VV: 25, kapitola

25, Šaman

"Přeci jen je něco dobrého na tom, že ti psi táhli," konstatovala Ekathe a hrála si s korálky ve svých vlasech.

"Psi?"

"Zbytek mé bývalé jednotky."

Kalous se rozhlédl. "Nemusíte si už dávat pozor na jejich precizní cítění?" hádal.

"Přesně," věnovala mu zubatý úsměv, jaksi radostný a lítostivý zároveň. "Mohu si uctívat Daay, jak chci. Můžu si se svými seveřany hrát, jak chci. Žít. Neuvědomovala jsem si, jak moc jsem se omezovala, jak těžká byla jejich tíha na mých ramenou. Moct znovu dýchat..." Vešli do posvátného háje, minula kostěnou hradbu a pousmála se při pohledu na vysoké, barevné čimu, které rostly ve středním prstenci. K jednomu došla a polaskala jeho kůru, zhluboka se nadechla a nasávala atmosféru killores. Pak se nečekaně rozesmála, když ji strom potěšeně zalil sprškou barevných listů.

"Čimu vás má rádo," pousmál se Kalous jemně.

"Celý ošak'killores odpovídá," ozval se chraplavý hlas a Ekathe se otočila. Uviděla elfa s vlasy tak světlými, že vypadaly skoro bílé. Byl vysoký, štíhlý, a přestože nevypadal jako stařec, byla kolem něj aura vyspělosti. Na předloktí mu seděl obrovský výr, který je sledoval znepokojivě krvelačnýma očima. Pokud nepatřil k Těm magickým výrům, Ekathe by snědla svou hůl. I v samcově pohledu byla dravost, která ji nutila myslet na divoké draky.

Přišel blíže a přes zelenookou se přelila aura jeho moci. Teplo, země, vůně hlíny. Šaman. Toto posvátné místo střežil kath'mag. Což znamenalo, že v hlubinách killores se někde toulalo magické zvíře nebo více, bytosti, které musely být chráněné, protože někdy i elfa přemohla hrabivost a touha a zabil by je.

Zelené oči šamana ji ostře sledovaly a četla v nich břitký intelekt. Zvedl ruku a pohladil výra po hlavičce, na hřbetu dlaně se mu zaleskl jeho drahokam. I z té vzdálenosti cítila šum moci, aroganci a sebevědomí. "Reagují na vás dokonce více, než by měly. Více, než na jakoukoliv kněžku či šamana, který kdy do mého háje vstoupil."

"Netuším, o čem mluvíte." Poručík ho sledovala, napjatá agresivitou v jeho hlase.

"Chcete tím něco naznačit, kath'mag Výre?" vložil se do toho i Kalous, pohled navzdory mírnému tónu ostrý.

Ekathe koutkem oka zahlédla fragment a sevřela pěsti.

"Jen uvažuji, proč to tak je." Hlas kath'mag byl bolestivě neutrální.

Fragment se chvěl a pak jich náhle bylo více. Ti zmetci si nedali pokoj. Plížili se po zemi, a když se o ni otřeli, Ekathe se zachvěla. Zároveň ucítila, jak ji dřevo barevného stromu hřeje proti prstům a vždy tak neohebné, teď jako by se náhle prohýbalo pod jejím dotekem jako nevěrná kočka.

"Zvažoval bych tón, kterým promlouváte, šamane. Toto je koneckonců místo míru." Přestože Kalous verbálně útočil na cizího samce, pozorně ji sledoval. Něco vycítil. Jeho fragmenty obcházely.

Pak to poručíka praštilo, vědomí, proč na ni magie tak reagovala. Jiný, musel to být Jiný, nic jiného se jí v poslední době nestalo.

Ramena jí poklesla a zvedla ruku, aby zarazila Výra, ať chtěl říct cokoliv. "Chci vzdát hold mé Bohyni a v klidu odejít, kath'mag," odvětila uctivě. Její osobní léčitel, kvůli kterému si nedovolila od fragmentu ustoupit, stáhl rty v neveselém úsměvu. Věděla, že Kalous vytušil něco, co nebylo v pořádku. I šaman si ji zkoumavě prohlížel.

"Neobviňuji," odvětil kath'mag velmi jemně po chvíli.

"Iš?"

"Ne," melancholicky se usmál. "Jsem velmi starý a mé oči viděly mnoho zázraků. Ale nikdy má děvčata na žádnou samici nereagovala tak, jako na vás, poručíku Ekathe."

