VV: 32, kapitola

32, Tigan

Ekathe seděla a metodicky si ošetřovala odřené klouby, hadříkem s roztokem dezinfekce pečlivě otírala každou oděrku a odřeninu. Vlk seděl naproti a sledoval ji odměřeným, skoro klinickým pohledem.

Posrala to. Věděla, že ano. Málem toho hlupáka ze staré krve zabila. Možná ho doopravdy ubila k smrti, stále se o něj starali léčitelé. Kdyby služebnictvo nezačalo křičet, a kdyby ji poté nezpacifikoval sám Vlk, možná by ho dorazila.

Netušila proč. Ne, nesnažila se obelhávat, věděla až příliš dobře, co ji postrčilo přes okraj. Ale odmítala si přiznat, že je tak nevyrovnaná.

"Potřebuješ návštěvu Eman," oznámil jí podplukovník.

"Ano, pane," souhlasila ze zvyku. Vlk pevně stiskl rty, jeho oči ji probodly pohledem.

"A podáš žádost Králi."

"To nemohu. Má jednotka byla převedena na první frontu a není aklimatizovaná. Neopovažuji se ji nechat samotnou."

"Protože se bojíš, že ji Goffer roztrhá v tvé nepřítomnosti na kousky," konstatoval její společník, možná spíše dozorce, a Ekathe nepřekvapilo, že o tom věděl. Kývla a on ji zkoumavě sledoval. "Uvědomuješ si, že tě ten hlupák miluje?" zeptal se nakonec.

"Který hlupák?" přimhouřila oči.

"Goffer."

Ekathe na Vlka nevěřícně zírala. Ten pokroutil hlavou.

"Je to zvrácený parchant a potřeboval by utratit, ale je to tak. Je to také důvod, proč princ Balrae nevěnoval více úsilí tomu, aby tě dostal na druhou. Doufal, že se to nějak vyřeší."

"Šílení a temní," potřásla hlavou. "Co to má společného s tím, že jsem napadla toho samce?"

"Goffer už delší dobu požaduje tvoje přidělení do svých jednotek."

"Přes mou mrtvolu," zasyčela.

"To je důvod, proč tě tam ještě nikdo neposlal. Ale chovej se jako vzteklý drak dále a skončíš tam určitě."

"Jak se chovám já," opakovala se zavrčením.

"Nezáleží na tom, kdo to způsobuje. Pokud nedokážeš držet nízký profil, úředníci si začnou všímat. Tvé eskapády jsou nákladné. Pokud se na tebe zaměří, mohou usoudit, že by bylo lepší mít tě pod dohledem. Poté tě nikdo na druhou nepustí. Nejhorší scénář by byl Goffer. Nejlepší hlídky u Brázdy."

"To nedává smysl."

"Druhá je odměna. Nemůžeme tě poslat za trest na elitní frontu."

"Proč Goffer?" zeptala se po chvilce uvažování. Hlavu měla čistou, už necítila nic z té děsivé zuřivosti ani otupělosti, ve které byla hned po útoku a ve které na ni Vlk řval a hodiny ji nutil dělat nesmyslné trestné cviky a úkoly. Snažil se ji zoufale vyčerpat, uklidnit bouři, která v ní vřela. Její Matka momentálně musela mít nejčistší sady a pole v celých teritoriích.

"Je to druhé nejhorší místo, kam vojáka poslat."

"Po Sladkém hnízdě," zamumlala unaveně a promnula si paže. "Jak reagovala má rodina?" odvážila se nakonec zeptat. Doteď ji griloval Vlk, ještě se nedostala nikomu na oči, a to nejspíše bylo dobře. Hned po útoku by mohla stále ještě někoho zabít, později by stačilo jedno špatné slovo nebo gesto a mohla by se lehce stát temnou. Teď konečně začala přicházet k sobě.

"Tvůj otec má velmi dobré léčitele a Triis bude v pořádku." Vlk na ni pohlédl, když se poručík tázavě zamračila. "Triis je ten, kterého jsi napadla. Také je prvorozeným své rodiny."

"A?" zeptala se Ekathe.

"Je pravda, že je z mladší rodiny, ale neklesli jsme ještě tak hluboko, aby si elfové mohli status julir'aegi kupovat."

"Kam tím míříte, pane?" zeptala se unaveně. Byla vyčerpaná, především psychicky. Chtěla se jít někam schovat a spát alespoň pár let.

"Mladý Triis je mocný. Také zoufalý. Jediný důvod, proč se rozhodl na tebe sáhnout, je, že doufá, že získá tvé staré jméno, ať tvá magie mizí nebo ne. Přineseš mu staré jméno a prastarou krev a on zajistí pokračování rodu, jeho magie silná a stabilní."

Elfka na svého společníka zírala a doufala, že pochopí, že potřebuje polopatičtější vysvětlení.

Zdálo se, že pochopil, protože na ni pohlédl a řekl: "Je mocný."

"Použil magii," vzpomněla si. Vlk na ni lehce frustrovaně pohlédl.

"Ty nejsi mocná, Ekathe."

"Ne, říkala jsem, že moje magie,"

"Nemělo by být možné, abys ho porazila. Můžeš být brilantní bojovník, ale s tím, kolik síly použil, tě měl zabít ve chvíli, kdy mu začalo jít o život. A soudím, že to začalo zatraceně brzy, v takovém stavu jsi byla. Temní, stěny stavitelského stromu zpívají píseň o síle a zuřivosti, které by obyčejně rozmetaly celé křídlo sídla na sutiny, avšak..."

"Neměla jsem být schopná ho porazit," zopakovala.

"Něco sílu pohltilo, přeměnilo, kdo ví. Věděla jsi, že máš takovou schopnost?"

Zelenooká na něj němě zírala.

"Nelžete mi, poručíku," odvětil Vlk a do jeho hlasu se vkradla hrozba.

"Jak jsem to měla vědět?"

"Stříbrná obroučka kolem tvého oka. Požírač magie. Všichni ji vidíme, ale až dnes nám došlo, že jsi zdědila možná to nejlepší z obou stran. Schopnost užívat magii a zároveň jí být rezistentní."

Elfce se oči rozšířily překvapením, když jí došlo, co Vlk naznačuje. "Netuším, jak se to," mávla si k obličeji, "stalo. Nemohou mě odvolat od mých chlapců a poslat do Akademie na výzkum, že ne?" zeptala se pak úzkostlivě.

"Promluvím si s ostatními důstojníky, kteří zde byli. Někteří mi dluží laskavost. Netuším, co se stane. Doufám v nejlepší." Vlk na ni chladně pohlédl. "Budete mi zavázaná, poručíku."

"Neopustím své chlapce," procedila.

"Iš," souhlasil po dlouhé chvíli. "Nevzdáte se jich. Udělám, co budu moct. Být vámi, napíšu princi Balraemu. Je válka a my potřebujeme schopné důstojníky v poli, ne na řeznickém stole." Elfka sebou trhla. "Pomůže i fakt, že jste prvorozená a máte svá práva. Stále je nejasné, proč jste Triise napadla," Vlk na ni pohlédl a elfka mlčela. "Triis chce restituce pro svou rodinu, protože to vypadá, jako by něco nepředloženého udělal on."

"Neudělal. Ne sám." Ekathe zaváhala. "Otec," elfce se zadrhl hlas a musela si odkašlat, když náhle měla knedlík v krku. "Vznešený Raffedor mě prodal, bez vědomí mě předal Triisovi a ten neměl dost rozumu, aby postupoval obezřetně. Chtěl sex, snad pro stvrzení nějaké dohody, snad si myslel, že chápu mou situaci a zplodíme potomka tam, v té chodbě, a poté se rozejdeme a už nikdy neuvidíme. Kdo ví."

"Nezuřila jsi, protože na tebe sáhl," odvětil pomalu.

"Ne."

"Tvá rodina," pochopil a nedořekl, co měl na jazyku. Viděl, jak se k ní chovali. Věděl, že svou rodinu respektuje a svým způsobem miluje. Pochopil důsledek jejich posledního gesta. Po chvilce neutrálním hlasem odvětil: "Raffedor zuří, Ewaellira," Ekathe při zmínění Matčina jména bolestně zavřela oči, "se zavřela ve svých komnatách a s nikým nekomunikuje. Ani se svým druhem. Reputace tvé rodiny,"

"Seru na reputaci! To teď musíš vidět," odvětila jemněji, když na ni Vlk chladně pohlédl. "Přeskoč nedůležité detaily. Jaké budou důsledky pro mě a moje chlapce?"

"Rodina pro tebe nic neznamená? Nemyslím Raffedora a Ewaelliru. Zbytek tvé krve. Odkaz předků..." Vlk si ji prohlížel, hlas bez emocí, oči mrtvé. "Jsi prvorozená."

"Moje magie umírá. Za sto let nezbude nic, k čemu bych se mohla vrátit. Otec do té doby stihne provdat a oženit ostatní členy rodiny do prosperující společnosti a mě nechá shnít s umírající zemí." Ekathe zavřela oči a bojovala s žalem, který jí ta představa způsoboval. "To samozřejmě zemi neudělám. Až přijde čas, svěřím zemi některé ze svých sester a jejich druhů a odejdu. Zbude mi jen armáda. Stejně si nemyslím, že se dožiji konce války. Pokud kdy vůbec nějaký bude."

Vlk stroze kývl. Postavil se a položil na stůl papír. Rozkazy.

Byl prázdný.

Když vzhlédla, by její přítel pryč.

Ekathe si složila hlavu do dlaní a tupě zírala do země.

Úleva a žal se v míchaly rovním dílem a vytvářely v ní takový zmatek.

Ucítila dotek na rameni a když vzhlédla, uviděla Vlídnost. Četla v očích kněžky stín viny. Byla strhaná, tato rie'ymue. Zdalipak litovala, že jí vše prozradila? Spala špatně kvůli tomu, že svou chráněnku takřka vehnala do náruče temnoty? Musela s Raffedorem spolupracovat. Vše byla manipulace, od prvního slova po poslední gesto.

Pro Matku. Pomoct naklonit si zpět Raffedora. Byla chyba.

 To jí lstivě vložila do podvědomí. Takřka ji dostala.

A ta disonance ji málem zničila.

"Ši," přiznala těžce a hluboce se uklonila. "Proto vás prosím, Lady Ekathe. Dovolíte mi tu čest uschovat pro vás část vaší duše?"

Unaveně zavřela oči. Kněžka by si nedovolila jednat bez požehnání Jejich drahé.

"Ši," pronesla takřka bezhlesně a cítila se příšerně prázdná.

*

Ruce jí pulzovaly zvláštním pocitem, ne špatným, ale ani ne příjemným. Když na ně pohlédla, měla je špinavé hlínou a krví. Elegantní opálené dlaně, mozoly z hodin tvrdého výcviku, jizvičky z nekonečných šarvátek a bojů. Dlouhé prsty a polámané nehty.

Ruce staré krve? Ne.

Sledovala řezné rány na svých dlaních s podivným odstupem, jako by to nebylo její maso. Bolest se zdála vzdálená a neuchopitelná. Povzdechla si a pohlédla na nebe, sledovala modrou oblohu a žár slunce skrze barevné listy čimu, zatímco jí po prstech stékaly kapky krve a živily zemi.

Ruce ji netrápily. Fyzická bolest byla koneckonců jen maličkost v porovnání s drásavou agónií duše. Emoce, to city byly zbraň, které nakonec každého elfa srazily do kolenou.

Posadila se a zatočila se jí hlava. Darování zemi ji vyčerpalo. Byla takto v posvátném háji už několik dnů. Potřebovala návštěvu Eman, potřebovala najít vnitřní rovnováhu, ale měla teď jen toto. Killores, který poskytoval elfům útočiště, mír. Napsat žádost Králi? Nemohla si to dovolit, ne teď. Vydrží ještě rok, a poté půjde do Eman, spolu s celou svou jednotkou, jak to bylo naplánované. Rok ještě vydrží. Musí.

"Poručíku," ozvalo se jí za zády.

"Rewe." Znovu zabořila prsty do hlíny nasáklé její krví, pálení způsobené špínou, která se dostala do ran, bylo takřka vítané.

"Jednotka čeká na rozkazy, pane."

Vzhlédla. "Cestovali jste až sem?" Byla nedaleko jejich rodinného sídla, v blízkém Posvátném háji. Její jednotka se musela na půli cesty k První frontě otočit, touto dobou už musela být daleko za Temným hvozdem, a celou štreku šlapat zpět. Jen aby ji doprovodili.

"Přišly rozkazy shora, pane. Prý vám má někdo krýt záda." Rew si svou velitelku prohlížel, jeho oči viděly až nepříjemně mnoho. Byl tak rozzlobený, její Seveřan.

"Drž se od Raffedora dál," zamumlala takřka snivě a znovu pohlédla na nebe. "Není už má rodina. Nikdy nebyl. Nemíním mu ze sebe darovat už nic." Pohlédla na plavovlasého veterána války, zvažovala zuřivost v jeho očích.

"Ty víš, jak to bolí, když tě rodina zradí. Ale já nejsem válečník, já jsem Matka země, nebo bych měla být. Já musím opatrovat život, mé ruce nemají rozdávat smrt. Nechej ho být, toho arogantního samce, ať se postará o mé země a bude mi k užitku. Až nadejde čas, dluhy budou vyrovnány. Jednoho dne..." postavila se. Už bylo dost trucování a sebelítosti.

"Jak si přejete, pane."

"Tak tedy vyražme. Chci být před začátkem podzimu na První."

*

Daay, jejich bohyně, Matka všech. Podstatou byla bytost čiré magie, prastará a věčná.

Byla Duchem podstaty, zosobněním temnoty a šílenství.

Avšak svět byl veliký a magie byla v elfských teritoriích vždy velmi potentní. Byli tu duchové, které elfové vídali běžně – stromů, potoků, květin nebo menších bytostí.

Byli tu duchové, které v sobě nesli elfové od narození, protože každý z jejího národa se rodil se svou duší a se dvěma duchy. Jeden za tělo, druhý za mysl. Elfové byli kotvou země, starali se o ní, byli její součástí. Bylo jen logické, že se starali i o bytosti, které v ní žili. Protože duchové byli podstatou věcí, a pokud zde nebyl duch, jeho obraz ve skutečnosti byl velmi slabý, pokud vůbec přítomný. Duchové tak často nedokázali existovat sami za sebe.

Elfové plnili svou povinnost s odhodláním a zodpovědností. Ale někdy i oni selhali. Elf zemřel, aniž by svého ducha předal v rodině dál, a ten se někdy znovu zrodil v jiném, pokud se narodil jedinec, na jehož nečekal žádný silný duch. Velmi zřídka se mohl osvobodit a kráčet po zemi jako samostatná entita, pokud byl dost silný a měl dobré podmínky. Ale někdy se duch vytratil a už se nikdy neobjevil. Vymřelo tak mnoho druhů, až příliš, nejvíce za posledních sto let.

Už žádné létající ryby, které pluly kolem létajících ostrovů. Žádní prastaří fu, živé stromy a paměť země, entity, které kráčely po elfských teritoriích od chvíle, kdy zeleň poprvé spatřila první paprsky slunce. Vymřeli společně s jedním z princů, který padl za války a nesl jejich ducha.

Duchové byli součástí světa a elfové na ně byli zvyklí. Avšak nic nemohlo její jednotku připravit na to, na co narazili tak blízko, tak děsivě blízko druhé fronty.

Právě procházeli kolem Temného hvozdu, když všechny její chlapce zmrazil ten pocit.

"Matko všech," vydechl Mo a padl do kolen. Poručík na něj pohlédla, viděla úžas v jeho očích. Věděl.

"Co je to?" zeptala se Lisa nervózně a rozhlížela se.

"Je to Duch," zašeptala Ekathe a svolávala gesty elfy k sobě, snažila se přes šok uvažovat.

"Duch? Jaký duch vyvolává takový pocit?" zeptal se Liwer roztřeseně.

"Jeden z Duchů podstaty."

"Na stejné úrovni jako bohyně Daay. Šílení a temní,"

"Ticho!" štěkla Ekathe a sledovala okolí, pak zahlédla koutkem oka pohyb.

"Tam," potvrdil tichým hlasem Rew, který si dřepl na zem vedle ní, meč položený přes kolena. Čekal.

"Teď tiše, nepřitahujte jeho pozornost," zašeptala poručík.

Všichni zadrželi dech, byl slyšet zvuk větru a klepání holých větví stromů, vysušených létem. Pak tichý zvuk šouravých kroků.

A tam byl.

"Nedívejte se na něj!" sykla Ekathe, protože teď už cítila, že je příliš. Daay byla jejich Matka, elfové byli části její součástí, a i přesto bylo nebezpečné na ni pohlédnout zpříma. Cizí Duch podstaty, který brázdí zemi a zastupuje Daay ví co, ne, nemohli si dovolit na něj pohlédnout a doufat, že ze střetu vyjdou příčetní. "Nechte jej projít a vzdejte mu úctu, neotevírejte se mu, nemůžeme si dovolit," zelenooká strnula. "Jde špatně," zašeptala zděšeně. "Neměl by ani být tak daleko na severu, a jde špatně!"

"Cože?" sykl Rew.

"Míří k lidskému ležení!" štěkla a už se nesnažila být potichu. Po zádech jí přeběhl mráz. Co vše by lidé udělali Duchovi, co by mohl udělat Duch, pokud by zešílel? Jak bylo možné, že byl na severu? Všichni šli na jih, společně s magií, tak jak se tady objevil?

"Míří k lidem?" "Šílení a temní!" Někdo se modlil, jiní kleli.

"Co budeme dělat, poručíku?"

"Já," Ekathe se třásla, síla Ducha na ni těžce doléhala, protože přeci jen pocházela z prastarého rodu. Zem měla v krvi a nezáleželo na tom, že nebyla mocná, Duch stále něco v ní rozehrával.

"Poručíku! Vyšel z lesa, kráčí k lidem, za chvíli jej uvidí!"

"Matko všech," zasténal někdo a spadl na zem. Mladší z jejích elfů byli příliš přehlceni pocity, někteří se stočili na zemi v klubíčku a třásli se, někteří rovnou upadli do bezvědomí.

"My... musíme jej ochránit!" Ekathe vyskočila a vyběhla za Duchem. Její chlapci nic neřekli, prostě šli s ní. Za běhu shazovali zavazadla, připravovaly své zbraně. Následovali ji, následovali by ji až do Brázdy. Nejspíše je do něčeho podobného právě vedla, ale neměla na vybranou.

Pevně sevřela svou bojovou hůl, když si dovolila přelétavou myšlenku ohledně ceny, kterou budou muset zaplatit. Byl to Duch podstaty, možná oblohy, možná hvězd, a nebyl jejich. Byl prastarý, byl příbuzným Daay. Nesl v sobě tolik magie... a moc si vždy žádala oběť.

Poručík běžela v záplavě květin, které rostly ve stopách Ducha, i malých mrtvolek zvířat, které jeho moc spálila. Snažila se jej doběhnout, předběhnout...

Duch se zastavil a ohlédl.

Obrovský.

Chvíli vypadal jako elf, poté jako liška, hned nato jako hvězda na nebi, která padá, nádherná, dechberoucí, drak, hrdý a zuřivé bytosti, které ani nedokázala pojmenovat, lidé, legendy. A opět elf, jehož rysy nedokázala rozeznat, tak jiné byly. Pohlédl jí do očí.

Ekathe vykřikla, když pozornost Ducha uzamkla její bytí, rozložila ji na nejmenší části, vše podrobené jeho zvědavosti. Její tělo strnulo v křeči, maso pohltila bolest, v mysli měla obrazy, tolik vidin, tolik myšlenek, věcí, které jí měly být navždy zapovězené, vědomí jí plnila původní slova, jazyk, který stvořil svět, a ona nemohla, nedokázala...

Tak strašlivá, nekonečná síla. Byl jako Daay, byl jako Jiný, byl to Duch.

Prohlížel si ji a elfka se pod jeho pohledem třásla, rozkládala, přestávala existovat v záplavě moci a vůle, která nebyla její. Mizela, její mysl ničená jinou, větší, která nebrala ohled, ne protože byla bezcitná, ale protože ji jednoduše neviděla. Nebo netušila, jak být opatrná.

Byla na hraně, jen poslední vlásek od konce, když v jejím nitru zaplálo prastaré slovo, které jí daroval Kalous. A Ekathe křičela, jelikož ji dvě různé vůle táhly opačnými směry a ona nedokázala nic ovlivnit.Duch ji pomalu ničil, svou myslí hnal do nicoty. Pečeť ji ukotvovala v těle, chránila před vlivem Ducha.

Ty ne, odvětil jí v mysli nakonec hlas. Ty už patříš jiným.

Elfka dopadla na zem, ani si neuvědomila, že ječí. Popadly ji ruce a obrátily, někdo na ni křičel.

"Poručíku! Pane!"

Duch znovu vykročil, Ekathe cítila, jak se vzdaluje, a přes prázdnotu v sobě, přes chaos, stále byla přítomná jediná myšlenka.

"Chránit, chránit lid, i Prastaré, chránit, ach Matko všech, chránit elfská teritoria," mumlala. Protože to byla věc, kterou do ní válka vdrilovala. Když už nezbylo nic jiného, žádná vůle, byla tu oddanost její rase. Poslední stéblo, kterého se mohla chytit, když vše ostatní přestal existovat, vše ostatní ji opustilo. Dělala to pro malá bezbranná ílška, jejich budoucnost. Aby mohla žít v něčem jiném, než byla noční můra její přítomnosti. Války.

"Pane!"

"Chraňte Prastarého, šílení a temní, nic se mu nesmí stát!" vykřikla, nebo možná jen zašeptala.

Ležela na zemi, rozervaná, tak slabá a sama. Vyběhli, její věrní chlapci, splnit rozkaz.

Byl to Duch. Duch změny. Jeden z Prastarých, posvátných bytostí.

Co by lidé udělali s něčím, co ovlivňuje samotnou realitu, podstatu bytí?

Byl jejich. A lidé jej nedostanou. Elfové jej budou chránit vším, čím jsou. I když za to nakonec budou muset zaplatit krvavou cenu.

Elfka se roztřeseně zvedla na všechny čtyři, opřela se o hůl. Sáhla si do šátků a vytáhla povzbuzující jed. Pak kulhavě vykročila za svou jednotkou, splnit svou povinnost ke své rase.

*

Byla unavená, tak strašlivě vyčerpaná. Bojovali minuty, hodiny, dny? Netušila. Už nebyli bytostmi s vlastní vůlí, šli s Duchem, a přestože nebyli jeho, stejně padli do sféry jeho vlivu a tancovali podle jeho vůle.

Týdny, měsíce, roky?

Stále noví protivníci, byli na druhé frontě, přímo uprostřed, její jednotka bojovala proti nekonečným zástupům. Lidí, zrádných elfů, jiných bytostí, které Císař dotáhl z dobytých území.

Byla prázdná, dávno ztratila sílu, magii, jediné, co ji drželo v pohybu, byla energie Ducha, která ji přeplňovala, stále ji nutila kráčet dál, na sever, krok za krokem.

Nejen její jednotka, pomalu se k nim přidávaly další. Kdokoliv se dostal do vlivu Ducha změny, plnil jeho příkazy. Krok za krokem, postupovali na sever a tlačili nepřátele pryč.

Jaké nepřátele? Neměli být lidé až za řekou? Proti komu bojovali, když byli jižně od řeky? Nedrželi snad toto území?

Prastarý rozehrával její krev, její duch radosti tančil zběsilý tanec ve výsluní moci staršího a mocnějšího bratra, a něco jiného v ní, duch jejího těla, ten se koupal v krvavé lázni, kterou její útoky způsobovaly. Nikdy nezabíjela, když nemusela, ale pod velením Ducha nemilosrdně ničila protivníky, bez zaváhání postupovala vpřed přes brutálně zmrzačené nepřátele. A její duch těla, část, které se někdy obávala, jelikož to byl temný duch, ten se radoval. Sílil.

Byl to nakonec duch bolesti.

Vzpomněla si na tu chvíli, kdy ji v posvátném háji přepadla černota. Když její duch... duchové hladověli. Šla do léčitelského stanu, a upokojila se. Náznaky tu byly celou dobu.

Bolest.

Ekathe byla ohromená. Už jen její duch štěstí byl zázrak, ale duch bolesti? Kdyby nebylo války, měla by tak vysoké postavení v hierarchii duší, že by patřila mezi jedny z nejmocnějších elfů. Sedávala by se samotnou Královskou rodinou.

Ale na tom nezáleželo. Byla loutka Ducha, a jelikož její duchové byli postavením tak vysoko, byla Duchovi nejblíže. Stala se jedním z jeho poslů smrti, jeho zbraní, které nic neobstálo v cestě. Ta, která toho snese nejvíce, která dokáže ustát vše, co do ní Duch vloží, když si hrál a vedl ji bojovým polem.

*

Stála na břehu řeky, sledovala, jak se Císařovy jednotky stahují pryč, a Duch změny to sledoval s ní. Cítila z něj spokojenost, skrze své duchy. Nikdy nebyla tak mocná, jako když s ním sdílela jeho energii. Neměla být tak mocná. Její maso tolik energie nemohlo pojmout. A přece stále žila. Nějak. Zatím.

Velmi dobře, zaševelil hlas Ducha změny. Jeho přítomnost začala být nesnesitelná, cítila, jak sbírá své síly, jeho moc visela ve vzduchu, těžká, a Ekathino tělo nakonec selhalo a padlo k zemi. Třásla se slabostí, zatímco její duchové tančili v záři přítomnosti jednoho ze svého druhu a radovali se, sílili, když se krmili na jeho podstatě. Zdálo se jí, že se tím Duch změny baví, a měla pocit, že se propadala do šílenství.

Mohli být Duchové podstaty stejní jako elfové, jen mocnější? Jestli ne, proč z něj měla takový pocit? Všechny ty emoce, které s ní sdílel, když ji naplnil svou energií, svými záměry. Neviděla v něm boha. Pouze mocnější bytost, a ne tak nepodobnou elfům.

Takoví jsme, pošetilé dítě. Daay si vás vycvičila příliš dobře. Naše šílená sestřička. Nikdy nepřizná, že jste našimi odrazy, nemůže si to dovolit. Že?

Zelenooká ječela a drásala si uši, když ji hlas Ducha změny naplnil, když s ní promlouval skrze původní slova a ona je neodkázala zpracovat. Byla příliš málo, vždy bude příliš málo, aby něco podobného dokázala pojmout.

Ale její duchové ne. Těm se pozornost staršího bratra líbila a nejspíše oni byli jediný důvod, proč nezmizela z existence. Oni a vůle Ducha změny, který si nepřál, aby odešla.

Na hraně konce existence sledovala neuvěřitelnou hru magie. Pozorovala Ducha změny, který křičel k nebesům svou výzvu. Čerpal sílu ze všech, které posedl, a vléval ji do takřka mrtvé země. I z ní. Ta hrozivá energie, kterou do ní vložil, která se sbírala s každým mrtvým, kterého skosila, kterého obětovala. Obětovala, yšeš‘da, teď to viděla.

Měla pocit, že se usmívá. Ona i ostatní, protože se usmíval i Duch. Jak mohli být oddělenými entitami, když všichni patřili jemu?

Nemohla se zbavit dojmu, že květiny, které rostly v poušti léta ve stopách Ducha, tančily a smály se. Jako by jejich duchové neodešli na jih, ale doprovázely Ducha změny. Zdálo se jí, že mrtvé věci, které se kolem Ducha objevovaly, ožívaly a tančily s nimi.

Jmenuji se Tigan, kapičko, pohlédl Duch na Ekathe a jeho pozornost byla příliš, její křehká mysl byla rozpolcená mezi šílenstvím a vymizením. Tigan, znělo jí myslí. Tigan, což znamenalo změnu a chaos a život a smrt a vše.

Ta moc, ta strašlivá moc, všechna šla do země pod ní. Zabořila prsty do hlíny a cítila, jak vibruje mocí. Tigan, změna, život, chaos, smrt, vše. Tak potentní magie v zemi, i když bylo léto.

Moc, která nebyla přítomná tak daleko na severu od chvíle, kdy začala válka.

Vrátila se?

Ekathe upadala do bezvědomí.

*

Spokojena, sestro? Zdálo se jí, že slyší Ducha změny.

Magie je obnovena, odpověděl jiný hlas. Ekathe pohltil děs, když jí její duchové našeptávali, že je to Daay. Velmi dobře. Můžeš si je vzít.

Všechny tyhle děti? Zničí to tvou drahocennou zem, kterou jsi po mně chtěla obnovit, sestřičko. Neměla bys takto rozbíjet své hračky, mnoho z nich nese naše bratříčky a sestřičky, důležité pro změnu.

Změnu, posmívala se Matka všech.

Nech si svoje hračky, stejně jsou rozbité. Udělala jsi je tak nedokonalými, že s námi ani nemohou promlouvat. Tak žárlivá i na své vlastní výtvory? I ti, kteří nosí tvou značku, neustojí ani zlomek naší pozornosti. Nech si je, zatím je nepotřebuji. Vyberu si to později.

Daay si odfrkla a Duch změny se připravoval k odchodu. Něco v Ekathe truchlilo nad představou, že jej ztratí. Byl život v ní, byl hřejivý. Patřila Daay, ale Tigan zaplňoval zvláštní místo v ní, které jako by bylo pokažené.

Duch změny zaváhal a zelenooká se zaradovala, protože každá chvilka s ním navíc byla požehnáním.

Řekni, sestro, udělala jsi je nedokonalými, nebo jsi jako obvykle z bezohlednosti zničila to, co vytvořil náš bratr?

Daay náhle byla zcela tady, s nimi, ječela vztekem a celá elfská teritoria se třásla její zuřivostí. Tigan se smál, když mizel, zatímco na něj Daay křičela, že jej vymaže z existence.

Na okamžik vše strnulo. Duch Podstaty nebyl přítomný tak náhle, že to na okamžik zastavilo srdce všech, které si na chvíli nárokoval. Propadla se do temnoty, křičela ztrátou toho precizního života i děsem z šílenství jejich bohyně. Její duchové v ní truchlili.

Umřela by, kdyby ji i ostatní nenaplnila podstata Daay a ta je nedonutila žít. Bezohledně vymazala z jejich myslí poslední malou věčnost, vzpomínky na Tigana.

Leželi jako polámané hračky na jižním břehu řeky, která už přes sto let oddělovala Krále elfů a Císaře lidí. Která byla symbolem války. Leželi tam. Nikdo nezemřel, když je naplňoval Tigan, který jejich maso chránil a léčil. Avšak když je měla v péči Matka všech, na padlých elfech hodovali její Poslové. Drásali nejen vzpomínky, ale také maso.

Umírali, umírali po desítkách, zatímco jejich bohyně zuřila.

31, kapitola | Úvod | Intermezzo IV