VV: Intermezzo III

...které je zlomené a bez naděje...

Kdo by to kdy řekl, že se bude chtít vrátit do války? Do předních linií, kde stále nasazuje krk?

Stýskalo se mu. Ne po smrti a bolesti, únavě nebo tom zlém. Ve válce byla jednoduchost, jakási předvídatelnost...

A Ekathe.

Jiril si s heknutím nadhodil těžký dřevěný trám na rameno a začal ho odnášet na určené místo. Jako voják bez jiného vyučení se mu nabídky k práci příliš nehrnuly, tudíž vypomáhal na stavbě. Nebyl to rodinný strom architekta, kdy by pracoval se zelení. Nacházel se v na ostrově Azur.

Pro jeho rasu to bylo podivné místo. Lidé to sice nevěděli, ale elfové všechny vězně posílali do vězeňského tábora, kde se, vzhledem k okolnostem, neměli tak špatně. Azur byl zvláštní místo, klenot teritorií. Sídlo lidských uprchlíků, kteří v elfských teritoriích paradoxně hledali ochranu. Zvláštní kousek kamenné civilizace v divoké přírodě patřící jejich rase. A uprostřed ostrova, v podmořských jeskyních, byly vězeňské tábory.

Nejtěžší případy už nikdy nespatřily světlo slunce. Ti ne tak špatní si mohli vysloužit právo pracovat na terasovitých polích na ostrově. A ti ostatní, kteří se do války dostali doopravdy jen kvůli smůle, se mohli po nějaké době i vykoupit. Pod podmínkou, že Azur neopustí dříve, než skončí válka. S nutností nosit trestaneckou náušnici. Pak mohli v Azuru i svobodně žít. I když "svobodně" byl relativní pojem. Překvapivě se totiž ukázalo, že lidé k lidem mohou být někdy krutější než elfové ke svým nepřátelům.

Král to vyřešil čtvrtí, která patřila trestancům. Oddělovala je od uprchlíků, kteří v elfských teritoriích hledali útočiště, nepokoje však stále přetrvávaly. Lidé byli zákeřná a nepromíjivá stvoření.

Nejspíše proto, jak krátké životy žili.

A proto to nakonec byli paradoxně elfové, kdo se k trestancům choval lépe. Trestanci by si svobodu nemohli koupit, pokud by to neschválila kněžka, a rie'ymue viděla až do duše, což se o lidech říct nedalo. Možnost, že by kněžka pustila na povrch někoho, kdo by chtěl ublížit, byla mizivá. Elfové to moc dobře věděli. Takže po všech těch letech byla jejich rasa trestancům často lepšími příteli než ostatní jejich druhu. Ironie někdy byla hořká a sladká zároveň.

Jiril se zastavil a čekal, než kolem prošel chlap s dvěma těžkými vědry, který pořádně nedával pozor. Kdyby se nezarazil, napochodoval by si to rovnou do trámu.

Pracoval pod lidským stavbyvedoucím, kde se stavěly ubytovací jednotky pro další a další uprchlíky a jejich šíleně rychle se zvětšující populaci. Lidi na rozdíl od elfů nikdy neměli problém s rozmnožováním a zdárným porodem dítěte.

Byl to... zvláštní pocit. Pracovat pro člověka. Instinkty byly svině a občas některé další chlapy na stavbě vyděsil. Když však byl utahaný a oni se k němu nečekaně přiblížili zezadu...

Po nějaké době si zvykl. Oni taky.

Přestože pracovat pro poručíka Ekathe miloval, byla náročná velitelka. Neuvědomil si, jak byl vyčerpaný, dokud po pár týdnech fyzicky náročné dřiny na stavbě ráno nevstal a nezpozoroval na sobě, o kolik uvolněnější a čilejší byl. Válka ho psychicky vysávala a ani on sám si neuvědomoval, jak blízko zhroucení se nacházel.

Nebo možná ne, uvažoval. Mnoho vojáků nemělo příliš zkušeností s julir'aegi. Jiril jednu další potkal a věděl, jak hodně jejich moc ovlivňuje jejich podřízené. Pokud si to přály, dokázal jejich voják bojovat po celé dny bez toho, aby se zlomil. Tak děsivá magie J'iegeres, Matriarch, byla.

Taková byla i Ekathe, i když ne až v tak hrozivé míře.

Naproti mu vyšlo pár chlapů a Jiril sklopil pohled, když se mu jeden postavil za záda a chtěl mu pomoct nasměrovat trám na správné místo. Byl to míšenec. Nikdy proti nim nic neměl. Poručík je však nesnášela a její postoj se uchytil i u jejích podřízených. Nemohl si pomoct a dával si na něj pozor.

Možná to bylo faktem, že ho on podezříval první, ale míšenec mu vracel to stejné a přizval si k tomu i své kamarádíčky. Kdykoli Jiril o nějakého míšence zakopl, cítil v zádech jejich záštiplné pohledy.

Bylo to ale popravdě mnohem lepší, než co čekal. Král držel na Azuru pořádek kamennou pěstí a nedovoloval nepokoje. Byli nakonec ve válce a nemohli si to dovolit.

Několik týdnů po odchodu z jednotky byl dostatečně odpočatý a uvolněný, aby začal myslet na hovadiny.

Byl uprostřed dětinské potyčky s míšenci, kdy si dělali hloupé a zbytečné naschvály. Jednou mu tak hodili veškeré jeho věci do moře a on je tak pozdě v noci věšel na šňůru, aby do rána uschly. Byl tichý. Voják za nepřátelskou linií se naučil na sebe neupozorňovat. Stalo se, že byl ve stínech a vyslechl si znepokojivý hovor míšenských dělníků.

Nic, za co by je mohli zavřít, popravdě. Ale fakt, že zmínili nějaké skupiny a vůdce, který je všechny organizoval, byl znepokojující. Poručík Jirila vychovávala jako důstojníka, tudíž si nemohl pomoct a představoval si všechny ty katastrofy, které by organizované míšenské vzpoury dokázaly natropit za domácí linií.

Několik dnů je sledoval a snažil se vyslídit něco více. Buď však tito vůdci byli lstivější, než si myslel, nebo už za vším viděl bubáka Císařství.

Po dvou týdnech se donutil přestat a soustředil se na Žlutého, vypomáhal kněžkám a Azurské vojenské posádce.

Jakmile přestal snít o své smrti, zase byl neposedný.

Sedával na nejvyšší budově v okolí a sledoval sever. Žlutý na nebi křičel svůj válečný pokřik. Válečný...

Válka ho volala.

Vábila, lákala a nechtěla pustit.

Snad ani on sám, tehdy na začátku, si nemyslel, že z ní odešel definitivně. Blížil se čas vrátit se do bojů

Věděl, že tentokrát půjde vstříc své vlastní smrti.

Seděl na střeše, snesla se noc a Jiril se jemně usmíval. Jinak by to ani nechtěl. Jinak to ani nemohlo být.

22, kapitola | Úvod | 23, kapitola