Moira | VV: 27, kapitola

27, Růžové pole

"To bylo o fous," komentoval Ille, když Ekathe uskočila před vlnou ohně, který jejím směrem Lorafa poslal. Zmiňovaný elf se široce zazubil. Ille si tam klidně seděl, voskoval svůj luk, skoro mileneckými gesty laskal dřevo, zatímco Ekathe tu dřela a měla připálené vlasy.

Byl tu, protože jí měl pomáhat! Měl cit pro vzduch, což mu s lukostřelbou dávalo výhodu. Napadlo ji, že by mohl Lorafovi poradit s jeho živlem ohně. Ale ten zatracený samec se raději rozhodl, že se bude sklánět ke své práci a ignorovat je.

"Vojáka na bojovém poli zradí vše, jen jeho zbraň ne. Když se o ni dobře stará," dodal, když viděl, jak na něj poručík pohlédla. Nezněl omluvně.

Lorafa prudce máchl mečem a vyslal k ní oblouk ohně.

"Mladý vypadá, že mu to jde," houkl lukostřelec.

"Jo. Myslím, že už to ovládá," souhlasila a kotoulem se dostala na dosah k jejímu vojínovi. Za chvíli ho měla na zádech s mečem mimo dosah a vyčítavě se na něj dívala. "Ovládáš oheň, ale kolikrát ti musím do té tvé tvrdé palice vtloukat, že na to nesmíš úplně spoléhat? Když je někdo dostatečně rychlý nebo šikovný, je ti jakékoliv množství magie k ničemu." Ne úplně pravda, uznala v duchu, ale Lorafa si to stejně musel vzít k srdci, s tím, jak nezkušený v boji byl.

"Ano, pane." Lorafa se snažil. Ale byl ze své nové moci tak nadšený, že vypadat pokorně nedokázal. Povzdechla si.

"Pane? Tohle vás bude zajímat," křikl Liko. Široce zubil a kývl směrem k cestě. Ekathe sledovala směr jeho pohledu, chvilku zmateně sledovala trojici elfů, která se k nim blížila.

Bylo to už dva týdny, co chytili zrádce. Chtít zničit killores poblíž Ruky, nejsevernějšího místa, kam se jižané za války ještě opovažovali vydat... to nikdo nečekal. Poručík poslala na třetí hlášení a čekala na další rozkazy. Krátila si čas výcvikem skupiny, která jí zůstala na krku, a tajně doufala, že s ní většina potom zůstane. Ať tak či onak, seděli na místě, kde to nejlepší, co se dalo dělat, bylo brát hlídky a prohledávat les kvůli mrtvolám zrádců a útočníků.

Že by jí konečně přišly nové rozkazy? Pak elfové začali být povědomí a na tváři se jí usadil široký úsměv.

"Pane," salutoval jí Ilor, když k ní trojice došla. Skoro čaroděj, který neprošel kvůli nadřízeným zkouškami. Ohnivý.

"Chcete do mé jednotky?" zeptala se a potlačovala nutkání se široce zazubit.

Ress, voják s darem ohně, a Wel, který měl cit pro vodu, kývli. Sebrala je Godarovi, tyhle tři, řezníkovi, který je posílala do největších sraček.

"Jsem ráda, že jste se vrátili," odvětila měkce. "Ilore, pomoz tady Lorafovi s jeho darem. Já už jsem v koncích a nikdo prostě nedokáže přijít na to, jak u něj vyvolat oheň bez toho, aby ho manifestoval skrze meč,"

"Pane," odvětil zaskočeně Ilor. Ekathe se příjemně usmála na ostatní dva.

"Jsme v polovině tréninku. Tak co tu stojíte?"

"Já věděl, že tu byl důvod, proč jsem přeci jen v první řadě odešel," zavrčel si pro sebe nasupeně Wel. Ekathe se to rozhodla ignorovat a vesele odtančila zkontrolovat zbytek své jednotky.

*

"Za chvíli je tu léto," okomentoval Rew a sledoval, jak se v dálce před nimi zvedl oblak prachu. Země pomalu vysychala. Nemluvě o tom, jak se měnila, život se ukládal ke spánku, chystal se na krátké období sucha.

