Moira | VV: 40, kapitola

40, Illiaeran

"Ne. Je to příliš zjevné, nabízí se to. Proto to Zrádce nebude," zamítl Dariae.

"Jeho jméno vyskakuje u všeho, co vyšetřuji. Náhoda to může být jen po určitý počet opakování," konstatoval Narivae suše. Oba elfové se znovu podívali na seznam událostí, které Pavouk zkoumal, a fakt, že se jméno Tielaeho objevilo u každé příležitosti, bylo nejlepší vodítko, jaké za celou dobu našli.

"Iš," zavrtěl princ hlavou. Neměl z toho ten správný pocit. "Kdyby to byl Tielae, něco bychom postřehli mnohem dříve. Nemluvě o tom, že Zrádce je příliš chytrý na to, aby se nechal nějak spojit s jakoukoliv ze svých intrik." Dariae se zamyslel. "Pokoušel ses na to podívat z druhé strany? Najít někoho, kdo nebyl u žádné z událostí? Možná nějaké jméno vyskočí."

Narivae mu věnoval pohled, který prince málem rozesmál. Byl to stupidní nápad, ale Dariae začínal být zoufalý.

Logická volba byl někdo z Nové víry. Někdo z kliky Císaře. Ale Zrádce byl příliš vychytralý, aby byl tak zjevný, a navíc musel mít přístup i tam, kam by ti nové víry nemohli. Byl to chytrý bastard a Dariae neměl nejmenší ponětí, kdo by to mohl být. Stejně tak mohl nařknout sebe a bylo by to stejně pravděpodobné.

Pomáhalo, že Pavouk na tom nebyl o nic lépe. Nebo spíše nepomáhalo. Měl pár odhadů. Ale stejně jako on, Narivae nevěřil, že by některý z nich byl správný. Zrádce byl tak pečlivý a opatrný, že ještě neudělal žádnou chybu, a pokud ano, nevšimli si jí. A mezi princem a Pavoukem, pravděpodobnější bylo, že ještě neudělal ani jeden, ani ten nejmenší chybný krok.

Byla to velmi znepokojivá myšlenka. Obzvláště proto, že celý Dvůr a mnoho elfů mimo něj pro Zrádce tancovalo na jeho písničku.

Jedna intrika byla v pohybu a s požehnáním Matky všech vyjde. Ale potřeboval záložní plán, kdyby První nevyšla. Stále netušil, jak toho zatraceného Zrádce najít a přelstít.

"Podívám se na to," slíbil zvěd a pak náhle s podivným vyjeknutím vyskočil. Dariae zamrkal, pak ho napadlo podívat se pod stůl a uviděl svou milovanou.

"Nesuhe," zavrčel. Jak se dračice velká jako kůň dokázala nepozorovaně dostat pod stůl, bylo mimo jeho chápání.

"Užitečný a nebezpečný," opravil ji.

Růže vyskočila, převrátila stůl a pak vztekle sekla po Pavoukovi, který předvídavě couval ke dveřím, než se oknem sama vyprovodila ven. S hmotnými škodami na oknu.

"Jsem si jist, že jsem četl, že draci mají poslouchat svého pána, ne být utržení z řetězu," procedil Narivae chladně. Dariae mu věnoval stejně ledový pohled a něco z jeho zuřivosti muselo být znát, protože Pavouk docela netypicky ustoupil bez boje.

Povzdechl si a snažil se svůj temperament dostat na vodítko. On i Nesuhe byli na hraně, oba kvůli tomu, co se mělo rozehrát na První. Dariae ke svému překvapení zjistil, že má svědomí, k tomu ho sny pronásledovaly s čím dál větší naléhavostí a zákeřností a politické ovzduší Dvora bylo na hraně nože.

Zprávy o Propasti temnoty způsobily naprostý šok a paniku.

Novinky o Železném Králi byly přijaty překvapivě zamítavě, naštěstí. Ukázalo se, že příliš mnoho elfů, pokud ne všichni, ztratili ve válce nějakého svého příbuzného, často ranou železem. Jeho rasa nebyla připravená někoho ovládajícího ten jed přijmout. Zrádce se snažil a kněží nové víry prodávali své duše a prvorozené, jak lákali elfy na svou stranu, přesto byla situace momentálně stabilní. Jeho Otec kormidloval situaci, jak nejlépe dovedl, Propast temnoty mu získala nějaký čas, který tak zoufale potřebovali. Museli ale konečně poslat Zrádce do věčné temnoty. I potom bude těžké dostat vše zpět pod kontrolu.

"Pokud Tielaeho odmítáte, a musím uznat, že i já mám ohledně něj pochyby, je tu ještě jedna osoba, kterou bychom měli zvážit."

"Ano?" Dariae se narovnal.

