Moira | VV: 31, kapitola

31, Svátek Slunce

Říká se, že nevinní a ti, kteří mají svědomí čisté, mají lehký spánek. Tak jak se potom spí mému Otci? Napadlo Ekathe a převalila se na druhý bok. Směšné, byla v posteli z prvotřídních materiálů, a přesto nemohla usnout a dala by měsíční plat za svou rolovací matraci a přikrývku ve stanu. Bylo tu takové ticho.

Před dvěma týdny nechala svou jednotku Jirilovi, zatímco se sama vydala domů. Domů... znělo to tak familiárně. Přitom se to z "domova" změnilo pouze na místo, kde vyrůstala. A měla příbuzné.

První věc, která ji podráždila, byla absence esence v zemi. Během cestování narážela na mnoho Letních kruhů, ale jen pár bylo využito správně, a ještě méně těch, kteří Připíjení zemi vedli, nechali svou magii proudit dále než kousek za kruhem.

Takže když po pár dnech šlápla na hlínu, která postrádala jak její esenci, tak jakoukoliv jinou, šťastná nebyla. Na náladě jí nepřidával ani fakt, že se zase blížila k Brázdě, protože cestovala skoro přímo na východ, aby se dostala na zásobovací stezku. Doufala, že někoho po cestě potká a nebude muset cestovat sama. Místo toho cítila, jak si ji atmosféra Brázdy opět nárokuje, i na tu dálku. Nedokázala klidně spát, ne když nebyl nikdo, kdo by jí hlídal záda.

Nikoho samozřejmě nepotkala.

Iritovalo jí i to, že kvůli Otci musela zanechat všech svých povinností. Opustila Vážku, která ji do té doby všude následovala jako, no, jako věrný pes. Chlapci zůstali napospas Gofferovi a cestovali po neznámém území. Byli její. Měla být s nimi.

A neměla dárky.

Samozřejmě, Svátek Slunce, kdy se oslavovaly tři nejdelší dny v roce, nebyly o nějakém darování. Představovaly období, kdy si elf užíval života, lásky, na nic se nemyslelo. Magie z teritorií takřka úplně vymizela a když se to stalo, byli elfové nejbližší Matce všech, protože už jen jejich spojení s ní, skrze Věčný strom, dovolovalo jejich existenci pokračovat.

Jelikož v ty dny byli elfové nejslabší, něco z jejich podstaty se utrhlo z řetězu a dovolovalo jim vše prožívat intenzivněji a zároveň se nemuseli obávat, že se ztratí, protože jejich magie i dary byly tak slabé, že něco takového nehrozilo. Navíc Daay zařídila, aby po ty tři dny bylo krásné počasí.

Jenže tu pak byla verze julir'aegi, která věřila, že Svátek Slunce je perfektní příležitostí ukázat svou moc a bohatství. Právě na vzdor tomu, že ty tři dny v roce magie takřka neexistovala a jen Daay držela všechny bytosti od vyhynutí. To byla fraška, která ji následující dny čekala.

Takže nebyla v příjemném rozpoložení, když domů přijela. Nálada jí spadla na bod mrazu, když Matka odmítla její žádost o krátké posezení. Nato zjistila, že její bratříček slaví Svátek Slunce někde jinde a ze sester byla přítomná jen Tamawa, která se chovala jako prvotřídní mrcha.

Ne, neměla vůbec dobrou náladu, a to Svátek Slunce teprve začínal.

*

První den Svátku slunce vlastně nezačal až tak zle.

Všechny vzpomínky, které Ekathe tížily, starosti a obavy, stará zranění, to vše odplulo do pozadí, když si ji nárokovala atmosféra festivalu a ona vkročila do dne s úsměvem na rtech. Více méně. Zašla do skleníků a s Otcovým sekretářem domluvila malé balíčky jídla, které svým chlapcům pošle. Veškerému personálu darovala zbytek svých vodiček, jako malý dárek. Věděla, že Otec na něco takového nepomyslí. Že je přesto držel první den Svátku v sídle, to bylo sprosté.

Vyhýbala se otevřeným pokojům, z obav, že by tam Otce nebo, ještě hůř, Matku mohla potkat. Bolelo to, když si promluvila s jejich rodinnou kněžkou a ta jí, velmi bezcitně, na rovinu sdělila, že ji její Matka nebere jako dceru, ale jako chybu.

Neptala se, jakou chybu má na mysli. A přesto kněžka pokračovala.

O tom, že její Matka Rafffedora miluje.

Kvůli Ekathe její Otec ve všem, co Matka dělá, vidí chybu.

Matka chtěla, aby ji Otec přijal, a myslela si, že když bude dokonalá, tak to dokáže.

A kněžka pokračovala. Že se Matka časem stala až příliš posedlou tím, aby Otce potěšila, a v tom od sebe Ekathe odstřihla. Ještě později, když se válka táhla a táhla a jejich magie umírala, se začala nesnášet za to, jak zklamala sama sebe stejně jako ostatní.

"Dcero, nesmíš to své Matce vyčítat. Miluje tě. Ale svého druha miluje více. Už chápeš?"

"Proč?" procedila Ekathe. Díky tomu, že byl Svátek Slunce, ji emoce neřezaly až do duše, a na to Kněžka spoléhala, právě proto jí to říkala právě v tu chvíli vše najednou.

"Protože doopravdy jsi chyba, mladická nerozvážnost své matky."

"Nerozvážnost?" Ekathe se odvrátila a pevně stiskla rty. "Já nejsem Raffedorova dcera, že?" šeptla.

"Ne. Nejsi dcera vznešeného Raffedora," potvrdila Vlídnost tiše a pohladila ji po ruce.

"Ach tatínku," vzlykla. Plakala a na chvíli, na okamžik všechny tak strašně nenáviděla.

"Tak je to správně. Nechej mě tu bolest uschovat, ubohá dcero Ewaellirina. Pochop, a čel světu s hrdostí. Jsi silná, ty ubohá samičko. Silnější než tvá Matka."

"Není to fér!" vykřikla.

Rie'ymue ji něžně pohladila po vlasech. "Život takový nebývá. Zbývá nám pouze následovat přání Matky všech a vytrvat. Jsme její děti. Daay se o nás postará."

*

Aiwulli, jako jediné kromě Matky, zůstal dar, kterým jejich rodinu mohla zachránit. Tamawa sice neovládala klasickou magii, ale byla vždy velmi dobrá s magií srdce. Sice neměla moc, ale energie v ní jen kypěla. Ekathe se naučila jen trošku magie, ale s tou troškou uměla precizně zacházet. V souboji by nejspíš prohrála, pokud by stála proti někomu zkušenějšímu, ale kdyby byli na stejné úrovni a on třeba jen silnější... měla zpodobnění. Ve válce jí to stačilo. Stačilo by to i na jedno Připíjení zemi. A přesto... na území jejich rodiny byly tři Letní kruhy. Tři.

Jeden vedla Tamawa, ten největší, který byl hned vedle jejich sídla.

Jeden vedl Otec, protože Matka se necítila dobře. Ekathe, i když ji nepotkala, i z dálky cítila její emocionální rozpoložení. Byla v hluboké depresi. Zelenookou vyděsil fakt, že pokud byla v tak temném rozpoložení o Svátku Slunce, jak špatně na tom musela být s magií, která světem volně kolovala a proudila? Donutila se na to nemyslet. Alespoň během festivalu.

A třetí Kruh Otec připsal nějaké cizince, elfce z julir'aegi, kterou Ekathe ani neznala, která byla slabá, tak slabá.

Pocta pro vzácného hosta, vzdálenou příbuznou.

Potupa. Hanba.

Nebyla jeho dcera.

Vyhýbala se Raffedorovým hostům jako moru, nedokázala se jim podívat do očí. Prostě nemohla.

Proč ji zvali zpět domů? Co po ní chtěli?

Kolik z jejich služebných to asi vědělo? Že není Raffedorova krev? Kolik jich to vědělo, kolik jich stranilo jejich pánu, a kolik litovalo ji?

Vzala vodičky a rozhodla se, že na tom nezáleží. Její Otec chtěl mít Svátek dle taktovky julir'aegi, a ji tam nechtěl. Tak bude slavit. Bude se radovat tak, jak by udělala mimo domov... který už nebyl domovem, ale pouhým místem, kde se narodila.

Se služebnými. S vojáky. S řemeslníky i se zatracenými zemědělci, pokud by musela.

A šílení a temní ji spal, pokud si to, navzdory jejímu Otci, který nebyl jejím otcem, neužila.

*

Druhý den Svátku slunce.

Ležela v posteli a nepřítomně hladila šálu, kterou jí včerejší noc nějaký cizí elf daroval. Byla tak měkoučká a na slunci se třpytila všemi barvami. Byl to roztomilý a hezký dárek, který trochu utišil její krvácející srdce.

Proč před lety odešla? Přidala se k armádě?

Bylo to jednoduché. Odešla, protože se animozita, s kterou se k ní Raffedor choval, stupňovala. Chlad mezi ní a Matkou se také zvětšoval. Citlivá samice jako ona tam nemohla vydržet. A pak v armádě. Vlastně před armádou, než se nadobro upsali, dostali zatím jen ochutnávku krvavého šílenství a poutě smrti, Jael s Rimaea navrhli, že budou objevovat teritoria. A co, že byla válka, to nebyl konec světa. Byli mladí, byli julir'aegi, svět jim patřil, pokud by se pro něj natáhli.

Cestovala, místo aby po prvním výcviku zamířila do války, ještě na chvíli si nevinnost zachovala.

A zjistila, že se jí opravdu lépe dýchá, když je mimo vliv rodiny.

Cestovala i poté, co Rimaera odešla zpět k rodině, která ji chtěla svázat do kabátu povinností.

Cestovala i poté, co se Jael dal na profesi obchodníka. První krok k tomu, co bude mnohem později, po frontách, zářivá kariéra jednoho z nejnemilosrdnějších a nejúspěšnějších obchodníků celých teritorií. Nikdy se nezajímala o jeho jiné přátele, míšence a elfy, na které nebylo nahlíženo Královými lidmi vlídně. Byl to Jael, nikdy nechtěl žít bezpečně, a co mu ona mohla říct, když sama pálila dopisy, které jí rodina posílala, a utíkala od domova čím dál rychleji a zoufaleji?

Byl Jedový. Nenáviděla ho proto, pro tu omluvu, proč nechat celý svět shořet, když bude muset, a svést to na prokletí osudu, které jej nechalo se tak narodit. Tak jej litovala, proto, že byl Jedový a nikdy nebude samcem, kterého kdokoliv příjme s otevřenou náručí. Jedoví neměli emoce. Jedovými bylo opovrhováno, uctívali je, byli jiní.

Je být jiný tak zlé? Je správné, když jsou jiní shledáváni zlými?

Ekathe se zamračila, protože si nemohla vybavit, kdy ta slova slyšela ani kdo je řekl. Cítila jen zvláštní skoro-brnění pod kůži, jako by její magie byla neklidná a snažila se dostat ven. Podívala se mimoděk z okna a uviděla ovocné sady své rodiny. Neviděla je tak dlouho. A proč?

Ta věc před devíti lety. Po Noeraeho smrti už nic nebylo stejné. Raffedor byl čím dál agresivnější ve svém chování k ní. Nic fyzického. Ale psychický nátlak, znechucení... týrání. Nenáviděl ji, uvědomila si Ekathe s brutální jasností, když ležela v posteli a přemýšlela. Nenáviděl, že samice, kterou miloval, měla dceru s jiným. Prvorozenou, která bude dědičkou veškerého jejich majetku. Ne z jeho krve.

Nenáviděl ji, tak strašně moc.

Tak se mstil. A před devíti lety ji Otec chtěl prodat nějakému řezníkovi a primitivovi, skoro bez staré krve, tomu nejhoršímu, kterého mohl najít. Druh, jistě. I Tamawa, která Otci vždy na vše přikyvovala, se za ní přimluvila a odmítala se na tom podílet.

Jak jsem mohla být tak pitomá? Jak jsem mohla celé roky omlouvat chování samce, který měl být mým štítem a bezpečím, a který ze zášti ke mně dělal vše, aby mě zničil?

Jak jen ho jeho nenávist musela užírat. I přesto, že své emoce dal kněžce, protože jinak by jej jeho city už dávno pohltily a stal by se šíleným, pokud ne rovnou temným.

Jak to mohla Matka udělat? Musela vědět, že ji Raffedor miluje, a ona milovala jeho, tak jak jen mu to mohla udělat? Jak jen mu to mohla způsobit?

Nakonec, nakonec nemohla Otce nenávidět. Byl to zlomený samec. A Matku, tu, kterou vždy milovala a která byla středobodem jejího vesmíru, svou Matkou začala opovrhovat.

Byl to hořký Svátek Slunce. Nejhorší, jaký kdy za svých dvě stě devadesát osm let zažila.

*

Druhý den svátku slunce, předvečer. Zlatý hřeb jakýchkoliv příprav, které Otec naplánoval. Začít se mělo vojenskou přehlídkou

"Toto je směšné," zamumlala Ekathe a Rade vedle ní si odfrkl.

"Váš Otec si myslí, že my, obyčejní elfové, jsme hlupáci. Že budeme pro zbytky ze stolu nadšení, když se jako šašci budeme natřásat pro pobavení staré krve."

"Vlastě by to mohlo vyjít. Je to představení pro julir'aegi, ne pro obyčejné elfy, a ti by mohli být ohromení. Nevšimnou si, že ta nová jednotka, kterou si váš Otec pronajal, k nám vlastně ani nepatří," broukl Arwe, který se k nim přidal. Rade byl velitel stráží. Arwe jeho druhý ve velení. Na to, že měli být, teoreticky, Otcova druhá ruka, byli dobrými elfy a Ekathe s nimi ráda trávila čas.

"Měla to být nějaká narážka, přesněji řečeno urážka, kterou jsem neměla zachytit?" zeptala se suše.

"Ale pane. Vy jste gelir'aegi, ne pouhá stará krev," uculil se Arwe.

"Prosím?" zeptala se nechápavě. Arwe lehce zčervenal.

"Gere'julir'aegi. Stará krev, která za nás doopravdy nasazuje krky. Je to čestný titul, který vojáci dávají svým velitelům. Uchytilo se to zatím jen na druhé frontě a jen ve vyšších kruzích, ale..." odvětil lehce rozpačitě Arwe a zmlkl, když viděl její výraz. Poručík na něj zírala a v očích se jí začaly hromadit slzy.

"Ach Arwe," vydechla nakonec. Pak si mladého elfa přitáhla k sobě a vášnivě ho políbila. Líbala jej a rukama mu bloudila po těle a šílení ať vezmou elfa s šátkem, dnes bude v její posteli tenhle samec. Rade vedle nich se hlasitě rozesmál.

*

"Ať už to mám za sebou," zamumlala a podruhé zkontrolovala veškeré přezky a svou plnou výstroj. Přehlídka, Ekathe musela mít plnou zbroj zabarvenou kovovou barvou, která pohlcovala světlo, ale zároveň vytvářela poutavé vzory. A přidala její zbroji minimálně kilo. Tíha, které by ji v opravdovém boji mohla stát krk. Nesnášela plnou výzbroj. Připadala si jako uvězněná.

Toužebně pohlédla na misku sladkého malinového džemu, který jí Arwe přinesl a který si šetřila na později. Zvažovala, že si půlku dá, na zklidnění nervů. Ale už neměla čas. Než se nad tím mohla příliš zamyslet, vydala se k největšímu kruhu. Krátce obhlédla situaci, kde byly různé jednotky postaveny, jaké byly potenciální úkryty a únikové cesty, než se postavila do zástupů stráže její rodiny. Před nimi se na sedátka pomalu scházela stará krev.

Nebyla pravda, že by je Ekathe nenáviděla. Jen ji nevyhovovalo, jak se většinu času chovala a jak využívala prostředky, které měla. Jak zneužívala moc nad těmi, kdo byli pod nimi. V tu chvíli, když před nimi stála a byla v pozoru, v tu chvíli jimi opovrhovala. Jak sledovali ji a její bratry ve zbrani jako nějaká monstra, nebo hůře, zajímavá zvířátka. Mazlíčky.

Byla si jistá, že mnoho z těch vznešených pánů a dam, tak bledých oproti snědé kůži vojáků v terénu, si později vezme milence ve zbroji. Naoko pohoršeni, pod příkrovem noci se budou chichotat, pokud to budou pošetilé samice svěřující se okruhu přítelkyň, nebo se vychloubat, pokud to budou mladí samci plní touhy prokázat se.

Zakázala si podobné myšlenky. Donutila se, navzdory nepohodlí, stát rovně a v pozoru, a elfové, kteří byli její jen chvíli, ale ona to s vojáky vždy uměla uhrát, ti se zařídili podle ní.

Tiší. Nehybní. Dobří lovci. Dobří vojáci.

Pěkné hračky.

Zaťala zuby.

Díky Otci stála vepředu. Měla perfektní výhled na znuděnou aristokracii. Čas se dlouze táhl, když si vzal slovo Otec. Následovala představení. Ne špatná, ale pro sezónní vojáky jaksi... nereálná.

Slunce už dávno zapadlo a kruh a jakési pódium či jeviště zalévalo jen světlo velké hranice a pár rozložitých ohnivých košů, rozestavěných na strategických místech. I přes svou nechuť musela uznat, že souboje vypadaly v blikotání plamene a tanci stínů mysticky. Možná si to začala i užívat. Trošičku.

Než ji Otec, možná "v dobré víře", aby se mohla ukázat, zcela jistě pro prestiž, vybídl ke cvičnému zápasu se známým nováčkem, který se prokázal v bitvách na druhé frontě. Hrgon se jmenoval, ale všichni mu říkali Školka. Už během základního výcviku zaujal, na třetí se neohřál ani dost dlouho, aby vyfasoval stan, a už mířil na druhou. Konexe, rodina, přátelé. Možná nějaká bitva, která se pro elfy změnila v masakr v jejich řadách a oni potřebovali nové maso. Ale přežil, nějak přežíval, i když jeho jednotka umírala. Držel se života, i když byl rozsekaný jako řešeto. Uchytil se. Navíc byl přirozeně šarmantní. Hrdina, miláček julir'aegi. A ona měla s tím zelenáčem bojovat.

Ne že by snad byl špatný, ale stále ještě se nesl jako čerstvé maso. Vzpřímený, podle příruček. Nejspíše proto získal svou přezdívku. A ona už tak dlouho bojovala jen špinavě, pro přežití.

Šla do středu kruhu, mimoděk už v rozcvičce manipulovala svou holí, a snažila se v duchu nemyslet na to, jak si ji budou její lidé dobírat, protože dělala pro starou krev šaška. Povzdechla si a pokývala Školce. Kývl zpět, jen na chvíli překvapeně ztuhl, když uviděl zvláštní ozdobu jejího oka, stříbrnou obroučku. Velmi rychle se sebral.

"Umíte bojovat, lady Ekathe?" zeptal se ten pošetilý sameček tlumeně. To bylo sladké.

"Jsem poručík s vlastní jednotkou." Což vlastně neříkalo nic o jejích schopnostech, protože julir'aegi zastávala důstojnické funkce, ne poddůstojnické. "Ano, umím bojovat," dodala. A že to nepoznal ze způsobu, jakým držela svou hůl, jak se postavila do střehu, to jí řeklo zase něco jiného o něm.

"Na první krev," prohlásil slavnostně její Otec. Nevěnoval jí jediný pohled. Byl zaujatý nějakým vyslancem z Kamenného srdce, možná dokonce někdo z královské rodiny, u Raffedora se nikdy nevědělo. Na druhou stranu, s jeho pověstí, kdo by se opovažoval s ním jakkoliv spojovat své jméno? Navíc na Dvoře, kde je každá chyba smrtelná, možná ne pro život, ale pro pověst a moc?

"Nechci lady Ekathe ublížit," ozval se Školka znepokojeně a z řad staré krve se ozval smích. Ekathe zkoumala pohledem dav a pak její tvář rozřízl radostný úsměv.

Byl tam Vlk. Nevěděla, že měl přijít.

"Neboj se, štěně. Jsem na frontách déle než ty a umím si hlídat zadek," zamumlala jemně. Oči Školky mimoděk sklouzly právě k jejímu zadku a poručík pobaveně napadlo, že pokud bude sameček doopravdy dobrý, možná by nebylo na škodu ho vyzkoušet i mezi přikrývkami. Z nějakého důvodu na něj samice u Dvora musely vzpomínat, no ne?

"Doufám, že máte pravdu, lady Ekathe," odvětil formálně. Poznala, že to myslel smrtelně vážně. Skoro se cítila špatně nad myšlenkou, že ho porazí. O tom nepochybovala. Nesl se sice jako voják, ale ne jako rváč. Ale možná překvapí.

"Říkej mi pane nebo poručíku, štěně," blýskla po něm úsměvem a samečkovy oči se překvapením rozšířily. Pak na něj zlehka zaútočila a nedala mu možnost se z toho více vykrucovat. Byla zatraceně ráda, že tu nebyl její bratříček. Nesnesla by, kdyby viděl, jak umí bojovat a začal zpochybňovat důvody, proč chtěla, aby ji učil.

Po pár útocích a takřka hravých střetech se Školka uvolnil a pokýval Ekathe hlavou. Neznatelně kývla nazpět. Oťukávali se, nechtěli toho druhého shodit před julir'aegi, a protahovali boj s mnoha fajnovými, v boji naprosto neužitečnými výpady. Čím impozantnější pozlátko, tím nepoužitelnější to většinou v boji bylo. Ale jejich publikum vypadalo, že si boj užívá, Ekathe zrychlovala, zrychlovala, Školka začal po cestě klopýtat, byl zpocený, pohlcený bojem, a ji napadlo, že pokud přežije pár let, bude z něj zatraceně dobrý bojovník.

Pokud se naučí hrát špinavě, uculila se v duchu, když holí odrazila jeho meč a loktem do nosu ho poslala k zemi.

Stráž zajásala, zatímco na ni stará krev překvapeně zírala. Školce tekla krev z nosu, ale uculil se na ni a mávl rukou, že je v pořádku.

Uklonila se jemu, poté publiku a postavila se zpět ke svým mužům.

Otcův program pokračoval, noc naplnila hudba a představení a dechberoucí výjevy. A jedy a sladkosti. Nakonec vojáci dostali rozchod. Konečně se mohla převléct a přidat se ke společnosti. Ne že by po ní tak toužila, ale role šaška už jí lezla krkem. Navíc chtěla najít Vlka. Pokud tu podplukovník Vlk byl, večer by nemusel být tak ztracený. Koneckonců byl Svátek slunce, Daay na ně vlídně shlížela a ona si mohla najít i více než jednoho milence, na těch pár okamžiků, které budou nocí, než opět zavládne slunce.

Možná i Vlka samotného. Co se stávalo během těchto festivalu, to by mělo být dle všech zvyků s posledním dnem zapomenuto. Proč by tedy nemohla lehnout s přítelem, když tak zoufale potřebovala, aby ji někdo mocný a spolehlivý držel v nejtemnějších hodinách nejjasnějšího dne?

Vlka nenašla, po chvíli musela od staré krve odejít, skoro utéct, a vojáci začali slavit jako ostatní a poručík běžela za nimi, přitahována jako můra ke světlu svíčky. Nechala se strhnout bujarou atmosférou a energií, která se pod měsícem a Srdcem rozprostřela jako horká deka. Nechala se tím přímo opít. Lepší než snášet postranní pohledy julir'agei, která si ji zamyšleně prohlížela, když ji ignorovala vlastní rodina. Tak zlomyslně se smáli, když ji viděli krvácet.

*

Poslední, třetí den. Konečně. Dnes se bohužel julir'aegi nevyhnula, byla přímo vyzvána, ať jejich hosty... baví.

Černé vlasy, zelené oči, uvažovala Ekathe, i bez té mocné magie, kterou by jako prvorozená měla ovládat, by se na severu vyjímala. I bez té zatracené stříbrné obroučky kolem oka, která jako by neexistovala, jak ji julir'aegi záměrně přehlížela. I bez těch věcí vyčnívala. Obzvláště, když měla Tamawa, miláček Otce, vlasy skoro bílé. A nejen to. Elfové byli od přírody bledí. Ekathe by na to i zapomněla, protože většina vojáků, jako ona, se hodně pohybovala venku a na slunci. Byli opálení. Stará krev ne a náhle si mezi nimi připadala jako podvodník. Podvrženec.

Ekathe proti šlechtě nic neměla. Doopravdy ne. Několika z nich si velmi vážila a obdivovala je. Královská rodina pro ni byla vždy posvátná a bez zaváhání by pro ně zemřela, za urážku se bila, pro osobní setkání by prodala bratra.

Ale zbytek a naprostá většina byli do jednoho čůráci a kokoti.

To jí běželo hlavou, když se ptali, kolik korálků měla ve vlasech, i když věděli, co představují. Jako mrchožrouti chtěli vědět víc, hledali, zkoumali, jak tu informaci využít ve svůj prospěch. Jak jí ublížit, nebo alespoň ponížit, když byla tak zjevně v nelibosti vlastní krve.

Utěšovalo ji, že ti bledí bastardi možná vypadali vznešeně, zato jí ale na opálené kůži neskutečně slušela bílá, kterou si ten den oblékla. Krásně kontrastovala s jejími černými vlasy. Bílá, která značila čistotu a vznešenost a byl festival, během kterého směly nosit bílou pouze kněžky a Matriarchy. A Prvorozené. Velmi vzácně také Ochránci rodiny. Jako jediní. Ani Tamawa se neopovážila.

I když ji bodaly verbální nože do zad, nemohla si nevšimnout, jak ji všichni tajně sledují. Vsadila by měsíční plat, že kdyby pokývala prstem, odmítl by ji stěží jeden samec z dvaceti. Nebo samice.

I účesy něco vyjadřovaly. Úctu, komplikovaným účesem vyčesaným nahoru, s holým krkem. Rozpuštěné vlasy byly znakem nezávislosti a znamením, že se klidně postaví komukoliv v sálu, ba i celému sálu. Byla to otevřená nabídka k boji.

Samozřejmě, že měla rozpuštěné vlasy. A čelenku z kamene, dračí kosti a s malinkým úlomkem křišťálu Věčného stromu. Věcička, kterou jí kdysi daroval Jael a o které si myslela, že ji nikdy nebude nosit. O které dlouho netušila, jakou má cenu. Byla to tak mistrovská práce, tak symbolická, že to neznamenalo nic menšího, než že byla prvorozená a dědička. Prozradila jí to až Rimaera, poté, co se jí snažila rodina dát její čelenku a nadobro tu modrookou mrchu usadit v jejím teritoriu.

Tamawa byla bledá zlostí, když ji poprvé uviděla. Matka se na ni nepodívala, Otec také ne, ale ostatní na "večírku" zprávu pochopili. Možná byla voják bez opravdové moci, možná neměla konexe, které oni oceňovali. Ale měla právo svého zrození a svou rodinu jednoho dne bude vést. Ať tak či onak.

Julir'aegi se k ní náhle stahovala, protože její krev byla stará. Přestože měl Raffedor pověst zrádce, ona hrdě nesla pověst hrdinky. Byla přeci ve Škole, když na ni zaútočili ti zatracení lidé. Od vedení možná dostali kartáč. Ale veřejnost jim byla zavázaná, protože zachránili jejich nejmenší.

Jejich škoda, že už s nimi nechtěla mít nic společného a trávila čas s malým, velmi určitým okruhem elfů. Znala vysoce postavené úředníky. Díky Rimaeře, ne Otci, samozřejmě. Brzy si jí všiml Demoril, jeden z podplukovníků na druhé frontě, kdysi je představila Rimaera. Věděl, že se její jednotka sama postavila proti jednotce pouštních démonů šamanů. Brzy začali probírat strategie a vyměňovat si historky. Ekathe netušila, co tady dělal, ale byla za jeho přítomnost ráda.

Byla to živá a velmi příjemná konverzace. Po chvíli se k nim přidal Vlk. Přestože s Demorilem byli přinejlepším zdvořilí, Vlk měl zvláštní talent ostatní důstojníky urážet a neskutečně vytáčet, konverzace plynula nepřetržitě. Přidalo se k nim pár dalších vojáků, kteří vypadali, že se rozpláčou nadšením, když se někdo opovážil o festivalu zmínit válku. Ekathe po dlouhé době těch zatracených tří dnů cítila, že někam patří.

I když měla nejnižší hodnost.

I když měla oblečenou bílou a čelenku prvorozené ve vlasech.

*

Vlk. Zelenooká si prohlížela samce, kterého obdivovala a respektovala. Cítila šimrání v podbřišku. Ach ano, tohoto elfa by si do postele pustila ráda. Protože jakkoliv nadšení a oddaní sexu byli její milenci za poslední dny, nikdo se neblížil dominanci, kterou našla mezi svými chlapci. A Vlk vypadal, že by postelové hrátky vytáhl ještě na vyšší úroveň.

Byla zatraceně nadržená. Sváděla to na nedostatek boje, akce. Nebo ji možná už její rodina lezla na mozek.

"Díváte se na něj, jako byste jej chtěla sníst, lady," ozval se Školka, který se k ní postavil. Ukázalo se, že doufal, že ho pozve do postele. Ale ona byla poslední hodiny roztržitá a neklidná a potřebovala... pořádně protáhnout. Takový souboj... s dohrou mezi přikrývkami... Vlkem... olízla si rty.

"Je to skvělý velitel. Čestný, jeden z mála staré krve, kterých si doopravdy vážím a kterého mám ráda. Rádi spolu čas od času popíjíme Šípkový rudý květ a pak nadáváme na svět a pak cvičně bojujeme zlití jak opilí čmeláci a děláme ze sebe blázny."

Nespustila z Vlka oči. Zachmuřeně se hádal s Demorilem. Opravdu si ho vážila a ostatní, i když nesnášeli i pohled na něj, to cítili stejně. Byl to bastard a často vybuchoval a choval se jako hovado, ale věděl, co dělá. Vždy dotáhl svůj úkol do konce s co nejmenšími ztrátami. A dobře platil. V něčem zelenooké připomínal Lišku, jejího prvního velitele.

Nebyl jako Goffer. Byl bastard jiným způsobem. Nezneužíval svou moc. Prostě jen od ostatních čekal více, než kolik měl. Rodinu jako omluvu nebral a jeho jediná milenka byla válka – a to stejné očekával od svých podřízených.

Obětovat se za svůj lid, to bylo jeho nejvyšším cílem. Několikrát to také prokázal – a jeho vojáci s ním. Kolikrát obětovali jedince nebo malou jednotku pro dobro ostatních? Kolikrát obětoval sám sebe, i když nějak dokázal přežít? Až příliš často, řekli by někteří, a proto Vlk tak těžce sháněl nováčky, a také proto byl tak rozčílený, že se k nim nechtěla přidat ona, i když podobné smýšlení měla.

Vlk také jako jeden z mála uznával její seveřany. Ne jako osobnosti, ale jako protivníky. Věřil slovu těch, kteří za ně stále bojovali. Neobral je o poslední zbytky jejich cti.

"Šťastný bastard," zamumlal Školka a dotkl se jejího ramene. Prsty kreslil na kůži nesmyslné obrazce. Nechala ho, ale nepřijala jeho nabídku. Přitahoval ji. Ale teď měl její pozornost jiný samec. "Děsivý, ale šťastný. Je to druh partnerů, které preferujete, lady?" Školka nechal ruku s povzdechem spadnout.

Ekathe se na elfa potutelně usmála. "Jsem samice, která má ráda rozmanité chutě. Ale tebe bych nesnědla, Školko. Jsi sladký a inteligentní a svědomitý, ale jsi také miláčkem julir'aegi a já se do politiky nechci plést, pokud nemusím."

Výraz Školky potemněl. "Druhá je stejně tak o politice jako o válce," odvětil jemně.

"Já strávila tři roky na třetí," odpověděla stejně měkce Ekathe a oči Školky se rozšířily šokem.

"Tak dlouho?" zašeptal. Němě kývla. Důvod, proč ji nikdo dříve neodvolal ze třetí, byl ten, že nesnesli Rewa a Lika. Vlk jí nabízel místo pod svými barvami, ale nemohl její seveřany vystát. Tak, jak obdivoval jejich schopnosti a charakter, dokonce i věřil, že by nezradili a hádal se za ně, spíše pro její dobro než dobro jejích seržantů, tak je nechtěl ve své blízkosti. Příliš mu připomínali zradu těch na severu. Těch, kteří mu vyvraždili celou rodinu. Vždy se s ní kvůli tomu dříve či později pohádal.

Chtěl ji mít pod svým velením. Možná by později její plavovlasé válečníky i překousl. Ale většina jeho podřízených sdílela jeho názor, a i kdyby je nakonec ignoroval, jeho jednotka ne. Ti, kteří bojovali na druhé, proti lidem. Tam, kde zrádci byli nejčastěji. Pro ně rysy seveřanů představovaly znamení k útoku.

Ne že by Ekathe nezkoušela i ostatní své možnosti. Zkoušela Davariovou. Ta by ji také vzala. Ale ona zase chtěla pouze samice. Rimaera měla specializované jednotky jenom na přepady a infiltraci a špionáž, ne obyčejné vojáky. Hodnost podplukovníka měla jen proto, aby mohla komandovat kohokoliv potřebovala, kdyby byla v zoufalé situaci a musela jednat rychle. Seveřané by se jí do týmu hodili... kdyby Rew a Liko neměli příbuzné v generálním štábu nepřátel a jejich obličeje nebyly tak známé. V jednu chvíli zoufalství Ekathe zkoušela napsat i princi Balraemu, zda by ji nevzal on. Ale tomu zase zachránil kdysi Goffer krk a laskavost vyplýtval na toto. Nechat si ji pro sebe. Pomalu ji zabít po kouscích.

"Proč," hlas Školce přeskočil a on si odkašlal. "Vy jste... byl to trest?" zeptal se.

Elfka se zmateně zamračila, než si vzpomněla, o čem mluvili. Tři roky na třetí. "Ne. Ano. Možná," pokrčila rameny. "Je to složité a není to téma, které bych teď ráda probírala," dodala možná příliš důrazně. Mohla se dostat pryč. Ale bylo by to jako zrada, protože jí chlapci a její ubozí seveřané věřili.

Rewa a Lika už mnohokrát zradili. Nebylo to tak, že by byli tak oddaní Králi, zemi, nebo Daay. Kdysi, tak strašně dávno, milovali a zemřeli by pro svou rodinu. Ale ta je bezcitně odvrhla. I když je mohla dostat zpět, za jednoho jediného zatraceného politického vězně... tehdy možná ještě věřili.

Ale oni tu výměnu odmítli.

Potom už Rew a Liko nevěřili.

Jejich rodina je odepsala. Požírače magie.

Tak Rew a Liko obrátili. A svou rodinu zavrhli. Tak, jako ona odvrhla je.

"Rodina," zamumlala hořce.

Přestože byla ve válce teprve čtyři roky, devět, pokud se počítal základní výcvik a ta bláznivá léta před ním, kdy tak trochu utekla, byla celkem stará. Starší než ostatní nováčci. Dlouho studovala, skoro vše, na co si její Matka a Otec vzpomněli. Když neměla magii, neměla konexe, moc, tak alespoň cvičila to ostatní, aby měla co předat svým potomkům. Navíc měla i všechen ten výcvik, který jí zařídil tatínek. V nejhorších chvílích měla hudbu a někdy dokázala i hodiny hrát na housle.

Ekathe se stala vojákem hlavě proto, aby jí rodina nemohla dál řídit život. Čím výše postavený voják a čím více zásluh měla, čím více náušnic zdobilo její ucho, o to složitější bylo s ní jednat jako s hadrem.

A Ekathe už měla vybraného druha.

"Zastaralé, zkostnatělé způsoby..." zavrčela si pro sebe, když si vybavila tvář samce, který měl být její druhou polovičkou. Otřásla se. Kdysi měli aristokracii a vznešené rody určené dušemi. Ten, který měl být jejím druhem, by se nikdy starou krví nestal. Neměl v sobě nic z noblesy a vznešenosti pravých, mocných duchů.

Uvědomila si, že Školka odešel.

Dlouho však sama nebude. Někdo se k ní blížil.

"Ekathe," a náhle byl Vlk vedle ní a zelenooká sebou trhla a zaměřila se na něj. "Tak vážná o festivalu, kdy se má slavit a radovat."

"Navštívily mě Královy Stíny," vypadlo z ní. Dlouze si ji prohlédl.

"Potkal jsem Mistra stínů," odvětil tiše. "A oba žijeme a nejsme v nemilosti."

Ekathe se široce usmála. Sáhla do šátků svých bílých šatů a vytáhla lahvičku Růže. Vlk se zazubil, nefalšovaný a uvolněný úsměv, což byl pro něj tak zvláštní výraz, že překvapeně zamrkala. "Trochu jedu?" nabídla, když ji pohladil po tváři.

"Viděl jsem, jak jsi mě hltala očima, maličká. Těma tvýma extravagantníma, o tolik zajímavějšíma očima. Krásnýma," zabroukal a Ekathe si uvědomila, že podplukovník v sobě měl více než trochu jedu. Skoro básnil, blázen. Přitiskl ji k sobě. Přejel jí konečky prstů po krku, dekoltu a srdce Ekathe se rozbušilo šíleným tempem, jako křídla kolibříka.

"Byl to těžký rok. Tolik jsem zabíjela. Tolik lidí ztratila."

"Málem jsi zemřela," odvětil, jeho ruka byla pod jejími šátky, přejel bříšky prstů po jizvě pod její hrudní kostí. Tam, kde jí lidský voják probodl tehdy při útoku na Školu. Kalous vyléčil vše, ale tuhle jizvu nechal. Jako připomínku. Její léčitel moc dobře znal hodnotu jizev. Vzpomínek.

"Ty jsi málem zemřel desetkrát za tu dobu,"

"A přesto jsem tě ještě neměl na zádech," přerušil ji a lehce přejel rty po jejích.

"Chyba, velká chyba," souhlasila. Nechala se vtáhnout mezi stromy sadu, jen kousek od ostatních. Stále je slyšeli, oni mohli slyšet je, ale zelenooká se jen smála, pila kapky jedu z Vlkových rtů a nechala se jím pohltit, zcela, protože divokou radostí málem nemohla dýchat.

Tohle měl být Svátek Slunce. Divoká radost, zuřivost a život.

Vlk s jeho tvrdým tělem popsaný jizvami. Vlk, který ji znal, neodsuzoval, který si jí vážil pro všechny správné důvody. Respektovala jej, obdivovala, chtěla.

"Rychleji, ke mně," šeptala.

"Nekřič," zakryl jí pusu dlaní a Ekathe zasténala a stiskla ho stehny. Tvrději, blíž... "Zabil bych pro tebe Raffedora. Pro to, jak se k tobě chová. Kdybych nevěřil, že to jednoho dne uděláš sama," šeptal jí do ouška sladce, když ji vedl k orgasmu. Měl v tu chvíli v očích něhu a starost.

"Nestojí za to. Nic za to nestojí," šeptala hlouposti, ve tmě, mezi stromy, zatímco si byla s Vlkem nejblíže, oba tak opilí, ve Svátek Slunce.

"Udělej se pro mě, Ekathe," zamumlal, prsty v jejích vlasech sevřené na hraně bolesti, a přesto její tvář hýčkal v dlani jako nejkřehčí z křišťálů.

"Pojď blíž," odvětila ochraptěle, napjatá, v očích slzy. Byl tak blízko, že blíž nemohl, hluboko v ní, ale přesto v sobě cítila prázdnotu a zimu. Zase propadala tomu stavu, tak často melancholická v opilosti, všude barvy, a viděla na kraji zorného pole fragmenty, které tak moc chtěly blíže, ale prastaré slovo je drželo zpátky. Zatím. Snad navždy.

"Udělejte se, poručíku. Držím vás." Byl to rozkaz, nebo prosba?

"Je toho tolik. Tolik. Chci být zase jenom hloupé ílško," šeptala, zatímco nenasytně brala, co nabízel. Kotvil ji, byl její skála v bouři, pevnou rukou ji vedl, když byla příliš roztřesená.

"Jsi krásná samice," olízl pot, který jí tekl po tváři. Možná to byla slza. "Silná, chytrá, tvrdohlavá. Tak měkká," stiskl jí ňadro. "Spadni, Ekathe. Chytím tě."

Nechala si kontrolu proklouznout mezi prsty, propadla se do barev, nechala se unést jedy v krvi. Věřila jeho síle, tak zoufalá.

Držel ji, zatímco křičela do tmy a hýčkal ji i poté, co se pod jeho rukou roztříštila a i potom, když plakala. Nesmýšlel o ní o nic hůř. Možná proto, že jí dal taky něco, co obvykle neukazoval.

Že se staral. Nemilosrdný Vlk, bezcitný velitel. Vlk, který byl příliš zahořklý ztrátou družky, ílšek, domova. Vlk, který nikdy neprojevil city. Pouze jízlivost a sarkasmus, a jen velmi řídce, jen když se topil v jedech.

Její Vlk.

Usnula s ním, propletená pod kostrami stromů zvláštně klapajících ve větru, zatímco kousek od nich probíhal festival, na který se ani jeden nechtěl vrátit.

*

"Vsadila bych svou bojovou hůl na to, že to Otec dělá naschvál," zamumlala. Byla si jistá, že až to vše skončí, zjistí, že to byla další Otcova hra. Proč jinak by ji chtěl doma? Na tváři měla příjemně neutrální výraz a snažila se nezakopnout o své šaty. Už to bylo dlouho, co na sobě měla tolik látky. Až směšné množství šátku. Daay, už to bylo dlouho, co na sobě vůbec nějaké civilní, vyloženě samičí oblečení měla.

"Jste dnes rozkošná, drahá, nemyslete si, že ne," odvětil její doprovod, který si špatně vyložil její gesto ohledně šatů. Přesněji vzteklé trhnutí za sukni, která se málem zachytila o křišťálový stolek. Jaká příčetná osoba si nechá vyrobit stolek z křehkého křišťálu? Za války? Takové plýtvání, byla by z toho tak pěkná sada lahviček pro Kalouse a jeho jedy a léky.

Zelenooká se na svůj doprovod zkoumavě podívala. Arogantní výraz, způsob, jakým na něj reagovalo okolí, poprvé ji napadlo, že možná nebyl on její doprovod, ale ona jeho. Zdálo se, že nakonec možná bude někdo důležitý. Měla si zapamatovat, jak se jmenuje.

"Děkuji. Vy máte rozkošný oblek, drahý." Nechtěla, aby to vyznělo jízlivě, ale nakonec to bylo přesně tak. Elf po ní bleskl pohledem, postřehl to, ale nebyl si jistý, zda to tak myslela. Znovu ji napadlo, proč je tento sameček pro Otce důležitý. Nechtěla Raffedorovi zničit žádné obchody, i když začínala nesnášet i vzduch, který dýchal. Ale když se neobtěžoval s ní sdílet své... obavy a obchodní záležitosti, jak to pak měla vědět?

Popravdě, Ekathe neviděla z rodinné pokladny mimo své kapesné, rok od roku nižší, nikdy ani vodičku. A to i když připočetla svůj plat vojáka.

Co to zatraceně dělá? Měla zůstat s Vlkem a užili by si celou noc špinavého sexu a potu a potěšení a jedů. Místo toho odpověděla na volání služebné a takto skončila.

Uvědomila si, že procházeli opuštěnými chodbami sídla. Bylo čím dál větší ticho, a pak skoro ucítila touhu, která náhle z jejího společníka zavanula.

Ach. Takže tak je to.

Elf se k ní otočil, natáhl se po ní.

Byla strnulá, když elfovy prsty zkušeně rozvazovaly komplikované uzly, s praxí odstraňovaly vrstvu látky za vrstvou, bez pohnutky snášela jeho prsty na své kůži.

Skoro nedýchala.

K čemu to vše bylo? Její kariéra v armádě. Hrdinské činy. V očích julir'aegi to zdaleka nemělo stejnou váhu, jako výhodný politický sňatek.

Aura toho samce jí zvedala žaludek. Nebyla to čistota chtíče a radost ze života, které našla u vojáků. Pouze chladná kalkulace. Povinnost.

Povinnost...

...pro Matku. Pomůže jí naklonit si zpět Raffedora. Byla chyba...

Spadly poslední z šátků. Svlékal sebe. Bez emocí se vzal do ruky a pokoušel se vyvolat erekci. Vzhlédl k ní.

Čas se na okamžik zastavil a něco v ní prasklo. Fragmenty se po ní hladově vrhly, její duše ze sebe náhle setřepala všechny ty sračky o povinnosti a rodině a prostě a jednoduše zmučeně zavyla. Stíny kolem ní tančily jako zběsilý rej.

Dělo se to? Doopravdy zašli až tak daleko?

"Hýbej se," sykl vznešený člen julir'aegi, zvíře jako každý jiný v tomto určitém tanci.

Nereagovala. Neopovažovala se pohnout. Vnitřně se celá rozpadala a fragmenty do ní radostně řezaly. Její trýzeň byla kanálem, kterým do ní pronikly. Nedokázala je zastavit. Nedokázala se zarazit.

Zradila ji. Rodina ji podrazila. Věděla, že se nestarají, když na ni zapomněli po Škole, ale nikdy nečekala, že ji zradí.

"Roztáhla jsi nohy pro kdejakou špínu, za ty tři dny. Držela jsi i tomu zvířeti, které už dávno měli utratit. Vlk? Bestie. Teď buď hodná samice a,"

Ekathe ho odstrčila, úspornými pohyby se upravila a odcházela. Pryč, než se zhroutí, daleko od toho všeho. Potřebovala svou hůl a pak něco, co může zabít a...

"Co to zatraceně děláš?" štěkl.

"Odcházím."

Magii ve vzduchu ucítila chvíli předtím, než ji náhle neviditelné síly spoutaly. Krev v žilách se jí rozbouřila, adrenalin, tlak, který ani Vlk nedokázal plně dostat z jejího těla, to vše náhle vybuchlo.

Už nemohla.

Vykřikla, a byl to řev zraněného zvířete. Zrazeného svou smečkou. Rodinou.

Už dál ne.

Taková zima...

Byla sama, opuštěná.

Zaútočila.

30, kapitola | Úvod | 32, kapitola