Moira | Má matka

Většinu už jsem zmínila ve svém článku. Dost to spolu souvisí, ale (myslím) že ten článek číst nemusíte. Hlavní je, že toto je báseň, kterou věnuji své mamince, napsaná v takřka třech minutách, ve chvíli, kdy jsem na chvíli propadla své poetické dušence. Myslím, že je to jedna z mála vydařených prací, jedna z mála mých prací coby "básnířky". Ne veršíky. Ale verše, které bych nazvala básní. Snažila jsem se do ní vlít své pocity. Protože to jsem v tu chvíli potřebovala. Mám jeden takový podivný důkaz. Ač jsem to nezamýšlela, všechny sloky mají sedm veršů. Přísahám, nepočítala jsem to ani se nesnažila je usměrňovat. Ale je to takové... kouzelné. Potěšilo mě to. Pro mě je to prostě vydařená práce. Báseň. (A když tak svůj patvor nazvu, znamená to, že si to o ní opravdu myslím.)
Doufám, že si to budete myslet také. Protože to je báseň, ve které křičím vše, co neumím říct. Je to báseň o situaci, která náhle nastala. Myslím, že doteď jsem si neuvědomovala, jaké zlato jsem v mamince měla. A doufám, že ona to touto básní pochopí. Že pochopí, jak moc jí miluju a také, jak jí náhle obdivuju. Protože je co.

Bohužel mám pocit, že báseň nedokážete pochopit. Je tam příliš mnoho narážek na věci, které víme jen my dvě, které neví nikdo krom nás dvou, které se nás osobně dotýkají. Ale myslím, že mi nebudete vyčítat, když se nesvěřím. Nemám na to žaludek, ani svědomí, ani odvahu. A kdybych to řekla... měla bych pocit... že bych mamku zradila. Takže promiňte, ale ne. Žijte a čtěte srdcem, jak jsem to psala, ale jen s tím, co víte. Pokoušejte si domýšlet... Možná že přeci jen máme všichni něco společného. A možná se někdo v té básni najde.

Nedoplňovala jsem čárky a tečky. I když jsem občas měla chuť. Ale chci, ať si to doplníte sami. Ať to pochopíte tak, jak vám to bude nejbližší...

...

Jen krůček jí už zbývá ke konci

Láska už dávno vyšumělá

Zbyly už jen k zlosti

Oči vyplakané slzy bezmoci

Smáčí tu krásnou tvář

Nemilosrdně poničenou tíhou starostí

Naplněnou láskou když podívá se na nás

...

Stejně jako květina

Tak nádherná je má matka

Nejen barevností okvětních lístků

Ale i silou ducha když proráží hlínu

Překonává překážky ve snaze chránit

Chránit svůj druh stejně jako lvice za mláďata

Pere se má matka milovaná

...

Na šedých křídlech osudu

Či zlomyslné štěstěny

Která utíká zanechává jen pusto a prázdno

Přichází jedna rána za druhou

Nemilosrdně bičuje ženu nezdolnou

Která je jako strom s posledním listem na větvi

Jenž je upomínkou důkazem nezdolnosti

Tiše stojí bezhlesně prosí

...

Prosím... šeptá žena má matka nebojácná lvice

Prosí ale ne pro sebe truchlí za rozhodnutí v minulosti

Truchlí nad hloupostí i pošetilostí

A tiše žádá už nemůže bojovala statečně

Ta lvice ale už chce spát olízat si rány utéct boji

Složit hlavu a odpočívat - ne bdít a strážit

Prosím... šeptá a mě bolí srdce když říkám: Já nevím...