VV: 26, kapitola

26, Ve jménu Krále

"Máme problém, pane."

"Co se děje? Měli jste se hlásit už před hodinami!" štěkla Ekathe hned, jak uviděla Rewovu siluetu proti vchodu do stanu. Rezolutním pohybem odsunula Kameny a postavila se. Seveřan sklonil hlavu na omluvu, ale stále ji vážně sledoval.

"To je nejmenší z problémů, pane." Rew přeletěl pohledem L‘veho, ale nijak jeho přítomnost nekomentoval. "Pár kilometrů severně je killores."

"Opravdu?" zeptala se poručík zmateně. "Tak daleko na severu?" Už když se ptala, docházel jí význam jejích slov. Zamrazilo ji, když pochopila, kam to směřuje.

"Velmi malé a nové, doteď chráněné prastarými kouzly, která držela lidi pryč. Jenže,"

"Lidští čarodějové?"

"Správně."

"Kurva," zavrčela zelenooká a L‘ve na ni překvapeně pohlédl. Ekathe, kterou znal, příliš neklela, a už vůbec ne v obecné řeči. "Měli jste problémy?"

"Umíme se plížit, trochu důvěry, pane."

"Mohl by vliv těch čarodějnických zmetků vysvětlovat temnotu, která se snesla na les?"

Rew pokrčil rameny. A pokud temnotu cítila i skořápka, Daay jim pomoz. "Máme však větší problém. Bojím se, že je posvátný háj zkompromitovaný."

"Iš, ne," Elfka na Rewa hleděla, a když neodpovídal, pevně stiskla rty. Copak se ti hlupáci nepoučili z příkladu Temného hvozdu? "Cítila jsem, co dokáže černota, a to byla příčetná. Kdyby lidé killores zničily a ona se rozšířila volně, bez zábran," otřásla se. Napadlo ji, že to nebylo nakonec nepodobné tomu, co strašilo tyto lesy. Černota a temná aura, kterou elfka cítila.

"Černota není něco, co by ti zatracení lidsští čarodějové porazili lehce. Zanechalo by to na zemi jizvy. Bojovala by, a to by někdo cítit musel."

 "Myslím, že kněžky si nejsou vědomy, že je killores zkompromitované, pane, a stále plní své povinnosti."

"Cože? Hloupost, rie'ymue nemůže necítit, když je s jejím hájem něco zle."

"Teď už ano. A je to ještě lepší, pane. Celá ta věc... smrdí to zradou, jinak si to vysvětlit neumím."

"Yšeš'da," zamumlala a posadila se, bezmyšlenkově vytáhla mapu a zírala do ní. Snažila se spoutat děs, který hrozil ji ovládnout. Killores. Zkompromitovaný posvátný háj. Ta slova byla tak špatně, že jen z přemýšlení o nich se jí svíral žaludek. Celé to změnilo tón jejího úkolu tak drasticky, že se zalykala vztekem a počínající panikou. Viděla, že se jí třesou ruce, a zaťala je v pěsti. "Tak začni," pokynula svému seveřanovi a ten se posadil k ní a začal s podrobným popisem situace.

*

"Je osvěžující mít pod velením někoho, kdo poslouchá na slovo," zamumlala si pro sebe. Slyšela vzdálené zvuky boje, ale věřila, že to má Liko vše pevně v rukou. Les nebyl temný pro nic za nic, dostala se tam monstra z Brázdy a z nějakého nepochopitelného důvodu je z části posedla černota z killores. Ten posvátný háj musel být napůl šílený, když udělal něco takového. Ekathe se snažila nepřemýšlet nad tím, co to znamenalo pro kněžku nebo šamana, který ošak'killores měl na starosti.

Zatímco zbytek její jednotky bojoval s netvory, poručík to vzala z jiné strany a sama se vydala do posvátného háje. Z dálky ji jistil Rew, ale více vojáků si Ekathe s sebou brát netroufala. Už jen s útokem jako takovým za branami budou zrádci v killores podezřívaví, a to si poručík nemohla dovolit. Sama tak riskovat si dovolila jen proto, že se nechala zranit a měla krvácející ránu v boku. Posvátné háje byli svatyně, vždy přijímaly zraněné.

Poručík si zkoušela vzpomenout, kdy naposledy slyšela o napadení posvátného háje, ale nic se jí nevybavovalo. Byl to tak otřesný čin, že by o něm určitě musela slyšet, ale kromě pár pokusů na začátku války si nic nevybavovala. Nejznámější byl Temný hvozd, který býval posvátným hájem, ale lidští čarodějové něco udělali... vymstilo se jim to. Tak, že si Ekathe myslela, že veškeré další pokusy vzdali a byla to skoro přijatelná cena za ztrátu jejich killores. Skoro.

Už když Ekathe překračovala kostěnou hranici ošak'kilores, cítila něco... špatného. Místo obyčejného míru a klidu byl háj napjatý a zelenooká měla zlý pocit, že kdyby mu otevřela mysl, nepřinesl by jí klid, ale jeho křik by ji dohnal k šílenství.

Byl to malý háj, a přesto ji přivítaly tři kněžky, plně vystrojené do svého roucha, na obličejích kožené masky. Už to by jí prozradilo, že je něco špatně. Nebyla žádná slavnost.

Poté postřehla chování jedné z kněžek. Některé killores, zejména ty mladé, byly stále ovlivňované chaosem, který je stvořil. Když se černota, temní, poutali k zemi a obklopili čimu, vyžadovalo to velmi hodně magie. Ne vždy šlo vše hladce. Takové killores poté nebyly zcela bezpečné a jejich území bylo prokřižované pavučinou stezek, po kterých bylo dovoleno kráčet. Kdokoliv stoupl mimo cestičku, mohl ztratit nohu, jak hladové zemi, tak nějakému šílenému duchovi, který se tam mohl nacházet.

Toto byl mladý háj. Stoupat mimo stezky bylo zatraceně pitomé. Tak proč kněžka stoupla mimo cestu? Na místo, kde ji mohly zabít cizí síly, jen proto, aby si utrhla kousek sladké fii?

Měla takový vztek, ale donutila se ho potlačit.

"Zranění vypadá vážněji, než jaké doopravdy je," odvětila nenuceně. Rozhodně nechtěla, ať na ni kdokoliv tady sahá. Došli ke svatyni, ve které čekalo pár dalších osob. A, jak si s překvapením elfka uvědomila, byla tam i jiná jednotka elfů, takřka mimo její zorné pole. Po chvíli pozorování se však rozhodla, že nejspíše netuší, co se tam dělo. I oni byli příliš napjatí a podráždění.

"Nesmysl. Pošlu nějakou sestru, ať se o to postará," namítla kněžka s fii radostně.

Kdyby na potkání zabíjeli, ta jednotka by nebyla tak klidná, utěšovala se, když k ní přišlá jiná nemluvná rie'ymue s léčitelskou brašnou a začala jí ránu čistit. Kalous zase bude zuřit, napadlo ji mimoděk.

Zatímco sledovala, jak ji kněžka ovazuje zranění, jiná vedla rituál obětování. Všichni se shromáždili v rituálním kruhu a Ekathe cítila, že vztek nahrazuje čím dál větší neklid. Mimoděk sáhla po své zbrani, kterou u sebe neměla. Posvátné háje nesměly být narušeny negativními vibracemi, kterých zbraně pokryté krví měly dost a dost. Opravdu staré killores, jako ten Výrův, se s tím po pár staletích nemuselo trápit, háj už byl dost silný. Ale u mladého to dávalo smysl. Ekathe napadlo, že to byla skvělá příležitost i pro vraha, mít je tak bezbranné. Sáhla proto dovnitř jednoho z šátků pod svou uniformou pro papírek s jedem.

Pak dříve, než mohl rituál začít a všichni byli bezbranní, vyskočila a přitiskla ruku se zatím přeloženým papírkem falešné kněžce na masku. Vybrala si tu, která pojídala fii, protože si byla jistá, že ta je doopravdy pouhou vetřelkyní. Zahřálo ji u srdce, když viděla, že nejednala jen ona. Jakmile vystoupila proti kněžce, ostatní seržanti se svým kapitánem a pár vojínů se také pohnulo a zablokovalo ostatní rie'ymue svými těly, okamžitě se rozprostřelo po prostoru, přirozeně a zkušeně.

Ekathe nezaváhala a strhla kněžce masku.

"A hele. Tohle je válečná jizva, drahá," odvětila Ekathe se sotva potlačenou záští. Byla to seveřanka. Elfka. Foukla jí trochu uspávacího jedu do obličeje dříve, než zrádkyně mohla něco říct. Přešla k další kněžce.

Všichni ji mlčky sledovali.

