Moira | VV: 38, kapitola

"Garene, na slovíčko, prosím," zavolala Ekathe. Starý čaroděj se zarazil, zrovna Lorafu o něčem poučoval. Rychle lekci ukončil, tedy, rychle na jeho poměry, a vydal se k ní.

"Co máš proti Majorovi?" zeptala se rovnou. Garen strnul a odvrátil tvář. Zelenooká to nechápala. S jejich podobnými charaktery – oba byli ve skutečnosti velmi hodní a oddaní své věci a oba chránili své – by řekla, že spolu budou vycházet, nebo přinejmenším že se budou respektovat. Ale vzdušný jako by snědl něco zkaženého pokaždé, když se Jor objevil okolo. Což bylo často. A snažil se ji od něj odradit.

"Kdokoliv, kdo se s ním zaplete, skončí špatně, poručíku. Většina jeho přátel se ukázala být zrádci – nebo je alespoň s takovými rozkazy poslali popravit. Netvrdím, že je to Major sám, ale mám podezření, že ho někdo využívá, možná dokonce, že Major s nimi nevědomě spolupracuje. Je tak vášnivě oddaný svým přátelům. I těm špatným."

Ekathe na to nic neřekla. Několikrát se s Jorem málem pohádali, když řekla křivé slovo proti Zaašajovi. Přítel, který by mu několikrát zachránil krk a potřeboval by malou službičku, informace, Jor by ho nikdy nepodezříval. Obzvláště, pokud by to zrádce dělal šikovně. Jor by ho neodhalil, a ne proto, že by byl hloupý. On by na něco podobného prostě ani nepomyslel. Bez přímého důkazu by se svého přítele nikdy nevzdal.

Možná proto věřila jeho slibům, že ona na hranici nikdy neskončí. Protože věděla, že Jor by za ni bojoval, dokud by na vlastní oči neviděl, jak předává lidem důvěrné informace, nebo jak drží Zaašajovi nůž u hrdla. I když, to druhé by se velmi brzy mohlo opravdu stát, s tím, jak plukovník vedl celou první frontu rovnou do Brázdy.

Čaroděj neodpověděl, ale měl napjatou tvář a vypadalo to, že se chce hádat. Odmávla ho a elf po chvilce zaváhání odešel.

"Někdo z tvých přátel, Jore, je zrádce," zamumlala do vzduchu, rty pevně semknuté. Otočila se a zamířila ke svému stanu. Potřebovala napsat zprávu. Už bylo zatraceně na čase, aby Kalous našel cestu domů, k ní, a zelenooké docházela trpělivost. A začínala se obávat.

Na Sarovi bylo něco zvláštního. Jelikož byla paranoidní, jakmile ten pocit zaznamenala, nespustila ho z očí. Sar byl zvěd, cestoval mezi jednotkami, jeden den tady byl, další zmizel beze stopy a nikdo se nad tím ani nepozastavil, jelikož takoví zvědové byli. Wen z její jednotky byl stejný. Jaký dokonalý kandidát na zrádce.

A když se s Jorem nějak dostali na téma Sar, postřehla v jeho očích smutek a jen velmi mlhavě naznačil, že se nedávno nepohodli a už se nevídali tak často, jako kdysi. Vycítila z toho dlouholeté přátelství.

Elfové byli přelétavá stvoření. Ale duchové věděli, že i když nebyli dobří v tom zůstat na jednom místě nebo se citově vázat, když už se to jednou stalo, málokdy se to změnilo. Někdy i rány, které by lidi postavili před krvavou mstu, pro elfy znamenaly jen období neklidu a nejistoty, než se k sobě přátelé vrátili. Nemohli si pomoct.

Logika jí říkala, že byl Sar jasným kandidátem na zrádce. Ale tak si přála, aby to tak nebylo.

"Zdravím, vojáku," Ekathe si sedla při obědě vedle něj. Ne příliš nenápadné, ale byla příliš unavená na hry.

"Co pro vás mohu udělat, poručíku?" zeptal se obezřetně. Musel něco vycítit, jelikož byl napjatý, jako před útokem. Ne zrovna ujištění, že má svědomí čisté.

"Líbíte se mi."

Sar zamrkal. Tohle zřejmě nečekal.

"Připomínáte mi mého tatínka. Také měl stejnou auru důstojnosti, klidu. Vyrovnanosti. Vždy jsem se kolem něj cítila v bezpečí."

Něco v elfových očích zněžnělo. "Jste příliš mladá, abyste takto sentimentálně vzpomínala na staré časy."

"Elfové ztratili až příliš." Ekathe netušila, proč to řekla, bylo to více než jasné, ale měla pocit, že tento elf jí bude rozumět. Stesk po tom, co už nikdy nebude. Smutek pro další generace. Neskutečná únava, která zasahovala až na dřeň kostí, která její rasu den za dnem připravovala o to, co je dělalo elfy.

"Ši." Pečlivě ji zkoumal. Nejspíše hádal, proč jej vyhledala. Ne že by to bylo snadné. Objevoval se v táboře velmi málo, většinou pouze podal hlášení a byl pryč.

Chtěla zjistit, zda byl zrádce. Vlastně ne, ve skutečnosti si přála najít důkaz, že nebyl. A maličká část v ní prostě chtěla být s ním. Potřebovala kolem sebe elfy jako Garen, jako Sar nebo Kalous. Dokonce i Major, se svou tvrdohlavou odhodlaností jít dál a nevzdat se. První zmíněné pro auru klidu a stáří. Vždy si kolem nich dokázala pročistit hlavu a myslet lépe. Jor ji jednoduše hnal dál. První fronta ji vyčerpávala, požírala zaživa, a elfové jako oni byli opora, z které čerpala sílu.

"Jak dlouho na první jste?" zeptala se po chvíli. Doopravdy chtěla vědět, zda si pamatoval ostatní samice, protože Major se jejím otázkám vždy vyhýbal a ona prostě žádné neviděla.

"Příliš dlouho," odvětil chmurně. "Jste společnicí Jora."

