Moira | VV: 28, kapitola

28, Plavovlasí bratři

Rew vypadal rozpačitě, což u něj viděla snad poprvé za... poprvé. "Pane, já... poručíku..." odmlčel se a odkašlal si.

"Někoho jsi zabil?" zeptala se rezignovaně.

"Iš! Ne, pane!" odvětil a zrudl. Zelenooká na něj zírala. Zrudl? Její cynický seveřan?

"Jsi v pořádku, Rewe?" zeptala se s obavou.

"Říje. Pane. Já i Liko," zamumlal po chvíli tak tiše, že jej málem přeslechla a zeptala se znovu. Pak jí to došlo. Zamračila se. Tohle už řešila tisíckrát, jen se jí nelíbilo, že je bude muset pustit teď, když se Goffer rozhodl je prokazatelně zabít. Čím více odolávala, tím vzteklejší a kreativnější ten bastard byl.

"Dobrá, počítám, že si vezmete dovolenou. Měsíc stačí? Kdy odjíždíte a kam, abych věděla, jak pro vás poslat. A odkud čekat potíže," dodala si pro sebe a ušklíbla se. Proč jen mají všichni říji najednou? Nebo se jí to tak alespoň zdálo. Co si pamatovala, za poslední tři roky řešila snad jen pět říjí. Pro všechny své chlapce, a že jich prošlo jejíma rukama více než dvě sta. Naopak poslední měsíce vyřizovala dovolenou za dovolenou.

Rew na zelenookou zíral a Ekathe něco napadlo. "Liko i ty máte říji ve stejném čase? Zvláštní."

"Dokážu svou dobu potlačit. Bojím se ho nechat samotného. Jsem starší než on. Dokážu se už z části ovládat a... tak jej mohu chránit."

Ekathe si Rewa dlouze přeměřila. Mohla by se zeptat, proč má takové nutkání Lika během říje ochraňovat... ale ona to přece věděla. A doopravdy to vědět nechtěla. S čím Lika zavřeli a on se neovládl. Rew odvrátil pohled a poručík uviděla něco, co u něj ještě nikdy nezažila – hanbu. Měla pocit, že Rew se nikdy necítil tak poníženě a na chvíli bojovala s ohromným vztekem. Její seveřané by se za svou přirozenost neměli stydět, měla by najít ty, kdo jim to udělal, a pak... povzdechla si a promnula kořen nosu. Teď ničemu neposlouží, když nechá svému temperamentu volné vodítko. Rew by si to mohl vyložit špatně.

"Je to v pořádku, každý to tak má. Jen mi řekněte, od kdy do kdy budete mít dovolenou."

"Opravdu, pane?"

"Ještě něco?" reagovala na jeho nejistý tón.

"Předchozí velitelé... nás posadili do vazby," konstatoval tiše. Vytřeštila na něj oči.

"Když jste byli v říji? To bylo... to je... kruté," zašeptala zhrozeně. Kruté? Bylo to nemyslitelné, bylo to... Nevěděla, jestli pro takovou abominaci bylo slovo. Rewovi se zablesklo v očích.

"Rád bych o tom už nemluvil, pane. Jen si chci být jistý, že není nutné náš... odchod zaznamenat."

"To nevím," uznala pomalu, když se otřepala z šoku. Zamračila se. "Pokud máte jako seveřané takový problém, máte společnost? Nemyslím placenou, ale nějakou hodnou elfku, které to nebude vadit?"

"Poručíku..."

"Jsem váš velitel. Starám se o své muže. Věřte, nebyli byste první, kdo s tím má problémy," odvětila nuceně lehce. Pak ji něco vesele napadlo. L‘ve zanechal přetrvávající dojem, přese vše, co následovalo, chtěla to znovu. Tu intenzivní a neuvadající pozornost samce, který chtěl pouze ji. A po těch posledních týdnech by potřebovala nějaké... uvolnění.

Navíc jí Goffer na rovinu řekl, že na první frontě je nečekají dříve než po zimě a že ji nepustí ani o den napřed. Netušila, zda to byla pravda, nebo ji chtěl podusit, než ji pustí dále – nebo se pokusit ji v mezičase nepřímo zabít – ale pokud bude mít možnost se vyvléknout alespoň na měsíc z toho zatraceného otroctví, a zároveň zajistit, že se o její chlapce někdo postará, proč to neudělat?

"Potřebuji dovolenou, co jsem slyšela Kalouse a Jirila, jsem poslední dobou osina v zadku. Rimaera bude určitě nadšená... a mohla by sehnat někoho, po kom se Goffer vozit nebude..." dodala si pro sebe.

Rew na ni zíral. "Vy chcete..."

"Je to vlastně brilantní nápad. Mohu tak na vás i dohlédnout."

"Velitelko, nemyslím si, že je to dobrý –"

"Zařídím to," odvětila Ekathe málem rozjařeně. Energickým krokem se vydala hledat Jirila a když ji ten uviděl, vypjal se málem do předpisového postoje, než si všiml jejího veselého výrazu. Nejistě jí úsměv opětoval.

"Pane...?"

"Máš to tu na měsíc na starost!" rozkázala nadšeně. "Ještě někoho ti seženu, někoho, kdo bude odrážet toho bastarda Goffera, ale v podstatě to tu budeš řídit ty."

"Uh... poručíku?" zavolal za ní Jiril, ale Ekathe už zmizela ve svém stanu, napsat zprávu své sestřičce.

*

Už z dálky viděla postavu. Nehybně balancovala na tyči ve výšce dvou metrů, rovnováhu držela na špičce jedné nohy a druhou měla skrčenou v pololotosovém sedu. Když přišli až k ní, prudce se odrazila a ve vzduchu předvedl salto, jemně dopadla na zem před nimi.

"Nudíš se, Rimo?" zeptala se Ekathe pobaveně.

"Vždy, sestřičko," odvětila modrooká elfka vesele a pak ji políbila. Na rty a dlouze a hluboce, jen aby poškádlila své společníky. Když se odtáhla, zelenooká si prohlédla její doprovod. Neznala je, nejspíše byli noví.

"Tohle je Wan a tamto je Veriae, oba jsou mou stráží, dokud tví chlapci nepřečkají říji. Tihle dva plavovlasí?" zeptala se Rimaera a začala kolem nich kroužit. Její dva chlapce to naštěstí nepodráždilo, sledovali ji naopak se zájmem. Pousmála se.

"Nepřivedla jsem si sebou nikoho, moje jednotka momentálně potřebuje každou ruku."

"Cože?" otočila se prudce její sestřička, na tváři výraz zklamání. "Takže ten roztomilý seržant, který byl tvým zástupcem, se nedostaví?"

Jelikož to Liko být nemohl... "Myslíš Jirila? Kdy jsi ho potkala?" zeptala se zmateně.

"Ano, Jiril," zavrněla Rima. "On přede mnou utekl?" Zněla jako zklamaná kočka. Když si to tak přebrala, Jiril doopravdy dělal vše proto, aby se té cestě vyhnul, když zjistil, o co jde. Nebo spíše o koho.

"Co jsi mu udělala, mrcho?" zeptala se ostře. Její sestřička se na ni dravě usmála. Zelenooká si pak nebyla jistá, kdo udělal první pohyb, ale náhle už se prudce zakláněla, aby se vyhnula prudkému kopu do hlavy, a sama vedla kop skoro vodorovný se zemí. Její protivnice elegantně odtančila z dosahu, sáhla si ke stehnu a prudce vyhodila dřevěnou jehlici. Ekathe ale už uskočila, znala Rimu jako své boty. Bojovala vždy agresivně, takže sama už sahala po jehlicích a mrštila dvě. Krátce ji napadlo, že kdyby takto bojovaly proti komukoliv jinému, nejspíše ho do pár sekund zabijí. Zakřenila se.

Její protivnice obě jehlice prudce přesekla svým mečem a skočila na ni. Ekathe si přivolala do ruky hůl a pak zuřivě bojovaly, prudce útočily, rychleji, rychleji, zákeřněji, uvidí tu mrchu na zemi dříve, než tohle celé skončí!

Triumfálně vykřikla, když vyhodila meč Rimaeře z ruky, ale ta se vysoce zasmála svým postelovým smíchem a odtančila z dosahu, sáhla si za záda. Když znovu nastavila ruce před sebe, na každém prstu měla dlouhé, nebezpečně vypadající železné drápy.

Skočila po Ekathe a začala se rvát jako kočka. Uhýbala jí, železo kolem ní tančilo, smrdělo nemocí a smrtí a byla zuřivá. Jak jen mohla vytáhnout železo? Železo?!

Všimla si, že její přítelkyně celou dobu něco chrání, a tak se zaměřila nemilosrdně na váček na jejím boku. Brzy ho jednou ranou poslala do vzduchu. Jemné plátno se roztrhlo a Rima vykřikla.

"To jsou Sunirské šišky!" vyjekla žalostně. Ekathe strnula.

"Ty čubko jedna pitomá!" vykřikla. Upustila hůl, pak k ní přiskočila, spojila ruce. Rimaera do spojených dlaní vložila nohu a poručík ji pak vyhodila nahoru, kde se modrooká snažila pochytat všechny křehké, létající šišky. Ekathe sama se vrhla vpřed a opatrně se snažila maličké sladkosti chytat, bez toho, aby narušila jejich strukturu a nerozdrtila je v prášek. Chytila šest, Rimaera houkla, že jich má sedm a Ekathe věděla, že jeden chybí.

Koutkem oka zahlédla pohyb a vrhla se po šmouze, která padala k zemi. Skončila na zádech a opatrně nastavila volnou dlaň, objala šišku prsty, pak následovala rukou trajektorii sladkosti, dokud nezpomalila její pád natolik, že mohla ruku zastavit ve vzduchu a bonbon nerozdrtit.

Zadýchaně ležela na zemi, svírala sedm sunirských šišek, Rimaera seděla nedaleko od ní, měla roztržený ret, modřinu na lícní kosti, svírala sedm šišek a zírala na ni. Pak se začala smát, a Ekathe se začala smát s ní a smáli se tak nahlas a nezvladatelně, že oběma stékaly po tvářích slzy smíchu.

Rimaera se smála dokonce tolik, že v neopatrnosti zatlačila na jednu sladkost příliš a maličká šiška se změnila v malinký kopeček sladkého prášku, který začal okamžitě ve vzduchu sublimovat na plyn. Rima pobaveně vsála vzduch, růžovým jazykem si olizovala rty s rudou rtěnkou. Spokojená, vražedná kočka. Pouliční kočka. Stejně nevěrná, stejně zákeřná.

"Jednoho dne tě zabiju, Rimaero. Přísahám, jednoho dne tě zabiju. A nechej Jirila na pokoji. Potřebuji ho."

"Ale dneska mě nezabiješ. A půjčíš mi ho, když bude chtít. Co kdybych ti půjčila jednoho mého chlapce, když si já půjčím toho tvého seržanta?"

"Zapomeň, čubko."

"Ale nezabiješ mě."

"Donesla jsi mi sunirské šišky. Zabíjení může počkat do příště. Zabíjení, když je mírový dar tohle, by bylo proti přírodě."

"Miluju tě, sestřičko." Rimaera k ní přišla a přitiskla se k ní, už nic sexuálního, prostě chtěla být blízko. Objala ji.

"Taky tě miluju, mrcho." Ekathe políbila Rim na líčko a pak spolu seděly na zemi, jedly sunirské šišky a pochichtávaly se podivným pohledům, které jejich směrem jejich doprovod vysílal.

"Ubožáčci. Nikdy neví, co si o nás myslet."

"Záhada."

"Uhum..."

*

Stavební stromy nebyly vzácné, zato velmi náročné na pěstování. A na ošetřování. Proto Ekathe překvapilo, že tak luxusní příbytek našla zahrabaný uprostřed divočiny, navíc co by kamenem dohodil od hranice se severem.

Ale to byla Rimaera. Jak ji znala, než by se k nim dostal nějaký nepřítel, musel by se prodrat tisíci pastmi.

Přestože byl strom dokonale vypěstovaný, bylo uvnitř překvapivě málo místa. Pokud to zrovna nebyly lóže v Kamenném srdci, pokoje všeobecně měly nízké stropy, stěny blízko u sebe, ale tento strom byl stísněnější než obvykle.

Strom pro mláďata, nebo milence. "Jemné narážky, sestřičko, opravdu," zamumlala si pro sebe Ekathe.

Elfové měli rádi malý prostor, svým způsobem. Značilo to bezpečí. Teoreticky by si Ekathe mohla sundat náušnice poutající její mysl a duši k tělu, ale nechtěla si hrát s osudem. Přeci jen fronta byla doopravdy zatraceně blízko.

Zabydlovali se a zelenooká sledovala jemné změny, které se s Rewem a Likem děly. Za říje se smysly elfů zostřily, samci ovládali své tělo k děsivé dokonalosti, pokud se nerozhodli k destruktivní zuřivosti. Nebo vyšukat si mozek z hlavy.

U elfek to bývalo naopak. Ony během dojezdu plodnosti trpěly, jejich magie byla puštěná z vodítka a nejen, že byly zranitelné, bývaly také nebezpečné. Samec si za říje nakonec mohl vybrat jakoukoliv elfku a nějak to spolu přežili.

Naopak samice se musela schovat a pokusit se přežít sama na vlastní pěst, pokud neměla někoho, kdo se o ni postaral. Protože říct, že byla samice za její plodnosti šílená, nebylo tak úplně přehánění. Byla více zvíře než myslící bytost a jen těm, které dobře znala a věřila jim, jen těm dovolila se přiblížit a nezaútočila na ně. Pak tu byly případy, kdy samice shledala nějakého elfa dokonalým k rozmnožování, ale to bylo docela vzácné, hlavně za války, kdy bylo vše tak napjaté a samice už nebývaly tak naivní.

Elfky mívaly plodnost jednou za sedm let, a i to se Ekathe někdy zdálo hodně. Na druhou stranu, elfové mívali říji co pět let, neměli to tak komplikované, ale i pro ně to muselo být vyčerpávající.

Ekathe vybalila poslední šátek, když ucítila na bocích ruce a pak proti zádům pevné tělo. Překvapeně vzhlédla.

"Rewe?" zeptala se jemně. Když je pozorovala, Lika, Rewa, ji a Rimu, nemyslela, že si její zákeřný seveřan vybere ji. Sestřička na něj dělala oči a vypadalo to, že by si povahově dokonale sedli. Navíc, Ekathe se stále necítila úplně sebejistá ohledně Rewa a sexu. Liko po čištění mysli byl klidnější a dobrosrdečný, bez nadsázky. Rew v sobě stále měl tu zákeřnost, která ji držela na hraně.

Na hraně...

Ekathe se srdce divoce rozbušilo, když ji Rew chytil za bradu a políbil ji.

Na hraně... šílení a temní, copak chtěla něco méně?

*

"Sestřičko, sestřičko," odvětila Rimaera líně a laskala prsty kousance na své paži. Liko se snažil, jak bylo vidět. "Jak jen ty to děláš, že vždycky najdeš ty nejlepší samečky?"

"Mám na to talent."

"Myslím to vážně. Když si najdu samečka na hraní já, po čase mi uteče."

"Nechtěla jsi říct umře?" zeptala se Ekathe zlomyslně. Rima se na ni podrážděně podívala a zelenooká se uculila. "Protože koušeš. Hodně." Poručík se probírala papíry, které se jí nahromadily ohledně jednotky a poslední dobou je odkládala. Teď měla dokonalou příležitost to dohnat.

"Jsou to jižané. Nemůžu za to, že jsou k ničemu a neposlouchají našeptávání vlastní krve. Jeden by řekl, že je válka vydriluje, ale zdá se, jako by naopak elfy o jejich tvrdost obírala."

"Rozhodě ne všechnu tvrdost, když jsou ještě po tvé návštěvě naživu," odtušila pobaveně. Představa elfa, který by se dvořil Rimaeře a pak v posteli selhal, byla zábavná a trochu děsivá. "Je mi líto ti objasnit, že to ty jsi krvelačná a není chyba v nich."

"Kecy. Ty jsi jako já."

Poručík se odmlčela a promnula si krk, kde se léčily Rewovy kousance. "Byl to poučný týden," souhlasila. "Ale budu se z něj nějaký ten čas vzpamatovávat. Doufám, že budu moct chodit," zabrblala pak a její přítelkyně se zasmála.

"Lise‘se, neměla bys doufat v opak?"

Ekathe se potměšile usmála. "Pravda, sestřičko, pravda." Protáhla se a koukla na dva samečky, kteří vyčerpaně spali v postelích. Týden říje dokázal vyčerpat i nejvytrvalejšího samce. Uvažovala, jestli po spánku budou mít ještě zbytkové tendence z říje, nebo už budou opět sví staří odměření seveřani. "Nesnáším to," sykla náhle.

"Hm?"

"Drželi je zavřené, přes jejich říji. Protože jsou seveřané, možná proto, že jsou skořápky."

"Cože?" zeptala se Rimaera šokovaně a prudce se posadila. A tuhle elfku dokázalo vyvést z míry už jen málo a soucitu taky moc nepobrala.

"Slouží nám od začátku války, a stejně jim stále nevěří. Je to na hovno."

"Tak jsi jim dala dárek v podobě nás dvou," pochopila Rima.

"Chci jim to vynahradit. Jsou to mí nejlepší vojáci."

"Tak proto byli tak divocí," odvětila její sestřička zamyšleně, myšlenkami už dávno jinde. Vždy byla spíše živočišnější než hloubavý typ. "Seveřané většinou nebývají tak... krvelační," odtušila Rimaera zamyšleně a sledovala Rewa. Už lovila jinou kořist.

"Pokud si s nimi chceš zahrát, ber ohled na to, že je budu potřebovat v boji. Za týden."

"Poptala jsem se na ně, sestřičko. Jsou krásně krvelační pořád. Líbí se mi to."

"Ber ohled na to, že je potřebuji k boji," zopakovala Ekathe a zívla. I ona byla po týdnu, kdy zvládala elfa v říji, obzvláště tak divokého a... šíleného jako Rew, utahaná. Líbilo se jí to, nelhala si, ale dlouhodobě měla chuť na něco jemnějšího. Neměla povahu jako Rima, která by je zvládla oba najednou a s největší pravděpodobností dokonce i utahala.

Ekathe v sobě měla krev rodu větru ze severu, ne rodu bílých na jihu. Rimina krev jí zpívala divočejší píseň. Navíc, Rimaera byla stále ještě mladá, možná se také trochu zklidní, za pár desítek let. Byla si jistá, že alespoň její rodiče v to doufali. Beze sporu se ohledně toho každý večer modlili k Daay, koneckonců je jednou dokonce viděla, když byla na návštěvě. Její sestřička byla nejstarší samice v rodině a budoucí matriarcha, od které se očekávalo, že se dříve či později usadí. A její sestřička popravdě nikdy nevypadala, že ji ta myšlenka naplňuje nadšením.

Ekathe se zvedla a pohladila Lika, který byl blíže, po hlavě. Oběma zároveň čistila mysl, když k nim měla tak úžasný přístup, a také jim čistila tělo, od magického přetlaku. Nevadilo jim to, dokud měli stále přístup k jejímu masu a reagovala na ně tak, jak měla. Oba byli staří a už si na ten tlak a špínu temnoty zvykli. Ekathe to bylo líto za ně.

Zívla. Jedy, kterými byla nadopovaná, pomalu vyprchávaly. Vážně netušila, jak to Rimaera dělala bez nich. "Jsem unavená, lisa‘se. Jdu si lehnout ven, pohlídej je." Rew vypadal, že až se vzbudí, možná pocítí dozvuky říje. Nejspíše důsledek toho, že svou říji potlačoval.

"Oh, s radostí, Thaje," usmála se Rima dravě. "V tom nevidím vůbec. Žádný. Problém." Vrněla. Rew jako by to vycítil, pohnul se. Šla mu z očí, než se vzbudí úplně. Byla jeho partnerkou celý týden, navázal se na ni. Pokud by ji uviděl, vybral by si spíše ji než její sestřičku a Rimaera by byla naštvaná, že jí ukradla zábavu.

Možná si nepůjdu lehnout, uvažovala, ale nejdříve se pořádně najím. Maso. Obvykle se mu vyhýbala, ale v době říje a plodnosti to bylo nezbytné. Tělo spalovalo tolik energie, magie jimi proudila tak silně, že elf musel mít stálý přístup k bílkovinám. Někdy se jedlo maso i před, preventivně. A za těhotenství to bylo nevyhnutelné, přirozeně. Některé pitomé husy staré krve za těhotenství dokonce nejedli nic jiného než maso vzácných zvířat. Ekathe to nikdy nechápala, ale to byla julir'aegi. Nic nemuselo dávat smysl tak dlouho, jak to starou krev těšilo.

Poručík se zastavila a naslouchala, uši se jí lehce stočily, jak zachytily zvuk... Ach, Rew se probudil a její sestřička začala vřískat jako kočka v říji. Ekathe se tiše zasmála.

*

"Dívej se na mě," zasyčela Rimaera a chytila Rewa za bradu.

"Jinak?" zeptal se plavovlasý elf a rty se mu zkřivily v úšklebku. Četl tu samici, přítelkyni jeho velitelky, a pohrdal jí. Toužila po něm, ale on o ni zájem neměl. Jistě, přetáhne ji, když bude mít chuť, ale po delší době by ji musel zabít.

"Sloužíš Ekathe? Možná ji dokonce i miluješ, že?" zarývala mu nehty do kůže, pohledná tvářička stažená vztekem. Ráno s ní spal a poté ji ignoroval. Nesnášela to dobře.

"Ši, ano," odvětil a sledoval, jak se elfce rozšířily oči šokem. Tuhle odpověď nečekala a ani nechtěla slyšet. Viděl, jak sleduje Ekathe. Oh jistě, záleželo jí na poručíkovi, ale ona chtěla zářit, být první.

"Co to sakra," odtáhla se a zmateně ho sledovala.

"Možná rozpálíš krev elfa, ale co pro samce jsi, kromě snadného šuku?"

"Jsem víc, než ty kdy budeš. Pro společnost i pro Eki," zavrčela a odstrčila jej, oči plné vypočítavosti, která Rewa donutila se zarazit a zamyslet. Byla podplukovníkem na druhé frontě, na tu pozici se nemohla dostat jen tím, že s někým spala.

"Možná. Jsem věrný své velitelce." Z náhlého popudu ji popadl za paži a přitáhl k sobě, tvrdě ji políbil. Kousla ho, ale pak se k němu přitiskla a hladově jej líbala nazpět. Přitiskl ji ke stromu, nepříliš jemně, strčil ji koleno mezi nohy a sevřel ruce za hlavou. Netušil, kde se brala ta zběsilá touha této samici ubližovat. Vadila mu, byl kvůli ní napjatý, skoro jako předtím, než s ním poprvé poručík obětovala v posvátném háji. "Jsi děvka a můžeš být silnější v magii, můžeš být fyzicky lépe vybavená, být úspěšnější, ale poručík..." zdánlivě něžným pohybem polaskal Rimaeře líčko. "Ale Ekathe má krásnější duši," zašeptal jí do rtů.

Ach, ta zuřivost v modrých očích, a zášť a nenávist, a přesto po něm toužila příliš, aby ho odmítla. Když jí stáhl kalhoty a pak si omotal jednu její nohu kolem pasu, vzpírala se jen pro formu.

"Budeš toho litovat," prskla.

"Dotýkám se tě. Svým způsobem toho už lituji," odtušil a ona se vztekle rozkřičela.

"Tak proč nespíš s ní, ty bastarde!" ječela a seveřan se krutě smál. Hodil ji na zem a povalil ji na záda. Jízlivě sledoval její výraz, laskal její kůži a pak, když byla vzrušená a na pokraji vyvrcholení...

"Proč nespím s Ekathe?" šeptal. "Nejsem pro ni dost dobrý, nikdy nebudu. Nechci svou duší zničit to křehké, čím je. Svou surovostí a nenávistí. Měl jsem ji v říji, a to je více, než v co jsem si pro sebe kdy dovolil doufat." Probíral se vlasy elfky, která ho sledovala chladným pohledem, kvůli hrdosti si odmítala říct o vyvrcholení, na jehož hraně byla, a on ji potměšile sledoval, hrál na ni. Dovolil trochu lítosti, pro Ekathe, aby se mu projevila na tváři. "Potřebuje víc, než jsem já. Nebude moje, ale já tu můžu být pro ni. Nebudu s ní spát, ale budu mít alespoň trochu z ní. Jak se to poslouchá, hm?"

Pokusila se ho praštit. Znehybnil ji. Modré oči jej sledovaly s chladem a zákeřností a Rewa náhle poprvé napadlo, se znepokojením, jestli ve své zášti k této samici, která jej prostě nenechala v klidu odejít, mezi dvě přítelkyně nevsunul klín, které jejich přátelství zničí. Nebyl zvyklý něco takového zvažovat. Ale jedna z těch samic byla Ekathe.

Prudce se postavil, nechal Rimaeru ležet na zemi, vzrušenou, vzteklou a zmatenou, a vydal se hledat svou velitelku. Měli by si vážně promluvit a Rew by jí měl věci vysvětlit dříve, než se k ní dostane Rimaera. Vzpomněl si na boj, který se rozpoutal chvíli poté, co se setkaly. A to obě měly dobrou náladu. Zachvěl se. Samice byly záludné. S trochou štěstí bude Ekathe s jeho vysvětlením schopná vše vyřešit tak, aby on už nemusel na modrookou elfku sahat a zůstaly přítelkyněmi.

"Miluji ji více než ty," ozvalo se mu tiše za zády.

"Hm," zabručel Rew. Zmateně uvažoval, co to poslední dny zatraceně vyváděl.

"A ona miluje mě. Ne tebe. Proto mě tak nenávidíš," dokončila zákeřně. Na okamžik strnul a ta modrooká mrcha vypukla v řezavý smích.

27, kapitola | Úvod | 29, kapitola