HNS: 8. kapitola 1. část

2. červen 2014 | 15.37 |

8 Alien species 1. část

Muži jsou zvláštní druh. Říká se to o ženách, ale doopravdy, i když se naučíte těch pár základních pravidel ohledně nich, pokaždé udělají něco, čím vás zarazí. Když máte štěstí, otřepete se a šťastně na to zapomenete. Když štěstí nemáte, traumatizuje vás to do konce života.

Seděla jsem s Terezou a objímala ji, hladila ji po vlasech a bylo mi mizerně.

"Okradl mě, Alice. Okradl, chápeš to? Dala bych mu to sama, kdyby se zeptal ale on... prostě... a pak mi řekl, že... že... že jsem tlustý prase!" vyšlo to zní jako zakvílení, ale slyšela jsem to dneska už tolikrát, že jsem už nedokázala reagovat.

"Je to debil, Ter, prvotřídní imbecil. Neber si nic, co řekl, ani,"

"Tvrdil, že má rád v... v posteli plnější ženy! Tvrdil, že jsem... krásná. Proč to říkal! Proč?"

Svírala jsem svou kamarádku a bylo mi hrozně. Nejraději bych toho blbce odchytila a seřvala na tři doby, ale zmizel z povrchu zemského.

Tedy, zmizel na druhou stranu republiky. Pokud se tedy dalo věřit tomu, co napsal do vzkazu.

Okradl ji a ještě nechal vzkaz.

Nevěřila jsem tomu, že je někdo až takhle drzý, nebo takhle hloupý. Ale bylo to stejně k ničemu, protože Tereza samozřejmě nic neudělá. Nikdy nic nedělá. A to ani v případě, že jí zmizelo nové domácí kino, plazmová televize a notebook. A kuchyňský stůl. Židle jí z nějakého důvodu nechal. A pak to nejspíše zastavil v nejbližší zastavárně. A Tereza nic neudělá.

Což ten grázl přirozeně moc dobře věděl.

Když se člověk podíval na problém z tohohle pohledu, bylo zanechání vzkazu docela logické. Ten parchant si tak zajistil, že Tereza nebude volat policii v domnění, že ji někdo vykradl. I když se stalo přesně toto.

"Nemáš tu nějakou čokoládu?"

Zaváhala jsem, ale pak se vydala do kuchyně a vytáhla půlku čokolády, která mi zbyla. Tereza se na ni ihned vrhla, nedocenila sytou chuť hořké čokolády s pětašedesáti procenty kakaa a přírodním cukrem. Prostě se jen cpala.

Povzdechla jsem si a poslouchala delikátní lupání čokolády, což znamenalo, že je kvalitní a čerstvá.

"Více nemáš?" zeptala se po pár minutách má přítelkyně.

"Stačí mi to na měsíc," odvětila jsem bez přemýšlení a viděla, jak sebou Ter trhla, v očích zase měla slzy, ale vztekle se zvedla a mířila ke dveřím.

"Ter, noták, nemyslela jsem to jako výtku," nezvedla jsem se, prostě jsem ji pozorovala ze sedu, protože jsem věděla, že se vrátí. Tohle bylo divadlo, způsob, jak mě donutit udělat to, co chtěla ona. Neměla jsem tuhle konkrétní část své přítelkyně ráda, ale každý má své chybičky.

Na zrádný okamžik mě napadlo, zda toto neodhalil i její býval přítel, zda neodhalil tu sobeckou, umíněnou a dětinskou část jí, která občas iritovala i mě, ale pak jsem potřásla hlavou a takové myšlenky si vyhnala z hlavy. Bylo to sprosté.

Navíc, Tereza občas byla náladová, ale dokázala to vynahradit v jiných směrech.

Byla expert na módu, s jednou ze svých sestřenic často konzultovaly módní novinky a pravidelně mi nosila hezké kousky, kterým jsem dělala firmě reklamu. Nikdy, ani jednou, když jsem ji požádala, aby pohlídala Fy, neodmítla. Na začátku našeho přátelství netlačila a nechtěla vědět všechno o mé minulosti, čehož jsem si cenila. A přijala mě takovou, jaká jsem byla. Možná tady platilo "vrána k vráně sedá" a my dvě se našly, protože jsme ve firmě nebyly zrovna typ Queen Bee, ale mohly jsme se jedna na tu druhou spolehnout.

A naše filmové večery dokázaly rozehnat veškeré napětí z únavného týdne. Něco mě napadlo.

"Co se podívat na film? A pretty silly one?" navrhla jsem.

"To je název toho filmu? Ale to je jedno. Objednáme k tomu pizzu?"

Povzdechla jsem si.

"A objednáme k tomu pizzu," souhlasila jsem. Tereza si otřela slzy a napůl se na mě usmála, smutným, zraněným úsměvem. Bude jí trvat týdny, než se dostane z dalšího zklamání. A pak půjde po hlavě do dalšího.

"Díky. Děkuju, Alice," objala mě a já ji objala zpět. A pak šla objednat pizzu.

**

"Alice," Michael se objevil vedle mě.

"Hi, Michael," odvětila jsem překvapeně. A pak nastavila tvář, když se Michael sklonil a políbil mě jemně na líčko. Myslím, že jsem vypadala tak zaraženě jak jsem se cítila, protože se rozesmál.

"Máš šmouhu řasenky pod obočím, ma chérie," odvětil ještě a pak odkráčel. Jen tak. Na chvilku jsem si dovolila jen obdivovala široká ramena, hezký zadek a dlouhé nohy, byl oblečený v perfektně padnoucím sportovním obleku. I zezadu byl k nakousnutí.

Povzdechla jsem si. Co to dneska se všemi je? Fy mi ráno pozvracela celou předsíň a doteď jsem nezjistila, co to mohlo způsobit. Podezírala jsem ji, že něco sežrala z koše, ale nedokázala jsem přijít na způsob, jak by si odpadkový koš otevřela, a jestli se do něj přeci jen nějak dostala, jak to, že jej nepřevrátila a odpadky nebyly po zemi.

Pak do mě na ulici málem vrazil kluk na skateboardu. To by bylo pochopitelné. Ale že se mnou pak začal flirtovat, to mě zarazilo. Někdy v tu dobu, hodinu a půl po probuzení, jsem začala toužit po svém třetím šálku kafe. Ano. Ráno, ani ne devět a šílená touha po tří kofeinových náložích.

Den nemohl být normální, když jsem do sebe lila tolik kofeinu ani ne dvě hodiny po probuzení.

A pak si vedle mě v tramvaji sedl ten muž. Plakal jako malý kluk a rozhodl se, že mi cestou vypoví, jak strašně miluje svou přítelkyni a že mu zlomila srdce, když se s ním rozešla.

A teď Michael.

Něco muselo být ve vzduchu.

A to den teprve začínal.

**

Hlasitě jsem se smála a bylo mi jedno, že se na mě ostatní ve firmě dívají jako na blázna. Michael se loudal vedle mě. Ne, loudal bylo špatně zvolené slovo, on prostě šel tak nějak uvolněně, až to vypadalo skandálně. Jako by se na něj nekoukala celá chodba, jako by byl na procházce někde, netuším kde by se cítil tak příjemně, a celý svět byl jen jeho a měl všechen čas světa.

Michael se zastavil a já se po něm ohlédla až po několika krocích, tak dlouho mi trvalo, než mi došlo, že mě nenásleduje.

"Ano?" otřela jsem si slzy smíchu a Michael se ušklíbl.

"Pusu na rozloučenou?"

"What?"

"Hubičku, krásná slečno?" nastavil tvář. Stále se smíchem jsem k němu došla, stoupla si na špičky, protože byl tak otravně vysoký a on se určitě schválně sklonil jen natolik, abych se musela natáhnout, a líbla ho na tvář. Nic na to neřekl, ale usmíval se spokojeným úsměvem chlapa, který si je zatraceně jistý sám sebou.

Prostě jako Michael.

Stavil se během obědové přestávky a pozval mě na oběd. Tak jsem ho vzala do vegetariánské restaurace. Byla levná, jistě, bylo tam hodně lidí a malé stolečky a levné ubrusy z Ikey a vypadalo to trochu jako školní jídelna, protože si každý vzal tácek a na talíř si mohl naložit, co chtěl, což se mu na konci fronty poté spočítalo. Ale já to tam milovala právě kvůli té atmosféře a taky kvůli skvělému jídlu. Nikde jsem nejedla lepší lasagne, nikde ještě nenašla bramborové placky, které by chutnaly tak dobře a přeci nebyly tak mastné a nikde nedělali tak skvělé cookies s čokoládou a oříšky. Jedli jsme a já zvažovala, nakolik je tohle další sázka a pokud není, proč to Michael dělá.

