Moira | VV: 43, kapitola

43, Tři sestry

Sladké hnízdo bylo impozantní místo.

I když žít v něm bylo jako temný sen.

Prokletá brázda byla zlá magie, trávila zemi a snažila se zničit vše živé. Když se poprvé objevila, Daay sezvala dvacet tehdy nejmocnějších čarodějů. Využila jejich sílu – a ve většině i životy – a vytvořila řetězec obytných stromů. Jiných, než které přirozeně rostly. Bylo jich sedm, nad místy, jak později zjistili, odkud monstra a bestie vylézala nejvíce a v největším počtu.

Rostly z temnoty a odolávaly zlu, silné tak dlouho, dokud v nich byl alespoň jeden elf se stínem, který bojoval. Bylo to také vězení pro tři Královské dcery, připoutané k Brázdě. Šílené. Jejich tři stromy, Adaelar, Laenara a Koaeri, pojmenovány po princeznách, byly stabilní a jako jediné bezpečné pro přežívání.

Zbytek byl prolezlý temnotou stvořenou z ozvěn bolesti, únavy, strachu a zoufalství. Všechny negativní emoce byly Brázdou posilovány a důvody pro kladné emoce takřka nebyly. Postupně by to dohnalo elfy k šílenství. Zatraceně rychle. Kdyby Daay tak bezcitně neuvázala tři sestry k jejich stromům.

Ekathe seděla na jedné z nejvyšších větví Sladkého hnízda a byla unavená, tak strašlivě vyčerpaná. Tři sestry byly stabilní stromy, vždy mezi dvěma ne tak vyrovnanými, a proto se držela rovnováha. Šílenství bylo utlumené, blízkost jedné z Královských dcer pomáhala Strážcům udržet příčetnost, i když za to Tři sestry platily svou vlastní myslí. Nejjižnější strom byl blízko Kareo'jyn, takže byl z jedné strany ovlivňován Sestrou a z druhé proudil mír Věčného stromu. Ostatní stromy byly mezi Sestrami, vždy.

Ale Sladké hnízdo? To bylo zajištěné pouze z jižní strany, a na severu byl Císař. Posílali se tam kriminálníci. Umírat. Protože Sladké hnízdo bylo příliš nevyrovnané a postupně své obyvatele dohánělo k nepříčetnosti. Kdysi, na začátku, strážci možná ještě často střídali posádku. Ale když začali ztrácet příliš válečníků temnotě, přestali, a Sladké hnízdo v podstatě ponechali vlastnímu osudu. Šílencům. Nakonec, stačilo pouze, aby tam byl někdo se stínem ochotný bojovat.

Sladké hnízdo byl temný článek Strážců, nebylo úplně součást, ale spadalo do jejich jurisdikce. Byl to ale prodlužovaný rozsudek smrti.

I přes stín nejsevernějšího Strážného stromu to ale byly impozantní výtvory. Vyrůstaly z temnoty a svými kořeny držely okraje Brázdy u sebe. Nepodléhaly mlze z Prokleté brázdy a stály hrdé a silné.

Zdály se věčné.

Zelenooká byla ve Sladkém hnízdě dva měsíce. Cestu a prvních pár týdnů po příjezdu byla v bezvědomí a v deliriu. Stáhla se tak hluboko do sebe, že se popravdě někteří obávali, že se její duše ztratila v zemi. Nedokázali ji vycítit. Z části byla opravdu hluboko, ale byl v tom i Sarův výcvik. Skrývala se.

Další dva týdny byla zavřená v malé cele a byla si jistá, že na ni zapomněli.

Pak ji našel Maso. A vše šlo pro Ekathe do Brázdy.

Možná to tak bylo dobře. Ten čas pro sebe potřebovala. Vyrovnat se se situací. Zase najít sama sebe a dostat se na pevnou zem.

A Maso? Byl to sadista, zkurvysyn nejvyššího řádu. Ale Ekathe byla tvrdohlavá samice a nikdo ji nikdy nedokázal zcela zlomit. Rozhodně ne ubožák, který si o sobě pomýleně myslel, že byl bůh. Když byl ve skutečnosti zlomený samec, kterému příčetnost užírala temnota Brázdy.

Nastavila tvář nebi a Srdci. Toužila po slunci, ale to nebylo nikde v dohledu. I vzduch nad Brázdou byl zkažený, ale atmosféra Sladkého hnízda mimo Strážný strom nebyla tak opresivní.

Ne že by Ekathe začala bláznit. Na to byla moc silná.

A také, její Mistr se o to postaral.

Ten bastard Sar.

Zvěd, který věděl, co ji čeká.

Mimoděk si promnula místo nad hrudní kostí. Sar do ní něco vložil. Něco, co ji hřálo zevnitř, když uřízli její uši a zmrzačili její spojení jak s tělem, tak se svou duší a duchy, dokonce i pouto s rodinou a zemí. Zvěd jí daroval věc, která se o ni postarala. Když se Ekathe rozpadala, podepřelo ji to zevnitř. Jako by v sobě měla kostru, nebo spíše nádobu, která držela tvar, kterým elfka měla být. Kdykoli se doopravdy odvážila sáhnout na své uši, na jejich absenci, cítila tam stočenou Sarovu esenci, která ji držela stabilní.

To nebylo vše.

Ve střípcích se jí zjevovaly lekce. Tak, jako si ji zvěd často našel večer, kdy ji vedl do hlubin lesů, kdy ji cvičil jak fyzicky, tak mentálně, i teď za hluboké noci našla svou mysl v podivném stavu a skoro slyšela hlas svého Mistra, když našeptával instrukce. Ekathe je mohla, nebo nemusela, následovat. Pokud ne, opakovaly se, i když ne s takovou intenzitou. Věděla, že by po pár letech vymizely. Ale to si nemohla dovolit. Protože cviky, které jí zvěd ukazoval, záhadně napomáhaly elfům, kteří byli zranění ztráto svých uší. Příhodně.

Elfka věděla, že Sar nějakým způsobem věděl, co ji čeká. A i když tomu nakonec nedokázal zabránit, dal jí něco, díky čemuž bude moct bojovat.

Tolik otázek. Žádné odpovědi, a krev svého Mistra měla na rukou nakonec ona sama. Odpovědi si ani nezasloužila.

Uslyšela zvuk a celá se napjala, jakákoliv společnost ve Sladkém hnízdu znamenala nebezpečí, tvrdou cestou se to naučila. V krátkém momentu slabosti jí mysl sklouzla k minulým týdnům, přestože ji rozkazy Sara ostře napomenuly, že si to nesmí dovolit. Na chvíli ochrnula strachem a bolestí, které z těch vzpomínek přímo odkapávaly.

Jizvy na zádech, samozřejmě, že si své rán nemohla pořádně ošetřit a zůstaly jí, pulzovaly a připomínaly se. Konečky uší ji pálily, její duše se vzpouzela nespravedlností, která se jí stala, a poslední zrada její rodiny ji drásala na kusy. Věděla, že by se v tom všem mohla utopit. Donutila se mentálně udělat krok zpět, svázat své emoce, odsunout je, aby je mohla zkoumat a zpracovat později, až to nebude tak... ohromující.

"Vojíne, hledali jsme vás," odvětil hrubý hlas poručíka Kawiela. Byl to vysoký elf, štíhlý s tělem z provazců svalů a jizev. Jedna se mu táhla kolem hrdla a permanentně mu poškodila hlas. Byl to děsivý elf, jeden z nejbrutálněji zjizvených v celém Sladkém hnízdu, se svým jedním okem a ránou, která mu levý koutek úst protáhla do trvalého šklebu. Nenapomáhalo tomu ani, že ho nejspíše zašívalo jednoruké prase. Vedle toho i potrhané pravé ucho takřka vypadalo normálně. Zvláštní, že ze všech hovad ve Hnízdě byl Kawiel jediný, s kým by si dovolila spát ve společných prostorách jen relativně lehce ozbrojená.

"Neschovávám se. Nemám žádné rozkazy, a tak je ani neporušuji. Nedostala jsem se do žádných problémů."

"Nikdo vás neviděl tři dny." Kawiel si ji prohlédl, jeho chladné, hnědé oko bezvýrazné.

Jak mě pak našel on? Napadlo ji. Chtěla to vědět, aby se pak mohla svým chybám vyvarovat.

"Bylo mi nařízeno, cituji: "Zkurveně dostaň tu svou zasranou prdel pryč, jinak ji začnu užívat a ostatní si kurva taky budou moct zašukat.". Rozhodla jsem se, že bude prozíravé se neukazovat a počkat, až se atmosféra zklidní."

"Nemyslím si, vojíne, že seržant Log myslel rozkaz takto," odtušil Kawiel bezvýrazně.

Elfka si byla zatraceně jistá, že to tak nemyslel. Čekal ji ve svém pokoji, nahou a s nohama od sebe. "Má hlídka začíná až se zítřejší půlnocí. Nebyl vyhlášen poplach, jelikož se boje nikdy nevyhrotily do bodu, kdy by byly posily potřeba." Ekathe pohlédla směrem dolů, k Brázdě, a jako vždy jí po zádech přeběhl mráz, vidět mezi stromy líně se převalující temnou mlhu. Odvrátila se.

"Vojíne, musíte se naučit, jak zde žít. Je to teď váš život."

"Pokud se dole ukážu jindy než mimo boj, dlouho nepřežiji."

"Dost," nakázal Kawiel chladně. "Jste očekávána za dvě hodiny v kuchyni, vaše směna."

"Protože tak potřebuji socializovat?" Elfka se musela ovládat, aby to na svého nadřízeného nezasyčela.

"Rozkazy." Zjizvený elf se odvrátil, a tak neviděl, jak zbledla. Jediný, kdo měl vyšší postavení než Kawiel, byl Maso. Pokud jí ten zkurvysyn nařídil práci v kuchyni, bude tam na ni čekat.

Ucítila zimu a chtělo se jí plakat. Žadonit jejího společníka o pomoc, ochranu. Chtěla utéct.

Ale ze Sladkého hnízda se neutíkalo. Jediný východ strážili, skrze Brázdu byla cesta sebevražda. Pokud by to nestačilo, nejvýše postavený voják v Hnízdě měl částečnou kontrolu nad Strážným stromem. I kdyby nějak porazila stráže nebo vymyslela, jak se dostat přes propast, Maso, jako nejvýše postavený, by to okamžitě věděl. Nestihla by utéct.

A co se týkalo boje, ještě nebyla natolik důvěryhodná, aby ji při něm pustili z očí. Nikdy nebude, nenechají si utéct samici, jedinou, kterou kdy v Hnízdě měli. Navíc ve Sladkém hnízdě nikdy nebyla posádka větší než tucet elfů. Těžko ztratit jednoho z bojovníků v tak malém počtu.

 "Běžte, vojíne." Kawiel se bez ohlédnutí vrátil dovnitř.

Ekathe vždy věřila v Daay. Každý den zdravila zemi, každý měsíc se modlila v killores, každý rok uctívala Bohyni, buď na svátky nebo kdykoliv se naskytla příležitost. Noerae v ní věřil, a zelenooká šla v jeho stopách. Matka všech byla krutá bohyně, ale jistým zvráceným způsobem vždy vracela, co si brala. A pokud se nestarala o jednotlivce, elfové jako rasa byli její děti a na jejich přežití si dávala pozor.

Zelenooké místo rodiny zela v hrudi prázdnota, celé její vnímání bylo vychýlené kvůli ztracenému spojení se zemí, které si ani neuvědomovala. Byla tak vykořeněná, bolavá, stále zraněná a krvácející. Byla v bezvýchodné situaci a nemohla ani bojovat nazpět.

Nebyl to její nápad, ne z počátku, ale Sar, nebo jeho vzpomínka, ji donutil se na něco umknout a zuřivě bojovat. Nevěděla kdy přesně, ale jednoho dne ji Kawiel opět vyhledal a vyrušil ji z její modlitby k Daay. Modlitby, která musela trvat takřka celý den, jelikož začala se západem slunce, a ono opět zapadalo, ale bylo výše než při začátku.

Vážně na poručíka pohlédla a nadechla se, poprvé po dni se nadechla a v hrdle ji vibroval její io. Trošku ji potěšilo, že se její Hlas po půl roce u Brázdy tak zlepšil.

"Boj. Za hodinu. Připravte se, vojíne." Kawiel ji chvíli sledoval se stíny v očích, poté odešel. Nikdy se s ní nesnažil spřátelit, nikdy ji nemučil ani se nezúčastnil skupinového znásilnění, když byla příliš slabá bojovat nebo když ji zachytili nepřipravenou a jich bylo příliš moc, nebo byla cena příliš vysoká. Ale všimla si, obzvláště když se modlila k Daay nebo praktikovala Sarovy fyzické cviky, že se často zastavil nedaleko, sedl si, zavřel oči a odpočíval. Nebyla jistá proč, ale měla podezření, že zjizvený elf vyhledával pocit z její duše. Mír, kterého dosáhla, když se naprosto odpoutala od momentu a hledala rovnováhu ve věčnosti.

Zdálo se to směšné, že dokázala ve Sladkém hnízdě najít mír, ale bylo to tak. Její život se skládal z modliteb, cviků, bojů a temných okamžiků, kdy si ji zavolal Maso.

Byla znásilňována. Ale její tělo a mysl si po čase dokázaly uvyknout na neurvalé doteky samců, kteří nakonec chtěli jen chvilku uvolnění, utéct od šílenství, které se po nich natahovalo. Sladké hnízdo se jim dostávalo pod kůži a sex s ní jim trochu ulehčoval. Elfka se dokonce snažila jim pomoct, na začátku, ale Maso to z ní velmi rychle vybil.

Maso. Ostatní samci byli zvířata. Kapitán Ridil, známý jako Maso, byl monstrum. Brázda se mu zažrala do krve a on se vyžíval ve svém šílenství. Nikoho nezajímalo, že jim velel nepříčetný samec, jakkoliv dlouho se skrze Sladké hnízdo nedostalo příliš mnoho příšer.

Byl příliš silný, aby ho kdokoliv porazil. Ani ona to nedokázala, a mnohokrát s ním na začátku bojovala. Ale tehdy byla slabá ze svých ran, a poté, když se uzdravila, Maso už věděl, jaké páky použít, aby ji ovládal. Věděl o ní mnoho, příliš, a ona si nemohla dovolit ho neposlechnout. Naučila se svou lekci, když ji zlomyslně hodil do pokoje tělo, tělo elfa, a ona se podívala do tváře zkřivené děsem a bolestí. Do tváře Eggeho.

Málem tehdy zešílela, takřka ji zabil, když na něj zaútočila, a trvalo týdny, než byla natolik příčetná, aby ji opět pustili z pokoje. Nepomáhal fakt, že ji tak často navštěvoval Maso a užíval si její tresty. Jen Kawiel zabránil tomu nejhoršímu, ač to možná nebylo to nejlepší pro ni.

Kdyby jen toho zmrda dokázala zabít. Ale byl stále obklopený svými poskoky, a když byl sám, už ji měl natolik zraněnou, že ho nedokázala porazit. A jak se snažila.

Byla velmi dobrá válečnice. Její Mistr z ní vytrénoval bojovníka, kterému se rovnalo málo elfů, Sarův výcvik z ní dělal zákeřného protivníka. Ale to jí bylo k ničemu, když měla záda rozmrskaná neustálými tresty, když ji Maso mrzačil, lámal jednu kost po druhé, když ji pak dorážely boje s monstry z Brázdy, které by ji obvykle ani nepocuchaly vlasy, ale zraněná jak byla? Stěží přežívala.

Byly to temné dny pro žití a ona spirálovitě klesala ke dnu, navzdory všemu, co jí Sar vložil do mysli. Jedna věc po druhé, zarývalo se jí to do duše. Bez jakékoliv podpory, nikdo jí už ani neodpovídal na dopisy, nikdo neuznával, že stále ještě žila. Padala čím dál rychleji. Pochybovala, že stále ještě byla elfka, protože bylo neslýchané, aby někdo jejího druhu něco takového přežil.

Směšné, že po pouhém půl roce byla jednou z nejstarších obyvatel Hnízda. S Logem, s Kawielem, s Masem a jeho třemi surovci, Dakem, Tounem a Porwem.

Ani jeden z nich podle ní nebyl příčetný. Ale to ostatně nebyla ani ona sama, hádala.

Občas jim chodili noví elfové. Častěji však byli v celém Strážném stromu jen oni, jen oni bojovali každodenní bitvy a jen oni měli za společnost ty ostatní. A Ekathe byla jejich hračka.

Ležela na břiše, nemohla se hýbat, a on byl za ní, ryl prsty do ran po biči, a pak strhával obvazy a rány olizoval

"Sladká, tak sladká..." smál se Maso a Ekathe se snažila odpoutat od těla, snažila se nebýt přítomná, ale každý dotek toho zvráceného samce ji volal zpět a její instinkty křičely, ať bojuje.

Pak ostrá bolest a zelenooká šokovaně vykřikla, její mysl v první chvíli ani nechtěla věřit, že Maso udělal, co udělal. Na okamžik jí pustil vlasy a ona se otočila...

Obličej měl od krve, její krve... a žvýkal. Rudé. Maso.

Její maso.

Začala vřískat, trhat sebou, hlas zvyklý hulákat příkazy se nesl daleko, a ona řvala z plných plic, v děsu, který nikdy nezažila. Věděla, že byl kapitán šílený, ale ne že jedl elfské maso! Za to i Daay trestala věčnými muky a žádný z elfů nebyl tak troufalý, aby si zahrával s Matkou všech.

Elf, který okusil maso své rasy, už překročil poslední hranici.

Do místnosti vtrhl Kawiel, zhodnotil situaci a hodil Ekathe z háčku klíče, pak zezadu znehybnil kapitána. Elfka se škrábala na nohy, nešikovně, zkroucená bolestí a trhla sebou, když viděla ve dveřích poskoky Masa. Příliš jí na tom ale nezáleželo. Oni ji zneužijí a ublíží jí.

Ta zrůda ji chtěla pozřít.

"Pusť mě, Kawieli." Bylo šílené a dohánělo ji k nepříčetnosti, jak dokázal znít Maso tak klidně a racionálně. Děsilo ji to nejvíce.

"Běž," sykl na ni poručík znova, jediný, který zvládl kapitána držet na uzdě. "Běž!" zařval, když spadla a na chvíli pouze lapala po dechu, paralyzována bolestí z příliš mnoha zranění. Z většiny byla odpoutaná od bolesti těla, ale pak necítila vůbec a ona potřebovala smyslové vjemy, aby se dostala pryč.

Za vlasy ji popadla ruka, možná Dak, možná Porw. Každopádně ji táhli pryč a uvědomila si, že své tělo dokázala ovládat, ale se zlomenýma nohama se nemohla pohybovat a každá rána ji mrvila vnímání a ona se potápěla do moře bolesti rychleji, než ho zvládala odbourávat.

Nakonec křičela, křičela a křičela a ani nechtěla přestat, protože její vůle vtesaná do kamene selhala a ona propadla všemu zvěrstvu, které si tak dlouho držela od těla.

Litovala, že ji vyléčili.

Před měsícem ji Maso nakonec zranil tak, že ji zlomil. Stačilo ještě chvíli. Den, možná dva a prohrála by. Stala by se temnou. Byla tak blízko.

Z Koaeri ale byla zavolána léčitelka. Ta sebou přivedla kněžku.

Vyléčily ji.

Pak ji tam nechaly.

Ekathe už nedoufala. Už před měsíci se vzdala naděje, že si pro ni přijdou Strážci a stane se jednou z nich, bude hlídkovat podél Brázdy. Vzdala se naděje, že ve Sladkém hnízdě najde spojence. I když někoho našla, aura Strážného stromu ho do několika týdnů dohnala k šílenství.

Jediný, kdo se o ni staral, byl Kawiel. A to pouze, pokud zašel Maso příliš daleko. Z nějakého důvodu chtěl, aby přežila, a tak jí nutil jídlo, na které upřímně zapomínala, a i bez toho by raději vyhladověla k smrti. Staral se o její rány poté, co kněžka a léčitelka odešly, když byla raněna jak Masem, tak boji s Prokletou brázdou. Nemyslela si, že to bylo kvůli ní, neměla z něj ten pocit. Možná proto, že mu kryla záda v boji? Možná pro pocit z její duše?

Zabila by se, kdyby Maso nepřísahal, že pak osobně povraždí všechny, o které se kdy starala. Takto musela přijít na způsob, jak zabít nejdříve jeho, a ten hajzl byl příliš těžký oříšek. Byl nepříčetný. Ale byl kurevsky chytrý, a i ve svých nejhorších dnech by intelektuálně dokázal běhat kolečka kolem její mysli a ona mohla jen frustrovaně sledovat. Jakékoliv pokusy jí překazil, totálně ji odstřihl od vnějšího světa, takže nemohla ani požádat o pomoc ostatní, natož je varovat. Měl ji v hrsti.

Miloval, co jí způsoboval.

Měla podezření, že cokoliv jeho duch mysli původně byl, teď to bylo právě zoufalství nebo bezmoc. V elfské kultuře existovaly temné ctnosti, kdysi i duchové jako nenávist nebo hněv měly své postavení v hierarchii duchů, a velmi vysoko. Ale takoví elfové měli druhého ducha, který temnou ctnost částečně vyvažoval. Zcela jistě nepropadali svým duchům natolik, aby aktivně vyhledávali určité podněty. A způsobovat je... vždy záleželo na okolnostech. Ale být to jinak, kdyby nebyla válka a Brázda, Maso by už dávno utratili. Nemocný bastard. Ještě ne temný, ale velmi blízko.

Log Hlasem varoval před vzdouvající se mlhou v Brázdě. Bude boj. Jelikož pomřeli elfové, kteří před pár týdny nastoupili, bude muset jít, i když to znamenalo vystavit se kapitánovi a vědět, že si ji pak zavolá.

Objala se a na chvíli snila, že realita byla pouze noční můra a snění realitou. Pak potřásla hlavou, zvedla se a zachmuřeně kráčela zpět do Strážného stromu.

Všichni do jednoho na stezkách byli zmetci, ve Sladkém hnízdě o to více, ale na bojišti se ohánět uměli. Museli. Jinak by zemřeli, a vůbec ne dobře.

Elfka se odrazila od jedné z větví Strážného stromu, monstra je zahnala daleko do jejich teritoria, a vyskočila. Jen nedávno srostlá pravá noha povážlivě zabolela, ale samice to ignorovala. Vypůjčeným kopím namířila pod sebe a pak nechala sílu odrazu a svou váhu, aby udělaly práci za ni. Monstrum ji vidělo, ale bylo příliš těžkopádné, aby se jí vyhnulo. Naneštěstí se dokázalo otočit dost, aby skrylo škvíru mezi šupinami, na kterou mířila, a tak se kopí při nárazu zlomilo. Tvrdě ji stačilo udeřit do břicha, než odpor povolil, ale pouze zabručela. Odrazila se od pracky, která po ní máchla, a kotoulem ztlumila dopad na zem. Okamžitě byla na nohou a po cestě sebrala meč, který měl jeden z padlých elfů u sebe.

Dokázala odběhnout dost daleko, aby popadla dech a zhodnotila situaci. Naštěstí byl tenhle parchant jeden z posledních a žádné další překvapení ji za zády nečekalo. Elfka odtancovala od agresivně se plazících trhlin, které následovaly své mazlíčky ke Strážnému stromu, a krátce zaútočila na šupinaté monstrum, popravdě pouze, aby získala čas. Zvažovala pravděpodobnost, že ji Kawiel uvidí a přiběhne na pomoc, ale příliš nedoufala.

Několika agresivními útoky zahnala monstrum blíže k jedné z trhlin. Věděla, že ho nedokáže zabít, byla unavená a zraněná, také měla výstroj k ničemu. Kdyby dokázala šupinatce dostat do Brázdy, už by se postarala, aby tam zůstal, než by jí přišla pomoc.

Ekathe zaklela a rozmáchla se mečem do bloku, když se monstrum nečekaně hbitě pohnulo a ohnalo se po ní jako její předloktí dlouhými drápy. Zapomněla ale na slabou nohu, a když se o ní zapřela, ta povolila a znovu se zlomila. Vykřikla a odkutálela se, avšak ne dříve, než ji chytly drápy šupinatce. Klela a nadávala, z části bolestí, z část strachem, protože kdyby byla příliš zraněná se bránit a utíkat, bude ji mít Maso.

Boje, to byly chvilky svobody, kdy Ekathe mohla předstírat. Ale vždy byli příliš krátké nebo příliš nebezpečné. Milovala boj, a byla v něm dobrá. Ale každý měl svou hranici a ona nejedla dost a necvičila dost a popravdě ani neměla dost velkou vůli žít.

Co to vypovídalo o Sladkém hnízdě, když jeden raději tančil s monstry? A co to o Hnízdě prozrazovalo, když se elfka bála více svého kapitána, než příšer z temnot? Ekathe pomyslela na svá zjizvená záda. To pro ni Sladké hnízdo bylo. Jizvy, které se nehojí, nezhojí se nikdy správně.

Uhla, ale znovu příliš pomalu, zrychloval šupinatec, nebo zpomalovala ona? Už nevěděla, viděla jen, jak ji drápy monstra nabraly na břiše a rána byla dost hluboká, aby viděla své vnitřnosti, ale ne natolik rozsáhlá, aby je vyklopila na zem. Nějak se dokázala vyhnout, než to mohlo začít být opravdu ošklivé.

Škoda, štěstí, už si nebyla jistá.

Chvíli skákala jako dementní ovce tam a zpátky, možná se tu a tam bránila, a když viděla přijít ostatní, na místě se složila a přála si, aby si ji temnota vzala rychle a milosrdně.

Místo ní ale přišel Maso a triumfálně se usmíval. A elfka věděla, že ostatní držel zpět schválně.

V jakémsi záchvatu nepříčetnosti mu věnovala sprostý posunek a pak s potěšeným překvapením propadla do bezvědomí, když ji začal bít a její tělo usnulo.

Maso řval.

Ekathe to slyšela i vysoko ve větvích Strážného stromu. Byla zima, její druhá na stezkách, svět pokrýval sníh, kterým se jako černá jizva klikatila Brázda. Sníh nikdy nepadal dovnitř, ale ani Prokletá brázda se nijak nerozšiřovala nebo nehýbala, jak měla obvykle ve zvyku. Zima sebou přinesla divokou magii a ta takřka úplně negovala cokoliv, co Brázda byla. Ani monstra nelezla ven, jen vzácně jedno nebo dvě, kvůli kterým držela hlídku. Dobrovolně se nabídla, protože venku mrzlo a nikdo jiný nechtěl. Bylo to nebezpečné, mohla by kdykoliv upadnout do hibernace a byla by nahraná, dokud by se s teplejším počasím nevzbudila. S jejím štěstím by cestou spadla do Brázdy.

Ale elfka se cítila bezpečněji venku. S tím, co si její ubohé maso prožilo za poslední rok a půl se ukrutná zima nezdála být tak zlá. Nejhorší metlou elfů byla bolest. Jejich těla byla citlivá na hranu neuvěřitelného, jejich specialitou byli jemné, sofistikované doteky. Mistr ji naučil, jak bolest zvládat, válka ji utužila a Maso, ten ji popravdě přivedl na hranu příčetnosti a zpět tolikrát, že si nebyla jistá, zda ještě stále měla stejnou úroveň citlivosti jako ostatní elfové, nebo zda se její tělo konečně chytlo a mnoho ze své zranitelnosti nechalo zmizet na úkor odolnosti a síly. Bojovat oproti tomu se zimou a instinkty, to se zdálo o dost lehčí. Ne lehké, ale jednodušší. A Sar ji zanechal plno užitečných cvičení, pro které absolutní zimu potřebovala.

Další řev a počátky bolestivých výkřiků zevnitř. Ekathe netušila proč a bylo jí to upřímně jedno. Trochu starosti měla o Kawiela, ale ten se o sebe uměl starat. V deníku strážného stromu, který byl nepochopitelně přístupný ve společenské síni, se dočetla, že byl s Masem velmi, velmi dlouho.

Od svých šesti let. Kdy přišli do Hnízda. Před více než šedesáti lety.

Cokoliv si o poručíkovi elfka myslela, jak ho soudila, to se náhle změnilo ve světe té děsivé informace. Kawiel byl jediný, který dokázal kapitána krotit. Několikrát viděla, když ji poručík zachraňoval z Masovi něžné péče, jak zjizvený elf svíral jejich nadřízeného, jeho ruka klouzala po jeho břiše, jeho nehty zanechávaly rudou stopu a mířily do jeho kalhot. Kurvil se, pro ni, pro sebe, kdo věděl? Byla mu vděčná a plakala by pro něj, kdyby nevěděla, že by ji za to zmlátil sám.

Seděla ve větvích Sladkého hnízda a spokojně si tam hověla.

V zimě bylo ve vzduchu tolik magie, čisté magie z jihu, potlačovalo to auru Prokleté brázdy a elfka se cítila takřka... šťastná. Minimálně si její tělo po roce opět ulevilo od neustálého nátlaku šílené aury, která jí nahlodávala mysl. Měla pocit, jako by se mohla nadechnout, alespoň trochu lehčeji. Zima bylo její oblíbené období.

Ekathe uvažovala, jak bylo možné, že Kawiel dokázal zůstávat docela příčetný, když ostatní elfové kapali po několika týdnech, ti lepší měsících. Sama se sice dokázala protlouct dvěma roky, ale i na ní si to už vybíralo daň. Pochybovala, že se kolem bude pohybovat za další dva. A Kawiel už v té noční můře strávil šedesát let.

Log představoval zvláštní případ. Elfka si upřímně myslela, že byl příliš blbý na to, aby propadl temnotě. S tvrdohlavostí a stupiditou se protloukal den po dni a na nic jiného se neohlížel. Zelenooká se občas divila, že ho Maso nezabil.

Toun, Dak a Porw byli dávno zlomení. Byla to zvířata, která se řídila svými instinkty a touhou po krvi, smrti a sexu. V tom pořadí, a sex přidala jen proto, že se nedávno objevila ona. Ti tři samci už byli tak daleko, že ani elfy nebyli. Ekathe by vsadila své boty, že neměli své duchy, jejich duše byla zakrnělá a pokřivená a jejich mysli jednoduché a prosté. To rozpoznala z nekomplikované řeči, když už někdy promluvili. Nikdy je neviděla užít magii a za ty dva roky si všimla, že zestárli. Ne příliš očividně, ne tak rychle jako lidé za podobných podmínek, ale rozhodně si na nich čas na stezkách vybíral svou daň. Elfka hádala, že ti tři už dávno zešíleli, ale tou dobou už byli tak zdegenerovaní, že se ani nemohli stát temnými. Taky dobře.

A pak tu byl Maso, který byl totálně nepříčetný a nebezpečný a tancoval na hraně temnoty. Ironií osudu měla dojem, že mu bolest, smrt a všechno to zoufalství posilovalo jeho ducha a pomáhalo, aby nepropadl temnotě.

Ti čtyři už nebyli elfové, ne způsobem, který se počítal. Ale Kawiel? Jak ten bojoval s Brázdou?

Možná už se na ni podepisovalo šílenství, ale když jednou cvičila soustavu cviků, které ji Sar zanechal, otočila se ke zjizvenému elfovi a prostě se zeptala.

Kawiel strnul a po dlouhé chvíli otevřel oči a pohlédl na ni. Chlad v jeho pohledu by ji před válkou donutil k útěku a slzám, kdyby byla v obzvláště citlivé náladě. I v době na frontách by ji donutil couvnout. Ale v Hnízdě? Byla příliš otupělá, aby se bála.

"Nemáte už žádný pud sebezáchovy, vojíne?" zeptal se Kawiel bezvýrazně.

"To bych se už dávno zabila, pane."

Kawiel zamrkal, ale pak pokroutil hlavou. Pak si odfrkl a znělo to pobaveně, i když se to z jeho tváře rozhodně vyčíst nedalo. Znovu se opřel o kmen Strážného stromu, zelenooká stále skákala mezi různými větvemi koruny Hnízda a pokračovala ve cvicích.

Elfka se ohlédla a zamračila. "Prosím?"

"Kapitán Ridil. Ten mě drží příčetným."

Jak moc ji ta odpověď vyvedla z míry, značil fakt, že se zarazila ve svých cvičeních. To jediné ji drželo příčetnou, byla to soustava cviků propojená s mentálním cvičením, které ji odpoutaly od těla a ona nevnímala bolest a jiné emoce a vjemy tak ostře. I její mysl byla otupělá a ne tak jasná. V podstatě se mrzačila, jak citově tak myšlenkově, ale jinak to nešlo. Bude muset s hakánes'ý'feošres, s Tancem kamenných větví, jak to nazvala, začít od začátku, protože bez odpoutanosti by den v Hnízdě nepřežila... alespoň ne ve stavu, který by pak nemusela dlouho napravovat.

"Obávám se, že nerozumím, pane."

Kawiel dlouho mlčel, Ekathe začala znovu cvičit a byla v dobré půlce, když znovu promluvil: "Jsem Ridilův. Naše pouto sahá daleko za pouhé maso. Kapitán ze mě snímá stín Brázdy. Stále na mě působí. Ale šílenství, které si mě mělo nárokovat, to se mi vyhýbá. Pochybné, zda je to požehnání, nebo prokletí."

Zelenooká po těch slovech mlčela a dále cvičila, s myslí plnou zmatku a nejistoty. O to déle jí pak trvalo Tanec dokončit.

Bylo to ke konci druhého roku.

Ekathe ztratila mnoho ze sebe sama, ale stále byla bytostí, které se mohla podívat do očí s čistým svědomím. Stále byla věrná tomu, co z ní dělalo osobnost, kterou se rozhodla být. Nebo v to alespoň doufala. Proto nemohla stát bokem, když byl do Sladkého hnízda poslán slabý elf, mladý, příliš mladý a nevinný. Rozpoutalo to hádku, kterou ani Kawiel nedokázal uklidnit, a Maso ji pak táhl hluboko, hluboko ke kořenům Hnízda, kde temnota takřka prosakovala dovnitř. Zuřila a bránila se, ale Maso čerpal sílu Strážného stromu a lehce ji porazil, a navrch zranil, aby nemohla bojovat efektivně.

Přivázal ji v mučírně ke křeslu. Poslal všechny pryč, zamkl je uvnitř, jen oni dva, on nepříčetný, ona bezmocná a slabá.

A pak ji řezal železem a pálil ohněm. Dlouho si hrál, nutil její mysl být v přítomnosti, nedovolil ji stáhnout se do svého nitra, vždy dokázal udělat něco, co ji přitáhlo zpátky. Bylo to jako nějaký jeho zatracený dar.

Bodl ji do břicha. Otevřel ji. Ječela a křičela a vřískala, řvala o pomoc, ale nikdo nepřicházel, když ji kuchal zaživa a pobaveně jedl kousky, které odřezával.

Vyřízl jí dělohu a nechal ji otevřenou, zatímco odcházel, se svým pokladem, který, jak jí laskavě sdělil, budou ten večer jíst všichni ve Hnízdě. A tomu mladému to narve do krku.

Nebyla si jistá, zda omdlela, nebo ne, zda se přiblížila temnotě, nebo byla příliš otupělá, aby se do toho stavu dostala, nebo zda už dávno padla.

Věděla jen, že byl náhle Maso zpátky, tentokrát se svou válečnou sekerou. Hrubě ji popadl za vlasy a pak políbil. A ona ho nechala, příliš otupělá se bránit. "Pozdravy od našeho Hrdiny," uchechtl se. Upravil jí levou ruku a napřáhl se.

Ekathe byla okamžitě znova příčetná, vědomá si svého těla, nebo spíše absence, ječela, křičela, dokonce se pomočila.

Sar se snažil. Připravoval ji. Život ji učil. Ale nic ji nemohlo připravit na naprostou bezmoc a bolest a temnotu.

Její ruka visela jen na pár svalech a kůži, když se k Masovi dostal Kawielův hlas. Řval o útoku.

Kapitán znechuceně, celý od její krve, kterou tak miloval, odešel. Ekathe stále ječela, zděšeně, protože ji tam nechal, samotnou a ve tmě. Nikdy ji nenechával ve tmě, ale tentokrát při odchodu zlomyslně uhasil pochodeň, a v temnotě se rozpínal chlad a zlo Brázdy.

Modlila se ke komukoliv, kdo poslouchal. Daay, Jiný, jakýkoliv Duch, který byl poblíž. Modlila se pro smrt. Pro úlevu. Konec a klid. Plakala a nikdo po dlouhou, dlouhou dobu neodpovídal.

ĺlška se strašila šílenými a temnými. Dospělí zase pokřivenými mláďaty. Pamatovala si, že tu myšlenku zkoumala, kdysi dávno, ve Škole. Nedokonalá ílška, která byla zabita nebo opuštěna rodiči a které si k sobě brala Daay. Vzpomněla si na to, v temnotě, když se v tichosti cely ozvaly šouravé krůčky a dětský smích.

Ekathe vzlykla.

Doteky, sahaly jí na břicho, do těla, smály se a šeptaly, že ví, co chce. Bolest a zvířecí strach, trhala sebou v železných okovech, ječela, ale i přesto slyšela dětský smích.

Málem se v té tmě zbláznila.

Proto nikdy nebylo moudré dožadovat se něčeho temné bohyně.

Někdy se mstila. Někdy, ze zvrácené lásky, darovala. A někdy nebylo jasné, zda to bylo to první, nebo to druhé.

Opět ve tmě, sama. Byla vyléčená, pokřivená mláďata svými doteky, skrze bolest, vzala její zranění. Tolik věděla. Zda byla vyléčená, nebo ji jen zavřela, to si jistá nebyla. Nedokázala donutit se o to zajímat. I kdyby byla neplodná, nebyla si jistá, zda by to nebylo dobře. Přivést ílško do takového světa? Nikdy by ho nedokázala ochránit.

V temnotě, sama, vystrašená.

Byla na hraně šílenství, kolem ní se stáčela mlha Brázdy, a tehdy přišel Jiný. Zvláštní, že ihned věděla, že to byl on. Ale měla v mysli hlubinu země, tu prázdnotu a ten neuvěřitelný tlak. A takovou lítost. A strach.

Fragmenty, které se do té doby takřka vytratily, opět ožily, zběsile létaly po místnosti, tančily, radovaly se, jako psi při příchodu pána. Nejspíše to bylo i dost přesné.

Neuvědomila si kdy přesně, ale v jednu chvíli náhle nebyla tak vystrašená a pak si uvědomila, že pečeť, kterou ji daroval Kalous, v ní pulzuje. Také byla zabalena do moci, která ji chránila. Podobně jako Sar opatroval její schránku, moc se jí rozlila tělem, pomáhala jí udržet se celistvou, chránila její křehkou příčetnost a pomohla jí vypořádat se se vším, s čím bojovala.

Okovy se se cvaknutím rozevřely a ona byla volná.

Moc se stočila kolem jejího levého pahýlu, teplo, až horko, příliš, a pak bolest, ale nakonec opět cítila svou ruku, prsty, pohnula jimi a plakala a kolébala si levou ruku na hrudi. Bylo to absurdní, ale v tu chvíli měla na mysli pouze, že jednoruký bojovník je ve válce takřka k ničemu a ona už nic jiného neměla. Potřebovala svou ruku. Bez ní byla nic.

"Bohové, bohové, šílení a temní, qi'yšeš‘da'qi'ub'qi,"

Opět ji zalilo teplo, jako by ji pohladilo po hlavě.

Moc Jiného lehce ponoukla střípek, který v ní zanechal Sar, a on náhle zkrystalizoval. Jiný probuzenou moc nechal zamířit k jejím chybějícím uším, ale směroval ji i do její levé ruky, až se teplo stočilo kolem ní a...

"Co je to?" zachraptěla Ekathe a nejistě sledovala meč, který se jí objevil v ruce.

Snažila vzpomenout, křišťálový meč jí připomínal Věčný strom, a to jí připomínalo...

Nemohla se soustředit. Její pohled připoutala mlha Brázdy. Stáčela se kolem meče, který lehce zářil nazelenalým světlem, společně s fragmenty se zvedala v malých vlnách, někdy se jí dotkla a byla teplá, někdy mrazila na kost, a opět nebyla pouze temná, ale bylo v n tolik barev...

Síla Jiného ji opět objala a elfka byla příliš slabá, aby se bránila. Stočila se do klubíčka, jakmile pustila meč, ten zmizel a síla se jí navrátila do levé ruky. Opět si ji přitiskla na hruď a pevněji se schoulila, aby byla co nejmenší.

Chci jen spravedlnost, ílško. Další dotek síly, samice cítila, jak se něco v ní přeskupuje, a pak zalapala po dechu, když náhle cítila spojení s Kath, se Srdcem a Přírodou, a s Kah, se zemí samotnou. Když cítila magii kolem sebe, a zároveň všude cítila vliv Prokleté brázdy. Lapala po dechu a síla Jiného ji stiskla, ne výhružně, spíše v uklidnění.

Jiný ji nemusel nic říkat, její tělo, tak vyhladovělé po záměrném doteku, už se samo natáhlo a elfka se slzami v očích korigovala síly, které jí procházely. "Cítím magii," zašeptala zlomeně.

Tvůj iegere'jes, rodinný strážce, nebyl přivolán zpět. Nemohl vykonávat své povinnosti a spojit vás zpět s vaší zemí. Jiný zněl lítostivě a zvláštně unaveně. Ale takový malý duch nedokáže více než bůh.

"Takže jste bůh?"

"Spravedlnost? Chceš pouze spravedlnost?"

Přijde chvíle, kdy mi svůj dluh splatíš, mladá elfko. Přísahej, že mi dopřeješ spravedlnost, a já ti pomohu přežít, a dám ti možnost žít.

"Jak? Nic nemám. Jsem považována za zrádce. Nemám rodinu. Svou zemi. Smysl."

Temnota, Sladké hnízdo, Maso. Už nechtěla, už nemohla.

"Nebudu zrádce," zašeptala.

Nemůžeš zradit toho, kdo je tvým původním Otcem, zašeptal Jiný velmi tiše. Ekathe pevně stiskla oči a objala se.

"Daay je Matka všech."

Elfka zakňučela, jinak se to popsat nedalo. Jiný čekal, dlouho čekal, a nakonec se začal stahovat.

"Iš!" Zoufale se snažila zachytit odcházející přítomnost a třásla se, naprosto vyděšená. "Iš‘musi'iš'iš'iš‘iš!"

Naložil jsi toho na ni příliš, bratře, ozval se nový hlas, a i o tomto měla elfka pocit, že jej zná. Tigan, vynořilo se jí z hlubin mysli. Podívej, čti její duši. Tam je tvá odpověď.

Ekathe pomalu umdlévala. Po dlouhých měsících, kdy necítila ani kapku magie, ji náhle nejen vnímala, ale její smysly byly přesycené přítomností dvou Duchů Podstaty. Tak, jako ji rozežírala bolest a šílenství, tak ji doslova rozpouštěla přítomnost něčeho tak velkého.

Jsou to proměnliví tvorové. Mohu věřit tomu, co čtu v její duši?

Podivný pocit, Ekathe se zkroutila v křeči. Věděla, že Tigan, Duch změny, se směje a celý svět se smál s ním.

Jsou stejně nedokonalí jako my, bratře. Přeci jen jsou našimi obrazy.

Mohlo to trvat pár vteřin. Několik let. Nakonec Jiný elfku lehce sevřel, jako v rozloučení, a pak ji něžně předal do objetí jiné moci. Ekathe by křičela, kdyby mohla, ale její maso bylo paralyzované a neschopné se pohnout, i srdce se jí na okamžik zastavilo. Moc Jiného byla obrovská. Ale v porovnání s Tiganem byla pouze jako pramínek a Duch změny byl oceán. Byl živelná, surová síla, ale držel ji se stejnou péčí jako předchozí bůh. Protože to bohové byli.

Taková duše. Tak jasná, i když potrhaná. Rád tě zase vidím, kapičko. A čtu, že ve svých vlasech nosíš mnohem více duší. Ach, sestra nejspíše řádila.

Zase ten pocit jako by ji něco rvalo na kusy. Smích boha.

Jsem ti vděčný, skrze tebe jsem mohl potkat bratra. Možná nakonec Jinému vyhovím v jeho žádosti. A nikdy nepromeškám možnost pomstít se té čubce, pokud mám být upřímný.

Ekathe se nehýbala. Krvácela. Duch změny ji pouhou svou přítomností a faktem, že se na ni soustředil, zabíjel.

Cítila, jak se moc Tigana vzedmula a byla si docela jistá, že tentokrát ji to zabije. Proto byla překvapená, když ucítila teplo v místech, kde mívala uši, a uvnitř sebe, kde býval Bonifác, její rodinný duch, něco krátce zaplálo, tak slaboučce.

Až jej potkáš, naslouchej mu. Líbíš se mi, kapičko, a někdy je cena příliš vysoká. Budeš si mě pamatovat?

42, kapitola | Úvod | 44, kapitola