Číst, psát či spát ?

Nebezpeční jsou snílci bez fantazie.

Jiří Žáček

návštěvní kniha

odkazy:

archiv článků:

VV: 30, kapitola

45pt; line-height:150%">"Kdy jste Jej potkala a co přesně jsou fragmenty?"

"Ach." Ekathe si hrála s krvavým kapesníkem a nedívala se na něj. "Poslední léčitelka, které jsem Jej zmínila, skoro doslova vzala do zaječích."

"Není to dobrá zpráva," v Kalousově hlase bylo napětí, "naše drahá zabila i pro méně."

Naše drahá? Copak Daay slyší své jméno vyslovené i mimo modlitbu?

"Stalo se to ve Škole. Po tom útoku, kdy jsem málem zemřela." Ekathe zaváhala. "Byla jsem v temnotě. Sama. Já... nebyla jsem. Nepamatovala jsem si." Objala si paže. "Najednou tam byl. Já byla na ostrůvku a on připoutaný ke skále. Říkal hodně věcí. Říkal, že... že je bratrem Naší. Že míval moc nad dušemi. Říkal, že to byl on, kdo zabránil konci mé existence," zajíkla se, když se k ní léčitel prudce obrátil, v očích chlad.

"Mluvil s tebou?" Jeho tón by mohl zmrazit moře v létě. "Nikdy nevěř ničemu, co říká. Bun. Rozumíš?"

"Chtěl spravedlnost. Chce. Ale... On je šílený, Kalousi, dokonale šílený. Já... ani se nemůžu divit. Je tam takové ticho, železo pálí a skála řeže do masa. Ta tíha země, Kalousi, ten tlak je neúnosný." Uvědomovala si, že teď zněla nepříčetně ona sama, ale pokaždé, když na to vzpomínala, srdce se jí prudce rozbušilo a cítila neklid a strach. Že se probudí a zjistí, že se nakonec z okovů nikdy nedostala.

"Tlak země?" Oči jejího přítele se na ni dívaly s nevírou. "Ty ses jej dotkla?" zeptal se s citelnou bolestí.

"Polibek. Byl tam tak sám. Copak jsem mu mohla odmítnout?" zněla prosebně, potřebovala, aby ji pochopil, protože odstup, který z něj cítila, ji děsil. Ani když na ni Kalous křičel a zuřil, nikdy z něj necítila tuto odtažitost. Strach.

Léčitel ji neposlouchal. Složil si hlavu do dlaní a tichým hlasem procítěně nadával ve starém dialektu elfského jazyka. Ekathe si vždy myslela, že má díky tatínkovi dobrou slovní zásobu, ale Kalous ji naučil pár nových obratů. Fascinovalo ji to skoro natolik, že zapomněla být vyděšená.

Skoro.

"Proč je to tak špatně? On... je to opravdu bratr Naší? Je Naše drahá... potrestá mě?"

Narovnal se a zhluboka nadechl. Pak se jí podíval do očí. A viděla chaos. Chaos v očích elfa, který měl v krvi vypálený klid. Byl kath‘ulo. Léčitel.

"Nebudu lhát. Ve chvíli, kdy Naše drahá bude podezřívat, že nejste její, zabije nejen vás, ale vymýtí i vaši krevní linii." Stín v jeho očích. "Naše drahá má léčitele na nejkratším vodítku. Jsme její páky na zbytek lidu. Dokážeme ostatní ovládnout, Nejdražší se skrze nás dokáže manifestovat. Někteří mají dar vidění budoucích věcí a když se jim do rukou dostane jedinec, který by mohl být nepohodlný, bude jejich úkolem tuto překážku odstranit. I kdyby se to nemuselo vyplnit."

Ekathe se zadrhl dech a cítila, jak jí mizí krev z obličeje.

"Už jednou zabránila, aby vás Jeho dotek ovlivnil. Pamatujete den, kdy jste vzbudila v pokoji plném peří? Kdy jsem vám vyprávěl o vzpomínce na Noeraeho a drak‘vlcích? Tehdy Naše drahá zasáhla. Něco se muselo stát, On se vás musel dotknout. Vím o tom, že vám pozměnila vzpomínky a její Posel vás v průběhu dorasoval." Odmlčel se a naléhavě se jí podíval do očí, dotkl se její tváře. Opřela se do něj, vyděšená z jeho slov a vděčná, že už se od ní nedrží dál.

"Přese vše to ale není Naše drahá, které se musíš obávat, Ekathe. On je to, čeho se musíš vyvarovat. Dožene tě k šílenství, pokud tě v průběhu nezabije." Nepřítomně ji pohladil prstem po tváři a setřel šmouhu krve pod jejím nosem. "Nejsem si jistý, zda se o vás začal zajímat kvůli tomu, že o vás projevila zájem Naše drahá, nebo to bylo naopak a On se vás dotkl a Nejdražší vás chce zpět. Ať tak či onak, Naše drahá pro vás má své plány." Pohlédl na ni. "Co jsou fragmenty?"

Ekathe zaváhala, plná úzkosti pro to, co jí Kalous tak náhle prozrazoval. Léčitel se natáhl a pohladil ji po předloktí. Přitiskla se k němu a položila mu hlavu na rameno. Zapomněla, že má obličej trochu od krve a lehce mu zašpinila hrudní šátek. Nezdálo se, že by si toho všiml. Krev a léčitelé.

"Jsou všude," zašeptala. Ve chvíli, kdy to přiznala a Kalous se na ni nepodíval s odsouzením v očích, se jí neuvěřitelně ulevilo. "Ve chvíli, kdy jsem se vzbudila po Škole, tu byly. Od té doby jsou všude. Ve stínech, ale když jsem rozrušená nebo sama, hýbají se, jsou i ve slunci. Mají rádi, když zabíjím, a když jsem rozzuřená, blíží se. Když jsem zuřila na Goffera a jela si s ním promluvit? Měla jsem je na kůži. Možná i v kůži. Myslím... myslím, že kdyby nebylo jich, nic takového by se nestalo." Určitě nestalo. Nikdy by Goffera nezmáčkla a nevyhrožovala tím, že ho zničí. Neudělala by to, co udělala. Věci, díky kterým se jí ten krvelačný samec začal vyhýbat více než smrti.

"Ne. Bez Jeho doteku byste nikdy nic takového neudělala." Kalous byl zachmuřený a hladil ji po pažích. "Nenazýváme je nijak, protože neexistují. Naše drahá je neuznává a my následujeme jejího příkladu. Fragmenty jsou dobrý název." Odmlčel se a uvažoval, nevědomky ji objal kolem pasu a pevně stiskl. Odhrnul větvičky ze země vedle nich a začal kreslit nějaký znak. Nebyl to znak, bylo to...

Ekathe prudce odvrátila zrak.

"Podívej se, Ekathe."

"Iš. Je to původní slovo, Kalousi," sykla na něj. Elfská řeč byla mocná, ale i její nejstarší verze byly pouhé napodobeniny Prastaré řeči. Původních slov. Jazyka, s kterým Daay stvořila svět.

"Není celé. Naše drahá tuto část darovala všem, kteří musí s Jeho následky jednat."

Elfka na něj váhavě pohlédla. "Co se pak stane?"

"Pokud budeš mít dost silnou vůli a víru, budeš před fragmenty chráněná."

"Zmizí?"

"Ne," připustil po chvíli. "Stále se budou držet poblíž, ale nedostanou se už k tobě a nebudou tě nadále ovlivňovat. Pokud se na tebe On nezaměří, nedosáhnou na tebe. Pokud se však bude snažit, Naše drahá to vycítí a roztrhá jej."

"Och." Elfka se očima stále vyhýbala liniím načrtnutému v suché hlíně. "Vidíš je taky? Fragmenty?" zeptala se váhavě. Začínala věřit, že se pomalu stává šílenou, ty poslední týdny, ale pokud je nevidí sama... pak nemůže být nepříčetná. Že?

"Občas. Podívej se na tu část slova, Ekathe. Představ si ho v mysli a dodej mu energii."

"Hned?" Tep se jí zrychlil. Původní slova nebyla pro obyčejné elfy. Zahrávat si se silami, které stvořily svět, bylo nebezpečné. Obyčejná elfská mysl to nemohla zvládnout.

Kalous ji trpělivě sledoval. Nenaléhal. Nakonec kývla a zatahala se za pramen vlasů s korálky, snad pro štěstí. Poslala krátkou modlitbu Daay a váhavě se na čáry podívala. Nic. Připadala si takřka směšně, že se tak bála.

Kalous začal broukat zvláštní tóninu a poručík zadržela dech. Linie v hlíně byly stále stejné, ale s intonací, kterou jim léčitel dodával, náhle byly něco více. Jako by se zvedly ze země, vedly do prostoru, ukazovaly... Ekathe se začala soustředit. Byl to jednoduchý znak, ve srovnání s jinými, které znala. Nebo si to alespoň myslela, dokud si ho nesnažila přestavit v mysli. Bylo to skoro nemožné.

Trvalo dlouho, než znak přenesla do své mysli a dodala mu energii. Byla zpocená a unavená, hlava ji opět začala bolet. Avšak měla jej v mysli, část původního slova, a to si přivlastňovalo ji. Cítila, jak jí proniká, jak ji mění, a silou vůle se donutila nezpanikařit a klidně čekat, než nový pocit odezní. Kalous ho znal. Přežil. Ona to dokáže taky.

"Je to zvláštní," šeptala.

"Co cítíš?" zeptal se.

"Cítím ho uvnitř. Je to... ne nepříjemné, ale ani dobré."

"Zvláštní. Máš v tuto chvíli tak málo energie, že by původní slovo mělo jen pohladit povrch." Kalous se natáhl k její hlavě, cítila, že jí opět teče krev z nosu, ale zaváhal. "Netuším, co má magie udělá s bouří, kterou v tobě způsobilo nově vtisknuté původní slovo," odvětil nakonec, když odtáhl ruce bez léčení. "Jak se cítíš?"

"Co to znamená?" zašeptala a zkoumala entitu, která v ní žila.

"Ekathe?"

"Mělo by mít význam. Říká se mu slovo. Ale ono to je něco... jiného. Ale dobrého. Je kolem mě, skoro jako objetí tatínka." Mluvila s plným nosem vtipně. Směšně. Rozhlédla se a okolí bylo jasnější, fragmenty daleko. Cítila se...lehčeji. Skoro jako by měla zvrať, ale dobrou. Usmála se. "Je mi lépe." Otřela si z obličeje rudou. Krev už netekla. Vlastně bolest, která byla všudypřítomná, doznívala, nahrazená původním slovem.

Ie'aurum‘. Slabika jí rezonovala v hlavě, a tónina za slovem se jí zařezávala do duše. Ekathe zalapala po dechu a zavřela oči. Daay, slovo rostlo. Ne v jejím těle. Ve svých liniích. "Ty jsi mi lhal. Nedá se naučit pouze část slova," zachraptěla.

"Ne, nedá," souhlasil elf tiše. "Není však moudré psát je. Ani vyslovovat. Je lepší naučit část a nechat jej dorůst individuálně, jinak..."

"Yšeš'da, ty jsi takový hajzl, Kalousi," zasténala. Nemyslela to vážně. Jakkoliv byla vyděšená, zmatená, rozzuřená tím, co jí zatajil a podvedl ji, cítila z něj jen starost a zvláštní druh lásky. Jak se dalo zlobit na tohle?

Držel ji, zatímco se třásla. Ptal se tichým hlasem na různé otázky a zdálo se, že se s jejími odpověďmi uklidňuje. A když se nebál, věřila mu, že bude vše v pořádku. Věděl o tom koneckonců více než ona.

"Myslela jsem to vážně," odtušila, když jí bylo lépe. "Nebudeš mě podvádět a lhát mi. Raději neříkej nic." Vážně na něj pohlédla.

"Raději budu hajzl než tě nechat Jemu," reagoval zvláštně ostře. "Bylo... nezdravé, když se tě dotýkal. Jeho duše..." Léčitel ji nepřítomně pohladil po vlasech a zavrtěl hlavou. "Jsou to části Jeho. Fragmenty myslím. Tak, jako my jsme součástí Naší drahé. Proto na tebe měly tak silný vliv. Byl to doopravdy Jeho dotek a On tě stahoval do temnoty."

Dech se jí zadrhl.

"Nemělo by to být možné. Nejdražší jej má spoutaného u základů země, kolem něj je Kah, která by měla být dokonalým vězením, skrz které se nedostane." Zadumaně na ni pohlédl. "Viděla jsi je však jen ty. Možná jsi mu dala možnost, jak se manifestovat mimo... ale ne, to by nemělo být možné, od..." léčitel se zarazil a pak se prudce postavil, odmítal se na ni podívat.

"Neměl bych o tomto mluvit." Pevně zaťal čelist a pak se roztržitě sklonil a vzal její ruce do svých. Políbil je obě do dlaní a naléhavě se na ni podíval. "Musím na chvíli odjet, zkonzultovat to se svými Mistryněmi a Mistry." Zaváhal. Dnes byl neobvykle váhavý, ten jinak rozhodný a kompetentní léčitel. "Chci abys byla informovaná, ale nemohu ti nic říct bez svolení. Jsou to tajemství mého cechu."

Zabubnoval prsty do země a pak dlouze vydechl. "Toto by ale nemuselo ublížit a pomůže ti pochopit, co má On na svědomí. Poslouchej. Poslední známý elf, který vídal fragmenty, začal s tímhle šílenstvím. Začal aktivně vystupovat proti Králi a oslavovat Císaře a lidské způsoby. Avšak neudělal to ze zlosti ani zášti. Věřil, že dělá správnou věc. Fragmenty ho donutily věřit, že válka je jediná možnost."

Sledoval ji, než se ujistil, že rozumí. "Léčitelé také mají podezření, že fragmenty obklopují šílené a mění je v temné. Znáš pověst o io, který svým Hlasem mohl měnit svět?" Mluvil tak rychle. Ještě nikdy jej takového nezažila. Byl strašlivě rozrušený.

"Ano?" broukla tichým hlasem. Nebyla si jistá, ale měla pocit, že nechce vědět více.

"Také vídal fragmenty. Díky nim byl tak mocný. Pouto, které chtěl vyzpívat, ve skutečnosti vytvářet začal. Naše drahá ho zabila, než mohl napáchat více škody, ne předtím, jak se vypráví. Jeho zpěv je důvod, proč jsou naše teritoria rozdělená na jižní a severní. Zelené moře před tou událostí neexistovalo."

"Šílení a temní, dost Kalousi. Dost, už dost." Sevřela si spánky. Elfská psychika byla křehká, vždy si myslela, že ona je silnější, ale poslední dobou toho bylo tolik.

"Ach Ekathe," hladil ji po vlasech. Byli tak dlouho, než se zhluboka nadechla a kývla, že je v pořádku. Kalous ji stiskl ruce a postavil se. "Musím navštívit svůj cech. Měl bych být zpět dříve, než se dostanete k první frontě."

Způsob, jakým to řekl, v ní vzbudil podezření. Přestože byla rozechvěla proto, co se dnes dozvěděla o Jiném, a kvůli všemu ostatnímu, stále si uvědomovala nebezpečí, ve kterém byla celkově. Nejen ona, ale i její chlapci. Někdo se ji aktivně snažil zabít. Politicky přinejmenším.

"Co mi neříkáte, léčiteli Kalousi?"

"Hodně věcí."

"Ach. Pak je to v pořádku," odtušila jízlivě, ale to už byl Kalous na půl cesty k léčitelskému stanu a nejspíše ji neslyšel.

Objala si kolena a dlouze zírala směrem k táboru. Uvažovala.

Už chápala, proč po ní Kalous nechtěl odpovědi ohledně Jeho hned, jak se to dozvěděl. Musel tušit, že jí dá ochranu. Původní slovo v ní bouřilo a stěží své zbytky magie ovládala. Přípitek by nezvládla.

Už chápala něco ohledně Jej, fragmentů, Daay.

Už chápala, proč ji čím dál častěji Kalous sledoval se znepokojením.

Stále ale nevěděla, proč jí zůstával u boku. Nebo možná ano, jejich Matka s ní má plány. Ale byl tu přeci už předtím. A proč se ji někdo z velení snažil zabít?

Co s ní Daay zamýšlí udělat?

Na tábor se snesla tma. S Kalousem začali tu jejich konverzaci těsně po poledni. Celý ztracený den. Další.

*

"Nepřijde ti to zvláštní?" Ekathe v pravidelném rytmu klikovala se závažím na ramenou.

"Co přesně, pane?"

"Lidé jsou vychytralí, ať si snažíme tvrdit cokoliv. Vyhovovala jim ta na první pohled bezvýchodná situace, kterou jsme tak dlouho udržovali. Věří, že nás dříve či později zlomí. Tak proč napadli Školu? Museli vědět, že nás to rozzuří k nepříčetnosti. Proč to udělali tak hloupě? Mají na víc, kdyby chtěli, určitě by dokázali takový útok dotáhnout do konce. Nebo poslat větší sílu, aby to dotáhla do konce."

"Co se snažíte říct, pane?" Jiril cvičil vedle ní, na čele se mu perlil pot a ruce se mu třásly. Vyšel z formy.

"Ihned jsme přešli do ofenzivy. Dostali jsme se až k Měsíční řece, což se nám nepodařilo od začátku války. V podstatě máme celá teritoria opět pod naší barvou. Nelíbí se mi to. Smrdí to, jako by nás Císařští chtěli vylákat blíže, z bezpečí našich lesů. Byl jsi někdy tak daleko na severu, během války?"

"Ne. Slyšel jsem ale, že jste byli v Ruce. To je nejsevernější killores, které máme."

"Ruka je stále posvátný háj a uzdravuje zemi. Ale na severu, až u řeky... tam je Kah takřka mrtvá."

"Mrtvá..." Jiril se položil na břicho a pohlédl na ni. "Myslíte tím, že země je..."

"Není to pustina, ale nenajdeš ani žádnou magii. Elfové tam jsou slabí, Jirile."

"Mají slabou magii?"

"Jsou slabí celkově. Podvědomě se snaží zemi vyléčit, a i kdyby se ovládali, nemáme z čeho čerpat životní energii. Jsme tvorové Přírody. Aniž bychom tomu věnovali myšlenku, dáváme zemi energii a zpět ji přijímáme. Podívej se na Rewa a Lika, nebo si spíše vzpomeň jací byli, než jsem jim začala pomáhat. Byli vzteklí a měli v duši temnotu. Nedostávali od Kah nic. Byli vyhrocený případ, protože nemohli dát nic ani zemi a vše to dusili v sobě. Ale na druhou stranu si energii uchovali."

Zelenooká odmítala přemýšlet o pověstech, které zaslechla. O zrádcích její rasy tam daleko na severu a o tom, co dělali proto, aby energii zpět získávali. O krvavých obřadech a rituálech na hranici temnoty.

"Myslíte," Jiril polkl a zadíval se do země.

"Jsem si jistá, že to velitelé vědí. Generál Balrae není hlupák. Ale nelíbí se mi to. Je léto, snad naši stihnout trochu škody na severu napravit. Ale i s krvavými obětmi se země nezotaví dost, aby to stačilo."

Chyběl jí Kalous. Měl intimní náhled do všech událostí a konverzace s ním byly konstruktivní. Co to, u všech šílených a temných, dělala? Házet své obavy na jiné? Nejspíše byla jen neposedná. Bylo léto. Vždy se tak cítila.

V létě měli elfové výhodu, pro lidi vražedné horko jim nijak neubližovalo. Byla to dokonalá příležitost zaútočit. Ale...

Elfové měli také své povinnosti vůči zemi. S létem se magie stahovala na jih a Kah do středu země. Zanechalo to v teritoriích pustinu. Elfové mohli dopad léta utlumit Přípitky, ale musel se zapojit každý, jelikož bylo elfů vždy málo. Rozhodně ne dost proto, aby si mohl Král dovolit poslat na sever dostatečně velkou jednotku, která by udělala ve válce nějaký rozdíl. A kdyby i tak někoho poslal, což zřejmě dělal, byly to malé záškodnické mise, ne čelní útok.

Jenže to nestačilo, nikdy to nestačilo. Císař, než obrátil zrak k zeleným hájům jejich rasy, dobyl několik území. Některá byla rozlehlá a velmi vyspělá. Pár se mu dokonce vzdalo bez boje, ke konci, ve jménu míru, pro blaho obchodu. Měl prostředky, které elfové postrádali. Její rasa byla dlouhověká. Relativně plodná. Ale strašák, jímž byla možnost, že elfka při porodu zešílí bolestí, často odradila samce od větších rodin. Dokonce ani zásah kněžky, kdy na chvíli polapila duši z těla, aby samici ochránila, ne vždy zaručil, že rodička nezemřela. Někdy byla i zbytková bolest dost, aby dohnala k šílenství.

Elfů tak bylo málo.

Něco potřebovali. Naději, cokoliv, co by zvrátilo válku v jejich prospěch.

Dodělala poslední sadu kliků a s heknutím padla na zem. Ležela a zírala na Srdce na obloze a cítila se mizerně.

"Nech to být, Jirile. Začínám být paranoidní. Král a princ Balrae určitě vědí, co dělají, musejí mít ve svém kruhu někoho, kdo už vymyslel, jak se toho nedostatku zbavit. Kdo ví, možná krvavou oběť vykonali a povolali Křišťálové tanečníky. Nebo tam přiletěl princ Dariae na svém drakovi a všechny lidské červy nechal svým drakem sežrat," zavtipkovala s úšklebkem.

Jiril se pousmál a pokroutil hlavou. Odcházel a Ekathe věděla, že ho neuklidnila. Doufala, že má dost rozumu, aby se o tom nikde nerozšiřoval.

Seděla a sledovala čaroděje ve své jednotce, jejich cvičení. Lorafa zápasil se svou ohnivou magií, meč vedle sebe, a na tváři výraz lehkého zoufalství. Illor, se stejně bezradným výrazem, mu něco nepřetržitě říkal. Wel a Ress měli tréninkový zápas, Ress splétal ohnivé pásy a snažil se jimi šlehnout Wela, zatímco ten měl před sebou stěnu z vody a bránil se. Bylo kolem nich hodně páry a oba byli zároveň vlhcí i ohořelí.

Pocítila lehkou frustraci, protože jim nemohla pomoct. Mohla radit, jak využít nějaké kouzlo praktičtěji, když to ale jeden nezvládal použít, bylo to zbytečné. Přinášelo to také nepříjemné vzpomínky z jejího vlastního dětství. Připomínka, že nemá magii, a k čemu rodině bez moci bude? Prvorozená? Ne, výsměch tradicím.

"Dost," okřikla se. Místo, aby bezcílně dloubala do svých emocionálních ran a litovala se, rozhodla, že nechá trénink na Jirilovi a zkontroluje hlídky, ochrany, vyzkouší prolomit pár pastí. Jen aby zjistila, kde se nacházely nedostatky. Taky trochu popíchne hlídku. Aby si nemysleli, že když jsou od fronty relativně daleko, tak můžou lenošit. Tak. To znělo jako plán.

*

Když se po pár hodinách vrátila, psychicky v mnohem lepším rozpoložení, zjistila, že ji hledal posel.

Měla zprávu.

Vlastně to byla pozvánka.

Rodina si žádala její přítomnost při Svátku slunce. Doma, v rodinném stromě. Vlastně sídle, Otec nechal ke stromu přistavět pár pokojů z dřeva a hliněných cihel.

Stála, se zprávou v ruce, a v mysli se jí formovalo slovo, měla ho na rtech...

"Kurva," zaklela procítěně.

29, kapitola | Úvod | 31, kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu