HNS: 8. kapitola 2.část

7. červen 2014 | 21.43 |

 8 Alien species 2.část

"Miluješ fotky?" zeptal se Michael s úsměvem.

"Hm?" přišla jsem z kuchyně a nesla mu jeho kávu.

"Máš tu strašně hodně fotek," zamyšleně se odmlčel. "Kdo je tohle?" Ukázal na jednu z mnoha fotek mě a Denisky.

"To je Deniska."

"Vypadáte, že jste si hodně blízké," podotkl jemně.

Ani netušíš. "To jsme," pokývala jsem. Podala jsem mu kávu a pak jej donutila si konečně sednout, jelikož mě jeho přecházení pomalu dohánělo k šílenství. Nemluvě o Fy, která za ním cupitala jako věrný ocásek a její drápy klapaly po podlaze. Pořád jsem nechápala, co po mně vlastně chce. Nadhodil, že by se rád u mě na chvíli stavil, protože ještě má čas. Neřekl před čím, ale vyhodit jsem ho jednoduše nemohla.

A tak byl u mě v bytě, já pila čaj, on se snažil (neúspěšně) neošklíbat nad mou kávou, a v tichu jsme sledovali vše, jen ne toho druhého.

"Vídáte se často?" nadhodil.

"S Deniskou?" Kývl. Co to s ním dneska je, že je tak sentimentální, napadlo mě. "Ne. Hodně ... cestuje."

"Kvůli práci?"

"I kvůli práci," souhlasila jsem. Michael zase dlouho mlčel a mě zatraceně zajímalo, kam tím mířil. Ale mlčel a mě přišlo to ticho ubíjející a taky tak nějak... napjaté. Pozorovala jsem zrcadlo na stěně, náhodou jsem v něm viděla Michaela, a Deniska mi chyběla tak moc, až to bolelo. "Máš osobu, s kterou jsi toho zažil velmi mnoho, kterou miluješ z celého srdce, a taky... nenávidíš?" zeptala jsem se najednou. Sklopila jsem pohled do čaje a usrkla. Když jsem se znovu podívala do zrcadla, prudce jsem se nadechla, když jsem viděla intenzitu Michaelova pohledu, něco v jeho očích bylo divoké a plné bolesti.

"Ano. Je tu osoba, která pro mě znamená tak moc ... a zároveň tak málo," odvětil a v jeho hlase byla nenávist, ale stejnou měrou bolest.

A náklonnost.

Jesus Christ, on někoho miluje. Miluje, a ten někdo ho zranil a on jej teď nenávidí.

Ta dnešní náročná známost?

A bude to tak i mezi námi, napadlo mě ve chvíli děsu, skončíme tak i my dvě? Já a Deniska?

Docela dlouho jsme mlčeli, Michael vypadal rozpačitý, že něco vůbec říkal, já byla trochu vyděšená, jak by jednoho dne mohl vypadat můj život.

Přiťapkala k nám Fy, chvíli si nás přeměřovala, než kýchla. Michaelovi na nohy.

Michale se zasmál a sklonil se k ní, začal ji drbat za ušima. Já si odfrkla a polohlasně Fy vynadala, a pak jsme šli do kuchyně a dali si ledový salát. A pak jsme chvíli konverzovali, o umění, o Anglii, Francii (až mě zarazilo, jaký má Michael rozhled, a překvapilo mě i to, jaký rozhled mám já. Ale bylo možné i to, že jsme oba věděli kulový a tak skvěle to maskovali), o společných spolupracovnících, podřízených, nadávali na nadřízené, mluvili i o těch notoricky známých, které jsme znali z doslechu. A často mlčeli, dlouho, kdy jsme byli oba zabráni do vlastních myšlenek.

Bylo to zvláštní.

Takto mlčet jsem dokázala kdysi s maminkou, Deniska stále mluvila neuměla přestat, s Pavlem bylo ticho ubíjející a vyplňovali jsme ho sexem, a Tereza neuměla mlčet, když cítila, že nás obklopuje ticho, začala jej vyplňovat jedovatými poznámkami, začala se příliš zabývat svým životem, a viděla jen špatnou stránku věci.

