Moira | HNS: 7. kapitola

7. The idiot

Když ženské chlap lže, nechává se zapírat a dokonce ji ani nezdraví, když se náhodou setkají na chodbě, každá si z toho odvodí právě jedno:

Nemám zájem, nech mě být, ubožačko.

Já nejsem ubožačka. Nejsem. Ale damn, kdo by se o chlapa jako je Michael přeci jen trochu nepopral?

"Nechápu to," stěžovala jsem si nad hrnkem kafe Tereze a sledovala vadnoucí růže. Dal mi nádherné růže, nejkrásnější kytici, jakou jsem kdy dostala, a to jsem pár nádherných kousků už v rukou měla. Růže pomalu vadly a sedal na ně prach. Něco na bílých lístcích kupících se kolem té pitomé sklenice bylo strašně deprimující. "Vážně nemám ráda řezané květiny," povzdechla jsem si. "Nakonec to vždycky vypadá tak morbidně."

"Alice." Koukla jsem se na Terezu, která si mě měřila. "Co jsi od toho vlastně čekala?" zeptala se nakonec.

"Nic. Všechno. Dunno. Nikdy se mi nestalo, že by mi cizí chlap koupil botník a pak se mnou nemluvil. A věř mi, že jsem si pár divnými situacemi prošla, můžu vyprávět."

"Je to Michael, Alice, to se ti snažím říct. Možná prostě chtěl chvilku nekomplikovaných postelových hrátek, a když si uvědomil, že to nepůjde, šel zase dál."

Au. To zabolelo.

Vzpomněla jsem si na Michaela, který mi před dvěma týdny opravoval nábytek. A věděla, že tak to není. Vypadal tak... klidně. Vyrovnaně. Jako by jej to doopravdy bavilo – ne, jej to doopravdy bavilo. Ale proč pak se mnou nemluví?

"Zeptám se jej."

"To můžeš udělat, ale... počkat, cože?" Tereza prudce zvedla hlavu a nevěřícně na mě zírala.

"Zeptám se jej." Opřela jsem se a založila si ruce na hrudi. "Zeptám se toho parchanta, co to mělo znamenat a proč už mu nestojím ani za pohled."

"Alice... přece se tak..."

"What?"

"To se před ním budeš tak ponižovat? Běhat za ním jako jeho ostatní věrné štětky?"

Trhla jsem sebou.

"Terezo..."

"Dělej co chceš. Ale mně se to nelíbí." Nesouhlasně mě pozorovala. Nebyl na ni hezký pohled, když takhle naklonila hlavu, udělala se jí dvojitá brada, malé oči vypadaly přimhouřené jako dvě škvírky a jistým způsobem strašně připomínala nabubřelého křečka. Už mě unavovalo upozorňovat ji na to, říkat jí, že by se měla více usmívat. Vždy pak byla naštvaná a zapírala to a nakonec se mnou někdy i nemluvila. Bylo to rozčilující a budilo to ve mně lítost, což se přidalo k rozmrzelosti a zůstal mi melancholický koktejl.

Ale v něčem přece jen měla pravdu. Znejistěla jsem a svou kamarádku pozorovala.

"Já prostě jen nevím," povzdechla jsem si nakonec útrpně. Mimoděk jsem si zkontrolovala mobil, jestli mi někdo (Michael) nenapsal, i když jsem věděla, že se to nemohlo stát.

Protože ani nemá moje číslo.

**

Co mu je? Nejprve se spolu málem vyspíme, a pak mě nechal stát v dešti.

Spraví mi poličku a koupí mi botník. A pak mě ignoruje v práci.

Jsem tu já ta pitomá, nebo ten chlap vážně není normální?

Stála jsem opřená kousek od Michaelovy kanceláře a cítila se nejistě a nemístně. Co to dělám? Ter má pravdu, ponižuju se. Dal jasně najevo, že se mnou nechce nic mít.

Ale já chci vědět proč. Na to snad právo mám, ne?

"To ti hráblo, krasavče?" zeptala jsem se jízlivě, když šel kolem. Michael se překvapeně zarazil a já jej bleskově sjela pohledem. Musela to být práce skvělého krejčího, musela. Až takovou moc-moc-oh-my-god-postavu-snů mít nemohl. Bylo to nespravedlivé. Mít jej tak doma, v posteli, možná by stačilo se jen dívat...

"Alice?" Michael se na mě pobaveně podíval a já přejela pohledem jeho dva kamarádíčky. Dan a Honza. Honza byl účetní. Neměla jsem jej ráda už z principu, nejen, že škudlil kde se dalo (prémie a vyplacení přesčasů), ale byl to navíc floutek, tím nepříjemným způsobem. Co jsem slyšela, lovil v klubech mladé náctileté, které to ještě neměly v hlavě srovnané. A Dan... Dana jsem vlastně moc neznala, byla to naše holka pro všechno, napůl v oddělení PR, napůl náš znalec umění, dělal na co jste si vzpomněli a stal se nepostradatelným. I teď prokázal zdravou dávku rozumu a odtahoval Honzu pryč. A ten pitomeček se přihlouple šklebil a děla tak strašně nenápadná gesta směrem k Michaelovi...

Ten se ušklíbal a nezdálo se, že by jej Honzovo dětinské chování nějak překvapilo.

Fajn, já byla čím dál naštvanější, bohatě za nás oba.

"Potřebuješ něco, Alice?" zeptal se Michael jemně, ten uhlazený jednatel.

"Jednu věc – why?"

"Proč co?" Ten úsměv, používal reklamní úsměv a to mě mátlo.

"Proč ses vůbec obtěžoval ke mně znovu přijít, když pak nejsi schopný mě ani pozdravit na chodbě?" Zněla jsem ublíženě i sobě samotné a to mě naštvalo. Narovnala jsem se, i na podpatcích jsem bohužel byla menší než Michael, ale cítila jsem se líp, protože jsem konečně přestala mít pocit, že se před ním schovávám. Podívala jsem se mu do očí.

Kruci, ten má krásný oči. Jak může mít člověk jako on tak krásný oči? A když tak stál přede mnou, imponoval mi. Hodně. A bylo mi trošku horko, protože jsem vážně dlouho neměla sex a do hlavy se mi vkrádaly podivné myšlenky.

"Alice... bylo to hezké, řekl bych pur amusement, ale tuhle frázi si nechávám pro situace po sexu." Odmlčel se a zatvářil se shovívavě lítostivě. "Prostě by to nemělo dál smysl, Alice," odvětil jemně.

"A proto se chováš jako malý kluk?" zeptala jsem se a zase mě překvapilo, jak ukňouraně to zní. Zaťala jsem zuby a potřásla hlavou. "Víš co, zapomeň na to, já... jen jsem to potřebovala slyšet," odvětila jsem nakonec trochu zmateně a odcházela.

"Alice," Michael mě chytil za paži a povzdechl si, jeho jednatelská maska popraskala a nakonec zůstal jen lítostivý obličej krásnýho chlapa.

"Štveš mě," sykla jsem a vytrhla se mu.

"Chceš pravdu? Tak fajn," odvětil Michael ostře a zadíval se na mě. Jízlivě se usmíval a to mě vyvedlo z míry. "Chtěl jsem tě toho ušetřit, protože vy ženy jste tak křehká a výbušná stvoření, ale ten tvůj ublížený výraz mě deptá."

"What?" sykla jsem. Ublížený výraz?

"Můj terapeut."

Zírala jsem na něj. "Asi jsem se ztratila, Your Smartassness," odsekla jsem pak. Michael si promnul tvář a vypadal najednou strašně klukovsky. Vsadila bych boty, že to hrál. Tohle sebevědomí kluci dělají, když chtějí naše něžné dušičky obměkčit. Najednou jsem si nebyla až tak jistá, že chci vědět, co "terapeut" znamená.

"Můj terapeut má dost... svérázný a zvláštní smysl pro humor. A tak... nechápej to špatně, Alice, jsi úžasná žena, popravdě tak dobře jako tebe asi neznám žádnou ženu, obyčejně je to hlavně o postelových hrátkách, ale..." odkašlal si a vypadal vážně rozpačitě, poprvé za celou dobu upřímně. Ale narovna se a podíval se mi do očí. "Byla jsi prohraná sázka."

Spadla mi čelist.

Měl aspoň tolik slušnosti, že odvrátil pohled.

"Takže, pokud to chápu dobře... Jsem nějaká podělaná sázka, your fucking lost bet with your fucking therapist?!"

Chvíli mlčel. Pak se ušklíbl a já se mimoděk stáhla. Znala jsem ten pohled. Měl ho, když ženské posílal do háje.

"Vlastně, čistě technicky, ma chérie, jsi tou podělanou prohranou sázkou byla."

Zalapala jsem po dechu.

Michael se usmíval.

