Většinu už jsem zmínila ve svém článku. Dost to spolu souvisí, ale (myslím) že ten článek číst nemusíte. Hlavní je, že toto je báseň, kterou věnuji své mamince, napsaná v takřka třech minutách, ve chvíli, kdy jsem na chvíli propadla své poetické dušence. Myslím, že je to jedna z mála vydařených prací, jedna z mála mých prací coby "básnířky". Ne veršíky. Ale verše, které bych nazvala básní. Snažila jsem se do ní vlít své pocity. Protože to jsem v tu chvíli potřebovala. Mám jeden takový podivný důkaz. Ač jsem to nezamýšlela, všechny sloky mají sedm veršů. Přísahám, nepočítala jsem to ani se nesnažila je usměrňovat. Ale je to takové... kouzelné. Potěšilo mě to. Pro mě je to prostě vydařená práce. Báseň. (A když tak svůj patvor nazvu, znamená to, že si to o ní opravdu myslím.)
Doufám, že si to budete myslet také. Protože to je báseň, ve které křičím vše, co neumím říct. Je to báseň o situaci, která náhle nastala. Myslím, že doteď jsem si neuvědomovala, jaké zlato jsem v mamince měla. A doufám, že ona to touto básní pochopí. Že pochopí, jak moc jí miluju a také, jak jí náhle obdivuju. Protože je co.