Neznělo to jako otázka, spíše jako věta, na kterou chtěl navázat, ale nakonec se rozhodl mlčet.

Zírali na sebe. Měla pocit, že se jí elf snažil něco říct, ale netušil, co to bylo.

"Poručíku Ekathe!" zaslechla elfka a zamračeně vzhlédla. Když viděla posla, rezignovaně se postavila a donutila se vyrovnat ramena, narovnat záda. Kývla zvědovi za sebou, stále ji podivně sledoval, a šla zjistit, jaký úkol ji spadl do klína tentokrát.

"Nezapomeňte cvičit!" křikl za ní ještě.

Ohlédla se po něm, ale už tam nebyl. Zamračila se. Co bylo na těch cvicích tak důležité, že na nich trval?

Stála na vyvýšenině a kam až oko dohlédlo, všude byli samí vojáci.

Zamrazilo ji.

Tolik z nich umře. Bílý dráp, měl by se přejmenovat na rudý, krvavý.

"Ve stínu krvavého drápu byl,/ padl, zemřel, odpustil,/ zpívej, elfe, duší pros,/ Daay zlou o věčnost," zanotovala pochmurně a před očima viděla těla, řady mrtvých.

Na první dorazily zkazky o tom, že se na severu objevil právoplatný Král elfů. Železný elf.

Elf, který měl požehnání nových bohů.

Tenhle boj bude ošklivý, věděla Ekathe, a nejen ten pod Drápem.

Začala svou holí bušit do země, potřebovala se zbavit dusivého pocitu paniky a beznaděje. A co pro elfa bylo nejpřirozenější? Začala io broukat melodii, temnou, tak potměšilou a zuřivou, a vojáci okolo ní na ni pohlédli a začali broukat s ní. Vyvolávala rytmus písně, slova se na jazyku stáčela jako hadi, chutnala jako popel a poručík měla v očích smrt.

Píseň se nesla řadami vojáků, více a více hrdel se připojovalo do jejich písně smrti, a nakonec, nakonec přišel povel k útoku.

Ekathe syčela, když jí frontový doktor spravoval ruku. Kdyby to tak viděl Kalous, od jisté doby byl tak žárlivý ohledně jakéhokoliv léčitele, který na ni položil ruce. Donutila se potlačit obavy.

O Kalousovi nebyla ani zmínka. Léčitelský cech se uvolil ji informovat, že se musel postarat o jisté rodinné záležitosti a odjel už před několika týdny. Ale kdyby to tak bylo, neposlal by zprávu, že se zpozdí?

"Yšeš'da!" zavrčela na léčitele, když měla pocit, že jí ruku trhá. Pouze zabručel a dokončil obvazování. Byl léčitel srdce, ale nikde na úrovni Kalouse a většinu zranění léčil bez magie. Šetřil se pro důležité elfy. Ne pro ni.

Postavil se, strčil jí ampulku jedu, které za chůze namíchal, a šel k dalšímu pacientovi. Když Ekathe viděla řadu zraněných, trochu se uklidnila. I její léčitel by to tady na první nezvládal. Racek, což byl frontový léčitel, byl na vše sám. Byla pravda, že první byla se svými dvanácty sty elfů nejmenší, ale stále toho měl nad hlavu.

Pomalu se zvedla a ujišťovala se, že vše funguje, jak má.

Byl to prokletý boj.

Další ze šarvátek pod Bílým drápem. Nepsaná dohoda, že zásoby obou stran se dovážely ob týden, aby se zásobovací vozy obou stran nestřetly, padla. Koncem elfského týdne se obě kolony více méně setkaly, a přestože k Bílému dokázaly dorazit v jednom kuse, tam se rozpoutalo peklo.

Poručík vyšla ven z léčitelského stanu a dokymácela se k řadám mrtvol. Stála tam, podivně chladná, a počítala.

Co se dostala na frontu, prošlo její jednotkou mnoho zelenáčů. Jako jediná neměla pevnou strukturu a často, když nějaká jednotka končila špatně, vše šlo k ní. Po dvou měsících měla tak různorodé mužstvo, že ji až mrazilo.

Za ty dva měsíce ztratila dvanáct elfů, z toho osm v jednom katastrofálním boji, který stále pálil. Ani jeden ze sedmnácti prvních elfů, kteří jí byli přiděleni, nepadl. Pod Kyruovým velením jeho oddíl exceloval a jejich úkolem bylo především podporovat nováčky a chránit čaroděje, kteří prostě nebyli bojovníci. Hlídali jí záda, když ona se svou původní jednotkou šla do boje. Také dávali pozor na nosiče. Příležitostně jí doplňovali počty, když jí příliš chlapců vepředu bylo zneškodněno.

Zelenáči většinou schytávali okraje bitvy, hlídali, aby nikdo neutekl. Podporovali staré mazáky. Byl to systém, který fungoval, a její chlapci měli dost dobrý výcvik, aby takové tempo vydrželi. I bez Kalouse. Ille, který byl v srdci učenec, se dokázal za pochodu učit a být k ruce u složitějších zranění. Hodně času teď trávil s Rackem a učil se.

Mo a Raak zase byli ve válce dost dlouho, aby tu a tam něco pochytili. S ní to bylo stejné, navíc si pamatovala pár jedů a bylin, které ji Kalous naučil rozeznávat. Rád ji učil v bylinkářství. Nebo, lépe řečeno, když mu lehávala ve stanu a on míchal své lektvary, prostě využil příležitosti a vysvětloval, co dělá, občas ji nechal pomoct.

Co se týkalo většiny čarodějů, v tomto směru byli k ničemu. Ale Garen také měl nezanedbatelné schopnosti a Jašil, drobný elf s ohnivou povahou a precizní nadvládou nad plameny, byl skvělý na otevřené rány. Když něco teklo, obvykle volali jeho.

Neměli Kalouse, ale měli dost elfů, na které se obrátit, když šlo z tuhejch do tenkejch.

Ale pak tu byla ta včerejší bitva.

Ostře si vybavovala pocit bezmoci a zmaru. Bylo tam tolik lidí, nekromanti bez rozmyslu metali vražedná kouzla, kosili jak elfy, tak své vlastní, vždyť oni byli smrtí pouze silnější.

Elfové bojovali, z části nezbylo nic jiného a pak...

Ekathe pevněji sevřela svou hůl, o kterou se opírala. Zhluboka dýchala.

Bála se, že když vytvořila píseň, která měla povzbudit, místo toho stvořila opravdový pochod smrti. Do kterého se vkradlo šepotání Matky, podbarvené rozkazem. Který nesl ozvěnu vůdcovského instinktu.

Vůdcovský instinkt, část charakteru mála, malička elfů, kteří jsou přirozenými vůdci. Přirozenost těch, kteří si nárokují své elfy, zemřeli by pro jejich ochranu a mají v mysli jen jejich dobro. A na oplátku dostanou poslušnost. Každý elf vůdcovský instinkt rozpozná, i když třeba ne vědomě. Co ale bylo horší, nedokáže ho neuposlechnout, pokud není silnější než on.

Ekathe si byla vědoma, že tu schopnost má. Jednou ji použila, ještě za výcviku, když je Lišák vedl do sebevražedného útoku a ona odmítla jít, a donutila ho odejít. Nikdy ho neovládala, osobně si myslela, že to bylo nemožné. Byl to vzácný akt, kdy se vůdce zoufale snažil své podřízené zachránit. Byla to divoká karta.

Byla to známka dobrého velitele, když ho ostatní vojáci rozpoznali. To si vždy připomínala, když o sobě měla pochyby.

Většinou se vyskytoval u samců. Válečníků. Aby vyrovnala vliv Matek, které bojovnicemi kdysi nebývaly.

Byla to schopnost děděná v Královských rodinách.

Poručík nepřímo věděla, že pochod byl jediná věc, díky které tuto bitvu vyhráli. Neměli. Lidé měli na své straně všechny výhody. Ale řady vojáku, bičovaní pochodem... byli tak zuřiví, byli nezastavitelní, a elfští velitelé ani neměli možnost zavolat na ústup, jelikož je lidé decimovali, když takřka nepříčetní elfští vojáci prorazili, a pak zabíjeli jako posedlí. Někteří se nezastavili ani se smrtelnými ranami, mnoho zmrzačených tak, že je měla přemoct bolest.

Ale v myslích jim zněl pochod.

Její pochod.

Vyhráli. Ach Daay, vyhráli, ale za jakou cenu?

Modlila se, aby nikdo nezjistil, že pochod byl její práce. Modlila se s představou hranice blízko jejím myšlenkám.

Kráčela podél řad těl a sledovala mrtvoly. Hledala ty její.

Ekathe a její chlapci se dostali do zkurveného úseku. Nepřítel o ní musel něco vědět.

Napadli ji z boku, pokosili většinu jejich nováčků, napadli ji zezadu. Brzy se o ně postarali Kyruovi muži, i když dva ztratil. Více neměl možnost ztratit, vložili se do toho čarodějové.

Ekathe neztratila nikoho. Kyru dva vojáky. Z nováčků a zelenáčů, mezi které se počítali všichni elfové, kteří se k ní přidali v podstatě od odchodu ze třetí, přežili tři. A to ještě netušila, zda nezešílí z bolesti. Dvě těla se nenašla vůbec, a přestože byla Ekathe idealista, hádala, že dezertovali. Přišli jí pouze před několika dny. Ztratila devětadvacet elfů. Mezi nimi i Rikon, který konečně vypadal, že se vyhrabal z alkoholové závislosti. Vasil, který na nováčky dával pozor.

Obcházela těla a jako obvykle se modlila k zemi, i když nemohla darovat, modlila se k jejich duším a poté si vzala malou část, kost pro její korálky. Nikdo ji nezarazil, možná už slyšeli o velitelce s barevnými stíny smrti ve vlasech.

Devětadvacet, šílení a temní. Bude potřebovat kurevsky hodně jedů, aby tohle ustála. Ale nemohla si dovolit se složit, ještě ne, dokud se neujistí, že se ten zbytek dožije dalšího rána. Hranice se vždy zapalovaly v noci. V temnotě možná vše bylo ospravedlnitelnější.

S těmito temnými myšlenkami se vydala ještě jednou projít bojové pole. Ani tohle už nebylo pod ní, obrat mrtvé, jak lidi, tak elfy. Ne pro válečnou kořist, ale i pro tak triviální věci jako bylo oblečení nebo osobní zásoby. Na první nebylo nic, musela věci nějak získávat a proč vše nechávat překupníkům? Už si je tady na první začala kvalitě podplácet, takže by neměli dělat problémy, když jim část kořisti vezme.

Navíc vyhráli. Měla legitimní právo na podíl z kořisti.

Už byla skoro na nepřátelské straně, když slyšela výkřik. Sáhla po dřevěných jehlách a tiše jako stín se tam vydala. Že by zákeřnický útok? Nebyla ve stavu, kdy by porazila přesilu, takže v hrdle držela io, připravená spustit poplach.

Později si tak přála, aby nic nenašla.

Obcházela výklenek skály, zmatená lidským křikem a elfským smíchem, z kterého jí běhal mráz po zádech. Pach krve a smrti. Čerstvý. Opatrně nahlédla za roh...

Dřevěné jehlice jí vypadly z náhle ztuhlých prstů. Sledovala řady lidských zajatců, všichni svlečení do naha, zmrzačení, bez ošetřených ran, bezbranní. Sledovala klečící elfy, kteří byli za nimi a znásilňovali je, sledovala jedince její rasy, kteří svázané muže mučili a kochali se jejich výkřiky.

Bylo tam kolem dvou set elfů.

Lidských zajatců bylo mnohem více, ale co zmohli, proti ozbrojeným nepřátelům? Byli zlomení.

"Co to kurva je?!" Neuvědomila si, že zařvala, dokud sebou všichni netrhli a prudce se k ní neobrátili. Kamenné stěny odrážely a nesly její hlas dále, opakovaly ho až zněl tak nepřirozeně. Tak vysoce a zranitelně. Elfové i lidé bez rozdílu se zarazili a na chvíli vše ztichlo. Přízračná absence zvuku, jako by sám svět zadržel dech. Ekathe sledovala především lidi. Muselo jich tu být na pět set. Nemyslela si, že jich přežije více než stovka. V takovém stavu byli. Mrtvoly.

Lidé ubiti k smrti, krvácející k smrti, v šoku z bitvy a znásilňovaní, polámaní. Vešla a rozhlížela se, zhnusení a zděšení jí zamlžovalo úsudek a na chvíli fakt, že to byli lidé, upadl do pozadí čiré zuřivosti, že někdo může jiné bytosti udělat něco takového. "Vy svině jedny zasrané, co si kurva myslíte, že kurva děláte?! Co to kurva," popadla nejbližšího elfa a praštila ho. Plakala. "Co to děláte?! Jste elfové, doprdele! Tohle dělají lidé, yšeš'da, my tohle nejsme! My jsme lepší, proto bojujeme, protože lidi chceme vypráskat, do háje! Nechceme tu lidi, protože jsou to zvířata! Protože by zničili krásu naší země! Protože jejich krev není dost dobrá, aby chodila po elfských teritoriích! A vy pak uděláte něco tak nechutně lidského?! Šílení a temní, vidíte, co doprdele děláte?!" řvala na ně, io, projednou zase silný, je bičoval její zuřivostí a zhnusením a šokem.

Ekathe zhluboka dýchala a sledovala je. Svět se třásl. Nebo možná ona. "Jak můžete. Bojovala bych za každého z vás, položila bych za vás život, protože jste elfové, protože jste mí spolubojovníci, protože jste vojáci. Protože bojujete za to, co je dobré. Ale toto?"

"Matko," zašeptal hnědovlasý elf nedaleko od ní. Zvedl se od polámaného člověka, a natáhl se po ní krvavou rukou. Odvrátila se a samec se napjal, jeho oči plné zmatku a paniky.

"Jak můžete? Toto," zvedl se jí žaludek a zapotácela se, opřela se o stěnu a potlačovala závrať. Jen stěží přede všemi nevrhla.

"Pomoc," zaskřehotal nějaký člověk. To spustilo chór umírajících, vyděšených výkřiků. Elfové se stavěli a zmateně na lidi hleděli, jako by poprvé cítili jejich auru bolesti a děsu. Někdo začal zvracet. Někteří brečet.

Šílení a temní.

"Matko." Jiný samec, vysoký, robusně stavěný, musel se živit masem, měl krátké hnědé vlasy s náznakem rezavé. Nebo možná jen měl ve vlasech krev. Tentokrát neměla dost síly se odtáhnout a on sevřel její tvář. Palci stíral slzy, zachytil ji, když se jí podlomila kolena. Cítila se slabá a zároveň tak silná, to její duch bolesti musel sklízet zvrácenou žeň.

"Ne. Ti, kteří jsou příliš daleko, ty pošlu spát sama. Zbytek odveďte k frontovému léčiteli. Pošleme je na Azur, tak, jak to má být," rozkázala tiše.

"Lidé?" zeptala se silnějším hlasem. Vyrovnala se a odstrčila ho. "Stejně jako si lidé říkají, že my jsme jen elfové?"

Odvrátil se. Ostatní také nedokázali pohlédnout do jejích očí. Vypadali, jako by se probrali ze špatného snu. Hleděli na své ruce, vyhýbali se pohledům ostatních. Jen málo, velmi málo, naštěstí, vypadalo, že je celá situace baví a cítili se v právu.

Daay, co jsi to jen dopustila? Jak jsi mohla nechat své děti klesnout až tak hluboko? Ano, jejich bohyně byla sadistická duše, která mučila a týrala. Ale bylo to její osobní šílenství, nikdy dříve se nestalo, aby svým dětem dovolila něco takového. Její Poslové měli něco podobného zatrhnout už dávno. Měli...

Kontrolovala zraněné lidi a bezbolestně ukončovala životy těch, kteří byli příliš daleko nebo příliš zmrzačení, aby je jejich lidská regenerace uzdravila. Elf, který se jí dotkl, a ten, který se po ní natáhl jako první, šli za ní. Tiše jako stíny. Žádný z elfů neodešel, dokud k nim nedošla, a chvíli jí trvalo, než pochopila, že čekali na odpuštění.

Ptala se Jora, proč na první neviděla žádné velitelky, protože i toto byla součást jejich společnosti. Matky byly matriarchami svých rodin, ale byli také morální kotva. Bez samic elfové často propadli špatným zvykům, příliš se ztratili v sobě samých. Samci potřebovali to pouto, potřebovali, aby je Matky držely na uzdě, jinak se přikláněli k jejich agresivní půlce a vydali se na stezku temnoty, jednu z mnoha.

Nebylo to jednostranné, bez samců zase Matky trpěly, také potřebovaly odezvu a jejich sílu, tu kotvu, jinak by je země spálila a pohltila beze zbytku. Byli dvě poloviny. Potřebovali se a vyvažovali. Matky skrze samce cítily život a viděly detaily, ne pouze majestátnost Kah a proudy magie světa. Samci získávali mír, klid, vodítko na jejich potenciálně destruktivní chování.

Před válkou agresivita mezi elfy takřka neexistovala, mimo souboje o družky.

Až válka z jejich rasy vytáhla to nejhorší.

První samec, který si před ni klekl, čekal dlouho, než posbírala dost odvahy. Nakonec se dotkla jeho čela, tichými slovy starého jazyka opakovala jednu z nejstarších modliteb k Daay, takovou, kterou nepoznají a která ji nedostane na hranici.

Elfovi to pomohlo. Z nějakého důvodu se mu doopravdy ulevilo.

Dalšímu také.

A i tomu následujícímu.

V půli cesty se zarazila a zírala na elfa, který se opíral o skálu. Cítila bolest na hrudi. Takový pocit zrady.

Chlapec, protože to lidské mládě bylo sotva dost staré, aby mohlo jít do války, byl pohledný. A využitý. Ležel u nohou elfa, který ji klidně sledoval. Na místě, odkud nemohl utéct, aniž by si toho všimla, našeptával jí zrádný hlas. Proto tu ještě byl.

Ale to by on neudělal. Takový on nebyl.

"Ach Jore, yšeš'da'Jor'buda's'zaardae'ub'lere'šaa'Jor‘buda," odvrátila se od něj, aby mohla odpustit ostatním, kteří na to čekali. Ale jemu nemohla. Jemu ne.

Tábor se kolem ní míhal jako ve snách. Byla tak zmatená a tak ublížená. Kdyby ji pod Bílým drápem Kah neočistila od jejich hříchů, v momentě by se stala temnou, tak velká byla bolest, která ji drásala.

Mlhavě vnímala, jak se Rew rozčileně dožaduje, co se stalo. Poté Kyru, kterého beze slova minula. Pak tam stál, Garen, kterého hledala, který jí tolik připomínal tatínka pocitem z jeho duše.

"Buda'Garen'musi'laae'Ekathe'ub'zaardae'Ekathe'buda'Jor'se'da‘, zvířata, jsou taková zvířata," mluvila v elfském jazyce, prosila jej o pochopení, o svatyni a klid. Ale zbytek řekla hrubým, drsným jazykem lidí, aby podtrhla ohavnost celé věci. Cítila se tak špinavá vším, co viděla. Dávala odpuštění elfům, kteří ji sledovali bojácnýma, zmatenýma očima a prosili o spásu, ale ona měla jen zničené iluze a lži, protože jim nechtěla odpustit, ale oni potřebovali naději více než ona spravedlnost.

Teritoria potřebovala vojáky více než jeden poručík klid mysli.

Plakala, a když k vzdušnému čaroději klopýtla, objal ji a zavedl do svého stanu. Vyhodil ostatní čaroděje, i když byli zranění. Vzlykala a poté křičela a nadávala a ležela tak nezvykle tiše a snažila se poprat se svým vnímáním, protože se jí roztříštil svět.

Jor, který mohl udělat něco takového.

Armáda, která byla dobrá, která byla ve svém středu zvrácená.

Nakonec seděla, Garen ji objímal a oba mlčeli.

"Qi," šeptla nakonec a políbila ho na tvář. Zvedla se. "Rewe, Kyru."

"Pane?" Její seveřan samozřejmě nebyl daleko, nikdy by ji v takovém stavu neopustil.

"Pane?" zeptal se Kyru nejistě. Byl po Rewovi její druhý nejlepší bojovník.

"Bojujte naplno. Spolupracujte. Jinak vás zabiju. Bojujte a snažte se mě zabít. Já neudělám nic jiného," pokračovala tiše.

"Zbraně?" zeptal se plavovlasý, když vyšla na cvičiště.

"Pane," Kyru vypadal, že zvažuje její duševní zdraví. Rew na nic nečekal. Zaútočil. Přestože měla pouze dřevěné jehlice, lehce s ním držela krok.

V Posvátném háji ho tehdy málem zabila. Ale Kyru by mu měl hlídat záda, a pokud se Rew bude cítit v bezpečí, neskončí ani ona příliš vážně zraněná. Jen potřebovala, aby tu prázdnotu zmaru, ten ledový děs bezmoci, zaplnilo něco, co znala. A boj se za ta léta války stal její součástí.

Tancovala s Rewem, a pak se zapojil i Kyru a teprve poté to začalo být zajímavé. Musela se na oba plně soustředit, jinak by byla v mžiku mrtvá. Sledovala jejich pohyby, zvyky, hledala slabosti a velmi brzy Kyru ležel na zemi a lapal po dechu.

Podcenil ji. Chyba.

Druhý seveřan vklouzl do boje jako stín. Bojovali s Rewem staletí bok po boku a byli oříšek. Ale byli taky její a ona je znala. Díky Kyruovi a jeho neznámým pohybům se Rew držel, ale boj proti dvěma známým soupeřům? Rew byl brzy na zemi, vzdal se. Nebyl to boj na život a na smrt a bez léčitele se museli šetřit a nevyhledávat vážné rány. Stálo by je to v poli život.

"Raak, Mo, Liwer," štěkla, protože odrovnala Lika až příliš lehce. Byl zraněný z boje a šetřil si bok a levou nohu.

Elfové bez zaváhání vklouzli na bojiště, ale byli málo. Na rozdíl od jejích záchvatů zuřivosti, kdy zničila cokoliv, co jí stálo v cestě bez ohledu na cenu, si tentokrát zachovávala v boji klid. Roky ve válce a boj proti většímu počtu nepřátel, ten už měla v krvi. Skončila s nimi několika údery, jak ostatně většina bojů končívala. Dlouhé souboje byly jen představení pro julir'aegi.

"Nari, Arwe, Dime," štěkla, to byli vojáci Kyra. Vrhli se do boje se zápalem, a je neznala, proto to trvalo trochu déle, než je zanalyzovala. A porazila.

Stála. Hleděla k nebi, na Srdce, které věčně posílalo magické vlny k zemi a které už necítila, ale z nějakého důvodu stále dokázala vidět. Měla ruce potříštěné krví, bude mít tolik nových jizev. Zvedla je k nebi a nechala lehký deštík omývat malé ranky. Štípalo to.

Po chvilce pršet přestalo. Magie, kterou dotáhla do Měsíčních hor, konečně odezněla. Bylo to dobré, nebo špatné znamení?

"Jirile, postarej se o jednotku. Všichni, kdo se mnou bojovali, a Garene, navštívíme horké prameny. Zasloužíme si to."

Poručík konečně zavřela oči a ponořila se do horkého jezírka. Natáhla se. Vyhřáté kameny, staletími obroušené do oblých schůdků, masírovaly zmučené svaly. Proti ní se vyhříval Garen a elfka mu bez hany strčila nohy do klína a on je s malým úsměvem začal masírovat. Raak se přesunul za ní a začal jí hníst ramena. Překvapivě, nehádala by to do něj. Ale nestěžovala si. Líně uvažovala, jaký asi Raak bude, jednou, až vyzpívá pouto své družce. Měla pocit, že kdokoliv šťastná samice bude, Raaka bude mít omotaného kolem malíčku.

Liko se začal smát a Dime s Moem se na něj s nechutí podívali. I zelenooká se pousmála.

"Sdílíme potěšení a blízkost, to je vše." Prohlédla si je. "Vy jste jako mláďata neběhávali nazí a pak se jako štěňata nestulili v nějaké díře, kde jste společně spali?"

Mo na ni hleděl jako na blázna. "Když mě matka načapala bez oblečení, zmlátila mě do modra. Kdybych spal nahý s nějakou elfkou, musel bych si ji vzít," odvětil nakonec a Ekathe sebou soucitně trhla.

"Elfové jsou rádi nazí. Jsou pak blíže Přírodě. Mají rádi dotek ostatních, protože tak vnímají auru a blízkost ostatních. Nejsme samotářští tvorové."

"Říkáte, že kdybych přišel k elfce, svlékl se a vlezl si jí na klín, neutekla by s křikem do kopců?" zeptal se Dime pochybovačně.

"Co se naše velitelka snaží říct," vložil se do toho hladce Garen, "je, že julir'aegi vnímá svět trochu jinak než elfové, kteří v krvi nemají tolik magie. Stará krev cítí spojení se zemí silněji než zbytek naší rasy. Vnímá i jiné bytosti jinak. Jako ílška vídají magii a duchy spíše než individua. I později se se svými dětskými společník cítí pravdivěji a klidněji, když jsou si nablízku jen s mála kousky oblečení, které je dělí od lehkého doteku duší. Obvykle to není nijak sexuální, je to pro potřebu pocitu z duše. Vědět, že nejsou sami. V množství je síla, to si naši předci uvědomovali a my to zdědili, i když nevědomě."

"Správně," zavrněla Ekathe a vklouzla do vody, sedla si větrnému čaroději na klín a opřela si hlavu o jeho rameno. "Garena vnímám ze všeho nejvíce jako otce a on mě nejspíše jako dceru, a přesto spolu můžeme nazí sedět v horké jezírku a není na tom nic podivného. Pro tvou otázku, blízkost a nahota musí být odsouhlasena na obou stranách, ale myslím, že by tě překvapilo, kolik elfek by nechalo i cizího samce je nechat obejmout. Staré krve určitě. Když tě tak ale poslouchám, tvá vesnice musela být jiná."

"Lidské zvyky," povzdechla si. Čaroděj ji pohladil po zádech, oba uvolnění v objetí toho druhého. Ekathe si uvědomila, že její pravé ucho líně přepočítává korálky, nejvíce proto, že na něj Dime trochu fascinovaně zíral.

Byl voják a nebyl staré krve. Nejspíše pocházel z dlouhé linie vesničanů, možná měl mezi předky i nějakou lidskou krev. Jeho uši byli elfské, ale o hodně kratší než její. Masivní tetování, které měla vpálené v krvi, se nedalo srovnávat s jeho několika liniemi. Zdálo se také, že nemohl své uši ovládat do takové míry jako ona.

Ekathe dokázala s ušima vázat delikátní uzly, pokud chtěla. Jako ílško se občas bavila tím, že si vlasy ušima česala a pletla copánky. Jejího Otce, tedy, Raffedora, to vždy rozčilovalo. Ale Noeraeho to vždy rozesmálo a jistým způsobem ji i chválil za to, jakou kontrolu nad svýma ušima má.

"Proč jste nás sem pozvala?" zeptal se Garen po chvíli. Také sledoval její uši, protože teď, možná trochu záměrně pro Dima, ušima splétala malé, složité ornamenty. Usmíval se, jelikož přesně věděl, co dělá. Trochu zoufale se o něj opřela, toužila cítit dotek jeho duše, protože jí tak zatraceně připomínal tatínka. Když Noerae zemřel, zemřela i část z ní. Byl jejím důvěrníkem, učitelem, tatínkem. Byl vším, co Raffedor odmítal být. Čím to jen bylo, že jí Garen tatínka tak připomínal?

Čarodějův výraz změkl, jako by četl její mysl, a její tělo se uvolnilo. A přestože Ekathe nedokázala cítit jeho duši, reakce jejího těla jí prozradila, že se tento cizinec podělil o svůj klid a že jí věnoval jeden z darů, který se věnoval jen nejbližším a rodině.

"Qi," zašeptala a políbila ho na tvář. "Jen bych ráda věděla, proč ti tak věřím."

"Duše se někdy poznávají i v dalších životech," odvětil tiše, jen pro ni. Ostře na něj pohlédla.

Garen plynule přešel do řeči elfů, kterou ironicky tolik jejího národa neovládalo. "Poznávám spřízněnou duši, i když ne tebe, iš. A proč ti věřím já? Proto, mladá Ekathe, jak se nedokážeš ovládat. Dokážu v tobě, mladá Matko, velmi lehce číst. Vím, že jsi vše, co by si elf přál mít ve své dceři. Že jsi dobrá samice."

Bolest v jeho očích. Poručík věděla, stejně jako u Rewa, že tento elf ztratil potomka, nejspíše dceru, a pravděpodobně ve válce.

Nejspíše tady na první.

V prokletých čistkách Zaašaje. Na hranici.

Odvrátila se. Zvláštní, jak ji to vrátilo zpět k důvodu, proč je sem dotáhla.

"Proč jsem vás sem pozvala?" Otočila se i k ostatním, kteří je zkoumavě pozorovali. Většina zvědavě nebo s lehkou stopou studu, ale starší elfové a julir'aegi mezi nimi, ti prostě vyčkávavě, protože podobné chování bylo pro elfy normou. Kdysi. Rew dokonce Garena sledoval se stopou účasti, protože mluvil elfským jazykem a poznal smutnícího rodiče. Ve chvílích jako byla tato Ekathe věřila, že Rewa dokáže zachránit. Protože před rokem, tehdy by se stěží její temný seveřan nad bolestí jiného elfa pozastavil. Jen kdyby mu dále dokázala čistit mysl a pomáhala mu darovat zemi.

Donutila se soustředit na to důležité. Důležitější. "Z části jako omluvu, že jsem vás zmlátila. A pak," elfka pohlédla na Kyrua, který se tiše vyhříval v koutku. Takový její seržant byl. Tichý jako stín, a velice efektivní a výkonný, když se na něco zaměřil. "Jak dlouho to trvá? Znásilňování, mučení zajatců?"

Kyru si povzdechl a pohlédl na ni. "Proto jste byla tak rozčílená?"

Ekathe mu věnovala chladný pohled. Pochopil.

"Takže o tom nadřízení musejí vědět," poklesla Ekathe ramena. "Začal s tím někdo konkrétní, nebo je to následek toho, že na první nejsou žádné Matriarchy, aby vojáky korigovaly?"

"Za celou dobu, co zde jsem, jsem neviděla ani jednu velitelku. Což mi připomíná, jsou elfové odříznutí od svých Matriarch?"

"Cože?" Kyru na ni pohlédl jako na blázna. "Armáda nevyžaduje ukončení styků s rodinou nebo vládnoucí Matriarchou, pod kterou rodina vojáka spadá. Nemůžou. Vojáci by pak byli příliš nestabilní..." už když to Kyru pronášel, jeho tvář potemněla pochopením.

"Načapala jsem dobré dvě stovky elfů s kalhotama u kotníků, ale když jsem je konfrontovala, zhroutili se. Do jednoho poté žádali odpuštění Matky a šílení ví, že ať jsem udělala cokoliv, přineslo jim to klid. Já, zparchantělá napůl-Matka, jim darovala mír, alespoň na chvíli. Museli být deprimovaní pro jakýkoliv dotek. Myslím, že i proto propadli tak hluboko. Nebyl nikdo, kdo by je vedl a vyrovnával jejich povahu. Navíc ve válce..."

"Takže neshořely na hranicích?" zeptala se Ekathe lehce zatrpkle. Garen za ní se napjal a elfka skoro cítila fantomový dotek jeho bolesti. Nejspíše si to jen představovala.

Rozhostilo se ticho.

"To jsem si myslela. Přednesu to zítra nadřízeným." Pohlédla k nebi a ignorovala náhle ocelový stisk Garenových paží, strach, který z něj dokázala vyčíst. "Neprší," zašeptala. Bylo to zvláštní, podzim bez lijáků. Ale hory je chránily před srážkami, bylo to přirozené. Přesto z toho byla roztržitá, tak byla zvyklá na déšť bubnující na stany, lehký tah kouzla, který odkláněl déšť, bahno a vlhko. Ani vodní duchy tady kvůli tomu neměli.

Donutila své tělo relaxovat. Převedla konverzaci na veselejší témata, probírali techniky boje, které použili v souboji, pochlubila se, že je skoro-Mistr. Postupně posílala vojáky pryč, za nějakými drobnými úkoly a pochůzkami, až zbyl jen Raak, Rew, Liko, Kyru a Garen. Jak chtěla.

"Pokud by se mi něco stalo," začala pak a ostře pohlédla na všechny, kteří se nadechovali, že cokoliv namítnou. "Napsala jsem zprávu plukovníkovi Davariové. Dluží mi laskavost. Pokud se mi něco stane, slíbila, že se o vás postará, než si vás budu moct převzít zpět. A kdybych z jakéhokoliv důvodu nemohla, chci, abyste mé chlapce začlenili do jednotek Vlka a Rimaery. Oba mi také dluží laskavosti."

"Podplukovník Rimaera je nezvěstná," odvětil tiše Raak. Připomněl.

"Ta čubka je příliš tvrdá, aby zemřela. Ona se objeví." O tom Ekathe nikdy nepochybovala, i když ji chvíli po obdržení zprávy rozum zamlžil děs. A bude potřebovat nové maso, když její jednotku zmasakrovali, pomyslela si Ekathe truchlivě.

Udělala chybu. Do té chvíle držela nízký profil a nikdo si jí nevšímal, ale v poslední bitvě zasáhli čarodějové, a přestože by si to tak Ekathe přála, nevěřila, že si toho nikdo nevšiml. "Garene, chci, abys se svými čaroději, i mými, zítra odcestoval a předal Vlkovi urgentní zprávu. Nechci, abyste se vrátili."

"Možná si našich kouzel nevšimli," odvětil větrný čaroděj, který ji chápal.

"Nechci to riskovat. Zítra před snídaní budete na cestě. Kavari by měla mít přichystané zásoby a vybavení, až se vrátíme."

"Rozumím." Garen jí začal masírovvat spánky. "Nechcete, abych tady zůstal?"

"Brzy přijede můj léčitel a ten obvykle zastává post mého poručníka. Alespoň z jeho nadávání to tak vypadá," odvětila Ekathe hraně kysele, aby zakryla lež. Kalous se stále neozval.

"Kalous se o poručíka postará, hned jak dotáhne svůj zadek na první," souhlasil Rew. "Už víte, proč se zdržel?" zeptal se jí.

"Rodinné problémy," odvětila a záměrně se snažila vyzařovat upřímnost. Rew si ji přeměřil, vycítil, že něco neříká, ale nechal to být. Prozatím. Ekathe věděla, že se zeptá, později, až budou sami. Ale byla vděčná, že nenaléhal před ostatními.

"Kyru, budu potřebovat, abys začlenil své muže do mé jednotky. Nemůžeme nadále existovat jako dva malé tábory."

"Jiril je můj zástupce a já bych mu své chlapce bez zaváhání svěřila, ale ty jsi zkušenější a jsi pro tu pozici lépe vybavený. Také, Jiril má toulavé choutky, a přestože se to snaží skrývat, brzy odejde. Opět. Jednou už odešel, ale vrátil, protože nebyl připravený být sám. Ale brzy přijde chvíle, kdy práskne do bot. Mám pocit, že to bude brzy. Tentokrát nadobro. Budu i ráda, popravdě. První se změnila v zatracenou smrtonosnou past."

"Ano. To si myslím," Ekathe si povzdechla. "Byla to moje píseň. Můj pochod smrti."

Její společníci se nesnažili předstírat, že nechápou, jejich tváře zachmuřené temnými myšlenkami a předpověďmi.

"Byla to dobrá píseň. Ne mistrovské dílo, ale měla moc a duši. Bude se zde zpívat ještě staletí po konci války," pronesl Garen něžně. Smutně se na něj usmála. Ve své syrovosti nádherná píseň, to ano. Jedna, která jí podepsala rozsudek smrti.

"Načapala jsem ve veselé skupince delikventů i Majora, a přestože jsme se nepohádali, nemyslím, že na mě momentálně myslí s láskou. Bez jeho ochrany jsem zranitelná." Vrátila se zpět k tématu. Čaroděj se za ní napjal.

"Já?" Zavrtěla hlavou. "Ne, neulehčím jim to. Stále ještě musí dokázat, že jsem udělala něco špatného, a to nebude tak lehké. Mám pár mocných přátel a nejsem zrádce, šílení a temní," Ekathe si povzdechla, znova, a zvedla se z objetí horké vody. "Vrátíme se, lenošili jsme dost dlouho."

"Pane? Proč jsem zde já?" zeptal se Raak. Zelenooká se na něj něžně usmála.

"Budu potřebovat, abys, kdyby se mi něco stalo, šel za princem Balraem a žádal milost pro mé chlapce. Pro jistotu."

"Za princem Balraem?" zarazili se její chlapci, všichni na ni zírali.

"Měl by si mě pamatovat. Vyřiď mu "Původ draků", pokud bude tápat." To byla knížka, kterou mu tehdy strčila, disputace o původu draků. A on ji mohl číst, nebo také ne, zatímco ona s Kalousem skotačila mezi přikrývkami. I na jiných místech. Oh, Kalous, slíbil jí, že příště naplánuje návštěvu Královského on. Jestlipak si na to vzpomněl?

Odkašlání a zelenooká zamrkala, pohlédla na elfy kolem ní, kteří se ošívali jako neposedná mláďata.

"Vaše radost. Podbarvená touhou. Je to... nepohodlné," odvětil větrný čaroděj měkce.

"Ach!" Ekathe se navzdory situaci rozesmála. "Omlouvám se. Nechám vás tu, ať vychladnete. Uvidíme se v táboře, máte deset minut." Znovu se zasmála a pobaveně odtancovala pryč.

Byla ve stanu, připravovala se ke spánku, když s ní náhle byl Sar. Už ji ani nepřekvapovalo, že se k ní dokázal dostat nepozorovaně.

"Vaši čarodějové musí pryč," odvětil vážně. Tvrdě.

"Zítra už tu nebudou," potvrdila měkce. Zvědův postoj se uvolnil, natáhl se po ní a něžně přejel prsty po jejích korálcích.

"Nádherná píseň, kiri. Odvážný čin. Zítřejší noc tě přijdu učit, a ty budeš poslouchat. Rozumíš?"

Elfka sledovala zvěda a jasně četla obavy v jeho tváři. Natáhla se, náhle měla potřebu ho obejmout. Sar vypadal, že se nechá, než se na posední chvíli odtáhl. Vytáhl z uniformy balíček a opatrně jí ho předal, než se tiše rozloučil a byl pryč. Chvíli tak stála, než se podívala na balík.

"Ach," odvětila, když ho otevřela, a cítila směsici emocí. Překvapení, radost, melancholii a smutek. Svlékla se a vklouzla pod přikrývku. Zachumlala se a mazlila s velkým, chlupatým a měkoučkým listem finfi. Netušila, kde Sar našel list té vzácné pralesní rostliny v horách, ale nemínila se dárku vzdát. Mazlila se s ním jako s milencem, přejížděla si chlupatým listem po kůži a spokojeně vrněla, ta infantilní činnost ji na chvíli zabavila.

Netušila, jestli to byl společný znak pro všechny elfy, nebo jen ona měla slabost pro měkké, hebké věci, ale kdykoliv na něco podobného narazila, mohla stejně tak vypnout mozek, dokázalo ji to zabavit na několik hodin.

Připomínalo jí to Kalousovy přikrývky, ale zapudila obavy o jejího léčitele. Byl to chytrý samec a věřila, že se o sebe postará. Jelikož nepsal a zmizel, musel mít zatracený problém. Kalous, ten politický tvor.

Skončila na břiše, finfi omotanou kolem předloktí, a sledovala lahvičky jedů, které jí věnovali její chlapci. Natáhla se po nich. Ve váčku vedle jedů chrastily kosti jejích mrtvých chlapců, které se teprve měly stát korálky.

Později, v jakémsi stavu polobdění a napůl opilosti, s listem finfi omotaným kolem krku, ji napadlo, že její jednotka měla momentálně, včetně ní samé, pětatřicet členů. Násobek sedmi. Její počty byly vyrovnané. Perfektní.

Byla dostatečně v prdeli, aby v tom viděla ruku Daay a znamení.

Brečela, dokud neusnula vyčerpáním. Škytala a příležitostně se do toho nepříčetně pochechtávala.

Sama, protože Jora nemohla ani vidět.

Nejhorší bylo, že musela být ve svém vlastním stanu, protože ožrat se mimo bezpečí tábora byla holá sebevražda. Tak ji všichni slyšeli.

Zda věděli, že nepláče kvůli jednomu vojákovi, ale kvůli všem, které ten den ztratila? Kvůli všemu, co ztratila, a ze strachu ze zítřka?

37, kapitola | Úvod | 39, kapitola