Tahle se třásla. Přimhouřila oči. Tentokrát masku sundala opatrně... byla to kněžka. Se zavázanými ústy. Ach Daay...

"Co se zde děje, rie'ymue?" zeptala se jemně, zatímco ji rozvazovala.

"Je to past," vzlykala kněžka přerývavě. "Chtějí zničit celý háj..." padla do kolen a plakala. Ekathe strnula, zuřivost se v ní znova probouzela jako nezkrotná bestie.

"Zjistěte, kdo ještě je mezi kněžkami zrádce, a evakuujte killores!" zaburácela.

"Měla by se vytvořit skupina lovců, někde tu ještě zrádce musí být," došel k ní další elf. Náušnice prozrazovaly kapitána.

"Mí lidé v lese bojují s monstry, které s sebou zrádci přitáhli. Opatrně, pokud chcete za hranice háje," varovala, hlas sotva zdvořilý. Když samec nijak neprotestoval, elfka se kousla do rtu. "Vezměte si to na starost, kapitáne," dodala pak klidněji a sledovala odmaskování kněžek. Všechny ostatní byli svázané a vyděšené.

"Proč jste nic neudělali, když jste měly takovou přesilu?" zeptala se po nějaké době zaraženě a pomáhala rie'ymue balit vzácné byliny na vykuřovadla a věci, které možná ani nechtěla znát.

"Myslely jsme, že jich je více," odvětila tiše, tak strašně tiše ta, kterou osvobodila jako první. Byla nejstarší, a přesto mladá, příliš mladá na to tady být. Poručík se však neptala, kde byla její učitelka. Kdyby žila, kněžka by to už dávno zmínila. "Na otrávení černého stačil jen jeden. Na otrávení mysli bezbranných, až by se pohroužili do modlitby, koneckonců také stačí jen jeden." Kněžka pevně sevřela rty, vypadala na pokraji pláče. Jakého hlupáka napadlo poslat takovou nezkušenou rie'ymue do válečné oblasti? Uvažovala Ekathe trochu užasle.

Skoro už dokončili balení, když se kapitán, měla pocit, že se jmenoval Irul, vracel z lovu.

"Nic, pane, killores čistý, žádná kouzla, žádné nepříjemné překvapení, a okolí posvátného háje také nic neukázalo. Ovšem, mezi kostmi v kostěném prstenci se dalo ledacos přehlédnout, je tma," hlásil kapitán, když k ní došel.

"Můžete komunikovat s hájem?" zeptala se poručík kněžky. Mlčky zavrtěla hlavou. Po záporné odpovědi rie'ymue se oba, kapitán i Ekathe, shodou náhod otočili a pohlédli na zajatkyni.

"Mohla byste prohlédnout mysl této efky, ve jménu Krále, kněžko?" zeptal kapitán Irul tiše.

"Nemohu."

"Cože?" Irul zamrkal překvapením a poručík elfku sledovala ostrým pohledem. Třásla se.

"My... nemůžeme. Něco nám udělali a její mysl... je jako temné jezero, které nás hrozí pohltit. Nemůžeme," zase plakala, po její něžné, ušpiněné tváři stékaly velké slzy. Ekathe pochopila, že i toto byl důvod, proč se kněžky zrádkyni nebránily a byly tak vyděšené.

"Můžu to udělat já," odvětila po chvíli pečlivého zvažování. Už měsíce trénovala s myslí Rewa a Lika a byla v tom čím dál lepší.

"Vy?" kapitán se k ní otočil a zkoumavě si ji přeměřoval.

"Lepší než sedět a marnit čas. Než přijede další kněžka, mohlo by být příliš pozdě," odvětila pragmaticky a klekla si k zajatkyni. Ta ji sledovala očima plnýma nenávisti, krásné, skoro platinové blond vlasy se jí kroutily kolem tváře. Na chvíli Ekathe připomněla Tamawu a něco v hrudi se jí sevřelo.

"Nebudu se omlouvat," odvětila zelenooká a měla pocit, že kdyby elfka neměla roubík, plivla by na ni. Pokroutila hlavou. "Všichni děláme, co musíme," zamumlala. Dala zrádkyni ruce na spánky, vyslala svou mysl k její, ale po chvíli věděla, že takto to nepůjde. Nedali by někoho se slabou myslí na tak ožehavé místo.

Vzpomněla si na léčení Lika.

Co to udělat opačně, najít magii, pak chvějná klubka, a poté ovládnout mysl? Za ty měsíce s jejími seveřany v tom už byla mistr.

Ekathe nečekala, prostě to udělala. Cizí elfka ji sledovala s narůstajícím zděšením, když cítila, jak se její obrany rozpadají. Ale stále mysl držela, stále se bránila.

Poručík se smutně usmála. Přestože zuřila, jelikož si lidé dovolili sáhnout na jejich posvátné háje, právě se chystala zničit život. Každý život je cenný, i život nepřítele... Když budu muset prorazit, a použiji k tomu vše, nezbude z tebe poté nic, zašeptala něžně v mysli seveřanky.

Svírala její tělo v mentálních spárech. Teď už jí neunikne. Sundala roubík.

"Lepší než zradit," odvětila zajatkyně, tak plná hrdosti.

"Nezemřeš," odvětila Ekathe ještě jemněji. "Tvá schránka bude dále žít a jiskřičky tvého vědomí také. Ale zbytek..."

Elfka ji vyděšeně sledovala, v očích slzy, ale také odhodlání.

Vzala elfčinu vlastní magii a použila ji k zpodobnění. Ve chvíli, kdy byla její mysli nejblíže, prolomila obrany jako by nebyly z více než křehkého křišťálu.

Plavovlasá křičela. Křičela nahlas a byl to spíše křik vzteku než bolesti. Poručík se natáhla po myslích ostatních okolo a přizvala je ke sledování. Probírali se tak vzpomínkami uvězněné, protože bylo jednodušší, když se bude dívat více očí.

Nebyla vyučená kněžka, a proto to nešlo jednoduše ani elegantně, ale po chvíli se chytila, dostala to do ruky a hledala, co potřebovala.

A také to našla.

*

"Ve Králově jménu," odvětila Ekathe tiše, když se modlila k Daay a před očima měla obraz zlomené elfky, Ewely, která jim vzdorovala a skončila jako napůl příčetná. Ve jménu Krále, udělali to ve jménu Krále, ona to udělala ve jménu Krále a měli proto seznam vysoce postavených elfů, důstojníků i politických pavouků. Zničili hrozbu, zákeřné kouzlo zakotvené v těle zrádkyně, které je ohrožovalo.

Poručík si povzdechla.

Kněžky daly vše, co měly, do osvobození posvátného háje, do vyléčení černoty. Ale ať udělali lidé cokoliv, bylo to mocné kouzlo a zdálo se, že nezbyla žádná naděje. Co pochopila, pošlou rie'ymue žádost ke svým představeným, a pokud ani to nepomůže, budou muset killores zničit. Poručíkovi se sevřelo srdce jen při myšlence na to, že by se něco takového stalo. Byla by to tragédie, skoro stejně velká jako smrt prince. Nemohli dát lidem tolik, ti zatracení seveřani nemohli vyhrát.

Ekathe byla unavená. Nedokázala už ani zuřit. Vše, co vnímala, byla pachuť porážky.

Kapitán Irul brzy odjel, podat hlášení místnímu podplukovníkovi, a poručík háj opustila zase proto, aby zkontrolovala své chlapce.

Byli v pořádku. Co pochopila, byl to dobrý boj, Liko je zvládl ukočírovat skvěle a díky L‘veovi, který byl na tisíci místech najednou, nepřišla ani o jednoho elfa. Byl to dobrý boj, když to takto posuzovala. Když věřila, že severský posvátný háj přežije.

"Říkala jste něco, poručíku?" zeptal se Kalous, který se vracel, aby se podíval na její ránu. Ať to kněžky v posvátném háji léčily jakkoliv, nepomáhalo to. Naštěstí to ani neškodilo, každopádně zranění vypadalo děsivě. S trochou nadsázky mohla svým bokem vidět na druhou stranu.

Ozvalo se překvapené hvízdnutí. "Co vím, má drahá Lady Ekathe, měla byste mít tak velkou díru někde úplně jinde. Podstatně jižněji," zazubil se L‘ve, který přicházel. Jen trochu kulhal na levou nohu.

"Pitomče," hodila po něm se smíchem krvavý obvaz a pak sykla bolestí.

"Nehýbejte se," štěkl léčitel a z jeho rukou do jejího masa pronikalo teplo.

"Je to nakonec tak hrozné, jak to vypadá?" zamumlala, když se ustarané linie Kalousova obličeje nevyhladily.

"Ne, léčí se to dobře, to jen..." léčitel se odmlčel a pohlédl na ni. "Něco zvláštního."

Ekathe mu pohled opětovala, pak si povzdechla. "Léčí se to příliš rychle, že? Myslím, že je to to, co cítil i Výr."

Jiný. Už i Kalous cítil vliv toho, kdo se jí na pomezí smrti dotkl.

"Ale nehrozí mi nebezpečí," dodala jemně. I kdyby ano, její léčitel by s tím bojovat nedokázal. Lehce ho pohladila po tváři. "Děkuji, léčiteli. Běžte se postarat o ostatní, já už to přežiji."

"Rozkaz," povzdechl si Kalous po chvíli. Podíval se kriticky na L‘vea, nebo spíše na jeho nohu. "Nechal jste si to vyšetřit?"

"Samozřejmě," ozval se L‘ve se svým šarmantním úsměvem. "Nechci přeci do konce existence kulhat jako mrzák.

"Sednout!" rozkázal Kalous, jeho staré já zpět, a po chvíli dohadování s jejím přítelem ho měl v posteli a zkoumal rozsah zranění, zatímco se na ni její bratříček šklebil. Ekathe se opatrně položila do postele taky a sledovala dva samce, které tak milovala, s trochu nepřítomným úsměvem.

Přežili. Nepochybovala o tom, že to tak bude, ale v každém boji se mohlo něco strašlivě posrat. Ale tentokrát to nebyl ten případ. Přežili, aby šli do dalšího boje.

Ale jak dlouho budou mít to štěstí?

"Že ano, Eki?"

Zamrkala a zmateně na L‘vea pohlédla. "Říkal jsi něco?"

Její přítel si teatrálně povzdechl. "Jeden tady své milované popisuje všechen luxus a bohatství, které jí přinese k nohám, a ona se ani neobtěžuje ho poslouchat."

"Takže?"

"Jestli můžeme vzít první dva koně, na které narazíme, a zahrabat se v nějakém pohodlném hnízdu a měsíce nevylézt ven. Budu tvé tělo ničit rozkoší, kterou nikdy nepoznalo," lascivně se na ni usmál. Elfka zvedla koutek úst v úsměvu a líně na něj hleděla.

"Myslím, že si zasloužím dovolenou. Maličkou. Liko má vše tak pevně v rukou..." zabroukala.

"Myslíš jen na dovolenou?" zeptal se L‘ve zničeně a zelenooká se rozesmála.

"Ty můj ubohý bratříčku, zranilo to tvou hrdost?"

L‘ve si povzdechl a stále Ekathe sledoval. "Víš, nakonec přemýšlím, zda by mi risk, že nějakou samičku oplodním, nestál za trochu zbožňování v očích a omdlévání v náručí a házení spodního prádla mým směrem."

Její přítel ještě nedomluvil a poručík vybuchla smíchy, navzdory bolesti v boku, a i Kalous sotva potlačoval úsměv.

"Miluji tě, bratříčku, řekla jsme ti to někdy?" zalapala nakonec po dechu a dodrápala se k němu do postele, aby jej objala. Zakrvácela mu čistou košili, ale ani jeden z nich to neřešil.

"Víš, co je na tom nejtragičtější, Eki? Že ony to ty pitomé samičky doopravdy dělají, a není to vůbec tak skvělé, jak by si jeden mohl myslet. Dokonce mě párkrát donutily utíkat..."

Poručík vyla smíchy, zatímco si její přítel polohlasně stěžoval na hloupé samičky a nevděčné přítelkyně a Kalous je s pokroucením hlavy nechal jim samotným a sotva kryl své vlastní pochechtávání.

*

Kdyby neměla Ekathe tak skvělou náladu z dokonale strávených posledních dvou týdnů, při pohledu na Luma, její bývalý Hlas, by zasténala zklamáním. Po jejím zranění na Dur vzal zatraceně rychle do zaječích, ale jak se zdálo, přitáhl zpět.

Lume byl dobrý elf, vzhledem k okolnostem. Ale co sakra dělal ve válce? Pokud během boje neprodělal alespoň jeden hysterický záchvat, mohla to oslavovat jako zázrak. Lume byl špatná novinka, znamenal extra zacházení, Ekathe ho musela pokaždé po boji uklidňovat... a před bojem vlastně taky. A při boji odklidit někam daleko, jinak by se nervově zhroutil.

Jednou jejich drahý Hlas šel táborem a pak při poplachu zpanikařil a omráčil se větví stromu. Nikdy neslyšela o elfovi, který by si nevšiml větve stromu. Daay, sama chodila s holí přivázanou k zádům a nepohybovala se o nic méně elegantně. Rew tehdy zmínil něco ve smyslu, že by bylo milosrdnější toho pitomce zabít, a poručík si pamatovala, že jí to tehdy znepokojilo, protože si její seveřan jejich Hlas prohlížel až příliš dravě.

Přesně tohle "potřebovala".

Přesto, L‘ve si dal ve své říji pořádně záležet, nikdy by neřekla, že dokáže být tak intenzivní a ne-na-sebe-zaměřený, že má tak velkou míru sebeovládání a zkušenosti, které ji zanechávaly ve stavech napůl v kómatu.

Využil své peníze dokonale, luxus, který si užívali, si Ekathe vychutnávala plnými doušky. A jelikož ji považoval za přítelkyni, ne samici, kterou by vážně lovil, nebyl ani jeho sexuální hlad tak těžký zvládnout. Rozmazloval ji za hranice svých možností a kdyby to nebyl její bratříček, možná by měla trable se svým srdcem. Ale byl to její L‘ve a tak, přestože to byla jedna z nejlepších říjí, kterými prošla, stále byli jen přáteli.

Výsledkem však bylo, že i pár dnů po konci jeho říje byla stále rozjařená a spokojená. Tak přijala Lumeho, který byl nervózní a vyhýbal se jí pohledem, dokonce i s mírným nadšením. Poslala ho opačným směrem, než tábořil Rew. Poté, co s grácií zvládla jeho skoro-hysterák, když mu oznámila, že míří na první frontu. Dříve či později. Což bylo ironické, protože třetí byla řeznická fronta a bylo zvláštní, že se jejich io bál přejít na disciplinovanější a lépe organizované místo, kde se jeho šance přežití radikálně zvýší. Ale ten hlupák to prostě nechtěl pochopit. Slyšel jen zvěsti o ohromných bojích... a ohromných ztrátách.

Tak, přestože jí v těle stále ještě zpíval adrenalin a spokojenost, vydala se do svého stanu pro nějaký jakostní jed, aby si svou veselou náladu udržela zcela jistě.

Šla kolem jídelního stanu a Ekathin mozek až po chvíli zpracoval, co viděl. Zarazila se a udělala dva kroky zpět, a pak pohlédla doleva.

Vážně tam byl. L‘ve seděl před jídelním stanem, v ruce hrníček, do kterého žebral o vodičky, úplně nahý, ponožku na pokladech mezi jeho nohama. Naklonila hlavu na stranu a uvažovala, jestli to nepřebrala s nějakými jedy, ale na nic si nevzpomínala. Dobře si pamatovala, že se teprve chystala jít pít. Nebo to možná s ní jen šlo tak z kopce?

"Zdravíčko, moje noční vílo," odvětil vesele.

"No ahoj." Popadla Rewa, který šel okolo, a ukázala L‘veovým směrem. "Co vidíš?"

"Prohraná sázka, řekl bych," odvětil seveřan nevzrušeně. "Myslíte, že součástí trestu byla ponožka, která žádnému elfovi čest dělat nebude?" přemítal.

"Pokud ano, nechci to vědět," zavrčela Ekathe. Přeci jen věci, které v ponožce, která mohla a nemusela být zdraví škodlivá, ještě před pár dny tak nadšeně okoušela. Přesto se zaujatě na ponožku podívala a nakrčila nos. "Myslíš, že to L‘ve s velikostí ponožky přehnal?"

Rew na ni pohlédl. "Myslel jsem, poručíku, že jste spolu už několikrát leželi. Bez urážky, pane."

"To ano," zamyslela se. "Ale to byl připravený, vždy. Říje," zazubila se. Pak nasadila vážný výraz a udělala pár kroků k jídelnímu stanu.

L‘ve ji zahlédl, věnoval jí další zářivý úsměv, než si všiml jejího výrazu. "Lásko?"

"Co to má znamenat, seržante?! Za tohle budete běhat okolo tábora, dokud si nevyzvracíte plíce, a kopat hovna tak dlouho, že je budete familiárně zdravit jejich jmény!" řvala a z jídelního stanu se ozýval smích.

25, kapitola | Úvod | 27, kapitola