HNS: 6. kapitola

19. květen 2014 | 00.26 |

6. Apologies

Zaklepání na dveře. Fy kňučela. Loupla jsem očima po hodinách a dotančila ke dveřím, otevřela je a běžela zpět ke sporáku.

"Zachraňuju večeři, Teri, odlož si a na chvilku se zabav. Hned tam budu!" houkla jsem. "Našla jsem film, který má ještě lepší reference než Síť. Dinosauři – zhouba Aztéků. Po tomhle bude naše kulturní cítění v kómatu!" odvětil jsem se smíchem. Zamyšleně jsem sledovala sýr, který vypadal přesně tak, jak měl. Zkušebně jsem jej rozřízla, uvnitř vypadalo skvěle. Ale bála jsem se, aby nebylo přesolené. Když jsem solila, ten neposedný pes do mě vrazil a mě tak trochu, ehm, ujela ruka. Hodně ujela ruka. Musela jsem tu sůl nabíral polévkovou lžící a vyhazovat.

"Škaredý pes," otočila jsem se na Fy a pohrozila ji vařečkou. "Nebýt tebe, je to dokonalé."

Fy si jen odfrkla, pak zvedla hlavu a otočila ji směrem k předsíni.

"Donesla jsi něco, Ter," zarazila jsem se a zamrkala. Ve dveřích kuchyně stála mužská postava, ne ženská. "Ach. Hi, Michael," odvětila jsem po chvíli trapného ticha. Nejraději bych několikrát praštila hlavou do zdi, já idiot, to by mě zabilo podívat se komu otevírám?

"Salut, Alice." Jemně se usmál a zvedl obrovský pugét. Jesus Kriste. Nevybavovala jsem si, že bych někdy něco tak krásného dostala.

"Mám raději kořenáče, řezané květiny rychle vadnou." Vyletělo ze mě automaticky. Když Michael zamrkal, trochu jsem zrudla. Michael se však jen zasmál.

"Budu si to pamatovat," broukl pobaveně. "Dám to do vody," dodal nenuceně. Šel ke skřínce se sklenicemi, po cestě podrbal Fy po hlavě, a vybral jednu vyšší. Květiny, bílé růže (cliche, guy), pak do sklenice dal. Bez ptaní, jen tak. Naštvalo mě to.

"Co když je nechci?" zeptala jsem se možná trochu ostře.

"Tak ušetři mou hrdost, sil tu plaît, a vyhoď je až potom, co odejdu." Mrkl na mě. Zamračila jsem se. Michael mě znervózňoval. "Jsi špatná hostitelka, víš? Ani jsi mi nic nenabídla..."

"Můžeš odejít."

"Myslím, že tvou péči ještě chvíli vydržím." Podotkl pobaveně. "Koneckonců – předevčírem ses ke mně chovala tak hezky..." pronesl tónem, který jsem si jako malá pojila k čarodějnici v perníkové chaloupce. Loudí, loudí a žere děti. Odfrkla jsem si, otočila jsem se k pekáči a sýr vytáhla, vše za ticha, které mě ubíjelo. Ohlédla jsem se po své návštěvě, co dělá za neplechu. Michael zrovna drbal Fy pod krkem a něco jí tiše šeptal, ale zachytil můj pohled. Narovnal se a chtěl něco říct, ale znovu se ozval zvonek.

"Mám začít utíkat?" odvětil lehce místo toho, koutky mu cukaly. Loupla jsem po něm i po dveřích podrážděným pohledem a neobtěžovala se odpovídat. Tohle nejspíše bude Tereza. Chvíli jsem zvažovala, že pošlu otevřít Michala, ale to by asi Ter nepřežila.

"Zůstaň!" poručila jsem dvojici, bylo to sice na psa, ale Michael se ušklíbl a uvelebil se na kuchyňské židli. "Rozkaz, madam," zasalutoval mi ještě ležérně. Došla jsem ke dveřím a zhluboka se nadechla. Tohle bude... oh, so weird.

"Mám chipsy, kolu a vše, co bychom rozhodně neměly jíst, taky jsem stáhla film, který nám pofouká naše bolavé dušeny až... co se děje?"

"Michael."

Tereza zamrkala, pak jí pohled padl na boty za dveřmi. Otevřela pusu a pak ji zavřela. Pak ji zase otevřela a zase nic neřekla.

"Ter?"

"Mám přijít později?"

"No! Ne... já... počkej prostě chvíli v obýváku, přichystej polštáře a já to zatím, eh, vyřeším," odvětila jsem. Tereze zacukaly koutky, ale protáhla se kolem mě beze slova.

Vrátila jsem se do kuchyně. Už jsem chtěla něco říct, ale překvapeně se zarazila. Michael klečel a drbal Fy za ušima. A ta držela. Opožděně mi došlo, že to udělala už předtím, ale...

Fluffyna nesnášela cizí. Jako štěně ji týrali, a jako psa vlastně taky, takže byla k cizím dost nedůvěřivá. Docela mi dalo zabrat, než jsem si její důvěru získala já, a to s tak velkým psem muselo být sakra rychle. Ale Michael si tam prostě klečel, hladil ji, a ona ho sice sledovala nedůvěřivě a nevrtěla ocasem, ale jinak byla hodná.

Denisku snášela. Od Terezy na sebe nenechala sáhnout. Obě znala roky.

Na druhou stranu, co jsem si všimla, měla pro muže vždycky slabost. Zrádkyně.

Všeobecné povědomí mluví o tyranech jako o mužích, ale nikdo si neuvědomuje, že stejně krutá dokáže být i žena.

Nadechla jsem se a odkašlala si. Michael po mně bleskl úsměvem.

"Tak? Dáš mi pusu na líčko, čokoládu, omluvíš se a půjdeš?" zeptala jsem se už relativně klidně. Fy zavrtěla ocasem a kýchla. Michael mě mátl, protože dost rozhazoval mou vnitřní chemii. Dříve jsem jej platonicky milovala, ani ne před týdnem jsem byla schopná na místně svléknout kalhotky a oddaně roztáhnout nohy. Teď jsem se v jeho společnost cítila tak nějak trapně a nevěděla, co k němu vlastně cítím a co bych k němu cítit měla. Nebo chtěla.

Michael se na mě široce usmál a to mě znervóznilo. Měl hezký úsměv a já jej měla ráda. Ale v případě, když se tak díval na jiné, i když jsem si vždy přála, ať se tak směje na mě. Logika? Nehledejte.

"Pusu ti klidně dám i jinam než na líčko." Protáhl líně. Byla jsem na sebe hrdá, protože jsem nezrudla, praxe právničky, ale vyhnula jsem se mu pohledem.

"Mohl bys to prosím urychlit? Máme s Ter naplánovaný večer," odvětila jsem suše. Michael mimoděk hladil Fy, strčila mu hlavu do klína, mrcha zrádná, a vážně mě sledoval.

"Ublížil jsem ti?" zeptal se pak tiše. Zamrkala jsem.

"Kromě toho, jak jsi mnou třískal o stěny, protože tvé vnitřní ucho trpělo lehkými provozními problémy? To nestojí za řeč." Mávla jsem rukou.

"Myslím předtím." Odvětil Michael stejně tiše a já ztuhla. Zase tohle? No jasně, typický chlap, co chci slyšet nikdy neuslyším, ale tohle by probíral rád.

"Na takový rozhovor není čas. A vlastně ani není o čem mluvit. Prostě jsem si uvědomila, že se chovám jako děvka, a bylo mi ze sebe zle. Stačí?" odvětila jsem mrzutě. Michael mě zamračeně sledoval a mně to začalo být nepříjemné.

"Takže jsem podle tebe děvka?" zeptal se nakonec a křivě se usmál.

"Opravdu chceš, abych odpovídala?"

"Ne, asi ne." Odtušil. Postavil se a prohlédl si mě. Delší dobu se zdržel u mých nohou a já si uvědomila, že jsem tu jen v triku a kalhotkách. Prostě mi tak bylo dobře. Měla jsem nutkání stahovat si triko dolů jako malá holka.

"Koukej mi do očí, když se mnou mluvíš!" štěkla jsem. Michael pobaveně zvedl pohled.

"Hezké nohy, ma chérie, ale to už jsem ti určitě už někdy řekl, že?" usmál se arogantně. Nepřátelsky jsem jej sledovala. Michael mě sledoval se špatně skrývaným pobavením, ale nakonec si odkašlal a snažil se tvářil vážně. (Dělá si srandu? Už vím. Chladné příměří, ozbrojené příměří, tak se k sobě budeme chovat. Tak je to tak nějak nejbezpečnější.) "Bon, abychom se dostali k tomu, kvůli čemu jsem přišel – chtěl jsem ti poděkovat, že jsi mě nevykopla na ulici nebo na mě nezavolala policii. Vážně si toho cením." Pokývala jsem hlavou a pak si vzpomněl na Terezu, která určitě nedočkavě nadskakuje ve vedlejším pokoji.

"Nemáš zač. Když už jsme u toho – proč jsi šel ke mně? Jenom proto, aby ses zase zeptal, jak se mi vede?" zeptala jsem se schválně urážlivě. Michael si z toho nic nedělal.

"Popravdě? Je sais pas. Nevím. Asi to bylo nejblíže. Navíc..." Michael se odmlčel a pak potřásl hlavou. "Ouais, abych se zeptal, jak se ti vede. A mám pro tebe dárek!" odvětil nesouvisle.

"Seriously?" obezřetně jsem jej sledovala. Taška žádná, asi nějaká maličkost.

"Opravím ti skřínku a tu polici v ložnici. I světlo v obýváku, pokud jsem viděl dobře."

Trvalo mi přesně tři vteřiny, než jsem jeho slova pochopila.

"Excuse me? You what?"

"Viděl jsem tu skřínku," mluvil pomalu a ukázal rozvážně na jednu s porouchanými dvířky, jako by si náhle myslel, že jsem snad pomalejší. "Polici a světlo." Mávl neurčitě k obýváku. "Jsem šikovný," odvětil a v jeho tváři se mísilo pobavení nad mou rekcí s nečekaně zranitelnou nejistotou. Jen jsem na něj zírala, tak dlouho, až se mu tvář vyhladila od emocí. Pak nasadil ten svůj sebejistý úsměšek. Ten sexy sebejistý úsměšek, za kterým, jak mi právě došlo, se jen schovává. A schovává se za ním tak dlouho, že nejspíše přesvědčil i sám sebe, že je to on. "Nebo taky ne." Odtušil a měl se k odchodu. Zaváhala jsem, pak si ale povzdechla.

"Ok, ok, beru, jen... překvapil jsi mě."

"Myslela jsi snad, že kromě postelových hrátek a jednání za firmu neumím nic jiného?" otočil se ke mně s tím svým nesnesitelně arogantním úsměvem. Který jsem milovala. Damn.

"Oh, shut up." Zamručela jsem si pro sebe. Protože jo, to jsem si myslela. "Kdy-"

"Přijdu v pátek večer."

"V pátek večer?" překvapeně jsem zamrkala. Bast, vyskočilo mi hned. V duchu jsem si prošla svůj program. Nebyla jsem si jistá, ale říkal Bast pátek? Vypili jsme hodně vína. "Moment." Otočila jsem se ke kalendáři. Jop, měla jsem s Baptistem speciální hodinu s dětmi před soutěží. A pak jsme chtěli někam zajít. Čistě pracovně, of course. "Promiň, ale to asi-"

"Musela ses podívat do kalendáře, tak důležité to není," přerušil mě Michael. Zamračila jsem se na něj.

"Samozřejmě, že je Baptist důležitý. Neodložím to jen kvůli... skřínce a žárovce."

"Baptist? Máš pro Francouze slabost?" chytil se hned Michael.

"Sobota ráno?" ignorovala jsem ho. Možná proto, že měl pravdu.

"O víkendu odjíždím na pracovní cestu. Středa večer?"

"Nemůžu." Zavrtěla jsem hlavou. "Možná... ne, nemůžu."

"Příští víkend?" navrhl pak s, nějakým způsobem hodně podezřelým, úsměvem.

"To nic nemám," souhlasila jsem pomalu.

"Takže sobota večer," broukl znepokojivě spokojeně. "A vezmu tě na večeři," dodal nenuceně.

"Kvůli opravení skřínky?" zamračila jsem se. Jeho upřený, soustředěný pohled se mnou dělal věci, které by rozhodně neměl. Neviděla jsem ani ocásky mých roztěkaných myšlenek.

"Ne. Jako poděkování." Mrkl na mě. Polkla jsem a najednou cítila, jak se mi zvýšila tepová frekvence.

"To je ta skřínka." Odvětila jsem a chtěla dodat, že s ním nikam nejdu, ale předběhl mě.

"C'est vrai, to je pravda, ale já prostě chci." Kouzelně se usmál. Na jeho úsměv by měl být zbrojní pas. I moje babička by před ním roztála jako zmrzlina v létě. A to je pěkně ledová mrcha. Naštvalo mě, jak sebevědomý parchant to je, i to, co mi dělá.

"Není to ten hloupý chlapský syndrom odmítla-musím-ji-dostat-na-záda, že ne?" zeptala jsem se ostře. Michael se rozchechtal.

"Non, non. Vraiment. To opravdu ne," postavil se a ještě stále se pochechtával. "Příští víkend, ma chérie." Šel do předsíně. Sklonil se a nazouval s boty. Nemohla jsem si pomoct a pohledem sklouzla na jeho zadek. Hm. Vypadá stejně dobře, jako byl cítit pod rukama. Michael po mně střelil pohledem a zazubil se. Zamračeně jsem se odvrátila. Sebevědomej parchant.

"Adieu, Tereza!" houkl. "Uvidíme se v sobotu," dodal pak a já prostě nemohla prohlásit jeho úsměv a pohled za nevinný. Když jsem za ním zavírala, povzdechla jsem si.

"Takže? Vyklop. Všechno. Dinosauři můžou počkat." Odvětila Tereza, v ruce misku s popkornem.

"Jo, já..." zarazila jsem se. Počkat. Já právě vyprovodila Michaela ze dveří, ve kterých se už nikdy neměl objevit. Právě jsem přijala, že si u mě zahraje na kutila. A přijala jsem i pozvání na večeři s ním.

Večeři. Jesus. Já neodmítla?!

"Já jsem přijala večeři s Michaelem," hlesla jsem.

"Slyšela jsem. Jaký je další krok plánu bé?"

"Plánu bé?"

"Když plán á, operace Michael na záda, nevyšel, přecházíš na jinou taktiku?"

"Já jsem s ním ale skončila." Ohradila jsem se dotčeně.

"Neznělo to."

"Jo. Možná proto, že když se na mě dívá, nezní nic tak, jak má. Mozek mi naprosto vypovídá poslušnost." Zabrblala jsem si pro sebe.

"Takže je zase tvým The One?"

"Ne. Je to parchant, který na mě má nepříjemně velký vliv." Sykla jsem a sklonila se k Fy. "Panička je hloupá husa, že?" drbala jsem ji na krku. Fy mi nijak nepomohla, když si odfrkla a kýchla. Dalo se to vyložit mnoha způsoby.

"Je to sakra krásnej chlap. Škoda, že je to takový děvkař." Usoudila Tera a hodila si do pusy popkorn.

"Yeah." Zabručela jsem.

**

"Já tomu prostě nevěřím," vrtěla jsem hlavou a seděla u stolu, zatímco všude kolem můj byt vypadal jako po výbuchu. Fy mi seděla poslušně vedle nohou. Měla jsem ji na vodítku. Jinak by sežrala něco, co by jí doopravdy neudělalo dobře.

"Říkala jsi něco?"

Mlčela jsem a sledovala Michaela, který zápasil se skřínkou.

Proč náhle moje poličky vypadaly, jako by měly každou chvíli spadnout? Jako bych potřebovala opravit vše v bytě? A to Michael chtěl opravit jedny pitomé dvířka.

"Je pozdě. Zajdu nakoupit."

"Cože?"

"Don't worry," zvedla jsem se a kolem toho rozeného řemeslníka prošla. Ani mě nevnímal. Vypadal jako dítě s novou hračkou. Vzala jsem Fy a peněženku a utekla z vlastního bytu.

**

S Michaelem jsme se shodli, že na večeři nakonec nepůjdeme. Ne že bychom na to nebyli oblečení, respektive neměli ty věci po ruce. Ale můj byt byl stále v dezolátním stavu, Michael se stavil v nějakém obchůdku s domácími potřebami a koupil si plno hraček jako vrtačku, šroubováky, plno, ale vážně plno šroubků, a byl rozhodnutý to použít. Vše. Donesl taky docela velkou krabici. To byl taky důvod, proč se u mě zdržel tak dlouho.

Docela jsem se divila, že si na nás sousedi ještě nestěžovali.

"Mám hlad. Dáš si něco?"

"Hm..."

Skvělé. Ten chlap mě prostě ignoroval. Kde se na nějaké pitomé dřevo, které ani není dřevo, ale nějaká dřevotříska, hrabe normální živá ženská z masa a kostí, že? Nechala jsem Michaela jemu samému, nikdy bych nevěřila, že se ten děvkař nechá okouzlit něčím takovým jako jsou domácí práce, a začala v kuchyni opatrně připravovat oběd.

V jednu chvíli jsem se k Michaelovi dostala dost blízko a napadlo mě, proč jedny dvířka potřebují tolik dřeva. Vážně to vypadalo, jako by Michael stavěl další skříň. Ale neptala jsem se. Raději.

Pustila jsem hudbu, do kuchyně svítilo zapadající slunce, vypadalo tak horce a přitom byla venku taková zima. Vařila jsem rychlovku, brokolici s uzeným sýrem, trochu přismahnuté, a k tomu jasmínovou rýži. Vonělo to hezky a za chvíli po mně začal pokukovat i Michael.

"Co k tomu chceš? Vodu, džus?"

"Džus?"

"Vyber si z ledničky," tiše jsem se zasmála. Navzdory celé té šílené situaci jsem měla dobrou náladu. Za chvíli jsme oba spořádaně seděli u kuchyňského stolečku a v tichu jedli. Povedlo se mi to. Čím to je, že takové rychlovky, kterým nikdy nevěnujete pozornost, se tak vydaří? Měla jsem šťastnou ruku, okořeněný sýr chutnal skoro jako hovězí. Což jsem taky chtěla, Michael nevypadal na chlapa, který by okusoval salát a vrněl spokojeností.

"Il est délicieux, co to je?"

"Uzený sýr," pokrčí jsem rameny. Michael překvapeně vzhlédl.

"Vraiment? Chutná to jak maso," zamyšleně si měřil svůj talíř. "Jste vegetariánka, slečno?" zeptal se s okouzlujícím úsměvem.

"Snažím se být vegankou, ale často mi to ujede s mlékem a vejci." Usmála jsem se maličko. "Jsem líná dojít do obchodu se zdravou výživou."

"Myslel jsem, že vegetariáni jí jen... zeleninu. Salát, mrkev, jablka..." Přiznal rozpačitě Michael. "Ale tohle je vážně dobré," složil mi poklonu.

Zase v tichu jsme dojídali. Slunce mi zbarvovalo kuchyň do rudé a to tvořilo na Michaelově tváři zvláštní hru stínů, slunce změkčovalo rysy. Jen jsem doufala, že si neuvědomuje, jak jej pozoruju. Jako bych nikdy neviděla chlapa.

Tázavě vzhlédl a já uhla pohledem.

"Alice?"

"Víš, jsi první chlap, který mi tu kdy něco opravoval. Myslím přítel. Nepočítám vyučené řemeslníky," odvětila jsem rychle první věc, která mě napadla. Pak jsem popadla sklenici s minerálkou a pila, ať už proboha nemluvím pitomosti.

"To jsem rád." Usmál se Michael trochu samolibě. "Opravdu rád, že jsem první," neodpustil si dvojsmyslnou poznámku a já se uculila. Jo, tohle byl Michael. Hned jsem se cítila líp.

A pak jsme dojedli, sklidila jsem talíře, Michael je naskládal do myčky, vše v tichu. Trochu jsme se tomu druhému pletli do cesty, když jsem se snažila sklidit zbytek jídla do lednice, Michael se stále ptal, co kam patří, ale bylo to takové milé.

Netušila jsem, že s Michaelem může být něco prostě jen tak milé. Jako by to dneska ani nebyl on.

A pak se Michael znovu vrhl trápit moje poličky a já mu dělala čaj. Ještě stihl zaregistrovat zvláštní dózu, kterou jsem na čaj měla. ("Ztřeštěná dóza s tajemnými sáčky čaje," pochlubila jsem se. "Mám se bát?" usmál se jemně. "Jen trochu." "Opravdu? Co to je? Odkud to máš?" zeptal se náhle podezíravě. Tajemně jsem se usmála. "Je to dóza s ručně dělaným čajem, nikdy nevíš, jakou chuť ty děti dospělí namíchali. A to je na tom to kouzelné." "Děti dospělí?" "Moje přítelkyně, Deniska, jeden čas pracovala v domě pro duševně zaostalé," sladce jsem se usmála a sledovala, jak Michael v polovině přestal pít.)

**

V bytě byste měli nechávat jen lidi, kterým věříte. Tak to má být.

Tak proč Michaela už potřetí nechávám ve svém bytě samotného? Napadlo mě, když jsem venčila Fy.

"Cause you are out of your mind," zabručela jsem si pro sebe tiše. A pak se sama sobě zasmála.

**

Právě jsem sundávala Fy vodítko a zouvala se, když se Michael triumfálně postavil do dveří do obýváku a spokojeně si mě prohlížel.

"Takže skřínka už konečně žije?"

"Žárovka vyměněná, polička drží, skřínka jako nová. I botník."

"Very well. Takže," Zarazila jsem se. "Wait, what? Botník?"

"Všiml jsem si, že nemáš botník," ukázal nalevo ode mě. A vážně, botník. Dokonce mi i ladil se zbytkem nábytku.

"Jesus, Michael." Sledovala jsem botník, toho vetřelce v mém bytě, a botník sledoval mě. Měla jsem pocit, že ze mě taky není zrovna nadšený. Tak jsem tam stála jako idiot, s botami v rukou.

"Víš, boty se dávají do botníku, Alice," přistoupil ke mně Michael a jemně mi boty vzal. Měl velké ruce, jak to, že jsme si toho nikdy nevšimla? A teplé, troch drsné, ale hezké. Uvědomila jsem si, že vážně úchylně sleduju jeho prsty, naštěstí mi ale ukazoval, jak vyzrát na botník, a nevšiml si toho. Díky za malé radosti.

"Takže ti to nevadí?"

"Nevadí? Cože?" Great, Alice. Pokud chceš zapůsobit na chlapa, udělej ze sebe debila. To vždycky zabírá. Jesus, až odsud Michael odejde, bude určitě utíkat a ohlížet se, zda jej náhodou nesleduju.

"Nejsi trošku unavená?" zeptal se Michael se smíchem a já zrudla.

"Shut up," sykla jsem rozpačitě. "Nechceš, hm, další čaj?"

"Když ti to udělá radost," pochechtával se.

**

"Kdo je to?" Ani jsem si nevšimla, kdy mi začal Michale prolézat byt a prohlížet si fotky.

"Kdo?" došla jsem k němu. Ukázal na malou blonďatou holčičku v elegantních šatečkách a na o rok mladšího kluka ve smokingu. Smutně jsem se pousmála.

"To je Charles." Jemně jsem se dotkla fotky. "Můj bráška."

"To jsi ty?" Michael se na fotku lépe podíval. "Byla jsi hezké dítě. Blonďatý andílek..." snad nevědomky se dotkl skla a upřeně fotku pozoroval. Měl zkoumavý, skoro lítostivý pohled. "Nevěděl jsem, že máš bratra," dodal.

"Zemřel," odtušila jsem tiše. Michael strnul a opatrně na mě koukl.

"Je mi to líto." Řekl a vypadalo to, že to myslí opravdu vážně.

"Děkuju. Ale je to dávno, já byla děcko. Skoro si to nepamatuju," Snažila jsem se potlačit nepříjemné vzpomínky. Rozhostilo se zvláštní ticho.

"Tak fajn. Come on, Michael. Půjdu tě odprovodit."

"Vyhazuješ mě?"

"Nech mě přemýšlet... jo. Vyhazuju," uculila jsem se. Michael na mě zíral. Já se sladce usmála.

"Myslel jsem si, že tě znám. Ale právě jsem si uvědomil, že jsi úplně jiný člověk. Opravdu jsi ta milá hodná slečna Whitevixen z práce?"

Sledoval mě pohledem, kterým mi připomínal každou noc v baru, parchant jeden.

"Ticho, ty," s úsměvem jsem šla do předsíně a pak sledovala, jak si z mého nového botníku bere své boty.

Nového botníku. Mého.

Svět je divný místo.

Michael se loučil, přitáhl si mě k sobě a políbil na obě tváře. Zčervenala jsem, což mu vyloudilo úsměv na tváři. A pak byl pryč a já zavřela a věděla, že se tak nějak pitomě uculuju, jako by mi bylo šestnáct a já nikdy nedostala pusu od chlapce.

Svět je divný místo. Ale nádherný.

5. kapitola | 7. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře