítala jsem to.

Osm-set-padesát-čtyři urn s popelem, přes osm a půl stovek mrtvých Lovců, tolik vyhaslých životů, nadějných lidí... a ti všichni jsou uloženi v tajné podzemní kobce.

Už je to měsíc. Je to měsíc po té velké ráně, po tom všem... a já se s tím zcela nedokázala tak úplně vyrovnat. Zamnula jsem si řetízek, který jsem měla na krku. Byl to podivný amulet, průsvitná kapka z materiálu, který jsem neznala. A uvnitř byla další kapka, rudá. Nevím proč, ale byla jsem si jistá, že je to krev. Toto jsem našla v troskách Erikova pokoje. Proto jsem si byla jistá, že je to Erikova krev. Zvrhlý dárek a měla jsem ho odhodit, ne raději spálit. Místo toho jsem jej však nosila jako nejcennější poklad. Nedokázala jsem jej dát pryč.

S povzdechem jsem sedla na motorku a vyrazila. Můj další cíl bylo jedno menší stanoviště. Naposledy skontrolovat a rozloučit se s mými prvňáčky. Ztratili vše a tížilo mě svědomí, že je opouštím i já... ale nedokázala jsem tu zůstat. Prostě nedokázala. Byla jsem zbabělec. Divné, že mi to ani nevadí.

..........

Ruská Základna. Rozhlížela jsem se. V první chvíli mě napadlo: Tady žili Erikovi rodiče... než mi došlo, že to vlastně ani nemusí být pravda. S povzdechem jsem sklopila pohled a zaklepala na dveře kanceláře. Ozvalo se strohé: Dálje.

Muž za stolem byl vychrtlý. Změřila jsem si jej pohledem a pak si znovu povzdechla.

,,Tak eto vy?" zeptal se muž a sjel mě strohým pohledem. Takže to jsi ty? překládala jsem si v duchu. Nereagovala jsem. ,,Ja nadějus, vy panimajete vaši gluposti trebovanie štovy stať atšelnikom stranstvujušij Achotnik. No, my dadim vam licenziju - eto vaša šeja." Doufám, že si uvědomuješ hloupost svého rozhodnutí stát se potulným Lovcem samotářem. Ale licenzi ti dáme - je to tvůj krk.

,,Spasibo." odvětila jsem suše. Děkuju. Lovec podepsal nějaký list a pak mi jej podal. Přeletěla jsem jej pohledem, poté složila a schovala do vnitřní kapsy bundy.

,,No... ja sastajanii." odvětil náhle Lovec. Naježila jsem se. Avšak... mám podmínku.

,,Čto?!" zavrčela jsem.

,,Volk." odvětil jednoduše. Z rohu místnosti se zvedl velký černý vlk a mě se rozšířily oči překvapením. Nevšimla jsem si ho. Což je při jeho velikosti výkon. Sakra, to jsem až tak otupělá?!  ,,Konečno, vy znajete parod achotničich pakety. Eto adna iz lučšich - prasto iznot kontrolja.

No, jestli vy dostatéčno směly, uběditěs što vy spravitsja s něj." dodal. Zírala jsem na něj. Mluvil o Loveckých smečkách, které si Lovci chovají. Avšak v Praze to byly jen psi - proto jsem taky dřela v psinci - tam nebyly takoví malí medvědi... ! A tuto bestii - o které sám Lovec řekl, že je nezvladatelná - si mám vzít sebou?!

,,Net ! Čto mně dělatʹ s nim?" zavrčela jsem. Lovec se na mě významně koukl a já věděla, že nemám na vybraou. Napadlo mě, zda se tohoto vlka vlastně nechtěli zbavit.

,,Nazyvajet sja Bystra." dodal. Zamračila jsem se. Co mě je potom, jestli se ten vlk jmenuje Rychlý... počkat, Rychlá? Ta obluda je ONA?

,,Tahodyr!" sykla jsem na vlka v Temné řeči. Kupodivu mě ale poslechla a podivně krotce ke mě došla. ,,Kak ja dolžen zabotit sja o něj?" zeptala jsem se. Jak se o ní mám starat? zeptala jsem se rezignovaně.

,,Ja ně znaju. Kak vy chatitě." odvětil lhostejně. Takže nedostanu ani radu k tomu, jak se o toho medvídka starat? napadlo mě podrážděně. Stroze jsem kývla a odcházela. Podržela jsem dveře vlčici a ta mě obezřetně následovala, jako by čekala... snad ránu?

,,Pojď malé neštěstí. Budeme tancovat s Temnými až do úmoru." zabručela jsem. Bystra si odfrkla. Jako by mi rozumněla.

..........

Z pohledu Erika:

Roztržitě jsem řídil auto. Vracel jsem se na Dvůr. Co jsem chtěl, jsem udělal. Faosti už po mě nemůže chtít nic. A i kdyby chtěl, může jít doprdele. Už nade mnou nemá žádnou moc. Ne teď... když je Sirochi mrtvá. Zaťal jsem zuby. Stále jsem nemohl uvěřit, že mě k tomu donutila. Jediná bytost, kterou jsem miloval více než sebe, a ona mě donutila.... jí zabít. Cítil jsem pálení v očích a zaklel. Jak jsem sentimentální!! Tak starý Vznešený jako já a bulí jako malé děcko nad jedinou smrtí. Ne. To nejsem já. Musím se sebrat.

Věděl jsem, proč to tak je. Proč jsem tak slabý. Mohl za to prsten, který nemám a kvůli němu nejsem úplný, jsem nevyrovnaný. A ten prsten má ta, s kterou jsem hloupě uzavřel afer. A udělal i něco navíc.

Znovu jsem zaklel. Sakra, v tom posledním ani né roku jsem nasekal více chyb, než předchozích pětset let a vlastně i více. Ani v mládí jsem nenadělal tolik bot.

Z hlavy mi nešla Meye. K čertu s ní, jsou s ní jen problémy. Pevněji jsem sevřel volant, až celý zavrzal. Donutil jsem se zhluboka nadechnout a uklidnit.

,,Ach Meye, ani netušíš, co jsi mě donutila udělat." zašeptal jsem. V podstatě jsem pro ni vlastně udělal věc horší, než pro Sirochi. Sirochi mě zabíjela duševně. Tím, co jsem udělal pro Meye, jsem se definitivně odsoudil k smrti. Pěkné, vážně úžasné...

Stále jsem úplně nevěřil, že jsem to udělal. Udělal to, o čem jsem si myslel, že neudělám, dokud nebudu u konce svého života. Nenáviděl jsem tu povinnost a nikdo by mě násilím nedonutil to udělat.

A přesto jsem to udělal dobrovolně. Proto, aby Meye mohla žít. Zakroutil jsem nevěřícně hlavou. Pak do volantu praštil. Litoval jsem toho činu a zároveň... zároveň byl rád. Že už to mám z krku, že jsem toho schopný... Vlastně bych nakonec nemusel ani umřít...

Kdyby si to neuvědomili... kdyby zůstali Lovci...

S povzdechem jsem ty myšlenky opustil. Je pozdě rozmýšlet nad důsledky svých činů. Nezměním je. Teď už zbývá jen poprat se s tím, jak to je.

,,Nechal jsem ti dar, Meye. Uvidíme, jak si ho budeš vážit." zašeptal jsem bolestně. Šlápl jsem na plyn a ujížděl, ujížděl před vzpomínkami, podivným pocitem náklonosti k Lovkyni, i před tím, co jsem udělal. Ujížděl jsem vlastně před sebou samým.

Navzdory tomu všemu jsem se začal usmívat. Vracel jsem se domů. Domů. A nikdo ani netuší, že jsem nechal svou amuu samotnou i s malým dárkem. Nikdo. A tak to také zůstane. Teď se jen pokusit zapomenout...

..........

Z pohledu Gabriely:

Z posledních sil jsem šlehla svou silou a poslední blok betonu, dělící mě od svobody, vyletěl pryč. Vyškrábala jsem se ven a pak vyčerpaně padla do trávy. Konečně. Byla jsem v těch zatracených troskách přes týden. Když začalo zemětřesení, poslala jmě Rada do sklepení. Hlídat Vznešenou. Zkontrolovat, jestli to vlastně nemá na svědomí ona. Jenže pak přišel Onetnyj a tu Vznešenou osvobodil. Já se stačila zahalit do sféry nicoty. Nebylo to obtížné, realita byla nějak potrhaná. Proto si mě naštěstí ani jeden z dvojice nevšiml. Avšak Onetnyj mě cítil a odhalil by mě, kdyby náhle ta Vznešená nezdivočela a on se jí nevydal pronásledovat.

Teď jsem ležela na trávě. Cítila jsem hluboký žal. Měla jsem to vidět. Měla... přesto mě vize nevarovaly. Muselo se to stát tak náhle, že mé smysly nezaznamenaly změnu - obrovskou destriktivní katastrofu - v mém okolí.

Do vlasů na spáncích mio tekly slzy. Jak smutku, tak i fyzickou bolestí. Začala jsem křičet. Byla to má chyba. Měla jsem je varovat. Jsem Věštkyně.

,,Někdo tam je!" křikl z dálky hlas. Umlkla  jsem a jen se tiše zalykala slzami. Nechtěla jsem vidět, slyšet... vidět. Vidět, co můj příchod způsobí. Oslavy. Bude se oslavovat můj návrat, bude se tancovat na mrtvolách stovky jiných, které jsem měla chránit. Schoulila jsem se do klubíčka a chtěla umřít. Tam dole, pod troskami mě držel pud sebezáchovy, obrovská touha žít, vnímala jsem jen blížící se konec své existence. Avšak teď, když jsem se nemusela zabývat tím, že mě zavalí tuny kamene a když jsem si plně uvědomila, že ne všichni měli stejné pochybné štěstí jako já...

,,Je to žena! Zavolejte na nejbližší Stanoviště, máme další přeživší!" křikl hlas. Trhla jsem sebou. A pak omdlela.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.36 (11x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Epilog dara 07. 05. 2011 - 13:59
RE(2x): Epilog moira 23. 05. 2011 - 13:51
RE: Epilog mousk 07. 05. 2011 - 16:20
RE(2x): Epilog moira 23. 05. 2011 - 13:53
RE: Epilog nyx 08. 05. 2011 - 15:34
RE(2x): Epilog moira 23. 05. 2011 - 13:54
RE(3x): Epilog nyx 17. 06. 2011 - 20:21
RE: Epilog kristína 08. 05. 2011 - 18:29
RE(2x): Epilog moira 23. 05. 2011 - 13:55
RE: Epilog faire 09. 05. 2011 - 20:27
RE(2x): Epilog moira 23. 05. 2011 - 13:56
RE: Epilog elena katharin lucia 23. 05. 2011 - 12:53
RE(2x): Epilog moira 23. 05. 2011 - 13:56
RE: Epilog alice c. 29. 05. 2011 - 18:26
RE: Epilog ronnie 08. 10. 2011 - 22:16