"Jako každý rok. Vypadá to na velkou jednotku. Více jednotek, popravdě," odhadla poručík velikost mraku. Mířili k městečku Růžová pole. Na podzim byla oblast dechberoucí, tolik odstínů růžové, tolik různých druhů rostlin...

A teď z toho udělají krvavé pole.

"Přeci jen nás zavolali do docela ožehavé oblasti. Bude to dobrý boj," v hlase Rewa bylo temné očekávání.

"Modli se, ať neskončíme pod velením nějakého nováčka. Nechci být maso do mlýnku, zatímco se bude náš drahý velitel snažit přijít na taktiku, která mu vyhraje boj." Byla to už doba, kdy odešla z hlavních bojů na třetí. Svátek perutí, který byl na podzim, se odehrál krátce potom, co vyrazila, a novou krev ještě nezastihla. A ta stejně tak neměla možnost se řádně rozkoukat, nikomu s méně než čtyřmi aktivními sezónami nevěřila.

"Tak optimistická."

"Nejsem já vždy?"

*

"No opravdu, nebyla jsem zasraně optimistická?" zavrčela si pro sebe Ekathe. Uskočila, aby se vyhnula meči, který by jí usekl ucho, a překvapeně vyjekla, když jí po zádech zaškrábal jiný útok. Zaklela, když ji síla úderu vyhodila rovnováhu a málem poslala do dalšího seku nepřítele před ní. Dokázala se vyhnout a uskočit, prudce se otočila, snažila se rychle zneškodnit muže za ní, ale z druhé strany už dotíral druhý šermíř a oba ji schválně zahnali mezi stromy, kde pořádně nemohla využít potenciál své hole. Zasyčela, když jí meč rozřízl hřbet dlaně. Pustila hůl, sáhla po dřevěných jehlicích. Bojovala zuřivě, snažila se prosekat zpět ke své jednotce, ale stále tu byli další a další nepřátelé, snažili se jí efektivně odříznout od jejích chlapců.

Ne že by to nechápala. Když byla na dosah svých vojáků, docela slušně své nepřátele decimovala. S pomocí svých tří ohnivých čarodějů a jednoho vodního, a pak prostým tréninkem a slušným vedením. Jenže pak se nechala hloupě vylákat příliš daleko a od té chvíle se nedokázala dostat svým chlapcům ani na dohled.

Co ji znepokojovalo byl i fakt, že se ani k ní nikdo nedokázal dostat, a že to byla doba, kdy se někdo mohl postavit do cesty Rewovi nebo Likovi a udržet je od něčeho, co chtěli.

Bojovala, v očích ji štípal pot a po zádech jí hrály ledové prsty děsu.

Něco bylo zatraceně špatně, špatně, špatně. Už od začátku boje, kdy kolem sebe viděla samé zelenáče, nové maso, které bylo složeno na zem skoro okamžitě. Ekathe musela vyčlenit část své jednotky, aby zraněné odnášeli z pole, protože ani léčitelé nebyli nikde v dohledu, dokonce ani běžci a nosiči. Byli v této části bojového pole úplně sami, jako by na ně svět zapomněl.

Ekathe ještě nevinila vedení, ještě stále věřila, že to mohla být hloupá administrativní chyba nebo dokonce že někde byl větší průser a musela se spolehnout na sebe. Ale čím déle musela bojovat na vlastní pěst a čím více chlapců jí padalo k zemi, tím zachmuřenější byla. Nemluvě o tom, že schytala tolik ran, že se bála, že za chvíli bolest převáží nad jejím sebeovládáním a sama se zhroutí. Byla to dlouhá bitva, jako by trvala dny, i pro ni, která už zažila pár prostě špatných bojů.

"Poručíku!"

"Díky Matce všech," vydechla zelenooká. "Rewe, vezmi si toho blíž tobě a prosekáme se zpět k našim!"

"Rozkaz!" Rew byl až děsivě efektivní, sledovat jej při boji, to nebylo to umění, byla to brutální účinnost. Ale i to svým způsobem vyžadovalo obdiv.

