Spisovatelská výzva: Den 14

Úkol #14: Katastrofa pračka

Zapni prosím tu pračku. Díky.

Pračku?

Jakou pračku?

OK

OK? Jaké OK? Někdo sahá na mou pračku?!

Panicky jsem sledovala displej svého mobilu a pociťovala přicházející pohromu.

NE! Nikdo nezapínejte pračku! NEDĚLEJTE TO!!!

!!!

Mé prsty svíraly telefon tak silně, že mi vyskočily bílé klouby. Ale všimla jsem si těch sms pozdě.

Pračka byla zapnuta.

Ach bože.

Najela jsem v kontaktech Lejlu a modlila se, aby to zvedla.

"...proboha! Co máme dělat? Zachraňte se!" ozvalo se z mobilu hned, jak to někdo zvedl. Zbledla jsem a zděšeně si představovala situaci doma.

Moje pračka se v naší rodině dědí už desítky let. Zatím se ji nikdo od babiččiny generace neodvážil zapnout. Kdybych mohla, tak ten pitomý krám vyhodím – ale byl to náš nejsilnější magický artefakt. Neměli jsme nic jiného, co nás udrží v registru čarodějnic. Jinak bychom se toho podvodného ďáblova nástroje už dávno zbavily.

Proč náš artefakt nemohl být něco nevinného jako... jako trumpeta? Trumpeta Olivovských odvedle, kterým sice každé ráno vyřvává, ale alespoň nepožírá lidi, když se jí nesloží obětina z ponožek?

Kdysi jsme byly tak vážené čarodějnice, všechny ženy v naší rodině. Naši vášeň pro umění však sežrala pračka.

Nebylo to pracím práškem ani aviváží. Dokonce ani šíleným účtem za elektřinu, jelikož si ten nástroj Satana pochutnával na energiích ve stejné míře, jako zbytek přístrojů v celém našem bytě. Ne. Pračka měla jeden jediný problém.

Odmítala prát ženské věci.

Tak.

Byla to sexistická pračka.

Ale to jsme přeci sousedům nemohli říct, že?

Kde bychom potom byli?

Ale z těch smsek to vypadá... že moje pošetilá spolubydlící udělala chybu, která se neopakuje.

Bůh s tebou, dobrá přítelkyně. Sejdeme se na druhém břehu.

"Óóóóóh," ozvalo se z mobilu náhle.

"Óh? Jaké óh? Co se tam děje?" zeptala jsem se nervózně.

"Můj hrdina," zašeptala Lejla.

"Cože?"

"Mů – bubli bubli, bubl bubl bublůůů pup,"

"Lejlo! Ty pitomá pračko, netop mou spolubydlící!" zaječela jsem.

Všichni kolem se na mě podivně podívali, zatímco já s popelavou tváří čekala, zda dostanu nějakou odpověď.

"V pořádku," ozval se příjemný mužský hlas.

"Eh?"

"Lily... můj zachránce... takový... odvážný... hasič..." hlas se stával čím dál slabším.

Zamrazilo mě.

Řekla hasič?

Že neřekla hasič!

"ÚTĺKEJTE!" zaburácela jsem. Ale už jsem slyšela pračku, která nasadila nejvyšší obrátky v pracím programu. Postřehla hasiče. A šla si pro jeho ponožky.

Bůh s tebou, Odvážný hasiči. Bylo mi ctí tě poznat.

Den 13 | Úvod | Den 15