"You are an asshole." Odvětila jsem po chvíli docela klidně. Ještě chvíli jsme na sebe zírali, já prostě příliš šokovaná na okamžitou reakci, a on s tím svým přívětivým obchodním úsměvem, který jsem měla chuť spravit svou pěstí.

"Přese vše jsem tě rád poznal, Alice," odvětil provokativně. Zaťala jsem pěsti a na chvíli se třásla čirou touhou mu ublížit. Udělala jsem krok k němu, ale pak se vztekle otočila a odcházela. A on mě pořád sledoval s tím svým mocking smile a já měla chuť brečet a něco rozbít a schovat se a vrátit se domů zadními dvířky, aby mě nikdo už neviděl, a zároveň všechny ženské varovat, jaký arogantní bastard to je.

Ale vždyť to všechny ví.

"Ty jsi idiot, Alice. Ty jsi takový pitomec..." mumlala jsem si pro sebe cestou a doufala, že nikoho nepotkám, dokud se nějak neseberu na záchodcích.

**

Seděla jsem za stolem a zírala do prázdna.

Michael mě tak rozhodil, že jsem byla totálně nepoužitelná. Idiot. On, ne já.

Na druhou stranu, když jsem se trochu uklidnila, napadlo mě, že je zvláštní, že se o mně zmínil svému terapeutovi.

Taky, že je ten terapeut pěkný debil.

Michael byl takový debil.

Já jsem byla debil.

Šéf firmy je debil.

Šéfová na zabití.

Povzdechla jsem si.

Taky mě napadlo, teď, po pár hodinách, kdy jsem vůbec byla schopná začít rozumně myslet, že mě Michael raději viděl naštvanou než smutnou. Nechápala jsem proč a odmítala jsem se tím zabývat, prostě mě to napadlo, když jsem si tu ponižující scénu znovu promítla.

Složila jsem si hlavu do dlaní a cítila, jak znovu rudnu, vztekem, hanbou. Takhle se mnou nikdo nezametl už od školy. Nikdy jsem nikoho nenechala.

Tereza měla pravdu. Ten parchant si to nejspíše i užíval.

"The idiot," sykla jsem. Rozhodla jsem se, že to tu dneska zabalím.

Potřebuju se opít.

Ne.

Dneska trénuju s dětmi.

Děti mi pomůžou.

Oh, Jesus, ať mi děcka pomůžou si tenhle den vymazat z hlavy, prosím.

**

"Cože?" Tereza mě sledovala a přestože byla ohledně mužů už proškolená, jen ona mohla potkat takové podivíny, i ona byla zaražená. "On ti to řekl do očí?"

"Jak jinak bych to věděla?

"Ježiši," vydechla Tereza. "Tak tohle je jedna z nejodpornějších věcí, které ten hajzl udělal. Vážně, řadí se na přední příčky."

"Díky, Terezo," odtušila jsem kousavě.

"Ale vážně. Horší snad už byla je Kiki a ta scéna před šéfem, ale jinak docela jasně vedeš,"

"Myslím, že to už je dost, Terezo," odvětila jsem důrazně.

"Já ti to říkala."

Zírala jsem na ni. "Ty jsi kamarádka na baterky, vážně," odvětila jsem podrážděně.

"Opravdu nemůžeš říct, že bys to nemohla čekat."

"Na čí jsi straně, damn?"

"Tak se nečerti. Máš ještě ten borůvkový zákusek?"

**

Asi bych na to i dokázala šťastně zapomenout. Nikdy už toho debila nevidět. Tak. Jenže mi nebylo přáno.

"Whitevixen, tohle posílá šéf," přišla do mé kanceláře hezká brunetka. Erika, měla jsem pocit.

"Hm? Kdo?" podívala jsem se na obálku.

"No Michael," odvětila Erika trochu úsečně a odcházela.

"Michael... what?"

Erika se neobtěžovala ohlédnout.

"Vážně je to pro mě?" houkla jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli mě slyšela, zmizela za rohem. "Ta je příjemná. Kráva," zamumlala jsem a prohlížela si obyčejnou obálku. "Tak se ukaž," otevřela jsem ji a koukla se dovnitř. Lístek?

Četla jsem a zírala a uvažovala.

"Such an idiot," zavrčela jsem nakonec. Zaklapla jsem notebook a popadla kabelku. "Na tohle se potřebuju najíst," zamumlala jsem si pro sebe. Když jsem šla kolem, vyhodila jsem dva lístky na koncert Michala Davida do koše. I se zprávou. Dokonce se to ani neobtěžoval napsat ručně, vytiskl si to.