Dariae byl mocný elf. Pocházel z linie, která nesla prastarou krev, už jako ílško nesl díl magie, které mnohdy nedosáhnout ani celé rodiny. Měl v rukou moc a jeho Arisa ho tvrdou cestou naučila, že taková moc se nezneužívá a že ublížit okolí, i když v záchvatu emocí, je nepřijatelné. Proto Dariae neskočil Pavoukovi po hrdle a na místě ho nezabil. A nedovolil to ani jeho magii.

Proto, a také pro fakt, že Narivae jen dělal svou práci.

Princ by nikdy nezvažoval, že jeho nejlepší přítel, elf, který pro něj byl bližší než jeho vlastní rodina, bratr samice, která pro Dariaeho jednou byla celým světem, že by on byl Zrádce.

"Vysvětli," pronesl chladně.

Pavouk takřka neznatelně vydechl a Dariaeho ten pohled z neznámého důvodu uklidnil. Protože starší elf se obával, jak bude reagovat. To značilo jistou míru, když už ne respektu, tak vědomí, že by mu Dariae mohl ublížit. Jeho instinkty to braly jako nádherný příklad podřízenosti. Princ děkoval Daay, že se Pavouk s touto informací vytasil až poté, co jeho milovaná odletěla. Měl dost problémů ovládnout sebe. Nevěděl, zda by Růži vůbec zastavoval, kdyby se rozhodla jeho společníka zabít.

"Anirulae je na Dvoře delší dobu, než si kdokoliv z nás uvědomuje."

"Přijel před několika měsíci."

"Ne tak úplně. Byl blízko Dvora už více než pět let. Měl cestovat vzdálenými teritorii, ale držel se blízko. Nikdo netuší proč, a mí zvědové nedokážou zcela jasně zjistit, co dělal."

Dariae mlčel a přemýšlel. Dlouho.

"Děkuji, Lorde Narivae. To pro dnešek bude vše."

"Zie." Pavouk se uklonil a odešel. Princ by řekl, že svižněji než obvykle. Růže by ho potrestala kousnutím do zadku, za tak ponižující ústup.

"Nikdy jsem nevěřil, že toho starého bastarda uvidím před někým utéct s ocasem mezi nohama," pronesl Riel pobaveně. "Bojí se vás. Vidí vás jako hrozbu. Poskytuje vám své zdroje, ale zároveň vás zkoumá, pane, a zjišťuje, že jste nebezpečnější protivník, než předpokládal. Dávejte si na něj pozor."

"Pokud všichni přežijeme do dne, kdy bude Pavouk to nejhorší, čeho se budu obávat, budu to brát jako požehnání. Jako velmi příjemný zvrat okolností."

Co vše neudělám pro teritoria, uvažoval princ, zatímco odcházel z pokojů jedné lehce prostší samice. Konkrétně elfky, která trávila čas s Tielaem. Pokud si Dariae nebyl jistý předtím, teď by dal ruku do ohně, že ten elf nebyl Zrádce. Věděl teď také o jeho osobním životě a preferencích mnohem více, než kdy potřeboval.

Princ si uhladil šátky své uniformy, trochu uvolnil jeden kolem krku, a povzdechl si. Necítil se se samicemi dobře. Stále nemohl snést dotek, který sám neinicioval, ale alespoň už dokázal mít normální sex. Začínal na sobě pozorovat, že mu společnost samic chyběla. Potřeboval to, i když mu to zároveň nedělalo dobře. Deprimovalo ho to a dráždilo, protože toužil po jednom specifickém těle pod sebou, na sobě, bylo mu jedno jak tak dlouho, pokud by ji měl u sebe. Bylo to šílené. Nemohl si být ani jistý, že ta samice existovala. Ještě se nemusela narodit. Mohla umřít před lety, viděl její jizvy, byla válečnice.

"Iošu'R'iea'Dariae'Zie," ozvalo se za princem melodicky. Riel mu byl okamžitě u boku a stěží netasil zbraň.

"Iošu'Gerie‘jaegi'Illiaeran," vrátil formální pozdrav mírně a pohlédl na svou bývalou milenku. Dariae vždy rozeznával tři druhy krásy. Tělesnou, krásu ducha a poté pravou krásu, která byla spojení předchozích dvou. Nebo možná fyzická krása pramenila z duše.

Elfka před ním byla překrásná, fyzicky dokonalá a možná i o stupeň více, jejím duchem těla nakonec byla krása. Illiaeran byla vždy dechberoucí. Krvavě rudé vlasy, které jí ve vodopádu loken padaly kolem tváří, oči tak sytě jantarové, že za určité hry světla vypadaly zlaté. Dlouhé elegantní uši s delikátním, tajemným tetováním jejích rodinných linií. Její tvář byla směsicí něžných a aristokratických rysů. Byla vysoká, elegantní a ztělesněností elfského ideálu samice.

Byla to elfka, která za svůj dlouhý život svedla do zkázy tisíce elfů a Dariae neznal nebezpečnější samici, než byla ona.

A on byl ten, kdo jí tu moc dal. Nebo alespoň z většiny.

"Co pro vás mohu udělat, má Lady?" zeptal se lehce.

