Spisovatelská výzva: Den 13

Dnes to bylo poprvé, kdy mi vylosovaná slova podrazila nohy. Poté, co jsem si přečetla téma, mě napadla taková vtipná myšlenka... ale vylosovaná slova a postava mě svázaly zpět k trochu konvenčnější interpretaci zadání. Ale co, zítra je také den. .) m. 

Úkol #13: Depresivní babička

Má vnoučata tvrdí, že jsem Depresivní babička. Nikdy mi nezapomenou vytknout, že nepeču sušenky, nekupuji plné tašky sladkostí ani je nerozmazluji, jak se na slušnou babičku patří.

Asi jsem v tomto směru ledovec. Ledovcová žena. Žena z ledu.

Jako by to vše nebyla pouhá podstatná jména.

Člověk si však nedokáže pomoct. Když strávil celý život se svým manželem a druhem, a on pak náhle jednoho dne odešel... zanechalo to v mém životě neskutečnou ránu a prázdno. Nic už se nezdálo stejné ani správné.

Seděla jsem v obýváku a měla zapnutou televizi s nějakou reality show. Tak jsem tyhle pořady nesnášela. Naplňují hlavu prázdnem, to jsem všem vždy tvrdila. Ale ticho opuštěného domova bylo ještě horší. Žádné šouravé kroky pantoflí, žádné chrchlání, jelikož se Alois nikdy neodnaučil ten jeho nechutný zvyk flusat hleny, které vykuckal. Byl to prostě balík z vesnice a já se do něj zamilovala i přes to, že se tehdy mí vysokoškolští rodiče málem zalkli zlostí.

Byl to jediný muž, kterého jsem za celý svůj život milovala.

A možná ta láska časem vyšuměla, jako odstáté šampaňské. Ale stále jsme mezi sebou měli roky důvěrností, společně překonaných útrap a respektu. Společně jsme vychovali tři děti, a poté na klíně škádlili svá vnoučata. Alois skoro do smrti pracoval ve své dílně jako tesař, všechny hračky našich dětí vyřezal on a každý jeden dům ve vesnici měl nábytek, který mu prošel rukama. Jako vesnická učitelka jsem se naučila každý den ráno brzy vstávat a ještě před prací obstarat veškeré hospodářské zvířectvo, které jsem měla na starosti.

Dnes už jsem nechodila ani do školy, kde mě donutili jít do důchodu, a nestarala jsem se ani o ta zvířata, jelikož mi děti zakázaly se tak namáhat. Ráno jsem se tak dobelhala na verandu a nalila mléko kočkám, které se k mému domu po čase začaly houfovat jako kočičí gang.

Nejedni sousedé si kvůli tomu na mě už stěžovali. Jestlipak za pár dnů kolem zase pojede policie a vytknou mi to, mírně, ale nesmlouvavě? Kluci a holky, které jsem kdysi učila první písmena a počítat do deseti? Nebo tentokrát rovnou pošlou odchytovou dodávku a ty potulné kočky pochytají mi za zády?

Zafuněla jsem a zamžourala na televizní ovladač. Zatracená dalekozrakost, kde bylo to tlačítko pro nahrání pořadu? Dnes je to ovladač k televizi a k dívídíčku a tomu, no, setoboksu a jak se v tom má jeden vyznat? Budu muset zavolat nějaké z těch mých nepovedených dětí, ať to nastaví a mám už od toho konečně pokoj. Dívám se na dva pořady a stejně je kolem toho tolik humbuku.

Jsem jednou nohou v hrobě, připustila jsem si zapškle. Náhle mě i ta touha zavolat svým potomkům přešla. Měli své plány, ty svoje hektické životy, a na svou protivnou mámu dočista zapomněli.

Co s takovou starou bábou, jako jsem já?

Seděla jsem u televize a podřimovala. Pak jsem sebou trhla, když jsem ucítila dotek na rameni.

"Co je?" zabručela jsem nespokojeně.

"Kdo tě tak rozčílil, ty jedna babizno?" ozval se hlas, který jsem neslyšela dobrých šedesát let.

Zarazila jsem se, a pak se ohlédla. "Lojzo?" zašeptala jsem. A tak tam stál. Zrovna takový, jako kdyby přijel na propustku na chvíli z kasáren a zubil se na mě.

"Chyběl jsem ti, co?"

Den 12 | Úvod | Den 14