Moira | VV: 41, kapitola

41, Jael

Ekathe seděla ve tmě, snažila se udržet svou úzkost na uzdě a zvažovala, co by v minulosti udělala jinak. Ale pořád docházela k jednomu faktu, a to, že přijde-li zrada, je buď naprosto nečekaná a bolestná, nebo bolestně dlouho očekávaná. A obě dokážou paralyzovat se stejnou účinností.

Posledních dvě stě dnů uběhlo jako mrknutí oka.

...stála před svým stanem a po tvářích jí tekly slzy a nevěřícně četla zprávu, že vznešený a udatný Vlk zemřel v bitvě. Jeden z mála staré krve, kterých si doopravdy vážila a kterého měla i ráda. Už nikdy spolu nebudou popíjet Šípkový rudý květ a pak se smát hlouposti všech okolo a vypadat jako blázni. Zadržovala dech, zatímco se modlila za mrtvého, po tvářích jí tekly slzy a byla plná vzteku a bolesti a strachu, protože to byl Vlk, ke kterému poslala Garena...

 ...a pak přišla zima a všichni byli zalezlí v teple a modlili se ke komukoliv, kdo poslouchal, aby si zrovna oni nevytáhli službu na hlídce.

"Mám čaj, poručíku," ozval se Raak jeden večer. Podezíravě si ho přeměřila a on ji s úsměvem hodil balíček.

Už i přes kůži cítila to aroma.

"Teerský krvavý čaj!" začala se rozplývat a Raak se zakřenil.

"Tušil jsem, že budete mít radost," odvětil hraně skromně.

"Ten balíček ti určitě neseděl mezi zásobami a nečekal na zimu a dobu, kdy budeš mít hlídky, co?" široce se uculila. "Dimo!" zařvala pak.

"Ano, poručíku?" ozval se huhlavě hlas od ohniště. Asi ho vzbudila.

"Máš Raakovu hlídku!"

"Cože?" hlas byl okamžitě bdělejší.

Ekathe se zakřenila. "Nemysli si, že jsem si nevšimla, co jsi provedl tomu ubohému koni. Nechal jsi ho uvázaného u vozu se zásobami celou pauzu."

"Poručíku! Bylo to poprvé, co jsem tu zatracenou bestii viděl!" ohradil se voják dotčeně. Ekathe o tom měla své pochybnosti, Dimo byl vesničan.

"Jsi elf, šílení a temní, měl bys pocity zvířat vycítit," odmávala to.

"Taky se naučit pořádně uplácet," uchechtl se někdo, ale zelenooká je nevnímala a zamilovaně se dívala na čaj ve svých rukou...

...a oslavy příchodu jara... které byly poslední světlou vzpomínkou.

Pak vše šlo rovnou do Brázdy.

Pamatovala, jak viděla Majora sedět s obětmi války a tichým hlasem povzbuzovat, nabízel radu, soustrast. Naději. Jedna z postav, ve které elfové ještě stále věřili. Když mluvil o starých časech, o cti a konci války, elfové mu naslouchali a byli ochotní pro něj bojovat. A pak mluvil o ílškách v polích, v lesích, o jejich magii a bezstarostnosti, jako před desítkami let.

Cítila Vůdcovský instinkt a v tu chvíli nemohla věřit, že byl Major zrádce. Šílení a temní, Vůdcovský instinkt neměl nikdo, kdo by svým podřízeným přál zlo.

Stáhlo se jí hrdlo a chtěla to zpět, ty obrazy, které vykresloval. Tak zoufale si přála, aby Císař shnil v hlubinách temnoty a šílenství, že se musela obrátit a odejít dříve, než by začala ovlivňovat ostatní elfy a ubližovat jim. Vydala se zoufale po stopách míšence, který byl jejím jediným podezřelým, i když někde v hloubi duše věděla, co najde... a nenajde.

Pozval si ji do stanu generálů Zaašaj.

Pamatovala tu odpornou pachuť na patře. Jak byla děsem bez sebe... a jak četla stejný strach i v očích jejích chlapců.

Ale nemohla se zlomit, potřebovala bojovat, potřebovala čas, najít opravdového zrádce, protože stále ještě popírala svůj osud. Navíc, kdyby ji chtěli popravit, přišli by pro ni, nenechali by si ji zavolat. Tak to bylo.

Byla ve stanu, cítila na sobě mlčenlivé pohledy ostatních, a plukovník jí ukázal mapu a zeptal se, co si myslí.

Ekathe v tu chvíli málem omdlela úlevou. Nebyla to poprava. Bylo to plánování před bojem.

Sledovala mapu a několikrát se přeptala, zda byly údaje přesné, hlavně u písečných démonů. Jen z toho počtu, pěti set bojovníků a tří set šamanů, jí bylo zle. Nechápala, netušila, kde se na první píseční vzali. Vždy byli na druhé, jen občas na třetí, na první nechodili. V horách neměli své výhody.

"Prohrajeme," odvětila nakonec chmurně. Uvažovala, jestli tohle nebyla předem nachystaná zkouška, falešný důkaz, že byla zrádce? Ze všeho strachu, který cítila, jí bylo zle, ale bát se nepřetržitě nebylo možné a začínala cítit první známky otupělosti.

"Prosím?" zeptal se jeden z důstojníků upjatě.

"Kdyby byli píseční démoni jen lidé, nebo dokonce jen obyčejní elfové, vyhráli bychom i s polovinou této síly. Ale takto... tolik písečných démonů..." Ekathe se odmlčela a nevěděla, co na to říct.

"Jedna malá jednotka někde na třetí frontě jednou porazila démony, i když měla na každého démona sotva dva muže," odsekl Zaašaj a Ekathe byla na chvíli tak překvapená, že nedokázala reagovat.

"To byla, věřím, práce zde poručíka," ozval se uhlazeně Jor. Střelila po něm pohledem.

"Je to pravda?" zeptal se Zaašaj a upřel na ni pohled, pod kterým se, elfka dumala, nejspíše většina vojáků roztřásla strachy. Měl sílu osobnosti a ona dokázala chápat, proč ho tolik elfů následovalo. Možná nic nemyslel zle, možná nakonec doopravdy chtěl pro teritoria jen to nejlepší a neviděl, jak ho v procesu trhal na kusy.

"Byla to má jednotka," souhlasila. "Lstí jsme zabili deset písečných démonů ještě před bojem, zbytek jsme pak nalákali do menších pastí. Přesto by nás pobili, kdyby nebylo posil, které nám přišly," zavrtěla hlavou a náhle ji bolelo staré zranění, po kterém jí nezůstala ani jizva, ale fantomový pocit kopí v mase byl jasný a nepříjemný.

"Čím více pouštních démonů je na jednom místě, tím silnější je jejich magie. Pokud si s sebou nesou písek ze své poutě, nemáme proti takovému poštu šanci. Da," Ekathe si hraně odkašlala dříve, než stačila vznést jméno Matky všech. "...se porazit ještě stovka. Ale tři sta? Ani jsem netušila, že jich Císař má k dispozici tolik. Myslela jsem, že je to zatraceně malý kmen někde v poušti," zkoumala mapu a ignorovala elfy kolem sebe. Pak si všimla bažin.

"Tady," odvětila po dlouhém zvažování. "Malá šance by tu byla, pokud je dostaneme k vodě. Tam je jejich magie slabší. Když jejich magicky se měnící těla namočíte, mají pak velké bolesti a extrémně těžce se jim jejich těla ovládají. Tak mi to alespoň řekli mí chlapci, když je vlákali do pastí v jeskyních. Samozřejmě, dostat takového písečného k vodě je nemožné, jelikož nejsou hloupí a nevběhnou do boje, který je tak nakloněn jejich protivníkům..." sledovala prstem záhyby řeky a něco se jí na tom nelíbilo. "Nikdo nezkoumal oblast kolem řeky?" zeptala se překvapeně.

"Nechcete to upřesnit, poddůstojníku?" zeptal se jeden z přítomných kousavě. Ekathe bleskla pohledem na jeho náušnice a viděla, že on byl v čele výzvědných sil.

"Nic tam není, ani jeden malý tábor, ani jedna jednotka," odvětila unaveně.

"Je to močál, bažina. Kdo by tam tábořil?"

"Něco by tam mělo být. Lidé by to určitě nějak využili."

"Nic tam není. Naši zvědové si tím jsou jistí," usekl ji Major a poprvé mu zmizel ze rtů pobavený, spokojený úsměv. Zamrazilo ji, přesto nepřesvědčeně přikývla.

"Poručíku, jste si jistá vším, co jste nám řekla?" zeptal se Zaašaj po dlouhém tichu.

"Jestli je těch démonů tolik, kolik zvědové hlásí, vzala bych nohy na ramena a volala o pomoc Krále. Bez jednotky čarodějů je stěží zvládneme, a my tu nemáme ani jednoho." Měla držet jazyk za zuby, neprovokovat, ale když viděla, kam celé toto jednání, tato "válečná porada", vedla? Byla pochybný expert na písečné démony, dají ji do velení akce, a pak ji někdo od řeky bodne nůž do zad. Bylo to vyřízené.

"Jednotka čarodějů zradila, paktovala se s nepřítelem," pronesl jeden z důstojníků pochmurně. "Ještě ji nikdo nenahradil."

Zelenooká na něj pohlédla. Byl to mladý samec, a, uvědomila si elfka s překvapením, taky tomu ten voják upřímně věřil. Na chvíli pro něj cítila lítost, protože nejspíše dopadne jako ona, ale potlačila ji. Měla dost svých vlastních problémů.

"Jednotka čarodějů zradila? Celá vycvičená jednotka? Jestli to tak bylo, musel to být masakr," vložila se poručík do urážek, které se začaly okamžitě trousit, pod souhlasným pohledem jejich plukovníka. Nedokázala skrýt hořkost ve svém hlase a nebyla si jistá, zda jí na tom ještě záleželo.

Rozhostilo se dlouhé ticho.

"Chtěli utéct, ale Major je naštěstí odhalil. Byli perspektivní, štěstí, že jsme jejich zradu odhalili dříve, než mohli utéct k nepříteli. Důsledky by byly ničivé," povzdechl si jediný z elfů, kterému věřila, že se staral, a promnul se kořen nosu.

Ekathe se otočila k Majorovi. Pomalu a s pocitem, jako by její svaly byly ze dřeva. Sledoval ji. Viděla v jeho očích něco, co tam nikdy nebylo.

Věděl, že ona věděla.

Věnoval jí úsměv, naprosto dokonalý a přátelský, a přesto měla chuť začít utíkat a skrýt se před těma očima, před špatností, která v něm byla. Byla?

"Měli jsme štěstí," zopakovala dutě. Jak to dělal? Jak mohl obelstít vnímání elfa? Copak si pokřivil samotnou duši, aby se stal tak dokonalým chameleonem? Odvrátila se od něj a znovu se podívala na mapu.

Mysli, Ekathe. Mysli.

Sledovala mapu, jako by se tam odpověď mohla objevit sama. Chtěla křičet, bojovat... plakat. Kolik perspektivních vojáků jsi takto zničil, Jore? Kolik milenek poslal na smrt?

Jak mohla být tak pitomá? Věřila mu. Věřila, řekla o sobě vše, předestřela mu své slabiny jako na podnose. Jak jednoduché to pro něj muselo být, zorganizovat její pád?

"Poručíku!" šlehl stanem hlas jako hrom a elfka poplašeně vzhlédla. Zaašaj na ni upíral pohled a Ekathe si uvědomila, že na ni nejspíše mluvil. Nic nevnímala. Jak mohla nevnímat? Byla na nepřátelské území, nemohla si dovolit nepozornost. Ale myšlenky měla stále jako balvany a byla jí zima, fyzická zima, což bylo jen krok od nemožného.

"Prohra je neakceptovatelná. Dávám vám dočasné vedení, poručíku, chci tu bitvu vyhranou. Vymyslete jak. Nemůžeme si dovolit další prohru." Polapil její pohled a jeho šedé oči byly chladné, takřka stejně jako led, který se jí rozprostíral v duši. "Prohra je neakceptovatelná," zopakoval.

"Ano, pane. Rozumím, pane."

"To je vše. Rozchod," štěkl.

"Pane," kývla. Nezasalutovala, ale tohle plukovníkovi z nějakého důvodu nevadilo. Disciplína byla důležitá. I mezi elfy. Ekathe by své chlapce hnala, kdyby byli tak nedůslední. Nezasalutovala, jelikož už neměla důvod předstírat, a oni si toho ani nevšimli.

Vyšla ven.

Pak kráčela do lesa a nezajímalo ji, že měla stíny, jen dostatečně daleko, aby ji neviděl celý tábor, a pak padla do kolen a plakala.

Co bolelo nejvíce?

Možná, že ji nakonec zradila i armáda.

Možná, že Majora přeci jen milovala.

Ale především, měla na rukou krev Sara.

Proč jej jen nenechala dokončit, co začal? Šílení a temní, proč nemohla přijít o pár střípků později?

Daay, jakou to se svými dětmi hraješ hru? Co je tvůj cíl? Zničit nás všechny?

Měl to být předem prohraný boj. Všichni ale podcenili schopnosti Ekathe. Taky v tom byla náhoda a štěstí, ale podstatou bylo, že nemínila jít ke dnu bez boje. Pokud ji chtěli popravit, bude to před soudem, kdy ji budou muset usvědčit před Králem. Bude bojovat až do konce. Až do zkurveného konce jim bude šlapat na špičky a držet je v napětí. Nevzdá se.

Kdyby byla ten typ, zemřela by už na začátku války.

Taky si to zasloužili její chlapci. Kdyby ji opustili, možná by ji to nakonec zlomilo. Ale přestože všem, kterým věřila, vysvětlila, jaká byla situace a pravděpodobný výsledek bitvy, zůstali. Kyru a jeho vojáci vypadali ze všeho nejvíce rezignovaně, zažili už jednu zradu a její ubohý zástupce pochmurně vtipkoval, že tato jen dotáhne do konce to, co ta první nezvládla.

Poručík se modlila, aby to tak nebylo. Přísahala si, že pokud tuto past přežije, přijde na způsob, jak její chlapce dostat do bezpečí, aniž by byli prohlášeni za zběhy. Nemělo by to být možné, elfové by měli mít volnost jít do jakékoliv jednotky, kterou si sami vyberou, ale Zaašaj porušoval i mnohem starší a závažnější zákony, proč ne i tento?

Vojáci se kradli bažinami. Dvě skupiny s Likem a Kyruem ve velení měly přilákat písečné démony do bažin a jejich past měla sklapnout. Ještě měli čas, dobrý střípek se nic nemělo dít, ale elfka byla neklidná. Něco přehlížela. Něco nebezpečného.

Ekathe neovládala svou magii. Ani ji nevnímala. Ale zůstala jí její rezistence vůči ní. Od chvíle, kdy Major tak neprozřetelně odvětil, že řeka je bezpečná, od té chvíle z té strany čekala útok.

Vojáci, kteří je měli pozabíjet, byli dobří. A co více, byli oblečen do magie, která byla tak mocná, že ošálila i ty nejstarší. Škoda pro ně, že je Ekathe viděla a spustila poplach. A měla v jednotce další dvě skořápky.

I přesto málem pochcípali. Z počátku proto, že je nikdo kromě poručíka a jejích dvou seveřanů neviděl. Když zelenooká tento problém vyřešila a jejich čaroděje zabila, ukázalo se, že jich bylo více. Také, jak pronesl básník také známý jako Raak: "Na zkurvené lapky mají kurevsky dobrý vybavení a výstroj, omluvte můj jazyk, poručíku. Souhlasíte se mnou, Lady Ekathe?" Jeho krev julir‘aegi se projevovala v těch nejpodivnějších chvílích.

Elfka na to neodpověděla a dál tančila s protivníky.

"Žádní píseční démoni. Zběhlí vojáci, kam se jeden podívá. Výzvědné jednotky jsou den ode dne lepší a lepší," broukl jízlivě Rew a v úsporném seku nejen přesekl krk jednomu míšenci, ale zarazil i sek druhého. Když se dostali od řeky k místu, kde měla jednotky Lika a Kyrua, viděla i tam plno mrtvých a boj v plném proudu.

Elfka pouze pevně sevřela rty, vydala úsečně pár rozkazů a rozběhla se do bitvy. Bojovala navzdory zraněním a nedostatku odpočinku, rvala se o svůj život a pro zuřivost, která v ní rostla od chvíle, kdy je u řeky napadl první lapka.

Překvapeně sledovala, jak pod jejími výpady padali jako mouchy.

Vždyť to byli jen míšenci, a jen s minimálním výcvikem. Její chlapci se o ně postarali bez větších obtíží, jen pár kvůli své blbosti bylo zraněných. Kyru a Liko to rozhodně měli pod kontrolou, i když to na začátku, kvůli děsivé přesile, vypadalo jinak.

Ekathe to nechala na nich, rozdělila své elfy, část se starala o zraněné, část hlídala perimetr, a zbytek s ní šel pomáhat ostatním a čekat na ty písečné démony, těch tři sta ďasů, kteří se měli ještě objevit. Pomohla jednotce dvaceti elfů, kteří měli na rozdíl od ní kurevsky silné protivníky, a pak dalším skupinám, proti kterým bojovala snad elita Císařských vojsk, bojovala a neopovažovala se zastavit. Až pak stála na útesu, sledovala krvavou řez v úžině a snažila se ignorovat bolest ze zranění.

Byl konec.

Celý boj přinesl smíšené reakce. Protože nenatáhla brka. Protože byla ve velení. Jedni celý ten bordel házeli na ni a pomluvy se první nesly jako mor. Další se jí zastávali, protože je osobně zachránila. Jedni se vysmívali taktice, která je odhalila lapkům, kteří znali močály jako své boty a měli tam své pasti. Jiní argumentovali v její prospěch, protože jednala pod dojmem, že půjde proti písečným démonům.

Ale byl to jen začátek. První známky jejího pádu.

Někteří ji nenáviděli, protože je prý navedla do pasti. Major s ní přestal mluvit, což její pověsti popravdě uškodilo nejvíce. Nepomáhalo, že se dostalo a světlo, že následovala Daay. Začaly se vynořovat další maličkosti. Skrývala čaroděje? Užívala magii? Paktovala se se zrádci?

Ironií bylo, že všechny tři poslední body byly pravdou, jen ne tak, jak by si ostatní mysleli.

Netrvalo dlouho a ti, kteří ji neměli rádi už na začátku, se nebáli ji očerňovat dokonce i před jejími chlapci, za což byli její pitomí podřízení pravidelně trestáni. Dokonce i před ní samotnou se neobávali pronášet narážky, přestože byla jejich nadřízená. Ostatní důstojníci nehnuli brvou.

Byl začátek léta. Poručík měla nařízeno nevzdalovat se z první fronty, možná obava, že by dezertovala? Každopádně nedělala nic, než hlídala hranice, protože lidé v létě nebojovali. Jejich těla nedokázala bojovat s neuvěřitelnými teplotami. Ostatní si užívali volno, které to přineslo. Stahovali se k Měsíčnímu jezeru, jelikož země kolem něj byla prodchnutá magií, i když zbytek země byl pustinou.

A Ekathe nedokázala ani Připíjet zemi.

Byla k ničemu.

V záchvatu melancholie dokonce propadla malomyslnosti. Tak, když na hranicích chytila zvěda, o kterém věděla, že ho čeká poprava – a bolestivá, v ohni – seděla pak u ohně a pozorovala jej. Uvažovala.

On pozoroval ji, byl to elf, čistokrevný samec, sice bez svého stínu, ale viděla v jeho tváři upřímnost, které politické masky na první postrádaly.

Byl poslední kapka. V tu chvíli se rozhodla.

A její nepřítel nejspíše lhal každým slovem a gestem, ale předstírala, že historce "pro lidi pracuji, protože musím, kvůli sestře v bordelu a kvůli jejímu dítěti" věřila. Nechala svou osamělost a strach, aby diktovaly její činy, rozvázala elfa a poté ho svedla. Přestože jí ze začátku jako obvykle mrazilo v zádech nejistotou kvůli absenci stínu samce, po chvilce na vše zapomněla a prostě ho k sobě zoufale tiskla. Horlivě oplácel a hrál na ni jako na hudební nástroj.

U elfů to bylo častější, než by se mohlo zdát. Touha na první pohled. Ekathe si prostě jen vybrala trochu rizikové zboží. Potřebovala dotek nekomplikované touhy, po Jorovi.

Samec byl zatraceně dobrý.

Tak ho nechala zmizet do noci.

A její muži, kteří drželi hlídku, se dívali jiným směrem.

"Každý má občas něco, poručíku," odvětil s křivým úsměvem Jiril. Ekathe byla jen krůček od pláče, protože to bylo jinak, nebyla to jen touha na první pohled, ale vědomé rozhodnutí... a ztráta důvěryhodnosti.

Co ještě mohla udělat?

Tak plánovala a její kroky byly kroky zrádce. Ale nemohla sebou stáhnout i své chlapce. A ten fakt, že musela chránit svou jednotku před jejími vlastními, ten pálil jako chladné železo.

Ekathe byla zachmuřená. Jen stěží dokázala dostat ze spárů úředníků Jirila, kterého zatkli jednoho dne, když byla dva dny daleko na hlídce. Ostatní jí stihli poslat varování, a naštěstí už měla všechny věci v pohybu. Stačilo uplatit pár určitých osob, stačilo ukázat pečeť její Matky, která jí dlužila. Pro vše, co udělala, jí dlužila poslední laskavost. Už dříve poslala seznam úkolů, které měla její Arisa nechat stvrdit co nejvyšším důstojníkem, na kterého narazí.

Zelenooká věřila, že to bude úplně poslední věc, kterou kdy své rodině řekne. Litovala, že už nikdy neuvidí svého malého brášku, toho litovala nejspíše nejvíce. Ale na to nebyl čas. Musela jednat, dokud ještě mohla.

Upřímně netušila, kde její Matka dokázala sehnat pečeť samotného prince Balraeho, ale v době, kdy zatkli Jirila, už měla v ruce výnos jednoho z princů teritorií. Když měl její ubohý zástupce ten luxus vyjádření pochyb, když byl čas, obvinění se vyjasnila a ukázalo se, že vše bylo jen nedorozumění. Takové, které by ho poslalo do nejhorších jeskynních vězení Azuru, ale to je válka, víte, nikdo nemůže chtít po válečných byrokratech preciznost, v takových časech. Děkujeme a omlouváme se.

Pak začala posílat její chlapce z první jako o život.

Jaká ironie, o život to i bylo.

Než to mohlo zajít příliš daleko, dala jim úkol. Pokud jim zadá úkol, nebude to bráno jako dezerce, že? Tak poslala všechny, o kterých věřila, že jim na první hrozí nebezpečí, na důležitý úkol do Azuru, kde měli chránit jejich vědce a držet se při zemi, neozývat se. Byla to obtížná práce, protože vědci a myslitelé byli častým útokem vrahů. Bylo to Vězení a čas od času se tam objevil pokus o osvobození zajatců. Kapitán tamní stráže se už dlouho ptal po posilách, jednou na něj Ekathe narazila a dlouho si povídali. Ale ve válce si opravdu dobré vojáky nemohli dovolit postrádat.

Rozhodla se tomu kapitánovi prokázat laskavost. Podložila žádost o posily vymyšleným svědectvím zvěda, kterého nechala utéct. Když oni mohli falšovat dokumenty, proč ne ona?

Její chlapci dostali výslovný rozkaz neukazovat se, dokud se znovu neobjeví a nezačne se po nich shánět. Jen v případě, že se bude ptát po "jejích věrných stínech, které jí přinesly tolik radosti".

Pokud se takto neozve do dvou let, mají jít za Davariovou a tam žádat o azyl. Pod novými jmény. "Nebo," řekla jim a snažila se znít optimisticky, "do té doby skončí válka a nic z toho už nebude potřeba."

Neusmáli se.

"Musíte odejít hned," povzdechla si nakonec. "Jiril je oficiálně zadržen, ale můj rozkaz sahá do minulosti dál a způsobí to dost administrativních zmatků, kterých jistí... kterých někteří využijí a začnou zatýkat. Rew a Liko budu obviněni ze špionáže, pouze na podkladu jejich plavých kadeří. Kyru, ty a tví chlapci budete zrádci také, a budou vás chtít pro uprchlé čaroděje. Zlomíte se, dříve či později. Jsme jen elfové, a bolest je naše metla. Obyčejní vojáci, popravdě nevím, co se s nimi stane, ale chci je pryč odtud. Moje samice, ať válečnice nebo z podpůrných jednotek, budou degradovány a poslány do výchovných domů. Jako děvky. Víte, že říkám pravdu, a pokud se v něčem mýlím, tak jen proto, že vás čeká ještě horší osud." Sledovala své chlapce a bylo jí smutno. "Omlouvám se."

"Není to vaše vina pane," ozval se okamžitě Jiril. Došel k ní a objal ji. Zabořila mu tvář do krku a vdechovala jeho vůni, tak známou za ty roky, co byli spolu. Byl jí ze všech jejích chlapců nejbližší, ten vtipálek, který už se nesmál. Měl ve tváři vepsané linie bolesti, jelikož ho při zatýkání bránil jeho Žlutý a dozorci jeho sokola zabili.

"Ani jsem vám nestihl poděkovat, že jste mě dostala od těch bastardů a zachránila tak mou čest a nevinnost. Chtěli nám najít klidný koutek a pořádně využít mých předností, než mě pošlou do nejhlubších jeskyní Azuru. Kdo by si mě pak vzal?" zeptal se nuceně vesele. Poručík si povzdechla a políbila ho na rameno. Po chvilce se neochotně zvedla.

"Vyjednala jsem vám deset koní, podplatila dost elfů, kteří za mnou stojí, aby se v určité doby na určitá místa nedívali. Je to zaznačené," hodila určitým elfům mapy. "Nenechte se chytit. Jestli se tak stane, budu muset udělat něco hloupého a budete mě mít na svědomí," zarazila se. "Někteří z vás nemáte rodiny, ale teď se starejte jeden o druhého, ano? Buďte hodní, chlapci moji."

Mae svou velitelku intenzivně sledovala.

"Odpoutám pozornost," pousmála se Ekathe zlomyslně. "Ach, tohle si užiji. Srali mě tu všichni až moc dlouho,"

"Poručíku," vyhrkl Jiril. Zaváhal. "Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že se nám to nelíbí."

"Ale poslechnete."

Její zástupce sklopil pohled, chvíle ticha, a pak jí pohlédl do očí. "Kdy máme odejít?" zeptal se vážně.

Ekathe si ho prohlížela. Nebyla si jistá, zda to byly její ublížené city, nebo paranoia, ale její zástupce souhlasil až příliš rychle. "Jirile, známe se dlouho," reagovala nakonec.

Samci se v očích zableskla vina a tak věděla, že měla pravdu.

"Dejme tomu, že bych měla podřízeného. Ten neuposlechne můj rozkaz. Neodešel by, jak jsem nařídila, a oni ho pak chytí. Zabijou ho. Jak bych se cítila?"

"Velmi špatně, pane. Ale to by se nestalo. Nevycvičila jste tak nešikovné válečníky."

"Tak tedy nechytili. Pokusili byste se mě osvobodit. Dokonce se vám to podařilo. Co poté?"

"Teritoria jsou velká. Je mnoho míst, které armáda nedokáže pokrýt. Mohli bychom..." Jiril zaváhal. Ztišil hlas. "Mohli bychom kontaktovat Stíny. Každý ví, že použijí jakýkoliv prostředek, aby dosáhli cíle. I dezertéry."

"A já, můj drahý příteli?"

"Jsem prvorozená. Čeká na mě země. Mám celý život utíkat před Králem a z dálky toužit po své zemi?" Nemluvě o tom, že si byla jistá, že ji bude Jor pronásledovat až na konec světa.

Její zástupce polkl a sklopil oči k zemi. Elfka ale věděla, že to nestačí. Nakonec u nich převáží její život nad jakýmkoliv jiným důvodem. Nemysleli racionálně, byli si jistí, že zemře. Nakonec, vychovala si je tak a stavěla na miléniích tradic a vrozených instinktů. Neopouštět jednoho z jejich. Starat se o svou rodinu. Zemřít pro ně. Lámalo jí srdce, že musela jít proti všemu, co jim vštípila. Ale Major měl všechny trumfy a ona si nedovolila nikoho držet blízko.

Došla k Jirlovi a prudce ho chytila pod krkem, zatřásla s ním. "Poslechneš mě, můj zástupče, a postaráš se, aby poslouchali i ostatní. Rozumíš rozkazům? Nezajímá mě, co si myslíte, co vám říká vaše čest, vaše instinkty. Já budu stát před vojenským soudem. Pokud pro mě přijdete, budu s vámi bojovat do posledního dechu. Rozumíš rozkazům, vojáku?!"

Jiril mlčel. Poručík ho vztekle odstrčila a rozhlédla se, nechala zuřivost a zákeřnost, také strach a zášť, aby pronikla do jejího výrazu, a dlouho, dlouho je dusila.

"Pokud v táboře za pět střípků najdu jediného z vás, pokud ucítím i jen ozvěnu vaší duše, sama vás udám, chlapci moji, a postarám se, abyste hnili ve Vězení v té nejhlubší a nejstudenější díře, která tam je. Jsem vaše velitelka a moje slovo je pro vás zákon. Jestli neposlechnete, nechci s vámi nic mít."

Raw se prudce nadechl a zasyčel, protože, stejně jako všichni ostatní, cítil upřímnost za jejími slovy. Zavrčel a došel k ní. Chytil ji za ramena a zatřásl s ní. "Samice jedna zatracená, jste šílená? Musíte vidět, že se vás chtějí zbavit! Chcete skončit na hranici?"

"Neskončím na hranici," odvětila Ekathe zaraženě. To si celou dobu mysleli? "Daay, kdybych věřila, že umřu a nebudu moct odletět k Věčnému stromu, už dávno bych byla za horami." Pohlédla na ně. "Poslechněte rozkazy. Nezemřu, to vám mohu slíbit."

Chvilku zvažovala možnosti. "Dovolím Wenovi, aby držel hlídku. Pokud budu odsouzená na hranici, bude mít mé svolení mě osvobodit. Je zvěd, bude vědět nejlépe, co dělat." A doufala, že ještě neodjel. Jelikož ji ani v nejhorších nočních můrách nenapadlo, že by se opovážili ji upálit. Prvorozenou, julir'aegi. Ale mělo. I ji někdy vrozená privilegia kousla do zadku.

Nikdo nevypadal spokojně, ale byla si docela jistá, že konečně udělají, co jim bylo nařízeno. Doufala, že to udělají.

Jiril si povzdechl. "Děkujeme, pane. Sejdeme se." Zvedl hlavu a podíval se jí do očí. "Sejdeme se znovu," zopakoval tvrdě, otočil se a odcházel.

"Sejdeme se znovu," zopakovala šeptem a na chvíli křečovitě semkla víčka. "Zmizněte do noci dříve, než vás zatknout a odvedou pryč. Rewe, Liko, Kyru, ty a tví raději taky, zmizte hned, ostatní vám donesou věci a zásoby. Zbytek... dávejte pozor se zásobováním, ať nic nezpozorují. Je tu hodně elfů, kteří vám chtějí zakroutit krkem."

"Pitomci. Nedokážu uvěřit, že někdo doopravdy věří, že byste zradila," procedil Raw. Zatímco se ostatní vytráceli, on k ní došel a chytil ji za bradu. "Když všechny posíláte pryč, kdo vás bude bránit?" zeptal se tiše a výhružně. "A kde je Kalous?"

"Bojím se, co udělali Kalousovi," dovolila si projevit obavy. "Neozval se už několik měsíců. A k tomu druhému... teď už se modlím jen ve Stíny. Napsala jsem Arisa‘se, ať můj případ přednese Králi. Musím jen vydržet, než sem jeho Stíny dorazí."

"Nelžete," odvětil nakonec.

"Nemíním se nechat zabít, iš. Ale bude to bolet. Tak jako tak, ty a Liko musíte být pryč především. Seveřany nebudou oplakávat ani ti, kteří za mnou stojí."

"Bez nás by vás bránilo více vojáků." Rew se odvrátil, ale Ekathe jeho tvář okamžitě otočila zpět ke své.

"Nezáleží na tom, co by se mohlo stát. Jste věrní a stojíte za teritorii. Máte své stíny. To je jediná věc, kterou by ostatní měli vidět. Ne barvu vašich vlasů. Teď běž. Do hodiny ať jsi mimo dosah hlídek na perimetru."

"Neumřete, pane. Nemůžete," odvětil hrubým hlasem a pak ji políbil, tvrdě a se zoufalstvím.

Ach Rawe, povzdechla si Ekathe v duchu, když ho zatáhla do svého stanu a dala mu naposledy své objetí.

Poručík byla ráda, že zastihla Wena. Bála se, že se neobjeví, dokud nebude příliš pozdě. Jakýmsi smyslem, kteří všichni v jeho profesi měli, se ale ukázal ve chvíli, kdy ho potřebovala. Požádala ho, lehce váhavě, o pomoc. Souhlasil. Bez zaváhání začal plánovat její osvobození, kdyby ji nakonec přeci jen čekala hranice. Neznala ho tak dobře, Wen byl s její jednotkou velmi málo, prakticky jen na papíře, ale když ho tak poslouchala a viděla napětí v jeho těle, zahřálo ji vědomí, že o ni měl také starost.

Zadala mu také vedlejší úkol. Po soudu měl cestovat do Vězení, aby na ostrově vybral většinu jejích uložených peněz, něco málo přeci jen měla, a ty poté rozdistribuoval mezi její chlapce. Nemohla disponovat svými prostředky, a tak nedostali plat už delší dobu, jelikož byla Ekathe objektem vyšetřování, i když "tajného". Možná aby neměli prostředky, díky kterým by mohli utéct z pasti.

Wen byl praktický elf a poručík si byla jistá, že se na něj mohla spolehnout. Než odešel, ještě se k ní otočil. "Vaše jednotka má pravdu. Měla byste utéct s nimi," odvětil tiše.

"Nezabijí mě."

"Někdy je chytrá věc přát si, aby to byla smrt. "

"Jor by se za mnou hnal. Nakonec by náš uštval, pomalu bych krvácela s každou smrtí, která by postihla mou jednotku. Víš, že by to tak bylo."

"Vím, proč neutečete," souhlasil. V jednu chvíli byl s ní. V další stála sama.

Už ji čekal jen poslední úkol, svým způsobem nejbolestivější.

"Mae," pozdravila svou psovodku a ta nadskočila, sledovala ji s obavou a možná i strachem.

"Děje se něco, pane?"

"Vše bude v pořádku," donutila se poručík znít klidně. "Ale jen jednoho psa. S více nezvládneš utéct," vysvětlila něžně

Mae se uvolnila, pak zavrtěla hlavou. "Musím je vzít všechny. S nimi nás mohou vystopovat."

"Jen jednoho. Možná ještě jedno štěně, které můžete schovat. Ale stopařka se smečkou příliš vyčnívá." Poručík k ní došla a soucitně jí sevřela rameno. "Jiril už na tebe čeká, půjdeš s ním. Je před stanem," kývla za sebe a Mae zbledla. Muselo jí dojít, co zelenooká chystala. Po chvíli psovodka kývla, pískla na svou fenu, popadla jedno štěně a vyběhla pryč. Slyšela, jak se za ní rozběhl Jiril.

Ekathe dlouho zírala do prázdna, než se obrátila ke psům a štěňatům, kteří na ni důvěřivě zírali a čekali na rozkazy.

Po nějaké době se umyla v jedech, pár si jich navzdory svému předsevzetí vzala, a šla připravit rozruch století, zatímco záměrně vrávorala jako opilec.

Další den byli nalezeni Maeini psi. Chyběla jedna fena a štěně, zbytek byl podříznutý.

Ekathe vyvázla pouze s napomenutím, což ji překvapilo. Čekala, že to využijí jako poslední hřebíček do její rakve. Zřejmě pro ni ale chystali něco horšího.

Měla špatnou náladu. Dostala se ten den do rvačky, napadlo ji pár vojáků, kteří upřímně věřili, že byla zrádce. Vrátili se z boje, kde mnoho jejich zařvalo, a potřebovali svou bolest a vztek nějak projevit. Nechala, aby pár jejich ran padlo, nic, co by ji nějak zmrzačilo nebo později omezovalo její bojeschopnost, ale dost, aby se vyřádili.

Přesto měla mizernou náladu.

"Copak to tu vidím za protáhlou tvář?" ozvalo se melodicky.

"Rimo!" Ekathe se navzdory všemu usmála, došla ke své nejlepší přítelkyni a pevně ji objala. "Co tu děláš? Nemáš být na druhé frontě?"

Už dříve se ozvala, že stále dýchá. Ale vidět ji před sebou pomohlo zmírnit přetrvávající strach z toho, že její nejlepší přítelkyně opravdu zemřela v lidské léčce.

Rimaera se zasmála. "Víš, řekla bych, že z nás všech na druhé skončíš ty. Zvláštní."

"Přebralas mi toho hezkého kapitána rovnou pod nosem a on ti pak vše naservíroval, zamilovaný hlupák," zavrčela Ekathe hraně zlostně a obě se zasmály.

"Nejsem tu kvůli vzpomínání na staré dobré časy," ozvala se její sestra ve všem kromě krve. Ekathe strnula. Ve chvilce děsu ji napadlo, že Rima věděla, co se dělo, a zamotá se do toho. Major by ji dokázal stáhnout s Ekathe, ta modrooká čubka svého času šlápla na prsty vlivným elfům a nikdy nechtěla hrát podle pravidel. To poručík nemohla dovolit, nesměla.

"Proč jsi přijela?" zeptala se napjatě.

"Vypadáš, jako bych ti měla oznámit tvou popravu," zasmála se Rimaera pobaveně. "I když to tak možná i je. Je tu."

Ekathe zmateně zamrkala, úleva se v ní mísila s napětím. Už se chtěla zeptat, koho myslela, když viděla pohled v Riminých očích. Takto vypadala pouze, když mluvila o jediné osobě.

"Jael je tu?" zeptala se tlumeně. V tu chvíli se za nimi ozval smích. Ten bastard měl vždy perfektní načasování a cit pro melodrama, navzdory všem těch "nemám žádné emoce" pitomostí.

"Mé dvě nejoblíbenější samičky!" odvětil rozjařeně. Omotaly se kolem nich paže, elfky ucítily dobře známý pach jejich ne úplně příčetného přítele a každé na tváři přistál polibek, z kterého Ekathe znecitlivěla tvář. Jedoví byli takoví, dokázali vědomě, a někdy i mimoděk, vytvářet v jakékoliv části svého těla jedy. Ty pak produkovat kůží. Ekathe s Jaelem strávila dost času, aby se naučila jeho jed částečně blokovat, ale některé byly tak potentní, že zanechávaly otisk i přes její snahy. Rima v tom byla lepší.

"Jaele," odvětila Ekathe obezřetně.

"Dlouho jsme se neviděli. Chyběl jsem vám?" odvětil laškovně a okamžitě si přitiskl Ekathe k boku, začal si na prst namotávat loknu jejích vlasů.

"Upřímně, ne," odvětila Rimaera s nezájmem, ale levé ucho se jí lehce chvělo.

"Ach, Rimo, moje milovaná, kamenná panno..." zavrněl Jael a naklonil se k ní. Než stačila Rimaera reagovat, už jí olízl líčko dlouhým, líným tahem.

Její sestřička tiše zasténala, nebylo to zcela bolestně, a kolena se pod ní podlomila. Jael ji zachytil a něžně uložil ke svým nohám. Když se otočil k Ekathe a chtěl ji pohladit po tváři, sevřela jeho ruku a zarazila ji kousek od své tváře.

"Ale, ale. Moje zelenooká kráska chce kousat?" zeptal se pobaveně. Uvědomila si, že přestává cítit svou dlaň. Zaryla mu nehty do kůže a Jedový pootevřel rty, jazyk mu kmital přes zuby sem a tam. Jeho uši, jemně zkroucené a lehce se chvějící, každých pár sekund cukly k ní, chtěly se jí dotknout. Ten parchant si to užíval. Nebo se přestával ovládat. Netušila, co bylo horší.

"Nejsme tu sami, Jaele," odvětila a opravdu, už po nich nenápadně pokukovali okolní elfové.

"Tobě to někdy vadilo, ty moje ztracené svědomí?" zašeptal. Poručík přimhouřila oči a uvědomila si to, před čím ji Rimaera chtěla varovat. Jael začínal ztrácet spojení s realitou. Bude mu jedno, zda bude při vědomí nebo ne, až si to s ní rozdá.

Sevřela Jaelovu ruku pevněji, obyčejného elfa by v tu chvíli bolest už ochromila, ale on byl Jedový, jak necítil žádné emoce, tak se ve fyzických pocitech naopak vyžíval. Sledoval ji, zorničky obvykle zešikmené jako u kočky, se mu rozšířily, až čerň pohltila skoro veškerou barvu jeho duhovek. Musel být pod vlivem jedu. A Daay věděla, jak dokázal najít věc silnější, než byly ty jeho.

"Myslím, že takto si s tebou nechci hrát, Jaele," odvětila měkce.

"S tebou nikdy nebyly hry jen hry," zašeptal jí zpět, objal ji a ona se nechala. Chytila ho za bradu, sledovala jeho výraz, hledala známky příčetnosti. Když je nenašla, když viděla jen jedové opojení a elfa, který se vzdal, tak jako kdysi jeho otec, náhle ji přepadla vlna zoufalství a beznaděje. A Jedový, jehož druh byl znám tím, že nemá emoce, překvapeně zamrkal a sevřel ji pevněji. "Eki?"

"Prosím, Jaele. Ne i ty. Nemůžu ztratit vše."

Jael jí přímo před očima střízlivěl, použil své tělo, které bylo jed samo o sobě, aby další látky v něm zpracovalo a za chvíli byl dokonale při smyslech. "Je to takto lepší, Eki?" zeptal se něžně.

"Nepropadej tomu. Slíbil jsi to."

"Já vím." Temnota v jeho pohledu. Bolest. Kdysi by mu otevřela svou duši a dovolila mu prožívat emoce skrze ni, něco podobného, co dělala pro své seveřany. Ale už to nedokázala, a to její zoufalství prohlubovalo. "Ekathe, milovaná, přestaň," odvětil Jael a rukama jí vyhrnul uniformu, prsty polaskal její kůži. Jeho tělo začalo produkovat jed, který ve styku s ní klidnil její maso. Ale to nemělo žádný vliv na zmatek a depresi její duše. "Ekathe, prosím, podívej se na mě."

"Je toho příliš."

"Já vím, milovaná." Použil jiný jed, ten její tělo vzrušil, snažil se její myšlenky přesměrovat jiným směrem. "Nech starosti za sebou a nechej mě se tě dotýkat."

"Ale, Jaele," zezadu se objevila Rimaera a Jedový měl náhle na krku nůž z chladného železa, její sestřička ho držela za vlasy a lehce mu zakláněla hlavu. Riskantní. Mohl ji znovu otrávit jediným pohybem uší. "Co to s námi hraješ? Nejsme snad přátelé, které na potkání netrávíš?" zašeptala mu do ucha, zorničky stejně jako on rozšířené vzrušením. A Ekathe se najednou cítila lépe, protože navzdory všemu, některé věci se neměnily. Ti dva se o sebe postarají, byla si tím jistá.

Jael po ni bleskl pohledem, a když viděl, že se usmívá, uculil se nazpět. "Chyběly jste mi," zašeptal a vyrazil pánví proti zelenooké. Byl připravený, možná i více, až bolestivě tvrdý. Pohladila ho po hrudi, vklouzla prsty mezi luxusní šátky, břicho, podbřišek, chytila škádlivě jeho penis a Jedový hlasitě zasténal, kolena se mu málem podlomila.

"Určitě si spolu ještě pohrajeme, Jaeli, ale ne dnes," zašeptala Ekathe, jejíž tělo bylo jako v horečce, to ty jeho zatracené jedy. Pak, impulzivně, mu olízla líčko, stejně jako to on udělal Rimě, potřebovala další z jeho jedů. Jael se ochraptěle zasmál. Nedokázala potlačit sten slasti, když se její tělo sevřelo v křeči orgasmu. Když se probrala, objímala ji sestřička kolem ramen a schovávala ji před zraky ostatních. Zmateně se narovnala a pak pohlédla na svou ruku mokrou jedy prodchnutým semenem. To bylo jediné, co po sobě zanechal.

Jael byl pryč.

"Lásko, po tomhle bude mít Jael modrý koule do příští zimy," smála se Rimaera. Rozesmála se taky. Chichotaly se strašně dlouho, dokud je neopustila roztřesenost a taky smutek proto, že jejich přítel už přepadl na stranu šílenství. Jako každý z jeho rodu. Jed byl jejich požehnáním, ale hlavně prokletím.

Na druhou stranu, nevzal si ji, když byla v bezvědomí. Sám jí jedné noci šeptal, že dokud tuto hranci nepřekročí, nezneužije jeho přátele, ji, stále ještě má naději. Jen mu musí věřit. Bude pro ně bojovat, jak dlouho je bude mít.

"Tohle ti tu nechal, prý je to důležité. No, musím zpět na druhou, chtěla jsem ti jen krýt záda, když jsem se doslechla, že sem ten bastard míří. Ale nemusela jsem se tak bát. Zapomněla jsem, že s tebou je vždy klidnější."

"Tohle bylo klidnější?" odfrkla si a sledovala prázdný proutek.

"Věř mi, čekala jsem mnohem horší," odvětila její sestřička vážně. Políbila ji jako obvykle na ústa, provokovala okolní samce, a byla pryč.

Jakmile byla poručík sama, namočila proutek do své krve. Po chvilce váhání, když se nic nestalo, ho polila jedem.

Objevila se zpráva.

Emocionální podtón zprávy byl prázdný, Jael byl Jedový, a pokud něco opravdu cítil, bylo to příliš cizí – nebo slabé – aby to vycítil i elf. Ale použil tóny řeči, které mu představila jako naléhavé a s příměsí neklidu. Byl v psaní zpráv dobrý, zachytila i stopu rezignace, protože ji znal moc dobře proto, aby doopravdy doufal, že to udělá. Pod tím vším byl děs. Záměrně a velmi nenápadně vepsaný, sama ho ten způsob naučila. Prozrazovalo to zranitelnost, byl to prostředek, který nikdy neužíval. Jael ji opravdu chtěl pryč z první.

Ekathe zavřela oči. Bylo to tady.

Šla k ohni a hodila do něj proutek. Dlouho sledovala, jak hořel, až z něj nezbylo nic než popel.

40, kapitola | Úvod | 42, kapitola