"Cítím se poctěna."

"Ano, měla byste." Samec ji sledoval pohledem, který znala... a zelenooká náhle věděla, kam to celé vedlo. I Kalousovi to muselo dojít, protože se znatelně uvolnil.

"Netuším, co ve mně volá Kath, magii srdce a země, ale jsem si jistá, že to nemohu sdílet."

"Ne. Ale stále bude zábava, když ulehneme pod rudou korunou černého a přineseme život tam, kde byla vždy smrt. Nemyslíte, Lady Ekathe?"

"Pane," zamumlal léčitel a sevřel jí loket. I elfka se napjala. Pod černým? Pod černým? Pod krvelačnou duší ošak'killores?!

"Přišla jsem se pomodlit a darovat zemi,"

"Darujete zemi."

"Přišla jsem do killores abych provedla své muže darováním, abych je vedla stezkami jejich mysli."

"Stále budete moct."

"Co po mně chcete?" zeptala se nakonec zoufale, zčásti proto, že stejnou netrpělivost a obavy cítila z Kalouse.

"Chci život pro svá děvčata, pro mou milovanou černou." Náhle byla v očích kath'mag taková bolest, že se musela odvrátit. "Umírá," vydechl šaman hrubým hlasem. "Udělám cokoliv, co bude potřeba, aby mi odpovídala znovu tak, jako vám, samice,"

"Nub, udělám, co budete chtít," souhlasila okamžitě. Hrál špinavě, přesto si nemohla pomoct a udělala krok k němu. Zlehka se dotkla jeho tváře, snažila se dotekem smýt zoufalství z jeho očí, bolest, kterou z něj cítila, dříve skrytou pod horkým vztekem a žárlivostí. "Kalousi, postarej se o chlapce," nařídila bez toho, aby se na něj podívala.

"Je to moudré, pane?" Jsi si jistá? Visela ve vzduchu nevyřčená otázka.

"Jsem samice. Narozena jako prvorozená. Vždy bude má povinnost chránit. Zem. Své elfy. I samce, především samce, Kalousi. Povinnost mi bude zpívat v žilách, i když má magie umírá," něžně se usmála na něj usmála. "Jsem elfka starých cest, tatínek se postaral, abych byla vychována tímto způsobem. Je už příliš pozdě cokoliv měnit. Mám to vepsané v duši. Čím bych jinak byla?"

"Buď opatrná," nesl se k ní šepot, když ji šaman vedl do středu háje, k černému kmeni a kořenům a jeho krvavě rudé koruně. Objala je černota, a přestože si ji Ekathe pamatovala jako agresivní a šílenou, tato byla jako vřelé objetí Matky, jako pokušení, prosba.

Svlékala se a kath'mag také, drahokamy vrostlé do plošek jeho nohou melodicky skřípaly na dřevě kořenů, když šel k podsaditému stromu blíže. Poručík ho následovala, lehce našlapovala, a přesto ji kůra zraňovala a ona brzy krvácela. Z koruny padaly listy jako krvavý déšť a řezaly její snědou kůži, barvily ji do rudé. Šaman ji objal a přitiskl k sobě, i on měl na kůži řezné rány a síť starých jizev jako stříbrná pavučina vyprávěla příběhy bolesti a hrdosti.

"Ekathe," šeptal šaman, ochutnával její jméno. "Lady. Pane. Kiri. Poručík. Eki. Thaje," zkoušel další, zelenooká se napjala při posledním, jelikož to bylo intimní oslovení vyhrazené jen pro ty nejbližší a jakkoliv byla poblázněná, toto by mu nedovolila, toto ne. A pak šaman shlédl, jeho oči padly na její vlasy a prsty laskal její korálky. "Cimae'fiš," zašeptal nakonec. "‘I'mae'se. Moje duha."

Vysoko nad nimi zahoukala samice výra, podivně triumfálně.

Zelenooká se třásla, bolest na pozadí vědomí nevedla k šílenství, bolest způsobená Kah, přírodou, nikdy nebolela tolik, jako zranění způsobená neživými věcmi bez duše. Přesto to rozpálilo její nervová zakončení, a pak tu byl dotek kath'mag, který její kůži rozehrál jiným ohněm a který si ji přitiskl k sobě. Ten prastarý elf, který ji políbil a vdechl do ní sílu, kterou v sobě zadržoval.

Jaká to byla síla! Celý ošak'killores se chvěl v základech, možná i dál, možná i hlouběji, až k srdci země. A to vše soustředěné na ni. Křičela a smála se a plakala. Objala ho nazpět, toho prastarého šamana, který se jí očima zabodával do duše, který jí zjizvenýma rukama laskal kůži jako nejkřehčí křišťál a ochutnával ji jako nejjakostnější jed. Líbala zelenookého samce jako by na tom závisel její život, dřevo černého stromu pod nimi tepalo a chvělo se a fragmenty kolem nich tančily škodolibý, divoký tanec.

*

Nahá, stále ještě od krve, pomáhala poručík Likovi a Rewovi darovat zemi. Čistila jim mysl jako kněžka, kterou se nikdy nestala. Byli tak disharmoničtí, její dva válečníci. Nejen proto, že byli skořápky. I z toho důvodu, že nebylo v jejich povaze se podřídit, nebo vlastně ani spolupracovat. Když teď věděli, co dělá, nevědomky se bránili a bojovali s ní. Byla však tak plná čehokoliv, co s šamanem sdíleli, když leželi pod černým, že se nebála. Prostě pracovala, a nakonec je provedla tancem, který kněžky a šamani dávno vzdali.

Pomoct skořápkám darovat zemi magii.

Navštívit jejich mysl a něžným dotekem utišit jejich šílenství.

Darovala s nimi už několik měsíců, nebo možná jen několik měsíců, a výsledky přesto šly vidět. U Lika, ne zákeřného bastarda, ale docela dobromyslného elfa, který se smál a trávil více času s ostatními chlapci její jednotky. Pomáhal nováčkům způsobem podobným tomu, co dříve dělal Regio.

Rew byl jiný. Nikdy nebude dobromyslným elfem, ale vrátilo se mu do tváře trochu vřelosti, trochu života, a zmizely bolestivé linie, vryté hluboko do jeho obličejových svalů. Nesl se vzpřímeněji, jeho krok byl lehký a pocit z jeho duše už nerozechvíval děsem.

A Ekate konečně nedostávala stížnosti od každé armádní bordelmamá, že její drahý seveřan zřídil nějakou děvku tak, že potřebovala léčitele.

S povzdechem své dva chlapce propustila ze své moci a pustil jejich ruce. Liko ležel na zádech, sledoval barevné listy čimu a snivě se usmíval. Rew se ztěžka opřel o kmen stromu a se zavřenýma očima zhluboka dýchal. Elfka je chvíli sledovala, než je políbila na čelo a zvedla se, na nejistých nohou pak docela marnivě vyskočila na jeden ze stromů a sedla si tak, aby ji bylo dobře vidět. Aby ji jeden určitý elf velmi dobře viděl.

Sledovala kath'mag, jak provádí zbytek jejích chlapců rituálem darování zemi a modlitbou, a napadlo ji, že šamany má přese vše ráda. I když byli lehce zvláštní a nejednou se snažili ji během rituálu dostat na záda. Doteď se jim často nepoštěstilo, od doby, kdy vyrostla z bláznivého období na pomezí ílška a dospělé samice, se držela zkrátka a snažila se modlitbu pronést důstojně a s úctou. Většinou pak šamani povalili jinou. Bylo to v jejich nátuře.

Šamani... elfové, a přesto nejrozdílnější, a přesto v něčem nejpodobnější své rase. Ti, kteří se do této kasty nenarodili, je nikdy nechápali. Někdy kath'mag nechali vědomí usnout, podřídili se zvířeti, s kterým sdíleli svou existenci, a zbylo v nich už velmi málo z elfa.

Starali se o posvátná zvířata, rostliny a významná místa elfských teritorií. Byli mocní, dokázali se spojit se zemí nebo zvířetem, dokázali na sebe brát jejich podobu. I ten nejslabší kath'mag, pokud prošel výcvikem a našel zvíře, které bylo jeho duševním partnerem, to dokázal.

Nestávalo se však tak často, aby byli těmi, kdo se staral o posvátný háj. Vypadali často zanedbaně, protože to byli poutníci, kteří se starali o svou zemi a procházeli se jí, nebo putovali se svými posvátnými zvířaty, nebo pomáhali těm, které si duše mocných vybraly jako své společníky, prostředníky, schránky. Byli to samotáři. S přímým spojením se zemí.

Dříve byli jen to, duchovní strážci. Poslední léta se však hodně šamanů zaměřovalo více na svou moc, magii srdce, a stávali se více potřebnými pro společenství. Někteří pěstovali jídlo pro elfskou rasu, a malinko se jich stávalo kuchaři.

Jedním z důvodů, proč byli tak skvělí kuchaři a pěstitelé bylo, že viděl svět jinak než ostatní. Viděli duše, viděli magii tam, kde ostatní viděli pouhé maso, povrch. Vycítili potřebu a nedostatek, stejně jako touhu a přebytek. Zemědělci pěstovali jídlo, ale po nějakém čase se země stala unavenou, a tak jí šamané dávali krvavou oběť. Obětinu. Promlouvali s ní a starali se o ni.

Nebo stavěli živé domy, kath'mag byl jediný z elfů, který dokázal zpívat stavitelským stromům tak, aby je změnil do podoby, v jakých elfská obydlí potřebovala být. Nazývali se pak architekty. Léčili alkoholové závislosti. Radili Matriarchám, které měly na starost svá území a které někdy nechápaly, co po nich země požadovala. Svým způsobem byli stejně vážení jako kněžky, které měly přímé spojení s Matkou všech. Kath'mag však promlouval dovnitř, promlouval s Kah, s přírodou, ne s božstvy v nebesích. A neodpovídali pouze Daay, jakkoliv by si to jejich Bohyně přála. Nemohla je povraždit, protože bylo v jejich podstatě pomáhat duchům. Všem.

Ekathe se snažila nemyslet na to, že se s ní Výr pod černou smál, laskal její tělo a spokojeně mručel, když se kolem nich stahovaly fragmenty. Snažila se nemyslet, proč bytost s přímým napojením na Kah tak dobře reaguje na spojení, které měla s Jiným. Nemohla o tom přemýšlet, protože by se jí roztříštil svět.

Přikovaný k základům země...

Výr lehce naklonil hlavu, jeho oči zabloudily k jejímu tělu. Uculila se a šaman jí věnoval napůl podrážděný, napůl pobavený úsměv. Pod tím vším byla vřelost, která elfce způsobila podivné šimrání v žaludku. Výr se donutil odvrátit. Potěšeně zabručela a pak se stáhla do stínů, spokojená, jelikož dosáhla svého cíle.

Nechtěla být večer sama.

Už velmi dlouho neměla ve své posteli kath'mag. Ani po tom netoužila, byli živočišní a vášniví, ale i pro mladou a nadrženou samici někdy příliš na zvládnutí. Nijak své rozhodnutí netoužila změnit a nikdy o tom nepřemýšlela. Až na dnešek, kdy se jí tento šaman dostal nejen mezi nohy, ale i pod kůži.

Byl starý, mnoho elfů nevypadalo na věk, který prezentovalo jejich tělo, podoba masa podléhala mysli elfa a někdy mohl mladý vypadat jako stařec, a prastarý takřka jako ílško. Její šaman, Výr, byl jeden z nejstarších, vypadal tak. Ale když s ní tančil pod korunou jeho milované černé, ukázal jí vášeň a plamen, který přicházel se zkušenostmi a vědomím tajů, která znali jen šamani jeho doby.

Nikdy netušila, že by mohla být hra s cizincem tak intenzivní, tak, aby na něj poté dělala oči jako mladá hloupá samice. Ale kdykoliv se na ni podíval, její tělo jako by se roztančilo, nemluvě o její duši a duchovi. A co bylo ještě příjemnější, ani on nebyl klidný. Byl šťastný, nebo alespoň nejblíže tomu, co tak starý samec mohl cítit.

Opravdu nějak killores pomohli. Ekathe to nechápala, Výr nejspíše také ne, ale když se zelenooká rozhlížela teď, háj byl živější. Jeho aura se elfce propalovala do těla, uklidňovala, utěšovala. Magie ve vzduchu byla skoro hmotná, tak to mělo být. Omamovalo ji to společně s Výrem a jeho pohledy.

Ani Kalous ji tak nepobláznil, i když jejího léčitele spíše znala příliš proto, aby si to dovolila.

Jeho družka. Jeho celibát.

Poručík laskala barevnou kůru čimu a její myšlenky se čím dál více zaplétaly zpět od bláznivého dobrodružství v killores, které nečekala, zpět k její jednotce... a k válce.

"Čas slétnou dolů na zem," zašeptala si pro sebe. Ale ne hned. Opřela se o kmen stromu, sledovala pohyby Výra, který je dělal s praktickou úsporností, která svědčila o tisícím opakování, a dovolila si na chvíli snít. Jako mladá samice, kterou byla, ale kterou už dávno ztratila právo být. Protože přežít válku, to vyžadovalo válečnici. Ty měly srdce v kamenné pěsti, ne na dlani. Pokud ho vůbec měly.

*

Seděla venku před svým stanem a užívala si krásné počasí. Byl konec jara, mohla to cítit v každé jediné rostlině kolem sebe. Magie, tak velmi potentní po konci zimy, už se zredukovala takřka na polovinu a jak bude léto přebírat vládu nad jarem, slunce bude ze země vysávat víc a víc, až nakonec nebude z magie přinesené zimou ani z vláhy jara nic. Na čtyři týdny se elfská teritoria promění v pouště. Ne absence života, buď budou rostliny a zvířata spát, nebo se skryjí v podzemí. Nic to neměnilo na faktu, že se elfská teritoria stanou nehostinným místem pro všechny kromě těch nejodolnějších a nejpřizpůsobivějších.

Jaké štěstí, že elfskou přirozeností byla nestálost a schopnost zabydlet se v jakémkoliv prostředí.

Poručík se natáhla po vaku s vodou, když si všimla poslíčka. Doběhl k ní, zasalutoval, předal rozkazy a zase odspěchal. Někdo, na rozdíl od ní a jejích chlapců, doopravdy tvrdě pracoval.

Zvedla obočí, když jejich rozkazy četla. Vešla do stanu, k mapě. Ukázala rozkazy Likovi, který se jí objevil po boku. Pomalu se stával osobou, která dělala všechno. Rostl do pozice, kterou si dříve pro sebe zabírali jak Jiril, tak i Regio. A Ille, o kterém si původně myslela, že to místo zastane, Likovi i rád vše přenechal. Někdy samce nechápala, doopravdy ne.

"Není takové řešení zásobování problémem někoho jiného?"

"Ne nezbytně. Pokud někdo těm zelenáčům zadržuje zásoby, možná to bude potřebovat zásah zkušenějších bojovníků a budeme muset hrozbu eliminovat."

"Jste příliš optimistická. Z toho žádný boj nekouká. A Rew už je zase neklidný."

"On někdy není?"

"Pravda," Liko se zazubil. Byl s ní v jejím velitelském stanu a nějak dokázal, že se jeho obrovské tělo v malém prostoru pohybovalo s lehkostí a bez problémů. Ekathe to dělala také, bez přemýšlení, ale byl to koneckonců její stan. Také byla o půl hlavy menší. Co se šířky ramen týkalo, vlezla by se do Likovy postavy nadvakrát. Ne že by byla tak křehká, prostě jen samice a preferovala jemnější finesy boje před brutální silou.

"Hádám, že na frontě není co dělat. Myslím pro jednotku jako my. Kdyby nás hodili pod nějakého kapitána, dříve nebo později by mi jednotku rozbili. Jsme dobří tak pro malé šarvátky, ale zdá se, že se lidem nechce. Je docela klidné období, poté, co," Ekathe se odmlčela, náhle zachmuřená. Poté, co jim zabili prince. Lidé se doopravdy stáhli. Mohli si to dovolit. Elfové byli rozzuření k nepříčetnosti, tak seveřané čekali, než je běsnění přejde. Nebyli hloupí. Když se vzalo v potaz, že své pozice udržovali s lehkostí a byli tak odporně daleko v elfských teritoriích, proč by měli spěchat?

Nejspíše věděli, že se magie ze severu vytrácí. Nejen s příchodem léta, ale i celkově, což byla nepříjemná a bolavá pravda. S každou zimou a každým létem v zemi zůstávalo méně a méně. Už tu nebyli elfové, kteří žili v rovnováze se zemí, a tím, jak se na severu stále válčilo, jak tam nebyl ani jeden elf, který by se o Kah postaral tak, jak si zasloužila, země jim to vracela. Umírala. Tak lidé vyčkávali, což koneckonců bylo to nejlogičtější rozhodnutí. Na rozdíl od nich si elfové něco takového nemohli dovolit. Kdyby se magie ze severu doopravdy vytratila, byla by potřeba hodně velká a krvavá magie, aby se znovu vrátila. Nemluvě o tom, že by to trvalo staletí.

"Poručíku?"

Vytrhla se z nepříjemných myšlenek. "Kcha?"

"Půjdu oznámit, že se přesouváme, pokud mám vaše svolení, pane."

"Běž. Zásobování vyřiď s Kavari, domluv s Kalousem, jak..." poručík se zarazila, když postřehla pobavený pohled v očích jejího společníka. Říkala mu, co má dělat, když už to sám dělal několik týdnů. "Víš, začínáš být v tomto až příliš dobrý," zabručela.

"Děkuji, pane," odvětil příjemný hlasem a odcházel.

*

"Klasika," zabručela poručík a vyhla se meči, který proťal vzduch nepříjemně blízko jejímu koleni.

"Říkala jste něco, pane?" zeptal se Liko. Další z tréninků, tentokrát si dala souboj s jejím seveřanem. Neměla nikoho lepšího, než byli ti dva. Už jí zničili tři bojové hole, které i lidským mečům z chladného železa odolávaly bez problémů.

"Jen jsem uvažovala o té jednotce, kterou máme zachránit. To je velitelství podobné, nepodat kompletní informace o úkolu, nebo dokonce nevědět, že jsou přítomné jiné komplikace. Těm chudákům vybili všechny seržanty a zabili jim kapitána. Jak dlouho byli sami za sebe, roční období, více? Odříznutí tady v tomhle zapadlém koutku země, s posledním rozkazům kapitána neopouštět oblast. Jistě, někdo by nazval blbostí poslouchat mrtvého kapitána. Každý s kouskem zdravého rozumu by poslal někoho uvědomit velitelství, že nastala situace," uskočila, když jí Liko takřka rozpáral břicho.

"Prý někoho poslali, ale pak našli jeho mrtvolu dotaženou zpět k nim. Báli se."

"Ano? Proč mi to neřekli?"

"Styděli se."

"Nechat mě myslet si, že jsou nekompetentní pitomci, je lepší?" Konečně zasadila pořádnou ránu a Liko zabručel, ale ani se nezapotácel.

"Co s nimi uděláte?"

"Coby, vezmu je k sobě, dokud nepřijdou jiné rozkazy. Vyčistíme oblast od čehokoliv, co jim tu dělalo problémy. Nevadilo by mi vzít si k sobě šestadvacet duší,"

"To se vsadím," zazubil se Liko a podkopl jí nohy. Ekathe prudce zaútočila koncem hole. Odrazil, ale s tím počítala a využila jeho sílu, aby se vychýlila z dráhy jeho dalšího kopance. Druhý konec hole zabodla do země a odrazila se od ní, skončila pár metrů od svého protivníka.

"Dneska končíme," uculila se na něj a snažila se ignorovat, že jí bolelo celé tělo. "Projdu se mezi těmi zelenáči ještě jednou. Jeden by řekl, že si neprošli žádným základním výcvikem."

"Všichni perspektivní vojáci jsou posláni na okrajové části třetí fronty a neohřejí se dost dlouho, abyste si je vyhlédla." Liko se protáhla a pak začal s línými pohyby tance meče. Byly skoro hypnotické a sledovat, jak je Liko vede s lehkostí a silou, naprosto si nevědom toho, jak při tom vypadá náhle velmi přitažlivě a silně...

Ekathe si odfrkla. Výr jí zamotal nejen hlavu, ale i její tělo. Chovala se doopravdy jako mladá samice, kterou ovládaly jen hormony a pudy. Co to jen při jejich sexu udělal? Cítila jeho magii, ale doteď si myslela, že ji prostě jen trochu popustil z vodítka. Poprvé ji napadlo, jestli neudělal více. Bude se muset zeptat Kalouse.

Začala se proplétat mezi ubohou jednotkou, kterou našla uprostřed lesa v otřesném stavu. Dala jim pořádně najíst, také základní vybavení, které postrádali, pak se pustila do tvrdého výcviku, ať jim z hlavy vyžene děs. Rewa poslala s Mae do lesa, hledat, co je tak vyplašilo. Když nad tím uvažovala, už dávno se měli hlásit. Pomalu se stmívalo a okolí temnělo. I atmosféra zhoustla, vystrašená jednotka si všimla snášející se tmy a začala být napjatá, skoro vyděšená k smrti.

"Tak, pro dnešek dost, chlapci moji. Postavte stany, nebo ležte na zemi, je mi to jedno. Zapalte ohně, uděláme si dneska pohodlíčko. Lasičko, uvař něco, co zvedne náladu!" Kuchař, který se k její neskonalé radosti ukázal pár dní poté, co se vydala do tohohle proklatého lesa, na ni vědoucně pohlédl a kývl.

Rew a Mae stále nikde.

"Lásko!"

Zelenooká nadskočila a otočila se. Zalapala po dechu, pak vypískla a objala elfa, který stál za ní a křenil se.

"L've!" Její bohatý přítel, vydělával si jako stráž julir‘aegi, která se chtěla osvědčit v boji ve válce, ale jednoduše na to neměla. Byl tak brilantní bojovník, že dokázal zachránit krk sobě i ostatním. Vždy mu to záviděla a zároveň přála. Setkali se před nějakými pěti lety, když ho odmítli vzít na základní výcvik, kterým si Ekathe musela znovu projít. V hospodě se opíjel do němoty, Ekathe ho tam náhodou objevila. Poprosila své kontakty a využila laskavosti, které jí zanechal tatínek, aby se situací něco udělali.

Nebylo to ani těžké, byla to jen diskriminace, jelikož jeho babička byla míšenka, a ta měla člověka mezi předky taky velmi dávno, dokonce pár desítek let před válkou. Úředníčci to vše zaobalili do vykonstruovaných problémů s alkoholem. Tak špatně na tom ale její bratříček v žádném případě nebyl.

Později prokázal, že za všechny ty komplikace stál. Byl nejlepší, už tehdy na základním výcviku, když mu ukázali, jak se správně drží meč. Měl to v krvi. Po pár letech na frontě si udělal jméno jako ochránce. Zemřel mu jeden ze sta klientů. I v tvrdých, nepřehledných bojích. Proto vydělával málem jako Král.

Inteligentní a nebezpečný, její L've, její bratříček. Měl pro Ekathe slabost, protože to ona jej vytáhla ze svrabu, elfa ne staré krve, který chtěl do armády, který měl problém s alkoholem. Před dvěma lety ji opustil a od té doby ho neviděla.

"Co tu děláš?"

"Slyšel jsem, že ti jednotka bodla nůž do zad, tak mě napadlo, jestli nehledáš posilu." Zkoumal její tvář, možná její oko se stříbrnou obroučkou, protože tu za jejich flámování rozhodně ještě neměla. Věnoval jí zářivý úsměv a začal si hrát s pramínkem jejích vlasů.

"Chceš zpátky na frontu? Hlídat julir'aegi už tě omrzelo?" škádlila. Mimoděk mu upravovala uniformu.

"Tak trochu," odvětil s úsměvem. Pak si prohrál vlasy. "Vlastně ne. Rád se do tvé jednotky na chvíli přidám, ale ve skutečnosti jsem přišel kvůli něčemu jinému."

"Ano?" Takhle váhavého L'veho neznala.

"Očekávám teď někdy říji," vychrlil a podíval se jí do očí. "Myslím, že mé tělo jen čeká, až mu dám svolení. Znám pár elfek, s kterými mám dobrý vztah, ale... mám peníze. Nevypadám špatně. Udělal jsem si kontakty mezi starou krví."

"Ach." Ekathe se na svého přítele podívala. "Čekáš, že tě některá z nich podrazí a otěhotní?"

"Ne doopravdy, ale nechci pokoušet."

"Mě se nebojíš?" věnovala mu polovičatý úsměv.

"Ne. Ty jsi byla vždy příliš čestná nebo prostě pitomá něco takového udělat," objal ji a políbil na tvář.

"A ty jsi samec, který se mi dva roky neozval," odvětila vyčítavě.

"To stejné bych mohl říct o tobě," odvětil pobaveně a cvrnkl do jednoho z korálků.

"Pravda," zamručela. Pak se znovu rozhlédla. "Mám tu situaci. Něco na tom lese se mi nezdá, a reakce těch zelenáčů musí mít opodstatnění. Vidíš, jak se lekají vlastního stínu? Až se to vyřeší, můžu na chvíli odjet. V pořádku?"

"Ještě stále mám čas, ale znáš říji, někdy zasáhne nečekaně," pokrčil rameny. "Pomůžu ti to tu vyřešit, ale pokud to zabere více než dva týdny, pak už za sebe neručím."

"Dobře." Políbila ho na rty a L‘vovy koutky se pozvedly vzhůru, když se spěšně odtáhla, jelikož jí olízl spodní ret. Neměli čas si hrát. Podíval se jí do očí a v jeho bylo přátelství a teplo a počínající touha. Opravdu neměli čas si hrát. Elfka si to musela tvrdě připomínat, protože jí náhle možnost zatáhnout ho do svého stanu přišla jako brilantní nápad. Podle tichého, samolibého smíchu to ten zatracený samec poznal. Objal ji a políbil na nos.

"Chyběla jsi mi. Nějak jsem se donutil zapomenout to, ale doopravdy jsi mi chyběla, Eki." Sevřel ji kolem pasu a pak se s ní zatočil a elfka se musela navzdory napjaté situaci rozesmát.

"To bude Dvorem. Je tam příliš mnoho barev, abys zůstal jen u jedné," praštila ho do ramene, když ji spustil dolů.

"Au, máš sílu," zamumlal a promnul si rameno, vrhal na ni zkoumavý pohled. Pak se jemně usmál. "Ať je to jakkoliv, zelená bude vždy má nejoblíbenější. Je to domov a bezpečí," odvětil zvláštně vážně a shrnul jí uvolněný pramen vlasů z obličeje. Poručík mu věnovala široký úsměv, milovala jejího bratříčka vším jen ne krví. Taky jí chyběl. A hanba jí, taky se na něj donutila nějak zapomenout. Pevněji ho objala a otřela si tvář o jeho hruď, vdechovala vůni, která se ani trochu nezměnila.

"Viděl jsi teď někdy Rimaeru nebo Jaela?" zabroukala zamyšleně. Přestože nebyli ve stejném základním výcviku, Jael a Rimaera byli v prvním, kterým Ekathe prošla a po kterém se nakonec nepřidala do války, a L‘ve byl ve druhém, po kterém se frontě už nevyhla, znali se přes Ekathe, protože se v té době docela často všichni navštěvovali. Rimaera ještě nebyla podplukovník, Jael ještě... cokoliv ho momentálně zaměstnává, a i ta válka se nezdála tak beznadějná a nesmyslná. Kdysi.

"Jaela vidím v jednom kuse," odtušil L‘ve suše. "Jde to s ním z kopce, pokud se mně ptáš, jeho jedy už mu rozleptaly mozek."

"Nikdy jsi ho neměl rád."

"Teď jej společně se mnou nemá ráda drtivá většina Dvora."

"Jejich ztráta."

"Ztráta," odfrkl si pobaveně. Lehce ji pohladil po tváři, aby přitáhl její pohled zpět, protože Ekathe zamračeně zkoumala okolí.

"Rew s Mae, mí dva lidé, se měli vrátit před setměním. Nelíbí se mi to," rozhlédla se. "Nikdo nebude chodit do lesa sám, to je rozkaz. I vychcat budete chodit ve dvojicích," rozkázala náhle a Liko, který byl nejblíže, si ji zkoumavě prohlédl. Pak kývl, zvedl se a šel se ujistit, že bude rozkaz dodržen.

"Ten les ti opravdu nedá, co?" zabručel L‘ve.

"Kdy jsi dorazil?" napadlo Ekathe. Možná viděl něco divného...

"Už před hodinou, dovolil jsem si ten luxus se trochu usadit a odpočinout si, než jsem tě šel pozdravit."

"Cože?" zeptala se elfka překvapeně a možná trochu ublíženě. L‘ve se zasmál.

"Žertuji. Hodil jsem své věci na první volné místo, které jsem viděl, postaral se o svého drak‘koně a pak tě šel hledat."

"Máš štěstí, ty parchante," uculila se roztržitě. V duchu si udělala poznámku, ať si podá hlídky. Ať jim ten bastard nakecal cokoliv, a jak jejího bratříčka znala, stačilo jen nabídnout pár historek z Dvora, měli ji informovat. "Všiml sis na cestě něčeho divného?"

Zamyslel se. "Nic jsem neviděl, ale taky z toho nemám dobrý pocit," uznal.

"Měli se vrátit se stmíváním. Na les už padla tma," zopakovala.

"Mohlo je zdržet cokoliv," odvětil jemně.

"Jistě. Co takhle informovat léčitele, ať je připravený?" broukla pochmurně.

"Přestaň si dělat zbytečné starosti a raději mi řekni, jak jsi, u šílených a temných, přišla k tomu oku, které máš?"

24, kapitola | Úvod | 26, kapitola