Moira | VV: 23, kapitola

23, Stíny

Co jsem?

Mělo by. Věděla, že něco kdysi cítila. Ale v nicotě nebylo nic.

Rukama, o kterých doteď nevěděla, že je má, chytila lanko, které k té síle vedlo.

*

Ekathe zalapala po dechu a zapotácela se, padla do kolen. Nebolelo to. Klečela na malém ostrůvku. Byl travnatý, zelené trsy se hrdě kolébaly v neexistujícím vánku, pod zelenou pokrývkou byla úrodná, černá země. Voněla, když si ji Ekathe zvedla k nosu. Jak humusem, tak divokou magií.

Jak to, že viděla, když zde nebylo slunce ani Srdce? Ani měsíc, ani hvězdy?

Koutkem oka postřehla pohyb a prudce se otočila. Zalapala po dechu.

"Vydrž, vojáku, vidím tě!" křikla ze zvyku a postavila se. Rozhlédla se kolem pro něco, co by jí mohlo pomoct. V temnotě byl další ostrůvek. Spíše skála, s ostrými hranami, od kterých vedly okovy smrdící železem. Z nich visel zmučený elf, na sobě hadry šátků, i když byla kůže pod trhlinami nezraněná. Když si jej prohlížela, náhle si však nebyla tak jistá, že to byl elf. Byl vysoký. Měl rysy její rasy – dlouhé uši, štíhlou postavu, rovné vlasy. Ale pocit z něj...

Nemyslím, že se jeden nebo druhý z nás někam dostane, dítě mé duše, odvětil samec mírně.

"Dítě mé duše?" Ekathe strnula, když ten hlas uslyšela. Nějak podvědomě věděla, že elf nepohnul rty. Měla pocit, že jej už někde slyšela. Tu frázi slyšela. Dítě mé duše... "Setkali jsme se?" Dřepěla na kraji svého ostrůvku a zkoumala vzdálenost mezi ním a skalkou.

Být tebou, dítě, neopouštěl bych tvůj malý ostrůvek. Je to tvé poslední pojítko k životu.

"Jistě," zelenooká se přikrčila, že vyskočí, když se zarazila. "Pojítko k životu?"

Jsi v nicotě, dítě. Teď jsi pouhý duch. Dokázala jsi najít svou kotvu zpět, nezahazuj ji tak lehkomyslně. Tak lehkomyslně. Samec se celý v okovech prověsil, jako by ztratil sílu dále se držet takříkajíc nad vodou. Ekathe pevně stiskla rty. Nemůže jej tam tak nechat. Zamyšleně se podívala na ostrůvek. Pak nabrala hrst hlíny a se zamručením se donutila ji spolykat, stejně tak pár trsů trávy. Po chvilce zaváhání vytrhla celý drn a hodila si jej za uniformu. Pro jistotu.

Chytré, odvětil samec, když se odrazila a přistála kousek od něj. Pevně se chytila za skalnaté výstupky a sykla, když se jí ostré hrany zaryly do rukou.

"Počkej chvíli, vojáku, dostanu tě z toho."

"Můžeme se vrátit na můj," Ekathe se otočila a zarazila se. Její ruka vystřelila ke drnu trávy, který si hodila za uniformu. Byl tam. Jako by tepal v rytmu jejího srdce. Měla srdce? Byla duch, měli duchové srdce?

"Co se to tady děje?" Mimoděk se chytila řetězů, když jí podklouzla noha. Zasyčela, když ji železo popálilo. Pak však překvapeně zamrkala. Pálilo, ale neleptalo, jak to většinou v případě železa a magie bylo.

Jsi na rozcestí, dítě mé duše. Obvykle by tvá duše odešla k Věčnému stromu, ale dovolil jsem si tě podržet.

"Podržet?" zalapala po dechu, zděšená tak, že úplně zapomněla na železo a jeho zvláštní chování. Civěla na elfa a snažila se mu nahlédnout do tváře, ale ta byla ve stínu.

Je to mé právo. Samec pootočil hlavu a podíval se na ni skrz prameny vlasů, v očích barvy královské modři emoci tak mocnou, že to nebyl pouhý smutek. Nebo alespoň bývalo, povzdechl si.

Zírala na něj a její mysl zcela nedokázala pochopit, co jí samec připoután ke skalce říkal. Protože obsah jeho sdělení by převrátil její svět vzhůru nohama. Čím déle jej Ekathe sledovala, tím více si uvědomovala, že byl nádherný. Byl dokonalý, nepřirozeným způsobem. Tak, že v ní neprobouzel touhu, ale bázeň. V tu chvíli by věřila i tomu, kdyby jí řekl, že stvořil celý vesmír a Daay k tomu. A jeho nádherné oči. Byly věčné. Viděla v nich vznikat a zanikat celé světy. Viděla v nich magii a viděla v nich smrt.