",Omlouvám se, Alice. Někdy se mi odkrví mozek a nechovám se racionálně. To se nám mužům stává, ma chérie.'He is fuckin' kiddin',"

**

Zvláštní, jak vždy vše závisí na maličkostech.

A tahle byla, že kdybych stála trochu vlevo, nebo počkala pár sekund, viděla bych Michaela za rohem, jak se chystal klepat, a tam se zarazil. Takto se stáhl a já kolem něj prošla tak rychle, že jsem ho ani nezaregistrovala.

Takže možná, ale jen možná, by vše dopadlo jinak.

**

Seděla jsem v kantýně a jedla svůj oběd, salát z červené řepy s pomerančovou šťávou. Bylo to dobré, povedl se, ale náladu mi kazilo okolí. Přesněji Michael o stůl vedle.

Uvolněná atmosféra, která vládla při opravě skřínky, jaksi zmizela. Úplně. Byli jsme jako dva cizinci. Ještě hůře, cizinci mají aspoň tu slušnost, že se pozdraví.

Koutkem oka jsem Michaela sledovala.

V tom obleku vypadá tak sexy... a tak nepřístupně. A taky se tak choval. Bylo to sotva postřehnutelné, ale když jste četli náznaky... flirtoval, byl zábavný a všechno to kolem, ale jistým způsobem se snažil zachovat profesionalitu na pracovišti. Nějaká ta sekretářka sem tam se nepočítá, s blízkými kolegy jednal férově.

O to víc mě mrzelo, že ke mně se choval jako k hadru. Nope, teď lžu, choval se ke mně, jako bych neexistovala. Jako by jej nikdy nenapadlo na mě vůbec pomyslet. Znáte to, když jdete po ulici, taky neuvažujete, jak se má odpadkový koš, který zrovna míjíte. Neptáte se ho, jestli ho štve, že na něj včera pršelo. Argh!

Michael vyprávěl vtip a jeden z kolegů laugh so hard, že se vážně doslova válel smíchy po stole. V obličeji byl tak rudý jako ta moje řepa. Z toho Michaela obvinit opravdu nikdo nemohl, že by snad byl asociální nebo introvert. Nebo nudný. Kam přišel, tam se po chvíli začal ozývat smích. Michael byl prostě takový, přátelský, a ano, závidím mu to. Když vidím, jak s jednou slečnou stojí v chodbě, nenuceně ji objímá kolem boku. A pak přijde další, políbí ji taky vesele na tváře, a tu obejme taky. Na sedačce si mu pak sedne nějaká slečna na klín, nic erotického, jen je z toho cítit nezávazný flirt. Michael byl prostě skvělý společník.

Co by viděl na mně? Nudné právničce?

Měla jsem stejný pocit jako ta dívenka se zápalkami, sama na Vánoční den v zimě venku, a dívala se oknem do tepla obýváku se stromečkem a rodinným krbem. Zamračila jsem se a zamířila do své kanceláře. Opravdu netuším proč, ale v puse jsem měla zvláštní pachuť, tak jsem si představovala popel. Takovou jsem si představovala pachuť porážky, i když, popravdě, tady žádná ztráta nebyla.

** 

Klepnutí na dveře.

"Ano?"

"Whitevixen."

"Demaudiraux?" zvedla jsem neochotně pohled. "Potřebujete poradit ohledně právnické stránky věci?"

"Omlouvám se."

Jízlivě jsem nadzdvihla obočí. "Ano? To v popisu práce nemám, asi mě dost neplatí."

Michael se šelmovsky pousmál. "Můžu tě pozvat na kafe?"

Možná až v pekle začne sněžit, sweetheart.

Sladce jsem se usmála. "Promiň, ale myslím, že nemám čas. Příští dva roky nemám čas. A jestli mě omluvíš, musím pracovat."

"Přepískl jsem to. Ty sis to nezasloužila. Nenaštvala jsi mě ty. Opravdu mě to mrzí."

Neobtěžovala jsem se zvednu pohled. "Jsi ukázkový případ patologického lháře, Demaudiraux. Máš nějakou poruchu. Myslím to vážně. A rozhodně nebudu vaším pokusný králíkem. Tvým a tvého terapeuta."

"Merde, Alice, tak to není. Zdeněk se za to taky cítí mizerně."

Hrála jsem, že jsem zaujatá tabulkou na monitoru. Snad brzy odejde.

Michael si povzdychl.

"Jen jsem chtěl, abys věděla, že to nebylo správné. Pár hodin předtím mi volala jistá slečna a tvrdila, že se mnou čeká dítě. Byl jsem trochu... vyvedený z míry."

Pohlédla jsem na něj. Chtěla bych, ale já ti už doopravdy nedokážu věřit, pitomče.

"Gratuluju," odtušila jsem.

"Není to moje dítě," ucedil a byl v tom arogantní podtón. Zvedlo mi to náladu. Jeho dokonalá maska dostala trhliny.

"Whatever."

"Alice? Uděláš mi laskavost?"

"Ne."

"Vem si je. Prosím."

Položil mi na stůl obálku. Automaticky jsem se natáhla a obálku otevřela.

Lístky. Ty vyhozené? A k tomu byl nový vzkaz. Jsem vůl.

Mimoděk jsem se pousmála. Jo. To sedí.

"Další sázka?" zeptala jsem se vesele. Michaelovi se strašně svůdným způsobem zavlnily rty a měl v očích něco, díky čemu mi začalo být zatraceně vedro.

"Popravdě? Ano. Vsadili jsme se, že si ty lístky vezmeš. Zdeněk sázel, že mi vyliješ na hlavu kafe."

Zírala jsem. Ten parchant!

"Oh, dear," postavila jsem se a skoro škádlivě se natáhla po hrnku. Michael po mé ruce bleskl pohledem a začal couvat. "Díky za lístky," odvětila jsem pobaveně. Demaudiraux zamrkal, ale automaticky se usmál a zavrkal nějakou okouzlující frázi. Sledovali jsme se.

"Ty jsi neuvěřitelný," vydechla jsem nakonec. Usmál se, tentokrát mu ale úsměv pronikl i do očí a vypadal tak opravdově. Nebo alespoň trošku více upřímně.

Na stole mi pípl mobil a já se ohlédla. A když jsem mu pak chtěla říct, že je to vážně vůl, viděla jsem už jen jeho záda v půlce chodby.

A stejně jsem se trošku smutně pousmála. Tohle je Michael. A jiný už nebude.

**

Dlouho jsme se s Amandou neviděli. Bude fajn si zase pokecat. Byla profesionální modelka, nebyla až tak pěkná, aby se dostala na úplnou špici, ale byla inteligentní a, pokud se dá věřit tomu, co říká, to na ní měli fotografové a agentury rády. Deniska vždy neurvale tvrdila, že to Am řeší přes postel, i před ní. No, v posteli to obvykle končívalo, hlavně po pár flaškách alkoholu. Uvažovala jsem nad tím, jestli Amanda tím pozváním něco nemyslela. Neměla jsem chuť na sex.

Amanda, přestože o sobě říkala, že ještě musí dost zvládnout, už teď bydlela v malém moderním domku, pro který bych zabíjela, a už ho měla skoro splacený. Měl malou, ale nenáročnou zahrádku. Vše harmonické, dekorativní, dokonalé místo k životu. Chtěla jsem to.

Klepala jsem, zvonila, ale nikdo neotvíral. Zamračila jsem se. Uvnitř se svítilo. Že by Am usla ve vaně? To by jí bylo podobné.

Ve vaně. Sakra. Co když mě chce vážně dostat do postele?

Obešla jsem si dům a pak se sklonila k trpaslíkovi. Byl tam schovaný klíč. Am nebude vadit, když přijdu, koneckonců mě pozvala. A co když se jí něco stalo?

Zamyšleně jsem odemkla a vešla. Nemusela jsem se zouvat, na to měla Am uklízečky, proto jsem jen vrátila klíček do trpaslíka a zabouchla za sebou. Přede mnou ale překvapivě klaply dveře taky a já vzhlédla.

Ten hrudník jsem poznávala.

Zvedla jsem oči k obličeji krásnýho hrudníku, a ztuhla.

Michael. Přede mnou. Po sprše, v ručníku kolem boků (vážně tak chlapi chodí?), spokojený úsměv mu mizel z tváře. Tvářil se asi tak překvapeně, jako já, a to je co říct.

Z ložnice vyšla Amanda. Ta na sobě pro změnu neměla nic.

"Doprdele, Al," hlesla.

"Hi, Am." Broukla jsem. "Mám přijít později?" otočila jsem se k odchodu.

"Ne! Není třeba, tady Mikey už odchází. Jéžiši, promiň Alice, úplně jsem zapomněla, že se s tebou mám sejít." Vůbec se nestyděla a nahá ke mně přišla, vzala mě za paží a táhla do kuchyně. Michael nás překvapeně pozoroval. Já měla chuť utéct. "Potkala jsem Mika na focení, nějak mě pozval na drink a skončili jsme v posteli. Mimochodem, je vážně dobrý," odvětila rozpustile.

"Damn, Amando, Michael je ještě pořád tady," zasyčela jsem. Amanda občas měla jemnost slona v porcelánu.

"Vážně?" plavovlasá modelka se otočila. Mávla na Michaela, jako by zaháněla obtížný hmyz. "Potřebuješ odvést, Mikey?" zeptala se bez zájmu. Michael se ušklíbl a otočil se ke mně. Když tak stáli tak blízko sebe, uvědomila jsem si, jak jsem malá. Oh, vlastně jak ti dva byli vysocí.

"Ahoj Al. Jak se vede Fy?" zeptal se nenuceně. Amanda mezi námi přeskočila pohledem.

"Znáte se?" zeptala se možná trochu žárlivě.

"Kolega," broukla jsem a podezíravě jej sledovala.

"Přátelé," dodal Michael. Jízlivě jsem se na něj podívala. Really?

"Aha." Amanda se na Michaela usmála. "Spala jsi s ním?" vypálila.

"Jesus, Amando!"

"No co. Mohli bychom porovnat dojmy," trhla lhostejně rameny.

"Běž se obléct, krásko." Doporučil jí Michael urážlivým tónem. Amanda na něj pohlédla přimhouřenýma očima. Vážně byla nebezpečně chytrá. Chovala se jako husa jen před lidmi, které neměla ráda. Mohla je pak urážet a oni si to tolik nebrali.

"Jsi v mém domě, fešáku, a jestli mě naštveš, vyhodím tě na ulici s holým zadkem."

"Opravdu bys mi to po posledních třech hodinách udělala?" zeptal se líně. Amanda nehla brvou, jen já zrůžověla a styděla se za všechny tři.

"Jo, Mikey, udělala. Ve vteřince. Alice je pro mě důležitější."

"Pro mě je Alice taky důležitá. Stojí za víc, než ty, krasotinko."

Oh, seriously?

Skoro jsem se začala bavit, dokud jsem nepostřehla dravčí pohled v očích Am. Ten pohled mívala jen chvíli předtím, než vybuchla. Damn, tady jsem teď nechtěla být. Co si ti dva sakra udělali? A jak, jesus, nakonec dokázali skončit v posteli?

"Fajn, máte za sebou úžasný sex, já si můžu jít frustrovaně poplakat do kouta. Obleč se, Michaeli, ty taky, Am. Dáme si kafe, pokecáme, a pak každý pojedeme domů, well?"

"Jestli chceš sex, ráda posloužím," řekla o vteřinku rychleji než Michael Amanda.

"Stačí říct, Al," přitakal Michael. Pak se překvapeně podíval na Amandu. Teď už jsem utéct vážně chtěla.

"Díky, na trojku vážně chuť nemám. Můžete se jít sakra obléct, guys?"

"Jasně," usmála se Amanda a svou dokonalou manikúrou mě poškrábala po bradě, skoro jako oblíbené štěně. Naposledy se zamračila na Michaela a zaplula do ložnice. Dotyčný mě stále sledoval.

"Sluší ti to," odvětil nakonec a šel do ložnice za Amandou. V tu chvíli jsem měla zdrhnout. Každý člověk s kouskem mozku by to udělal. Místo toho jsem šla do kuchyně a začala chystat kávu. Člověk nemůže být zbabělec, ne? A Amandu jsem vážně dlouho neviděla.

Možná bude něco vědět o Denisce.

**

"Odkud se s Mikem znáte?"

"Z práce," odvětila jsem lakonicky.

"Něco mezi sebou máte? Obvykle mi chlap neřekne, že jiná ženská stojí za víc než já, chápej Alice, záleží jim jen na vzhledu a tom, jak dovádím v posteli."

"Jesus, Am, Michael každou chvíli přijde. A ne, žádný sex, žádný dating." Dodala jsem rychle.

"Hm..." Amanda si mě přeměřovala a tvářila se nedůvěřivě.

"Neslyšela jsi o Denisce?" zeptala jsem se, dokud tu Michael nebyl. Což bylo zvláštní, jak dlouho může chlapovi trvat obléct se?

"Posledně byla v Americe,"

"Americe?" poklesla mi čelist. "Kdy byla v Americe?"