"Ach, vždy tak formální, Raji," zavrněla a přitiskla se k němu. Jelikož něco podobného čekal, nereagoval. Ani na dotek – a mohl se vsadit, že věděla o jeho nepohodlí z doteků ostatních samic – ani na osobní přezdívku, která se obvykle používala pouze mezi rodinou, blízkými přáteli, milenci a druhy. Na kterou ztratila právo před více než miléniem.

"Je to způsob, který preferujete, má Lady," odvětil nezúčastněně. Illiaeran byla Gerie'jaegi, což lidé volně překládali jako "Vévodkyně". Jejím postavením na Dvoře bylo chránit slabší před předpokládanou tyranií Královské rodiny, kdyby se jim nechala absolutní moc.

Jakkoliv Dariae Illiaeran neměl rád, to jediné jí musel přiznat, tuto svou funkci plnila zodpovědně a s nezpochybnitelnou oddaností. Kdyby byl ještě trochu upřímnější, řekl by, že Illiaeran byla jediný důvod, proč elfové ještě nepropadli Císařským intrikám, ale tato přílišná upřímnost by se mu mohla vzpříčit v hrdle a zadusit ho, takže by až tak daleko nezacházel.

Navíc, Illiaeran nebyla svatá. Po Královské rodině šla jako pes. Každý se na ni mohl obránit, pokud vznesl žádost o Soud Vévodkyně, a ona nebyla nic méně než nelítostně spravedlivá, někdy i ke škodě toho, kdo ji zavolal. Pokud však šlo o cokoliv jiného, vše bylo volné maso a tato elfka byla dravcem mezi dravci. Jistým způsobem jí záviděl zručnost, se kterou dokázala zvládat své osobní aféry a královské záležitosti a dokázat je udržet oddělené.

"Je mi to tak líto, princi..." dotkla se jeho tváře a Dariae začínal pociťovat první známky neklidu z její blízkosti. Potřeboval ji od sebe dostat pryč, než ho jeho temperament donutí udělat něco hloupého. "...ale bylo za mnou mnoho ubohých elfů, kteří neoceňují, jak váš mazlíček,"

"Růže soumraku."

"vidí svět a žádný jiný pohled neakceptuje."

"Velmi rád ten návrh přednesu mé milované," odvětil Dariae s falešnou účastí.

"To by bylo skvělé," souhlasila nadšeně Illiaeran. Oba byli tak neupřímní, až se princ chtěl rozesmát, navzdory situaci. "Potřebujete pomoct s výchovou svého mazlíčka? Zdá se, že to nezvládáte, můj princi," vrněla starostlivě rusovláska.

"Velmi rád bych vaši nabídku přijal, Vévodkyně, ale obávám se o vaše zdraví. Nesuhe je velmi temperamentní a nesnáší se s jinými samicemi velmi dobře. Obzvláště s těmi se slabší... povahou."

Zablesklo se jí v očích. Na zlomek okamžiku neovládla svou auru a princ si vychutnával zuřivost, kterou z ní četl. Neměl by mít tak škodolibou radost kvůli maličkému, infantilnímu vítězství.

"Ubohá dračice. Jak se pak dokáže vystát?" odvětila a v jeho uších to znělo stěží civilně. Ale on ji znal lépe než ostatní.

"Má mě," uculil se Dariae neupřímně a Iliaeran takřka ztratila svou masku žoviálnosti. Takřka. Ale stále měli publikum.

"Přeji tedy hodně štěstí s vaším mazlíčkem. Pro blaho Dvora doufám, že vše budete mít brzy pevně v rukou."

"Snad už nechcete odejít, má drahá. Nedoprovodila byste mě do Zahrady kamenů? Zavzpomínali bychom na staré časy, sladší a... nevinnější," usmál se s kapkou zlomyslnosti. Gerie'jaegi nebo ne, Illiaeran byla temperamentní samice. I ona měla své hranice. Jistě, přišla do jeho postele jako panna a byla to jistá zahrada, kde ten kousek sebe ztratila, ale kdyby k sobě byli upřímní, zacházela se svou nevinností jako s cennou komoditou, ne něčím, co pro ni mělo sentimentální hodnotu. Nenáviděla, když na ni ostatní nahlíželi jako na slabou nebo naivní, a připomínky časů, kdy ještě nebyla nic a Dariae jí teprve vše měl dát, ty nenáviděla.

Proč jen všechna jejich setkání dopadala takto? Illiaeran ho urážela a pokoušela se ho zesměšnit. On dříve či později začal vytahovat hořkosladké vzpomínky z minulosti. Ona zaútočila na jeho závislosti a brzy by se dostala k jeho prvnímu milenci a jak ten jej zničil... a oba se rozešli krvácející a s náladou, díky které se jim celý Dvůr vyhýbal. Kdyby alespoň mohli mít sex a usmířit se, vyrovnat to nebo alespoň otupit ostří. Leželo toho ale mezi nimi už příliš.

