HNS: 9. kapitola

8. červenec 2014 | 22.26 |

9. To the dregs

Spokojeně jsem sledovala obálku z obvodního soudu.

Ptáčkové se konečně zastřihla křidélka a její rodiče, jak tvrdily zdroje, byli zdrceni tím, co jejich dcera udělala.

Ale kreditky jí nezabavili. Škoda, ale člověk se má radovat z maličkostí.

Celý den jsem se spokojeně usmívala a těšila se, až si s Ter, nebo možná s Bastem, bude záležet na okolnostech, užijeme tu flašku vína, kterou mi Koráb osobně předal.

**

"Nechceš přijít na večírek?"

Tak to začalo.

Už jen ze způsobu, jakým se Michael zeptal – lhostejný, jako by ani nebyl duchem přítomný – mi mělo dojít, že je něco špatně.

Vždyť sám už jednou zmínil, že se mezi jeho ženskými společnicemi nebudu cítit dobře.

Tak proč jsem, damn, přijala a přišla tam?

**

Nedalo se říct, že bych byla šedá myška v koutku. Ohákla jsem se tak, abych se cítila dobře a spokojená sama se sebou a dokonce se bavila, muži na Michaelově večírku kolem mě kroužili a já si to užívala. Bast se mnou jít nechtěl, včera večer jsem z něj cítila vulgárně silnou voňavku, a možná jsem mu to udělala naschvál, ale taky jsem byla zvědavá, co Michael plánoval. Čekala jsem tedy, že se mi bude trošku věnovat.

A tak jsem se cítila trochu odstrčená, protože to byl Michaelův večírek a ten na mě, mírně řečeno, totálně sral.

Došla jsem k baru, zkušeně jsem se procpala až k němu aniž by mi nějaký chlast skončil na šatech, a nalila si něco jedovatě fialového. Vonělo to po mentolu.

Trochu podezíravě jsem to zkusila, a když jsem uznala, že to asi nebude zdraví škodlivé, tedy tak zdravé jako obyčejný chlast, žádný methanol, hodila jsem to do sebe.

Ohlédla jsem se po Michaelovi, který se hlasitě smál, a z nějakého důvodu potřebovala sklenku ještě jednu. Hrdlo jsem měla v jednom ohni, jako po vodce. Budu si muset zapamatovat, co to je. Mimo mentolovou vůni to chutnalo po borůvkách, chemických, ale borůvkách. Měla jsem borůvky ráda. A borůvkový chlast...

Nebo jsem si to odvodila kvůli barvě?

Takto posilněná jsem se vydala k Michaelovi.

"Michaeli,"

Neslyšel mě.

"Michaeli!" zaječela jsem a blondýnka na jeho klíně se do toho zasmála.

"Ouais?" zahuhlal Michael nesoustředěně a pohlédl mým směrem. Pak protočil oči. "Teď nemám čas,"

"Ty jsi dneska sexy," zahuhlal Honza se zdřevěnělý jazykem a jeho ruce se kolem mě náhle omotaly. Trhla jsem sebou.

"Sundej ty pracky," zasyčela jsem. Honza se zasmál, možná si myslel, že je to vtip. Zaryla jsem do jeho zápěstí nehty a Honza překvapeně syknul. Michael se náhle zasmál.

"Ale notak, Alice. Mám volnou ložnici, užij si. Pomůže ti to pročistit si hlavu."

Šokovaně jsem strnula a Honza to vzal jako pobídnutí, cítila jsem jeho jazyk na krku, jeho ruka mi sklouzla k rozkroku. Zaječela jsem, asi za to mohl alkohol, a odstrčila se od něj tak prudce, že se zapotácel a já, na vysokých podpatcích, se málem složila. Nespadla jsem jen díky sedačce. Vztekle jsem se postavila a odcházela.

Hudba mi duněla v hlavě, hlasitá, příliš, bylo mi horko, a zima, po zádech mi stékal ledový pot a náhle se mi chtělo zvracet. Lidi se ječivě smáli, příšeří bytu se bilo s ostrůvky jasného světla, vjemů na mě bylo moc, příliš a já při chůzi napadla na stěnu. Odvrátila jsem se od dveří ven, které byly tak daleko a cesta k nim byla nějak divná, a spěchala na záchod. U toho jsem se schoulila, už páchl kysele, ale dávila jsem se jen nasucho, nezvracela jsem.

Co jsem to pila za sračky?

Opřela jsem si hlavu o skřínku vedle. Byla tak úžasně chladná.

"Řekl to?" Oh my god, neřekl to. Damn, he didn't say it!

"Řekl to. Nelži si." Zavrčela jsem. Postavila jsem se a šla sbírat své věci.

**

"Alice."

Michael.

Zaváhala jsem ve dveřích.

"Odmítla jsi Honzu."

Otřásla jsem se.

"Spolu se Zuzankou si chceme pohrát. Přidáš se tedy k nám?"

Zavřela jsem oči.

"Oh my..." zamumlala jsem. "Fuck it, fuck it all ..." Ohlédla jsem se přes rameno. Bylo mi špatně, už jsem nebyla vzteklá, ani ublížená, ani ... nic. Necítila jsem nic. Co bylo v té fialové sračce? "An' fuck you," sekla jsem. Neodpovídal. Potřásla jsem hlavou.

"Když se nebavíš, co tu děláš?" zavrčel podrážděně, když jsem otevřela. Hudba se vylila na prázdnou chodbu skoro jako hmotná vlna a duněla.

"Are you fuckin kiddin'? You invited me!"

"Nechtěl jsem tě tu," odsekl.

Zamrkala jsem. "Well," polkla jsem. Nechtěl mě tu. Tak proč mě doprdele pozval? "Very well. Enjoy yourself." Odvětila jsem slabě a odešla.

**

Poslala jsem Michaela, Basta a všechny chlapy mentálně do háje a oni nejspíše udělali to samé, protože Bast se mi vyhýbal a Michael... well, ten mě totálně ignoroval. Následující den.

 A další taky, a další taky. U Basta mi to tak nevadilo, byl to kolega a milenec, spíše mě to podráždilo, ale Michael... byla jsem hloupá, ale začala jsem jej brát za přítele.

Muži jako on si asi mohou dovolit chovat se tak k ženám. Prochází jim to a ony jim stejně pořád padají k nohám. What's wrong with us? Promnula jsem si spánek. Bylo toho na mě moc.

A do toho ta pitomá antikoncepce. Z mého kurvení jsem si odnesla více než jeden nepříjemný následek. Jako vegan-častěji-vegetarián jsem nebrala antikoncepci, protože to byl zatraceně drastický zásah do organismu.

Ale zkuste si nebrat antikoncepci v období, kdy jsem ji brala já. Byl by to hazard s osudem a děcko bych měla do týdne. A tělísko jsem doopravdy nechtěla, přesněji nebyl na něj čas. Přechod na antikoncepci kupodivu byl hladký, žádné nepříjemnější vedlejší účinky.

Ale když jsem ji teď opět vysadila... úplně mi rozhodila cyklus. A dělala s mou náladou divy. Připomnělo mi to ty články o tom, že antikoncepce ve vodě, která se tam dostala naší močí, dělá z ryb hermafrodity. Děsivé. Tak jsem pila přirozené přírodní látky proti těhotenství. A teď, když jsem antikoncepci vynechala, mi tělo začala bláznit i po pouhých třech měsících užívání. Damn.

Muži to mají kurva jednoduché.

Jestli si na to dává Michael pozor?

"Moc často nad tím hajzlem přemýšlíš," řekla jsem si pochmurně a promnula si paže.

**

Na stole mi přistála složka.

Vzhlédla jsem, ale vysoká brunetka už byla ve dveřích a než mě vůbec napadlo se zeptat, byla pryč.

Otevřela jsem složku s jedním papírem a zamrkala. Byly tam informace ohledně obchodu, seznam účastníků, podrobnosti dopravy, harmonogram... trvalo mi asi tři vteřiny, než mi došlo, co to do háje je.

Ta Michaelova obchodní cesta.

Lyžování.

"To si ze mě kurva děláte prdel," zavrčela jsem.

Zvedla jsem se a dokonce udělala pár kroků ke dveřím, než mi došlo, že mi to za to nestojí. Sedla jsem si zpět a zvedla telefon.

"Ano?" zeptal se příjemný ženský hlas.

"Vyřiď šéfovi, že na žádnou pracovní cestu s ním nejedu," sekla jsem. Měla jsem pocit, že si Michaelova sekretářka povzdechla. A napadlo mě, jak často asi toto slyší.

"Moment prosím," odvětila a než jsem se nadechla k odpovědi, už se ozval Michaelův uhlazený hlas.

Možná jsem zaskřípala zuby.

"Na tu zasranou pracovní cestu s tebou nejedu, Demaudiraux," odvětila jsem relativně klidně. Tedy, vzhledem k okolnostem.

Chvilka ticha.

"Pracovní cestu?"

"Právě mi na stole přistála složka s podrobnostmi cesty. Zapomeň."

Ztlumená litanie francouzských slov. Kdyby mluvil jen o trochu pomaleji, hádala bych, že si rozšířím slovníček o pár barvitých francouzských nadávek.

"Takže?" zeptala jsem se netrpělivě, když skončil. Michael si do telefonu ztěžka povzdechl.

"Zajdu s tím za Jeřábkovou," odvětil rozvážně. Zamrkala jsem, když mi to došlo.

Jeřábková nebyla známá tím, že by byla nadřízenou, která svým podřízeným vychází vstříc. Vlastně byla spíše typ "osina v zadku". Znáte to, byly dva typy lidí s administrativní mocí. Jedni hledali jakoukoliv skulinku v předpisech, aby vám vyšli vstříc a dali něco navíc, a ti druhý hledali každou skulinku v zákonu právě proto, aby vás poslali do háje.

"Tak to hodně štěstí," odvětila jsem a přistihla se, že se zlomyslně směju.

"Ber to jak vyřízené," odtušil Michael chladně. Místo odpovědi jsem mu to položila.

**

Další den Michael stál před mou kanceláří.

Z pohledu na jeho obličej jsem hádala, že rozhovor s šéfovou nedopadl nejlépe.

"Takže?" zeptala jsem se, když jsem odemkla kancelář. Michael si sedl a promnul si bradu. Vsadila bych se, že ještě ráno čistě oholenou, ale teď už jsem, když jsem kolem něj šla, viděla stín strniště.

"Jeřábková nerada mění plány na poslední chvíli," odvětil lehce.

"Tím chceš říct, že s tebou mám jet na tu pracovní cestu."

"Tím tě chci požádat, zda bys se mnu nejela na tu pracovní cestu," souhlasil. Zírala jsem na něj. Klidně mi pohled oplácel. Zakroutila jsem hlavou.

"Well, pojedu." Přeměřila jsem si ho. "A pak už s tebou nechci nic mít," odvětila jsem ani ne chladně, jako spíše unaveně. Michael si mě zvláštně přeměřil.

"Proč?"

"Cože?"

"Proč se mnou nechceš nic mít?"

Zírala jsem na něj.

"Navrhl jsi mi, jestli si to nerozdám s Honzou. A pak jsi mě pozval do trojky." Poukázala jsem a můj hlas zněl tak šíleně normálně. Michael zamrkal a už vypadal, že se rozesměje, než si všiml mého výrazu. Místo toho pevně stiskl rty a sklopil pohled.

"Předpokládám, že tě to nejspíš urazilo."

Urazilo? Raději jsem mlčela.

"Omlouvám se, Alice. Ale nepamatuji si, že bych... něco takového navrhoval."

Odfrkla jsem si. "Víš, když jsem ti tak na obtíž, tak prostě odejdi a nech mě být," sykla jsem a abych zlehčila svůj podrážděný tón, napůl vážně jsem jej odháněla máváním ruky. "Kšá! Táhni, potvoro," mumlala jsem hraně vesele.

Michael zamrkal. "Obávám se, že nerozumím,"

Seděla jsem a konsternovaně na něj zírala. Co po mně chce, damn? "Odpusť si ty formální kecy, prostě buď na chvíli upřímný. Proč jsi mě zval, když jsi mě tam nechtěl?"

Michael zbledl. Přísahám, že doopravdy zbledl a na chvíli vypadal, jako by se mu někdo přešel po hrobě.

"Něco takového jsem naznačil?" zeptal se lehce, ale stále vypadal rozhozeně. Zamračila jsem se.

"V podstatě jsi to na mě štěkl, ano,"

"Merde," zavřel oči a promnul si čelo. "Čím to je, že ze mě dostaneš vždy to nejhorší?"

"Potřebuješ ještě něco?" zeptala jsem se ve snaze ukončit tu komedii, která se tu zase rozehrála. Už jsem doopravdy nebyla zvědavá na nějak další jeho divadélko. Kdyby měl dost času, Demaudiraux by ukecal k valčíku i skálu.

"Bože," zasténal ten nádherný chlap a pohlédl utrápeně ke stropu. Pak se podíval zpříma na mě a mně se zadrhl dech v hrdle.

"Omlouvám se. Doopravdy je mi to líto, šedá myško, nebyl jsem... já."

"Půjdu s tebou na tu pracovní cestu," odvětila jsem podrážděně.

"Ty mě neposloucháš. Snažím se ti omluvit."

"Ale mě to nezajímá, Michaeli. Já ti prostě nevěřím. Víš, muži jako ty, vy všichni jste stejní. Užíváte si života a já neříkám, že je to špatně, ale normální ženské to něco stojí... ubližuje jim to. Nejsme stavěné na to s vámi udržet krok. tak nejsem stavěná. Dokážu unést jen určitou míru svinstva a včera toho bylo prostě příliš. Pohár mé trpělivosti už přetekl nebo jak se to v češtině říká. Chci..." zhluboka jsem se nadechla. "Klid."

Pomyslela jsem na Basta. Večer mu zavolám a udělám mu večeři. Do háje, je to ten nejhorší materiál na partner, ale pořád lepší než cokoliv, s čím by přišel Demaudiraux.

Strnula jsem.

Vážně jsem právě zvažovala Michaela jako partnera?

"Jesus Christ," zamumlala jsem a promnula si kořen nosu.

Michael mlčel.

Pak kývl, vážně se na mě podíval, a beze slova odešel.

**

Víte, co je na takových charismatických parchantech jako Michael nejhorší?

Ukecají vás.

Když mají čas, vždy vás ukecají.

"Musíš uznat, Alice, že by to před našimi francouzskými partnery vypadalo zvláštně, kdybychom se k sobě chovali odměřeně," odvětil Michael lehce.

"Existuje něco, čemu se říká kariérová rivalita, Demaudiraux."

"Já jsem jednatel, ty jsi právník. Nemáme být proč rivaly, mon cherié." Řekl to tónem, který mi nějakým způsobem vykreslil hotelový pokoj, svíčky, rudé růže a jahody. A sex, hodně, hodně sexu. Vyhnala jsem tu myšlenku z hlavy.

"Sweetheart, rivalita existuje na jakémkoliv pracovišti a je jedno, jaký post zastáváš," poučila jsem ho jízlivě a dívala se ven z okénka. Jeli jsme autem, Michaelův návrh, a celou cestu se takhle slovně špičkovali.

"Dělá to špatnou reklamu naší firmě, Alice. Jak mohou mít lidé důvěru v někoho, kdo nevěří ani svému spolupracovníkovi?"

"Po dvou stech metrech zahněte doleva," oznamoval příjemný hlas navigace.

"Jaký jednatel se zdravým rozumem by věřil nějaké zahraniční firmě, se kterou má čistě obchodní vztah?"

Michael se zasmál. Parchant.

"Máš pravdu. Ale jde tady také o mou pověst."

Upřela jsem pohled na toho vysokýho, tmavovlasýho chlapa s modrýma očima a napadlo mě, jestli to náhodou neměl být vtip. Zkoumala jsem ho. Asi ne.

"Aha?"

"Alice, chceš mít na svědomí to, že tuhle smlouvu pustím?"

"Cože?"

"Cítím se opravdu špatně, když jsi na mě takhle naštvaná. A měl bych být na to jednání připravený na sto procent, protože to je zatraceně důležité."

"Cože?" možná mi hlas poskočil o tóninu výš.

"Prosím, Alice. Nebuď na mě naštvaná. Možná jsem bastard a hajzl a čůrák, ale tebe mám doopravdy rád. Udělej tomuhle chudákovi," ukázal na sebe. "malou laskavost. Usmiř se se mnou a snesu ti modré z nebe."

Zírala jsem na něj. Odkašlal si a změnil taktiku:

"Víš, to, že mě nemáš ráda, nakonec ukazuje, že máš bodově velmi vysoký inteligenční kvocient, mon cherié, rozhodně vyšší než zbytek těch... ehm, než zbytek něžného pohlaví," usmál se na mě podmanivě.

"Urážíš teď ženy všeobecně?" tiše jsem hvízdla. "Kdybych ti to postla na tvůj facebook, měl bys pořádný problémy, darling," chvilku jsem si užívala tu představu smečky ženských, které by jej honily, a pak si povzdechla.

"Jen vyzdvihuji tvůj intelekt, Alice."

"Kolik těchto triků ještě máš v rukávu?" napadlo mě se zájmem. "Zkoušíš práci, pak city, teď moji ješitnost. Co to bude příště? Sebevědomí? Nezávislost? Edukovanost?"

"Edukovanost? Polovina ženských, které mi vlezou do postele, tak dlouhá slova ani neznají," odtušil s úšklebkem.

"Co to o tobě vypovídá," zamumlala jsem si pro sebe.

"Alice," začal a zněl podezřele vážně. "Ten večírek byl chyba. Merde, nechtěl jsem tam být ani já, natož abys tam byla ty."

"A tohle mělo znamenat co?"

"Byli tam lidé, s kterými je dobré udržovat si dobré vztahy, i když je nenávidím. Maloměšťácký způsob myšlení, ale je to tak."

To pořád nevysvětlovalo, proč mě pozval, ale když mi to nechtěl říct, tak ať si to nechá pro sebe. Zeptala jsem se jej už několikrát. Důvod, proč mě pozval, musel být doopravdy stupidní, když už jej dávno nevytáhl proto, aby mě umluvil k usmíření. Dokázal využít ve svůj prospěch všeho, jeden z jeho nesnesitelných talentů.

Chvíli jsme jeli v tichu.

"Jsi na mě ještě stále hodně naštvaná?"

Koukla jsem se na něj.

"Podívej se do té přihrádky před sebou," odvětil.

"Jestli tam bude kondom," zavrčela jsem varovným tónem. Michael se na přihrádku s obavami podíval, jako by si nebyl jistý, co vše tam najdu.

"Možná nějaký lubrikant, ma cherié, ale to by byla zatracená smůla," zazubil se a já si odfrkla. Otevřela jsem přihrádku a tam bylo několik papíru. Po tázavém pohledu Michaelovým směrem jsem je vytáhla.

A hele. Poukázky na granule pro psy. Hodně lidí si ani neuvědomuje, kolik takové kvalitní granule stojí a asi by mě nemělo překvapovat, že Michael tu představu má. Pod tím byla ještě poukázka do Lary, luxusního salónu krásy.

"Mám pro tebe ještě nachystaný skvělý ročník bílého vína – máš raději bílé, že ano? - a,"

"Drž se ode mě dál," odvětila jsem tiše.

Michael se zarazil a kradmo se na mě podíval.

"A slibuju, že se od tebe budu držet dál," odvětil váhavě. Zamyslela jsem se. To by šlo. Vymažu Michaela ze svého malého soukromého světa, zkusím s Bastem něco nového, co by nás mohlo sblížit... "Usmíváš se. Nemůže to být tak hrozné, že ano?" zeptal se skoro škádlivě Michael a já na něj zmateně zamrkala.

"Cože?"

"Už se na mě nezlobíš?"

"A když řeknu, že se nezlobím, přestaneš už na chvíli mluvit?" zeptala jsem se s jemně povytažený obočím.

Michal se široce zazubil, jako by si myslel, že už vyhrál. A možná že ano, napadlo mě, když jsem si uvědomila, že se na něj doopravdy nezlobím. Jen je mi to líto. Zase.

A tak jsem nakonec, samozřejmě sama od sebe, uznala, že trávit pracovní cestu s někým, na koho jste naštvaní, je naprosto nepřijatelné a bude lepší mu odpustit a chovat se jako civilizovaní lidé a dobří přátelé.

Každopádně jsme se k sobě s Michaelem chovali jako lidé. Milí kolegové.

**

"Není to těžké." Michael se opravdu snažil skrývat svůj úsměv.

"Nestála jsem na tom deset let." Zavrčela jsem.

"Něco takového se nezapomíná." Poučil mě moudře Michael. "Chceš sjet trochu níže? Tady je to trochu prudší." Zauvažoval. Možná litoval, že mi věřil, když jsem řekla, že lyžovat umím. Ale mohla jsem snad přiznat, že bych ze začátku chtěla spíše na jednodušší sjezdovku? Never. Nemohla jsem se dočkat, až se rozjezdím a stoupnu si na černou. Mohla bych zkusit i ledovec. Michael slíbil, že když ukážu, že lyžovat umím, chytáme první lanovku a jdem si ho sjet.

"Nech to být. Nějak se dolů dostanu. A doufám, že ve stejném stavu v jakém jsem teď." Poslední větu jsem si pro sebe jen zabručela, ale Michael ji nejspíše slyšel, protože se začal smát nahlas. Ostře jsem na něj pohlédla a pak se zhluboka nadechla. Odrazila jsem se. Byla jsem jako dřevo, ztuhlá strachem. Nejsem už trochu stará na takové hlouposti? V první chvíli mě přepadla panika, protože jsem se rozjela šikmo dolů a nemohla zatočit, náhle ale za mnou byl Michael a přitiskl se ke mně, nevím, jak to dokázal, aby se nám nepřekřížily lyže, nejspíše už má zkušenosti s jinými ženskými, ale celým svým tělem mi ukázal, co dělat. Jak přenést váhu, jak se natočit. Byla jsem drobnější, ale to v tuhle chvíli bylo spíše dobře. A já si vzpomněla a přestala být jako prkno.

Udělala jsem pár obloučků, a skutečně se mi to vrátilo. Otočila jsem se na Michaela, který se ode mě odpojil a přestože mi zavadl o levou lyži, neskončila jsem na zemi, a usmála se na něj. Usmál se zpět. Dalších pár obloučků. Začala jsem zrychlovat, dělala menší obloučky. Chtěla jsem cítit vítr ve tváři.

Pohlédla jsem za Michaela, a když nikoho neviděla, napadla mě ďábelská myšlenka. S každým obloučkem jsem získávala větší jistotu, zatáčela prudčeji, a když už mi to nedělalo žádný problém, napadlo mě, že je škoda tak skvělý svah sjet jako prvňák. Zakřenila jsem se a stočila lyže ostře dolů. Kdysi, před těmi deseti lety, jsem milovala tu vražednou rychlost a stříhala sjezdovky rovnou dolů.

I tohle se mi vrátilo.

Prudce jsem tělem vlnila do stran, uvolnila kolena a cítila, jak mi srdce vzrušeně buší. Předklonila jsem se a přitiskla hole k bokům, abych vytvořila co nejmenší odpor větru. Kolena pérovala na hrbolcích a jeden větší mě na chvíli vynesl do vzduchu. Vyjekla jsem a celá ztuhla, představila jsem si, jak ve své rychlosti dopadnu, spadnu a rozlámu se. Několikrát se mi už stalo, že jsem v této rychlosti spadla. Nikdy jsem se ale nezranila, kromě poraněné hrdosti.

Myslím, že jsem vykřikla, pak ale lyže dosedly na zem. Jedna se mi na chvíli smýkla do strany a já málem vážně málem pozdravila sníh, pak se však ozvala ta léta, která jsem najezdila, a zpevnila jsem tělo. A jela dále. Zapomněla jsem, jak je to úžasné. Zapomněla.

Když jsem se dostala níže, zpomalila jsem, protože už se tam motalo moc lidí a dětí. A hlavně dospělých. Dospělí dole jsou nevypočitatelní ještě více, než učící se děti. A také jsou mrzutější, když je sejmete. Taky vlastní zkušenost.

Kolem mě proletěla mužská postava a já ho málem omylem sejmula holí. Lekla jsem se a spadla na zadek, rychle se však vyšvihla zpět na nohy dříve, než se mi rozjely lyže. Postava se smykem zastavila, až pár dětí ohodila sněhem, a pozadu pomalu sjížděla. Michael se na mě zubil.

"Neříkala jsi, že neumíš jezdit?" zeptal se trochu zadýchaně.

"Říkala jsem, že jsem snad deset let nejezdila." Namítla jsem vesele. "To je rozdíl."

"Folle, folle nana." Potřásl hlavou, ale ve tváři měl vzrušení. No co, já koneckonců nejspíše taky. Sjela jsem k němu a rozpustile se k němu přitiskla. Michaela to překvapilo, ale uculoval se.

"Nevidím dozadu." Upozornil. Srovnal lyže a začali jsme sjíždět dolů rychleji. Lidé okolo nás obezřetně pozorovali.

"Já jo." Zazubila jsem se. Koukl se mi do očí, byl to ten pohled, byl tak blízko... Znervóznila jsem. Michael mě sledoval a pak se nahnul, nejspíše mě chtěl políbit.

"Doleva!" křikla jsem. Přenesl váhu, já na opačnou stranu taky, a otočili jsme se tak, že teď jsem byla dole já. Bylo to nepříjemné. Jak tak mohl myslet na líbání?

"Nikdo pod námi není." Broukl pobaveně.

"Really?" natáhla jsem hraně překvapeně. Odstrčila jsem jej a chvíli jela pozadu, než se otočila a uvolněně a klidně dojela až dolů. Chybělo mi to, strašně mi to na lyžích chybělo. Ale už mi není osmnáct, abych vyváděla na lyžích kraviny a nemusela se bát, že se nestanu mrzákem. Zastavila jsem se u vleku a zařadila se do fronty. Vytáhla jsem z kapsy skipas a trpělivě čekala, až na mě přijde fronta.

"Neměli byste s přítelem tak šaškovat. Někdo vás srazí." Odvětil přátelsky muž s dredy, který u vleku sloužil.

"Don't worry. Jen co ten chlap uvidí nějakou krátkou sukni, bude laškovat s ní, takže nikdo nesejme." Zazubila jsem se na něj. Muž se zasmál.

"Au, to bolelo." Ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a uviděla Michaela. Usmála jsem se.

"A není to snad pravda?"

**

Seděli jsme v teplé hospůdce a užívali se horký svařáček. Okolo švitořily hlasy, nejčastěji francouzština, ale i angličtina, španělština a jazyky, které jsem ani pořádně nerozeznávala. Slyšela jsem také vzdálenou ozvěnu polštiny a znovu se ušklíbla. Přesto to bylo uklidňující a nadstandardní obsluha byla skvělá. Na tohle bych si zvykla. Hmm.

"Vypadáš, že lyžování miluješ. Proč jsi tak dlouho nejezdila?" nadhodil Michael. Smutně jsem se na něj usmála a chvíli váhala. Ale atmosféra, alkohol na jazyku a celkově celý ten krásný den mě ukolébaly k líné spokojenosti a já usoudila, že to ničemu neublíží.

"Jezdila jsem s matkou. Pak mi maminka zemřela a já se tehdy na lyže nedokázala ani podívat. A pak...? " pokrčila jsem rameny s očima upřenýma do hrníčku.

"Pomůže, když řeknu, že je mi to líto?" zeptal se Michael jemně. Trhla jsem rameny.

"Matka by mě nejspíše přetáhla holí, kdyby věděla, že jsem tak dlouho nelyžovala. Obě jsme svahy a sníh milovaly." Odvětila jsem s uchechtnutím. Michael se jemně pousmál.

"Musela to být zajímavá žena."

"Netuším, jestli zajímavá tím způsobem, kterým to chápeš ty, ale silná a skvělá určitě. Obětovala pro mě vše. A přitom mi toho tolik vzala. Dává to smysl?" zeptala jsem se trochu poťouchle. Michael se zašklebil.

"Jako všechny diskuze po skvělé jízdě a alkoholu." Mrkl na mě. Dvojsmysl, co jsem měla čekat jiného? Můj pohled upoutala pěkná zrzka, která vplula do hospody. Sedla si k baru a objednala si pití, pozorně prohlížela všechny přítomné. Za chvíli se pohledem dostane k Michalovi.

"Koukni k baru. Uprostřed, sedí sama." Broukla jsem. Michael se zmateně otočil a při pohledu na zrzku se na mě podíval tázavě. V očích měl veselí, ale také stín obezřetnosti.

"Takhle se neoblékne žena, která chce odejít sama." Odvětila jsem a vrhla po něm rychlý, významný pohled. Pak znovu obdivovala postavu zrzky. Stoprocentní heterosexuálka, řekla by Deniska, ale to neznamená, že nemůžu snít. Drobná, křehká, možná nemá ten typ křivek, které rozrajcují, ale to se dá dohnat na technice. Téhle kouká technika z očí.

"To myslíš vážně?" přitáhl můj pohled zpět Michael a já na něj mrkla.

"Sure." Michael na mě zíral ohromeně a konsternovaně. Pak se mu objevilo ve tváři něco, co jsem nečekala. Vztek.

"Myslíš, že jsem nadržený baiseur, který obskočí vše v okolí? Já se rozhodnu, kdy se chci s nějakou ženou vyspat, ne můj pták." Odvětil temně a naštvaně mě pozoroval. Já mu pohled oplácela klidně.

"Kdybys tu byl s kolegou, už bys jí objednával drink, sweetheart, možná dokonce zkoumal vzorek její krajky na kalhotkách. Nemusíš na mě brát ohledy. Tamhle je ten chlápek od vleku, byl mi sympatický. Je tam sice s přáteli, ale já-"

"Jsi tu se mnou, Alice, copak to nechápeš? Já momentálně nechci být s jinou ženou a už vůbec nechci, aby ty jsi byla s někým jiným. Ty o mně nemáš moc vysoké mínění, že?" zeptal se a zazněl v tom stín lítosti.

"I... I'm sorry, Michael. Myslela jsem, že nebudeš chtít strávit noc sám." Odvětila jsem překvapeně.

"Oui, myslela." Odvětil tiše a byl v tom cítit chlad. Rozhostilo se tíživé ticho.

"Promiň Michaeli, mrzí mě to. Příště už to neudělám." Natáhla jsem se po jeho ruce. V první chvíli jsem si myslela, že ucukne, ale nakonec si povzdechl a nechal se chytit. Upřel na mě pohled a měl v něm smutek. Pak si však pořádně prohlédl mou tvář a výraz se mu měnil, zase v tom bylo škádlení a jízlivé pobavení.

"A necháš mě v noci samotného? Přeci jen máš pravdu, bude mi smutno." Vyzývavě se usmíval. Naklonila jsem se k němu.

"To je mi líto, sweetheart. Řekni malému Mikyemu, že se omlouvám." Letmo jsem jej políbila na tvář, škrábal, a vstala. "Nejspíše mi neproplatí saunu, že? Škoda. Naštěstí mám s sebou hotovost," mrkla jsem na něj. Sledoval mě, svařák v rukou a vypadal neobvykle zamyšleně.

"Stejně si nemyslím, že bys měl tu zrzečku nechat jít. Ten tlustý úředníček, který nejspíše podvádí manželku a pilně zrzku obtěžuje, si ji nezaslouží. A slečna Redhead by možná zachránce ocenila," broukla jsem a než se mohl rozhořčit, ať už hraně nebo opravdově, tak jsem odcházela.

Všimla jsem si, že mě pár mužů pozoruje a překvapilo mě to. Nebyla jsem ošklivá, ale často jsem nebyla ta, které přitahuje pozornost. Ne když jsem se nesnažila. Pak jsem se ale podívala na drahé, ale zatraceně sexy šatičky, které jsem si pořídila tehdy při operaci Michael na záda, představila si, jak se možná trochu vyzývavě kroutím v bocích, protože to tanečnice prostě mají v krvi, a zlomyslně se usmála.

Míjela jsem jednoho hezounka, který seděl s nepříliš chytře vypadající blondýnkou. Usoudila jsem, že tady žádný plnohodnotný vztah nevznikne, a poslala mu vzdušný polibek. Přeci jen mi ty tahy v baru trošku chyběly. Muž se na mě se zájmem podíval, zatímco blondýnka mě sjížděla opovržlivým pohledem. Někdo má prostě pocit, že když jejich kapesník stojí více, než vše, co máte na sobě, mohou se povyšovat. Skoro jsem podlehla pokušení si přisednout k hezounkovi a něco zlomyslného blondýnce provést, ale ke své cti jsem se ovládla. Cestou z hospody jsem se usmívala.

Ženu přeci jen potěší, když zamotá hlavu chlapovi. Každý, kdo tvrdí opak, lže.