"V létě. Nezmínila se? Víš, já ten vás vztah neschvaluju, vždyť vás to musí obě ničit,"

"Neviděla jsi moje hodinky?" křikl z ložnice Michaelův hlas. Promnula jsem si spánky. Letmo mě napadlo, kdy si asi stihl sundat hodinky, a pak na to raději nemyslela.

Mám na to, abych tu dělala křena dvěma lidem, kteří si to před chvilkou rozdali a následně se málem porvali? No, thanks, možná někdy jindy.

"Já asi už budu muset jít, Am,"

"Ne!" vyjekla Amanda. "To kvůli tomu idiotovi? Vyhodím ho na ulici,"

"Jesus, no!" vyjekla jsem pro změnu já. "To jen... sakra, měli jste před chvílí sex, já na tohle nemám."

"No a? Měli jsme sex. To nic neznamená. Žádná vyznání lásky, žádné závazky," Am se tvářila komicky nechápavě. Netušila jsem, jestli to na mě hraje. "Vždyť to znáš, užiješ si a jdeš dál. V posteli je mimochodem fantastický." Dodala.

"Vím, že je dobrý," zamumlala jsem.

"Takže sex byl?" zeptala se obratem. Měla jsem chuť složit si obličej do dlaní.

"No samozřejmě. A fantastický. Je v posteli mimochodem skvělá," odtušil kousavě Michael od dveří. Neopovažovala jsem se otočit. Michael k nám došel, upravoval si hodinky, a pak si sedl vedle mě. Neobtěžoval se na Am, která seděla v levandulovém župánku, který se jí lehce rozevíral, podívat. "Netušil jsem, že se zajímáš o modeling. Vzal bych tě někdy s sebou." Řekl mi.

Zírala jsem na něj. Co to sakra hraje? Teď jsme přátelé?

"Nezajímám se. S Amandou jsme kamarádky," odvětila jsem po kratší trapné pauze.

"Dobré kamarádky," odvětila ostře Am. Trochu se na židli zavrtěla a provokativně si hrála s opaskem župánku. Já pohledem na její kůži sklouzla. Michael ne, ten si vyrovnaně naléval kávu a napůl sledoval mě a napůl tablet, který nějak stihl vytáhnout, když jsem se nedívala.

"Dobré kamarádky," zopakovala jsem mimoděk a pak se na ni pobaveně podívala. Svádí mě? Byl rozdíl mezi kamarádkou, s kterou se bavíš, a dobrou kamarádkou, s kterou spíš. Ale já s tebou nechci spát, zlatovlasý mokrý sne chlapů, a některých žen koneckonců taky. Už ne. Přesto jsem jí věnovala něžný úsměv. "Známe se asi tři roky, seznámila nás jiná přítelkyně," vysvětlila jsem Michaelovi mimoděk. Kdybychom byli přátelé, přidala bych k dobru historku, naše seznámení bylo ještě komičtější než to s Deniskou. Ale ten parchant si nic takového nezaslouží. Vlastně bych se měla s Am spojit a pořádně mu zatopit.

"Je suis jaloux," odvětil Michael jednoduše. Měla jsem přichystanou jízlivou poznámku, ale pak mi došlo, co řekl – žárlí? – a něco na způsobu, kterým to pronesl, mě umlčel. Dokonce i Am si ho podezíravě prohlédla. Znělo to, jako... no, jako by to myslel vážně.

"Jsi v pohodě, Mikey?" zeptala se afektovaně starostlivě a natáhla se, dlouhými prsty s jedovatě zelenou manikůrou jej polaskala po tváři. Nereagoval na to, projel svou mailovou schránku pár úspornými gesty a aplikaci vypnul, věnoval mi pak plnou pozornost. Pořád mě sledoval a já se začala cítit divně. Kdyby tu nebyla Amanda, zeptala bych se, co to, damn, zase hraje za hru, ale nebyla jsem tak pitomá. Am možná byla přítelkyně, ale na druhou stranu uměla být místy prvotřídní mrcha a kdo ví, jak by si něco takového vyložila. A jak by to potom zneužila.

Zmeškala jsem kousek konverzace, protože mě ze zamyšlení probral až podrážděný Amandin tón. "... kondičku, že ano?"

"Já zase doufám, že zítra na přehlídce nebudeš mít problémy s chůzí," odvětil lhostejně.

"Naser si," odsekla Am. Nebyla známá zrovna svou trpělivostí. Prudce vstala a došla k lednici, vytáhla si salát.

"Když ti to udělá radost, krasotinko," Michael přestal Am věnovat tu trochu pozornosti a jemně s na mě usmál, jako bychom snad sdíleli nějaké společné tajemství. Já ale byla prostě zmatená a podezíravě čekala, co vytáhne na mě.

"Chceš salát, Liz?" zeptala se Am a její hlas skřípal, v pohybech měla potlačovaný vztek.

A zdržet se tu ještě kvůli jídlu? No way.

"No, thanks. Už jsem jedla."

"Jsi ještě pořád vegan?" zeptala se Amanda a zoufale selhávala v tom znít mírně.

"Snažím se," odvětila jsem neutrálně.

"Co ještě od vás mám ještě čekat, malá šedá myško?" přitáhl si mou pozornost Michael a zněl pobaveně.

"Co já mám čekat od vás, pane Botníku," vrátila jsem mu kousavě, protože jsem si nebyla jistá, na co vlastně naráží.

"Ten botník je opravdu rozkošný," odvětil a já z nějakého důvodu nemohla odtrhnout oči od jeho rtů. Měl ten typ rtů, který vás donutil uvažovat, jak dobrý s nimi na určitých místech je a vy jste pak tu představu nemohli vyhnat z hlavy. Moreover, chlap by neměl říkat slova jako "rozkošný", bylo to zženštilé, a ženské by se potom určitě neměl zrychlovat tep. So, what's wrong with me?! Bylo mi zatraceně vedro. Ale možná to bylo tím, že jsem seděla na sluníčku.

Oh, sure. Tím to bude.

"Navíc," Michael upil kafe a smál se na mě očima, výraz, který jsem u něj neznala. "Já netvrdil, že jsem vyučený opravář. Jen že to opravím."

"Tvrdil jsi, že jsi šikovný!" ohradila jsem se. Amanda se přisedla a ne zcela jemně složila své jídlo na stůl. Am, snaží se vytočit Am? Proto to vše dělá?

Dávalo by to i smysl. Michael byl ten typ chlapa, který si užívá tenhle typ zábavy.

"Byt ti ještě pořád stojí, ne?" zazubil se. Sice ty věci spravil, a lépe, než bych čekala, ale zbytek bytu vypadal jako po výbuchu. Přistihla jsem se, že mu úsměv oplácím. Bylo jaksi složité, koukat do usměvavé tváře našeho jednatele a neusmívat se nazpět. Ani jsem si to neuvědomila.

"Mikye něco opravoval?" zeptala se se zájmem Am a přisunula se. Až příliš blízko. Rukou mi možná jen mimoděk pohladila stehno.

"Oui," odtušil suše Michael a nevypadal, že by to chtěl rozebrat. Zase jsem mezi nimi těkala pohledem. Am jedla, Michael se vrátil k tabletu. Oba suše konverzovali, kdyby se pořádala nějaká soutěž v bezvýznamné a bezobsažné konverzaci, ti dva by měli nějaké místo jisté. A přestože mluvili o nevinných tématech, bylo v místnosti cítit čím dál větší napětí.

"Co jste si udělali?" zeptala jsem se po chvíli.

"Rien, ma chérie, nic." Odvětil neutrálně Michael a přeměřil si mě.

"Měli bychom?" navázala Am. Už mi zírání z jednoho na druhého lezlo krkem. Plus rozpačitost z momentální situace a strangeness mezi mnou a Michaelem... vyšlo mi, že bych měla urychleně změnit ovzduší.

"Fajn. Tak si to vyřešte a já se stavím někdy jindy. Ahoj Am, ještě si zavoláme, ano?"

"Nechoď," zaprosila. Ale vstala od jídla, které poslední minuty spíše jen přesouvala vidličkou po talíři, protože vytušila, že mě nepřesvědčí. Usmála jsem se na ni, když mě objala. Polibku jsem se vyhla, nechtěla jsem, aby z toho bylo další představení určené spíše pro Michaela.

"Bye, Michael," dodala jsem a mávla na něj, ať nevstává. Zaváhal, ale pak kývl, seděl s tabletem v klíně a pozorně nás sledoval. Raději jsem se otočila k odchodu. Když jsem zavírala dveře, slyšela jsem, jak si vyměňují jedovaté poznámky. Vážně by mě zajímalo, co si udělali. Budu to muset z Am vytáhnout. A klidně použiju zákeřných zbraní, když tu Michael koneckonců nebude, proč se ostýchat?

Odcházela jsem od Am a nemohla si pomoct. Prostě jsem musela uvažovat, jestli se spolu ještě jednou, nebo i vícekrát, vyspí, než si každý půjde po svém.

6. kapitola | 8. kapitola 1. část