Ale s Michaelem jsme mlčeli, protože to bylo správně. Seděl v židli, napůl opřený o okenní rám, já měla hlavu podloženou rukama, oči upřené do prázdna a uvažovala, jak získat skalp té mrchy Kristýny.

Měla jsem Michaela ráda, i kdyby pro nic jiného, tak proto, že se mnou uměl mlčet. Bylo tak strašně málo lidí, kteří to dokázali.

"Máš mlýnek na kávu?" zeptal se Michael zamyšleně, když pak odcházel.

"Ano, mám," odvětila jsem překvapeně a nedokázala to zadržet, tiše jsem se rozesmála. Na Michaelův tázavý pohled jsem jen mávla rukou. "Řekněme, že jsem jej získala... podivuhodným způsobem. Někdy ti to možná řeknu,"

"To abych na návštěvu přišel co nejdříve," odvětil se škádlivým úsměvem. Objal mě, lehce políbil na tváře. A pak sbíhal po schodech dolů a zmizel.

Co bylo vtipné, zůstala mi po něm v bytě vůně ženského parfému.

Navštívil mě pak ještě jednou a potom... neviděli jsme se pak skoro tři měsíce, ale to bylo dobře. Protože jsem se ponořila do případu Koráb a byla odhodlaná to vyhrát.

**

Čas pak ubíhal zvláštně, a strašně rychle. Ještě nedávno začínalo jaro, pak najednou konec léta podzim proběhl jako nezřetelný sen plný stání u soudu Ptáčkové a mladého Korába, taky schůzek s Bastem, kdy jsme se lépe poznávali. Bylo to rozpačité, a taky veselé, protože tanečníci měli trochu jiný druh randění, já tedy určitě a Bast nic nenamítal, a když jsme randili, tak jsme se milovali. V posteli. A byla to zábava.

Rozhodně jsme spolu tancovali, často a dlouho.

Vše se uklidňovalo, přestože byl čas zvláštním způsobem hektický.

Taky mi dvakrát zavolala Deniska. Jednou mi to udělalo takovou radost, že jsem se pak celý den usmívala, a nadřízená se pak zeptala, zda se cítím dobře.

Tak. Člověk se v dnešní smutné době nemůže ani upřímně usmívat.

A byl tu první sníh.

**

"Baste?"

"Hm?" zamručel a prohlížel si košili. Přísahám, že jsem v obchodě nestrávila tolik času ani s Deniskou. Bast byl hadříky posedlý.

Na druhou stranu, na výsledek jsem si rozhodně stěžovat nemohla.

"Zimní Olympijské hry?"

"Co s nimi?" zeptal se nepřítomně.

"Takže je nebudeme sledovat," zeptala jsem se a byla tak nějak ráda. Nikdy mě to příliš nezajímalo, nepamatovala jsem si, kdo od nás vyhrál zlato a už vůbec ne v kterém roce, davy fanoušků a vše spojené s ZOH mě občas doháněly až k zuřivosti a... jednoduše ne, tohle nebylo pro mě. Pověsila jsem sukni zpět na věšák a došla k Bastovi, objala ho kolem pasu. Pak jej políbila a líbala jej, dokud jsem neucítila, jak si mě přitáhl a málem nás nezatáhl do zkoušecí kabinky. Se smíchem jsem se pak odtáhla.

"Za co to bylo?" ptal se pobaveně a v očích měl něco temného. Dnešní večer bude zábavný, hmm...

"Za to, že nejsi fanouškem olympijských her."

"Ale ano, to jsem."

"Ano?"

"Jen ne tolik, jako statní," přitáhl si mě za bok a vedl mě k figuríně ve zvláštním kostýmku. "Zkus si jej. Sedne ti, uvidíš."

"Vypadá... velmi netradičně."

"Mám na to oko," nebral v potaz mé protesty a už mávl na prodavačku. Ta k nám nadšeně přiklusala, a velmi ochotně se k Bastovi měla. Ten si to užíval, ale ne přes míru, tak jsem ho nechala prodavačce napospas, nebo prodavačku napospas jemu, zvláštní, necítila jsem ani špetku žárlivosti, a šla si šaty vyzkoušet.

Sedly mi. Ach, sedly mi tak zatraceně dobře, že když jsem vyšla z kabinky, ztratil Bast nit a chvíli na mě jen zíral. Roztomile jsem se na něj usmála a vesele si užívala závist v očích prodavačky. Nestávalo se často, že by mi něco sedlo tak dokonale, ale jak řekl Bast, vážně na to měl oko.