**

Jak to dopadlo se slečnou Redhead netuším, ale další den Michael tvrdě vyjednával s našimi údajnými zákazníky podmínky. Nevěřila jsem tomu. Určitě to byla konkurence v převlečení. Tolik problémů nedělá ani finančák.

Seděla jsem a snažila se vypadat nezaujatě, ale párkrát jsem prostě jen v šoku zírala nad tím, co po nás ti idiot chtěli. Požadovali kraviny, u kterých museli vědět, že je nemůžeme přijmout. Když přešli do francouzštiny, ulevilo se mi. Vážně. Měla jsem výmluvu proč neposlouchat. Musela jsem Michaela obdivovat za to, že před některými nápady nehnul brvou a racionálně je odmítal. Vážně ho obdivovala. Já bych to, navzdory právničině, asi nezvládla. Vše má hranice.

Opatrně jsem míchala kávu, aby lžička necinkala o hrníček, a prostě jen pozorovala své společníky. Naše hlavní odnož podporovala začínající umělce a pořádala každý půlrok výstavy. Zatím jen umělci z Česka, Slovenska, občas se poštěstilo i z Němec nebo Polska. Vedení sáhlo teď až do Francie, jak se k tomu, dostalo, to netuším. Ale ambiciózních pracovníků na to máme dost. Byla to jedna z věcí, které jsem na svých kolegech obdivovala. Ta cílevědomost a sebevědomí, které mně chyběly. Proto jsem si vybrala práci, kde něco takového potřebovat nebudu. Zavedu si nějaké teplé místečko, odsloužím koncipientská léta a časem to může jít jen k lepšímu.

Společnost nám dělali muž a žena, zástupci našich umělců, a pak jejich právníci (dva) a pár dalších lidí, kteří přišli později a nestihli se představit v angličtině. Jednoho jsem tipovala na mecenáše nebo něco takového, jeden z nich by ředitel umělecké školy, který vše zdržoval, a o ostatních dvou jsem neměla ani tucha.

"Nudíte se, mademoiselle?" zeptal se jeden z těch pro mě neznámých. Seděl vedle mě a já seděla trochu bokem, vřelo to hlavně kolem Michaela, zástupců našich umělců a starým dědkem, který přišel později, a já jej podezírala z toho, že je ředitel. Seděli na druhé straně stolu, shodou okolností na stejné straně jako já, takže jsem na ně málem ani neviděla. A za tu námahu se předklánět mi nestáli. Mému zvědavému společníkovi zřejmě taky ne, tudíž jsme byli za lidmi před námi skoro schovaní.

Muž si ke mně přisedl díky pozdním příchodu a já z toho spíš než mou okouzlující maličkost podezírala blízkost východu. Ostatní si jej při výběru místa zmateně přeměřili, ale pak to nechali být. Mluvil málo, spíše poslouchal. Prohlédla jsem si jej. Seděl v židli uvolněně, možná až nedbale na tak důležitou schůzku, tmavovlasý, pohledný. Vypadal jako umělec, umělec nejspíše byl a v očích měl inteligenci. Měl dlouhé prsty. Věděla jsem, k čemu jsou takové dlouhé prsty užitečné, a nenašla žádný prstýnek. Hmm.

Out, okřikla jsem se pak hned. Jelikož byl představen, jako všichni pozdě příchozí, jen francouzsky, netušila jsem, kdo je, a vadilo mi to čím dál více. Michael se neobtěžoval mi překládat. To si ještě vyžere.

"To jde tak vidět?" uvědomila jsem si konečně, že civění je nezdvořilé. Přívětivě se usmál. Tipovala jsem ho na ten typ člověka, kolem kterého se točí večírky. Něco jako Michael, jen něžnější a elegantnější, než náš prudký milovník.

"Nerozumíte francouzsky." Odhadl. I on vypadal, že se nudí.

"Ani slovo." Zazubila jsem se. Pak se zamyslela. "No, možná, že to slovo tu a tam ano."

"Zajímavé, proč tady tedy jste?"

"Protože jsem příjemnější společnost než mí kolegové." Šeptla jsem a muž začal tiše kašlat. Mírně jsem se usmívala a dělala, že si jeho krytého smíchu nevšímám, protože se po nás všichni ohlédli, právníci našich nepřátel se na něco dokonce tázavě zeptali. Muž jen mávl rukou. Podezíravě jsem si jej prohlédla. Kdo vlastně je? Odpověď byla nasnadě. Nikdo nedůležitý by tady v podstatě nebyl. Ale byl oblečený tak ležérně a celkově... nemyslela jsem si, že s ním nemůžu na nudné schůzce poklábosit. Když se uklidnil, zase jsem se k němu trochu naklonila.

"Netušíte, proč se schůzka tak táhne? V obyčejném případě by už smlouvy byly podepsané, nebo se mýlím?" zeptala jsem se. Už jsme tu vážně byli jen dva týdny, teď se to mělo pohnout, protože jeden z příchozích je ředitelem umělecké školy, hádala jsem toho zapškle vypadajícího, starého dědka. Vlastně jsem si tím byla skoro jistá.

"Doslechli jsme se znepokojivé řeči, které o vaší společnosti kolují." Odvětil muž tiše a vážně. Povzdechla jsem si.

"Vždy to tak nějak bývá." Odtušila jsem.

"Je pravda, že jste na pokraji bankrotu?" zeptal se muž. Zamrkala jsem. Bankrot?

"Omlouvám se, ale nejsem účetní." Odvětila jsem opatrně. Zamyslela jsem se. Byli jsme snad? Nevšimla jsem si toho. Nikoho jsme nepropouštěli, dokonce rozběhli pár nových projektů. Mohlo to být ale stejně tak záchranné lano. Ale získaly jsme také nového sponzora. Uvažovala jsem, ale nakonec usoudila, že máme dost rezerv, abychom byly od něčeho takového jak bankrot dost daleko. "Ne, nemyslím si to." Odvětila jsem jistě. Nepřišli žádné žaloby pro neplnění závazků, nic, co by něco tak špatného naznačovalo. A takové věci vždy chodily přese mě.

"To je dobře." Usmíval se muž.

"Zaslechl jsem i pár dalších věcí. Ředitel protěžuje ses favoris, jeho oblíbence, i bez talentu."

"To možné je, ale jen mezi Čechy, z cizích zemí by si ředitel prsty nespálil. Při výstavách pak vše řídí jen naše organizátorka a kurátorka výstavy, takže se nemusíte bát, že by ředitel způsobil... nedůstojnou pozici vašich děl."

"To bych si nedovolil ani pomyslet." Ušklíbl se. "Nelžete mi? Zní to až příliš dobře."

"A měla bych?" mrkla jsem na něj.

"A o zásilkách, které se pravidelně vrací jistý způsobem... znehodnocené?" odvětil nečekaně.

"Excuse me?" teď už jsem si byla jistá, že to byly jen pomluvy. "Pamatuji jen jeden případ, a to dodávka spadla do řeky a řidič se přitom nešťastnou náhodou utopil. Od té doby využíváme výhradně letadla. Ne, máme dobré přepravní způsoby." Odvětila jsem škrobeně. Jesus, podnikali jsme v umění! Proč by někdo šíři takové hloupé pomluvy ohledně firmy zabývající se uměním? Vždy jsem si myslela, že jsme takový ten druh mírumilovné firmy, okolo které žraloci neplavou. Zřejmě jsem se mýlila. Ehm.

Rozdýchávala jsem rozhořčení a došlo mi, že se za nějaké cizí idioty nemůžu zlobit na naše klienty. Uvažovala jsem, jak to napravit. Chvíli zase bylo ticho, jen tiché švitoření francouzštiny. Něco mě napadlo. Zamyslela jsem se, ale kdy zase bude taková příležitost? Nevhodné to sice bude, ale oba dva se nudíme a muž vypadá, že v nejhorším případě by to mohl vzít s humorem.

"Prosím vás, mohl byste mi prosím přeložit něco jako "in fem vanitoz"? Nebo tak nějak?" šeptla jsem. Muž se na mě vesele zašklebil. Seděli jsme trochu stranou ostatních, takže si to mohl dovolit. Byla jsem ráda, že se neurazil.

"Une femme vaniteuse, předpokládám." Odhadl. Přikývla jsem, znělo mi to stejně. "Za tohle by mě váš přítel nemusel mít rád." Odvětil pobaveně.

"Ale já tak hezky prosím." Smála jsem se na něj jedním ze svých hravých úsměvů. "Navíc to není můj přítel, ale kolega. A, což vás určitě potěší, ani mi to neřekl on."

"To je ve vaší firmě tolik Francouzů?" podivil se muž.

"Mám na ně nos." Klepla jsem si na zmíněný orgán a muž si mě prohlédl takovým tím chlapským sexistickým pohledem. Nebo obdivným, záleželo na tom, s kým jste to probírali. Zarazila jsem se, když jsem si uvědomila, že s ním flirtuju možná až přes míru. "Jen kolegové, příteli, ano?" připomněla jsem mu.

"Škoda." Brouk a protáhl se. Zaraženě jsem jej pozorovala. Choval se, jako by mu to tu celé patřilo. "Znamená to "ješitná ženská"." Mrkl na mě a vstal. Když tak udělal, všichni zmlkli a podívali se na něj. Michael jej sledoval obezřetně a mně docházelo, že tak bezvýznamný asi není. Sakra, co vše jsem mu řekla?

"Myslím, že ty problémy nejsou nutné. Kde jsou smlouvy?" zeptal se pak muž. Zamrkala jsem a vytáhla je z aktovky.

"Tyto myslíte?" donutila jsem se použít chladný právnický tón.

"Merci beaucoup, belle demoiselle." Usmál se na mě přátelsky a podal je svým právníkům. Jeden z nich je pročetl, vše proběhlo v tichu. Všimla jsem si, že mě Michael sleduje a pokrčila rameny na znamení, že netuším, co se děje.

Právník vrátil muži smlouvy a dodal něco neurčitého. Můj společník odmítavě odsekl a papíry podepsal, pak mi je vrátil. Chvilku jsem je překvapeně držela, než si Michael tiše odkašlal a já je, zrudlá, podala dalším lidem, kteří se na ně potřebovali podívat.

"Bylo mi potěšením, mademoiselle Whitevixen." Odvětil můj společník, sklonil se ke mně, a než jsem se na cokoliv zmohla, třikrát mě střídavě políbil na tváře. Jen jsem zaraženě seděla, i ve chvíli, kdy se usmívající odtáhl a odcházel. V tichu zmizel i zbytek společnosti, nakonec tu se mnou zůstal jen Michael.

"Co jste si to tam celou dobu špitali?" zeptal se nakonec Michael a vypadal, že se nemůže rozhodnout, zda je pobavený, nebo podezíravý.

"Ptala jsem se, co znamená une femme vaniteuse." Odvětila jsem zaraženě. Michael na mě zíral. "Řekl mi to Bast, chtěla jsem to vědět!" bránila jsem se. "A až se mi dostane do rukou, ještě si zažije." Dodala jsem temně. Michael na mě zíral ještě chvilku, pak však zaklonil hlavu a začal se smát.

"Tohle mi nikdo neuvěří. Personne! "

8. kapitola 2. část | 10. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře