Moira | VV: 29, kapitola

29, Připíjení zemi

Ekathe věnovala Rewovi jedovatý pohled a minula ho bez toho, aby mu odpověděla na pozdrav. Ještě stále mu neodpustila ten bordel s Rimaerou. Musela málem zaprodat duši Daay, než si sestřičku zase usmířila. A jelikož přeci jen Rewa chránila, přese vše, Rimaera toho zákeřně využila a vyždímala z ní, co mohla. Měla teď u Ekathe tolik laskavostí, že i kdyby žily tisíce let, poručík nejspíše stále bude v dluhu.

Došla do svého stanu a podívala se na papíry rozházené na stolku. Prsty posunula seznam zásob a podívala se na své zápisky:

- návštěva Stínů

Ekathe nepřítomně napadlo, že bylo zajímavé, že se o ni všichni začali zajímat až po boji s písečnými démony. Ale možná to bylo proto, že jim Godar poprvé napsal, aby se na ni podívali. Stínům. A navíc, zbytek jejího života v armádě probíhal pod jinými veliteli a zdaleka nebyl tak... dobrodružný.

- útok na Školu, ílška!!!

Ekathe sebou trhla, když to četla. Byla v bezvědomí a vyhla se tomu nejhoršímu. Ale i tak, pár dnů poté, co ji navštívili Stíny, přijel důstojník a mluvčí staré krve a dodatečně dostala pořádný kartáč. Za to, jak špatná byla obrana Školy, a že nebyli zrádci nalezeni dříve. Za to, že někdo mláďata vůbec prodal, za smrt Laskavosti. Málem i za to, že dýchala a útok přežila. Velitel jim detailně vykreslil, co by se mohlo stát, kdyby byli seveřani jen trochu lstivější a nenechali se chytit. Lidé by se vplížili dovnitř, nespatřeni, a vesele všechny podřezali jako prasata. A oni by to vše poklidně prospali.

Jako by se sama necítila špatně. Nezuřila, že se lidé o něco takového pokusili. Nepodlomilo jí to sebevědomí. Uklidňovalo ji, že při odlivu a poslednímu výronu síly na začátku jara se elfové pomstili a posunuli hranice front na historicky nejzazší hranici, takřka k řece.

Avšak...

- Kdo prodal mláďata?

To byla klíčová otázka. Ten, kdo za tím byl, se totiž nenašel. Šeptalo se, mezi nejvyššími důstojníky, o něčem, co Ekathe už jednou zaslechla. Dostala se k tomu náhodou, když ji mluvčí staré krve verbálně vrážel nůž do masa.

- Kdo je Důstojník? Nebo co? Zrádce mezi námi?

- umírající killores, Výr a jeho Krvavá

- fragmenty a On

- zrada kapitána Irila u Brázdy, masakr pod mým vedením

- útok u Růžového pole. Znalost dynamiky mé jednotky. Vyřazení nejsilnějších bojovníků takřka okamžitě

A to byly jen události z posledních týdnů. Na ty před Stíny se ani nedívala. Bylo jí zle. Potřebovala zjistit, co se dělo dříve, než ji to zabije.

- Godar. Goffer.

Ta dvě jména měla několikrát podtržená a zakroužkovaná, vedle toho kapitálkami TŘETĺ FRONTA. Kdybych se dostala ze třetí, zbavila bych se všech svých problémů? Byla to doopravdy sladká myšlenka. A naivní. Ale jeden mohl doufat.

Na dalším řádku byla napsaná první fronta a k tomu seznam kladů a záporů. Kapitálkami NÁBOŽENSKÉ NESPORY, DAAY, INTRIKOVÁNĺ. Disciplína, lepší vybavení, boj pod zkušenými důstojníky. Netušila, zda si přestupem polepší, a to na tom všem bylo nejsmutnější.

- Kalous?

Pohled jí padl na jméno na konci seznamu, napsané v rohu jakoby nejistě. Kalous. Její přítel a rádce. Léčitel, který věděl více, než by měl. Samec, pro kterého vyjednala s princem Balraem noc, kterou si mohli oba užít a na chvíli na vše zapomenout. Kdo byl Kalous? A co to pro ni znamenalo a jak ji to ještě ovlivní? Proč se tak brilantní léčitel zahazoval s někým jako ona a plýtval svým talentem na šarvátky na třetí? Frontě, kde byl v podstatě odpad jejich rasy? Opravdu byl za ní poslán kvůli tatínkovi, jak si myslela?

"Volala jste, poručíku?" ozval se léčitelův hlas, jako by jej myšlenkami zavolala. Chvíli nehybně stála, pak beze slova popadla seznam a podala mu ho. Tázavě se na ni podíval, v šeru stanu jeho temně šedé oči takřka černé. Četl.

Výraz neutrální. Oči smutné.

"Já se bojím." Netušila, že to chtěla říct, dokud se neslyšela. Nervózně si olízla rty.

"Poručíku..." zarazil se a sledoval ji. Zkoumavě a elfka viděla, že něco zvažuje.

Čekala.

Nakonec se rozhodl a s pochmurným pohledem se jí zadíval do očí. "Léčit vás mi... pomáhala Daay. Dala mi sílu, abych dokázal takřka nemožné. Protože po útoku na Školu jste byla doopravdy mrtvá."

Nemluvil o tom. Nezmínil léčení ve Škole ani slovem, nechtěl vděk, jedy, nic. Jako by si přál zapomenout. Až doteď.

Daay. Kvůli Ekathe nechal svým těle manifestovat Matku všech, jejich krutou, bezcitnou bohyni. Šílení a temní, zamrazilo ji.

"A?" zeptala se šeptem.

"Zničila mě," odvětil bolestivě kontrolovaným hlasem a odvrátil se. Promnul si obličej rukama, které se třásly, a z jedné mu vypadl seznam. Padal k zemi a elfka ho sledovala pohledem. Seznam, protože pozorovat jejího léčitele v tomto stavu bylo příliš bolestivé. Daay mu musela ublížit, hodně, a Kalous byl vyděšený.

Udělal to pro ni.

Její společník se prudce otočil zpět a netypicky dětinským gestem kopl do seznamu na zemi. Ekathe se lekla a nadskočila, sledovala svého osobního léčitele s narůstajícími obavami a výčitkami svědomí.

"Využila mé maso, ale nebrala na něj ohled, a málem mě to zabilo. Tolik moci, tolik vědomostí, zachránila tě a v průběhu málem spálila mou mysl. Poté jsem byl zpět ve svém cechu, kde se o mě starali, jinak bych zemřel. To byl důvod, proč jsem nebyl s tebou, když ses probrala. Byl jsem tak blízko věčnosti," procedil mezi zuby a prudce se zarazil, oči se mu rozšířily překvapením, jako by to ani říct nechtěl.

"To je dobré, Kalousi, máš právo cítit vztek," odvětila jemně, když cítila hanbu, která se v něm probouzela. Zaváhala, ale pak jej zatahala za paže a léčitel po chvilce rezignoval a nechal se obejmout. "Máš právo se bát," dodala šeptem a hladila jej po zádech. Protože to byl důvod. Bál se smrti, když jí byl tak blízko.

Daay, kdy se stal tak vychrtlým? Jako by v pažích měla kosti obalené kůží, ne zdravého samce. Jak si toho mohla nevšimnout? Kalous byl vždy štíhlý, ale teď se skoro ztrácel. I ona, po Škole, byla v lepší kondici. Bude na něj muset dohlédnout.

"Sama Matka všech chtěla, abyste žila," řekl po chvíli, když se uvolnil a položil si bradu na její rameno.

"Sama Daay," opakovala Ekathe, které to pomalu docházelo.

"Ať se bude dít cokoliv, naše bohyně nad vámi bdí. Sleduje vás."

"Šílení a temní."

Teď to byla Ekathe, kdo potřebovala komfort od svého přítele. Matka všech nad ní bdí. Yšeš'da.

Nakonec se odtáhla a léčitel ji nechal jít. Sehnul se pro seznam, který Ekathe napsala, a pohrával si s ním, na tváři zamyšlený výraz. Náhle papír chytil plamenem a za chvíli po něm zbyl pouhý popel. Než Ekathe přišla na to, co říct, Kalous ji objal, ale teď v tom bylo něco jiného, jakási naléhavost. Přitiskl ji k sobě a sklonil se k jejímu uchu:

"Toto bylo velmi nebezpečné, pane," šeptal tak tiše, že jej sotva slyšela, a to byla vedle něj. "Už nikdy nenechávejte nebezpečné informace na papíře. Pokud budete muset, nepouštějte ho z ruky. Rozumíte?"

"Rozumím."

"Dobře." Odtáhl se a políbil ji na tvář. "Buďte opatrnější," broukl a byl pryč.

*

"Uh," Ekathe se zarazila a zírala na svou postel.

Štěně, které na ni sedělo, ji vesele pozorovalo a zavrtělo ocasem.

"Co ty tu děláš?"

"Vrr," mládě se zazubilo, z tlamy mu visel jazyk. Nebo by alespoň elfka přísahala, že se ten pes tlemí. Poručík pokroutila hlavou a došla ke vchodu do stanu.

"Sežeňte mi Mae!" houkla do prostoru a vrátila se dovnitř. "Dolů," odvětila důrazně a zírala štěněti do očí. Mládě na ní udělalo smutné oči. "Iš. Dolů. Moje postel." Elfka zdůraznila slova gestem ruky.

Štěně ji sledovalo. Elfka nadzdvihla obočí.

Ha! Mládě kapitulovalo první a se svěšeným ocasem slezlo. Zakroutila hlavou nad sebou samou. Měla na starosti celou jednotku o jednadvaceti elfech a dalších čtrnácti doprovodných. A stejně cítila zadostiučinění nad tím, že dokázala zvládnout jedno drobné stvoření.

"Pane?"

"Máš tu štěně," odvětila Ekathe a otočila se ke vchodu. "Je to jedno z nového vrhu?" zeptala se své psovodky. Na několikaměsíční mládě bylo... malé.

"Štěně?" Mae vešla dovnitř a podívala se na malého vetřelce. Ten ji sledoval a zavrtěl ocasem. "Tohle není moje. Nejsem si ani jistá, jestli to v sobě má nějakou psí krev." Tvář její společnice byla zachmuřená.

"Oh?"

"Váš Otec měl prvotřídně vyšlechtěné lovecké psy, skvělá krev, nejblíže vlku, co jsem kdy viděla. Tři dny jsem slavila, když mi jeho psi nakryli moji Lutu. Ale tohle," ukázala na štěně, "tohle je vlk. Možná dokonce drak‘vlk."

"Co by tu dělal drak‘vlk?"

"Váš odhad je stejně dobrý jako můj, pane," odtušila Mae. Chvíli mlčely. "Poručíku... uvažovala jste o tom, o čem jsme spolu mluvily?" Ekathe nespouštěla zrak ze štěněte, ale musela se zatvářit zmateně, protože Mae zaťala zuby. "O elfském jazyce."

"Ach," zelenooká se od štěněte odvrátila – neměla pocit, že by chtělo zaútočit – a pohlédla na svou psovodku. Mae s ní byla už skoro rok a Ekathe neměla pocit, že se k ní dostala. Ne tak, jako to měla s většinou z ostatních svých chlapců. Možná to bylo tím, že byla samice a ty byly od přírody dominantní. Nebo tím, že Mae byla mrcha ke všem kromě Lasičky. Nebo možná i na něj, kdo ví, co ti dva dělali v posteli.

Když znovu skládala jednotku, z nějakého důvodu nečekala, že se Mae objeví. Když ji uviděla, u boku její milovanou Lutu a za nimi tři urostlá štěňata, měla rozporuplný pocit. Její psovodka byla čubka a kousala stejně bolestivě jako její psi, jen verbálně. A někdy s noži. Rima také byla taková, ale její sestřička byla zároveň loajální a dodržovala tradice julir'aegi, což její temperament drželo na vodítku. Z Mae však necítila nic jiného, než zášť a nezdravou, destruktivní závist. Nikomu nepřála nic dobrého.

"Mae, vím, jak moc se chceš naučit elfskou řeč, ale není to něco, co se dá naučit takto bokem. Dávala bych ti šanci, kdybys tomu zasvětila život a někde ve Škole nebo nějakém killores intenzivně studovala. I s tímto by ti to zabralo stovky let. Během války, kdy cestujeme... je to směšné, vojáku."

Psovodka Ekathe sledovala pohledem, který donutil zelenookou začít zvažovat situaci velmi pečlivě. Se svými noži byla Mae velmi, velmi dobrá. Někdo by řekl zákeřná.

"Chápu," odvětila její společnice nakonec chladně a bez dalšího slova odešla.

"Uh." Poručík za svou psovodkou zírala a měla nepříjemný pocit.

"Vrr?"

"Šílení!" Elfka nadskočila, když se jí o nohu otřelo mládě. Když ji pak olízlo konečky prstů, zelenooké po kůži přeběhl mrazení magie. "Vážko?" zeptala se překvapeně.

Ekathe, štěně, vlastně vlče, ji sledovalo oddanýma očima.

"Jak... co tady..." zarazila se a prostě na Vážku zírala. Na podzim její jednotce přidělili svázaného ducha vody, který jim pomáhal při povodních, ale se zimou se vrátil zpět ke Kah. To, že byl zpět, mohlo znamenat, že jim velitelství poslalo vodního ducha, aby nějak rozumě přežili léto. Ale jak se dostal do drak‘vlčího těla?

Vážka chce pomoct. Vlče znovu zavrtělo ocasem. Když ho tak sledovala, mládě mělo vlhký kožich.

"Aha." Zkoumala ducha. "Poslalo tě velitelství?"

Ano. Ne. Ano. Ne.

Uh. Nebylo většího potěšení než komunikace s duchy. "Tak dobrá. Zůstaň tady," povzdechla si a uvažovala, jak vyřeší toto.

*

"Tohle je nepřípustné! Vy důstojníci! Myslíte si, že když je jeden šaman, umí nechat vyrůst žrádlo pro ty vaše nenažrané krky přes noc?!"

"Ne, samozřejmě, že ne," odvětila Ekathe konejšivě.

"Ne? Ne?!"

"Ano?"

"Argh!" Lasička praštil knihou, kterou Ekathe odložila, když vletěl do jídelního stanu, o zem a zelenooká sebou trhla. Skoro dopustila, aby se jí uši přitiskly k hlavě, jako nějakému ílšku. Ale Lasička byl děsivý. A Lasička s knihou s tvrdými deskami byl obzvláště děsivý. Byl to spis o nových teoriích rezistence kamenné magie, také to rozebíralo otázky o původu Prastarých draků. Žádná lehká četba, spíše malá bichle. Nechala si ji poslat z Kamenného srdce a kniha ji zatím velmi bavila, přestože byla napsaná v obecném jazyce. Tak bezohledné jednání si nezasloužila. Ne že by si stěžovala. Když Lasička zuřil, kývli jste mu i na matkovraždu.

Poručík se rozhlédla, hledala nápad, jak z toho vybruslit, nebo to na někoho prachsprostě hodit, ale její drazí chlapci vzali do zaječích a nechali ji v tom. Hrdinové.

"Dnes nebude teplá večeře," zavrčel Lasička a pohledem ji vyzýval, ať něco namítne.

"Samozřejmě, že nebude," souhlasila okamžitě.

"Protože nemám z čeho vařit," zavrčel kuchař a zelenooká zbystřila. Konečně se dostali k jádru problému, po deseti minutách, kdy si na ní její vlastní podřízený cvičil plíce. Ale co to bylo za hloupost, jak mohl Lasička nemít zásoby? Dnes ráno přijel vůz, viděla ho.

"A ty zásoby z rána jsou nevhodné, protože..."

Kuchař ji probodl pohledem. "Nějaký vtipálek nám poslal zkažené zásoby," procedil. Ekathe strnula.

"Chápu," odvětila nakonec a Lasička se zarazil a prohlédl si ji. Jeho oči bleskly k jejím uším.

"Myslím, že se půjdu podívat, jak mohu večeři zachránit, pane," odvětil nakonec mrzutě a dal se na ústup. Docela spěšný ústup.

"Takže někdo nám poslal zkažené zásoby," zabroukala poručík a prsty polaskala hřbet knihy, kterou bezmyšlenkovitě zvedla ze země. Na tváři měla nepřítomný výraz, ale v očích, v těch měla chlad a bezcitnou pragmatičnost.

Lasička by koneckonců necouvl bezdůvodně.

Z koutů stanu se k ní pomalu začaly stahovat fragmenty.

Dlouho stála v jídelním stanu sama. Ti, kteří vešli dovnitř, na ni pohlédli a znovu spěšně vycouvali. Nakonec se objevil Kalous.

"Poručíku?" Podle opatrného tónu už se doslechl, co se stalo. Ekathe se zářivě usmála, což si vysloužilo chmurný výraz.

"Můj drahý osobní léčiteli. Máš rád sázení?"

"Sázení?"

"Podplukovník Goffer musel vydat špatnou sadu rozkazů. A já jsem se rozhodla, že mu připomenu důvod, proč se mnou v minulosti nevyjebával," odvětila radostně.

"Pane,"

"Všichni samci mají svá malá, špinavá tajemství, není to tak?"

Léčitel mlčel a prohlížel si ji, v očích starost.

"Doteď stačilo, že věděl, že vím já. Nehrála jsem ten kámen, protože nejsem politický tvor," poručík shlédla a se zájmem pozorovala, že se jí po ruce plazil jeden z fragmentů. Náhle měla v mysli přesný způsob, jak celou hru zahraje. Přimhouřila oči, skoro jako spokojená kočka. "Je takové ticho. Ve stínech, kde chrastí řetězy a sténá země," šeptla.

Kalous zbledl a couvl, jako by jej udeřila. Pravé ucho se mu lehce zkroutilo. "Ekathe," zasýpal a odkašlal si. "Kde jsi to slyšela?"

"Ale pak mysl pracuje nejostřeji,"

"Ekathe!" Léčitel k ní přistoupil a popadl ji za paže, jen aby ucukl, když se dotkl jednoho z fragmentů. Na čele se mu objevil pot a v očích strach. "Nepoddávej se Mu."

"Pojedeš se mnou za Gofferem? Myslím, že si mou návštěvu neužije a ocenil by nějaký zklidňující jed... až s ním skončím."

"Proč jsi mi neřekla, že jsi Jej potkala?" zašeptal.

"Můj drahý Kalousi," pohladila elfa po tváři a ten byl pod jejím dotekem tak napjatý. Pak se otočila a v hlavě sestavovala seznam zásob, které si sebou na cestu vezme.

*

"Ty jsi ale roztomilé vlče, Vážko." Drbala ducha pod jeho psím krkem. Když tak nad tím uvažovala, neměla by ho přejmenovat?

"Jsme připravení, pane," ozval se Ille. Ekathe mu věnovala zářivý úsměv.

"Dobrá." Posadila vlče vedle sebe na zem a postavila se. Tělo měla zahalené v lehounkých, pestře barevných šátcích, které se hravě vlnily, když se líným krokem vydala k Letnímu kruhu.

Byl sedmý den léta.

Země byla strašlivě suchá, a tak potřebovala, aby se o ni někdo postaral. Doma to bývala povinnost Matky, občas to dělaly její sestry, nikdy ne ona. Měla příliš málo magie, aby ji nechali vést obřad pro jejich území.

Odmítala truchlit pro svou krev. Ne v takový den. Měl to být den radosti.

Pohlédla k nebi a přivítala slunce, které zemi spalovalo. Kdyby nebyla elfkou, žár slunce a teplota by jí ublížily, po delší době určitě. Ale ona byla jednou z rasy nestálých bytostí, stvoření, které se dokázaly přizpůsobit všemu. Tak slunce přijala s úsměvem a jen letmo ji napadlo, že to ono je důvodem, proč se z okolí stala pustina. Pustina, které pomůže.

Připíjení zemi. Něco jako malý svátek, každý sedmý den po celou dobu léta, kdy se elfové snažili zemi vrátit trochu síly tím, že sami vedli svou moc do země a propůjčili ji na dost dlouho, aby vyloudili trochu prastaré spící magie blíže k povrchu. Doma Ekathe nikdy nebyla dost. Ale v její jednotce, pro tu byla vším, co její chlapci potřebovali. A ona to milovala.

Její chlapci, všech čtyřiatřicet, stáli ve třech kruzích. Byl to malý Letní kruh. Na tom nezáleželo. Zelenooká postupně všechny obcházela a lehce se jich dotkla, tady rameno, tu tvář, ruka. Nebylo to potřeba, spojila by se s nimi i bez toho, ale dělala to i pro potěšení. Dotek byl pro elfy vždy důležitý.

Spirálovitě se dostala až do středu Letního kruhu a zhluboka se nadechla. Neudělala to vědomě, ale obřad už začal, cítila magii ve vzduchu, a prastará magie Kah jí z hlubin země odpovídala.

Široce se usmála.

"Připijeme zemi, chlapci?" zazpívala a vytáhla kostěný nůž. Vůlí uchopila dostupnou magii. Nemohla ji vidět, ale vždy si ji představovala jako obrovskou pavučinu, drobná spojení mezi blízkými a delší od každého k ní. Splétala ta vlákna do lanek a ta lanka do sítí a ty sítě poté rozhazovala po zemi. Pak je nechala růst, do země, ze země a hlavně dál, všude, kde zemi chyběla moc. A chladná, mrtvá země se rozzářila silou elfů, kteří Kah vraceli, co si od ní vzali. Ve chvíli, kdy to nejvíce potřebovala.

Někdo z elfů si začal broukat, prastarou melodii, jednu ze Sedmi Mistrovských. Zavřela oči a broukala si s ním, za očima měla prastarý příběh Slunce a jeho lásky Luny, kdy Slunce pro svou drahou každý den umíralo, aby jeho dáma mohla alespoň na noc žít.

"Říká Slunce Luně, šeptá a pláče..." šeptala Ekathe a hluboce se řízla do dlaně. Bolelo to, hodně. Na zem začala kanout její krev, plná nejen její magie, ale magie všech, kteří v kruhu byli. Bylo to jako plamen, který svírala holou dlaní. Tolik síly.

Kapka za kapkou, kombinovaná síla, poručík vlastně byla pouhý styčný bod, skrz který se moc koncentrovala a směřovala do půdy.

A ta odpovídala.

Cítila, že konečně vylákala prastarou magii až na povrch a Kah náhle vyplnila Letní kruh. A když ta byla přítomná, elfka se široce usmála a otevřela oči, bolest ruky náhle zmizela. Začala manipulovat magií, začala ji měnit v jedinou, začala všechny duše, které se k ní natahovaly, propojovat s ostatními. Síla jí proudila, bouřila, pohlcovala všechny, kteří se nacházeli v jejím kruhu.

Bylo jí více, než čekala.

Rozhlédla se a uviděla, že se k jejich Připíjení připojila skupina elfů, která jela okolo. A ne jedna.

Lehce manipulovala se silami a cítila další a další duše, které jí dobrovolně věnovaly přístup ke své moci a připojovaly se k rituálu. Přidala je k masové duši a vědomí, které vytvořila, na chvíli nikdo nebyl sám, na chvíli všichni byli všemi a neklid a nestálost a touha po všem, co elf potřeboval, to vše na chvíli ustoupilo pocitu dokonalého klidu a souladu s Přírodou.

Poručík nechala ostatní slavit a lehce splétala sílu. Tvarovala ji do formy, která přenášela energii všech. Navazovala ji na její, a pak pomalu, velmi pomalu, protože chtěla věnovat všem v kruhu co nejdelší čas si to vychutnat, vyživovala pavučinu moci. Ta se líně od Letního kruhu šířila do okolí.

A krev stále tekla.

Ve spirále v mysli postupovala od Letního kruhu dále a dále a dále, vůlí energii nořila do země, ohromovalo ji, kolik měla k dispozici sil. Připíjení nebylo jako darování, darování byla krvavá platba zemi a ta ji pohltila. Připíjení, to bylo sdílení magie a pomoc zemi, která byla tak zraněná létem. Vše, co dnes darují, se jim se západem slunce vrátí, ale mezitím magie pomůže umírající zemi přežít, a navíc vyláká Kah zpět do hlíny, kterou opustila. Alespoň na chvíli.

Elfové kolem ní se smáli a zpívali a vzrušeně se povídali a pili a jedli a někteří i tancovali.

Cítila, jak jí energie ubývá a snažila se do každé kapky své síly vtěsnat co nejvíce moci, kterou jí dali k dispozici ostatní. To byl její účel, proto Přípitek vedla. Vůlí si magii podmaňovala a tlačila a formovala a cítila, že se jí pomalu začíná sbírat tlak za očima. Později za to zaplatí, zbytková ozvěna jejích činů, kdy moc tak nešetrně zpracovávala, její mysl potrhá. Ale teď měla úkol.

Vysoký smích, zpěv, veselí. Ruch síly elfům šuměl v krvi a mělo to omamující účinek, na chvíli na vše zapomněli, na chvíli neexistovalo nic než Letní kruh a radost a bezpečí.

Těžký pach její krve ve vzduchu, cítila, že její vůle směruje do země poslední kapky její síly a s tím pomalu uzavírá možnost dát zemi více.

Kdyby byla dost silná, mohla by dát vše a neochudit zemi o nic, co všichni zde nabízeli. Ale ona nebyla. Znovu ji zasáhla její nedokonalost, skoro slyšela hlas jejího Otce, cítila jeho zklamání. "Iš," šeptla a prudce potřásla hlavou. S úsilím se soustředila na okolí a pak trochu podváděla, jelikož využila moc, kterou jí ostatní dali, a nechala rozjařenost v duších ostatních nahradit její zatrpklost.

Zelenooká cítila, jak si Kah těžce povzdechla, ale byl to z části velmi spokojený povzdech. Země brněla energií a silou a zdravím. Unaveně se pousmála. Pak vypustila poslední zbytky a země doopravdy na chvíli zazářila a s ní i Ekathe. Zapotácela se a zároveň se smála a chtěla tančit a chtělo se jí lehnout na zem a kůží vnímat život, který zemí vibroval. Hlava jí třeštila.

Cítila ruce, které ji zezadu objaly, šeptané poklony, prosby, teplo Kalousovy magie a její ruka náhle nekrvácela ani nebolela a stejně tak její hlava. Pak se smála s ostatními a byla uprostřed tance a její duše si užívala dozvuky magické jízdy a vypůjčeného veselí.

Její partner, byl to Wen, zrovna zvěd Wen, který do její jednotky patřil pouze oficiálně a vídávala jej pouze několik dní do roka, ji hned nato odtáhl kousek stranou a hladově ji líbal. Nezašlo to dál, hledal pouze komfort blízkosti, ne opravdový sex, takže v objetí sledovali ostatní, jemně se dotýkali toho druhého a sdíleli vše, na co ve válce takřka zapomněli. Nechali se strhnout šílenstvím Přípitku a na zlomek okamžiku byli šťastní.

*

"Povedený Přípitek, pane." K Ekathe si přisedl Kalous a podal jí nějakou vodičku. Přičichla si k tomu a zkusila. Navzdory tomu, že kapsa byla laciná, jed chutnal dobře. Společně sledovali elfy, kteří slavili dozvuky magie kolem Letního kruhu.

"Díky," odvětila nakonec. První rozumná slova, která si od návštěvy Goffera vyměnili. "Byl to dobrý rituál," souhlasila, zatímco hladila Vážku.

"Potkal jsem starou krev, která to zvládla s menší grácií."

"Jsem také julir'aegi," podotkla.

"Vím," broukl Kalous pobaveně a pohodlněji se opřel. Už vypadal lépe. Každý den mu vnutila dvojitou porci večeře a projevovalo se to.

"Omlouvám se," pronesla těžce. Neodtrhla oči od scény před sebou, ale byla napjatá.

"Musím věřit, že vaše páka doopravdy zadrží Gofferovu pýchu." Koutkem oka viděla, jak léčitel pokroutil hlavou. Pak se docela nečekaně usmál. "Byla jste tvrdá. Skoro mi bylo toho parchanta líto, když jsem viděl, jak se snaží netisknout uši k hlavě. Nevěděl jsem, že v sobě máte takovou jedovatou zmiji."

"Jsem samice. Prvorozená. Musím to v sobě mít," pokrčila rameny a pak mu věnovala úsměv, aby mu řekla, že si jeho dobírání cení.

"Byla byste skvělá Matriarcha."

Ekathe překvapeně zamrkala a ucítila, jak se jí propnuly uši a lehce zastříhaly. Donutila se ovládnout.

"Víš to, že?"

"Vím, že je váš rodinný duch mrtvý." Léčitel na ni zvláštně pohlédl.

"Má magie umírá. Ještě minulý rok bych dokázala Přípitek prodloužit až k západu slunce, nebo zatraceně blízko. Dnes jsem ho dokázala udržet jen kousek do poledne." Do večera bylo ještě dost času. Až příliš.

"Byl to intenzivní přípitek," nesouhlasil Kalous. Když mlčela, zkoumavě na ni pohlédl. "Kdybyste nechala magii rezonovat pouze v Kruhu, vydržela byste více než k západu slunce. Mnozí to tak dělají. Vy ale máte dobré vzdělání, nebo to je možná instinkt."

"Ano?"

"Ši." Mírně se usmál. "Vedla jste energii daleko od Kruhu. Nejspíše jste podvědomě hledala vliv jiného Kruhu a toho, kdo vedl Přípitek. Ať tak či onak, nejste tak slabá, jak si myslíte. Pokryla jste velký kus země."

Usmála se na něj, pro tu malou lež. Oba věděli, že ještě minulý rok zvládla to stejné a ještě více.

Nechala svého společníka, aby si k ní přisedl a zkontroloval její ruku, pak jí položil prsty na spánky a zkoumal její hlavu. Teplo jeho magie a pak bolest hlavy, která se jí sbírala za očima, polevila. Alespoň pro teď.

"Nikdy jsem nespoléhala na svou magii. Ale co budu dělat, až ji nebudu mít?" šeptla a opřela se mu tváří do dlaně.

"Vždy tu bude magie, Ekathe." Kalous ji objal. "Kath je součástí každé živé bytosti. Nebudete ji mít hodně, ale stále budete schopná darovat zemi a vést Přípitek." Opřela si hlavu o jeho hruď.

"Jak víš, co vždy říct?" Protože přesně toho se bála. Že se jednoho rána vzbudí, položí ruce na zem a nedokáže zemi dát ze sebe ani kapku. Bude přesně stejná jako ti paraziti na severu, kteří Kah jejich země zabili.

"Znám vás," cítila, jak pokrčil rameny. Znělo to trochu útrpně, a to ji rozesmálo. Smála se dlouho a zplna hrdla a po chvíli se k ní přidala Vážka, která začala výt. Což rozesmálo Kalouse. Na okamžik bylo vše – vibrace magie v zemi, tanec a písně kolem nich a jejich podivně ladící smích – dokonalé.

Ano. Nakonec to byl povedený Přípitek zemi. Ši.

28, kapitola | Úvod | 30, kapitola