noctuelle: Má drahá Moiro, ani nevíš, jak moc tě chápu.
Sic nevím, jaké máte doma problémy (a že mi do toho je velký kulový), ani u nás to posledních pár let nebyla procházka růžovým sadem. A není to ani tři měsíce, co jsou moji rodičové definitivně rozvedeni. Kdybych měla popsat celou škálu mých pocitů, byla bych tu do pozítří (a tak to možná jednou sepíšu do článku k sobě na blog. Jednou to ven stejně bude muset.).
Snad jen, jsem typická "tatínkova holčička" a mámu jsem obviňovala z opravdu hodně věcí. Až teď jeden z nedávných rozhovorů s ní mi pomohl pochopit. Přes to, že jí nechápu a nejsem schopna jí dát pocítit souznění, přes to, že se toliko změnila... Je to moje máma, kterou budu vždycky zbožňovat. A můžu jen doufat, že jednou to naprosté souznění najdeme.
Vlastně to jediné, co ti chci říct... Nejsi nevděčná, málo milující nebo bohové ví jaká dcera. Prostě jsi jen musela dorůst do stádia, kdy svou maminku plně přijmeš jako bytost. A každá správná matka své dítě miluje a tak nějak podvědomě cítí, že ono miluje jí, i když si třeba dítě neuvědomuje jak moc. V tom prý tkví kouzlo mateřské lásky.
Ale kdo ví, třeba se pletu...
kalamityjane: To je úplně nádherné! Sice jsem tady poprvé, ale tvůj článek mě úplně dojal. Snad proto, že zrovna prožívám něco podobného. Nebo aspoň kolem mě praskla taková ta bublina a já jsem si uvědomila, že lidem, kteří mě po celá léto milovali, jsem nedokázala vrátit jejich lásku zpět. Hlavně proto ti chci napsat, abys neudělala stejnou chybu a nedopadla tak jako já...