A jak zmínil později večer, ještě raději zkoumal, co je pod všemi těmi rozkošnými hadříky.

Jediné, co mi vadilo – Bast nemluvil o své práci. Nechtěl. A po nočních šichtách, měl dvě zaměstnání, býval strašně mrzutý. Dost často se sebral k sobě do bytu a já jej ani neviděla. Mrzelo mě, že se tak ke mně choval a nevěděla jsem, jak to vyřešit, tak jsem to neřešila nijak. Stejně jako se nevyptávala na minulost. A uvažovala, jestli ten vztah někam spěje, a jestli ano, tak jak se posuneme dál.

**

Táhla jsem se s těžkými taškami s nákupem, když jsem před vchodem rozeznala postavu. Byla trochu zasněžená, ale Michaela si můžete splést jen stěží.

"Hi!"

"Chceš pomoc?"

"Už jsem si myslela, že gentlemen vymřeli." Utrousila jsem suše. Pak se zamyslela a Michaela si prohlédla. Kus chlapa, síly by měl mít dost. Doploužila jsem se ke vchodu do paneláku, opatrně, abych neuklouzla na náledí, zavrtěla hlavou, když mi Michael chtěl pomoct, a položila tašky s funěním na zem. "V autě mám dvě balení krmiva pro Fy. Budeš tak hodný?" kriticky jsem si přeměřila Michaelův nejspíše na míru šitý a jistě drahý oblek.

"Oui." Odvětil s šibalským úsměvem. Podívala jsem se na něj se zdviženým obočím, ale usmála se taky.

"Nemusíš brát obě dvě balení najednou, jedno stačí." Mrkla jsem na něj a kývla k taxíku. "Kurf." Navigovala jsem jej ještě nápomocně. Věnoval mi pohled, který si žádná ženská za rámeček nedá, ale já se na něj jen mile usmívala.

Vzal oba dva pytle a pak se snažil s nimi nezřítit ze schodů, protože výtah byl v rekonstrukci. Muži jsou někdy blázni. Na druhou stranu, utáhnout třicet kilo nepraktických balíků by udělalo dojem na nejednu ženskou. Když navíc ženská strategicky zaujme pozici za dotyčným a může pak celou cestu sledovat jeho perfektní zadeček, hmm...

Oba dva jsme, po pěti zastávkách v každém patře, na můj popud, jinak by si ten chlap něco ještě udělal, udýchaní složili náš náklad v kuchyni a já zabouchla dveře. Kriticky jsem si prohlédla Michaelovy šlápoty křižující podlahu. Samozřejmě, že se před bytem nezul. Navíc roznesla tající sníh Fy, dotěrná ženská, ale nechala jsem to být. Pomoc se cení, za zouvání ho můžu seřvat jindy.

Zarazila jsem se. Jindy? Teď jsme se dobré tři měsíce neviděli, i když jsem si... myslea jsem si, že se začínáme stávat přáteli.

"Čaj?"

"Káva není?" zeptal se a navzájem jsme se na sebe uculili. Byl to naše hra, taková pitomá a nesmyslná, ale naše. Michael, krátce po návštěvě, kdy se ptal, zda mám mlýnek na kávu, mi pak donesl jako dárek pravou brazilskou praženou kávu, zrna. Brblal sice, že to nevydrží tak dlouho, čerstvá vydrží jen pár měsíců, a že je plýtvání, že ji pije jen on, když ke mně přijde, ale vypadal zároveň spokojeně, tak jsem to nerozebírala.

A když mi tedy balíček donesl, pak mě také naučil, jak má kávu nejraději udělanou.

Připadala jsem si zvláštně, když jsme stáli vedle sebe, v mé kuchyni, on mi tiše vysvětloval, s pedantskou přesností, jak má káva vypadat – a že voněla tak úžasně! – a já poslouchala, a připadala si jako malá holka. Kdybych nevěděla, že nemá postranní úmysly, podezírala bych ho, že mě chce svést. Ale spíše to byl jen zažitý reflex, nebo kávu používal ke svádění, a já se jen omylem připletla do jeho vlivu.

Nakonec jsem mu řekla, že příprava čaje je mnohem jednodušší a že kdyby byl slušný host, nepřidělával by mi starosti.

A tak jsem mu nabízela čaj a Michael vždycky chtěl kávu.

"Zuj se, odlož si. Zdržíš se?"

"To záleží." Zase se uličnicky usmál a já se obrátila ke konvici. Michael ví přesně, co ty jeho úsměvy způsobují, jinak by je tak vražedně zdánlivě nevinně nevyužíval. Je to jisté. Přistihla jsem se, že se při přípravě kafe usmívám, což určitě není normální. "Pustím hokej!" houkl na mě ještě. Protočila jsem oči, ale nenamítala.

"Jen prosím tě neřvi – moc nahlas. Mám za sousedy důchodce."

"Netvrď mi, že oni taky nefandí," houkl a já jej nemusela vidět, abych věděla, že se kření.

Smartass.

Ale měl pravdu.

S hrnky jsem došla do obýváku a uvelebila se ve svém obrovském, pohodlném křesle. Michael si pro sebe zabral největší pohovku a ležérně na ní seděl. Vypadal tu jako doma a to mě pobavilo. Dalo by se však říct, že to byla jeho pohovka, vždy na ni seděl, když se stavil. Možná i vícekrát, než bylo pro kolegy normální. Asi by mě to možná mělo znepokojovat.

"Voní skvěle. Ne jako to instantní bahno, které obvykle nabízíš," zasalutoval mi šálkem.

"Nevytahuj se," odpálkovala jsem ho. "Slyšela jsem, že sis nakonec vyhádal tu cestu do Alp. Chudáček Brunek neměl žádnou šanci." Zazubila jsem se na něj. Hraně skromně se pousmál.

"Bruno jen pochopil, že se pro tuto práci hodím více."

" Men." Zabručela jsem si pro sebe, ale vesele. Nahlas pak dodala přiměřeně nadšené: "Gratuluju."

"Vlastně proto jsem přišel." Odvětil Michael a podezíravě si mě prohlížel.

"Vážně?" zeptala jsem se s vlahým zájmem a upila čaje.

"Ouais. Volal mi náš zákazník, ale – sakra! Zase v oslabení pár minut před koncem třetiny," zavrčel Michael a já se na televizi zkoumavě podívala.

"Jsme bílí nebo modří?" zeptala jsem se. Michael se na mě podíval pohledem, který by slabší povahy mohl rozplakat.

"Bílí," odvětil pak tak vážně, příliš, a já se rozesmála. Odfrkl si a upil kávy. Pak se zašklebil. "Pivo?"

"V lednici, dojdi si," odfrkla jsem si.

"Opravdu?" nadchl se Michael a svižně se postavil. Pak se podíval na televizi a zase si sedl, sledoval pohyb hráčů na ledě a vypadal tím moderátorovým řvaním stejně nadšený jako já dokonale provedenou složitou piruetou.

"Jak jsem říkal, zákazník není spokojený s pár body smlouvy. Protahuje to, nevím proč," pokrčil modrooký rameny. Tiše zavrčel něco nelichotivého na adresu hokejistů a otočil se ke mně, protože začala reklama. Tak mě napadlo, když je takový fanoušek, proč se nedívá na hokej doma a mně nezavolal? A dojde si pro to pivo? A proč nad tím vůbec uvažuju, když jej stejně potřebuju dostat pryč?

"Alice?"

"Cože?" trhla jsem sebou.

"Jen jsem na tebe mluvil," pokrčil rameny a pousmál se. Potřásla jsem hlavou. 

"Zákazník dělá problémy a schovává se za smlouvu. A ode mě chceš...? Radu?" zeptala jsem se nezaujatě. Střelila jsem pohledem po hodinách. Bast tu bude každou chvíli. Proč se Michael objeví jednou za uherský rok, a pak vždy vybere jediný den v týdnu, který má někdo přijít? Ráda bych si s ním popovídala, ale nemám čas.

"Jen se chci na něco zeptat. Nechtěla by sis zalyžovat?" ptal se s úsměvem a sledoval mě. V myšlenkách jsem byla u Baptista, takže mě to překvapilo a já málem dostala čaj do špatné trubice. Odkašlala jsem si.

"Me?" hřála jsem si ruce o hrníček a překvapeně Michaela sledovala.

"Dana, moje obvyklá právnická spojka, má rodinné problémy. Ještě je tu Alexandr a Daniel, jsou sice pro tuto práci lepší, protože umí základy francouzštiny a mají se smlouvami v terénu zkušenost, ale oba... řekněme, že ty jsi mnohem více okouzlující společnost, ma chérie." Michael mě spokojeně sledoval a já jej nevěřícně sledovala.

"Nemyslím, že to dovolí. Nejsem specializovaná na francouzské právo, moje doména je, course, Česko. Trochu Slovensko. Británie a Státy, pokud tu není nikdo kvalifikovanější, laik je pořád lepší než nikdo. A Polsko povrchně. Nedávno jsem si projela základy obchodního práva v Německu, bylo to zajímavé školení. Ale to je vše. Navíc se to stále aktualizuje. Moreover, Jeřábková si myslí, že máme vztah, a vztahy na pracovišti neschvaluje." Poukázala jsem jedním dechem. Michael zamrkal a vypadal pobaveně. Než něco řekl, napil se, delikátně si svou kávu vychutnával, než polkl a hrníček odložil.

"Mou šéfovou nechej mě. Navíc, já těch vztahů mám více. Takto by se mnou nemohl jet nikdo." Zněl tak zatraceně samolibě nebo se mi to jen zdálo?

"Až na Daniela a Alexandra?" zeptala jsem se nevinně. Michael se jen ušklíbl.

"Co se týče právnických kliček, to není důležité. Smlouvy už jsou koncipované, Francouzi se hádají o hlouposti. Smlouva se nebude měnit, musím jen najít důvod, proč nechtějí podepsat." Fy dosáhla pozice, kdy už byla napůl na sedačce a vtírala se mé návštěvě jako o život. Nevěrnice. Člověk by řekl, že se s ní snad nemazlím. Nadechla jsem se, že jí pošlu na místo, ale Michael si toho všiml.

"Nech ji, mám psy rád."

"A tvůj oblek taky?" zeptala jsem se kousavě. Michael se zasmál. Zdálo se mi, že se směje pořád.

"Na tu cestu by možná měl jet Patrik. Slyšela jsem, že má problémy v rodině, finanční. Mohlo by mu to pomoct. A vyzná se ve francouzském právu."

"Pochybuji, to si vymyslel. Ty problémy." Tvrdil přesvědčeně Michael.

"Ale jistý si být nemůžeš."

"Tvrdil to už pětkrát."

"Takové problémy nevymizí ani rychle, ani samy."

"Alpy, krásná příroda, čistý vzduch, lyžování..." lákal mě Michael a ignoroval má předchozí slova. Lyžování...

Fy najednou vyskočila a běžela ke dveřím. Funěla a napůl zavrčela. V tu chvíli někdo zazvonil.

"Popřemýšlím o tom." Slíbila jsem tiše. Položila jsem hrnek a postavila se. Vyhnala jsem staré vzpomínky z hlavy a usmála se na svého nečekaného hosta. "Mám návštěvu, nechtěl bys," Michael překvapeně zamrkal, trochu lítostivě se podíval na televizi, kávu, ale pak vyskočil a pousmál se.

"Jistě, jistě, už běžím. Ženská mě vyhazuje z bytu, to jsem to dotáhl." Zavrtěl hlavou a já se zasmála. Poslala jsem Fy na místo, moc se s Bastem neměli rádi, a zatímco se Michael oblékal, otevřela jsem.

"Ahoj Baste." Úsměv.

"Alice," líbl mě na tvář Bast a pak postřehl Michaela. Tázavě na mě pohlédl.

"Kolega," vysvětlila jsem. "Baste, tohle je Michael Demaudiraux, Michaeli, tohle je Baptist Renard."

"Chytáš francouzský akcent, ma chérie. Najdi si ještě pár Francouzů a bude to perfektní." Popíchl mě modrooký líně. Měla jsem se na něj zlobit. Měla. Místo toho mi zacukaly koutky. Michael si toho všiml a široce se usmál.

"Michael mi nabídl pracovní cestu. Jak dlouho vlastně bude trvat?" zeptala jsem se.

"Dva týdny," odvětil.

"Není to dlouho?"

"Chtějí se hádat, nezapomeň. Bude to zdlouhavé. Už teď se na to těším." Zašklebil se Michael, ale nějak jsem se nedokázala rozhodnout, zda to myslí vážně, nebo ironicky. Zapnul si poslední knoflík kabátu a tím svým arogantním úsměškem sledoval Baptista. Ten se zouval. Zaujal mě pohled na dvě tak rozdílné boty. Drahé, elegantní Michaelovy boty proti starým Bastovým pohorkám. Pohorky. Hory. Lyžování...

"Nebude ti vadit, když to budeš mít dva týdny na starost sám?" otočila jsem se k Bastovi.

"Nevím, nemělo by." Odvětil neutrálně. Narovnal se a pohlédl za mě. Všimla jsem si, že na sebe oba dva muži zírají a podezíravě si je přeměřila.

"Hej, oba se začínáte chovat jako hloupí kohouti. Nepřijdou teď na řadu žádné macho kecy, že ne?"

Michaelovi zacukal koutek a nakonec se na mě pobaveně podíval. "Ne, budu hodný chlapec a nebudu se s tvým přítelem hádat. Koneckonců, až do ložnice jsme se nedostali – dneska."

"Bast není můj přítel." Odvětila jsem automaticky a jeho kousavý dodatek ignorovala. Michaelův úsměv se rozšířil.

"To rád slyším." Odvětil samolibě a já zalitovala, že jsem to nenechala být. Bast se na mě tázavě podíval a já naznačila, že mu to vysvětlím později. Michael se konečně rozloučil s Fy, objal mě a kupodivu docela slušně políbil a odešel. S Bastem se k sobě chovali s blazeovanou rezervovaností. Když za ním zapadly dveře, můj taneční kolega se ke mně starostlivě otočil.

"Nezačínej si s ním, zlomí ti srdce."

"Proto ses stavěl na zadní a chránil mou čest?" zeptala jsem se kousavě. "Čaj?"

"Prosím," odvětil a pověsil kabát na věšák. Krásný starožitný věšák, jako ze starého filmu. "Znám tenhle typ lidí, Alice, je to děvkař od pohledu."

"Je to děvkař." Souhlasila jsem. Bast na mě podezíravě pohlédl a došel za mnou do kuchyně. Vzala jsem to přes obývák a uklidila Michaelovu kávu. "Přetáhl každou ženskou ve firmě, alespoň myslím. Nejspíše vynechal jen starou Jeřábkovou, ale ani to není jisté, protože je to jeho nadřízená." Pokračovala jsem jízlivě.

"A tebe?" zeptal se. Nejspíše narážel na Michaelovo hloupé popichování.

"Já udělala něco horšího – já svedla jeho." Odvětila jsem prostě a Bast na mě zíral. Pak se rozesmál.

"Chovám se jako žárlivý přítel, že?" došlo mu pobaveně.

"Trochu." Usoudila jsem s úsměvem. "Ale nevadí mi to. Vlastně mi to dělá dobře. Zatraceně dobře."

"Une femme vaniteuse." Zabručel Bast a já na něj podezřívavě pohlédla.

"Co to znamená?"

Bastovy rty se zvlnily do skoro stejného úsměšku, jako byl ten Michaelův, což mě znervóznilo. "Zeptej se svého přítele, monsieur Demaudiraux." Broukl.

"Abyste se pak tajně bavili na můj účet? Zapomeň, buddy." Zavrčela jsem a Bast se zasmál. Napadlo mě, že veselost je možná vlastnost všech Francouzů.

"Mám tě rád, Alice. Vážně tě mám rád," došel ke mně a objal mě. A tak mě držel, docela dlouho, a já netušila, co říct. Tak jsem jej políbila na bradu a jemně se vymanila.

"Máš hlad?" broukla jsem.

8. kapitola 1. část | 9. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: HNS: 8. kapitola 2.část chuckyna 09. 06. 2014 - 08:16
RE(2x): HNS: 8. kapitola 2.část moira 15. 06. 2014 - 16:49
RE: HNS: 8. kapitola 2.část eipois 05. 07. 2014 - 09:25
RE(2x): HNS: 8. kapitola 2.část moira 08. 07. 2014 - 16:39