Denuo

21. květen 2011 | 18.48 |
› 

Něco v jejím životě se změnilo.
Ona si toho nevšimla.
Něco je zatraceně špatně.
A ona to neví. Snad si to jen uvědomuje.
Nebo to ignoruje.
Co se děje?

**

Prolog: Sen

Moje fenka zakňučela a já postřehla stín. Nestihla jsem reagovat - už jsem dostala silnou ránu pěstí do obličeje. Ztratila jsem rovnováhu a skutálela se po schodech, bolestivě jsem se uhodila do žeber a hlavy. Omráčeně jsem ležela na zemi a něco mi steklo do pusy. Bylo to slané a teplé. Vyprskla jsem to. Krev?!

Zastínil mě stín. Omráčeně jsem zvedla pohled a rozeznala velkou postavu muže. Nakopl mě do břicha a já slabě vykřikla. Moje fenka slabě zavrčela a poté zakňučela, když jí muž nakopl, stejně jako mě.

,,Ne!" vykřikla jsem. S bolestmi jsem se zvedla a skočila na muže. Otočil se a lehce mě setřásl, poté zvedl tyč a přetáhl mě s ní po zádech. Vykřikla jsem a schoulila se. Další rána - tentokrát přes žebra. Ozvalo se křupnutí a já zavyla bolestí. Následující ránu jsem dostala přes obličej. Zlomila mi nos a před očima mi vybuchl ohňostroj. Poslední úder, který jsem vnímala, byl naštěstí ten, který mě poslal do bezvědomí.

**

Den první

S výkřikem jsem se probudila a chvilku jen ležela v posteli, třásla jsem se. Kupodivu jsem ale nebyla zpocená, ani jsem neměla žízeň. Neměla jsem chuť na nic. Ani na záchod se mi nechtělo.

Postel s zhoupla a já se zamračila. Co to bylo? Byla jsem v posteli sama a přesto... jako by se někdo na matraci převalil. Zakroutila jsem nad takovými myšlenkami hlavou. Natáhla jsem se a konečně vypla vřískající alarm budíku.

Z dálky jsem uslyšela dívčí výkřik a mrzutě se podívala na strop. Zdálo se mi, že to šlo odtamtud. Samozřejmě to mohlo jít i z patra pod námi. S otcem jsme nebydleli v nejlepší čtvrti a tento panelák se pomalu ale jistě rozpadal.

maminko už ZASE!
určitě to nic nebylo zlato jen se ti to zdálo
já se bojím!
nech toho!
ale maminko
Mlč Nic NIC!!

Pohled mi padl na okno a málem mě popadl vztek. Kdo zase pohnul se žaluziemi? pomyslela jsem si naštvaně. Bylo zataženo, slunce bylo až za těžkými mraky s barvou ocelové šedi. Letěl po něm jediný osamocený černý stín. Když jsem se podívala po pokoji, všimla jsem si dalších maličkostí. Chyběli některé mé obrázky a plakáty. Bylo to zvláštní. Jako by to ani neudělal otec. Ten to vždy strhl tak, že tam, kde byl plakát připevněn, kousky zůstaly. A proč by otec oddělával žaluzie? Po kocovině chce mít většinou tmu...

Zvedla jsem se a položila si bosé nohy na podlahu. Byla ledová a mě otřáslo.

Doploužila jsem se do koupelny. Koukla jsem se na sebe do zrcadla a ani mi nepřišlo divné, že se v něm nevidím. Bylo zamlžené. Pustila jsem vodu a chtěla se opláchnout.

A zase ten vzdálený výkřik. Podrážděně jsem zvedla hlavu. Kapičky vody mi měly stékat po obličeji. Avšak to ony neudělaly. Žádné nebyly. Voda se vypnula. Sama. Zamračeně jsem na to zírala. Snad se nečekaně vypnula voda? Otřáslo mě. Zdálo se mi, že snad... roztřeseně jsem se zasmála. Už jsem bláznila. Jsem jen vystresovaná a proto mě straší každý stín.

Není možné, že jsem prokletá nebo mě nedej bože něco straší.

Můj smích zněl roztřeseně a mírně hystericky. Zakňučela má fenka a já na ní pohlédla. V očích měla zoufalství a bezútěšnost. Sklonila jsem se k ní a povzbudivě jí podrbala po hlavě. Měla upatlanou srst. Musím jí vykoupat.

Šla jsem po schodech dolů, vyvenčit svého psa. Cinkala jsem klíči. Ten zvuk mě uklidňoval. Už jsem byla v přízemí. Vše bylo stejné, jako vždycky.

Denuo.

Den druhý

S výkřikem jsem se probudila. Sen. Měla jsem noční můru. O tom, že jsem... byla ubitá k smrti. Třásla jsem se. Bohudík za budík. Kdyby nezazvonil...

Ozval se výkřik. Vzdálený. Jakoby za mlhou.

mamííííí!
dost už!
maminko ale

Plesk! Zvedla jsem se. Byla jsem si jistá, že to byla facka. Facka... pane bože, chudák děvče. Proč jí asi matka bije?A proč vlastně je tak vyděšená? Možná jen měla noční můru, stejně jako já....

Byla jsem ráda, že otec nebyl doma. Možná by mi za ten výkřik také jednu ubalil. Za to, že ho budím z kocoviny...

ach promiň promiň miláčku já nechtěla
copak to nevidíš maminko ona nás ničí
já vím zlatíčko něco s tím uděláme

Opožděně jsem vypla vztekle řvoucí alarm budíku a napadlo mě, kdo je asi ta ona. Pohled mi padl na okno a myšlenku na tu onu se mi vykouřily z hlavy. Vytažené žaluzie. Málem mě popadl vztek. Toto jsem měla společné se svým tatínkem. To velmi slabé sebeovládání. Proto jsem dostala tolik výprasků. Nepřímoúměrných k provinění. Po nebi s šedými těžkými mraky nacucanými vodou (co nevidět se strhne bouřka) plul jediný pták. Pták zmizel za hranicí výřezů okna a pohled mi padl na stěnu. A moje obrázky! Kde jsou mé obrázky?! Nezbylo po nich vůbec nic, jen světlejší obdélníčky na stěně...

Chvilku jsem na to zmateně (vyděšeně) a nechápavě zírala. Pak jsem se rozhodla to přejít. Potlačila jsem paniku, která mě zvolna začala ovládat a zapudila divoké a hloupé představy, které se mi honily hlavou. Musel to udělat otec. Musel. Protože duchové neexistuji... !

Došla jsem po ledové podlaze do koupelny. Jako ozvěna mě doprovázely pleskavé kroky dalších nohou. Muselo to být z horního nebo dolního bytu. Přesto jsem se vyplašeně ohlédla. Jako by to bylo přímo za mnou... tak blízko... !

Zrcadlo bylo zamlžené a jakmile jsem zapla vodu, hned za se přestala téct. Teď jsem měla srdce až v krku. Zase výkřik a pláč. Ta dívenka byla vážně zoufalá. Ráda bych jí utěšila, ale zrovna teď jsem byla taky trošku indisponovaná. Zasmála jsem se. Znělo to hluše a nuceně. Dutě. Hloupá, jsem hloupá, když si myslím... že mě něco straší.

Hahaha! Chacha! A sakra. Ten smích zněl děsně ponuře. Otřásla jsem se. Vážně jsem se bála. Duchové... blbost... nic takového není... Není...

,,NENÍ!" křikla jsem. Chlad. A zvuky odezněly. Zase jsem byla sama. Vydechla jsem.

Zakňučel můj pes. Zmateně jsem se na něj koukla. Měl v očích negativní emoce. Ne vzteku. Smutku a beznaděje. Sklonila jsem se k ní a pohladila jí. Tiše zakňučela. Říká se, že zvířata cítí... jisté věci. Blížící se pohromy... duchy... Dost! okřikla jsem se v duchu. Popadla jsem vodítko a překotně vyběhla z bytu. Na chodbě jsem se trochu uklidnila. Trochu.

Šla jsem po schodech dolů, vyvenčit svého psa. S radostí jsem cinkala klíči. Strach opadl. Byla jsem z toho dusného (temného, děsivého) bytu pryč. Něco takového zvedne náladu. Dnes ale bylo něco jinak. V přízemí byl nějaký kluk. Cikán. Měl zlatou náušnici, temně hnědé, takřka černé oči a dlouhé, tmavé vlasy. To mě na něm zaujalo na první pohled. Byl... vcelku pohledný, ale ve tváři měl jakýsi smutek. A únavu. Vypadal jako ti kočovníci v obrázcích knížky. Pestrobarevně oblečený. Rozhlížel se, trošku zmateně, jako by něco zaslechl a teď hledal zdroj toho zvuku. Neslyšel mé klíče? napadlo mě. A pak se podíval na mě a na chvíli se mu rozšířily oči překvapením. Pak se chlácholivě usmál a začal mluvit. Zamrkala jsem. Bylo to, jako by někdo ztlumil zvuk. Otevíral pusu, dokonce jsem z dáli slyšela, jak ke mně doléhal šepot. Jako by mi zalehly uši... jako bych je měla zacpané vatou...

Fenka zakňučela a táhla mě pryč. Když jsem procházela vedle kluka, zmateně se rozhlížel. Jako by mě hledal. Ale vždyť... jsem tady, ne? Copak jsem neviditelná? Jemně jsem se dotkla jeho paže. Otřásl se a prudce se otočil tam, kde jsem před chvíli byla. Zmateně jsem se nechala fenkou vtáhnout do chodby vedoucí ven.

Den třetí

Z hrdla se mi dral výkřik. Otevřela jsem oči a vyplašeně koukala do stropu. Sen. Strašný sen. Chtělo se mi plakat, ale oči jsem měla úplně suché. Vlastně jsem celkově nechtěla nic. Vůbec nic.

Matrace se prohnula. Z dálky se ozval výkřik a mísil se s rámusem budíku, který se mohl zbláznit.

je tu ona je tu já chci pryč!
už s tím přestaň chceš abych tě dala do ústavu?!
maminko
už brzy bude pryč už brzy on se o to postará
maminko

Vzlykot. Tak tichý, že jsem musela napínat uši, abych jej slyšela. Dívenka plakala. Matrace se zhoupla a já se zamračila. Kdyby to nebylo nemožné, řekla bych, že někdo spal se mnou a teď se posadil. Pohled mi padl na okno ve chvíli, kdy jsem vypla budík a jeho vysoký ostrý zvuk konečně přestal pronikat jako nůž hluboko do mého mozku. Byly srolované žaluzie. Zamračeně jsem to sledovala a obestřel mě strach. Po ocelově šedém nebi plachtil jediný pták. Odvrátila jsem se a udiveně zírala na zdi svého pokoje. Byly holé. Chyběly tam mé vlastnoručně malované kresby. Pootevřela jsem rty údivem.

Rychle jsem přecupitala po chodbě do koupelny, nohy mě zebaly. Podlaha byla doslova ledová. V uších mi zněla ozvěna mých kroků. Nebo možná kroky někoho v bytech nade mou nebo pode mou. Vyděsilo mě to tak, až jsem se každou chvíli ohlížela. Nasucho jsem polkla.

Zrcadlo bylo zamlžené, voda až na první otevření netekla. Fenka ve dveřích zakňučela. Roztržitě jsem se k ní obrátila a málem se vyděsila. Vypadala... strašně. Sklonila jsem s k ní a objala jí kolem krku. Byla jsem vyděšená. Něco bylo špatně. A já nemohla přijít  na to, co to bylo. Chtělo se mi řvát. Málem jsem se neovládla. Pak mě ale zase zaujal rozhovor matky a dcery.

ššš je to naposledy dnes už naposledy tvrdil to
bojím se jí je mi zima když je se mnou ona je v tom pokoji
neboj se už dlouho nebude bude to jen tvůj pokoj

Muselo to být pod námi. Ale pod námi bydlel jen ten starý (mrzout) pán. Logicky musela matka s dcerou bydlet nad námi, kde byl volný pokoj, ale já si byla jistá, že rozhovor jsem slyšela zpoza sebe. Ano, zpoza sebe, jelikož ten rozhovor vycházel z bytu pode mou. Otřásla jsem se a rychle odešla pryč.

Na opočívadle před přízemím jsem zahlédla chlapce. Cikána. Přestala jsem cinkat klíči. Smutně se na mě díval, na tváři takový prázdný úsměv. Čekal na mě. Stál s tváři otočenou tak, aby na mě viděl hned, jak vyjdu zpoza rohu. Zamračila jsem se. On se smutně zachmuřil.

Nesnažil se se mnou mluvit (proč jsem měla pocit, jako bych ho už někde viděla?) jen mi pokynul, ať jej následuju. Neměla jsem důvod to neudělat a tak jsem šla. Vedl mě do chodby -  na opačnou stranu, než na jakou bych šla normálně. Fenka kňučela, zapírala se a já jí musela za sebou doslova táhnout na vodítku.

Kluk mi ukázal na nástěnku. Nechápavě jsem se na ní koukla. Dopisy, upomínky, vzkazy a....

Pane bože! To jsem byla já!

Zalapala jsem po dechu a roztřásla se. Byl to vzpomínkový list. Bylo tam napsáno... že jsem zemřela před bezmála dvěma měsíci!! Můj pohřeb je zítra!

Ach bože, ach bože!

**

Brali mé věci. Zuřila jsem, shazovala věci z polic, podkopávali jim nohy. Bez doteku. Jen silou své mysli. Přesto je odnášeli. Mou skříň. Mé věci. Osobní i hračky. Učebnice, knihy, oblečení i kresby! A já s tím nemohla nic dělat. Byla jsem totiž mrtvá.

**

Ležela jsem v cizí posteli a vedle mě leželo další tělo. Dívky. Malé dívky. Spala. Třásla se zimou. Šířila jsem chlad. Bála se, i ve spánku byla bolestně zachmuřená a ztuhlá. Cucala si palec. Svírala svého medvídka. Pak se rozdrnčel můj (její... JEJÍ!!) budík. Vykřikla jsem. Pak se vztekle postavila.

,,TO JE MŮJ POKOJ!!" vřískala jsem. Věci začaly létat po pokoji. Dívka se vzbudila a zděšeně křičela. Do pokoje vlítla matka. Vypadala uštvaně. Nejdříve se na svou dcerku podívala se vztekem, pak jí ale v očích blesklo pochopení a běžela jí obejmout a utěšit. Hned na to na mě začala řvát nesmyslné urážky a obvinění, po chvilce se začala ohánět křížkem, který měla na krku a společně s dcerou začaly mumlat modlitby. Uklidnilo je to. Mě ne. Modlitby na mě neplatily. Ale jejich víra mě děsila. Utekla jsem do koupelny.

Vzala jsem fenku a šla jí vyvenčit. Došla jsem do přízemí. A v chodbě ven... byl tam ON. A zase mě zabíjel.

**

,,Musíš odejít." pronesl muž. Byl to muž. Proč jsem si předtím myslela, že to byl chlapec? Zděšeně jsem se na něj dívala. Chlácholivě se usmál. Chtěl mi pomoct. Cítila jsem to z něj. Napřáhl ke mně ruku. Chtěl mi pomoct. Ne jako ten...

**

Zavolali na mě kněze. Chtěli mě vymýtit. Mysleli si, že jsem démonka. Poltergeist.

Nepovedlo se jim to. Ne úplně. Jen jsem... zapomněla.

**

,,Jsem medium." šeptl muž, když jsem se na něj roztřeseně podívala.  Byl stejně unavený, jako já, né-li více. Začala jsem vzlykat. Plakat jsem nemohla. Byla jsem mrtvá.

Ghost I
deviantart.com

**

Dívala jsem se do zrcadla. Když jsem se hodně soustředila, mohla jsem zahlédnout své obrysy, někdy i kontury svého těla. Naopak když jsem se kolem zrcadla jen mihla, byla vidět jen mlha. Obláček beztvárného kouře, těžký oblak mlhy.

Zase jsem šla. Vyvenčit svou fenku. A potkat JEHO. Vždy jsem šla. Stále dokola. Stále...

**

Soucitný pohled muže se náhle změnil na zděšený. Prohlížel si mě a v jeho očích se děs mísil s odporem. Co se stalo? Že by mu konečně došlo, že jsem duch? Ale to je hloupost. On to věděl. On mi to vlastně řekl.

Byla jsem duch. Moje fenka začala výt. Podívala jsem se na ní. A v tu chvíli mi došlo, proč je tak zděšený. Uvědomila jsem si svou smrt. A s tím i to, jak jsem vypadala, když jsem zemřela.

Jedno oko měla fenka komicky vyražené, druhé nateklé a víčka jej takřka skrývala, jak bylo opuchlé. Některé zuby měla vyražené, z tlamy trčel zakrvácený prokousaný jazyk od kterého kanula narůžovělá slina. Srst byla zakrvácená všude. Proto se mi zdálo, že ji má mastnou.. obrátil se mi žaludek, realita do mě bodala jako nůž. Ocas měla taktéž zlomený, přesto jím zavrtěla. Poprvé byla doopravdy ráda. Vytušila, že to už brzy skončí. Otřáslo mě.

Podívala jsem se na sebe. Měla jsem na sobě roztrhané, zakrvácené šaty. Na rukou jsem měla podlitiny, temné modřiny. Jedna ruka byla zlomená, byla v podivném úhlu. Měla jsem pocit, že se zalykám vzduchem, že se dávím. Oboje bylo jen fantomové, jen přízračný pocit lidských emocí, které mi zbyly. Nedýchala jsem. Ani nejedla, ani nepila. Už takřka dva měsíce. Za nehty jsem měla krev a byly polámané. Začala jsem cítit bolest na žebrech. Sklonila jsem pohled. Halenka byla rozhrnutá, knoflíčky chyběly nebo visely na nitkách. A pod halenkou byla paleta temných barviček a jejích odstínů. Modřiny a podlitiny se slévaly v jednu. Škrábance a kousnutí okolo prsou. Hrudník na některých místech neforemný, jak kopíroval linii zlomených žeber. Bolela mě ruka. Ta zlomená. Nedokázala jsem se na ní podívat. Bolela mě noha. Ta byla "jen" vyvrtnutá. Hlavu jsem měla jako střep. Sáhla jsem si na nos. Byl zlomený. Na prstech mi ulpěla krev. Stejně tak, když jsem si sáhla na týl. Když jsem tak udělala, hlavu jsem měla taktéž zdeformovanou. Kosti při doteku jemně zachrastily. Udělalo se mi zle a předklonila jsem se v reflexu dávení. Samozřejmě, že jsem nezvracela. Duchové to neumějí.

Mezi nohama jsem cítila ostrou bolest. Bojácně jsem se tam po chvíli koukla. Stálo mě do takřka veškeré odhodlání. Sukni jsem měla zmuchlanou a místy mírně zkrvavenou, krásně to odhalovalo nohy, které snad byly hezké, dokud si s nimi ON nepohrál. Teď vypadaly jako stvořené pro kampaň proti domácímu násilí. Úděsně. Na jedné noze mi visel kousek látky. Zbytek mých roztržených kalhotek. Kousek nad koleny končila krvavá čmouha, která směřovala k mému lůnu.

ON mě znásilnil... napadlo mě otupěle. Zvedla jsem pohled a setkala se s pohledem média. Plakal. Opravdu upřímně plakal. Litoval mě. O nohu se mi otřela zdrsnělá srst. Sklonila jsem pohled. Hleděla na mě fenka. V očích byla zoufalá prosba. Ještě poslední, připusť si ještě poslední a můžeme jít... říkala mi očima.

On...

**

Ležím na zemi, dívám se na svého vraha. Tiše sténám, chraptím. Ale neprosím. To ne. Upadám do bezvědomí. Ani jsem se nechtěla probrat. Ale probrala mě bolest, ostrá drásavá bolest, když do mě muž vnikal a naléhal na polámaná žebra, když surově zkroutil ruku, která už byla zlomená, když odkopl nohu, kterou už zchromil. Křičím a snad doufám, že někoho přivolám. Přesto je mi jasné, že už je pozdě. Příliš pozdě. Před smrtí mě napadá děsivá myšlenka: Schylovalo se k tomu už měsíce.

Muž na chvilku zaváhá a já se usměju. Potlačuju výkřiky bolesti a takřka se jimi zalykám. Ale chci mu dopřát ten poslední úsměv. Ať jej děsí v nočních můrách. Bolest byla jen tupé bodání po celém těle, vědomí ochromené oblakem bezvědomí ji nechávalo odplout dále. Mysl ji ani nevnímala. Byla tak drásavá, že kdybych si jí plně uvědomila, zešílela bych.

,,Ty děvko." šeptl muž. Tyč dopadla. Ale ještě mě nezabila. Slyšela jsem křupnutí a nějaký skřek. Byla jsem to já. Zakrvácená tyč se opět zvedla, když se odlepovala od mého obličeje, vydalo to mlaskavý zvuk. Sledovala jsem ji, udělala ve vzduchu smrtící oblouk, kousky krve a čehosi (masa?) se rozstříklo po stěně chodby. A zase dopadla. Ozval se vyděšený křik a někdo po muži skočil. Ale tyč už dopadla. A já se propadla do temnoty.

Schylovalo se k tomu už měsíce.

Už měsíce se vracel úplně opilý.

Dnes se k tomu odhodlal.

Koupil si tyč.

A pak mě znásilnil a zabil.

Vlastní otec.

**

Nebyla jsem zlá. Nikdy jsem nebyla doopravdy zlá. Ale ten temný rys po otci jsem zdědila. Začala jsem se krutě usmívat. Všechno to špinavé na mě zmizelo, zase jsem byla jen dívka. Pustila jsem vodítko a hlesla tiché: ,,Běž!" Fenka na mě chvíli nerozhodně koukala. I ona zase byla normální. Pak zavrtěla ohonem, vyplázla jazyk a souhlasně štěkla. Pak se rozplynula. Konečně odešla.

,,Běž i ty, dítě, odejdi spát..." tiše promlouval muž. Chladně a bezcitně jsem se usmála. Pak pomalu a jemně zakroutila hlavou.

,,Ne." odvětila jsem jen. Nikdy jsem doopravdy nebyla zlá. Ale vražda pokřiví i tu nejnevinnější duši. Prošla jsem okolo muže a cestou se ho dotkla, na místě, kde se ukrývalo srdce. Zachroptěl a padl k zemi. Srdce se mu zastavilo. Ale je zdravý a možná jej někdo najde natolik rychle, že ho ještě zachrání. Došla jsem do chodby. Otec čekal. Ten zvrácený zkurvysyn tam byl a šíleně se šklebil. Ale já na něj byla připravená. Když si poklepal tyčí o ruku, chladně jsem se usmála. Dnes ne, ty bastarde.

**

,,KDE JSOU MÉ OBRÁZKY?!!" zařvala jsem. Okna se zachvěla, žaluzie spadly. Náhle panovalo v pokoji děsivé přítmí. Malá dívenka se rozplakala s ručičkami na uších.

,,Běž pryč běž pryč běž pryč!" zoufale křičela a houpala se dopředu a dozadu.

,,KDO ZASE POSUNUL TY ZATRACENÉ ŽALUZIE?!" pokračovala jsem. Ozval se výkřik a bouchnutí dveří. Malá dívenka, obyvatelka tohoto pokoje, utekla. Cítila jsem zákeřné uspokojení.

Toto je MŮJ pokoj.

Už navždy.


Denuo znamená latinsky opět, k této povídce jsem si to ale přetransformulovala na Opětovně.

Inspiraci na napsání této povídky jsem jakýmsi záhadným způsobem nalezla po přečtení knihy Stephena Kinga: Osvícení.
(A za malé asistence mé múzy a drobet taky mé přebujelé fantazie..  )

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Denuo noctuelle 21. 05. 2011 - 20:05
RE: Denuo thereskaaaaa 26. 05. 2011 - 22:22
RE: Denuo petík 28. 05. 2011 - 22:19
RE(2x): Denuo moira 29. 05. 2011 - 00:38
RE: Denuo mixx 04. 07. 2011 - 11:14
RE(2x): Denuo mixx 04. 07. 2011 - 11:14