Nakonec jsem se prostě zeptala.

"Proč jsem tě pozval na oběd?" vypadal zmateně. "Protože jsem chtěl?"

"Celé dva týdny od chvíle, kdy jsi mi dal ty lístky, jsi mě ignoroval."

"To určitě ne," zamračil se. "Zdravil jsem tě," poukázal a vypadal spokojený sám se sebou. Zírala jsem na něj.

"Sešel ses se mnou před firmou," dodala jsem tišeji. Napadla mě ošklivá myšlenka a vyletěla mi z pusy dříve, než jsem ji mohla zastavit: "Nechceš, aby mě viděli tví kolegové?"

Protože to byli jeho kolegové. Samozřejmě, byli to moji její kolegové, ale ne přátelé.

Michael se zarazil a zíral na mě. Nějak jsem si jeho pohled nedokázala vyložit.

"Samozřejmě, že ne," odvětil podrážděně a zamračil se na jídlo. Restaurace jej překvapila, a ještě více jej překvapilo jídlo, které tu bylo na výběr, a já hádala, že jej zarazilo i to, že mu chutnalo. Teď jsem viděla, že se v duchu vzdaluje. Nevěděla jsem proč, a cítila se nepříjemně.

"Aha," odvětila jsem a cítila, jak se červenám. Chvilka zvláštního, nepříjemného ticha, než se Michael uchechtl. Trhla jsem sebou.

"Šel jsem z garáží. Ke vchodu to bylo blíže. A co se týká obědů, nepozval jsem tě sednout si k nám, protože jsem nemyslel, že by ses se slečnami, s kterými obvykle obědvám, cítila dobře," odvětil lhostejně a napil se džusu. Pak na mě škádlivě mrkl a trocha napětí, které jsem si ani neuvědomovala, zmizela.

"Seriously?" koukla jsem na něj a nevěřila mu ani nos mezi očima. Muži nebyli takhle přemýšliví, ani tak citliví, když se to vzalo kolem a kolem. Většina z nich, pokud se snažit nemusela, se zaměřila na vlastní pohodlí a zbytek světa jim mohl vlézt na záda. O to víc tohle čekala od Michaela.

Ale on se na mě rozkošně pousmál, jemně mě chytil za ruku a řekl tichým hlasem dlouhou litanii francouzských slov. Spojení jeho upřeného pohledu, melodičnosti jeho hlasu a blízkosti způsobila, že jsem zčervenala a sklopila pohled na talíř.

Michael se zasmál a spokojeně se opřel do židle. Sledoval mě a ve mně najednou sílilo podezření, že...

"Cos to řekl?"

"Líbilo se ti to? Cítíš se polichoceně?" zeptal se zatraceně spokojeně.

"Sázka. Právě jsi vyhrál sázku," zasyčela jsem na něj. A docela se začínala bát toho, co řekne příště.

"Ano, právě jsi mi vyhrála týden v horské chatce ve Švýcarských Alpách."

Zírala jsem na něj.

"Nejsi zvědavá, jak jsem vyhrál?"

Sebrala jsem zbytky své hrdosti, vyrovnala páteř a dojídala jídlo. Michale se opřel lokty o stůl naklonil se ke mně. Pak mi medovým hlasem vyložil, co bylo předmětem sázky.

Na konci jsem na něj zírala, pusu dokořán, a uvažovala, jestli je smrt ubodání jídelním nožem dostatečně krutý trest pro tak arogantního bastarda, jako je on.

Vypadal tak zatraceně samolibě.

Další pitomá sázka s jeho terapeutem.

Dokáže někdo říct, že má žena velký zadek, a donutit ji červenat se rozpaky ale ne z urážky, ale polichoceně?

Well, jeden takový idiot doopravdy existuje.

Me.

Já mu pomohla vyhrát tuhle ponižující sázku.

"Oh my god! You dumb childish... argh!" prudce jsem vstala od jídla, popadla kabelku a odcházela.