Jak dlouho bude Illiaeran vládnout, alespoň ve jméně když už ne svou silou, zemím, které jí Dariae kdysi tak nerozvážně daroval, teritoria jeho krve a náležící mu z rodového práva, tak dlouho mezi nimi zlá krev také bude. Dokázal by jí odpustit hodně, koneckonců, opravdu ji měl velmi rád, ale to by ta samice musela také v něčem ustoupit. Byla příliš ambiciózní a, popravdě, příliš podobná jemu samému, aby s něčím takovým souhlasila.

Před eskalující hádkou je zachránila Nesuhe, která se plížila chodbami směrem k nim.

"Doporučil bych vám, má drahá Lady, abyste se vzdálila," odvětil Dariae takřka hravě.

"Občas míváte i své světlé chvilky, princi, a navrhnete něco pravdu inteligentního. Škoda jen, že vám jedy zbytek času zamlžují mysl. Byl by z vás tak velký elf," zavrněla Gerie'jaegi sladce jedovatě a byla pryč.

"Tohle si myslíš? Šílení a temní, samice," odsekl a ostrým krokem si to mířil k Zahradě kamenů.

Není pro tebe. Ale je dobrá samice, trvala si na svém dračice a Dariae na ni zavrčel. Láskyplně do něj vrazila, a kdyby to princ nevytušil a nezapřel se, odlétl by proti stěně a možná skončil i s pár pohmožděnými žebry.

"Nesuhe," odvětil navzdory sobě s náklonností a natáhl se po ní. Olízla mu ruku a ta mu okamžitě znecitlivěla.

Zahrada kamenů byla láskou jeho praprababičky. Nepamatoval si ji velmi dobře, byla prastará, když byl ještě ílško, a takový druh společnosti jako mladý nevyhledával. Postupem času však v Zahradě kamenů trávil čím dál více času. Uklidňovala ho.

Jeho prababička dlouho žila jižně od Věčného stromu, se Starým lidem. Důvod nikdy nebyl nikomu objasněn, ale strávila s nimi několik staletí, než se vrátila zpět do elfských teritorií. Přinesla s sebou střípek kultury Starého lidu, magii kamenů, živých drahokamů.

Jediné, co původně z prastaré magie na severu přetrvávalo, byly živé drahokamy uzemňující šamany a krvavé kameny. První krvavý kámen, který tvořili elfové při dosáhnutí dospělosti, a poté druhý, potencionálně nejdůležitější v životě samice, kdy vyzpívala krvavý drahokam pro svého druha a započala tak jejich pouto, které ještě nebylo zpečetěno, ale bylo odsouhlaseno na obou stranách.

Jeho praprababička však přinesla znalosti Starého lidu, jak zpívat kamenům a splétat magii elfů tak, aby se kameny staly... ne živými, i když se tak nazývaly, ale aby nebyly ani nemrtvými předměty. Některé kameny posilovaly schopnosti, dokázaly léčit, v současnosti se používaly komunikační kameny na frontách, pokud je Císařovi lidé neblokovali. Někteří elfové si drahokamy nechávaly vyrůstat z těla, jako znamení statusu nebo jako ornament. Obzvláště pro kulturu šamanů byly živé drahokamy velmi důležité, ale ti nakonec na své tradice nezapomněli, na rozdíl od svých pošetilých sestřenic a bratranců.

Dvůr elfů, Kamenné srdce, sídlil v jeskyni, podél které živé drahokamy všude vyrůstaly. Jako rostliny. Mnozí by řekli místo zeleně. Zahrada kamenů byla vrcholem dokonalosti, přehlídkou krásy a magie. V samotném vzduchu rezonovala energie a síla... a byla to magie kamenů, která Dariaemu kolovala v žilách, a proto ho to uklidňovalo o to více. Nejen jeho.

Elfové s kamennou magií byli vždy lehce jiní než ostatní. Neustálá touha cestovat v nich nebyla tak silná, a proto mohlo být Kamenné srdce po tisíciletí na stejném místě. Aura Královských, pocit z jejich duše, byl tak silný, že ovlivňovali i ostatní. Po několika tisíciletích stejnou auru získaly i živé drahokamy vyrůstající ze stěn jeskyně a elf, který na Dvůr vkročil, se přistihl, že jeho nutkavá touha jít dál, hledat, zkoumat... pokud ne úplně zmizela, tak byla utlumená. Pouto ke Královně poté zařídilo zbytek.

Bylo to podobné Matriarchám a Matkám, které měly se zemí tak silné spojení, že nedokázaly ze svých teritorií odejít na delší dobu, ten pocit sounáležitosti a míru. Proto elfové nikdy ani příliš nekřičeli za svou svobodu a prostě to přijali jako řád věcí. Královna nikdy své neomezovala, elfové mohli cestovat po celých teritoriích. Julir'aegi mnohdy také cestovala... a vždy se pak do Kamenného srdce vracela.

Elfové si zvykli na kamennou magii. Byli koneckonců ze své podstaty epitomem přizpůsobivosti.

Ale doba pokročila, společně s lidmi přicházel pokrok.

Přijme elfská rasa i Železného krále?

Dariae se zabýval těmito neveselými myšlenkami, zatímco cvičil svou elementární magii, zejména oheň. Nesuhe střídavě létala nad ním a kolem něho, jako mládě se předváděla a ukazovala, co vše už ve vzduchu dokáže. Spokojeně jedla jeho plameny, když byla unavená a potřebovala si na chvíli odpočinout. Bylo to takřka idylické odpoledne, dokud nezahlédl, jak k němu ráčí Nanaeki, dnešní den oděná ve sněhových vločkách.

"Vycítila jsem užívání magie, nevyhledala jsem vás schválně, princi," odvětila na jeho pohled.

"Jistě," odtušil princ pobaveně.

"Nevěříte mi. Proto jste tak dobrý politik." Měla velmi hezký úsměv. Před Nekonečnou nocí by nezaváhal a zatáhl ji mezi živé drahokamy a za jejich hučení a magického brnění by si ji vzal a miloval se s ní tak, že by ztratila dech a dala mu sebe samou, bez zábran. Jedl by z jejího těla vločky, roztápěl je horkem jejich dvou těl, dokud by nezapomněla i na tu nejjednodušší magii a nebyla pro něj nahá a uspokojená. V tu chvíli se ale, zejména po střetu s Illiaeran, na nic podobného necítil, takže jí pouze zdvořile pokynul a ona se elegantně složila do trávy vedle něj.

"Vaše ovládání ohně je bravurní," zalichotila mu po chvíli pozorného sledování.

"Je to vytrvalost a síla, která mi chybí, ne preciznost. I toho nejzarytějšího žáka po nějaké době naučíte, jak tančit správně."

"Byl jste horlivým žákem, princi?"

"Ne. Byl jsem ten nejhorší," pousmál se a pak rozpustile vytvořil složitý, velmi komplikovaný ornament. Ohnivé květy, které pohltily celý úsek jejich jeskyně. Nanaeki se rozhlížela a princ viděl v jejích očích nejen tančící plameny, ale také upřímný obdiv, radost a veselí. Vše, co z její aury vyčíst nedokázal, jelikož to byla staletími protřelá politička.

"Krásné. Poklona vašim učitelům."

Dariae sledoval, jak se Nesuhe projídala jeho ohnivými květy, vesele skákala po kličkách ohně a spokojeně vrněla. "Ve skutečnosti to nakonec byla má... partnerka, která mě naučila elementární magii, která mi ukázala, jak vést Kath. Byla trpělivější než já tvrdohlavý, a já jí nakonec nedokázal nic upřít." Sáhl ke svému přívěsku a znovu, i po tolika letech, truchlil pro Ajunaeni, samici, která si zasloužila mnohem lepší osud než potkat sobeckého prince s mozkem prožraným jedy.

"Byla jsem tehdy mladá a cestovala, nebyla jsem zde, když se to stalo," odvětila Nanaeki tiše. Natáhla se a její sněhové vločky se začaly proplétat s jeho ohnivými kličkami. "Vím však, že to nebyla vaše vina. Stejně jako si nesmíte vyčítat osud té válečnice, kterou posíláme na smrt. Kdyby tu byla, nabídla by se sama."

"Jak si můžete být tak jistá?"

"Ona to ví."

Dariae se na Kouzelnici ostře zadíval a ta se tiše zasmála a zavrtěla hlavou.

"Ne. Nikdo jí nic neřekl." Nanaeki se zadívala na jejich výtvor, který Růže s nadšením ničila. "Před pár dny se mi ozval můj strýc. Lord Garen."

"Váš mrtvý strýc?"

"Ne úplně. Ta válečnice, poručík Ekathe... zachránila jej. Vytáhla kousek, o kterém nikdo z čarodějů nikdy neslyšel, odvážila se sáhnout na samotnou Pramáti Zemi, když chránila své vojáky před lidskou magií a byla v zoufalé situaci. Netušíme, jak to mohla přežít. Ale dokázala to a zachránila spousty dalších životů. Před měsícem poslala mého strýce se zbytkem čarodějů z první pryč, k elfům, kterým věřila. Zůstala tam. I když cítila, jak se kolem ní stahuje smyčka. I když ví, že ji to bude stát život a skončí na hranici."

"Možná to ví. Ale uvědomuje si to, Kouzelnice? Nebo stále doufá, že jí Král na poslední chvíli zachrání?"

"Neobviňujte se za něco, o čem nevíte, zda je či není pravda, princi," pokárala ho jemně. Natáhla se, Dariae si opravdu nemyslel, že chtěla činit zle, elfové se dotýkali, tak to bylo. Ale on nedokázal snést dotek samice a Nanaeki věřil natolik, aby jí tuto svou slabost ukázal. Postavil se, došel k jeho Růži, která ho s láskou sekla drápy, a stál tam. Nepodíval se na svou společnici, z které cítil rezignaci a slabé ozvěny lítosti a smutku. Sledoval poté, jak odcházela, a uvažoval, jakou hru to Kouzelnice hrála. Proč mu to sdělila?

Možná má také špatné svědomí. Že posíláme na smrt dobrou samici. Možná si taky chtěla promluvit a ulehčit své vině, navrhla Nesuhe a snažila se polapit vločku sněhu, která byla těsně mimo dosah, aniž by musela vzlétnout.

"Nemyslím, na to je příliš stará a zkušená."

Možná tě chtěla do postele. Taky dobrá samice. Ale ne pro tebe.

Dariae se rozesmál a gestem Růži vločku poslal do pařátů, kde ji podivně opatrně držela a sledovala. "Nejsem si jistý, zda bych se měl soustředit na tak arogantní myšlenky a nehledat za jejími gesty politické machinace."

Dračice na něj zavrčela a pak do vločky ťukla drápem. Spokojeně zasyčela, když se rozpadla na tucet menších vloček a ona je zuřivě drásala drápy.

Dariae obvykle míval rád Svátek Perutí. Ne tolik jako Svátek kruhu, písně a vody, protože to bylo čiré šílenství a zábava, dokonce i politika ten den spala, ale podzimní svátek měl své formální kouzlo a lesk. V létě bylo příliš práce s obnovou magie a v zimě, no, Nekonečné noci se vládnoucí rodina bála po tisíciletí z dobrého důvodu.

Zato Svátek Perutí byly nekonečné bály. Večírky a uznávání postavení. Tvoření pout, všude bylo tolik zamilovaných, kteří chtěli vyhlásit do světa, že jsou partnery, spojit své životy se svou druhou půlkou duše. Mladí elfové, kteří vstoupili do společnosti, poprvé zkoušeli, jak by se na Dvoře udrželi a zda by přežili. Byli tam i ti, kteří přísahali pomstu jiným, a i ti v ten den bojovali na život a na smrt, ale těch bylo naštěstí vždy málo. Hrstka za milénium, pokud vůbec.

Pro princovu rodinu to znamenalo dvě věci – jeden z členů bude plnit formální funkce na Dvoře, stát svědkem nově vzniklých pout, dávat požehnání a dohlížet na Kamenné srdce a podobné. Zbytek rodiny se vydal na pouť k Věčnému stromu a plnil své povinnosti, což bylo obnovení pouta elfských teritorií se zemí a posílení koloběhu života pro duchy čekající v jeho větvích. Kareo'jyn rád pil krev vládnoucí rodiny, a pokud byl rok obzvláště náročný a magie málo, dotáhla se ke Věčnému stromu jedna, nebo více, lidských obětí a tekla nejen krev, ale i životní energie.

Nebyl by to tak špatný svátek, kdyby na jeho konci nepřišla představená Daay a nezašeptala nejbližšímu členu rodiny, jaká bude formální cena placená při Nekonečné noci. Říkalo se tomu Královská oběť, platba za magii, kterou bohyně svůj lid chránila. Vždy se vybíral v zimě za nejdelší noci. Nebo nocí. Ten nešťastný musel dát Královský slib, i když věděl, že nejen sebe, ale kteréhokoliv člena rodiny odsuzuje k utrpení v Jeskyni věčnosti.

Ale Dariae tentokrát ten slib nemusel pronášet. Věděl s jistotou, která se zrodila z více než dvou tisíc takových let, že tento rok on trpět nebude. Daay cítila podivnou spokojenost, a to ho znepokojovalo, ale také byl rád.

Tak plnil své povinnosti na Dvoře a bavil se a takřka zapomněl, že byli ve válce.

A prohrávali.

Byl jen určitý počet způsobů, jak se svému spolupracovníkovi vyhnout bez toho, aby jej jeden urazil. Dariae všechny využil už tři způsoby zpět.

"Lorde Laqevae!" Dariae se přátelsky usmál.

"Princi," odtušil elf chladně.

"Co vás sem přivádí?" zeptal se a uvažoval, kdo mohl pro mladého elfa špehovat, protože se Laqevae objevil zatraceně rychle poté, co za sebou Dariae zavřel dveře svých komnat.

"Trochu soukromí, princi? Nebo chcete své osobní záležitosti probírat na chodbě?"

Dariae beze slova ustoupil a nechal mladšího samce vejít. Ten počkal jen, dokud se nezavřely dveře, a pak na prince upřel vzteklý pohled.

"Proč jsem nebyl také informován o Železném králi?"

"Informován byl celý Dvůr," odtušil Dariae mírně. Došel ke sklenicím a vybral jeden ze silnějších jedů, protože tušil, že je bude potřebovat.

"Jsem jeden z vašich "Věrných"," mladý samec si dal záležet, aby v jeho hlase byla slyšet sarkasmus. "Měl jsem být součástí rozhodování o této informaci, prodiskutovat ji, společně s ostatními."

"A co byste udělal?"

"To je má věc."

"Jste stále subjektem své Matriarchy. Pokud se zeptá, musíte odpovědět, protože věrnost k ní může být trumfnuta pouze oddaností Králi a teritoriím. Ne mně. A ona by se zeptala, protože jste stále mladý, Laqevae, a neumíte hlídat své emoce, ne před těmi, kteří vás znají celý život."

Mladší elf na prince tvrdě zíral. "Tohle je vaše výmluva?"

"Další důvod, i když si nemyslím, že mu budete věřit, je, že jsem vás tím nechtěl zatěžovat, příteli. Nacházíte se i tak ve velmi složité situaci. Stavět vás před rozhodnutí mezi rodinou a teritorii je jedna věc, ale udělat to stejné i s vírou? Mnoho elfů zešílelo pro méně."

"Nehrajte, že vám jde o mé blaho," zavrčel Laqevae a Dariae pokrčil rameny. Znělo to směšně. Ale, jakkoliv se to zdálo podivné, opravdu si toho mladého samce oblíbil. Poté, co mu daroval Růži, ho museli držet nějakou dobu v bezpečné vzdálenosti, nebo by chudáka možná doopravdy jednoho dne zabil. Ale s Nekonečnou nocí a jeho šílenstvím na jeho opovážlivost zapomněl, a když se pak Nesuhe vyklubala, uvědomil si, že možná jejich budoucnost jednou ukradli, ale vrátili ji zpět. Bez Laqevaeho by svou milovanou nikdy neměl. Zpětně se naučil doopravdy oceňovat jeho odvahu a aroganci, věci, které mohl lehce vidět v sobě samém.

Pomstí se později, až bude ten mladičký samec dost tvrdý, aby se dokázal opět postavit na nohy. Což bude o to větší zábava a vyhne se tak zbytečnému plýtvání.

Byl tu také ten drobný detail, kdy Zie bavilo sledovat, jak večírek za večírkem tento mladinký sameček odmítal mladé elfky a elfy, kteří se k němu stahovali v houfech. Dospíval do svého potenciálu, byl pohledný, nový a odmítal všechny návrhy. Nic neodolatelnějšího už nemohl vytáhnout z rukávu.

"Jak se má Lady Fiegi?" zeptal se Dariae dobromyslně a jen trochu zlomyslně.

Mladý Laqevae, i když byl stále rozzuřený, na to by princ vsadil, se zašklebil a padl ke stolu. Popadl jed, který mu starší elf ochotně nabídl.

"Ta samice nedokáže pochopit význam slova ne. Jen čekám, kdy mě nechá unést a pak mě přiváže ke své posteli a znásilní," odvětil a Dariae vybuchl smíchy. Laqevae se na něj zaškaredil. "Slyšel jsem, že jste objektem jejich milostných návrhů byl vy, princi. Dlužíte mi za Železného krále. Pokud byste ji dostal z mých zad alespoň na nějakou dobu..."

"Myslím, že raději budu ve vaši nemilosti, Lorde," uchechtl se Dariae pobaveně. "Ale povězte mi, proč jste se stal tak nedostupným? Tím, jak je odmítáte, je jen více podněcujete."

"Dvůr. Když jim řeknete ne, jsou jen o to více odhodlaní vás dostat do spárů."

Laqevae na prince zíral. "Vy to nevíte?" zeptal se a zněl upřímně ohromeně.

"Co nevím?" odmlčel se. "Nemáte rád sex?" zeptal se zdráhavě.

Laqevae se usmál a poprvé od chvíle, kdy vstoupil do princových komnat, šílení, možná poprvé, co se znali, se uvolil a i pocit z jeho duše byl klidný. "Iš, sex mám velmi rád, děkuji. Ale i přesto mám velmi dobrý důvod, proč ostatní elfy držet ze své postele." Jeho oči, jedno velmi světlé a jako kontrast k tomu to druhé velmi temně modré, byly pobavené. Sledoval, jak se princ napil jedu a pak lehce zlomyslně pronesl: "Mám družku."

Dariaemu zaskočilo, což ten bastard nejspíše plánoval. Uvědomil si, že na Laqevaeho šokovaně zírá, nemohl si pomoct. Bylo to proto, že byl tak mladý a přeci už měl družku. Nechápal to, nechápal, proč se svázal tak brzy.

"To jsem opravdu... netušil." Což bylo zvláštní, jelikož o svém mladém společníkovi měl vědět vše. Ale, napadlo ho temně, obřady provedené ve jménu Nové víry, ty ještě neměl zmapované docela a neměl pro ně rozhozenou ani dostačující síť informátorů, proto mu takový detail mohl tak lehce uniknout – a on si to do tohoto okamžiku ani neuvědomoval.

"Je na tom snad něco špatného?" zeptal se mladý samec vyzývavě.

"Jste jen velmi... mladý. Vaše družka je také tak mladá?"

"Mladší než já," souhlasil modrooký bastard pobaveně a Dariae se zmateně podíval na Riela. Ten byl opřený o zeď a sledoval je se zájmem, který byl pro jeho strážce netypický.

"Jste tak... mladí," zopakoval, stále nemohl pochopit, jak se něco takového mohlo stát. Laqevae měl stěží pět set let, pokud se nemýlil. Přestože si nemohl být jistý, neměl ani pocit, že by se přerodil, což byla pro samce známka, že by už zcela jistě měl najít druhou půlku své duše. Dospělý být mohl, ale až přerod udělal z elfa to, čím měl být. Prokázal, že se jedinec zná až na dno své duše, a věděl přesně, co své družce může nabídnout, a co potřeboval ve své druhé půlce najít.

Pak mu to náhle došlo.

Elfové dnes umírali tak mladí, a někteří doopravdy neměli času nazbyt. Kde byly ty časy, kdy byl elf nebo elfka sám celá milénia? Dnes přebírali zvyklosti lidí, kdy se vázali po desítkách nebo dokonce pouhých pár letech. Další věc, kterou jim lidé vzali, pomyslel si Dariae hořce.

"Gratuluji, příteli, a doufám, že jste v sobě našli vše, co jste hledali."

"Garika je jedinou elfkou, kterou kdy budu milovat. Mohu jen doufat, že jsem pro ni dost dobrý," pronesl modrooký pokorně. Dariae si ho prohlížel a nemohl nepostřehnout lásku, která v mladém elfovi byla. Garika, uvažoval, to nebylo jméno staré krve. Přesto ji Laqevae uznal za svou, přes svůj prastarý původ.

Sledoval mladého elfa a uvědomoval si, že v něm bylo mnohem více, než tušil.

Neuvědomil si, že si hraje s krvavým drahokamem kolem svého krku, dokud si nevšiml pohledu, který na něj Laqevae upřel.

"Vaše milá?" zeptal se lehce nejistě, a pro tu nejistotu a křehkou důvěru na něj Dariae neštěkl – stěží.

"Památka," odvětil odměřeně.

"Odmítla vás?" zeptal se Laqevae a prince překvapivě pobavila škodolibost v hlase a pohledu mladšího samce.

"Iš. Zemřela," pronesl Dariae klidně a Laqevae strnul. "Myslel jsem, že o mně budete lépe informovaný, příteli. Oba jsme se o tom druhém dozvěděli něco, co nás překvapilo."

"Nikdy mě nezajímal váš život. Uměl jsem si ho docela dobře představit. Nebo jsem si to alespoň myslel." Vážným pohledem sledoval jeho krvavý kámen, jako by si uvědomoval, že vlastně nevěděl nic.

"Nikdo není takový, jaký se zdá na první pohled. Obzvláště v Kamenném srdci." Dariae dopil svůj jed. "Pozvěte Černou Fiegi na představení Selase. Fiegi ho nenávidí s bytostnou vášnivostí a nepochybuji, že vám to dá znát. Pokud se nebojíte obětovat pár měsíců absence sladkostí, nemělo by to mít žádné další vedlejší účinky."

"Proč to děláte, princi?" zeptal se Laqevae po chvilce tiše.

"Proč dělám co?"

"Dáváte na mě pozor." Odvrátil pohled. "Na našich schůzkách záměrně míříte otázky na mě, a kdykoliv je to možné, vedete mě a učíte. Několikrát jsem se dostal se samicemi do obtížné situace, a pak jste tam byl a pomohl mi z ní. Všiml jsem si stráží, která se objevila kolem mé rodiny pár hodin před vyhlášením novinek ohledně Železného krále. Vím, že jste je poslal vy. Protože jste věděl, že budou nepokoje, a předvídal jste, že stará krev, která "zradila", zaplatí nejvíce."

Opravdu to udělal? Uvažoval Dariae. "Možná je to něco, co dělám pro všechny své společníky," odtušil.

Laqevae mu věnoval ironický pohled.

"Nebo jen pro ty, kteří potřebují štítit před Dvorem. Je zákeřnější, než si kdo uvědomuje, a vy jste mladý a ne tak zkušený. Mám ve vás investici."

Mladší samec potřásl hlavou a postavil se k odchodu. Dariae si uvědomil, že to byla pravda. Opravdu nad tím mladým samcem držel ochrannou ruku. Povzdechl si, když za ním zaklaply dveře.

"Stárnu, Rieli. V noci sním o družce, ve dne se začínám chovat jako starý elf, který potřebuje mladé maso, aby se sám necítil tak prastarý."

"Vy jste stěží prastarý, princi," utrousil jeho strážce jízlivě. "A co se zodpovědnosti týče, svého psa bych svěřil raději tomu mladému ušákovi než vám."

"Důvěra mých poddaných mě vždy těší." Dariae pokynul svému stínu, aby si sedl k němu, a nalil mu jed. "A teď mi řekni pravdu – neděsí tě, že to mládě má družku?"

39, kapitola | Úvod | 41, kapitola