Nevím, zda se tento článek dá nazývat "deníčkováním". Zda se mi to urážlivé. Ale... ale...
Nevím, kde jinde to zaradit.
Nikdy dříve jsem si neuvědomila, jak je má mamka silná. Bohové - možná jsem jí trochu opovrhovala (a neskutečně se za to stydím). Teď jí však celičkou svou bytostí obdivuji, vzhlížím k ní a je mi strašně smutno. Co vše si musí zakoušet, co vše si musí projít... Jako by toho už doteď neměla dost! Proč ona?! Existuje tolik jiných (hajzlů) lidí, kteří si to zaslouží stokrát více, než ona. Miluju svou matku, teď už vím, jak moc jí miluju. Kéž by to věděla. Ve vyjadřování citů slovy jsem levá. Umím to napsat. Umím to napsat, ale, zatraceně, neumím to pak předat. A nedokáži to ani říct. Ne tak květnatě, jak si to ostatní zaslouží. Jsem sobecká - ano, taková jsem, když si vše nechávám pro sebe, když vroucnost jen nasávám a nevracím jí.
Ale já to prostě jinak neumím. *povzdech*
Máme problémy. Máme doma dokonce obrovské problémy, ale mamka je silná. Nevzdává se. Rve se a snaží se udělat to nejlepší. Až do včerejška, kdy už to nevydržela a svěřila se mi.
Znáte ten pocit, když jste šťastní a náhle vám zděšeně zmrzne úsměv na tváři, kdy už se nedokážete dále usmívat? Já už to nedokážu. Už ztrácím i ty chvilkové záblesky radosti, které jsem měla. Že bych za to byla na maku naštvaná? Ani náhodou. Raději že to vím. Nemůžu být za to ráda - to by bylo zvrácené a byla by to lež, ale je to dobře. I když se mi chce rvát a rozbíjet věci. Nejen rozbíjet - demolovat. Mám neuvěřitelnou chuť zabíjet. A cítím se tak bezmocná.
Když ale ten svět je tak zas*aně nespravedlivý a zku*veně křivý, křivější, než jsem si kdy dokázala představit.
Víte, jednou se mě někdo zeptal, proč někdy nemůžu napsat happyend. Odvětila jsem, že proto, že na happyendy nevěřím.
Teď už nevěřím ani na šťastnou cestu k happyendům. Na ten hezký prostředek před katastrofou. Protože to špatné tu vždy je... jen zákeřně schované. A já netuším, zda už jej budu umět zase přehlížet a naučím se radovat. Vážně to netuším. Protože život se mi zdá tak strašně těžký. I ty blbé problémy s Erikem se mi zdají jako prkotiny. (Pamatujete, jak jsem z nich byla na zhroucení? Co vše mi Erik vzal? Mám pocit, že dokonce více, než si uvědomuju. Ale smířila jsem se s tím. Kdo je tak šílený, aby sledoval mé básníčkování, tak to, tuším, je ve veršících Milovat... ?) Ale zpět k jedne jedinečné osobě, která je tu se mnou stále, ale já si toho nikdy nevšimla. Co je nějaká hloupá "láska" proti tomu, co zažívá (zažívala a bude zažívat...) maminka? Ten človíček, který si to zaslouží nejméně? Bohové, já nejsem sentimentání dceřinka. Už jsem se zmínila, že jsem s mamkou nevycházela dobře.
eliara.deviantart.com/...
A je mi to strašně líto. Tak moc mě to mrzí. Protože vážně dělala to nejlepší pro mě a nebyla její chyba, že už to někdy nevydržela a vylila si zlost na mně (popřípadě byla až přehnaně přísná). Bohužel je pravda, že jsem si to více než často zasloužila.
Tvrdá hlava. Mamka to říká s jemným láskylplným podtónem. Já sebou za to opovrhuji.
Maminko, maminečko, je mi to strašně líto... řekla jsem jí teprve včera. Do očí se mi tlačily slzy, ale nepřetekly. Ne. To jsem nedovolila. Mamka také neplakala a bůh ví, že na to má větší právo. Vlastně už před lety minula zastávku, kde se měla zhoutit.
Já vím... povzdechla si mamka. Objala jsem jí. V jedné z mála častých chvil jsem jí objala. Ani přátelské doteky nejsou má parketa. A ucítila jsem, jak se mamka jemně schoulila. Ne, nezhroutila se. Ale skoro se ke mně přitiskla a já cítila, jak moc vděčná mi za to obětí je.
Mamka je silná. Nekoná světaborné kousky... ale je duševně neuvěřitelné pevná, jako skála, to co zažívá je v mých očích větší skutek... než... vše, o čem jsem se kdy doslechla. Velmi často jsou obyčejné skutky přehlíženy, nevěda, kolik úsilí stály. Já ty skutky přehlížela šest let. Šest zatracených let. A nikdo ani zpola netuší, jak moc mě mrzí, že jsem maminečce nebyla vetší oporou. Ba naopak, jen jsem jí dělala další problémy. Musela se s tím prát sama a já jí ani v nejmenším nepomohla.
Mé dvě sestřičky jsou moc malé, aby tohle mohli pochopit. A mám pocit, že ani já jsem na to nebyla připravená. Chce se mi z toho řvát. A plakat. Řekla mi toho dost. Mamku myslím. Nedokážu pochopit, jak to mohla vydržet. Jak dokázala tak dlouho vše řešít...
Dnes jsem zasedla a za tři minuty sepsala báseň. Nenutila jsem se do ní. Prostě jsem popadla papír a psala. Chtěla jsem vyjádřit, že za mamkou stojím. Myslím, že toto je opravdu báseň. Že toto je za poslední dobu zase něco, na co můžu být hrdá. Opravdová poezie... (šklebím se) dá-li se to tak nazvat.
Když si to zpětně čtu, připadá mi ten článek děsně kýčovitý. Nu - nedá se nic dělat. Vyjádřila jsem, co jsem chtěla. A je to pravda.
moira - protentokrát jen smutná