HNS: 5. kapitola

12. květen 2014 | 01.40 |

5. So tip toe carefully and keep smile!

Někdo mi bušil na dveře. Ve skutečnosti mě ale vzbudilo spíše kňučení Fy. Rozespale jsem otevřela oči a zaslechla klení, které bylo na, podívala jsem se na budík, damn, na dvě ráno sakra hlasité. Zamumlala jsem kletbu a už sahala po telefonu, ať fízlové taky dělají svou práci, když jsem zaslechla klíč. Ztuhla jsem. Šramocení klíče se ozývalo pořád dokola, kletby byly čím dál hlasitější a já se rozespale postavila. Zítra musím do práce, pokud je to opilý soused, možná bych na něj policii volat neměla.

Teprve teď mi došlo, že Fy zuřivě neštěká, což bylo divné. Musela pach toho někoho znát. Deni? Ne, je to chlap.

Samozřejmě, tahala jsem si domů tolik chlapů, že Fy může předpokládat, že je to jen další v řadě. Na druhou stranu, občas štěkala i na chlapy, které jsem domů dotáhla já osobně. Divný pes, moje milovaná Fluffyna.

Na chodbě byla tma, přesto jsem rozeznala mužskou siluetu. Kymácela se v charakteristickém opileckém tanci. Podezíravě mě napadlo, že to může být kdokoliv, možná je Fy rozespalá, a natáhla se k botníku pro bytelný deštník. Pak odemkla a opatrně pootevřela.

Muž zamumlal něco, co mohlo být "No konečně" stejně jako "Heck yeah." a já si uvědomila, že ten hlas znám. Už podruhé za tuto noc. Nebo vlastně za minulou noc a toto ráno.

"Demaudiraux," Byla jsem si jistá, že jsem v rozespalosti jeho příjmení zkomolila, ale nevypadalo to, že by vnímal. D'moudirrro. Pitomí Francouzi s ráčkováním.

Dotyčný zvedl pohled a opilecky na mě zamžoural. Pak ztratil rovnováhu a napadl na dveře. Nečekala jsem to a dveře mě bolestivě udeřily, Michael vpadl dovnitř.

"Proč jsi, Ališko," zavrčel a klekl si na všechny čtyři. "mě vyhodila? Řekni! Pourquoi? Proč?!"

Nevěřícně jsem na něj zírala. "Michaeli..." začala jsem váhavě.

"Ublížil jsem ti, je to tak?"

"Ne, samozřejmě, že,"

"Já to veděl! Merde," následovala dlouhá litanie, hádám, francouzských slov, které by však nerozluštil ani Francouz. A taky nebyl zrovna nejtišší a já se nervózně rozhlédla. Pak ho vzala pod paží a vtáhla dovnitř. Samozřejmě, musel zakopnout o práh, i když byl čistě technicky už za ním, a málem nás oba povalil na zem, a když jsem nás postavila vertikálně, dupl mi na nohu. Tentokrát jsem nadávala já a Michael něco zmateně mumlal. Možná to byly omluvy. Maybe.

A pak se Michael nečekaně natáhl bokem a tentokrát nás oba povalil. S vyjeknutím jsem spadla do kolen, bolelo to jako čert, ale alespoň jsem dokázala Michaela omylem praštit deštníkem. Ten parchant to však nevnímal, na všech čtyřech se plazil dál do bytu a natáhl ruku k Fy.

A ta zdrhla.

Tiše zakňučela a utekla do obýváku. Chvíli jsem jen konsternovaně zírala na svou hlídací parťačku a pak potřásla hlavou. Tomu říkám odvaha.

Mimoděk jsem Michaelovu stále nataženou ruku srazila dolů a pak se postavila, kopnutím zabouchla dveře, pokud sousedy nevzbudilo Michaelovo klení, tak už je nevzbudí nic, a znovu se snažila svého kolegu vytáhnout do stoje. Demaudiraux po mě šátral a narazil na deštník.

"Qu'est...?" protáhl a vzal mi ho. Dlouze na něj ostřil. Byla jsem unavená, rozespalá a na tohle vážně neměla náladu.

"Michaeli," začala jsem a deštník chytila. "Pust! Chováš se jako dítě," sykla jsem, když se se mnou přetahoval. Na chlapa zlískaného jako hovado se držel dost dobře, ale nakonec jsem vyhrála.

"Mrzí mě to!" vyhrkl.

"Jo, to už jsem slyšela," zabručela jsem a snažila se ho zvednout. Nespolupracoval a mě pomalu docházela trpělivost.

"Neměl jsem tě nechat stát v tom dešti. Bylo to... non správné," funěl si pro sebe. Zmateně jsem zamžourala.

"What? Come on, guy..." zavrčela jsem a uvažovala, jak jej dostat do obýváku. Pak mi to docvaklo. "Dešti... ty myslíš, jak jsi mě minulý týden nechal stát v dešti a ujel?" Vůbec mi to nemyslelo. Potřebovala jsem spát.

Narovnala jsem se a přeměřila si ho. Byl to děvkař. Nečekala bych, že na něco takového bude kdy myslet. Možná na smrtelné posteli a ani to by nebylo jisté, protože si toho nasbíral určitě už dost. Zafuněla jsem, zavřela oči a promnula jsem si spánek. Možná, když se nebudu dívat dost dlouho, tak zase zmizí. Uvažovala jsem, co jsem kdy udělala, že jsem si tohle zasloužila, a pak o tom raději nepřemýšlela.

"Alice? Ališko? Co děláš u mě doma?" ozval se znovu Michael. Znovu jsem si povzdechla a přeměřila si ho. Žádné známky mizení. Dneska asi nebude můj šťastný den.

"Jsi u mě doma. Zavolám ti taxíka a ten tě odveze..."

"Jsi tak krásná," přerušil mě. Opřel se o dveře, seděl na zemi (kdy si zase sedl?!) a vzhlížel ke mně. Zamrkala jsem. Byla jsem rozcuchaná ze spánku, určitě jsem měla v koutku zaschlou slinu a otlak polštáře na tváři. Ale jsem krásná. Good.

"Kde bydlíš?"

"Tady. Co děláš... ty děláš... v bytě..." chytil se za hlavu a pak se párkrát udeřil do čela. A pak začal hlavou bouchat do dveří.

"Michaeli, no, no!" chytila jsem ho za spánky, protože dělal neuvěřitelný hluk. A samozřejmě si ubližoval. I když, to druhé bych ho dělat nechala, kdyby to nebudilo sousedy. Já a mstivá? Povzdechla jsem si. Chytila jsem ho za ruce a položila mu je do klína.

Michael u mě doma.

Dokázala bych opilého chlapa dvakrát těžšího než já v tomto stavu dostat vůbec dolů? Když nám nejede výtah? Bez zranění?

Asi ne.

Damn.

Sledovala jsem ho a na chvíli mi hlavu bleskl zlý obrázek, ve kterém jsem ho skopávala ze schodů. Trhla jsem sebou. A v duchu si nadávala, že nemám kontakt na žádného z jeho přátel. Vytáhnout někoho v půlce noci z postele jen proto, aby si dojel pro svého ožralého kamarádíčka? Že se tohle nedělá? To vyzvánění u v podstatě cizího kolegy taky ne.

Znovu jsem se zamyslela a usoudila, že ani ledová sprcha nepomůže. Zaklela jsem a pak si přehodila jednu jeho ruku přes ramena. Strašně hlasitě zařval a já nadskočila, jen čekala, až vylezou sousedi.

"Hni sebou, idiot, nebudu tě tahat po vlastním bytě," sykla jsem.

"Ališko, ty jsi ták hodná." Zamumlal a nejistě se postavil na nohy. Byl namol a stejně mi sahal na prsa. Pleskla jsem ho po ruce a ten pitomec se zachichotal. Doopravdy zachichotal. Dotáhla jsem ho do ložnice a položila do své postele, protože z ložnice to bylo do koupelny pár kroků, na rozdíl od obýváku, který byl na opačném konci bytu. Neměla jsem nijak velký byt. Zato vedla z obýváku do koupelny dlouhá cesta, kterou by Michael ráno nemusel zvládnout, obzvláště s košem s prádlem a žehlícím prknem napříč chodbičkou, a já nemínila nic uklízet. Nebo riskovat, že mi ráno poblije psa, protože Fy v předsíni spávala.

Michael byl úplně pod obraz, narážel do stěn, vůbec mi nepomáhal, naštěstí ale vypadal na fázi, kdy je ještě pořád v jiném světě. Bude zvracet později. Uvažovala jsem, co se stalo. Pokud jsem věděla, musel zítra do práce.

Frustrovaně jsem si povzdechla, když jsem mu sundávala boty a ponožky. Hodinky, které jsem odložila na stolek vedle postele. Divím se, že mu je někdo v jeho stavu neukradl. Pak oblečení. Bylo načichlé chlastem, jak jinak, ale taky potem. Znechuceně jsem nakrčila nos. Hodila jsem oblečení automaticky do koše s prádlem a vydala se ke své skříni. Měla jsem tu pár Pavlových věcí, možná mu sednou.

Když jsem vše dodělala, spal Michael v mé posteli a vypadal pomačkaně a ožrale. Ale taky, což mě překvapilo, tak nějak nevinně a bezbranně. A roztomile. Neuvěřitelně nespravedlivě roztomile. Trhla jsem hlavou a odplížila se s dekou do obýváku, před odchodem se ujistila, že dveře do koupelny jsou dokořán a jasně zřetelné. Dokonce jsem v koupelně i rožla, já, hodná duše. A přemítala jsem, proč se objevil Michael u mých dveří. A uvažovala jsem nad tím i dlouho potom, co jsem si lehla, Fy mi funěla do obličeje a každou chvíli chtěla vlézt na sedačku za mnou a já nemohla usnout, a když jsem pak konečně usnula, ani jsem si to neuvědomila. A za hodinu mě pak nemilosrdně můj host opět vzbudil.

**

"Vstávej!" Se zákeřným potěšením jsem Michaelem třásla. Po probdělé noci jsem byla unavená, podrážděná a naštvaná. Michael mě vzbudil asi hodinu před budíkem, přičemž jsem asi do pěti nemohla usnout, protože mi v bytě spal Michael, a zvracel. Ten chytrák vyskočil z postele a zakopl o kýbl, přičemž hlukem musel vzbudit i nedoslýchavou část našeho vchodu, pak naštěstí posbíral dost mozkových buněk, aby si sedl a zvracel do něj. Kýble myslím. Slušně vychovaný chlapec. Odtáhla jsem ho pak do koupelny a posadila k záchodu. Nedokázala jsem pak jen stát, když si málem vyzvracel žaludek, a musela jej hladit po zádech a držet mu vlasy pryč z obličeje. Pak jsem jej však nemilosrdně hodila pod ledovou sprchu. Netušila jsem však, že je Michael sakra otužilý parchant, po počátečním šoku mi usnul ve sprše.

Doopravdy usnul v ledové sprše.

Kdybych to neviděla, nikdy bych tomu nevěřila. Vyfackovala jsem ho a znovu dotáhla do postele. Vytuhnul, sotva do ní padl.

Michaelovo zabručení mě vrátilo zpět do přítomnosti. Zamumlal něco francouzsky a hádala bych, že mě právě poslal do háje. Ztratila jsem o Panu Dokonalém pár desítek iluzí. Vidět ho v tomhle stavu po ránu dost pomáhá rozdupat růžový brýle. Na druhou stranu ale teď vypadá více... lidsky.

"Vstávej, ty i já musíme do práce."

Michael neodpovídal a já si uvědomila, že spí. Nevěřícně jsem na něj zírala. Pohlédla na hodinky a nejistě přešlápla. Měla jsem ještě méně než málo času. A po posledních třech měsících jsem si další průšvih nemohla dovolit. Zaklela jsem a sáhla pro papír.

Na stolku jsem mu nechala prášek na bolení hlavy, něco na zmírnění kocoviny, vodu, náhradní klíče a vzkaz. Poprosila jsem ho, ať zamkne a hodí mi klíče do schránky. Doufala jsem, že to udělá.

**

"Cože?" zeptala jsem se Jeřábkové. "Jak to mám vědět?"

"Snad spolu udržujete vztah, ne? Vztahy na pracovišti neschvaluji, ale vztahy bez závazků ještě méně." Odvětila nepříjemně Michaelova nadřízená. Zírala jsem na ni.

"Myslím, že dnes do práce nedojde. Nevolnost," vykoktala jsem ze sebe. To už se mi dlouho nestalo. Jeřábková stroze kývla, přejela mě znovu nepříjemným pohledem a odcházela. Nevěřícně jsem na ni zírala.

"Seriously?"

"Měla jsi vidět svůj výraz," smála se Tereza. Pak si mě zvědavě přeměřila. "Jak víš, že je Michaelovi špatně?"

"Později." Broukla jsem s pohledem významně upřeným na Luciina záda. Děsná mrcha a děvka v úhledným balení. Tera jen kývla.

**

"Takže on se ti prostě namol ožralý začal dobývat do bytu?" nevěřícně broukla Tera.

"Myslím, že ani já nemám tak velkou fantazii pro to, abych si něco tak absurdního vymyslela, takže ano, to se stalo."

"A pak jsi ho ve svém bytě nechala spát."

"Měla jsem udělat něco jiného?" zeptala jsem se s obavami.

"Chápu, viděl tě nahou, to dost hranic bourá, ale..." Tera se odmlčela.

"Ale co?"

"Nechala jsi ho ve svém bytě." Poukázala nevěřícně. Zavřela jsem oči a promnula si spánky. Lila jsem do sebe už třetí kafe a nepomáhalo mi to.

Byla pravda, že to bylo trochu divné, ale za dobu, co u mě žila Deni, se mi staly i divnější věci. Zkuste si nechat u sebe přes noc neúspěšnou metalovou kapelu. Lesbickou black metalovou neúspěšnou kapelu. Bála jsem se, že si v mé koupelně podřežou žíly. Nebo mi byt rozmlátí. Deni se neuvěřitelně bavila.

"Nechápu, proč šel k tobě a ne k sobě," pronikla ke mně skrz vzpomínání slova.

"Myslel si, že je u sebe. A mumlal něco o tom, že..." zarazila jsem se. Pořád chtěl vědět, jestli jsem v pohodě. A z nějakého důvodu si myslel, že mi něco udělal on. "Prostě opilecký bláboly. Chtěl vědět, proč jsme na to potom neskočili. Probably." Tera zamrkala.

"Co odpolední fitko? Pořád platí?" zeptala se po chvíli.

"Jo, nenechám The Idiot nabourat mé plány," odsekla jsem.

"Proč jsi tak podrážděná? A odkdy se tvůj The One změnil na The Idiot?" protáhla Tera.

"Spala jsem zhruba tři hodiny. Pak dělala chůvu chlapovi, který neumí chlastat," promnula jsem si spánky a vyhla se tak druhé otázce. "Navíc mám zpoždění s pár smlouvami. Dost jsem to za ty tři měsíce zanedbávala."

"Mně povídej," zabručela Tera.

**

Klíče byly ve schránce, ulevilo se mi. Znamenalo to totiž, že na mě doma nebude čekat žádný chlap s kocovinou. Když jsem domů došla, vše vypadalo v pořádku. Dokonce byl vymytý kýbl, svlečené povlečení na posteli a umyté nádobí.

Za což měl Michael plno kladných bodů.

Ale nic jiného. Žádný vzkaz ani dáreček, což mi stáhlo žaludek. Znamenalo to, že na mě docela solidně kašle, nebo, což bylo pravděpodobnější, se pak dostaví osobně. Jako už to koneckonců jednou udělal. Damn.

**

Došla jsem do střediska a nejistě se vydala směrem k tělocvičně. Chtěla jsem si prohlédnout svého zástupce. Když jsem tak narychlo pustila svou druhou práci-koníček, ředitel nebyl moc nadšený a já se mu nedivila. Najít instruktora tance tak narychlo je skoro nemožné.

Tiše jsem otevřela dveře a nakoukla. Trénovali, moji broučci, malí géniové od osmi do dvanácti. Někdy mi vyráželo dech, jak krásní jsou, když tančí.

Sledovala jsem Davida, jak se vlní po prostoru a mohla na něm oči nechat. Někdy jsem na ty drobečky byla pyšnější než jejich vlastní rodiče. Lucinka v tréninkových šatech se dovlnila k němu a končili číslo, které jsem neznala. Nejspíše nová sestava na soutěž. Sakra, tolik jsem toho vlastní blbostí zameškala.

Hudba skončila a děcka se zadýchaně mračila. Začala jsem pomalu tleskat a všichni se ke mně otočili. Pak začala malá Péťa vřískat a rozběhla se ke mně.

"Ali, Ali, ty ses vrátila!" se smíchem jsem rozevřela náruč a chytila ji, když po mně skočila. Ostatní taky přiběhly a já bojovala s náhlou vlhkostí v očích. Měkota? Já? Ale damn, tohle mi chybělo. Tihle malí mi chyběli.

"Budeš nás zase trénovat?" zeptal se David. Zarazil se a ohlédl se k muži, který k nám pomalu, s obezřetným úsměvem mířil. Usmála jsem se na něj trochu rozpačitě a znovu se věnovala dětem. Bylo jich osm, čtyři taneční páry. Rozcuchala jsem Davidovi vlasy a ten se na mě zamračil.

"Nejspíše ne." Usmála jsem se na ně lehce.

"Proč ne?" dožadovala se Ela.

"Pana trenéra máte, ne?" narovnala jsem se a pohlédla na muže.

"Bast je fajn, ale já chci tebe!" podívala se na mě plačtivě Eliška. Byla vždy trochu hysterická a podle mého ji rodiče moc rozmazlovali. Přesto mě to dojalo. S přemáháním jsem se na ni zamračila.

"Tohle nechci slyšet. Bast je můj kolega a jsem si jistá, že je stejně dobrý jako já." Odvětila jsem přísně.

"To zabolelo, Elo." Přisadil si muž. Měl hluboký, příjemný hlas. Usmáli jsme se na sebe. Ela se zamyslela.

"A nemůžete nás učit spolu?" broukla pak vychytrale. Upřely se na mě vyčkávavé pohledy a já se skoro ošila. Tohle by mi ti malí prcci neměli být schopní udělat. Nejsem snad dospělá, inteligentní žena? Tak proč se cítím jako nějaká chuděrka při přijímacím pohovoru?

"Já..."

"Vlastně sháním partnerku." Překvapil mě Bast. Zmateně jsem zvedla hlavu.

"Promiňte, narušila jsem vám hodinu, můžeme si promluvit potom." Vykoktala jsem. Bast se zasmál. Nahnal děcka na parket a začal je prohánět v nových kreacích, které jsem hltala očima.

David a Lucie byli nejlepší, ti to ještě někam dotáhnout. Ale ani Kája s Elou nebyli zlí. Zbylé čtyři děti, Ondra s Natkou a Péťa s Péťou, byly dobří, ale nějak vysoko to nedotáhnou. Bude to pro ně spíš vášeň než život. Něco jako já.

Po hodině se děcka převlékala v šatnách a já si povídala s rodiči. Svou absenci jsem zaobalila do rodinných problémů a docela slušně s maminama prodrbala Baptista, jak se Bast jmenoval. Mihl se kolem i ředitel a padla řeč i na to, že pokud se nějak dohodnu s trenérem, na půl úvazku bych se možná i mohla vrátit.

Nakonec přišel i Bast, který vyprovodil drobotinu a pak se šel osprchovat. Pozval mě na sklenku vína. Tohle se přeci jen neodmítá.

"Alice Whitevixen, trénovala jsem ve středisku drobotinu a pořádala taneční kurzy před vámi." Usmála jsem se mile, když jsme procházeli ulicemi Prahy. Už se stmívalo, v ulicích bylo plno turistů... Zahnula jsem do vedlejší uličky a Bast mě bez námitek sledoval. Pak se začal pochechtávat. Pohlédla jsem na něj a kromě toho, že byl pohledný, jsem jej otipovala tak na svůj věk. "Něco vtipného?" usmála jsem se zdvořile.

"Baptist Renard, jméno mé." Brouk a vklouzlo mu tam trochu francouzského přízvuku. Napadlo mě, jestli ta zaláskovanost k Michaelovi nepochází spíše z mého genetického kódu úchylného na ráčkované r, protože Michael byl něco jako půlfrancouz a i Baptist se mi líbili až nezdravě moc. A můj strýček uletěl před rodinou do Francie. I ma tam mířila, než uvízla tady.

Koukla jsem se na Basta a náhle si uvědomila, že s tím žádný přízvuk nemá co dělat. Tedy ne úplně. Je to prostě jen tím tělem. Jsem frustrovaná a zoufalá. Nadržená, usoudila jsem nakonec sebekriticky a velmi neochotně.

"A vtipné je na tom co?" zeptala jsem se, abych si vyhnala nepřístojné myšlenky z hlavy. Když ale každý tanečník má tak zatraceně sexy postavu.

"Renard ve francouzštině znamená lišák." Zazubil se. Rozesmála jsem se s ním. Bílá liška a lišák, damn, to je náhoda.

"Cute." Uchichtla jsem se.

"To ano." Zastavili jsme se na tramvajové zastávce.

"To je tak daleko?" zdvihla jsem obočí.

"Na opačném konci města." Trhl rameny. "Tramvají je to rychlejší než metrem." Dodal než jsem stačila něco říct. Hodil tašku na zem a podíval se na mě trochu vážněji. "Takže, chcete zase učit?"

"Tykání?" navrhla jsem.

"Jsem pro každou špatnost, Alice."

"Perfect, me too, Bast." Mrkla jsem na něj. "Bast nebo nějak jinak?"

"Bast, ať děckám nepleteme hlavu." Mávl rukou. Přijela tramvaj a my nastoupili.

"Ráda bych se vrátila nejen k tančení, myslel jsi to s tou partnerkou vážně?" zeptala jsem se. Bast po mně střelil trochu nejistým pohledem.

"Moje dlouholetá partnerka odletěla do Států, lepší nabídka." Trhl rameny. Ušklíbla jsem se. "Nevyčítám jí to." Dodal Bast rychle, snad aby to nevyznělo zle.

"Of course."

"Jsi Angličanka?"

"Jsi Francouz?" opáčila jsem a Bast se zasmál.

"To jsem si asi zasloužil. Mohla bys se mnou cvičit děti, zas tolik ty peníze nepotřebuju, ale na kurzy tance jsem si už někoho našel. Možná budoucí partnerka."

"Jistě. Čekala jsem to. Vlastně jsem nečekala ani ty děti." Usmála jsem se na něj, i když to zamrzelo. Milovala jsem tanec a aspoň jednou za hodinu si zatančit při kurzech, i když ten zbývající čas učit naprostá dřeva a povětšinou mrzouty pohyby, které jim naprosto nic neříkají, bylo únavné, i přesto to za to ale stálo.

"Docela to s dětmi umíš." Podotkl.

"Mám je ráda. Navíc jsem je učila skoro od začátku." Pokrčila jsem rameny. Pak se pousmála. "Ale je to zvláštní. Jinak s dětmi příliš nevycházím. To asi dělá ten tanec."

"Vystupujeme." Upozornil Bast. "Možná to je tancem, ale spíše jen nejistotou. Když umíš jednat s jedním dítětem, dokážeš si získat všechny. Věř mi," obdařil mě stowattovým úsměvem a já doufala, že v cestě nemám nic, o co bych mohla zakopnout, protože mi na chvíli vynechal mozek. Měl nádherný úsměv. V koutcích měl jemné vrásky, ale měl skvělou pleť, ty uhrančivé oči, plná ústa... well, měl malou mezeru mezi horními zuby, a pomalu mu začínaly ustupovat vlasy, ale koho by to zajímalo? "Nejsem si jistý, jestli brát na regionálku všechny," dodal Bast a já se donutila soustředit na konverzaci.

"Já brala jen Davida s Luckou a Káju s Elou. David a Lucka to loni dotáhly až do celostátního, ale pak si Lucka zvrtla kotník, nějaká dětská blbovina, a neodtančila to tak dobře, jak měla. Byla to škoda, skončili pátí. Ale na postupové měli." Zamyslela jsem se. "Ještě pořád se vlastně divím, proč nemají vlastního trenéra."

"Takže zbylá děcka nebudou zklamaná, když je nevezmu?"

"Když to uhraješ s rodiči, bude to okey." Mrkla jsem na něj. Rozhlédla jsem se. Matně jsem to tu poznávala, ale často jsem v téhle části Prahy nebyla. Bast mě zavedl k vinárně a podržel mi dveře.

"Pozor, jsem kousavá feministka." Blýskla jsem po něm úsměvem.

"S radostí to ignoruji." Uculil se. Rozhlížela jsem se po příjemné vinotéce a nasávala tu atmosféru. Žádná neosobní výrobna vína, tohle byl příjemný brloh dýchající osobitostí. Dokonce i výběr hudby mi sedl a tichý šum rozhovorů byl příjemný.

"Je to tu hezké."

"A personál je tu fantastický. Také je to jediný obchod, kde seženeš mou oblíbenou značku."

"Je to pravda, o Francouzích a jejich geneticky naprogramovanou úchylkou k vínu?" poškádlila jsem jej.

"To nevím, ale svou oblíbenou značku mám jako každý normální člověk." Odtušil. Když jsem se později dostala k účtu, málem se mnou ta jeho oblíbená značka sekla, protože stála málem více, než ty boty, které jsem si chtěla pořídit. Ale proti gustu...

"Takže, děcka, budeme je trénovat spolu, nebo se chceš střídat?" Začala jsem a vzala do ruky sklenici. Ťukly jsme si. Bez přípitku. Zvláštní.

"Spolu. Chci vidět, co s nimi děláš," broukl.

Kývla jsem a napila se. A pokud pak něco řekl, neměla jsem šanci jej zaslechnout. To víno bylo božské. Nebyla jsem znalec vín, některé vzácné odrůdy jsem už několikrát zavrhla jako odpornou splašku, ale toto víno bylo... oh. Jeden by to mohl nazvat i tekutým orgasmem. Zvedla jsem ruku, než mohl pokračovat, a slastně přivřela oči. "Jesus, za tohle by stálo zemřít." Cítila jsem lehce trpkou pachuť na jazyku, víno bylo sladké a silné, a hořké a těžké, a Bastovy oči se na mě smály.

"To jsem rád." Broukl a uvelebil se na sedačce. "Opravdu rád."

 4. kapitola | 6. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře