VV: 24, kapitola

24, Zpět na nohy

Ekathe stála na břehu ostrova Dur a sledovala moře. Prospala tání ledu, přílivové vlny, které sebou jaro přinášelo. S příchodem zimy se na jižní pobřeží valily vlny někdy i desítky metrů vysoké, ale většinou je zastihl Ledový žár dříve, než mohly něco doopravdy poničit, a proměnil je v impozantní ledovcové stěny.

Na jaře všechna ta voda tála a díky umění čarodějů byla navigována zpět do moře. Byla to vždy dechberoucí podívaná, pořádaly se turnaje, kdy se čarodějové vychloubali svým uměním, svou silou, byl to svátek sám o sobě. Ani lidé se neodvažovali v tu dobu útočit. Přestože se na jaře divoká magie ze severu stahovala, byl tam poslední velký výron síly a lidé se za ty desítky let naučily, jak brilantně s takovou mocí umí elfové zacházet.

Byl to vždy smutný kontrast, jak dokázala elfská teritoria oslavovat život a veselit se a bojovat a uctívat smrt zároveň. Zdokonalili to umění, a někdy mladí i zapomínali, že to kdy bylo jinak.

Shlédla na Jarinku vedle své nohy. Byla to drobná rostlinka se sytě modrými kvítky a bílými tečkami ve středu. Rostla přesně v den, kdy se divoká magie stáhla na jih a zbytky, které za sebou zanechala, se vsákla do půdy. Jarinka vyrostla, kvetla a umírala jeden den. Byla znamením, že je zima opravdu za nimi. Také symbol Svátku Kruhu, písně a vody. Den uctívání přírody jako takové.

Srdce území, což bývají nejčastěji Matriarchy rodin, darovaly svou krev zemi. Staré rody meditovaly a nechávaly proudit svou magii oblastí, pomáhaly přírodě se probudit po dlouhé zimě. Také to byla oslava lásky a života. Byl to svátek bohatých i chudých, julir'aegi i míšenců.

Odvrátila se od moře a vracela se ke Škole. Užije si oslavy. Začne s prací. Najde zbytek vojáků, kteří jí byli věrní. Pokusí se vymyslet, jak z nich udělal bojeschopnou jednotku. Nějak.

*

Ekathe si povzdechla. První týdny po probuzení byly těžké, ale byl už konec jara, skoro sto čtyřicet dnů od jejího probuzení. Hnala své tělo takřka na neúnosnou hranici, aby byla ve stejné, ne-li lepší formě než dřív. Posílala denně desítky zpráv, aby sehnala své chlapce a vyřídila administrativu. Podplácela, vyhrožovala, vydírala. Věděla, že to nebylo jen proto, aby se co nejrychleji dostala zpět do boje. Utíkala i před bolestí zrady.

Její rodina.

Jednotka.

Především její chlapci. Jeden, dva vojáci za čas, dobře. Ale více než polovina! A Regio, šílení a temní, Regio?!

Nedalo se říct, že by rozhovor, kvůli kterému její bývalý seržant přišel, zvládla s grácií a nezúčastněností. Regio ještě ani nedomluvil, když jej stěží zdvořile poslala pryč a pak se navzdory bolesti těla zvedla a utekla do lesa. Seděla poté u kořene stromu, hlavu zakloněnou a oči zavřené. Naslouchala přírodě, která ji ale ten den nedokázala utišit. Rysy měla strhané, ramena svěšená a nemohla se zbavit pocitu, že se k ní stahují fragmenty. V tu chvíli ani neměla chuť s nimi bojovat.

Co udělala špatně? Otřáslo to její sebedůvěrou, její vírou v sebe sama. Kdyby byla dobrý velitel, nestalo by se to, nebo ano? Podobné myšlenky se jí jedovatě zažíraly do mysli a podlamovaly její schopnost racionálně uvažovat, tak byla zraněná a bolelo ji to. Kdyby ji tehdy nějak nenašla mláďata, možná by udělala něco hloupého nebo nezvládla svůj žal ukočírovat.

Pak by zešílela, nebo možná rovnou zemřela. Ale ílška si ji našla, šeptala: "Nebuď smutná," a ona nemohla jinak než se pro ně snažit smát. Když je pak odváděla zpět do Školy, její úsměv byl skoro upřímný a navzdory únavě těla se cítila nejživěji od svého probuzení.

"Bývá to schopnost Matriarch. Přitahovat k sobě ty, které mají v područí, o které se starají," odvětila Mírnost tajemně, když si děti přebírala. Bývala zástupkyní Laskavosti. Dříve, když její nadřízená ještě žila. Teď nejspíše byla hlavní kněžkou.

"Ach poručíku. Cítím ve vás velkou bolest," dodala jemně a pohladila zelenookou po tváři. Elfka cítila magii rie'ymue, něžnou, jako teplý jarní vánek po dlouhé zimě.

"Prokážete mi tu čest a uschováte pro mne část mé duše?" zeptala se Ekathe formálně, z náhlého popudu. Mírnost se na ni něžně usmála, v očích pochopení.

"Bude to pro mne čest, dcero." Vzala ji za zápěstí. Vedla do Školy, do svých komnat. Pak ji ukolébala do transu a vzala vzpomínce na zradu, ostří, které jí drásalo duši. Očesala vzpomínky na muže, kteří ji opustili, o emoce. Zanechala na místě zrady pouhý chladný fakt. Eventuálně se emoce vrátí, ale už nebudou tak silné, aby jí ubližovaly. A po čase, po čase se s tím srovná lépe. Pak si vyžádá vzpomínky od Mírnosti zpět. Nebo je nechá odejít do nicoty, kdyby se s nimi nedokázala vyrovnat už nikdy.

Elfové vlastně byli strašní zbabělci.

*

Zelenooká měla pocit, že se nikdy nenaučí sledovat, jak po jejím boku umírají mladí, nezkušení zelenáči, kteří pro boj a válku nemají ani vášeň, ani cit.

Válka byla takové svinstvo. Bolest, krev, umírání. Smrad. Hnijící zranění, těla.

Zrady.

A ztráty. Takové pitomé, zbytečné a nemyslitelné ztráty.

Donutila se odtrhnout od padlého zelenáče pohled a skokem zaujala svou pozici ve formaci. Bojovala dál, navzdory tomu, že za sebou zanechávali padlé.

Oficiálně měla jít Ekathe a její chlapci na druhou, ale jelikož se jí jednotka rozpadla a ona musela vydrilovat novou, velení ji nechalo ještě chvíli na třetí. Zodpovídala se velení druhé, ale pořád smrděla na té zavšivené řeznické frontě. Ale už jen pár dnů. V to alespoň doufala.

Odzbrojila vojáka před sebou, nemohl být o nic zkušenější než její zelenáč, kterého před chvíli viděla padnout. Zaťala zuby a omráčila jej, pak mu zlomila ruce a nohy, aby se ujistila, že nebude dělat paseku. a Šla dále. Neměla ráda zbytečné zabíjení a jelikož byli v docela přehledném boji a prokazatelně vyhrávali, bylo by zbytečné vraždit bezdůvodně. Měla pocit, že kousek dál na východ se už lidé dokonce vzdávali. Za chvíli budou mít tuhle potyčku za sebou. A přijde sčítání padlých.

Bezmyšlenkovitě bojovala s dalším a uznale zamručela. Byl to šermíř, hodně dobrý. Už chápala, proč jej ostatní nasměrovali k ní. Ne snad, že by ho nezvládli. Ale bylo vždy jistější hodit to na velitele, jelikož ten byl zkušenější a lepší válečník. Co by bylo chytrého na tom se nechat zbytečně zabít?

Odrážela holí útoky a soustředila se pouze na svého soupeře. Doufala, že jí chlapci ohlídají záda. Musel to být míšenec, měl zatraceně rychlé reflexy, na člověka, a něco v jeho pohybech bylo prostě příliš cizí lidem.

Nakonec jej porazila, jinak to ani dopadnout nemohlo. Přestože byl dobrý šermíř, ve válce se teprve otrkával. Ani tentokrát nezasadila smrtelnou ránu. Zelenooká skoro vždy šetřila dobré šermíře. Byli to vojáci, stejně jako ona. Tak trochu doufala, že druhá strana dělala totéž, i když věděla příliš na to, aby tomu věřila.

Ale stejně.

Byla elfka. Všichni se dříve či později stanou součástí země. I když byla jejich duše a mysl spoutaná v těle pomocí náušnic, stále vycítili jiný život. Vraždit bylo proti nátuře její rasy. Nemluvě o tom, že elfové přirozeně vycítili emoce a nálady ostatních, a Ekathe se za ty roky ve válce naučila odhadovat charaktery ještě více. Na podvědomé úrovni vycítila, jaký jeden byl. Většina nebyli špatní. Bojovali na obou stranách a přeci jen nemohli za to, že se válčilo. Chtěli jen přežít. Stěží jim to mohla vyčítat.

Navíc, prožívat smrt toho, komu byla zasazena smrtelná rána, i tlumeně, díky omezovacím kouzlům, bylo svinstvo samo o sobě.

 "Každý život je cenný, i největšího nepřítele," zamumlala, když omráčila dalšího protivníka. To ji tatínek naučil, a Ekathe předpokládala, že toto moudro měl z větve své rodiny žijící hluboko na jihu, za Věčným stromem. V divočině.

Rozhlédla se po dalším nepříteli, ale protivníci klečeli. Vzdali se. Narovnala se a pohlédla na své chlapce. Počítala, hledala tváře.

Na začátku měla jednadvacet vojáků, mezi které započítala i sebe. Teď jich napočítala sedmnáct. Doufala, že byl ještě někdo zraněný a své zranění přežije, protože pochybovala, že jí přidělí nové maso někdy brzy. Pak sebou trhla, když si uvědomila, jakým způsobem přemýšlí. Válka už se jí zažírala pod kůži.

Povzdechla si a začala uklízet. Dozor nad zajatci pro jednou zanechala ostatním. Místo toho se pustila do chmurné práce pomáhat zraněným a poté odklízet mrtvá těla. Boty se jí nořily do půdy nasáklé krví a měla pocit, že je strašně špinavá.

Našla své dva zraněné nováčky s překvapivě silnou vůli. Chtěli žít. Když jim Kalous, který minulé poledne přijel Daay věděla odkud, pomohl, vylízali se ze svých zranění překvapivě rychle.

A pak přišel poslíček od kapitána, pod kterým ten den bojovala, a měla pocit, že vše půjde do háje.

*

"Takže? Je to rozhodnutí, které se neodvažuji učinit sám, proto jsem vás sem pozval," odvětil kapitán Kor s důstojností, která mu neseděla. Byl povýšen na důstojníka nedávno, bylo to z něj cítit, a Ekathe společně s dvěma dalšími kapitány jej sledovala zkoumavým pohledem. Nikdo to neřekl nahlas, ale tenhle sameček staré krve mířil výše. Jakmile se trochu otrká, jmenují ho na podplukovníka a bude mít v rukou jejich životy. Pokud nezemře předčasně, jako jeho předchůdce.

"Ten elf byl chycen, že donáší," zopakovala Ekathe, když ostatní mlčeli. Netušila, zda se do těch sraček nechtěli namočit ještě více, než už byli, nebo prostě jen podvědomě nechávali velení jí jako samici. Vlastně na tom ani nezáleželo. Protože nakonec byla samice, a přestože měla nejnižší hodnost, svým způsobem tady všechny převyšovala. I toho kolouška, který aspiroval na podplukovníka, protože jeho nezkušenost v ní probouzela ochranitelské pudy. "A odmítá uvést komu a kam, protože drží jeho rodinu,"

"Správně," odvětil Kor a vděčně se k ní otočil.

"Temní, vy čubčí spratci," povzdechla si a došla k vězni. Sledoval ji rezignovaným pohledem. Klekla si k němu a sundala mu roubík. "Vojáku, víš, co uděláme, pokud nám to neřekneš."

"Neublížíte nevinnému. Jsem věrný Králi," odvětil a Ekathe na chvíli zavřela oči a cítila se prastará.

"Budeme tě mučit, dokud se nezlomíš, a dozvíme se to tak jako tak. Je mi to líto, vojáku, ale tvá rodina je nejspíše už dávno mrtvá. Pochybuji, že jsi byl jediný špeh v táboře. Jakmile jsme tě chytili, podepsal jsi jim rozsudek smrti,"

"Ne!" zmítal se v poutech, sledoval ji zuřivým pohledem, který ale skrýval bolest. Věděl to stejně dobře jako ona. V očích se jí usadil smutek. Beze slova došla ke stolu a vzala kostěný nůž. Zarazila se a sledovala stínový fragment, který zůstal na desce stolu potom, co nůž vzala. Povzdechla si a odvrátila se.

Elfové ji pozorovali. Nezasahovali.

"Ne," začal zajatec cloumat pouty. "Ne!"

"Odmítl jsi nám poskytnout informace, vojáku. I kdybys nám je poskytnul teď, bude příliš pozdě. Zradil jsi, vojáku," odvětila tiše.

"Vy víte, jak to doopravdy je! Viděli jste, že jsem neměl jinou možnost! Víte to!" ječel.

"Zradil jsi, vojáku. Věděl jsi, že to bude mít následky."

"Mají mou rodinu... moji holčičku, moji družku," plakal. Přistoupila k němu a políbila jej na čelo.

"Modli se k Matce všech. A dostaneš svou pomstu. V tom jediném Daay nikdy nešetří."

"Děvko," upřel na ni vězeň pohled plný jedu.

"Můžeme to udělat my, poručíku," ozval se tiše Rew. Ani si nevšimla, kdy vklouzl do stanu.

"Jak bych mohla od svých chlapců požadovat více, než co udělám já?" otázala se melancholicky.

"Poručíku, dovolte mi to udělat, nejsem váš podřízený," nevydržel to jeden z kapitánů a přistoupil k ní. Smutně se na něj usmála. Možná neměl koule začít nepříjemný rozhovor, ale nemohl vydržet sledovat, jak se připravuje ublížit si. Správný samec.

"Začala jsem to. Dokončím to," broukla tiše. Kapitán, měla pocit, že se jmenoval Anil, zrudl a uhnul pohledem. Ekathe se od něj odvrátila a pohlédla na zajatce. Prosil ji očima a pohled zelenooké ztvrdl. "Podržte jej," odvětila chladně. Když se za zajatce postavil Rew a sevřel mu hlavu, s rozmyslem a extrémní opatrností vedla řez nožem. Znovu. A znovu. Dokola, než měl na čele Zrádcovskou pečeť a zelenooká opět obětovala kus své duše.

Spoutaný elf držel dlouho, ale nakonec se i on zlomil a křičel a prosil. Kapitán Kor dvakrát zvracel, než se omluvil a v podstatě utekl. Zbylí dva kapitáni zůstali a dělali čestnou stráž, aspoň natolik ji respektovali.

Fragmenty vypadaly extrémně nadšené krví, která jí kanula z nože, a skoro kolem ní tancovaly.

*

"Jak se jmenuješ, vojáku?" zeptala se pak Ekathe zrádce šeptem, těsně před koncem. Visel v poutech, záda rozedraná bičem, deset ran před celým táborem. Balancoval na hraně šílenství.

"Weti," zašeptal, tvář mokrou od slz, na bradě krev z prokousnutého rtu.

"Matka všech není milosrdná, ale má v oblibě odvážné. Chránil jsi svou rodinu," zašeptala mu nazpět. Vzlykal, když se odtáhla. A když se zelenooká podívala na Kora, sledoval ji, bledý, a nechápal její pohled, její prosbu.

Po boku se mu objevil Anil a něco mu zašeptal. Když pak Kor pohlédl na Ekathe podruhé, ostře přikývl. Poručík sklonila hlavu ve znamení vděku. Zamumlala krátkou modlitbu k Daay, než se otočila k zbičovanému elfovi a vrazila mu kostěný nůž do srdce.

Weti se na ni usmál, v očích na chvíli příčetný pohled. "Alespoň jsi spravedlivá děvka," zašeptal. "Pomstíš mou rodinu?"

"Pokusím se."

"Stejně tě nenávidím," vydechl elf a pak na ni napadl. Podepřela jeho tělo a chmurně jej odřízla z pout. Pak jej předala Likovi, který se jí objevil u boku.

Zmizela ostatním z očí.

Uviděla Kalouse, který na ni čekal před jejím stanem. Vklouzla mu do náručí a nechala se obejmout. Neplakala, musela podobnou věc vést už několikrát a uvědomovala si důležitost toho, co dělala. Ale to nic neměnilo na prázdnotě a chladu, který se jí usadil na duši, navzdory tomu, že se jí vrátil kus duše a byla opět celá.

"Vedla sis dobře, Ekathe," mumlal jí léčitel do vlasů a hladil ji po zádech, vedl ji do jejího stanu.

"Já vím."

"Ten voják,"

"Weti."

"Ten voják věděl, čeho se dopustil a jak to dopadne." Sedl si a stáhl si ji do klína, zabalil ji do přikrývky.

"Každý život je cenný," zašeptala zelenooká. "Pojďme spát. Dnes už nechci nic řešit, chci jen chvíli klidu."

"Tak spi, Ekathe. Podržím tě."

"Qi, Kalousi, qi," zelenooká jej políbila na bradu a lehla si. Nechala se sevřít jeho pažemi a přitisknout se k jeho hrudi. Poslouchala tlukot jeho srdce, vdechovala jeho pach a uklidňovala se. "Ani jsem si neuvědomila, jak moc jsem bolavá, dokud ses nevrátil a něco z té bolesti neodešlo," zašeptala.

"Omlouvám se. Kdybych věděl, co ten zmetek Lav způsobí, neodešel bych."

"Na tom nezálež. Lav byl jen katalyzátor. Stalo by se to dříve či později. Odešli by. Nikdy jsem nepostřehla, že byla nenávist k Rewovi a Likovi až tak hluboká. Nevytušila jsem, že Daay tak strašlivě nenávidí. Ale poučím se z toho. Jinak nemůžu." Odmlčela se. "Jen nevěřím, že i Regio..."

"Nemysli na to, Ekathe,"

"Kněžka mi vzala vzpomínky. Ale vrátilo se mi to. Jak je možné, že se mi to vrátilo tak rychle?"

"Někdy to tak prostě je," šeptal a hladil ji po vlasech. "Už na to nemysli. Spi."

"Dobře." Zabořila léčiteli nos do krku. Cítila se trochu provinile, že se o něj tak otírá, když měl na krku celibát, ale potřebovala jej. "Jen jsem chtěla říct, že jsem ráda, že jsi zpět. Hodně po mě znamenáš."

Kalous dlouho neodpovídal, tak dlouho, že skoro usnula, než postřehla, že ten zvláštní šepot nebyl jeho dech, ale slova starého jazyka.

"Přál bych si, aby vše bylo jinak."

Cítila polibek ve vlasech.

"Hm?" zamumlala rozespale. A když léčitel neodpověděl, pouze ji hladil po vlasech a zádech, ukolébaná bušením jeho srdce a pravidelným dechem usnula.

*

Ekathe s nechutí sledovala Brázdu. Nebo spíše směr, který ji tušila. Byli dva dny od ní, a přesto měla pocit, že je černá mlha na dosah. Špatně spala, trpěla nechutenstvím a byla podrážděná. Našli další známky člověčiny. Viděli umírající, podvyživená zvířata. Brázda infikovala okolí a příroda umírala.

"Odmítli," odvětil Rew, který k ní došel.

A navíc dostali úkol, který dokázal zkazit náladu i tomu největšímu optimistovi.

"Klasika," odplivla si a znechuceně se ohlédla k osadě míšenců. Nenáviděla práci pro křížence. Byli křiví jako šavle a když šlo do tuhého, nehnuli zadkem, buď zdrhli jako krysy nebo neměli odvahu ani na to. Nemluvě o to, že pak chtěli armádu vždycky vypráskat za zdi svého města, a když ne, neposkytly čisté pokoje, nenabídli jídlo.

Míšenci, tak často lapkové a vzbouřenci, ti se na rozdíl od elfů množili jako krysy, jako lidi, a nikdy jim nebylo po chuti sloužit pod svými čistokrevnými příbuznými. Hodně lidí táhlo na sever, na začátku války, a většina skončila v bordelech nebo v dolech. Ekathe jim to upřímně přála.

Ale tohle...

Poručík pokroutila hlavou.

"Je to špinavá práce," zavrčela si pro sebe. Věděla, že je k míšencům nespravedlivá, jak viděla ve Škole, někteří si respekt zasloužili. Ale většina, většina byla odpad. Promnula si kořen nosu.

Dostali za úkol pozabíjet monstra, která povylézala z Prokleté brázdy, a zachránit unesené vesničany. Bylo by nemilé, kdyby elfové pochcípali hladem, jelikož by monstra sežrala všechny, kteří jídlo obstarávali. Nebo kdyby vojáci přežili bitvu s lidmi jen proto, aby se stali žrádlem, jelikož by se oslabení nedokázali bránit.

Samozřejmě to byly kecy. Monstra by se nevrhla na tak velkou skupinu vojáků. A ti "unesení", ti už byli dávno mrtví. To neměnilo nic na tom, že to vesničané použijí jako další páku, proč je vykopnout do chladné, vražedné noci nejrychleji, jak to svedou.

Světlou stránkou bylo, že to byl konečně úkol, který odpovídal jejich schopnostem. Náladu ji zvedalo i to, že jí měla přijít posila. Možná přetáhne nějaké vojáky, prý to byla dost nová skupina...

*

"Arogantní čůráci!!"

"Poručíku," odvětil Liko.

"Zasraní zkurvysyni,"

"Pane," ozval se Kalous.

"Yšeš'da! Co bylo tak složité na rozkazu "vyčkat na signál"?!! Doprdele! Zkurvenci pojebaní!" Zelenooká popadla svou bojovou hůl a mrštila jí proti stromu. Očarované, pálené dřevo se zarylo do kmene stromu skoro do půlky. Elfka hluboce dýchala a nutila se ke klidu. Ruce se jí rozčílením třásly, ale zhluboka dýchala a po dlouhé době doopravdy držela emoce na vodítku. Došla ke stromu a hůl s obtížemi vytáhla, a pak se polohlasně stromu omlouvala. Dlouho. Déle, než bylo nutné.

"Léčiteli, věřím, že máte dost práce se zraněnými," odvětila nakonec, stále zády k nim. Ticho. Zelenooká se otočila a pohlédla zachmuřenému Kalousovi do obličeje. "Léčiteli?"

"O ty, kteří se života drží, je postaráno. Zbytek... zemřeli. Zešíleli bolestí."

"Kolik?" zasípala, klouby rukou, kterými svírala svou zbraň, bílé.

"Našich pět. Nováčci. Z jednotky kapitána Irila třicet osm."

"Matko všech... Lorafa?" Viděla Lorafu spadnout pod drápy jednoho z monster.

"Přežil. Drží se. Nechce jít. Nechce vás zklamat."

"Liko? Stav?" otočila se zelenooká.

"Zahnali jsme monstra hlouběji k Brázdě, zabili stěží čtvrtinu."

Elfka si promnula spánky. Zapomněla, že měla ruce stále od krve a humusu a rozmazala si to svinstvo ve vlasech. "Proč to doprdele udělali? Proč?" mumlala si pro sebe.

"Poručíku, nechte mě vás ošetřit," odvětil konejšivě Kalous. Když to zmínil, zelenooká si uvědomila ostrou bolest, která sužovala její tělo, ale držela ji v šachu, ještě stále mohla fungovat. Ještě stále dokázala fungovat, což, jestli mohla soudit podle nesnesitelné touhy po nějakém silném jedu, nebude trvat tak dlouho.

Elfka prudce trhla rukou, ať na ni léčitel nesahá. Před bojem s monstry Ekathe přišla posila v podobě kapitána Irila. V jehož jednotce byl i slavný Lav. Ať ten hlupák nalhal svému nadřízenému cokoliv, Iril k ní dokázal být stěží zdvořilý. Nekomentovala to. Poté vymyslela bojový plán, a protože to byla její mise, měla ohledně strategie poslední slovo.

Byl to dobrý plán. Jiný by neriskovala.

A ti zatracení blázni...

"Proč to udělali?"

"Byli chamtiví. Zapomněli, že pro velký podíl musí podstoupit větší nebezpečí."

Ach. Byli chamtiví. A tak se rozhodli vzít útokem lehkou kořist, vyrušit nepřítele ve chvíli, kdy se její chlapci i s ní plížili nepříteli do zad.

Neuposlechli rozkaz.

"Jak to chtěli ospravedlnit?"

"Odhalení. Jeden ze zelenáčů se prozradil. Museli zaútočit."

"Prozradil?" Ekathe semkla rty. "Oni nás předhodili vlkům. Byli jsme ve středu nepřátelského tábora. Stačilo pět zasraných sekund. Pět sekund a dokázala bych své chlapce dovést do vhodné polohy. Pět prokletých sekund." To, že jí zemřelo tak málo lidí, to byla ukázka schopností a umu. Protože byli obklíčení nepřítelem, a přesto, přesto jich tolik přežilo. A pak dokázali z válečného pole vyjít, s příčetností na hraně čepele, a prodrápat se zpět ke světlu, navzdory bolesti.

"Prozradili. Tak málo si váží života spolubojovníka? Tak hodně znamenají jakostní jedy, kariéra?" Zelenooké poklesla ramena a když k ní Kalous přistoupil tentokrát, nechala jej, ať ji začne ošetřovat. Nechala by jej v tu chvíli udělat jí cokoliv.

"Rewe, sežeň zbytek těch hlupáků. Ať se sbalí, do hodiny je nechci vidět, už nikdy. Je mi jedno, jestli se budou muset odplazit, aby rozkaz splnili. Ujisti se, že pochopí význam slova nikdy. V mých očích... jsou mrtvé maso. Jen o tom neví."

Rew zmizel ve stínech.

"Liko, začni uklízet. Vezmi ty, kteří se mohou hýbat, a začni spalovat mrtvoly. Suvenýry pro kněžky. Však to znáš."

"Rozkaz," Liko zasalutoval.

"Zajisti, aby všichni dostali pořádně najíst," štěkla za ním ještě. Gestem dal najevo, že slyšel.

"Potřebujete si odpočinou, poručíku," odvětil Kalous. "Vaše tělo je příliš křehké, aby zvládlo takový nápor."

"Zemřelo čtyřicet tři elfů, Kalousi. Ti blázni nejenže neuposlechli příkazy a předhodili nás vlkům, ještě to udělali tak neorganizovaně, že ztratili většinu své jednotky. Nechali se v průběhu své pitomosti a hrabivosti zabít pod mým dohledem." Něco takového si nemohla dovolit, ne v situaci, kdy potřebovala, aby se na ni dívali jako schopného, zkušeného velitele. Nebyli to její muži a už od začátku na ni nahlíželi jako na děvku ze samotné hlubiny Brázdy, ale pořád to byli elfové.

"Byl to chaos. Jakmile se ten zelenáč prozradil, nebyli připraveni na tak rychlou reakci. A objevila se dvě monstra, která nikdo nečekal. Sžírači, Ekathe. I kdybychom byli připravení, ztráty by byly masivní, natož když je netvor chytil s kalhotami u kotníků. Než se kdokoliv vzpamatoval, měli na svědomí deset našich. Byla to prokletá mise, pane."

"Dalo se tomu zabránit. Rew, Liko, já, postarali bychom se o monstra a nemusel zemřít nikdo," procedila. Cítila, jak v ní znovu narůstá vztek. Znovu jí zemřeli chlapci. Tak perspektivní, tak plní života. Jak se jen podívá do očí jejich rodičům, kdyby se s nimi někdy setkala?

A ten bastard, co je zabil, neměl ani dost slušnosti, aby z té řezničiny vykráčel a čelil důsledkům svých rozkazů! "Ten čůrák má štěstí, že chcípl v průběhu boje, jinak bych jej zabila sama. I kdybych se ovládla a nezabila jej, ten kázeňský soud, který bych na něj přivolala, by jeho kariéru definitivně pohřbil dva metry pod zem. Jak jen mohl být tak... tak...?" Nedokázala najít slova, pouze vrčela.

"Myslel to dobře, ale byl mladý. Slyšel jsem, že hodně jeho elfů mělo rodiny a potřebovali jedy, především po zimě, jelikož se zadlužili."

"To je mi kurva jedno, Kalousi. Počítá se jen to, že neuposlechli, a stálo to životy desítky elfů. Doprdele. Je mi zima. Potřebuju se napít. Ne, potřebuju z někoho vymlátit duši, ale jedy budou stačit,"

"Ne. Žádné jedy. Vaše tělo si potřebuje odpočinout."

"Musím se opít, Kalousi. Jinak zešílím."

"Ne, Ekathe. Nepotřebuješ."

"Je mi zima, Kalousi, a stahuje se ke mně temnota. Fragmenty stínů jsou všude okolo a zlomyslně tančí vítězný tanec smrti. Musím se opít. Musím zapomenout, jak fragmenty pijí krev mrtvých, kradou duše."

"Poručíku?" Léčitel se na elfku znepokojeně podíval a zkontroloval jí zorničky. "O čem to mluvíte?"

"Nenechají mě samotnou. Ony mne varovaly. Varovaly mě, a já je neposlouchala. Přišlo mi to pitomé. Proč by neposlouchali? Šílení a temní, proč mě nenechají být? Víš, jak hluboce vina bodá, když jsem to mohla zarazit?!"

"Pane, vypijte to." Kalous ji pevně svíral za krkem, jako neposlušné mládě, a strkal jí pod nos lahvičku s průsvitnou tekutinou.

"Co to je?"

"Něco, co vám pomůže spát."

"Nemůžu spát. Teď chlapci potřebují vidět velitele silného."

"Jste unavená a zraněná," odvětil zvláštním, opatrným tónem. Ekathe na něj ostře pohlédla a spojila si dvě a dvě dohromady.

"Myslíš, že jsem šílená?"

"Pane..." taková úzkost v prastarých očích jejího osobního léčitele.

"Stále příčetná. Stěží, ale stále se procházím ve stejné říši jako ty, Kalousi. Fragmenty jsou prokletí, které jsem si přinesla ze smrti. Ale zatím mne neohrožují. Ještě ne."

"Pane, vaše stříbrné oko září," hlesl. Zamrkala.

"Ši? Dobře. Na tom nezáleží. Pojďme pomoct uklidit ten bordel, který jsme tu udělali. Snad poté dokážu vysvětlit, co se tak strašlivě posralo. Tak, aby mi nechali mou jednotku a má reputace to přežila." Kalous se na ni zvláštně podíval a Ekathe se zahořkle usmála. "Soustředit se na pragmatické věci. Ztráty nesmím řešit. Nesmím, jinak mě to zlomí. Tuto vzpomínku uschovám u první kněžky, na kterou narazím. Teď na ni nemám sílu."

"V pořádku, pane."

"V pořádku. Ano, v pořádku."

"Je zde i něco dobrého."

"Ano?"

"Zachránila jste Lorafu a ožehl vás plamen."

"Ano, vzpomínám si," zelenooká si povzdechla.

"Uvažovala jste, kde se vzal?"

"Odkud? Popravdě, ne," odvětila a zamračila se. Oheň k Brázdě nepatřil, když se nad tím tak zamyslela. Prokletá brázda se topila v temnotě.

"To jsem předpokládal. Byl to Lorafův plamen, pane."

"Lorafův?"

"Blízkost smrti probudila jeho latentní síly."

"Ach. Dobře pro něj. Snad jej vezme nějaká škola a dostane se z fronty na dost dlouho, aby měl větší šanci neskončit pod drápy nějaké nestvůry. Možná se bude učit do konce této prokleté války a už nikdy se nebude muset bát, že umře," usmála se beze špetky humoru.

"Uvidí se. Na jeho daru je unikátní, že sílu dokáže manifestovat pouze skrze meč."

"Opravdu?" usmála se zelenooká pobaveně.

"Skrze váš meč."

"Můj... Ach, Vánek v jablečné koruně?" zeptala se melancholicky.

"Našel jej na zemi, když ztratil svou zbraň. Víte, neměla byste takto odhazovat královský dar."

"Napíšu Králi formální omluvu a vysvětlím, proč meč daruji svému podřízenému. Král bude radši, když bude v rukou vojáka, který jím dokáže manifestovat oheň, než aby mi zbytečně visel u boku."

Léčitel na ni zíral s nevírou a možná i počínajícím zděšením.

"Pane, tohle není dobrý,"

Ekathe jej přestala poslouchat a zastavila se, aby se zadívala na nebe. "Zítra také sepíšu hlášení a odešlu zprávu, že tuto misi nedokážeme dotáhnout do konce," hlesla a cítila v puse pachuť popela.

"Prosím?" zeptal se Kalous překvapeně.

"Nemohu vzít svou jednotku do boje tak brzy, nemůžu to riskovat."

Léčitel elfku dlouho sledoval. "Tak je neberte. Když už se chcete Vánku vzdá, pošlete spolu s dopisem hromadu mrtvol jako obětinu pro tamní killores."

Zelenooká na Kalouse zmateně pohlédla a pak pochopila. "Hádám, že nakonec doopravdy nemusím," souhlasila tiše. Pak se temně pousmála. "A ta obětina není vůbec, ale vůbec špatný nápad."

"Zahodit královský dar není nikdy dobrý nápad. I kdyby to bylo chytré. Logika Dvora pracuje na zcela jiných pravidlech. Ale pokud je to doprovázeno arogancí a schopnostmi, otevírají se zcela nové možnosti.

"Pohlídám za vás tábor, zatímco s Rewem a Likem budete lovit. Vezměte i vojáka jménem Liwer. Je chytřejší než většina těch Irilových pitomců, a je na tom zatraceně dobře, když se vezme v potaz, že za sebou zanechal nezanedbatelný počet mrtvol."

"Dobře." Skvělé. To by mohlo zchladit zuřivost, kterou v sobě cítila. Pak se však na léčitele zamračila. "Ještě před chvílí jsi tvrdil, že jsem příliš "křehká" na takový typ boje."

"Mýlil jsem se."

Čekala na vysvětlení, ale dále to nerozváděl a se záhadným úsměvem odcházel. Zelenooká přemýšlela... a pak si povzdechla. Její léčitel se přeci jen bál, že ji má ve spárech šílenství, a bude raději riskovat její fyzické zranění, než aby ji ztratil temnotě. Koho pořádný boj ještě nevytáhl z deprese? Nebo jej nechal příliš vyčerpaného pro další rvačku?

Její Kalous, zasloužil by si hodnou samičku, která se o něj postará. Zasloužil by si mít znova svou družku, jejíž duše by mu zpívala. Ale to nejde. Duše zpívá pouze jedinkrát a jeho druhá půlka zemřela. Ekathe ne poprvé a určitě ne naposled proklínala Daay pro to, jak dokázala být krutá. Především k těm, kteří jí byli nejvěrnější. Které měla ochraňovat a milovat.

Přepadla ji iracionální touha po rodině, po bezpečí. Chtěla svou Matku, chtěla svého bratra, sestry, a především potřebovala svého tatínka. Tak moc, až se musela kousnout do rtu a pevně sevřít pěsti.

Dnes bude uklízet nepořádek, který měla na krku.

Pak se vyspí a den bude poctivě odpočívat.

A pak, pak se vydá na lov a možná zchladí zuřivost, která se jí usadila hluboko v duši.

*

Umírají především nováčci, mazáci už vědí, jak přežít, a nováčci, i dobře trénovaní, tak často umírají na pitomost. Ekathe se snažila dosáhnout na mladého elfa s nevinným pohledem, s něžnýma očima plnýma děsu, když jej monstrum svíralo v čelistech. Nestihla to.

"Zdrhej, zdrhej kurva!" zařvala a popadla Lorafu za oblečení, hodila jej za kámen. Skočila za ním, ale nestihla to úplně, oheň jí olízl záda. Zaklela, kouzla už fungovala, dusila plameny, ale bolelo to, kurva to bolelo.

"Je jich příliš! Nezadržíme je!" vykřikl Ille chvíli předtím, než na něj dopadly drápy bestie a on odlétl bokem.

"Držte! Ještě chvíli! Vydržte, sakra, vydržte ještě chvíli!"

Zelenooká se zhluboka nadechla a otevřela oči, unaveně sledovala plachtu stanu. Poslední dozvuky noční můry odeznívaly a na duši se jí usazoval smutek. Pak se však sebrala a postavila. Má dneska odpočívat. Skvělé. Odpočívat neznamenalo nic nedělat, že?

*

"Nikdy nezneuctěte padlého spolubojovníka něčím tak pitomým, jako je umřít kvůli bolesti z jeho ztráty," pronášela a sledovala její zachmuřenou jednotku. "Tohle je válka. Umírá se, stále se umírá. Ale musí se jít dále. Pokud s tím má někdo problém, dostaví se ke mně a rozebere se to. Jestli najdu někoho s podříznutým hrdlem, dojdu k Věčnému stromu a dokopu jeho žalostnou duši přes celá teritoria zpět sem, tak budu nasraná. Rozumíte?"

"Ano, pane!"

"Dobře. Teď pohněte svými línými zadky, trénink."

Její chlapci se naučeně dělili do skupin a zelenooká křičela rozkazy a pak se mezi nimi rozhlížela, radila, upozorňovala na chyby a učila. Často si k sobě brala nadané, z kterých by časem mohli být brilantní válečníci, a ty pak cvičila ještě tvrději. Někdy jich bylo i několik, a někdy dlouhou dobu nikdo. Dnes zkusila Liwera, Kalous se za něj přimluvil, proč ne?

"Proč jsem tady, poručíku Ekathe?" zeptal se Liwer a snažil se nerozhlížet okolo.

"Zítra jdeme já, Rew a Liko na lov," odvětila a bedlivě jej sledovala. Nereagoval, když zmínila seveřany. Brala to jako dobré znamení. Taky nezíral na její požíračské oko.

"Netuším, kam tím míříte, pane,"

"Chci vás zítra sebou, Liwere,"

Jiskra překvapení v očích vojáka, než ji skryl.

"Proč já?"

"Přimluvil se za vás léčitel Kalous," odmávla to. "Chci vidět, co se zbraněmi umíte. Vyrážíme zítra po setmění, do té doby máme dost času se poznat," bleskla elfka úsměvem.

"Mám na výběr?" ozval se a zelenooká se zarazila.

"Samozřejmě, že máte na výběr." Poručík si jej prohlížela. "Jste jeden z těch elfů, kteří se do války dostali omylem?" zeptala se pak jemněji. Ostře se na ni podíval, než své emoce opět skryl. Zajímavé.

"Ne, pane. Ale je sebevražda lovit po setmění."

"Ještě jsi nelovil s těmi, kterých se bojí i monstra," odvětila nuceně radostně a pak na něj kývla. "A teď mi ukaž, co s tím svým mečem dokážeš. Rewe!"

"Pane?"

"Pust se do něj. Zvolna a s technikou, žádné špinavé triky – zatím. Chci vidět, co umí, ne jak jej rozkrájíš na kousky,"

"Zkazíte každou zábavu, poručíku," usmál se temně Rew a vytáhl meč. Pak bez varování na Liwera zaútočil a elfka se usadila, aby pozorně svého nového žáka sledovala.

23, kapitola | Úvod | 25, kapitola