Pak si to rozmyslela a vrátila se pro salát. A i s talířem a vidličkou odcházela.

"Zaplať," štěkla jsem přes rameno na Michaela a místností, která před chvilkou ztichla a se zájmem nás pozorovala, se rozlehl jeho sytý, veselý smích.

Zrudlá jsem kývla Víťovi, kuchaři, s kterým jsme se přátelili už nějaký ten pátek, na rozloučenou a očima ho upozornila, ať se neptá.

"Ten talíř si bereš s sebou, Alice?"

Zeptal se. Muži jsou prostě nechápavá stvoření.

"Připiš mu to na účet," sykla jsem a neobtěžovala se upřesnit komu. Vypadalo to, že každý v místnosti to věděl.

Když jsem se ve dveřích ohlédla, Michael se vesele bavil s nějakými muži. Sytě jsem zrudla. Jestli zítra zjistím, že vyprávěl, jak vyhrál nevyhratelně-vypadající sázku, udělám mu ze života peklo. To jsem si v duchu slíbila a po cestě jedla svůj salát z lesního ovoce.

Dohonil mě po pár minutách.

Byla jsem rozhodnutá jej do konce života, nebo alespoň dne, nenávidět.

O deset minut později jsem se s ním pak smála jako šílená, a to mi vydrželo až do práce. Michael nebyl pro nic zanic nejúspěšnějším jednatelem v naší firmě.

Z myšlenek mě vytrhl smích. Ne příjemný, ale ten druh smíchu, který vás donutí zaváhat v půli kroku a rozhlédnout se, zda je vše v pořádku.

Uviděla jsem skupinu žen, které si mě z části nevraživě, z části posměšně prohlížela a pochichtávala se. Zachytila jsem z jejich "šepotu" dost, abych pochopila, že si myslí, že jsem z Michaela úplně na větvi a jsem "taková chudinka", které Mike zlomí srdce a jako "ubožačka pak určitě budu dělat scény".

"Lovely," zabručela jsem. Proč nikdo nikdy nemluví o Michaelovi? Ženy znovu propukly v hlasitý smích v jejích očích bylo něco, co mě znervóznilo. Neměly mě rády, já nebo Michael jsme udělali něco, co se těm slepicím nelíbilo a já nedokázala přijít na to, co to bylo. Ještě včera jsme se zdvořile ignorovaly.

Až mnohem později zjistím, že Michael za celou dobu, kdy ve firmě pracoval, nešel ani jednou s žádnou kolegyní na oběd sám. Vždy byl přítomný někdo třetí, i když třeba "na chvíli odběhl k baru", aby měli Michael a slečna iluzi soukromí. A když zdejší ženská smečka zjistila, co se stalo, prostě žárlily.

Ale v tu chvíli jsem to nevěděla a uvažovala, co jsem já, Demaudiraux nebo oba udělali.

A, napadlo mě, kdy jsme se vlastně dostali z toho (chladného) odměřeného, zdvořilého chování k přátelství?

Tedy, přátelství...

Zamyšleně jsem došla do své kanceláře. Ještě jsem za sebou ani nezavřela dveře a už mi zvonil firemní mobil.

"Paní Whitevixen? Dobrý den jmenuji se Ondřej Koráb a... mám problém."

"Omlouvám se, pane Korábe, ale nejsem veřejný právník. Mohu vám ale doporučit," začala jsem, když mě muž přerušil.

"Doporučil mi vás Erik."

Odmlčela jsem se. "Erik Zuuab?"

"Prý pomáháte a neděláte z toho mediální cirkus. Diskrétně. Efektivně. A za rozumnou cenu."

"Což je kompenzováno tím, že to trvá déle a nebudete jediný případ, který budu mít na stole. A nemohu ani zaručit, že případ vyhraji, pokud to nebude případ v mém oboru, budu jen trochu více než amatér."

"Jde o mého syna."

"Ano?"

"Je v maturitním ročníku, devatenáct let, a spolužačka jej nařkla, že ji znásilnil, protože ji odmítl. Syn je gay. Neudělal by to. Nemyslí na ženy tímhle... nedívá se na ně tak, aby ji mohl, dokázal znásilnit. Neudělal to."

"Ale?"

