Moira | VV: 39, kapitola

První kapitola, která ještě nebyla zveřejněná. Už jsme za půlkou a běžíme k cíli. :) m.

39, Sar

Ekathe prudce otevřela oči a strnula, její prsty svíraly dřevěné jehlice. Naslouchala tichým zvukům spícího tábora. Sama? Srdce jí bušilo jako splašené, byla napnutá. Něco ji probudilo. Byl někdo s ní ve stanu? Za plachtou? Bylo tam nebezpečí? Těkala očima po podivně cizích zákoutích stanu, sledovala přirozené stíny i fragmenty stínů, které v šachu držela pečeť. Nikdo. Nic. Její smysly také nic nezaznamenaly, necítila nikoho nablízku.

Tiše vyklouzla zpod pokrývek, nahmátla svůj pás s jehlicemi a pak proklouzla pod stěnou stanu ven. V naprosté tichosti obcházela tábor, ujišťovala se, že nejsou pod zákeřnickým útokem. Hlídky ji sice pozorovaly nečitelným pohledem, ale neřekly nic, ani na její nečekanou návštěvu, ani na fakt, že byla prakticky nahá. Nakonec se u jednoho stromu svezla na zem a třesoucíma rukama vrátila jehlice na svá místa. "Yšeš'da," drtila mezi zuby.

Byla paranoidní. Už dokonce ani nedokázala klidně spát. A ona spánek potřebovala. Buď noční můry, nebo ji stále něco budilo, jako by někdo čekal, až usne, aby ji mohl podříznout...

Prudce potřásla hlavou a objala se. Byla jí taková zima.

Promnula si spánky, rukama zajela do vlasů, než se zarazily o copánky s korálky. Nebyla šílená. Netrpěla stihomamem. Ale co ji probudilo?

...důstojník a... zrada na první, dávejte... pozor na Jora...

Zelenooká strnula. Opravdu ji něco probudilo. Bylo to tiché jako vánek, ale její paměť jí konečně našeptávala, co ve spánku zachytila.

...utečte, zachraňte se a vaše, než bude pozdě!

Vzhlédla a sledovala temné obrysy stanů, poblikávající žhavé uhlíky ohnišť a kolem nich siluety spících postav. Někdo z nich šel k jejímu stanu a šeptal varování. A ne poprvé.

"Pozor na Jora," zašeptala tak měkce, že se to sotva doneslo k jejím vlastním uším. Sevřela ruce v pěsti a vztekle bouchla do země. Jor padl, a nebyl jediný. Bez Matriarch samci propadli šílenství. Byli tak lehce manipulovatelní. Poslední týdny se Majorovi vyhýbala jako moru a odmítala s ním mluvit. I když ten hrdý, tak arogantní elf bezmála prosil.

"Jsi to ty, Jore?" Garen si rozhodně myslel, že se kolem Jora umíralo až příliš. Nebyla tak naivní, aby si nemyslela, že tu byla jistá šance, že Major byl Tím Důstojníkem. Ale...

Když se jí dotýkal, když se s ní miloval, když ji držel v objetí, když se bála, necítila z něj nic špatného. Cítila mír a sílu.

Tak strašlivě jí chyběl. I on vypadal špatně, a pokaždé, když s ním odmítala mluvit, jako by něco v jeho očích umíralo, kousek po kousku. Kousla se do rtu a přitiskla si pěsti na oči. Jor, se svými zásadami, hrdina jejich rasy? Major, který zabíjel na bojové poli jako démon? Jor, který tak strašlivě nenáviděl jejich nepřítele?

...dávejte... pozor na Jora...

Zamračila se do temnoty. Ne Majora, ale Jora. Ať ji varoval kdokoliv, použil jeho jméno, ne hodnost a čestný titul. Musel to být někdo blízký, nebo alespoň známý. Major ho musel znát.

Varoval ji hlas proto, aby si dávala pozor na Jora... nebo aby dávala pozor na něj?

Přítel by chtěl, aby na Jora dohlédla. Ale neřekl by jí to na rovinu, tváří v tvář? Zato přítel polapený v pasti intrik by ji před Majorem varoval pouze tajně, aby ho nikdo neviděl. Kradl by se nocí, protože...

Ekathe zamrazilo a prudce potřásla hlavou. Jistě, byla tu možnost, že byl Jor zrádce, ale nikdy té myšlence nepřikládala opravdovou váhu. Zrada byla v takovém protikladu k jeho charakteru, že to prostě nesedělo, bylo to špatné. Pamatovala si ta slova vůbec dobře? Nevysnila si je? Její ubohá mysl by toho rozhodně byla schopná. Znovu si zoufale prohrábla rukou vlasy.

Ať už byl Major zrádce či ne, stýskalo se jí po něm. Tak strašlivě moc. Potřebovala jeho objetí, jeho sílu, konexe... i výhody pro svou jednotku. Promnula si obličej a tiše zaklela. Byla unavená a část té vyčerpanosti pramenila i z osamělosti. Být velitel byla mnohdy nevděčná práce, obzvláště v období jako byla tato, kdy vojáci byli neochotní bojovat, báli se umřít. Musela být mrcha a musela být tvrdá. To pak spolu neseděli u ohně. Velitelé byli v takovém případě nenáviděni.

Major by to chápal. Sám to zažíval.

Daay, jak moc jí chyběl. Znali se tak krátce, ale v hektickém a nebezpečném životě války to byla věčnost, a ona ho chtěla zpět.

Zrádce nebo ne, musela se k němu vrátit. Dohlédne na něj a uvidí, na čí straně stojí. Mezitím si dovolí se o něj opřít, nechá se utěšit. Najde mír, protože Major prostě byl takový, skála v rozbouřených vodách.

"Jsi zrádce?"

Pohlédla k nebi, ale tam žádná odpověď nebyla, pouze Luna a Srdce, tak chladné a němé, pomalu sílící a připravující se na zimu a spoušť, kterou na zemi rozpoutá. Promnula si levé ucho a povzdechla si. Potřebovala tak zoufale spát. Pokud bude ležet v určitém páru paží, možná by to byla i klidná noc. Nebo její zbytek. Pokud ji ten zatracený samec bude chtít zpátky.

Když vstupovala do Majorova stanu a našla ho sedět na jeho karimatce, pohled zachmuřeně upřený do lahvičky jedu, když na ni pohlédl ztrápenýma očima a v první chvíli ani nevěřil, že to je ona, v jeho stanu... Ne. Jor ne. Došla k němu a chytila jeho obličej do dlaní.

Major skoro prosil, ten hrdý elf, když se viděli naposledy.

Byla jeho chyba, že neznal nic jiného? Podlehl a týral lidi, bylo to špatně, ale měl by dostat šanci. Prokázat se.

"Jsi zrádce?" zašeptala.

"Ne," odvětil bez zaváhání a v jeho očích bylo temné pochopení a překvapivě žádná negativní emoce, jen úleva a také radost. I z jeho duše měla pocit naprosté jistoty. Věřil tomu, co říkal. Zavřela oči a opřela si čelo o jeho. Tak tedy chránit Jora. Protože někdo kolem něj byl původcem vší té zkaženosti na první.

"A ty, milovaná? Jsi zrádce?" zeptal se tiše.

"Na to jsem moc unavená."

"Tak pojď spát," odvětil něžně a stáhl ji sebou na zem, pak ji zabalil do deky, přitiskl ji pevně k sobě a oba tak leželi, ve tmě, možná vystrašení, možná poprvé za dlouhou dobu v míru. A možná oboje.

"Co to děláš, Sare?" zabroukala Ekathe, když se zvěd vyplížil ze stanu, ve kterém se nacházely jisté citlivé dokumenty. Elf strnul a pomalu se k ní otočil.

Sledovala jej. Podivná místa, která zkoumal, oblasti, ve kterých neměl co dělat, následovala ho, když se plížil za jinými elfy. A přestože to vypadalo tak logicky, něco v ní nechtělo věřit. Nedokázala Sara vidět jako zrádce, pouze jako věrného elfa, kterého něco trápilo. A on se z nějakého důvodu nesvěřil nikomu ze svých nadřízených.

Zvěd nic neřekl, pouze jí naznačil, ať následuje. Pak se tiše jako stín vytratil, tak zkušeně, že by se jí ztratil, kdyby ho neviděla něco podobného udělat už několikrát.

Bylo moudré následovat samce, kterého podezírala ze zrady? Mohl by ji podříznout krk. Přesto se přistihla, jak se za ním krade, opakuje přesně pohyby, které dělal on, a zapisovala do paměti způsoby, jakými se pohyboval, využíval okolí, aby s ním splynul a zůstal nezaznamenán. Prošli kolem dvou hlídek a ani jedna si jich nevšimla.

Ekathe necítila nic ani z jeho duše, ani jeho život. Nějakým způsobem se kryl.

"Naučím tě to," zamumlal elf před ní. Vtipné, jak jí vždy začal tykat a ona se cítila jako malé ílško.

"Jak krýt svou přítomnost."

"Četl jsi mi myšlenky?" zeptala se ani ne rozzlobeně, spíše zvědavá na jeho odpověď.

"Ši. V mé profesi je to spíše zvyk než úmysl."

"Dokážu si to představit."

Stáli uprostřed lesa a sledovali se.

"Nejsem zrádce," prohlásil měkce. Elfům se lhalo velmi obtížně, jelikož museli umět ovládat i svou auru, aby je neprozradila, a to dokázala sotva hrstka její rasy. Ale i kdyby to Sar dokázal... věřila mu. Vždy se s ním cítila v bezpečí. Mohl na ni položit kouzlo. Její smysly mohly být zmatené...

Ale neznělo to jako pravda. Sar by jí neublížil.

"Tebe jsem slyšela, před stanem, šeptat varování," odvětila. Sar neodpověděl, jen ji pokynul, aby si sedla. Udělala to. Čekala na jeho další slova, na vysvětlení a on dlouho sledoval nebe a Srdce. Nakonec si těžce povzdechl a sklonil se, něžně ji pohladil po hlavě a políbil na čelo. Elfka se v tu chvíli cítila nejen jako mládě, ale jeho mládě, jakkoliv stará byla.

"Ještě nenastal čas a musím tě mnoho naučit."

"Sare..." varovala ho.

"Víš, že to tak má být."

"Vím, že můžeš být zrádce!" postavila by se, ale její společník udělal nějaké gesto a její tělo bylo zmražené. Měla cítit strach, měla chtít bojovat. Ale ona pouze seděla, zmrazená v polosedu, a sledovala ho jako ovce před porážkou. Ani to v ní neprobouzelo paniku.

"Nejsem zrádce a ty to víš, žákyně," odvětil Sar a poprvé zazněla v jeho hlase stopa netrpělivosti. Jeho oči byly nelítostné, když ji popadl za bradu. Pohlédl jí do očí a ona v jeho pohledu četla něco, z čeho ji zamrazilo až na samotné dno její duše. A přesvědčilo. Když se narovnal, měla pocit, že kolem něj zářilo měkké modré světlo a v jeho levé ruce se něco zalesklo.

A on jí tichým hlasem začal instruovat, dával jí lekci ve skrytí své přítomnosti. Bez vysvětlení, bez zaváhání.

A ona naslouchala.

K jejímu překvapení byla schopnost se zamaskovat jednodušší, než čekala. Byla schopna to udělat, nebo se to přinejmenším naučit. Nebyla to magie, byl to stav mysli, toho, jak vnímala sebe a okolí. Její vůle musela být dost silná, aby okolí ovlivňovat dokázala. Když Ekathe pochopila základy krytí přítomnosti, vrátil se k myšlenkovým vzorcům a meditaci, které ji začal učit před pár týdny. Tentokrát ale zašel dál, dotkl se svou myslí její a vysvětloval, co dělat, jak ovlivňovat její myšlenkové pochody a jak dokázat ovládat své sny. Nebo alespoň mechanismus práce.

Tolik jí připomínal Mistra, který ji učil boj.

"Proč je tak důležité, abych se to naučila?" zeptala se, když zbýval zlomek střípku do svítání.

Sar se pochmurně usmál. "Možná jen nechci, aby bylo mé umění zapomenuto. Mistrů už je tak málo..."

"Měla jsem Mistra. Toto není umění, které Mistři boje učili."

"Ne. Nejsem Mistr boje," souhlasil.

Nic dalšího neřekl. A její otázky a strach z jeho činů obdaroval pouze vážným pohledem a lehkým dotekem na líčku.

"Kde jsou ostatní čarodějové?" zeptala se Ekathe jednoho dne. Bylo chladno, ošklivě, cítila se dobitá a měla melancholickou náladu. A její čarodějové jí dělali starosti. Chtěla se zeptat už dříve, aby věděla, komu se vyhýbat, kdo by její čaroděje mohl poznat, ale vždy jí to vypadlo z hlavy a pak poslala všechny k Vlkovi...

"Zradili," odvětil Jor tvrdě, v očích horečnatý lesk a to, co poznávala jako horečku fanatismu. Muselo to tak být, jinak nechápala, jak stále Zaašajovi mohl věřit. A byla zoufalá, že nevěřil jí. Odvrátila se. První vždy byla fronta čarodějů. Kvůli Měsíčnímu jezeru. První bez čarodějů...

Objala se, nemohla si pomoct, byla jí zima.

"Co když nezradili?" nemohla si pomoct.

"Ekathe! Milostivá Matko a Otče Ohně, tohle už neříkej!"

Byla tak vyčerpaná. Tak strašlivě vyčerpaná.

Dvanáct bojů za posledních šestnáct dnů. Bylo to šílené.

Nedostatek spánku, špatné zásobování, smrt, všude jen smrt.

Byla vyčerpaná a dělala chyby. Poslední byla výzvědná jednotka, kterou poslala do míst, ze kterých měla ověřené informace, že táboří velká skupina nepřátelských vojáků. Ona tam průzkumníky poslala bez jediného slova upozornění.

Bylo jich pět. Byl zázrak, že se vrátili s pouze jedním mrtvým.

"Nemůžeme následovat vůdce jako tupé ovce!" štěkla nazpět. Jor byl skokem u ní, přikryl jí pusu dlaní a naléhavě se na ni díval.

"Už to nikdy neopakuj. Nikdy, Ekathe. Rozumíš?" zašeptal naléhavě. Zamrkala. Že by přece jen Major věděl...?

Sledovali se, tak blízko, že by se mohli políbit, a poručík v jeho očích četla, že Jor si to doopravdy uvědomoval. Že bylo něco špatně. Věděl, že kdyby ji někdo slyšel takto mluvit, popraví ji, i nespravedlivě. Byl příliš inteligentní, aby to neprohlédl. Možná naivní a oddaný, ale musel mít alespoň podezření.

Cítila, jak jí tělem prostupuje úleva.

Její společník náhle prudce ustoupil a odvrátil se. "Potřebuji se připravit na další misi," pronesl jaksi tvrdě. Elfka pochopila, že to byla žádost, aby odešla. Pokud vůbec žádost. V hlase Majora byl chlad, který neznala.

Než kterýkoliv z nich stačil říct něco dalšího, dovnitř vběhl poslíček.

"Pane, naléhavá zpráva! Přijíždějí vozy s mrtvými. Hodně. Byl to masakr," vyhrkl. Major se zamračil a Ekathe po zádech přeběhl mráz, náhle měla velmi špatný pocit.

"Odkud?" štěkla.

"Planina slz," odvětil poslíček překvapeně a zelenooká cítila, jak jí z obličeje mizí krev.

"Iš," zašeptala. Náhle se jí vše vrátilo. Jak jí před devíti dny přišla zpráva o táboře nepřátel na Planině slz, velmi dobře situovaném místě, které chtěla právě pro ten důvod pro sebe. Jak to nestihla zaznamenat do mapy, jelikož byla poplachem odvolaná do bitvy, která byla pár minut běhu od místa, kde se nacházela. A pak na to zapomněla.

"Yšeš'da‘Arisa'qonh'rre'Kath'da'íl'Kah'elf'zue‘," šeptala v děsu, napůl nadávku, napůl modlitbu k Matce všech, když jí docházelo, co udělala.

Jako ve snu vyklopýtala ven.

Vyslechla si ztráty.

Donutila se čelit vojákům, které někdo jiný kvůli její chybě poslal na smrt, a kteří nějak dokázali vyváznout.

Přežili dva. Dva z osmadvaceti, pro které to byl rozsudek smrti. Ti dva dokázali utéct, a pak se s posilami vrátili pro těla. Některá byla spálená, některá nerozpoznatelná. I když měli jiného velitele, byli její zodpovědností. Věděla, že když bude tentokrát vyřezávat, poprvé bude mít nejen kosti, ale také dřevěné korálky, její první. Jako věčnou připomínku jejího selhání.

Stála tam a stěží se nezhroutila před všemi ostatními, i když měla podezření, že její emoce tak jako tak cítili velmi jasně.

Odvrátila se a nadskočila, když za sebou našla elfa, který jí byl mlhavě povědomý

"Lady," odvětil chladně, ustoupil a s teatrálním gestem jí uvolil cestu. V jeho očích viděla smutek, ale hluboko v nich i zlomyslnou radost. Rád ji viděl trpět.

Ten míšenec, vzpomněla si. Nabízel jí kdysi – zdálo se to tak strašně dávno – deštník, a ona ho chladně odbila. Věděla, že není dobré si z míšenců dělat nepřátele.

"Zvláštní, že naše jednotka narazila na tak velké ležení nepřátel. Neuvěřitelné, že to naši zvědové neodhalili," ozvalo se jí za zády zákeřně. Vyrovnala se a chladně ohlédla.

"Zvláštní, že má někdo tak velmi detailní informace o takové katastrofě. Velmi podezřelé," štěkla nazpět.

Míšenci v očích bleskl vztek.

Jakmile byla Ekathe z dohledu, za stěnami svého stanu, s pachem mrtvol a spáleného masa stále ve vlasech, padla do kolen a začala zvracet, s obličeji mrtvých za očima a navždy vypálených do jejích vzpomínek.

"Kiri." V temnotě stanu náhle byla přítomnost a poručík se nebála, protože aura elfa ji slibovala bezpečí a mír. Pevné paže si ji přitiskly k hrudi a za chvíli ji Sar nesl ven, chladnou nocí se proplétal dál od tábora. Nemluvili, dokud nebyli daleko od poledních ohňů, pak se její... Mistr posadil do výklenku skalky, který je chránil před deštěm, a prostě ji tiskl k sobě, zatímco se Ekathe třásla a snažila se sebrat odvahu promluvit.

"Musíš se přes to přenést, žákyně. Musíš pokračovat dále. Jsi dobrý velitel, na to nikdy nezapomínej. Udělala jsi fatální chybu, ale neudělal jsi to úmyslně. Ostatní za to zaplatili, ty si navždy poneseš jizvu, na kterou nemáš právo zapomenout. Ale co se stalo, stalo se. Musíš jít dál."

"Zabila jsem je."

"Ši. Zabila. Proto se musíš přestat litovat a ujistit se, že se nic podobného už nikdy nestane."

"Jsi dobrý velitel. A pokud se nevzpamatuješ, zabiješ tím více elfů, než kdybys všem frontám nakázala, ať nakráčí do léčky. Teritoria si nemohou dovolit ztrácet další dobré důstojníky. Živá zachráníš více duší, než když to teď vzdáš."

"Já si nevěřím," zašeptala.

Sar si povzdechl. "Tady, podívej," šeptal a kreslil do hlíny elfské písmo. Ze zvyku je opakovala. A po několika hodinách plakala, protože její Mistr, ano, byl to Mistr, nedokázala se na něj už dívat jinak, jí ukázal důsledky, jaké budou mít její rozhodnutí.

"Chápeš, Ekathe?"

Zvěd vzal její tvář do dlaní a zadíval se jí do očí. "Tak mladá," zašeptal a poručík viděla v jeho očích bolest. Políbil ji na čelo a cítila, jak ji jeho duše pohladila, tišila. Její tělo brnělo a měla pocit, že se něco dělo, že jí Sar něco tajil. Náhle se bála. Přestože se odtahoval, přitáhla si ho k sobě a objala ho tak pevně, že mu musela polámat žebra. Nakonec se uvolnil a objal ji nazpět. Na kratičký okamžik, nakonec, cítila smutek, náklonnost a rezignaci, když ji nechal nahlédnout do jeho emocí. "Bojujte, Lady Ekathe," pronesl velmi formálně a s těmi slovy se zvedl a zmizel ve stínech.

Pohlédla na skupinu samic a samců, která stála kousek od ní. Jaká zatracená doba na návštěvu. Skoro jako by to někdo takto naplánoval. Ke všemu ještě navrch toto... bylo toho na ni tak strašlivě moc. Bála se, že se zlomí.

Nesměla, nemohla si dovolit zhroutit se.

Ale byla tak strašlivě unavená.

Sledovala skupinu pěti elfek a dvou elfů, kteří postupně šťastně vykřikovali a vybíhali, skákali do náručí svých milovaných, bratrů, otců, synů, druhů. Ti je vítali, dva své blízké objali a roztočili se dokola a smáli se, tak podivný zvuk. Na chvíli ucítila klid a pocit štěstí.

Na chvíli.

Poslední elfka se rozhlížela, zelenooká slyšela rachocení dřevěného vozu a cítila, že trne. Pak elfka vykřikla, srdceryvný jek a pláč.

"Ne! Ne!" Vyběhla k vozu, který nesl mrtvého, a Ekahe gestem zarazila Hlas, který se blížil, poté unaveně zavřela oči. Byl důvod, proč nechtěla civilisty na frontě, o to více blízké vojákům. Byl tam více než jeden důvod. Jedním z nich byla zbabělost čelit truchlícím znovu a znovu a znovu. "Iro! Iroško! Prosím, ne, nenene! Náš syn, pamatuješ na naše mládě? Iroško, probuď se! Přísahal jsi, že se vrátíš! Máš přijít domů! Měl ses vrátit se mnou domů!"

Poručík prudce otevřela oči, když slyšela rychlé kroky, a jen stěží se vyhla předmětu, který na ni letěl. "Proč?! Proč musel umřít?! Proč?! Měla jsi ho chránit, mrcho, měla jsi jej přivést domů! Poslední sezóna, v zimě se měl vrátit domů, měl vychovat našeho syna. Měl, měl..." elfka padla do kolen. Klouby rukou měla bílé, tak silně svírala látku kalhot Ekathe. Vzlykala, bušila do země, její nářek byl jako nůž do svědomí poručíka.

Něžně se vysvobodila, pak ustoupila a na chvíli zaváhala. Natáhla se k elfce, ale poté ruku nechala spadnout.

"Cože?" Elfka k ní vzhlédla a byla krásná. Tvář měla zmáčenou slzami, oči rudé a napuchlé, ale byla krásná, tragickým způsobem. Ona z ní udělala vdovu a z jejich mláděte polovičního sirotka.

"Omlouvám se, sestro," zopakovala Ekathe obecným jazykem. Tvář neznámé se zkřivila v hněvu.

"Nemáš právo, nemáš právo!" zavrčela. Pak se zvedla a doklopýtala k mrtvému. Poručík sledovala truchlící a cítila se tak unavená. Dotkla se korálků ve svých vlasech a náhle si velmi jasně uvědomovala jejich váhu. Cítila tu tíhu i na duši.

"Nemohla jste nic dělat. Je to válka. S nimi přicházejí i ztráty. Nesete na ramenou velkou část této fronty," odvětil tiše Kyru. Stiskl jí rameno a Ekathe na něj pohlédla.

"Vezměte si na starost přípravu tábora. Dnes budu na hlídce, vnější perimetr."

"Pane," Kyru zaváhal. "Kdybych zemřel, nepřál bych si, aby mí milovaní házeli vinu na vás. Jsem si jistý, že ten voják to viděl stejně."

Zelenooká se melancholicky pousmála, pokynula Io, aby došel k mrtvému a pomohl mu přejít na další část jeho cesty a zmizela v temnotě lesa.

Malovala poslední korálek a náhle ji přepadl pocit beznaděje. Tak silný, že měla pocit, že nemůže dýchat.

Tři sta dvacátý pátý. Toto byl tří set dvacátý pátý elf, který zemřel pod jejím velením. Pro rasu, která nikdy nebyla početná a rozmnožování bylo obtížné, to byla katastrofa. Přes tři sta, byla to celá jedna generace za pět set let, někdy i za celé milénium, v období míru. Jestli by to tak pokračovalo, Císařství by je zničilo už jen proto, že nakonec nezbude nikdo, kdo by bojoval. Nebo ztratí mladou generaci, jejich mláďata, jejich budoucnost.

"Daay, Daay, prosím," zašeptala a netušila, o co žádá. O radu, o božskou pomoc, o spásu? Ruce se jí třásly tak, že ji čerstvě namalovaný korálek spadl z klína a elfka ho reflexně zachytila. Barva jí pošpinila prsty a měla pocit, jako by jí kousek kosti popálil. Míchání barev, v tom se stala specialistou. V nočních můrách, které začínala mívat, se korálky v jejích vlasech měnily v oči, a ty se pak plazily po její kůži, až nakonec neměla žádnou kůži, pouze desítky očí, které všechny plakaly krvavé slzy.

"Slyšel jsem, co se odpoledne stalo. Přitlačím na vedení, ať ty prokleté návštěvy konečně zatrhnou."

"Na tom nezáleží. Mrtví budou stále mrtvými." Ekathe zaváhala. Stiskla jeho ruku, kterou měla omotanou kolem pasu. "Válka je špinavý obchod a já si nejsem jistá, jak dlouho ještě dokážu..."

"Nevím, milovaná," odvětil Major tiše a políbil ji do vlasů. Přistihla se, že pláče, tiše, beze zvuku, a nemůže přestat. "Dnes večer se mi zdál sen. Byla jsem na bojovém poli. Všude okolo byli mrtví. Všichni. Proti mně stál Císař. Na kolenou přede mnou byl Král. Císař nabídl mír, když Krále podříznu. Konec války. Konec šílenství. Ale Král byl zosobněním každého jediného elfa, který v teritoriích žil. Byl i mnou. Byl tradicemi, byl zvyky, byl elfem. Jsem tak unavená, Jore. Tak strašlivě unavená. Udělala jsem to. Zavraždila jsem našeho Krále, naši naději a budoucnost, a pak se utopila v krvi, zatímco se Císař smál. Byla jsem vděčná, že už je konec, že konečně najdu killores."

"Ano. Ne. Kdo ví? Proto jsou tak zákeřné. Pokřivují pravdu, lžou málokdy. Avšak stále lžou."

"Já nevím. Já už nevím. Vím jen, že jsem tak strašlivě unavená a ztrácím naději. Temnota, všude jen temnota." A tam někde, u základů Země, na ni čekal Jiný.

"Eki, milovaná," Jor byl tak strnulý, i když ji stále hladil po vlasech, a Ekathe plakala.

Zatímco tam byli, v temnotě lesa, sami a opuštění, bolaví a unavení, padla Mlha. Další. A nejspíše ne poslední, kterou v tom prokletém, krvavém čase uvidí.

Schylovalo se k zimě a poručík měla neodbytný pocit, že něco přicházelo. Stále se snažila přijít na identitu zrádného Důstojníka, ale byla v koncích. Nedokázala věřit, že to byl Sar. Prostě nedokázala. Nemohla snést myšlenku, že by to byl Jor. Nemožné. A nikdo jiný ji nenapadal.

Bylo nad ránem, Ekathe mířila do léčitelského stanu, rozloučit se s Jorem, který byl ošklivě zraněný v poslední bitvě, než odjede na svou misi.

Věděla, že se k něčemu schylovalo už několik dní. Cítila to v kostech.

Ale když tiše vklouzla do stanu, už ze zvyku kryla svou přítomnost, a našla zdrogovaného Majora, který se zoufale bránil, zatímco nad ním stal Sar a páchl lidskou magií, byla překvapená a chvíli netušila, co dělat.

Stála tam jako husa, velkýma očima sledovala svého Mistra, a její mysl jednoduše nedokázala pochopit, co se před ní dělo.

Major byl na lůžku. Zuřivým pohledem sledoval Sara a cenil na něj zuby.

Zvěd byl nad Jorem skloněný a šeptem něco pronášel, držel Majorovi na krku nůž. Kolem něj byla lidská magie.

Musel to být omyl. Sar Majora neměl rád. Musel si myslet... musel to být...

Cítila ošklivý pocit zrady a bolest, tak silnou, aby to proniklo její myslí a vyslalo dost silnou ozvěnu ven. Její krytí přítomnosti popraskalo a zmizelo, a přesto tam jen tak stála, když se Sar prudce otočil.

Uviděl ji. Jeho ramena poklesla a viděla v jeho očích smutek, projednou se nehlídal a vycítila i zármutek jeho duše. "Přál jsem si, aby to takto neskončilo," odvětil. Jeho slova byla upřímná. Jeho prsty vyšlehly, jehlice se ale zabodly do matrace, Major se nějak dokázal pohnout a skutálet z lůžka. Lidská magie náhle byla ve stanu tak silná, že se Ekathe málem dusila. Bylo to jako facka a poručík se konečně dokázala pohnout.

"Sare, ne!" Vyhodila jehlice, ty se zabodly do Sarova kotníků a on zabručel, v té rychlosti napadl na jednu z postelí a odhodil ji o kus dále. Ani se k ní neotočil, stále se snažil dostat k Jorovi. Pak však tiše zavrčel, když se Majora prudce vymrštil a zaútočil na něj. Stěží se zvládl bránit.

A pak znovu vyšlehla lidská magie a Major vykřikl, když ho odhodila na opačnou stranu stanu.

"Ekathe," sykl Sar a otočil se k ní.

"Proč?" štěkla na něj. V ruce jehlice. Udělala k němu několik kroků, když na ni Jor křikl, ať se k němu nepřibližuje.

"Žákyně! Jor," snažil se postavit, ale mušku měla přesnou, věděla, které svaly zneškodnit. Spadl na zem a zašklebil se, sotva se vyhnul noži, který někde Jor zvládl najít a hodil ho po něm.

"Ekathe, spusť poplach!" křikl na ni Major. Zvěd sykl nadávku, když k němu voják přiskočil.

"Ekathe, je," Major ho kopl do obličeje a Sar se složil na zem, ale zelenooká postřehla jeho myšlenku.

A věděla, že její Mistr nemluvil o hodnosti. Udělala krok vpřed, ale byla zmatená.

"Jore, musíme ho zajmout!" křikla, když viděla, jak vytáhl dvě kostěné pilky na řezání kostí.

"Poplach! Spusťte poplach, poručíku!" štěkl na ni a sekl po Sarovi. Ten se odkutálel rychleji, než ho mohl Jor zneškodnit. Chytil židli a pouze silou paží Majora přetáhl po boku, zbytky židle poté bodl do stehna a její milenec vykřikl. Ekathe věděla, že Sar zasáhl tepnu. Pak byl její Mistr u ní, doslova na ni napadl.

Jeho oči se rozšířily překvapením, protože poručík jej samozřejmě viděla, šílení a temní, sám ji učil bojovat a tento konkrétní pohyb byl jeden z jeho oblíbených. Preferoval propojení tréninku mysli a těla, a když k ní přišel, měla v ruce jehly a zabodla je do svého cíle, zneškodnila hrozbu. Páchl lidskou magií, byl to více instinkt než cokoliv jiného. Objala jej, když se pod ním podlomily nohy.

"Je to Major," zopakoval naléhavě. Spíše četla, než jeho slova slyšela.

"Tiše. Budou zavolány Stíny. Vše se prošetří." Něžně ho ukládala na zem, aby mohla pomoct Majorovi.

"Pozdě, musel jsem jednat." Sar se rozkašlal a poručík ho pevněji sevřela, když uviděla pěnu v koutku jeho úst. Jed? Otrávil se? Roztřásly se jí ruce a snažila se vzpomenout, který jed tak vypadá a voní.

"Ekathe," ozval se Major. Pohlédla na něj, na pokraji paniky.

"Otrávil se," odvětila a překvapilo ji, jak klidně její hlas zněl. "Zastav krvácení na noze. Musím... musím najít..." zoufale se rozhlédla pro cokoliv, co by mohlo otravu zarazit, ale její Mistr obrátil její tvář ke své. Chvíli bojoval s tělem, které jej zcela očividně zrazovalo, než dokázal opět mluvit.

"Je mi to líto, maličká. Chtěl jsem... chtěl jsem tě zachránit. A nepřál jsem si, aby se za to vinil. Oba vás miluji jako svá mláďata. Jak pošetilý jsem byl? Jsi stejná jako bývala moje Kaje... cítím... ozvěnu její duše ve tvé..." Laskal její tvář chvějícími se prsty a Ekathe se roztřásla žalem, který cítil a rezonoval v ní. "Jak krutá Matka všech může být? Všichni ...tak tvrdohlaví a neměli byste... nést takovou zodpovědnost." Ruka mu padla na hruď a znaveně si povzdechl. Vyděsilo ji, jak slabý byl. To nebyl on. Jednou rukou panicky šátrala ve své uniformě, pro cokoli, ale zarazil ji.

"Ne. Už je pozdě. Neuposlechl jsem Daay a toto je můj trest." Rozkašlal se a Ekathe cítila kapky krvavé pěny, které jí ulpěly na tváři.

"Vše bude dobré," prosila jej. "Učil jsi mě to. Ovládni své tělo, zatraceně!"

"Iš. Poslouchej, kiri. A pamatuj. Nechci, abys nesla tuto skvrnu na své duši a svědomí, neneseš vinu za mou smrt. Bylo to mé rozhodnutí. Ši?"

"Co to bylo za jed, Sare?" štěkla na něj místo odpovědi. Ale cítila v jeho auře tak strašlivou rozhodnost.

Ze všech věcí, které mohl udělat, ten starý blázen se usmál a v očích měl pýchu. Jeho duše se natáhla po její a ona náhle věděla. Byl na ni hrdý. Cítila v očích slzy a němě vrtěla hlavou. "Sare, musi... použij magii. Dokážeš jed zadržet." Věděla, že ano. Ukazoval jí své umění a věci, které se svým tělem dokázal. Mohl si zastavit srdce, přestat dýchat, snížit tlak, vyvolat umělou hibernaci. Mohl přežít.

"Pamatuj, jsi dobrý velitel. Věř svým instinktům," zašeptal a dotkl se jejího ucha. Jeho slova byla ve staré řeči a melodická, prodchnutá tóninou pravdy a upřímnosti. Usmál se na ni, ale byl v tom smutek a jeho oči byly rozostřené. "Bojím se o tebe, kiri, bojím se toho, co tě čeká. Buď silná, holčičko. Pamatuj, že tě milujeme," zašeptal jí v mysli a ona věděla, že neúmyslně, z nějakého důvodu nad sebou ztrácel kontrolu.

Popadl levou rukou její tvář, ne, jeho dlaň překrývala její pravé ucho, takže se dotýkal obou. Ekathe měla nutkání se odtáhnout, protože jeho ruce podivně brněly. Něco šeptal a ona ho sevřela pevněji, když cítila, že se třese. Cítila nepravidelný tlukot jeho srdce proti své hrudi, teplo jeho těla proti svému, byl horký, příliš. Tělem se jí rozlilo teplo, věděla, že se jí dotýká jeho duše, a to muselo znamenat, že...

Trhl sebou a zelenooká cítila, jak ho sevřely spáry smrti.

"Sare!" vykřikla ze všeho nejvíce vztekle. Zavřela oči a přitiskla ho k sobě, ze rtů jí sklouzla modlitba za mrtvé. Tušila, že by to pro něj nikdo jiný neudělal. Tak to vědomí nenáviděla.

Sledovala, jak se pomalu jeho magie měnila, jak se jeho duchové a duše splétali, jeho tělo podléhalo pomalé transformaci, než se z jeho čela vyklubal přízračný pták. Pohlédl na její slzy, které se z nějakého důvodu uchytily na jeho těle. Prudce roztáhl křídla, slzy vyletěly do vzduchu a v temnotě stanu zářily jako malé hvězdy. Natáhl se k ní a jemně jí prohrábl zobákem vlasy, poté odletěl směrem k Věčnému stromu, tak rychle, že ho nemohlo zadržet ani kouzlo. Tento tvor stejně necestoval pouze v tomto světě. Zůstala po něm jen zbytková slupka, která se brzy stane součástí země. Už teď se pomalu rozkládala.

"Lásko," zachraptěl Major. Ekathe na něj strnule pohlédla. Byl na zemi, tlačil na ránu v noze a těžce dýchal. A ona necítila nic. Protože když probodla Sara, jako by vraždila tatínka, její duše se třásla hnusem. Vždy měla problém zabít živou bytost, ale z tohoto činu byl tak velký pocit špatnosti, že jí bylo fyzicky zle.

"Já jej zabila."

"Ne. Snažil se mě otrávit a já mu narval ten jed zpět do chřtánu," procedil Jor zadýchaně. Trpěl bolestmi, viděla to na něm.

"Proč tu ještě nikdo není?" zašeptala. Její prsty bezmyšlenkovitě nahmataly článek prstu, malíček. V ruce schovala kousek kosti a svou krví zabránila rozkladu, který by jinak přirozeně nastal. Přitiskla si pěst s kostí ke rtům a snažila se zadržet výkřik, který cítila v hrdle.

Cítila, jak pláče. "Nevěřím, že byl zrádce," vydechla a její hlas zněl tak velmi normálně. Nevěřila, že byl zrádce. Věřila svému Mistrovi, když tvrdil, že to byl Major.

Ale vše ukazovalo na Sara. Ta špinavá lidská magie. A Jor to být nemohl.

Někdo z těch dvou jí lhal. Někdo ji obelhal a opředl kouzly, takže vůči němu byla slepá.

Snažil se Sar ještě před smrtí zasadit poslední ránu?

Nebo to byl Jor, hrdina teritorií, kolem kterého se tak umíralo a který zradil tolik elfských tradic?

Major mlčel a nechal ji truchlit. Nebo si to alespoň myslela, dokud neslyšela žuchnutí a neviděla, jak se elf složil na zem v bezvědomí.

38, kapitola | Úvod | 40, kapitola