Elf se pousmál a byl to ironický, potměšilý úšklebek, tak nepřirozený na dokonalé tváři. Možná jsem opravdu stvořil celý svět, kdo ví? Naklonil hlavu na stranu. Prozraď mi, Ekathe, darovala bys mi polibek?

Polibek. Nedokážeš si ani představit, jak dlouho jsem tady uvězněný, zachřestil řetězy. Polibek, darovaný, je nejen setkání dvou těl, ale také dvou duší. Darovaný znamená, že mi předáš trochu tvé energie. Tvého života. Nedokážeš si představit, jak cenný by ten dar pro mne byl.

Jsem si jistý, že jsi polibek dala nesčetněkrát. Znamená to, co to znamená. Pozorně ji sledoval. Bojíš se, dítě?

Ekathe nechtěla. Nikdy nebylo dobré zahrávat si se silami, které jednoho přesahovaly. Ale elf na ni zíral, jeho oči ji do sebe vtahovaly, a zaváhala. Ten žal, který ze samce vedle sebe cítila...

Nahnula se k němu a políbila jej. Políbila jej, a pak zalapala po dechu, protože cítila jeho moc. Šílení a temní, byl obrovský, jeho přítomnost byla větší než svět. Cítila, jak z ní něco uniká do prázdnoty v něm. Život, esence, magie. Zavřela oči a polibek prohloubila, protože navzdory tomu, že ji část z ní opouštěla, dostávala něco nazpět. Něco, co tišilo šílenství, které čekalo, až ji bude moct pohltit, a to z pouhých škrábanců na rukou způsobených skalkou. Tišilo to tíhu stáří, tišilo to bolest, kterou cítila a nasbírala za ty roky ve válce. Zasténala a opřela se do těla elfa, přitiskla se k němu, byl nahý, popadla jej za tváře, rozmazala mu svou krev po tvářích a...

Vykřikla, zalomcovala okovy, protože náhle byla ona ta připoutaná k ostrůvku a před ní se vznášel elf. Povzdechl si a objal se kolem hrudi, padl po zádech dolů a náhle tam byl jeho ostrůvek a on si na něj lehl a zíral do prázdna.

Jeho ostrůvek? Ne. Byl její. Věděla to s jistotou, která sahala hluboko do ní. Se stejnou jistotou, jako když se jí vzbouřil žaludek při sledování hnijící mršiny a její tělo jí říkalo, že to nemá jíst.

"Je to spravedlnost? Že někdo musí trpět?" Samec si sedl, laskal rukama nepřítomně stébla trávy a sledoval ji.

Pusť mě! křikla. Do zad se jí zarývaly ostré hrany kamene a ten pocit zkroutil něco v ní. Cítila, jak se třese. Nemohla tam zůstat uvězněná. To nemohl být její osud. Nemohl.

"Někdo musí být připoután k základům země, tak to Daay určila," pokrčil samec rameny. "Volal jsem zde mnohé, ale nikdo nebyl dost silný, aby vydržel. Ani ty nejsi dost silná, abys vydržela, za chvíli tě tíha země začne zabíjet. A pouta si mě najdou, ať budu kdekoliv."

"Co jsem?" Melancholicky se pousmál. "Nemohu ti to prozradit. Kdybych to udělal, má drahá sestřička vypustí na světlo světa hrůzy, jež nikdo tisíce let neviděl."

Němě jej sledovala a panika v ní narůstala v něco ošklivého a nepříčetného.

"Nebudu tě tu držet, pošetilé dítě," elf si ji prohlížel a když se mu Ekathe podívala do očí, viděla v nich nicotu, viděla v nich věčnost a viděla v nich smutek, žal a šílenství.

Hlavně šílenství, které bylo zřetelnější každou vteřinou a rostlo. Ucukla pohledem, jako by se bála, že nepříčetnost přeskočí na ni.

"Chci jen spravedlnost." Samec se postavil a zhluboka si povzdechl. "Dítě mé duše, přineseš mi spravedlnost?"

Co po mně chceš? Snažila se nohama zapřít, aby odlehčila rukám, a skála jí chodidla pořezala.

"Chci to, co bylo po právu mé." Zamyšleně se zarazil. Náhle byl před ní a pohladil ji po tváři, a pak jeho prsty putovaly ke kostěným korálkům, které měla ve vlasech. "Tolik životů, tolik zoufalých dětí, tolik klidných duší, tolik důvěry," mumlal. Když se jí dotýkal, cítila z něj sotva potlačenou moc, která se ukrývala pod tenkou slupkou kůže a zelenooká jen čekala, kdy se přelije ven.Kdy ji spálí na popel.

"Jsem Jiný, dítě." Díval se na ni, ale neviděl ji, v jeho očích tancovaly plameny šílenství a Ekathe pohled příbuzný tomuto viděla mnohokrát. V obětech války, které nedokázaly bojovat s šílenstvím. Avšak, ne, ne přesně takový. Pohled jako ten jeho viděla jen jednou, u prastaré elfky, která byla jen krok od toho stát se temnou.

Co... co pro vás mohu udělat? Tak. Být zdvořilá neuškodí. Jsem hodná elfka a je špatné ubližovat dobrým, poctivým samicím, že? A ty mě pustíš z okovů, že ano? Cítila je na rukou, železo se jí pomalu prožíralo do těla a myšlenka, že by se jich už nikdy nezbavila, že by byla v nicotě navždy sama, byla příliš, příliš i přemýšlet o tom.

"Mou zem. Celý svět." Jiný se sardonicky usmál a sledoval ji. "Škoda, že si sestra zabrala vše. Chtěl bych ti věřit, ale nemohu. Zradíte, máte to vetkáno v duši. Jste jejím odrazem. A ona je zrádkyně do hloubi své jediné podstaty," slova byla zasyčena s takovou nenávistí, dokonalá tvář elfa se zkřivila v grimase odporu a hněvu. Ekathe jej sledovala, vyděšená, a náhle to nebyl elf, byl něco jiného, jako by v hlubině byly barvy, jako by tam byl život, který ale nebyl úplně životem, byl...

"Ještě ne, dítě." Samec se natáhl a překryl jí oči dlaní. Při jeho doteku její tělo pohltila bolest. Zalapala po dechu a prudce trhla rukama před sebe, v instinktivní snaze se bránit, ale okovy ji zarazily a paže bolestivě zkroutily. Škubla sebou a noha jí podklouzla, další zranění a k tomu rozdrásaná záda.

Jiný! Vykřikla zoufale, když se okovy zkrátily tak, že jí zkroutily ruce za zády. Skála se zelenooké zarývala do masa jako nože. Lapala po dechu.

"Tak bych si přál, aby mi nevzala mé děti a zbytek nevraždila," povzdechl si a ucítila jeho chladné rty na svém čele. "Probuď se. Žij pro mě."

"Jiný!" vykřikla Ekathe a posadila se. Zvedla ruce před obličej a schoulila se.

Šokovaně se rozhlížela. Seděla na posteli a viděla to místo už tolikrát, že si to nemohla splést. Polní nemocnice.

"Ach vojáku, co jste si to udělala?" léčitelka se sklonila a zkoumala její zápěstí.

"Ty škrábance. Avšak... to nejsou škrábance? Jak jste se dokázala tak ošklivě poranit?" Léčitelka se zmateně zamračila. Zelenooká pohlédla na své ruce. Byly to odřeniny. Od okovů, tím si byla jistá. S tím si uvědomila, že ji bolí záda.

"Bolí vás záda?" léčitelka si Ekathe podezíravě prohlédla.

"Vize. Setkání... s božskou silou," odvětila nejistě a léčitelka náhle pokývala hlavou, v očích smutek.

"Ach tak. Velmi dobře. Pošlu někoho, aby se o to postaral. Teď bohužel mám naléhavější případy..." léčitelka se zarazila. Rozhlédla se, tiše si pro sebe počítala lůžka, a oči se jí rozšířily překvapením. "Och."

"Co se děje?" zeptala se a zkoumala prsty zranění na zápěstích. Přelila se přes ni vlna únavy a sotva seděla. Opřela se o stěnu za sebou a cukla sebou, když záda zaprotestovala.

"Cože?" Cítila se tak hloupě, únava ji pohlcovala tak rychle, že náhle měla víčka těžká a ruce se jí třásly námahou udržet se v sedě.

"Vítejte zpět mezi živými, poručíku," léčitelka užasle potřásla hlavou. "Nikdo už nevěřil, že se proberete. Především proto, že jste před deseti dny přestala dýchat. Ale bylo na čase. Zdálo se, že měl léčitel Kalous pravdu. Jste jako hodinky, poručíku. Sedm dnů poté, co bylo vaše tělo vystaveno teplu, jste se probrala z hibernace," léčitelka se široce křenila, "jako z léčitelských svitků."

"Oh, drahoušku, vypadáte unaveně. Co si tak odpočinout?"

Zelenooká zaťala zuby a udělala další krok, přestože její svaly zuřivě protestovaly.

Probrala se před týdnem a byla fyzicky na úrovni novorozeněte. Zdálo se, že Kalous sáhl hluboko do jejích rezerv a její tělo spíše znovu vytvořil, než vyléčil.

Spala. Spala dlouho a na rozdíl od hibernace, kdy mysl i tělo zůstalo netknuté a stejné, v jejím případě její maso pomalu chřadlo a její mysl...

Vídala stíny. Ne obyčejné stíny, ale stínové fragmenty, které nemělo co vrhat a které se pohybovaly o své vlastní vůli. Někdy i blíže ke světlu. Jeden, dva. Někdy je neviděla celé hodiny. Jindy je vídala celé hodiny a nemohla se jich zbavit.

Bála se jich. Měla z nich pocit, že ji stahují do temnoty. Nejhorší na tom bylo, že... že to samotné ji neznepokojovalo.

Když se probrala podruhé, byla tam ta stejná léčitelka, říkala si Fenka. Trochu si povídaly, než ji dokázala dokonale vyděsit. A přitom to vypadalo docela... nevinně.

"Já... útok?" Ekathe zmateně nakrčila obočí. Pak vyskočila. "ĺlška! Jsou... všichni v pořádku? Mí chlapci? Laskavost?" Elfce přeběhl mráz po zádech, když se jí vybavila zoufalá nota smrti a děsu ve výkřiku kněžky.

"Zachránila jste je," léčitelka se usmívala napjatým úsměvem, který, jak Ekathe tušila, patřil extrémně nebezpečným pacientům. "Rie'ymue Laskavost odešla k Věčnému stromu, ale s klidem v duši, když věděla, že přicházíte," promlouvala léčitelka jemně, velmi obezřetně. S tím si zelenooká uvědomila, že svírá dlouhý kostěný nůž. Ani netušila, kde jej vzala. Vypadal jako ty, které používali léčitelé. Pustila jej a nuž zarachotil na zemi.

"Laskavost zemřela?" zašeptala a cítila slzy v očích.

"Pohřební ceremonie proběhly před týdnem, s příchodem jara," konejšila ji léčitelka. "A ílška jste ochránila," dodala rychle.

"Yru..." Pamatovala si nevidomý pohled a tolik krve.

"Jedno mládě zemřelo," potvrdila Fenka tak velice tiše.

Ekathe se objala. Yru. Boj. Beznaděj... porazili ji. Ale přesto nevyhráli? Pamatovala si pád. Dlouhá, přesto tak krátká cesta dolů vstříc zmrzlým vlnám z ledu. Zima, ta strašná zima. Ale předtím lidé troubili k ústupu, že? "Nedostali se přese mě. Nedostali. Nejsem mrtvá," zašeptala. Zapotácela se slabostí a svaly ji zradily, padla na postel jako pytel brambor.

"On. Říkal, že mě nenechal přejít. Říká si ..." Ekathe zašeptala jméno a uviděla bytost s šílenstvím v očích, připoutaného ke skalce. V nicotě. Jiný.

Léčitelka zbledla, původně k ní přiskočila, aby jí pomohla, ale tentokrát ucukla jako uštknutá. Poté se k ní rychle nahla, dala jí ruku na ústa a zoufale se na ni dívala. "Bun, už nikdy, nikdy..." zašeptala, zděšená. "Bun. Jinak nás naše nejdražší zničí."

Zelenooká na léčitelku zírala, slabost a únava si na ni vybíraly daň a náhle byla tak unavená a význam zděšených slov jí docházel příliš pomalu. Dokázala lehce kývnout, především proto, aby utišila teror druhé samice.

To bylo poprvé, co si fragmentů všimla. Jeden byl na stěně za Fenkou, ale ihned zmizel. Myslela si, že to dokonce byla halucinace z únavy.

"Nikdy nevyslovujte Jeho jméno," léčitelka byla úzkostlivá. "Většinou nepouští ty, které polapí. Nebo jsou příliš šílení. Ale vy nosíte její znamení, Daay vede vaše kroky. Pokud se o vás zajímá i On, šílení a temní, ani o něm nepřemýšlejte. Bun."

A Ekathe, znepokojená jejím děsem z Jeho jména, se rozhodla, že se to pokusí zapomenout. Cokoliv, s čím to mělo spojitost. Ignorovala to, jak nejlépe mohla. Šílení a temní, i bez toho měla problémů až nad hlavu a rekonvalescence zatraceně pomáhala, protože si nárokovala veškerou její pozornost a sílu.

Přišly jiné léčitelky a léčitelé a ti jí pomalu pomáhali dát se dohromady. Zprvu nedokázala sama ani stát, ale byla tvrdohlavá a částečně doháněla své léčitele k šílenství tím, jak na hranu hnala nejen sebe, ale i je. Často nedokázala udržet v žaludku stravu, ať pevnou nebo tekutou. Maso bylo zcela mimo diskuzi, protože nedokázala snést ani jeho pach. Nedokázala spolknout ani doušek krve, který jí v zoufalství jeden z léčitelů nabídl.

Byla tak strašlivě slabá, ty první dny. Občas jí způsobilo modřinu i pouhé pohlazení. Po cvičeních vypadala jako po zuřivých bojích.

Byla to věčnost, protože její tělo bylo spíše ve stavu, jako by spala několik staletí v zemi bez magie.

S tichým zafuněním ztěžka dosedla do židle a chvíli jen se zavřenýma očima zadržovala chvění a tiché, bolestivé steny. Bolelo to, tak zatraceně to bolelo. Natáhla se pro sklenici a konvici s čajem, chtěla si nalít. Rozzuřeně vykřikla, protože jí konvice vypadla ze slabých prstů a čaj se rozlil po zemi. Klesla na podlahu a na chvíli prostě jen zírala.

Odvrátila se a bezmyšlenkovitě si rozvázala jeden ze šátků, slabýma rukama to začala uklízet.

Snažila se nemyslet na to, jak se ptala svých léčitelů, zda ji, za celých těch skoro čtyřicet dnů, přišla navštívit rodina. Nebo napsala zprávu.

Snažila se nemyslet na to, že odpověď byla záporná. Že ji rodina odstřihla.

Ale strašný pocit, že by pro ně, díky výplatě za padlého, možná byla užitečnější mrtvá než živá... Král by jim dal takřka cokoli, o co by si pozůstalí hrdinky ostrova Dur řekli...

Útěchou jí bylo alespoň to, že ji její přátelé navštívili. Rimaera a L've s ní dokonce prý strávili skoro týden, sestřička a bratříček vším kromě krve, než je povinnosti zase odvolaly.

Hořce ji napadlo, že se zdálo skoro jako včera, kdy se vzbudila a tancovala a zpívala a hrála si ve Škole. A najednou se vzbudila v pekle, kterým nemocnice byla, kde se umíralo. Vše na stejném ostrově.

Dur měl svá tajemství. V jeho srdci Škola, elegantní, plná života, na vzdáleném poloostrově, aby tam mláďata náhodou nezabloudila, pak veteráni a zmrzačení. A léčitelské školy, které umírající zkoumali. Více o tom Ekathe nechtěla vědět. I to málo, experimenty a deformace, zvrácené využívání magie, zkoumání vlivu lidské magie na elfy... i to málo stačilo.

Ekathe se zarazila a opřela si čelo o podlahu z živého dřeva, ani si neuvědomila, že plakala.

Mohla umřít. Mohla odejít k Věčnému stromu a její rodina ji opustila. Nemohla na to přestat myslet. Od chvíle, kdy jí léčitelky opatrně řekly, že od její rodiny nepřišlo jediné slovo, jediný proutek.

Byla to hořká pilulka, pro elfku, která sotva odrostla dětství a která, přestože roky válčila, ještě stále nepřestala věřit. Byla to nemilosrdná pravda, pro samici, která svou rodinu stále ještě nějakým způsobem dokázala milovat, nemohla přestat. Realita, která se jí rozžhavenými drápy zaryla přímo do duše.

Její rodina. I Fessiwah, její milovaný bratr. Měl být ochránce rodiny, měl být její štít, a ten také nepřišel. I kdyby mu to rodina neřekla, minimálně Rimaera věděla, jak svého bratra zbožňuje, ta by jej sem dotáhla, navzdory Otci a Matce. Ale to by musel chtít.

Ekathe melancholicky sledovala rostlinu, která jí ze svalů vysávala jakékoliv špatné tekutiny, na které léčitelé poukázali. V jednu chvíli byla sama, až podezřele sama, když se nad tím zamyslela, a pak tam byli.

"Mí lordi," odvětila obezřetně. Snažila se posadit, ale pracovala na sobě ten den až příliš tvrdě a její slabé tělo odmítlo spolupracovat.

"Víte, kdo jsme," konstatoval jeden.

"Královy Stíny." Síť špiónů. Ti, kteří rozhodují, kdy elf překročí linii, která měla zůstat netknutá. Soudci a kati. Byli oba staré krve, tmavovlasí, cítila z nich magii. Možná by byli pohlední, kdyby neviděla jejich oči a nevycítila z nich... krutost. Bezcitnost. Zamyšleně sledovali její oko obkroužené stříbrnou obroučkou. Už skoro zapomněla, že jej má. Na místě, kde byli mrzáci krok od Věčného stromu, se zapomínalo na mnoho zvláštností.

Věděla, o co jde. Ekathe nikdy nezavdala příčinu tomu, aby někdo věřil, že je zrádce. Dokonce následovala staré cesty a uctívala Daay, když tolik jiných uctívalo Milosrdnou Matku a Otce ohně.

Ale... stále byla dcera krve Awiskejii, z rodin údolí, rodu větru. Na tom samotném nebylo nic špatného, naopak, byl to starý rod. To jejich konexe představovaly problém. Bylo veřejným tajemstvím, že její Otec mohl dodávat na fronty elfům ovoce a zásoby, ale, pokud byla cena dost vysoká, dokázal poslat jídlo i opačným směrem.

Jediný omyl, který svému Ri Ekathe mohla vytknout. Chyba v úsudku a zelenookou by zajímalo, co ho tehdy posedlo, takovou hloupost jako prodat nepříteli. Už dávno byla za hranicí, kdy to popírala. Věděla, že by toho byl Raffedor schopný. Nepřímo jí to potvrdil.

"Co pro vás mohu udělat, mí Lordi?" zeptala se po dlouhé chvíli. Neovládla se, natáhla se po sladkém nektaru a hodila jej do sebe, doufala, že jí cukr pomůže na nohy. Litovala, že nemá po ruce nějaký silný jed.

"Podzim a zima pro vás byly obtížné, poručíku."

"Ve své jednotce máte dva seveřany, jejichž původ se dá vystopovat k velitelskému stanu nepřítele."

"Zpochybňujete mou výkonnost? Mou schopnost velet mužům a udržet je na vodítku?"

"S Lasičkou si vedete velmi dobře, poručíku, vašemu chování se nedá nic vytknout. Ale co si myslí vaše jednotka?"

"Ach," vyšší ze stínů, ze kterého cítila větší hloubku syrové moci, si ji přeměřil zkoumavým pohledem chladných modrých očí. "Bylo mezi rozkazy, které jste vydala, poručíku, rozpuštění?"

"Rozpuštění?" Zelenooká měla pocit, že má v žaludku ledovou hrudku.

"Vaše jednotka se dobrovolně rozdělila. Z vašich mužů zůstalo jedenáct bojeschopných vojáků plus osm doprovodných elfů. A váš osobní léčitel,"

Daay, ty prokletá, zákeřná čubko. Ekathe se navzdory slabosti narovnala, a pak se zaťatými zuby postavila. Nemínila ležet jako bezbranné maso, když do ní ti dva parchanti zabodávali železné nože a usmívali se jako při slavnostní hostině.

Dvořané. Málem si odplivla.

"Voják má právo vyhledat jednotku, která mu vyhovuje nejvíce. Není zde žádný zákon, který to zakazuje," procedila skrze zaťaté zuby a vyznělo to hrubě. Začala nešetrně strhávat rostlinu a házet ji zpět do jejího roztoku. Na zem kapala její krev. Rostlina do ní zasunula sosáky a malé drápky trhaly svaly. Nezajímalo ji to. Trochu bolesti zvládne. Díky tomu, že rostlina byla plná přírodní magie, takové rány se hojily během doby mrknutí oka.

"Pravda," nižší elf s jantarovýma očima ji sledoval, bez jakýchkoliv emocí. "Udržovala jste váš vztah s léčitelem Kalousem v sexuální rovině po celou dobu, co pod vámi sloužil?"

"Cože?" A jak, šílení a temní, věděli tohle? "S léčitelem Kalousem jsem ležela v ohni," zelenooká sebou trhla, když mimoděk přešla do archaické řeči, tak melodické ve starém jazyce, tak podivné v obecné. "Měli jsme sex jedinkrát, za přítomnosti prince. Máme velmi dobrý vztah, přátelský, a chtěla jsem mu splatit vše, co pro mne udělal. Ukázat mu, jak hodně pro mne znamená. Léčitelé mají hořký úděl a ostatní velmi rychle zapomínají, že i oni jsou samice a samci se svými potřebami," Ekathe si ani neuvědomila, že opakuje, co jí kdysi řekl Kalous.

Stíny ji sledovaly. Poručík viděla, že za nimi tančily fragmenty. Potřásla hlavou. Snažila se je ignorovat a soustředit se na přítomnost. Vybavit si, co ještě se mohlo stát a co by na ni mohli vyhrabat, aby ji znova nepřistihli tak vykolejenou z rovnováhy. Šílení, už věděla, proč tyhle výslechy Stínů všichni z hloubi duše nenáviděli a neradi o nich mluvili. Na druhou stranu, nebyly děsivé, ne tak, jak to ostatní popisovali, což bylo zvláštní.

"Velmi altruistický názor, má lady," odvětil žlutooký s bezchybnou dvorností.

"Kapitán Armer o vás však má dobré mínění, poručíku. Lehce nedisciplinovaná, s problémy s autoritami, ale dobrá bojovnice," navázal vyšší.

Jak o ní sakra mohli vědět tolik? Proč by se o ni zajímali natolik, aby na ni vyhrabali špínu a sledovali její život jako pod lupou?

"Kapitán Armer je dobrý velitel a taková chvála mě těší," reagovala opatrně.

"Situaci v polovině podzimu jste zvládla brilantně. Pouštní démoni, že ano? Excelentní ukázka bojových schopností, využití zdrojů a taktiky."

Přimhouřila oči. Godar. Musel to být ten zatracený hajzl, nedokázala si vysvětlit, proč jinak by se stala středem takového zájmu. "Byla jsem ze všeho nejvíce zoufalá a chtěla své chlapce udržet naživu."

"Proč jste odmítla nabídku Srážce Kelraeho?" skočil do toho žlutooký.

"Myslíte vstoupení do řádu Strážců? K Brázdě?" Ekathe se snažila, ale měla pocit, že úplně nedokázala ze svého hlasu a tváře udržet znepokojení nad tou myšlenkou. Vystřelili na ni tu otázku tak překvapivě a bez souvislosti s předchozím tématem, že se prostě nestihla ovládnout. "Plánuji mít jednoho dne ílška, pane, a to bych jako Strážkyně nemohla," podělila se o jeden z důvodů.

"Nebylo by prozřetelnější opustit armádu a postarat se o svou rodinu? Zajistit potomka, aby krevní linie Awiskejii pokračovala, obzvláště pro vaše mateřské... pudy?"

Ekathe jim věnovala chladný pohled.

"Armáda je moje rodina a já nenechám své chlapce ve štychu, když mě potřebují."

"Myslíte tím, že nenecháte vaše severské mazlíčky napospas naší armádě, pokud dobře chápu. Za ty roky služby jste za ně bojovala nejednou. Oceňují to?" Vysoký aristokrat si ji přeměřoval s pohrdáním a výsměchem.

"Sex jsem měla pouze s jedním, jen jednou. Před bojem, u kterého jsem věřila, že nespatřím úsvit dalšího dne. Není zde žádný důvod věřit, že bych na nich byla sexuálně závislá." Ekathe modrookému chladně pohled opětovala.

"Máte milence?" ozval se žlutooký.

"Jste známá tím, že nespáváte... sama. Přesto je poslední dobou vaše postel chladná."

"Nemám milence. Poslední týdny byly... složité."

"Mohla za to závislost na alkoholu? Bála jste se, že by to váš milenec zjistit? Vycítil?"

"Nikdy jsem nebyla závislá na alkoholu!" zaburácela rozzuřeně a pevněji sevřela židli, o kterou se opírala. Měla slabo v kolenou. "Ať vám ten zmetek Godar navykládal cokoliv, nebyla to opilost. Po boji s pouštními démony jsem byla prokletá. Bylo to kouzlo, které parazitovalo na mé životní energii, což napodobovalo symptomy alkoholové závislosti. Byla jsem zasažena šípem a kouzlo bylo tak nenápadné, že si jej nikdo neuvědomil, dokud nebylo skoro příliš pozdě."

Vybavilo se jí, jak se Kalous obviňoval. Bylo to složité období, sama byla tak vystrašená a nebyla si jistá už ničím.

Fragmenty se posunuly, teď stály za jejím ramenem a Ekathe se musela držet, aby po nich každou chvíli nepokukovala. Šílení a temní, jak potřebovala nějaký silný jed. Byla pomalu tak zoufalá, že chtěla začít pít tu tekutinu, ve které plavaly léčitelské rostlinky, jelikož páchla chemikáliemi.

"Tak to tvrdí lékařská zpráva," souhlasil modrooký. "Prošla jste několika traumatizujícími zážitky. Teď to bylo dokonce horší než po smrti vašeho rodinného strážce, Bonifáce, že ano?"

"Co chcete vědět?" zeptala se příkře, "proč mi sypete sůl do ran, které mě nejvíce bolí?"

"Hodnotíme," modrooký se sardonicky usmíval.

"Soudíme a nosíme spravedlnost." Pro nižšího ze Stínů to vypadalo spíše jako rutina, přestože byl v konverzaci zákeřnější, ale modrooký ji prokazatelně nesnášel.

"Vyznáváte Daay," odvětil zamyšleně vyšší z elfů, jako by si to náhle vybavil. Ale Stíny takové nebývaly. Zase bude lovit, ten elf s chladným pohledem.

"Ano." Tak. Bezpečná odpověď.

"V killores jste při jedné z modliteb zaujala černotu,"

Oh. Jistě. Černota a její hladoví duchové v posvátném háji málem zabili Rewa a pár dalších elfů, když pozůstatky po tom prokletí z šípu stále mořilo její organismus a na chvíli ji zbavilo příčetnosti. Už se ani nedivila, že to vědí.

"Nestalo se nic nezvratného,"

"Jistě," modrooký si na tvář nasadil úsměv, který nejspíše měl být přívětivý, ale Ekethe měla nutkání začít utíkat. Klidně i ke fragmentům, které skoro vypadaly zaujaté jejich konverzací. "Navštívila jste od té doby rie'ymue? Nebylo by dobré mít mezi důstojníky, nebo velmi schopnými poddůstojníky, někoho nevyrovnaného, že ano?"

Proč ji každým slovem a gestem uráželi? Proč se ji snažili vytočit? Snažili se prokázat, že je nevyrovnaná? Byla tak strašně unavená.

"Kněžka usoudila, že jsem v pořádku," povzdechla si.

"Vložila jste Zrádcovskou pečeť. Na vojáka Daweva. Proč?" zeptal se konverzačním tónem žlutooký.

Daay, copak to nikdy neskončí? zasténala v duchu.

"Neřídil se zásadami. Ani armády, ani naší rasy. Neměla jsem jinou možnost."

"Ach," modrooký si ji prohlížel. "Věděla jste, že je ten elf po smrti?"

"Dawev je mrtvý? Ne, že bych se divila," odtušila hořce. Ale když se na sebe podívala, když zkoumala svou duši, zjistila, že je doopravdy kompletní. Muselo se to stát někdy v průběhu hibernace, protože ještě před tím bojem o Školu svůj kus duše zpět neměla.

Stíny si ji prohlíželi. Zvažovali. Soudili.

"Král není rád, že někdo zaútočil na naše nejbezbrannější. Vaše oběť na Krále udělala dojem," ukončili nakonec. Žlutý pohled, modrý pohled, ani z jednoho se nedalo nic vyčíst. Uvědomila si, že se třese. Za chvíli pak jen věděla, že ji jeden ze Stínů položil do postele. Viděla, jak na stropě tancují fragmenty. Vypadají škodolibě, stačila si pomyslet. Jaká je to ostuda, omdlít jako slečinka, a zrovna před Stíny. Pak odpadla.

Další den po Králových stínech nebylo ani stopy.

Avšak zanechali za sebou dárek.

Ekathe jako poctu dostala Královým jménem Teerský meč. Dokonalý umělecký kousek, tak smrtonosný, tak nádherný. Jmenoval se Vánek v jablečné koruně a patříval jedné z mladších princezen, která se ukázala pro boj... nevhodná, avšak i tak jím zabila medvěda, kterého posedl duch zuřivosti. Nebo alespoň tak to popisoval přiložený proutek. Pocta, mít zbraň, kterou nosila princezna, avšak ne rodinný poklad, což bylo pro neznámého vojáka i tak příliš.

Obvykle by dostala Královu milost, nějaký léčitel srdce by jí na Královy náklady vyléčil jakékoliv zranění. Ale jelikož to už Kalous udělal, dostala meč. Nebyl špatný a Ekathe by z něj i měla užitek, kdyby s mečem bojovala. Ale ona používala bojovou hůl. S mečem tak dobře neuměla, a jelikož to byl dar, ani ho nemohla dát jinému. Škoda.

Doufala, že to znamenalo, že ať byla podezřelá z čehokoliv, vyvrátila to. Sice netušila jak a co, ale měla z toho dobrý pocit. Když poté zaslechla šeptané historky o tom, že se princi Dariaemu vyklubal drak, náhle jako by jí z ramenou spadla neznámá tíha.

Slyšela o drakovi a nějak se nemohla zbavit pocitu, že teď už vše bude dobré. Předcházela tomu sice nejhorší Nekonečná noc od smrti Královny, ale byla to naděje. Znamení od Matky všech. Měla pocit, že může čelit fragmentům a ty ji nestáhnou do temnoty. Cítila se skoro dobře. I její tělo začalo pracovat tak, jak mělo.

A pak přišel na návštěvu Regio a Ekathe se snažila připravit na zprávu, o které věděla, že jen přidá další jizvu na její pochroumanou duši.

Intermezzo III | Úvod | 24, kapitola