"Co se děje u ostatních? Drželi mě od jednotky zuby nehty a netuším, co se s vámi dělo minimálně od poledne,"

"A to ještě stojíte?" Rewovi do hlasu pronikl obdiv a Ekathe si říkala, že by neměla být tak potěšená pochvalou od svého podřízeného. Vždyť to bylo přirozené. Bojovat tak dlouho v kuse byl výkon.

"Stojím." Poručík se zarazila. "Jak to, že to nevíš?" Rew byl skvělý bojovník a uniklo mu máloco.

"Kalous mě dával dlouho dohromady, vylákali mě a dorazili by, kdyby za mě Liko pár ran nekoupil. Byl jsem v bezvědomí." Plavovlasý elf úsporně zabil dva vojáky a Ekathe pevně stiskla rty, když cítila echa jejich smrti.

V bezvědomí. To vysvětlovalo, proč pro ni její seveřani nepřišli dříve. Také dobrou znalost dynamiky její skupiny, když vyřadili tři nejlepší bojovníky její jednotky.

"Snad doufali, že nám rozbijí formaci a řetězec rozkazů, ale Liko to pokryl, i když sotva dýchal bolestí. Ti zatracení čarodějové sice dělali problémy, ale jakmile Ilora probodli skrz naskrz, zavřeli hubu a drželi krok," pokračoval Rew. Ekathe potřásla hlavou, musela se soustředit na současnost, podivnost celé situace vyřeší později.

"Přežije Ilor? Budu ho potřebovat,"

"Kalous se na něj podíval."

"Oh. Tak to už nejspíše opět bojuje,"

"Měl by, zatracená slečinka. Netuším, kde ten hajzl byl doteď, ale rozmazlil si tam prdel důkladně. Budete to z něj muset vymlátit, pane."

"Budu na to pamatovat."

S Rewem v zádech chmurně pokračovala směrem, kterým jí seveřan naznačil její chlapce. Vybrali dobré místo, v zádech vysokou skálu, na kterou se lidé rychle nedostanou, a široko daleko nic, co by nepřátelé mohli využít jako úkryt. Naopak, u srázu bylo pár skalek, které tvořily přirozenou bariéru, za kterou byli její skrytí. Pokud viděla dobře, Kalous si kousek dál zařídil v poli špitál.

"Zatracený léčitel. Někdo si jej vyhlédne a zabije ho."

"To bych, uh," Rew ramenem nabral svého nepřítele. Mávl mečem a usekl mu ruku. "To bych neřekl, pane." Zabodl vojákovi meč do oka. Ekathe sebou soucitně trhla. "Kalous je sám docela slušný bojovník. Zákeřný," odvětil souhlasně.

"Cokoliv řekneš,"

Zabralo to dalších pár desítek střípků, byli takový kousek od svých, ale nepřátelé se na ně slétli jako zuřivé vosy. Museli využít veškerých svých schopností a lstivosti, aby je podfoukli a dostali se za ně.

"Šílení a temní," zelenooká padla na zem a opřela se o skalku, málem se rozbrečela vděčností, když si svaly konečně mohly odpočinout. Do rukou jí přistála voda a bobule výživného ovoce. Ekathe rychle jedla, zatímco ji Kalous léčil a Ille podával hlášení.

"Dva mrtví," zelenooká si tu novinku zachmuřeně probírala v hlavě a musela uznat, že na jejich situaci to byl skoro zázrak. "Stále žádné další rozkazy seshora?"

"Tuhle část pole už dávno odepsali," odtušil chmurně L‘ve, který se jí objevil po boku. Sedl si k ní a přitiskl si ji k boku. "Bojím se o tebe," odvětil napjatě. Taky se bála, ale mohla to snad přiznat? Objala L‘veho a vychutnávala si pocit tepla, které z jeho těla cítila. Opatrovala myšlenku, že se o ni bál. Že mu na ní záleželo. Stiskla mu ruku a políbila ho na tvář, čímž mu řekla, že se o něj také stará. Pak se donutila z tepla a bezpečí jeho paží odtáhnout.

"Odepsali nás," vrátila se zpět k boji. "Něco takového jsem si myslela. Ale proč potom neodvolat zbytek? Musejí vědět, že někdo tu zbýt musel."

"Všechno zkurvilo velení," zavrčel Mo. Přidal se k nim, když padli všichni jeho. "Dostali jsme nováčka a ten zpanikařil a jeho rozkazy to vše postupně poslali do Brázdy. Zdrhl a zapomněl to stejné nařídit i ostatním."

"Jestli tu není, měla bych nejvyšší hodnost na poli mít já. Já ústup nařídit můžu." Pohlédla na pole. Jediný důvod, proč tady byli, byla nepravděpodobná možnost, že by chtěl nepřítel napadnout jejich hlavní sílu z levého křídla. Ale jelikož už se bitva dávno zvrhla v řezničinu a na bojovém poli byly malé bojující skupinky roztroušené všude, nadále na tom nezáleželo. Zdálo se, že dneska zkurvilo velení více důstojníků.

Nové maso se oťukávalo. Ochutnávalo teror svého prvního velení. Do Brázdy s tím.

Pohled jí padl na okolí. Stáli zády ke skále, odkud jejich osm lučišníků bránilo nepříteli pohodlně přejít dále do pole. Necelých tři sta metrů od nich zuřila další bitva, lidé a elfové jeden proti jednomu a ani jedna strana nevypadala, že by vyhrávala. Byl tam zmatek ještě větší než u ní. Byl to bordel, zatracený bordel.

Strana, která dostane posily jako první, dokáže vyhrát. Ale ti, kteří se odtud na pomoc vydají svým spojencům jako první, také pak budou mít druhou skupinu v zádech.

"Celé to je na hovno," sykla, ale odmítala se vzdát. Bolest v těle konečně ustupovala a zelenooká se nepřítomně podívala na Kalouse. "Děkuji. Je to vše?"

"Prozatím," odvětil chmurně. "Pane, vidím na vás, že to chcete dotáhnout do konce, ale máte raněné. Mnoho raněných a já se musím šetřit. Nepřátelé mají přesilu, lehkou, ale drží nás v šachu. Důvod, proč se držíme, je výhoda terénu,"

"Terénu," odvětila Ekathe a pohlédla na skálu za nimi. Poslala nahoru elfy, ať hlídají, že jim nikdo nehodí na hlavu balvany, ale nebyl by to nakonec dobrý nápad?

"Mae!"

"Pane?" elfka seděla vedle ní a zachmuřeně čistila svůj Teerský meč. Svým okouzlujícím způsobem se na všechny kolem šklebila, na samce především. Ekathe překvapeně zamrkala. Nevšimla si jí. To nebylo dobré. Jakmile začínala ztrácet přehled o okolí, začne dělat chyby. To si nesmí dovolit.

"Chci tě tam nahoře. Zjisti, jestli se s tím nedá něco udělat. A i kdyby ne, vezmi sebou naše čaroděje, ať mrskají ohnivé koule lidem na hlavy. Nemyslím, že mají dost šťávy jim ještě stále ublížit, ale mohlo by je to zastrašit, až budou zase příliš odvážní."

"Nemají dost energie ani na iluze," ozval se zachmuřeně Kalous. Neměla byste je tak přepínat, viselo ve vzduchu nevyslovené.

"Šílení a temní," promnula si obličej a zuřivě uvažovala. Co tu měli? Skálu za zády, pár balvanů jako úkryt a lidi, kteří čekali s luky v rukou, aby je mohli jednoho po druhém sundat. Neměla dost rezerv, nakonec, síly měli stejné, ale ona na rozdíl od nich chránila své raněné, které musela dostat do bezpečí. "Tohle měla být zatracená bitva, ne masakr," zavrčela. "Kalousi, začni přesouvat zraněné. Egge, vezmi si na starost nováčky, nechci, aby se při ústupu nechali zabít."

"Já pane?" Egge se podíval na Illeho. Ten měl vždy na starost podobné úkoly.

"Nekoukej po něm tak zamilovaně, a ty se nedívej tak zaraženě, Ille. Zkus nás alespoň z části krýt se svými luky, jdu se ujistit, že bude čas se stáhnout." Tvrdě pohlédla na elfy a zarazila jakékoliv námitky mohli mít. "Ústup!" zahřměla poté. Obvykle to byla práce Hlasu, ten měl pomocí io komunikovat s masami, ale její hysterický Hlas momentálně nebyl schopen koherentní myšlenky.

Elfové se začali okamžitě stahovat zpět a nepřátelé postupovali dopředu jako dravé piraně.

"Rewe, Liko, máme práci," zavrčela Ekathe. "L‘ve, Mo, ujistěte se, že nesundají ustupující jednoho po druhém a kryjte je. Přiberte i Liwera, s mečem je doslova umělec. Za zadkem potřebuje někoho, kdo ho pohlídá před bodnutím do zad. Ještě stále je příliš naivní."

Spíše to nemá v sobě, pomyslela si elfka chmurně, ale nahlas nic neřekla.

"Jdeme proti nim čelem, pane?" Rew zněl klidně, ale sledoval ji pohledem, kterým se ptal, zda si uvědomuje, co po nich chce.

"Máme tu zraněné, musíme jim dát čas." Dravě se usmála. "Není to nakonec tanec, který milujete nejvíce?"

"Od chvíle, kdy nám čistíte mysl? Ani tolik ne," zamumlal Liko a odpoutal si od zad bojovou sekyru. Jak chtěl bojovat sekyrou a mečem zároveň, to Ekathe netušila, ale naučila se své chlapce nepodceňovat.

"Mají lučišníky,"

"Ille bude dělat, co bude moct."

"Ach, pane, dokážete své bojovník vždy tak povzbudit," odtušil Rew a sáhl po nějakém jedu.

"Přežili jsme i horší,"

"Vy jste přežila horší. My se jen vezli," opravil Rew.

"Tak jen dělejte to, co já," zazubila se Ekathe manicky a vyběhla proti nepříteli. Chtěl zaútočit na nováčka, který spadl kousek od nich. Když byla na hlídce?

Ani náhodou! Přes její studenou mrtvolu!

*

"...hanba armády a Krále, něco takového si ani nedokáži představit. Není divu, že vás nikdo nepovýšil do důstojnické pozice, když tak zbaběle..."

Ekathe uklízela koňské exkrementy a dělala docela dobrou práci v tom, aby odfiltrovala nepříjemný hlas podplukovníka Goffera. Starý kozel si nikdy nenechal ujít příležitost se po ní svézt.

Udělala správnou věc. Neměla sice důstojnickou hodnost, ale měla nejvyšší hodnost na poli. Situace byla bezvýchodná a zavelet k ústupu bylo logické. Než odešla, dokonce se svými chlapci pocuchali zbývajícím lidem pírka natolik, aby se hned nevrhli do vedlejší bitvy a nezmasakrovali jejich elfy. Nebylo to dost, aby je to úplně odrazilo, ale snažili se. Poté, co její chlapci vyklidili pole, se k nim poručík, Rew, L‘ve a Mo přidali a pomohla udržet situaci stabilní na dost dlouho, aby se pak situace vyřešila sama. Toť byl io nabádající k ústupu.

Nedezertovala z pole. A její chlapci dostali rozkaz se stáhnout. Později dostala zprávu Mae, která vyjasnila, že se ze skály nedalo nic dělat, situace byla na hovno.

A přesto Goffer převzal osobní dozor nad vyšetřováním jejích činů a rozhodl, že její rozkazy byly neakceptovatelné. Kdyby měl volné ruce, Ekathe věřila, že by ji okamžitě degradoval, vzal jí jednotku a poslal ji páchnout do Sladkého hnízda. Ale podplukovník Šedý by to nedovolil a zas tolik problémů kvůli ní Goffer mít nechtěl.

I tak ale ten parchant dokázal Ekathe udělat život zatraceně těžkým.

Poručík bezmyšlenkovitě odpovídala a přitakávala čemukoliv, co na ní Goffer prskal, několikrát musela překousnout, když omezil její jednotce přísun nadstandartu a výbavy, snížení platu, ale když odešel, shledala, že to mohlo být horší. Mohlo to být i lepší, jelikož teoreticky už nebyla v pravomoci třetí, ale nechtěla si stěžovat, protože problémové vojáky neměl nikdo rád. Když si jeden neuměl vyřešit své problémy sám, za co potom stál?

Mysl se jí zatoulala dál do minulosti, vzpomínky na její první jednotku. Měla tehdy štěstí v neštěstí. Neštěstí v tom, že měla šíleného velitele, který ji bral do sebevražedných misí, byl to nepříčetný fanatik a zkurvysyn. Všechny hnal až na kraj jejich schopností a chtěl po nich ještě víc, bral ji do těch největších sraček, začátečníka, na což má památky v podobě jizev.

Z původní jednotky zůstali jen dva, ona a L‘ve. Později se k nim přidali Rimaera a Jael, protože když byli spolu, dokázali zajistit, aby ten druhý přežil. Její sestřička a Jael nevěřili, že bez nich s L‘vem přežijí, a Ekathe si tím taky nebyla tak jistá. Později, když Rima odešla za svou hvězdnou kariérou na první, Jael odtančil na Dvůr a L‘ve vzal práci ochránce, zůstala s velitelem Garou sama a přišel Ille a Egge. Pár měsíců poté Garo, přezdívaný Lišák, definitivně zešílel a Ekathe byla sama za sebe.

Bylo to těžké, ale bylo tam i štěstí, protože ji tatínek Noerae učil vše, co uměl on, našel jí Mistra války, a díky výcviku přežila, a naučila přežívat i ostatní.

Vzpomínala a myšlenky ji zavedly ještě dále do minulosti. Jak se dostala do války omylem, protože podruhé to nebylo pod patronátem tatínka, ale utekla z domu... Delší dobu se sice "chtěla" přidat k armádě, dokonce i jednou prošla výcvik, který však nedotáhla do konce, byla to pro ni cesta, jak uniknout manipulaci Otce a... a ano, i Matky, a rodina na ni tlačila, ať se vrátí, byla tak dlouho pryč. Poprvé.

A pak ten útok, kdy seveřané zaútočili na civilisty, viděla je zabíjet, zažila ten děs a bezmoc, přes veškerý bojový výcvik, který měla... tehdy se doopravdy rozhodla a přidala k armádě. Když ji navíc podporoval tatínkův starý přítel, který viděl do situace doma stejně dobře jako ona. Který Raffedora dobře znal a chápal. Zdálo se to tak dávno, jako příběh někoho úplně jiného. Ale bylo to jen něco více než čtyři roky. Přesto toho zažila jako za několik desítek let. Sama teď měla na starost své chlapce.

Elfka zamyšleně odvážela trakař s hnojem a uvažovala, jestli by její jednotka mohla začít cestovat směrem na západ dříve, než jí skončí trest. Mohla by je dohnat. Chtěla být daleko za Temným hvozdem, až zasáhnou nejhorší vedra léta. Pokud si dobře pamatovala, bylo po cestě jedno jeskynní město, Lutar. Tam by na ni počkali, než se k nim dostane... ano, to by nemuselo být špatné. Goffer by se po nich nemohl vozit, nemohl by jim ublížit. Především Rewovi a Likovi.

Vyklopila hnůj, nakrčila nos, když jí trochu přistálo na botě. Vracela se zpět ke koním, zatímco v hlavě vytvářela seznam věcí, které ještě bude muset zařídit.

Za chvíli už budou na první. Za chvíli. Už, aby to bylo.

*

"Ach ano, tam," zavrněla Ekathe.

"Jak je možné, že můžete hodiny bojovat a vylezete více méně v pořádku, a pár hodin úklidových prací vás tak zničilo?" Kalousovy prsty zkušeně hnětly ztuhlé svaly.

"Ticho. Nechci o tom slyšet."

"Rozmazlená, pohodlná samice." Kalous ji chvíli mlčky masíroval. "L‘ve je na vás nasazen jako špeh."

Ekathe zavřela oči a napjala se. Její léčitel znal mnoho tajemství, která neměl. Nikdy nelhal. Nikdy. Cítila, jak se jí v hrdle udělal knedlík a zhluboka se nadechla, aby se ovládla.

"Kdo?"

"Je aspirantem na Stína. Je pro ně dokonalým nástrojem. Oblíbený u Dvora, šašek, bavič, známý bojovník s kontakty, dostane se všude. Neslyšel jsem, že jste mise, ale jeho kariéra začala velmi slibně a nedává smysl, aby se s vámi zdržoval delší dobu, než bylo pro jeho říji nutné."

"Ne. To nedává smysl," zelenooká netušila, zda byla sarkastická nebo ne. "Nenávidím dvorní politiku," zasyčela náhle a jed v hlase překvapil i Kalouse, protože na chvíli přestal s masáží a zamyšleně ji pozoroval. "Kdyby můj Otec nebyl takový hlupák, byly by mé problémy vůbec podezřelé? Pochybuji. Musí mi ničit život, i v armádě!"

Ekathe šokovalo, když vycítila hořkost, kterou v sobě měla, a dech se jí vyděšeně zrychlil, protože to nebylo dobré. Nikdy nebylo dobré, když byl elf emocionálně nestabilní, především s negativními emocemi. Musí navštívit kněžku, a rychle. Jinak skončí jako temná, ani nemrkne.

"Nevěřím, že by Stíny doopravdy věřily, že jste z něčeho vinná. L‘ve má velmi slibnou kariéru, ale stále ještě Stínem není," odvětil po chvilce léčitel a začal ji znovu hníst svaly. Elfka mlčela a sledovala plachtu stanu, její pohyby v jemném větříku.

"Nechtěl jsem to vzít. Ale když jsem Stíny informoval, že říji strávím s tebou, předložili mi to. Nepodezřívají tě z ničeho, což byl jediný důvod, proč jsem misi doopravdy akceptoval. A opravdu za to může ten hlupák, který má tu drzost se nazývat tvým Otcem. Nechal se nachytat daleko za hranicí fronty, na severu," ozval se hlas. Kalous nevzrušeně vzhlédl, celou dobu nejspíše věděl, že tam někdo je, ale Ekathe až teď zjistila, že byl L‘ve blízko. Podívala se mu do očí a odvrátila se.

"Eki!" Její přítel byl okamžitě u ní, klekl si vedle elfky a nejistě se dotkl jejího nahého ramene. "Prosím, nikdy bych ti vědomě neublížil."

"Bolí to, L‘ve." Otočila tvář k němu a smutně se na něj usmála. "Ale chápu to."

"Opravdu?" zeptal se a dotkl se její tváře, v očích naléhavost. Zavřela oči a neodpovídala, protože nechtěla lhát.

Aspirant na Stín chvíli čekal, poté ji políbil na tvář a naléhavě jí stiskl rameno.

"Vrátím se, Eki. Vrátím se a budu doufat, že příště mi dokážeš odpustit." Na chvíli si opřel své čelo o její a strnul tak. Vdechovala jeho známý pach a myšlenka, že ji špehoval, byla tak nereálná. Nesledovala, jak odcházel, protože to by prostě bolelo až příliš.

"Já tomu tak nějak nedokážu uvěřit," opřela se o Kalouse, který si vedle ní sedl.

"On nejspíše také ne." Pohladil ji po zádech. "Litoval toho ve chvíli, kdy to přijal."

"Qi‘Kalous," zamumlala a unaveně zavřela oči.

*

Ekathe pozorovala elfa, s kterým se mazlila v přikrývkách. Prsty sledovala rysy jeho tváře. Zelené oči, světlé vlasy, nos měl zlomený tolikrát, že byl lehce křivý a nenechal si to nikdy spravit. Byl její typ tak dokonale, že uvažovala, zda jí ho nenašli její chlapci a nenaservírovali na podnose schválně, když měla poslední dobou tak špatnou náladu. Přidal se k nim před pár dny. Těsně předtím než ji Goffer opět bez toho, aniž by na to měl právo, poslal do další bitvy, která byla ze všeho nejvíce řezničinou. Boje lehce zintenzivněly, obvykle to tak před začátkem léta bývalo. Obě strany chtěly zajistit co nejlepší pozice, než se zakopou a budou čekat na podzim.

Plavovlasý elf, ani netušila, jak se jmenoval, byl slušný bojovník, v přikrývkách vydržel dlouhou dobu, když už nic jiného, výdrž a tělo měl uspokojující. Ale Ekathe se nemohla zbavit dojmu, že jí něco zatraceně chybí.

Později si trochu hořce uvědomila, že to byl jen sex. Kdysi si dokázala i z tak obyčejného aktu, dokonce i s cizincem, odnést velký díl radosti a spokojenosti. Ale s tím ubohým elfem pouze upustila trochu páry, mechanická činnost těla, bez emocí. Dokonce i něco méně než sex, protože Ekathe sexem vnímala spojení dvou bytostí, ne holý kontakt masa s masem.

Bylo to špatně.

Něco s ní bylo špatně.

Když ležela s Výrem, tím zatraceným šamanem, byla poblázněná jako sotva dospělá samička ovládaná svými pudy. Když prožívala říji s L‘vem, užívala si to plnými doušky. A ten ji z krve vypálil jakoukoliv nadrženost, kterou jí šaman svým tělem přičaroval a která ji ovlivňovala i dlouhé dny poté, co Výrovi zamávala na rozloučenou. Pak ji L‘ve zradil a zelenooká najednou neměla žádnou chuť na sex. Byla v tom kouzla a její tělo bylo pouze zmatené, nebo v její mysli bojovaly temné stíny a nechuť k tělesným požitkům byly první známky počínající nepříčenosti?

Objala se a stočila se na bok, dále od samce v její posteli. Byla jí zima.

*

Došlo jí to ráno, když držela v ruce dopis, který přišel z domova. Ekathe ucítila bolestivý pocit vykořeněnosti. Neměla domov, k čemu se vrátit. Její chlapci byli její rodina, ale to nebyla půda, nebylo to místo, kam by se mohla vrátit. Cestovala, protože to byl nejjednodušší a nejúčinnější způsob, jak si chlapce v jednotce udržet, ale vyústilo to v pocit bezradnosti.

Nebo prostě jen měla špatnou náladu.

Poslední boj byl brilantní. Měla v sobě dost frustrace a zároveň velmi dobré podmínky a dokázala vést své vojáky tak dobře, že ji musel podplukovník Goffer předvolat a velmi neochotně a neupřímně gratulovat. Byla to řezničina a ona byla jediná, kdo neztratil jediného vojáka.

Goffer ji nezajímal, jeho názor pro ni nikdy nic neznamenal. Ale byla ráda za své chlapce, protože získala zpátky část toho, co ji strhl v minulé akci. Ne vše a stále měla málo, ale bylo to lepší než nic.

Čím to tedy bylo, že se zmítala jako nepřítomná a čekala... na... něco?

Minula Mae, která jako obvykle pečovala o své psy. I ti se jí vyhýbali pohledem a ztichli, když šla okolo. Liko byl se zbrojmistrem a něco probírali, šla kolem kuchaře, a přestože to byl obvykle postrach celé jednotky, pohlédl na ni a vydal se raději jinou cestou.

Ach, skvělé.

Nad hlavou Ekathe zakřičel sokol a zelenooká vzhlédla. Sledovala, jak pták krouží, jak se přibližoval, a...

"Žlutý?" zašeptala zmateně.

"Zdravím, poručíku! Máte ještě stále mou pozici volnou?" ozval se vesele hlas. Ekathe pohlédla před sebe a uviděla Jirila. Zírala na něj. "Pane?" zeptal se po chvilce trochu nejistě.

Elfka zavřela oči a uvažovala, po chvíli nechala úsměv, aby jí zjemnil tvář.

"Vítej doma, ty zatracený samečku," odvětila. S trochu lepší náladou pokračovala ve svém bloudění táborem a poprvé po několika dnech měla pocit, že... možná vše není až tak černé.

26, kapitola | Úvod | 28, kapitola