"Přijmete náš případ?" zeptal se útočně a já za tou agresí slyšela zoufalého rodiče.

"Řekněte mi trochu více a za chvíli možná budeme vědět."

Dlouhé ticho.

"Byl na večírku se svým... přítelem. Měli... sex. V jejím bytě." Odvětil Koráb váhavě.

Zavřela jsem oči a promnula si kořen nosu.

Nebyla jsem odbornice na rodinné právo, a když jsme byli u toho, ani na trestní nebo správní. Ale pohybovala jsem se v něm dost proto, abych mohla dělat slušného poradce, a věděla jsem, kde můžu získat profesionální radu. A dostanu k tom i slevu, jsme přeci kolegové, že? Taky jsem byla bezmála odbornicí na práva a povinnosti homosexuálů v našem státě. A ač to bylo nechutné, tenhle případ, zrazená holka/kluk, kteří nedokážou překousnout "ne" a obviní spolužáka z napadení nebo znásilnění, to jsem řešila, už několikrát.

"Končím ve čtyři hodiny," odvětila jsem nakonec.

"Skvělé. V tom případě vás zvu na pozdní oběd."

"Jsem vegetariánka."

Krátká pauza.

"Dobře. Sejdeme se v restauraci Bob a Bobek, víte, kde to je?"

Navzdory situaci se mi rty zvlnily do skoro zlomyslného úsměvu. "Pane Korábe, B&B je můj druhý domov. Sejdeme se tam v pět hodin."

"Těším se, až vás poznám," odtušil Koráb. "Hledejte šedivějícího muže v růžové košili."

"Very well." Uculila jsem se. "Hezký den, pane Korábe,"

Položila jsem telefon a povzdechla si. Neměla jsem toho zas tolik. Opravdu ne.

A těšila jsem se, tak nějak zvráceně, až si tu holku podám.

Možná jsem se před lety dala na špatný obor práva. Měla jsem zkusit trestní. Byla by to větší zábava.

**

Opřela jsem se do svého kancelářského křesla a sledovala na notebooku fotku roztomile vypadající, pohledné slečny.

Tedy pohledné.

Překlikla jsem na další fotku a ušklíbla se.

Když se člověk dnes podíval, jak se mladé slečny oblékaly, člověk se až divil, že mají děvky nějakou práci. Kdyby to ale byl jen vzhled, budiž, chce zapadnout. Ale...

Mrcha.

Mladá Ptáčková byla rozmazlená, zákeřná mrcha. Typický příklad něžného pohlaví, díky kterému byly ženy po staletí podceňovány a kvůli kterým muži získali ten pomýlený pocit, že bude lepší, když vezmou svět do svých rukou. A že ženy jsou jen na ozdobu.

A také, že občas potřebují jednu nebo dvě silné výchovné rány. Dokonce i já jsem měla chuť té slepici střelit. Jen její rodiče nic neviděli. Co jsem pochytila, Ptáčkové se obávalo celé její okolí. Dostala do problému už více lidí, hlavně muže – uklízeče, profesory, kadeřníka - a vždy z toho díky penězům vyvázla bez ztráty kytičky.

A bála jsem se, že to tak bude i teď. Nepříjemné, že pan Ptáček měl přítele, který měl přítele, který se znal se soudcem, který případ posuzoval, a já s tím nemohla nic dělat, protože, doopravdy, pan Ptáček a soudce se face to face nikdy nesetkali.

Takto jsem to vyložila panu Korábovy, ten dlouho křičela vrhal zuřivé pohledy, i na mě, ale pak si to začal rozmýšlet.

A já mu nastínila, jak by mohla vypadat naše obhajoba. A taky začala přes přátele jenom lehounce začít naléhat na policii a poukazovat, co vše má ta čubka na svědomí. A že mladý Koráb měl před sebou slibnou budoucnost, chtěl být vrcholným sportovce a už teď měl skvělé výsledky a nabídky od různých klubů. Ale vrcholní sportovci nemívali v trestním rejstříku znásilnění. A pokud by se dostal do vězení, byla by jeho kariéra zničená.

Nechtělo se jí nechat toho kluka se zničeným životem.

Ale bude to těžké, a jak jsem poukázala, bude to riskantní.

"Klep klep,"

Zvedla jsem pohled od notebooku. "Michaeli," odvětila jsem a promnula si oči.

"Příliš pracuješ. Měla by sis dát přestávku," broukl a došel k mému stolu.

"Potřebuješ něco?"

"Tohle ti posílá Jeřábková, tak jsem se nabídl, že to vezmu. Stejně jsem se chtěl stavit," broukl trochu rozpačitě Michael. Nesl mi složky.

"A s tím navíc mám odpočívat?" usmála jsem se truchlivě. Pak se zářivě uculila, když mě napadla roztomilá myšlenka. "Chceš se ucházet o místo mé sekretářky?"

Michael se povýšeně usmál. "Nemůžeš si mě dovolit, mladá dámo," mrkl na mě a důstojně odcházel. Vyprskla jsem smíchy, už když byl u dveří. Michale mi věnoval hraně ublížený pohled. Smála jsem se ještě dlouho potom, co odešel.

**

Ze všeho nejvíce mě asi zarazil to ticho. Zvedla jsem pohled a překvapeně zamrkala. Skrz skleněnou stěnu jsem viděla tmu. Bylo léto, stmívalo se zatraceně pozdě. Všichni už odešli, dokonce i Martin, který byl na nemocenské a zůstával v práci dlouho po konci pracovní doby. Potichu jsem zaklela.

Rozhlédla jsem se po stole s tuctem papír s poznámkami a postřehy. Celé minulé tři dny jsem strávila tím, že jsem vykopávala špínu na Ptáčkovou a snažila se najít někoho ochotného pod ní podřezat větev. A měla jsem štěstí, našla jsem učitele, který byl vyhozen z práce. Nepotvrdilo se, že by s Ptáčkovou něco měl, ale dva měsíce po jejím přestupu na jinou školu byl pod směšnými důvody vyhozen. Uprostřed roku.

A pak, což bylo trochu smutné, nevlastní bratr Ptáčkové, o dva roky mladší. Byl adoptovaný, byl přehlížený, ale byl to hodný kluk, tichý, a když se postrčil, dokázal udělat to, co bylo správné.

Shrnula jsem papíry do složky a tu si strčila podpaží, vzala pak i složky, které mi přinesl Michael. Naštěstí to bylo jen překontrolování překladu, ale někdo to udělat musel.

Oblékla jsem se a koukla se na hodiny. Za dvacet minut mi jela tramvaj, pokud ji nestihnu, nestihnu pak spoj metrem a budu muset buď čekat v podzemce, nebo jít pěšky. Ani jedna alternativa mě nelákala.

Vyšla jsem ven a zhluboka se nadechla. Bylo dusno a já se ve svém kabátku začala potit.

"Alice?" ozval se překvapeně hlas. Otočila jsem a uviděla Dana.

"Hezký večer," usmála jsme se na něj automaticky a chtěla odejít.

"Je pozdě," odvětil překvapeně a srovnal se mnou krok.

"Ano?" odvětila jsem nepřítomně a byla doopravdy unavená. Promnula jsem si oči, protože mě pálily, a zatraceně se těšila na postel. Poslední dny jsem toho moc nenaspala.

"Když chvilku počkáš, staví se pro mě Mike. Mohl by tě hodit domů," odvětil a já se zastavila a poprvé se na něj pořádně podívala. Stáli jsme ve stínu lampy a neviděla jsem mu do obličeje, ale z toho, jak se mi vyhýbal pohledem, jsem poznala, že je nervózní.

"Ano?" Proč by to dělal? "Když bude tak hodný," odvětila jsem po chvilkovém zaváhání. Nebyla jsem si jistá, nakolik bude jízda autem noční Prahou rychlejší než veřejná doprava, ale bezpečnější byla určitě. Byla bych hlupák, kdybych to nepřijala.

"Dobře," usmál se Dan úlevně.

"Well," souhlasila jsem a cítila se zvláštně a rozpačitě.

Naštěstí jsme vedle sebe nestáli v tichu moc dlouho, po minutě přijel Michael.

"Alice?" broukl, když mě uviděl, vypadal překvapeně, ale ne naštvaně. Spíše unaveně, měl pod očima stíny. Ale možná se mi to jen zdálo. Byl hezky oblečený, jako na schůzku.

Ach, schůzka asi už skončila, byl cítit po ženském parfému i ze zadního sedadla. A byl rozcuchaný.

"Tak?" zeptal se po chvíli mlčení Dan. Ignorovala jsem jejich rozhovor a dívala se z okna.

"Pamatuješ si, kde bydlím?" zeptala jsem se pak zamyšleně. Přerušila jsem Michaela v půlce věty, popisoval zrovna večeři kterou ta holčina "uvařila", podle Michaela zcela očividně objednala, řekla jsem to tiše, takže jsem nemyslela, že mě uslyší, ale zarazil se a letmo si mě prohlédl v zrcátku.

"Zhruba. Až k tvému bytu mě budeš muset navigovat, ale vím, v které části Prahy bydlíš. Když počkáš, hodím Dana domů a pak tě odvezu."

Překvapeně jsem se otočila dopředu a viděla, že se stejně překvapeně tváří i Dan.

"Můžeš mě vyhodit u nejbližší zastávky céčka, dojedu metrem, odvětila jsem po chvilce.

"Dan bydlí nedaleko, nebude to trvat dlouho," odvětil Michael nepřítomně a poklepával na volant.

"Myslel jsem, že přespíš u mě," odvětil Dan a zvláštně si Michaela prohlížel.

"Georgina byla náročná, budu se muset později ještě odreagovat. Přespím u sebe," odtušil Michael a Danovi obličejem prolétla v krátkém sledu lítost, starost a zlost. Pak se však zatvářil neutrálně a odvrátil se.

Něco se nepovedlo.

Napadlo mě, zda se Michael právě nerozešel, s kýmkoliv to momentálně chodil.

"Děkuji," broukla jsem tiše. Dan se ke mně otočil a široce se pousmál.

"To nevíš? Michael je takový rytíř bezbranných slečen, taková věrná dotěrná krysa," odvětil škádlivě a já mu nedokázala nevrátit jeho úšklebek. "A být tebou, neděkoval bych předem. Kdo ví, zda se nakonec nebude chtít uvelebit ve tvé posteli," zasmál se.

Myslí mi bleskla vzpomínka, ráno, já pokládám Michaelovi ke své poseli sklenici vody a prášky proti nevolnosti a bolesti hlavy. Bylo to tak živé a z nějakého důvodu se mi stáhlo hrdlo. Rozpačitě jsem si odkašlala a odvrátila se. "Co bych pro rytíře bezbranných slečen neudělala," odtušila jsem. Michael nereagoval, což zarazilo Dana. Oba dva si nás prohlédl.

"Něco mi ušlo?"

Loupla jsem podezíravým pohledem po Michaelovi a ten se ušklíbl.

"Ne každá postel znamená sex, příteli," odvětil tiše. Bylo to řečeno tónem, díky kterému na mě Dan upřel zvláštní pohled a i já se zachvěla. Po tomhle se v autě rozhostil ticho.

Ano, Michale vypadal v pohodě, ale čím déle jsme s ním byli v autě, tím jasnější bylo, že má pochmurnou náladu, ať se to snažil skrývat, jak chtěl. Když vystupoval, loupl po mě Dan přemýšlivým pohledem, ale pak se zase zářivě usmál a škádlivě nám popřál dlouhou noc. Slabě jsem mu úsměv vrátila.

Michael stál, stál i potom, co Dan zmizel ve vchodu, a mě až po trapně dlouhé době došlo, že chce, abych si přesedla dopředu. Udělala jsem to a cítila, že jsem rudá jako rajče.

"Teď směrem k Vltavě, správně?"

"Yeah," vydechla jsem tiše. Michael si mě prohlédl.

"Děje se něco?"

To se ptá on mě?

"Hodně práce."

"Ještě stále jsi naštvaná za tu poslední sázku," hádal. Zamrkala jsem a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že poukazuje na to, že můžu být tak malicherná.

"Tohle bylo pořádně egocentrické," odtušila jsem pobaveně. Michael se na mě letmo koukl a a rtech mu zahrál úsměv.

"Ranila jsi mé srdce, ma chérie,"

"Seriously?" odfrkla jsem si. Michael se natáhl a zapnul rádio. A s prvními slovy moderátora se atmosféra v autě se uvolnila.

 7. kapitola | 8. kapitola 2. část

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.5 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře