Moira | VV: 42, kapitola

42, Érše

Vynořila se další falešná obvinění. Pečlivě orchestrované tak, aby vyzněla pravdivě.

Někdo ji nařkl ze zrady. Byl ochoten svědčit před soudem. Nebylo jí řečeno, kdo to byl.

Pak předvolání samotné.

Posledních dvě stě dnů uběhlo jako mrknutí oka. Bojovala, že bojovala? Snažila se.

Ale cítila, jak se pro ni natahuje temnota. Bála se.

Polní soud. Už zítra. Za úsvitu.

Ekathe strávila celý večer na kolenou a nepřetržitě se modlila.

Jelikož Královy stíny nepřicházely a ona nebyla tak hloupá, aby nepochopila, co to znamenalo.

Skoro si to ani nepamatovala. Vypadalo to jako před roky, kdy bojovala s písečnými démony a do ramene ji zasáhl očarovaný šíp, který ji trávil a donutil dělat věci, které by s čistou myslí neudělala. Jednou z nich bylo i usazení pár samců, kteří ji napadli. Svého nadřízeného. Někteří z nich byli posláni do Sladkého hnízda. Ale tři zůstali na třetí frontě pod velením Godara.

A přesto stáli na první. Zlomyslně svědčili proti ní a za zadky měli své rodiny s veškerou tíhou jejich původu.

Ekathe tam stála, s hlavou hrdě vztyčenou, a byla vyděšená a snažila se potlačit nevolnost. Něco jí před jednáním dali, nějaký jed, a místnost se s ní začínala točit. Cítila, že ztrácí spojení s realitou.

Elfové, které neznala, přednášeli slova, která ji odsuzovala. Pravda, ošklivě zkroucená, jak pomáhala nepříteli a léčila je "na úkor jejích vlastních vojáků". Ale její chlapci už byli vyléčení, všichni, nemohla za to, že ostatní velitelé se o své nestarali tak dobře, a nevzala by si na svědomí smrti nepřátel, když se jim dalo zabránit. Elfové byli učeni chránit a oslavovat život, ne naopak. Byla Matka, pokud ne postavením, tak původem. Nemohla své instinkty prostě ignorovat. Dohnalo by ji to k šílenství, pokud tedy nepříčetná už nebyla.

Všechno byly lži.

Byly. Že ano?

Elfka měla černé vlasy oškubané nakrátko, pod očima temné kruhy. Byla vyhublá a bledá, třásla se jako alkoholik v péči šamana. Soud probíhal už týden. Každý den svědčil tucet elfů, a vždy proti ní. Naslouchala lživým pravdám, v jednu chvíli se předklonila a začala zvracet, vše pod pozornými a odsuzujícími pohledy všech přítomných.

Přišel poslední den.

Stála tam Mae, její vlastní voják. Zírala jí do očí, se záští pronášela obvinění. Zmínila Kuchaře a jeho paktování s nepřítelem, zveličovala zášť k elfským teritoriím, kterou nemohla ničím podložit, ale Ekathe neměla slovo a nemohla popřít falešné obvinění. Porota si na ni dělala názor sama. A její bývalá psovodka, ta zrádkyně, pokračovala, potvrzovala slova předchozích svědků, přidávala jed ke všem obviněním...

Zelenooká se třásla vyčerpáním a bolestí. Nebyli něžní, když ji zatýkali, a už dny neměla volnost se pohybovat, natož se ošetřit nebo umýt. Cokoliv jí dali, zhoršovalo se to, začala se kymácet, nedokázala takřka stát.

Nakonec Major. Všichni věděli, že byli milenci, předvedl mistrovské představení, šok a nejistotu a lásku... a zdrcení. A to už nevydržela, křičela na něj a nadávala mu, křičela i na ostatní, dokud ji nesvázali a nestrčili do úst roubík. Jor to s hranou sympatií sledoval, vyprávěl o Sarovi, jak blízcí si s Ekathe byli, a nebyl Sar přeci jen také zrádce? Díval se na ni, když ta slova pronášel, prohluboval bolest, kterou cítila, až nakonec skončila v kolenou a plakala bezmocí a zuřivostí a slabostí.

Ani za sebe nemohla promluvit, když byly v jejích věcech nalezeny důkazy proti ní, ale ne přímé, vše velmi šikovně připravené, samostatně velmi nenápadné, ale dohromady příliš usvědčující. Ten bastard Jor je musel podstrčit. Vše křičelo jen jeden závěr.

Čekala na rozsudek, uvnitř chladná, tak chladná, a někdo přicházel.

"Poslední slova s mou... s ní?" ozval se zlomeně Majorův hlas.

Táhni do Brázdy, zrádce! Chtěla zakřičet, ale stále měla roubík. Skočila po něm, pokud měla... pokud byla opravdu odsouzená, chtěla mu ublížit, chtěla ho zabít, ale s ním přicházel i strážce a ten chránil jeho.

"Bylo tak jednoduché tě obelhat, když jsi pořádně neovládala své schopnosti," šeptal jí, když strážce tiše požádal, aby jim nechali chvilku soukromí. Takový herec, vypadal každým coulem jako zlomený samec, kterého zradila láska. Dokud strážce neodešel. "Později jsem se ani nemusel tak snažit. Nečekal jsem však, že pro mě zabiješ i toho bastarda Sara. Upřímně jsem se tě snažil zabít, jelikož jsem věřil, že ti ten starý blázen otevřel oči." Major se sám sobě zasmál a pak jí olízl krev z koutku úst. Když ji strážce kopl do obličeje, roztrhl jí ret a kousla se do jazyka. Cukla sebou, jako by ji udeřil, a on se pouze tiše se smál. "Jsi tak sladká. Škoda, že si tě nemůžu nechat. Víš, že jsem si tě doopravdy oblíbil?"

"Užij si Sladké hnízdo. Už na tebe čekají."

Před odchodem ze stanu se po ní ještě ohlédl. Měla pocit, že v jeho očích zahlédla upřímnou lítost.

Nebo si možná jen, přese vše, přála, aby to na jeho tváři našla.

Odsouzená za zradu.

Padesát ran devítiocasou kočkou s delikátními drápky na koncích, což byl rozsudek smrti sám o sobě. Ekathe netušila, jak se z toho vylíže. Ale to nebylo vše. K tomu doživotní převelení na stezky, do Sladkého hnízda. Do nejtemnější díry, na místo, kde z Brázdy vyvěralo na povrch nejvíce hnusu. Ještě nikdy tam žádná samice nešla, ani jako kuchařka, a ani ti nejtvrdší ze samců se dobrovolně nenabídli ke službě. Nejen pro smrtící úkol. Ale i pro posádku, která tam byla, už napůl šílená, skoro k nerozeznání od bestií, proti kterým bojovala.

Věčnost se náhle zdála jako příliš dlouhá doba.

Měla pocit, že omdlí. Měla pocit, že začne zvracet, řvát, brečet.

Ekathe si myslela, že se dostane před Královy stíny a věděla, že to bude nepříjemné, až se zmocní její mysli v honbě za pravdou, ale věřila, že pravda se ukáže. Byla připravená čelit i Mistru stínovi, byla...

Byla nevinná, u všech šílených a temných. I kdyby ji nějakým způsobem odsoudili, rozhodla by se odejít postit se na jih do Prastarých lesů, mezi Starý lid, který by nad ní vynesl konečný rozsudek. Za sto let se vrátit, očištěná, nebo zemřít Daayinou spravedlivou rukou.

Čekala, že pokud ji odsoudí, dostane přinejmenším možnost přidat se ke Strážcům Brázdy – koneckonců o ni projevili zájem. Ale zdálo se, jako by šlo vše kolem Krále, nic nebylo tak, jak očekávala, spravedlnost selhala a ona...

Na jeden strašlivý okamžik pocítila klid. Kdyby měla po ruce nůž, sama by si ho zarazila do srdce a ukončila to na místě. Sladké hnízdo byla jen prodlužovaná smrt.

Jenže Zaašajovo slovo bylo zákon. Chtěl, aby trpěla, a pak shnila ve Hnízdě.

Už neslyšela, když ji táhli ke sloupkům pro její trest.

Ekathe tam stála, otupěla, nevěřícná.

Pak šlehnutí, zelenooká sebou instinktivně trhla a do zápěstí se jí zaryly provazy. Šílená bolest přes záda a Ekathe vykřikla, nejen kvůli biči, ale i bolestí za zradu. Se vztekem a nenávistí křičela k nebesům a vzývala Daay, vzývala zrádce a další šlehnutí a bolest byla neúnosná a další a další.

S přicházející ranou Ekathe umlkla. Snažila se stát u sloupů, ale nešlo to, celé tělo se jí chvělo v agónii. Visela na provazech a tupě zírala před sebe, snažila se myslí odsunout bolest, snažila se ji změnit v něco jiného, v oheň, který ji požene dál, jak ji to učil Mistr boje, jak jí to občas říkal i Sar. Cítila rozedraná záda, cítila krev stékající na zem a cítila její pach. Její krev.

Padesát ran. Nikdy neslyšela, že by někdo přežil padesát ran, obzvláště s tím za ní, který držel bič a snažil se jí sundat maso z kostí.

Padesát ran. Měla za sebou sedm a věděla, že nevydrž ani do půlky.

Zavřela oči a cítila, že má obličej mokrý slzami bolesti a zoufalství.

Temná matko, prosím, modlila se v mysli a pak zadržela dech, mumlala slova modlitby zkommolené dřívkem mezi zuby a snažila se přežít nemožné.

Ekathe ležela na břiše ve vězeňském stanu a užívala si komfort silných umrtvujících jedů. Nepochybovala, že to byly druhořadé sračky a že jí to ve výsledku spíše uškodí, než pomůže. Ale v tu chvíli byla tak ráda, že ta odporná bolest skončila, že jí to bylo jedno.

Nemohla spát. Nemohla pořádně ani dýchat.

Vydržela osmadvacet ran, než se zlomila, než přítomná kněžka a léčitel řekli dost, protože by ji další rána zabila.

Ještě nebylo jisté, zda ji ty rány nezabijí tak jako tak.

Dvaadvacet ran jí ještě zbývalo, ještě si jimi projde. Později, až se vyléčí natolik, že je snese. Vzpomněli si na to, že při tak velkém počtu ran by se to mělo dělit, ale stejně jako nebyly zavolány Královy stíny, někdo opomněl i tuto maličkost.

Kroky. Ekathe se nepohnula, neměla na to energii a popravdě jí ani moc nezáleželo na tom, kdo přichází. Stále ještě nemyslela na realitu, byla na jiném místě, kde nebyla bolest, kde se chránila.

"Ale ale, podívejme se na to. Zrádkyně," ozval se někdo a zněl velmi potěšeně. Ekathe nereagovala. "Pamatuješ si na mě, děvko?" Někdo ji popadl za vlasy a zvrátil hlavu. Přes umrtvující jedy pocítila slabou ozvěnu bolesti a celá strnula, šílená strachem, že se ta obludná agónie vrátí a pronikne až k ní. Nepřežila by to. Věděla, že by ji bolest přehoupla na špatnou stranu bytí.

Zorné pole jí zaplnila pohledná tvář. Ekathe sledovala obličej elfa a cítila se prázdná. "No?" udeřil ji. Nic necítila, ale akt samotný ji vyděsil, protože bolest potom přijde a nechtěla, aby byla ještě obludnější.

"Pamatuji si všechno," odvětila monotónně. Elf se zasmál a jeho tvář zářila radostí. Právě tuhle tvář si Ekathe doopravdy vybavila. Mladičký elf v jednom z táborů, vyhlédl si ji a chtěl se s ní vyspat. Poslala ho pryč, protože na štěně neměla náladu. Zdálo se, že jí to nezapomněl. Neradir.

"Správně, Neradir." Elf si ji prohlížel. "V horším stavu jsi snad už nemohla být, ale bude to muset stačit," odvětil s nádechem odporu a klekl si za ni, rozvazoval si kalhoty. Naslouchala jeho pohybům a stále necítila nic.

Nezáleželo jí na tom, zda by ji znásilnil, ale nedošlo k tomu. Chvilku poté u ní byl elf, něžně k sobě naklonil její tvář a dával jí něco pít.

"...ano, pane?"

"Wene," vydechla po dlouhé chvíli. Zavřela oči a užívala si jeho dotek, blízkost. Třásla se. Dovolila své mysli, aby se z části vrátila do reality, aby s ním dokázala komunikovat. Bylo to nebezpečné, bolest na ni mohla zaútočit, ale potřebovala mu něco říct.

"Musíme počkat ještě chvíli, výměna stráží proběhne za necelou hodinu. Kvůli tomu odpadu," zvěd se zhnuseně podíval na Neradirovu nehybnou postavu, byl na zemi, hlavu ke krku v nepřirozeném úhlu, "to bude složitější, než jsem počítal, a váš stav také není ideální, ale dostanu vás ven."

"Iš, ne, Wene," odvětila po dlouhé chvíli. Zvěd strnul.

"Nevíte, o čem mluvíte. Prosím, pane, musíte jít se mnou." Wen zněl zoufale. Elfka si v jakémsi stavu nereálna pomyslela, že věřila, že ho nikdy neuvidí ztratit svůj klid.

"Uvažoval jsi, Wene, proč nepřišly Královy stíny?"

"Zaašaj je nekontaktoval, i když jste staré krve, tak je to," zasyčel, ale zavrtěla hlavou.

"Psala jsem své Arisa. Ta můj případ přednesla Králi. Uvažovala jsem nad tím, když mi stahovali maso z kostí, musela jsem mysl odpoutat od těla, jinak bych byla touto dobou šílená. Král o mně ví. Přesto neposlal své Stíny."

Wen byl zvěd. Byl chytrý. Sklopil hlavu a elfka z něj cítila žal, když pochopil, k čemu v nekonečnu své bolesti došla.

Král neposlal své Stíny záměrně. Pochybovala, že se mu chtělo ztratit dobrého vojáka, samici a navrch Matku. Musel mít důvod, proč to udělal. Ekathe v to alespoň zoufale věřila, protože kdyby to bylo jinak, propadla by zoufalství a teritoria by se musela vypořádat s dalším temným.

"Jste odvážnější než kdokoliv, koho jsem kdy potkal. Jste světlo v temnotě, Lady Ekathe. Zahanbuje mě, co musím udělat. Má duše pláče proto, co se vám děje, a ještě vás čeká," šeptal Wen a zelenooké po chvilce došlo, že mluvil starým jazykem. Něžně se na něj usmála a pohladila ho po tváři. Proč jen způsobovala všem kolem sebe neustále bolest? Nechtěla, nenáviděla to. Přesto se to stále dělo.

"Postarej se o mé chlapce. Když tu není Kalous, bojím se o ně. Dávej pozor na mé ubohé Seveřany, budou to mít těžké."

Kývl. Věděla, že udělá vše v jeho silách, aby splnil její přání.

"Jsi dobrý samec. Čeká na tebe tvá samice, nebo ji stále ještě hledáš?"

"Mám družku. Dvě ílška. V bezpečí, hluboko v teritoriích," šeptal. Poručík zavřela oči a úsměv se jí rozšířil.

"To je krásné. Jsem pro tebe šťastná, Wene. Že je v teritoriích ještě něco dobrého. Až vyřídíš Azur, běž domů a věnuj se své rodině. To je rozkaz. Dříve než další léto tě na frontách nechci vidět."

"Běž, jsi tu už příliš dlouho. Majo..." Ekathe se zlomil hlas, cítila bolestný pocit zrady. "Major tě bude chtít chytit."

Jednu chvíli s ní byl. Skláněl se nad ní a jeho duše ji objímala. Něžně jí vloudil mezi rty další lahvičku, a pak další, a zelenooká zvracela a třásla se, a pak další jed a další a tělem se jí rozlilo teplo, cokoliv jí dal, bylo kvalitní a silné.

Ekathe se vrátila na bezpečné místo, které ve své mysli našla.

Ekathe apaticky spadla na zem, když ji odvázali. Bolest ji měla ve spárech, ani Mistrovo učení už ji nedokázalo držet na uzdě. Ale něco jí zabraňovalo podlehnout temnotě. Něco ji stále drželo příčetnou.

Výcvik, objevilo se jí v mysli. Sarův výcvik. Cokoliv udělal, její mysl odmítala podlehnout. Stále bojovala.

Bičování ji málem zabilo, ale stále to nebylo dost, aby ji to poslalo do temnoty. V jejím nitru byl chaos a otupělost, ještě stále nejspíše nedokázala pochopit, co se dělo. V maličkém kousíčku mysli se bála, co by se stalo, kdyby zešílela. Odmítala se poddat. Odmítala dát Majorovi to potěšení sledovat, jak se stane temnou a dá mu příležitost udělat ze sebe nejen hrdinu, ale i mučedníka, kdyby tak dramaticky musel zabít lásku svého života.

Někdo k ní došel, držel ji za bradu, a pak nepředstavitelná bolest, když se jí do duše zapisoval Zrádcovský cejch.

Ale to nebylo vše. Jako by ji chtěli doopravdy zlomit, znovu ji postavili, drželi ji hlavu, a v tu chvíli se probrala z letargie, protože ve vzduchu bylo očekávání a napětí.

Co jí ještě chtěli udělat? Co jí ještě veřejně mohli udělat?

Pak spatřila speciální nůž, Černá smrt se nazýval. Jeho čepel byla z černého křišťálu, jedinečné esence, tak vzácné. Produkoval ji Věčný strom a mohl zmrzačit její duši, odtrhnout od ní její duchy a zanechat ji mrzákem, který už se nikdy nestane tím, čím mohl být. Nejen, že jí uříznou špičky jejích uší a bude bez rodného tetování, oni přeřežou veškerá spojení s její rodinou. Oni ji zničí, tak dokonale, jak to bylo v elfských silách.

Byla to zrada na více frontách, jelikož se Černá smrt směla dotknout jen vyvrhelů a ani Zaašaj by se jí neopovážil zmrzačit tou obludností, kdyby její rodina nedala souhlas.

Kdyby se jí nezřekli.

Ale ani ochromující šok nedokázal přebít děs z té čepele. Cítila, že pláče, a už jí bylo jedno, kdo ji uvidí, co se jí stane, co se stane se světem, jen ať se k ní s tou zvráceností nepřibližují.

"Iš, iš," odtahovala se, trhala to málo, co její tělo vyléčilo z jejích zad. "Dotkněte se mého ucha a o tu ruku přijdete," zaječela, když ji pohltila panika. To se nemohlo dít. Ne jí.

Řvala zuřivostí a plakala, už více nepříčetná než naopak, a oni ji sevřeli a drželi, museli na to být čtyři mohutní samci, zatímco pátý držel Černou smrt.

Byla bezbranná a elf popadl její ucho, které se zoufale kroutilo, vypálené rodové linie v něm jasně zářily.

Někdo v davu něco zamumlal starou řečí, někteří si šeptali, ne všichni vypadali, že se situací souhlasí, ale nikdo nezasáhl. Nikdo jí nepomohl.

Proč neutekla? Pošetilá, hloupá samice, tak pyšná.

Čepel se zakousla do jejího masa a na chvíli vše strnulo.

A ona byla doma, doma na severu, běžela v polích, všude tolik barev, byla ílško a na světě neexistovaly žádné starosti. Země pod jejíma nohama byla živá a plná magie, vítala ji doma a ona ji objímala nazpět. Smála se, protože v její zemi opět byla energie. Vzpomněla si, že se na sever doopravdy moc vrátila, a to znamenalo i do jejích zemí, že ano?

Opět to bylo tak, jak to mělo být.

Ale proč se země pod ní třásla?

"Matriarcha!" vykřikl někdo ochraptěle. "Vy jste sáhli na Matriarchu bez toho, abyste připravili její zemi?!" štěkl další, vztekle a bojácně.

Stan, ve kterém byli, na ně spadl, země sténala a elfové šokovaně ustupovali, když kolem Ekathe začaly růst zelené výhonky. Věděla, že kolem ní nejspíše bouří i magické proudy, ale ty necítila, ani vzdáleně. Ne jako ve vizi, kde ji magie sváděla. Chtěla se tam vrátit.

"Dokončete to!" křikl Zaašaj vztekle. "Dělá to ona, copak to nevidíte?!"

Její země trpěla. Zelenooká cítila, jak se k ní natahuje, ale nemohla na ni dosáhnout. Proč ne?

Pak viděla její Matku. Chtěla se k ní rozběhnout, znepokojená, ale její Arisa se od ní odvrátila.

Ekathe začala křičet, byla zpět v přítomnosti, cítila, jak něco v ní povolilo, a s ledovou jasností pochopila, že ji právě její Matka odřízla definitivně. Vydědila ji, vyhnala ze své rodové linie. Muselo to probíhat delší dobu, nebylo tak jednoduché ji najednou.

Její povznesená rodina jí nenapsala ani zkurvený dopis. Teď to však cítila, jako další druh mučení, odříznutí od rodiny bylo tak mocné, že otřáslo její duší. Zelenooká v mysli viděla její zemi, už bez Bonifáce, který by ji ovládal. Trpěla, ale když ji Arisa odřízla, magie v zemi byla divoká, skoro šílená, nikdy si neuvědomila, jak hodně její přítomnost její ubohé zemi pomáhala. Jak ji, i když nevědomky, usměrňovala, protože to její Arisa nedokázala, už ne. Země spoléhala na Ekathe, přivlastnila si ji, protože se na té zemi narodila, vyrůstala tam, desítky let posílala podrav zemi. Byla prvorozená, měla zemi v krvi, i když to tak nemuselo vypadat.

Ale její mentální obraz se ztrácel, s každou kapkou krve, která vytékala z rány po pravém uchu. Její země ztrácela spojení se svou Matkou, a zelenooká ztrácela spojení s ní.

Nemám pravé ucho, napadlo ji malátně. To, které ovlivňovalo tělo. Díky němu mohla měnit svůj vzhled a své maso dle svých tužeb. Nebudu se moct dotknout Jaela, jelikož by mě jeho jed okamžitě otrávil. Ne bez pravého ucha.

Bude tak naštvaný, napadlo ji, a to ji rozesmálo.

"Druhé! Rychle, než se vzpamatuje!" křikl někdo.

Žákyně, pamatuješ na svá mentální cvičení? slyšela v duchu Sarův hlas. Hned nato zapadla do cviků, které jí nakázal. Něco v ní se rozehřálo. Tam, kde byla její země, bylo něco drobného, skoro jako Sarova duše. Přimkla se k tomu a držela se, protože jinak by ji pohltila temnota. To teplo se rozpínalo jejím tělem, dokud nedosáhlo k její hlavě. Tam, kde měly být její uši, tam se smotalo do klubíček a něžně ji laskalo, jako by to mohlo pomoct.

Propadla se do bezvědomí. Zvláštní, chtěla snít o své zemi, jak jako ílško běhávala barevnými poli, ale místo toho stála před Věčným stromem a sledovala jeho majestátnost. Tančila na křišťálu pod ním a mávala duším v jeho korunách a ty jí mávaly nazpět.

"Milostivá Matko, je to horší, než jsme si mysleli," zašeptal někdo. To elfku probralo, roky ve válce jí vybrousily reflexy, kterých se těžko zbavovalo, i na pokraji smrti. Ekathe instinktivně vytvořila ve svém šílenství cestu. Ve zlomku okamžiku, protože se chtěla bránit, a přesto pečlivě. Otevřela svou mysl realitě jen trošičku, aby zjistila, kdo s ní byl. Sarovy cviky její mysl polapily jako ptáčka do klece, mnoho vrstev mezi ní a jejím tělem, což ji drželo příčetnou ve chvíli, kdy by ostatní elfové propadali do temnoty.

Dva neznámí elfové. Něco s ní dělali. Chtěla, ale nemohla se pohnout, a po chvíli cítila něžné doteky na zádech.

"Musíme ji zabít. Tohle nedokáže přežít žádný elf. Ne v příčetnosti."

Něco dělali s jejími zády, dost, aby ucítila ozvěnu bolesti. Zasyčela na ně.

"Tiše. Přišli jsme ti na pomoc, ale musíš být tiše," napomenul ji hlas.

Vydala zvuk, měla to být otázka, ale její jazyk a čelisti nepracovaly tak, jak měly. Bála se otevřít natolik, aby ovládala tělo. Bolest se mohla zákeřně vplížit dovnitř.

"Klid, ubožátko, za chvíli to bude lepší."

Jak? pomyslela si zelenooká otupěle. Byla prohlášena za zrádce. Neměla uši. Neměla svou zem.

"Nemá na zádech dost masa, abych ji mohla léčit," ozval se tichý hlas a byl v něm smutek.

"Chudinko, co ti to udělali." Znovu ten hlas, letmý dotek na vlasech, pohlazení. Byla to samice. Snažili se jí pomoct, konečně pochopila Ekathe, a to v ní probouzelo děs. Major je zničí. Její svědomí ji donutilo otevřít se více, a s tím přišla bolest, ale ještě ji dokázala zvládat.

"Nemůžeme tě dostat pryč, chudinko," odvětila smutně samice.

"Vy. Pryč. Ne... bezpečí," zasýpala. Chvíle ticha.

"Hlupáčku." Malinký pohyb její hlavy, bolest, ale tentokrát všechny zvuky spolkla, a když ucítila proti rtům lahvičku, instinktivně pila.

"S takovou do Sladkého hnízda ani nedorazí živá," šeptal samec na stráži u vchodu.

"Stačí, když... ošetříš tak, ať později nepojdu... na infekci," vydechla Ekathe. Pootočila hlavu, aby na ně viděla. Slabě se na ně usmála. Elfka, velmi stará, měla něžné hnědé oči. A, překvapení, míšenec, kterého tak dlouho naháněla v naději, že bude zrádce. "To mě naučí... házet vás všechny... do jednoho pytle... že??" zeptala se ho, její tělo se začalo třást. Bolestí, horečkou, deliriem?

Kalous by ji zabil, kdyby ji tak viděl.

"Na tom nezáleží," odvětil tiše míšenec. "To, co vám udělali," zaťal zuby a malými gesty vysílal do jejího těla magii, cítila teplo všude tam, kde se jí tak něžně dotýkal. Léčitel, pomyslela si se sžíravou ironií namířenou vůči sobě.

"Takto zle zřídí vždy ty dobré, pokud je rovnou neupálí. Poznáme tak, že nejste doopravdy zrádci." Elfka ji pohladila po tváři a zelenooká si uvědomila, že zase pláče.

"Poslala jsem je pryč. Nevěřila jsem... ten léčitel... Měl zlé oči."

"Zlé oči?" zašeptal míšenec tiše. Zlé oči mezi léčiteli znamenalo, že zneužíval své postavení, ale ne proto, aby ublížil nebo pro peníze. Ale... aby kradl krev. Nebo kousky elfího masa. Bylo to to nejhorší, jak mohl elfský léčitel klesnout.

"Pocit, že ze mě kůže sleze a... uteče pryč." Ekathe se takřka zasmála vlastnímu vtipu, kdyby nevěděla, že by to příliš bolelo. Míšenec zakroutil hlavou a pokračoval ve své magii.

"Pomůžeme ti, jak jen budeme moct. Zbytek svého osudu si vybojuješ sama. Hlavně se nevzdávej, samice. Udělala jsi mnoho dobrého. Ještě mnoho uděláš."

"Její další zastávka je Sladké hnízdo," připomněl tiše míšenec. "Neměl bych ji zabít hned?"

"Ne!" sykla elfka tlumeně. Znovu pohladila Ekathe po hlavě. "Sama si určí svůj osud, až bude silnější a bude uvažovat jasně."

"Jaký osud," zavrtěl míšenec hlavou.

"Ani tato nekonečná válka nemůže trvat věčně," zašeptala elfka s podtónem touhy a zoufalé víry. "Pak budeme potřebovat každou dobrou duši."

Zelenooká cítila, že bolest sílila, a byla příliš unavená, aby s ní dále bojovala. Stahovala se do bezpečí své klícky. "Jména?" dokázala ještě zašeptat.

"Není moudré znát jména. Nemůžeš pak nic říct," zašeptala elfinka laskavě a zelenooká upadla do bezvědomí.

Něco se blížilo.

Taková temnota. Dost zla, aby to proniklo do její klícky a ona okamžitě zbystřila, vrátila se do reality, připravená bojovat. Pokud si pro ni temnota přišla, nedá se lacině.

Zvedla hlavu a snažila se zaostřit před sebe. Bušení v hlavě a závratě jí příliš nepomáhaly. Vrátila se do těla takřka zcela, protože pokud by se potřebovala pohnout, musela mít dobrou koordinaci. Jedna věc byla umřít. Další bylo propadnout temnotě, a podobně jako upálení, i to by ji uzavřelo určité cesty k Věčného stromu.

Snažila se vnímat okolí, svou pozici a vše kolem ní. Ale vše bylo tak strašlivě... špatně. Její vnímání, rekce jejího panikařícího těla, její duchové, také tak strašlivě vyděšení a natahující se k ní pro pomoc. A ona nemohla nic dělat. Jediné, co ji drželo příčetnou, bylo to teplo v hrudi, vzpomínka na Sara. I tak se přistihla nad myšlenkami, proč pokračovat. Neměla nic. Nebyl nic.

Uřízli jí její uši.

Ale teď cítila přicházet temnotu.

Mžourala do stínů a pak jej uviděla.

Stín mezi stíny.

Takže si pro ni temnota ještě nepřišla.

"Rewe," zachraptěla a její zmučené tělo se malinko uvolnilo. Dovolila části mysli se opět schovat v bezpečí a okamžitě ucítila, jak se uvolnilo vypětí na její duši.

Elf se pohnul a po chvíli si klekl k ní, chytil ji za bradu. Zabořil jí nos do spánku, slyšela, jak hluboce nasál její vůni... a pak cítila jeho horký jazyk, který jí olízl zmrzačené ucho.

Samec nesouhlasně mlaskl, přitáhl jí k sobě, pod sebe, ozvěna bolesti, ale Ekathe vnímala pouze jeho pulzující erekci. Šokovaně se mu podívala do očí a pak strnula jako ptáček. Náhle si uvědomovala pach krve, špíny. Pocit šílenství.

"Iš," zachraptěla a měla pocit, že se jí rozpad svět. Jakoby vše, čeho se dotkla, poskvrnil rozklad a ona to zničila, pouhou svou přítomností. Jako nemoc. Pouze fakt, že v tu chvíli měla mysl v Sarových konstrukcích, zabránil, aby se zlomila.

Rewovy oči byly kompletně černé, černé tak, jak mívají pouze temní.

"Co se stalo, Rewe, Rewe..."

Pohledem bleskla po jeho těle, viděla zbytky pout na jeho rukou. S nevyhnutelnou jistotou věděla, že ona byla to, co jejího Seveřana přehouplo přes okraj.

Obvinili ji ze zrady.

Neposlechl její rozkazy. Nejspíše bojoval, bojoval za ni, možná se pouze snažil zabít Majora. Rány na těle by něčemu podobnému odpovídaly.

Poslední kapka.

Přišel za ní. A ve stopách měl nejspíše cestu z mrtvol.

Zírala na jeho ruku. Rew si toho všiml. Pootočil zápěstí a Ekathe zírala do vytřeštěných očí Mae, tvář zkřivenou v bolesti a děsu. Pouze hlava. Elf ji pustil, se zaduněním dopadla na zem.

"Ach Rewe, co jsi to udělal?" zašeptala, když jí elf vyhrnoval špinavou a potrhanou košili, když ji tvrdě přitiskl k zemi a pak si ji vzal. Kousla se do rtu, když ucítila bolest, Rew byl hrubý, ale to nezpůsobovalo beznaděj, která se do ní vkrádala. Jejího Seveřana ovládalo šílenství. Dotýkalo se její duše. Cítila jeho tělo, nalehl na ni, jeho aura šílená, tak strašlivě špatná. Znovu se sklonil k její hlavě, olízl ucho a pak sál, sál tak silně, že se rány otevřely a on pil její krev.

Plakala do špinavé země, ne proto, co se jí dělo, ale protože Rewa zklamala. Daay, byla to její vina.

Skončil, držel ji u sebe, příliš silně, lámal jí žebra, ale odmítal ji pustit. Nos měl zabořený v jejím krku a jazykem ochutnával její kůži.

Přišel za ní. Pamatoval si ji. Jakkoliv dlouho byl padlým, temnota si ještě nenárokovala jeho duši natolik, aby si ji nepamatoval.

Elf zavrčel, její kůži poškrábaly zuby, přímo nad krkavicí, kdyby se zakousl pořádně, vytrhne ji hrdlo a ona do chvilky vykrvácí. Velmi pomalu zvedala ruce, pouta ji v průběhu divokého páření roztrhal, a dotkla se jeho tváře.

Kousl ji, varovně, ale nedbala na to.

Sklouzla mu rukou po stehně, do jeho rozkroku, a samec spokojeně zabručel, vyrazil boky proti jejímu doteku. Druhou rukou mu držela bradu, aby se jí díval do očí, ale on se po chvíli vytrhl, sklonil se k jejímu ňadru – a pak zabořil zuby do masa, kousl silně a trhl. Vykřikla, zavrčel na ni, ale žvýkal dál a zelenooká se zalykala vzlyky.

"Daay, ty prokletá děvko, jak jsi jen mohla," šeptala, když její ruka nahmatala železný nůž. Zoufale ho naposledy políbila, cítila v jeho puse chuť své krve, masa a bylo sladké, přesně, jak se tradovalo a jí se z toho zvedal žaludek a byla jí zima. Líbala jej, když mu bodla nůž do srdce.

Elf zavrčel, pevněji ji sevřel, ale útok nepřišel. Místo toho jí dále líbal a byl v tom náznak...

Ekathe sevřela jeho tvář, laskala ji. Vzpomínala na roky, kdy si kryli záda, na všechny divoké boje, na jeho temnou radost a spokojenost, na malé způsoby, kterými se o ni staral, vždy jí byl věrný a bojoval pro ni. To on ji naučil bojovat s mečem na úrovni, na které byla, on z ní z části udělal velitele, na kterého mohla být pyšná, protože on byl kurevsky složitý voják, a oproti němu všichni vypadali jako zlobiví chlapci. Byl válečník, a ona chtěla být dost dobrá, aby se mu rovnala. Milovala ho.

Sklonil se k její tváři a olizoval její slzy.

"Je mi to tak strašně líto. Měla jsem ti pomoct, ne být důvod, proč jsi nakonec podlehl," zašeptala mu do rtů. Usmál se, navzdory všemu, a v černé jeho očí se objevily stříbrné obroučky.

Líbila ho a držela, zatímco jeho tělo selhávalo.

"Dívej se pouze na Věčný strom. Jsem tu s tebou. Kilora's'Rew'se‘iegere. Držím tě. Jak dlouho budeš s temnotou bojovat a nepadneš, tak dlouho máš právo odletět ke Kareo‘jyn."

"Érše's‘Ekathe," zamumlal Rew tak slabým hlasem. Zelenooká plakala. Érše, érše bylo slovo pro vyjádření lásky. Pro každého elfa to znamenalo něco jiného, a když to šeptal Rew, cítila z toho dobrý boj, bezpečí v náručí milované samice, klid v moři šílenství a bolesti, lásku, kterou takřka zapomněl. Cítila z toho pouto, ale ne jako samce k samici, ale jako dvě duše, které se chrání. "Érše's'Ekathe. Budu čekat u Kareo‘jyn. Nesmíte padnout. Přísahejte. Cítím... jak blízko jste..."

"Ne, Rewe, nepadnu," slíbila, když našel sílu jí pohlédnout do očí. Usmál se. Obroučky v jeho očích zazářily tak jasně, že musela zavřít oči, a otevřela je, až když ucítila dotek ve vlasech. Byl slabý, a tak vzala korálek, který se snažil navléct jí do vlasů, a dala jej tam sama. Společně copánek znovu zapletli.

To jediné se její soudci z jejích vlasů neodvážili oškubat. I ti patřící nové víře byli pověrčiví. A ona si v copáncích nesla smrti stovek duší.

Dotkl se jejího obličeje a Ekathe se zachvěla, když se kolem nich rozlila něžná záře.

Kouzlil. Poprvé v životě kouzlil. A umíral.

Poručík objímala svého válečníka, který ji hlídal záda tak dlouho, jak jen byla v poli, svírala jej a v hrdle broukala píseň. Její io byl slabý, tak slabý, ale toto zvládla.

Rew zavřel oči a naslouchal, ve tváři překvapení a potěšení. Samozřejmě, že mu zpívala, tak, jak by zpívala svému druhovi, když jí umíral v náručí a sdělil jí, že ji miluje.

Když pro ni padl do temnoty, když jí ublížili.

Broukala mu, když tiše lapal po dechu, a broukala, i když jí v rukou strnul a znehybněl. Pak pronesla modlitbu za mrtvé, a když viděla jeho duši, která se spojila s jyn, a viděla jeho tělo, které se pomalu měnilo, až k nebesům odletěl hrdý orel a mířil k jihu, teprve poté nechala svůj io utichnout.

Svírala prázdnou schránku, která už neměla nic společného s jejím seržantem, lehkou skořápku, jako pozůstatek kukly, z které se vylíhl motýl. Pohltila ji zima, ale ne závan, který občas vnímali elfové, ale kompletní zima, která znamenala konec. Oči ji pálily, ale už nedokázala plakat. Opatrně se položila na bok, aby dále nedráždila rány na zádech, zabořila svůj obličej do hrudi mrtvoly, a truchlila a snažila se neprohrát svou vlastní bitvu s šílenstvím a temnotou.

O dva střípky později ji stráže svázaly a připravily na dlouhou cestu do Sladkého hnízda.

41, kapitola | Úvod | 43, kapitola