VV: 22, kapitola

22, Šílenství

Zima zalézala pod šátky, které Laqevae špatně uvázal, ve spěchu, a že skoro běžel tomu také moc nepomáhalo. Konečně vyšel ze spletitých chodeb živého stromu ven, scházel mezi tlustými kořeny pokrytými sněhem a ledem a po oblázkové pláži rychle kráčel až k té prokleté jeskyni.

Žádný zmučený hlas, který vyl k nebesům.

Opravdu to bylo za nimi. Po zatracených jedenácti dnech.

"Šílení a temní, už bylo na čase. Mělo to přestat mnohem dřív," zavrčel si pro sebe mladý elf a pak si překvapeně uvědomil, že to nebylo podbarvené záští. Bylo těžké snášet zmučené výkřiky, dokonce i osoby, kterou považoval za nepřítele a opovrhoval jím.

Laqevae dorazil k jeskyni a pohled, který uviděl, mu vyrazil dech. Nedorazil první, ale bylo jich tam málo, a všichni se drželi daleko od jeskyně. Jako by se báli, že se neštěstí může přenést dotekem. "Daay," vydechl a potlačoval touhu zvracet.

Princ Dariae se třásl na zemi před posvátnou jeskyní, z které se, podle krvavé stopy, vyplazil. Byl nahý a vyhublý. Ne vyhublý, byl jen kost a kůže, a tak strašně křehký a zraněný. Jako by tam nestrávil jedenáct dnů, ale jedenáct desetiletí. Na těle měl rány zanesené špínou, lezli po něm zvláštní, pokřivení brouci, červi, zalézali do ran a ven a nesli si kousky masa, princova masa, a on se jen třásl a nic s tím nedělal.

Možná to bylo nejmenší z jeho bolestí. Když Laqevae viděl nepřirozeně pokroucené končetiny, trhl sebou. Pak v šoku sledoval jeho nohy, úplně sedřená chodidla, a podlomila se mu kolena.

Ne. Byla to jen báchorka. Nebyla to pravda. Co jsem vyslovil... Matka všech to neudělala... neudělal to kvůli mým slovům.

Stál jako přikovaný. Jen jeho oči ve zvrácené fascinaci pokračovali v katalogizaci zranění.

Dariae Zie byl omotán zákeřnými zvířaty a rostlinami, které nikdo nepoznával, až na kostižerné bobule. Vše se zařezávalo hluboko do masa, až na kost. Zmučený elf byl schoulený, ale všichni viděli, že tam, kde v klíně měl mít svůj orgán, byla jen díra, a dokonce ani nekrvácela. Nekrvácely ani rány, které zbyly po vytržených krvavých, živých drahokamech, kterých měl princ Dariae na těle minimálně tucet. Pro moc. Pro ozdobu. Nebo prostě proto, že mohl. Teď na sobě neměl ani jeden.

Nejhorší však byla jeho aura, magická i aura duše, a pocit z jeho mysli, kterou neovládal. Vše bylo pokřivené. Zlomené.

Laqevae se odvrátil, ve tváři žal. Nesnášel toho hajzlíka, frajírka, nenáviděl jej pro všechny správné důvody. Ale když jej tak viděl, náhle nemohl. Poprvé ho napadlo, proč byl princ Dariae takový, jaký byl. Proč se choval tak nezodpovědně, když měl být oporou elfského lidu.

Nebyl to jen způsob, jak uniknout? Věčný útěk právě před touto jednou nocí? Nekonečnou nocí?

Zahlédl Ridila. Ten se tvářil samolibě a jen stěží ovládal úšklebek, který mu zářil v očích. Elf, který nesnášel Dariaeho ještě více než on. Ale neměl právo, neměl právo vysmívat se oběti, kterou princ složil. Za ně všechny. Laqevae se napjal a ostrým pohledem zkoumal okolí, přicházelo více elfů, a každého, koho viděl pošklíbat se, si zapamatoval. Dá ten seznam princi Dariaemu jako omluvu.

Styděl se. Cítil ohromnou hanbu za to, jak si prince dobíral, jak vzal jeho největší děs a použil ho tak zbaběle proti němu. Bez toho, aniž věděl, co říkal. Kvůli zraněné pýše pošpinil svou čest.

Později, slíbil si, později se pokoří nejponíženější poklonou. Princ Dariae Zie, stejně jako jeho vznešená matka Královna, nesli největší podíl Daayina temperamentu, ale i tak to už dlouho nebylo tak zlé. Daay své děti obvykle nechtěla zlomit, pouze je hnala na hranu. Čím silnější mysl, tím horší bylo mučení. A princ Dariae měl silnou vůli, za což zaplatil.

Zbytek jeho rodiny tak netrpěl. Jeho sestry sedávaly s Daay a ano, ta se na nich živila, ujídala z jejich duše, ale pouze je sledovala. Nemučila. Na to byl nejstarší syn, s darem po jeho matce, protože smutek ze všech duchů v rodině mohl Matce všech vzdorovat nejlépe. Protože Daay sice měla duši přírody, ale její duchové byli šílenství a temnota. Takže pokaždé, když si Matka všech vybrala právě jeho, všichni věděli, že bude zle. Daay byla vzteklá a poté, poté přijde pohroma.

Věděl to. Teoreticky. Ale zažít to, to bylo něco úplně jiného.

Princ Dariae byl jeho nepřítel, a tolikrát si přál jej vidět na kolenou, ale ne takto, ne zlomeného. Vidět jej schouleného do klubíčka, vidět jej plakat, zlomeným hlasem prosit, tónem, jaký mívají mláďata, které nekráčejí zcela příčetnými stezkami, to bylo špatně.

Laqevae jej sledoval a konečně dostal odpověď na svou otázku. Proč princi ještě nikdo nepomohl? Jeho rodina přišla blíž, nedotýkala se jej, a přesto začal vyděšeně křičet ochraptělým hlasem hned, jakmile ucítil jejich přítomnost. Duše. Daay jej musela mučit svou duší.

Samozřejmě, že jej mučila svou duší.

"Nejhorší Nekonečná noc od smrti Královny," ozvalo se mumlavě.

"Matka všech musela zuřit k nepříčetnosti,"

"Myslíte, že jsme jej ztratili?"

"Neztratili," otočil se Laqevae vztekle k elfce, která promluvila. "Princ je příliš silný, aby jej to zlomilo,"

"Ale?" stará elfka, Murasa, si jej pobaveně přeměřila. "Cože ta náhlá láska k Dariae'Zie?" posměch v jejím hlase byl patrný. Laqevae zaťal zuby a nutil se ke klidu.

"Princ si náš respekt zaslouží," procedil nakonec.

"Princ Dariae?" Murasa se nerozesmála jen proto, že byla příliš chytrá něco takového udělat na veřejnosti.

"Může zešílet bolestí, ty sobecká... huso," Laqevae se doslova třásl úsilím po ní neskočit. Respektoval samice a nikdy by na ně nevztáhl ruku, jako každý jiný elf, ale našly se výjimky, které jej pokoušely.

"Ale," prohlížela si ho a hrála si s jedním z šátků její róby, "to se podívejme, co se z mladého Laqevaeho vyklubalo. Princův pes," zamyšleně si jej měřila, pohledem ho vyzývala. Byl připravený její výzvu přijmout, tak byl rozzuřený, když jeho loket pevně sevřela cizí ruka. Prudce se otočil a setkal se pohledem s odměřenýma očima Raeffezy.

"Teď ne," rozkázala chladně. Vlasy měla stažené z obličeje do copu, tvář měla bledou a vypadala unaveně. Její obvykle pevný postoj byl náhle váhavý a Laqevae si s šokem uvědomil, že nemá u boku meč.

Bojovnice jej očima varovala, ať sklapne, a ne zcela jemně jej vedla pryč.

Věrní, ti, které si princ Dariae vybral, střídavě stáli na stráži, zatímco Narivae se snažil udržet elfská teritoria a zabránit jakýmkoliv útokům na Královskou rodinu.

Klečeli tam tak mnoho dní, jeho rodina. Po dlouhých hodinách se vždy přiblížili o trochu více k jejich princi, a ostatní dvora to sledovali, bylo to jejich právo, a jejich srdce pro Prince Dariaeho plakalo. Tedy srdce většiny elfů. Někteří měli černé srdce bezcitných bestií a ti cítili radost a rozjaření, když viděli Dariae'Zie klesnout až na dno.

Občas, když nastalo dlouhé klidné období, kdy si Daay brala jen Dariaeho sestry a ty přicházely, celé, a dokonce jen lehce vystrašené, ne nalomené, zapomínali. Záviděli královské rodině jejich výhody, postavení, náklonnost Matky všech. Záviděli jim i možnost mít po každém obětování právo spočinout v Eman, díky čemuž získali dočasnou nesmrtelnost a silnější propojení se zemí, což znamenalo i větší moc. Ale když teď viděli prince Dariaeho, nikdo se neodvážil nic říct. Nikdo. Stav, ve kterém byl, byl nejhorší za několik století.

"Nerada to uznávám," pronesla do tíživého ticha Boraema, "ale bojím se, že je to pravda."

"Co přesně?" otočil se ke staré elfce Laqevae.

"Princ si prošel mučením, které by dokázal stěží vést i ten nejsadističtější mučitel. Měla jej v péči Matka všech, která mohla bez jakýkoliv zábran manipulovat i s jeho duší. Což se také stalo. Nejsem si jistá, jestli vůbec existuje někdo, kdo by něco takového dokázal snést v příčetnosti."

"Princ Dariae je silný, ale možná není nikdo dost silný, aby přežil, co jsme viděli. Nejen viděli, ale také cítili," souhlasila Raeffeza pochmurně.

Nikdo nahlas nevyslovil to, co si všichni mysleli.

Myšlenku, že se Dariae'Zie nedožije další Nekonečné noci. Což by pro něj možná bylo požehnáním.

Laqevae si promnul obličej. Myslí mu probleskla vzpomínka, společně s Boraemou šli prince navštívit, byly to tři dny poté, co se princ vrátil. Dorazili ve chvíli, kdy králova osobní léčitelka, Daněla, přinesl princi oběd. Ten na jídlo jednou pohlédl a strašlivě zbledl, vyskočil a couvl tak překotně, že porazil židli.

"Odneste to!" zařval.

"Odneste to maso. Z toho puchu se mi dělá zle," zavrčel.

"Princi, vaše tělo potřebuje,"

"Řekl jsem odneste to!" Zhluboka se poté nadechl, snad aby se uklidnil. Místo toho ale zřejmě zachytil pach masa. Hned nato o pár kroků couvl, než se zlomil v pase a začal nezvladatelně zvracet. Daněla chmurně podala tác sluhovi a šla k princi, aby mu pomohla. Jakmile se však přiblížila, princ vykřikl a schoulil se, instinktivně vypustil magii a mezi ním a ostatními se vztyčila kamenná zeď. Trvalo hodiny, než jej jeho Otec uklidnil.

"Nepodceňujte našeho prince," odvětil Narivae tiše.

"Něco víš, pavouku?" otočila se k šedě oblečenému elfovi Nanaeki. Pohledná čarodějka dnes dala přednost své umělecké stránce před praktickou a měla na sobě dechberoucí šaty z bílé mlhy, polapené tak, aby tancovala na jejím těle všude na strategických místech. Nějak dokázala dosáhnout toho, že vypadala cudněji oblečená než mnohé jiné elfky dvora. Sledovala svého dávného soka s mírným pohrdáním ve svých uhrančivých zlatých očích, což jí však nebralo nic z její krásy.

"Jen poukazuji na fakt, že to není poprvé, co si Dariae'Zie prošel něčím podobným."

"Nikdy ne tak brutální," namítla Boraema. "Měla bych to vědět, jsem o pár století starší než náš princ," dodala.

"Možná bychom mohli prince navštívit," prohodil Narivae. Ostatní si ho prohlédli a pak jej beze slova následovali z místnosti.

Sledovali Dariae'Zie už hodinu a čím déle jej pozorovali, tím větší neklid se do nich vkrádal. Princ pracoval na zprávě. Byl drobný a obyčejný, podobný proutkům, s kterými pracovala mláďata, která se teprve učila staré písmo. Avšak na činnosti, kterou sledovali, nebylo jednoduchého nic.

Iker, magický inkoust, princ držel pouhou silou vůle ve vzduchu ve tvaru dokonalé koule a namáčel do něj rui, nástroj, kterým se na proutek psalo, hybrid mezi perem a nožíkem. Ani to však nebyla příčina jejich nervozity. To, co všechny znervózňovalo, byl způsob, kterým princ pracoval.

Absolutní ticho. Dariae'Zie nevydal ani hlásku, nešel slyšet jeho dech, tep, a elfové, pokud chtěli, dokázali smysly vyladit na takovou úroveň, aby takové zvuky zachytily. A to nebylo vše. Princ na proutku pracoval s nepřirozenou nehybností. Pohyboval se velmi málo, pohyby úsporné, skoro neznatelné. Nejhorší však byl pocit, který z prince plynul. Jelikož z něj v tu chvíli necítili nic, a zároveň, jako vzdálenou ozvěnu, šílenství a ledový dotek smrti.

"Zajímá vás, na čem pracuji?"

Všichni v místnosti nadskočili, tak je zvuk princova hlasu překvapil. A to včetně jeho strážce Riela, který byl pověstný svým klidem a vyrovnaností.

"Jistě, princi," odvětil velitel jeho stráží, který se vzpamatoval jako první.

"Není to báseň, ani píseň, ani epos, nic tak vznešeného. Je to vlastně velmi jednoduché. Je to slovo. Tak komplexní, tak krásné ve své jednoduchosti..." princ poslal jedním líným pohybem proutek kutálet se po stole, směrem k Bonukaemu. Elf a bývalý princův nepřítel překvapeně zamrkal a proutek zastavil. Zvedl jej a opatrně držel mezi dvěma prsty, předmět vypadal v jeho ruce tak maličký.

"Není dokončený." Bonukae se zamračil. "Princi, to sdělení..."

"Nedává smysl?" princ se usmál a jeho úsměv byl velmi znepokojivý.

K Bonukaemu přistoupila Nanaeki a zvědavě se na proutek podívala. Sledovala jej přesně dvě vteřiny, než se prudce nadechla a mimoděk couvla.

"Maličký, zavolej kněžku," rozkázala rozechvěle sluhovi, když se otočila ke dveřím, ruce pevně sevřela před sebou, aby skryla třas. Její uši se úzkostlivě zkroutily ve špičkách, což byl znak, který ostatní znepokojil nejvíce. Narivae na ni zkoumavě pohlédl a také se na proutek podíval. Ihned odvrátil pohled, rty pevně sevřené, z tváře mu vymizela veškerá barva.

"Malichernost, zavolejte Malichernost, musí to vidět," odvětil napjatě.

"Co tam vidíte?" zeptal se Bonukae a podráždění se v něm mísilo s nepokojem. Opatrně položil proutek na stůl. Ten se pootočil a když jej kronikář viděl z tohoto úhlu, zaklel a klopýtl zpět tak překotně, že by spadl, kdyby jej Raeffeza nezachytila.

"Šílení a temní. Matko všech, ochraňuj nás," zašeptal a couval, dokud nebyl od proutku tak daleko, jak jen mohl. Ostatní se na proutek podívali, potlačovali neklid, který v nich na pohled nevinná věc z nějakého důvodu probouzela, ale ať tři elfové viděli cokoliv, ostatním to zůstalo skryto. Stejně tak dobře to mohla být čmáranice nějakého ílška, smysl by jim to dávalo stejný. Všechny linie, smyčky, vše bylo zamotané, chaotické, a k mírnému úžasu nic nedávalo smysl.

I ta největší čmáranice by dříve či později mimoděk narazila na vzor nějakého písmene a vytvořila slovo či částečný vzkaz. Ale zdálo se, jako by princ vytvořil práci, která se pečlivě vyhnula tomu sdělit cokoliv, jakkoliv. Když se nad tím elf zamyslel, chtělo to velké umění a perfektní znalost starého písma, aby něčeho takového umělec mohl dosáhnout.

"Ta věc je něco, co nemělo být znovu vystaveno očím smrtelníka," odvětila Nanaeki napjatě a v hlase jí zvonil vztek. Všichni elfové v místnosti z ní však mohli vycítit i jinou, silnější emoci. Což byl strach.

"Tak krásné slovo, v mnoha ohledech, tak dokonalé ve svém destruktivní potenciálu," princ Dariae měl v hlase jed a sledoval svou společnost se zákeřností, kterou u něj nikdo neznal. I se svými největšími politickými sokyněmi princ vždy zacházel s úctou. Byl nakonec samec. Ale teď...

Napjali se a náhle si nebyli jistí, s kým jednají, zda doopravdy s jejich princem, nebo s pokřivenou zrůdou, kterou Matka všech vytvořila. Jednou z mnoha, ne první a zcela jistě ne poslední.

"Není dokončený," v hlase elfky obklopené mlhou byla tónina prosby, mlha na ní vířila jako zuřící bouře.

"Nebo možná ano. Kdo může definovat šílenství?" Princ se zasmál šokovaným pohledům ostatních a skoro mileneckým gestem polaskal kousek dřeva.

"Pane," Riel udělal jeden nejistý krok ke svému pánovi, než po schodech vystoupala Marnivost, nejvyšší kněžka Daay. Kráčela a kolem sebe měla auru vznešenosti, která mohla konkurovat a mnohdy i převyšovat tu Královu. Všichni ji podvědomě ustupovali, dokud neměla čistou cestu rovnou k princi a jeho práci. Vplula do místnosti a šátky jejího kněžského roucha za ní vlály, bílá barva a mnoho stuh skoro hravě tancovaly v jejích stopách. Dlouhé vlasy byly rozpuštěné a sahaly jí skoro po kotníky. Jedno oko šedé, druhé modré jako letní obloha, sledovaly svět s ostrostí a moudrostí mnoha staletí a tanců s jejich bohyní.

"Co se děje?" Pohled jí jako přitahován padl na proutek na stole a elfka strnula, prudce se nadechla. Pak, šokujícím způsobem, protože Marnivost nikdy nedělala nic tak emotivního ani neurvalého, popadla dřívko a hodila jej na zem. Ta rezervovaná, odměřená samice. Poté jediným gestem celou tu věc zapálila a upřeně na to zírala, dokud z dřeva nic nezbylo. Magií vypálila pozůstatky energií, samotnou svou duší vymazala proutek z existence.

Marnivost nikdy nebyl pohledná, byla obyčejná, pokud byla hodnocena očima laskavého pozorovatele, nebo postrádala veškeré elfské půvaby a ještě víc, pokud chtěl být jeden neurvalý. Kromě své víry a oddanosti na ní nešlo najít nic výjimečného. Jméno Marnivost jako by se jí vysmívalo, protože to znělo spíše jako urážka než pocta, jelikož hlupáky by Matka všech do služby nepřijala, a někoho, kdo by se honil za krásou či slávou také ne. A popravdě jednoduše neměla být na co pyšná, ne po fyzické stránce. Nikdo netušil, jak k tomu jménu Nejvyšší kněžka přišla, a někteří došli k závěru, že možná ani nechtějí vědět, jak to doopravdy bylo.

Marnivost zrychleně dýchala, hruď se jí prudce zvedala a klesala a na čele se jí perlil pot, jako by právě vykonala činnost mnohem složitější a namáhavější, než co mohli ostatní postřehnout. V tu chvíli, se strachem na tváři, byla náhle stará a ošklivá.

A princ Dariae ji sledoval a v pohledu měl něco temného.

"Byla tam vepsaná temnota a šílenství, které nikdy neměli znovu spatřit světlo světa, princi," odvětila nakonec napjatě.

"Naše Matka všech je velmi štědrá, nemyslíte?"

"Není na mne, abych soudila vůli naší bohyně,"

"Daay ví velmi dobře, co dělá," princ si hrál s rui a na tváři měl melancholický výraz. "Vypálila mi to slovo, Prastaré slovo, do duše. Bude trvat velmi dlouho, než se uzdravím. Že?" Jeho hlas zněl tak ztraceně. "Ovlivňuje to každou mou myšlenku, samotné mé bytí. Jsem tak unavený. Tak unavený," princ se bezmyšlenkovitě objal pažemi kolem hrudi a tvář se mu vyprázdnila. Dlouho byl tiše, než se nakonec nečekaně rozesmál.

Čile vyskočil a gestem poslal iker zpět do lahvičky, tu pak popadl a na jeden zátah ji vypil.

Dariae'Zie mávl rukou, v očích pobavení. "Tento iker je tak kvalitní, že by medúzky, kterým jejich inkoust ukradli, zabili všechny elfy v našich teritoriích natřikrát. Takže to jistojistě strávím bez problémů, snad jen má játra nebudou nejšťastnější. Avšak, jed jako jed, mám žízeň, a poté, co s mým masem naše bohyně prováděla, pochybuji, že existuje substance schopná mě nadále zabít," Princ se uculil a zuby měl černé magickým inkoustem. Pomalu kráčel ke dveřím a začal si pískat. Těsně před chodbou se zastavil a položil dlaň na dřevo stavitelského stromu. Dlouze tak stál a naklonil hlavu na stranu, jako by lépe naslouchal. Nakonec dřevo poplácal, přátelským gestem jako starého přítele. "Možná příště, kamaráde," broukl a zmizel v chodbě, následovaný svým strážcem. "Jedy, Riele! Zkusím tentokrát jedy!" Slyšeli jej ještě z dálky.

"Šílení a temní," zašeptal někdo tak tiše, že nebylo jisté, kdo to byl.

"Musím ihned informovat Krále," odvětila Marnivost napjatým hlasem a zmizela skoro stejně rychle jako princ.

"Dokázali bychom Dariae'Zie zastavit?" zeptala se Raeffeza a pevně svírala jílec svého meče.

"Není otázka spíše ta, zda dostaneme možnost jej zastavit? Toto je koneckonců dílo naší bohyně," upozornil Narivae. Po těchto slovech se na místnost sneslo hrobové ticho.

"Ať zmlknou," zašeptal princ ochraptěle.

"Nikdo nemluví, pane," odvětil měkce Riel.

"Ať zmlknou!" Princova slova způsobila, že se všechny lehčí předměty po celé místnosti pohnuly prudce směrem od prince, a to Dariae ani neudělal nic vědomě. Když se v posledních dnech pokoušel někoho odstranit z cesty, dopadalo to destruktivně.

"Běž pryč, Riele."

"Vypadni, než ti ublížím! To je rozkaz!" zařval princ a celý pokoj se třásl.

"Moje povinnost,"

Elf schoulený v rohu pokoje se neobtěžoval vzhlédnout, pouze máchl paží a výboj energie velitele jeho stráží překvapivě ohleduplně vystrčil z pokoje. Stráž z jeho pracovny následovala. Poté stěna energie zablokovala vchod do pokoje, a jak se Riel ihned přesvědčil, i ostatní možné cesty dovnitř.

Mezitím princ podlehl nutkání, které jej celou dobu činilo tak neklidným. Zvedl se a jako velmi starý elf s tělem na pokraji smrti se šoural pokojem, dokud nedošel k dračímu vejci. A pak se kolem něj stočil, jako obrovský kocour. Přitiskl chladné šupiny k holé kůži, která byla zarudlá horečkou. Tiše si povzdech, protože mu to doopravdy přineslo trochu úlevy. Chlad jako by tišil kvílející hlas v jeho hlavě a horké prsty, které si propalovaly cestu jeho tělem. Stále je cítil. Ty věci, které...

Tiše zasténal a pevněji objal zkamenělou skořápku. A pak s bezhlesnou omluvou poslal alespoň část své bolesti do dávno mrtvého vejce.

Byl zlomený? Eman to mělo napravit. Měl být v pořádku, jako vždy.

Procházela se jeho myslí, a přestože pak strávila několik dnů o samotě v ústraní a sama nedokázala pozřít ani sousto jídla a nemluvila, přesto dokázala vzít bolest mysli a vzpomínky, které drásaly duši, a vzít je pryč.

A proč, když se Malichernost snažila pomoct více, byl hlas v jeho hlavě tak hlasitý?

Čím méně vzpomínek, tím více hlas naříkal, plakal, vztekle vřískal.

Princ třesoucími prsty vzal lahvičku, jednu z mnoha, které měl po ruce, a spolkl její obsah. Necítil chuť, vůni, potřeboval uvolnění, které jedy nabízely.

Mrštil fiólou přes pokoj a zvuk tříštícího se křišťálu se utopil v kvílení v jeho hlavě.

Dariae se motal, díky jedům měl ruce tak neohrabané, vztekle odhodil tucty šátků, které měly tvořit složitý vzor princova roucha, všechny ty uzly, překládání, rozložení barev a látek, pro prvorozeného, pro ochránce jeho rodiny, nic z toho ve svém stavu momentálně nezvládl. A nikoho jiného by na sebe nenechal sáhnout, ještě ne.

Zakřičel a opřel se čelem o ledovou stěnu, a pak klesl do kolen. A než si to uvědomil, upadl do bezvědomí, ale ani ve spánku neměl klid. Zdálo se, že pro něj už nic takového, jako mír, neexistovalo.

Riel tiše sledoval postavu, která byla zhroucená v rohu místnosti, kolem sebe barevné látky, ty nejluxusnější v království, poházené jako hadry. Přál si k němu dojít a obejmout jej, přinést mu mír. Ve svém zoufalství by dokonce zaujal jeho místo, drásalo ho vidět svého prince v takovém stavu. Tolik zoufalství a bolesti.

Poslední dny princ pil, jeho myšlenky se točily pouze kolem jedů.

Riel by byl i rád, kdyby viděl, že to pomáhá. Ale ani to nebylo dost. Cokoliv Matka všech princi provedla, to jej užíralo zevnitř. Dariae byl pouhý elf, stejný jako oni. Jak dlouho ještě to psychické mučení mohl vydržet? Nikdo nebyl dost silný. Ani lidé, kteří nebývali tak citlivý na bolest, by to nezvládli.

Starý válečník sledoval svého pána a cítil, s každým dnem, jak na něj čím dál silněji doléhá hořký pocit selhání. Věděl, že pokud se něco velmi brzy nestane, zešílí stejně tak jako Dariae'Zie. Ne takový způsobem, který každý pozná, a ne s tak velkou pompou, jako jeho lord, ale dopadne s ním na dno stejně tvrdě. A stejně nemilosrdně.

Jak by jej nakonec mohl opustit? Bude jej následovat, i kdyby kráčel cestou poslední.

Dariae nikdy nebyl slaboch. Přestože nebyl dokonalou ukázkou elfa, měl jisté hranice, za které by nešel, a vlastnosti, kterými opovrhoval. Stejně tak nesnesl ty věci i v elfech kolem sebe, v přátelích i ve svých oponentech. Dokázal ocenit dokonalou lest, přetvářku, díky, které dosáhnou svých cílů. Ale falešný soucit... především lítost, a když byl navíc objektem lítosti on...

Po Nekonečné noci a Jeskyni věčnosti k němu i jeho zarytí nepřátelé byli skoro milí, nebo to alespoň velmi dobře předstírali. Alespoň na chvíli. A to mohlo prince dohnat k šílenství. Byl to jeden z mnoha důvodů, proč se nemohl vrátit na dvůr, k práci, která by jej zaměstnala, k jeho Věrným a tak dále. Nedokázal snášet přítomnost ostatních elfů a jejich emoce, které z něj dělaly mrzáka, kterým ještě nebyl. Zbytek světa jej odepsal.

"Nepotřebuji soucit," štěkl Dariae, když viděl Laqevaeho, toho zákeřného bastarda, jak se mu klaní hlouběji, než musí, a přesto to bylo upřímné a nešlo z toho přečíst urážku. Nepotřeboval soucit. To byl důvod, proč od sebe odháněl svou rodinu a přátele. Nedokázal vydržet jejich strach, jejich starost, jejich vinu. Už Riel byl příliš.

"Musi, princi," odvětil Laqevae tiše a podíval se na něj, v očích prosbu. Dariae se odvrátil. "Musi, je to čest, kterou si zasloužíte, prosím,"

"Nenávidíš mě. To mi vyhovuje," odsekl princ, ale jeho hlas byl slabý, nejistý, a Laqevae pevně zavřel oči.

"Jsem mladý, a na dvoře krátkou dobu, neviděl jsem, co Daay obětujete, nevěděl jsem... co má slova způsobí."

"Nepotřebuji oddaného přítele. Stejné využití mám i pro dobrého nepřítele," odvětil Dariae unaveně a opřel se o stěnu, jelikož se mu třásla kolena. "Jsem stále stejný. Stále stejný hajzl." Pomalu podél zdi klouzal do sedu. "Jsem stále stejný. Jsem stále stejný, jy'fú'jy'fú'jy'fú," šeptal roztřeseně.

"Jste, můj princi," Laqevae si k princovi klekl a když Dariae'Zie nereagoval na přítomnost jeho duše, objal jej kolem ramen, opatrně mu pomohl vstát. Dal si pozor, aby se nedotkl kůže, pouze šátků, protože všichni věděli, že jejich princ nedokáže snést pocit kůže na kůži.

"Nevzala mi nic, co nemohu získat zpátky,"

"Samozřejmě, princi."

"Stále naříkají, nechtějí zmlknout! Stále křičí, a pláčou a naříkají a," Dariae se rozplakal, zatímco jej Laqevae vedl k jeho pokojům. Už jen to, že se Dariae'Zie zhroutil před ním, mu řeklo, v jak špatném stavu byl. Ale to předpokládal, hned, jak slyšel, že se princ setkal s tou čubkou Illiaeran.

"To nevadí, princi. Přestane to. Nemůže to trvat navždy."

Oh. To ještě neznáš Daay, štěně, pomyslel si Dariae hořce a křečovitě svíral mladšího elfa. Pocit z něj, teplo, klid, mír, to vše trochu pomáhalo na jeho rozdrásané smysly, fyzické i psychické. Ale hlasy to utišit nepomáhalo.

Hlasy nemohlo utišit nic než jeho smrt.

Princ Dariae, stejně jako ostatní elfové, miloval hudbu. Jeho matka vždy toužila mít potomka, který by hrál na harfu. Jelikož se Dariae narodil jako první, padlo to na něj. Nevadilo mu to, naučil se harfu milovat, i když byly začátky těžké a on byl tvrdohlavé mládě. Postupem času se naučil hrát i na lyru, kterou mohl vozit s sebou na cestách.

Zjistil, že hudba pomáhala na hlasy, které mu ječely v hlavě. Hodně. Musela to být hudba stvořena jeho rukou, a nepomáhalo to úplně, ale i malá úleva byla lepší než nic. Tak hodiny o samotě hrál, dokud neměl zkrvavené prsty, a někdy i poté. Bolest už pro něj tolik neznamenala.

Melancholické tóny naplněné zármutkem a strachem.

Muzika měla všeobecně silný účinek, na samce především, když byla ovládána nadaným umělcem. Mnoho samic umělkyň takto prince svádělo... a on se velmi často nechal.

Zdálo se to tak dávno, jako v jiném životě.

Hrál, hrál, dokud nepadl vyčerpáním, a i poté zpíval, dokud neztratil hlas, a pak opět hrál, pokud se vyléčil dostatečně na to harfu zvládnout, a někdy i s prsty stále rozedranými a nezahojenými. Zdálo se, že i melodie, které vyloudil sám, měly moc. Možná jej nakonec udrží příčetným.

S každým dalším dnem věřil čím dál méně a ztrácel sílu bojovat dále.

Dariae byl opět stočený kolem vejce, byla to jediná věc, která mu pomáhala. Poslední dny se od něj takřka nehnul.

Věděl, že to nebude dlouho, než prohraje bitvu sám se sebou. Už mu zbýval jen krátký čas, než podlehne šílenství. A jeho rodina jej bude muset zabít, než se stane temným a prožene se teritorii jako mor, který zničí vše, co mu bude stát v cestě.

Princ zamrkal a opřel se o paži, pozorně se rozhlédl.

"Riele, slyšel jsi to?"

Princ se rozhlédl a vzpomněl si, že všechny ze své komnaty vykázal. Nechtěl jim nedopatřením ublížit, kdyby nebyl úplně sám sebou.

A znovu, ten tichý zvuk, jako by pukal kámen.

Dariae strnul. Gestem poslal do nejbližšího světelného kamene dost magie, aby osvětlil vejce a...

Princovi se zadrhl dech v hrdle. "Prastaří..."

"Šílení a temní," vydechl a prudce se posadil. Dotkl se vejce a šokovaně sykl, když ucítil, jak bylo horké. V absolutním tichu sledoval dlouhý, dlouhý proces, kdy vejce pomalu pukalo, kývalo se, až dokud se nezačaly ozývat první tiché zvuky. Princ se rozesmál, když uslyšel vrčení. Nevěřícně pokýval hlavou. Ano, vléval do vejce své emoce, s nimi pravděpodobně i svou energii a magii, míra bolesti a strachu a beznaděje byla z části napojená na jeho ducha smutku, takže to byl další aspekt, který mohl draka oživit. Ovládal kamennou magii a možná kámen oživil. Možná jej nalákala i vypálená značka šílenství, kterou si nesl na duši. Čím silněji cítil život mláděte, tím jasněji vnímal pouto. Nějak věděl, že nejsilnější vlákno toho spojení bylo veden skrz šílenství, které do něj Matka všech vepsala.

Avšak nikdy by se mu o něčem takovém ani nesnilo. Nikdy by jej nenapadlo, že... že by mohlo být zkamenělé vejce znovu oživeno.

Ale pro jednou to vypadalo, že její dar přesáhne všechna negativa, která by se mohla objevit.

Šílení a temní, drak! Jejich Růže soumraku! Znovu se bláznivě rozesmál.

Vrchní část skořápky se prudce naklonila a pak dopadla na zem se zvukem, jako by se tříštilo sklo. Elf se zhluboka nadechl a cítil zvláštní vůni, jako noční obloha po bouři, jako magie, kterou mu připomněla vůně ozónu, jako život což byl les, a jako smutek, jako déšť. Objevil se malý pařát s temně modrými drápy, pak čumák. Vzduchem kmitl rozeklaný jazyk podobný hadímu.

Princ se natáhl, zcela instinktivně věděl, že musí dráče naučit na svou přítomnost dříve, než najde sebe sama. Jinak ztratí jakoukoliv šanci ho někdy zkrotit. Sáhl do skořápky, do husté tekutiny, která byla podivně horká, a vytáhl překvapivě malé tělo dráčete. To se po něm sápalo, zraňovalo jej drápy, které byly sice ještě velmi měkké, ale přesto zanechávaly na princově kůži krvavé šrámy. Šupiny dráčete byly ještě stále měkké a křídla, skoro stejně velká jako tělo i s ocasem, byla obalená temně purpurovou blánou, která je držela těsně u dračího těla a chránila v průběhu vývoje.

Princ si kouzlem rozřízl dlaň a poraněnou rukou sevřel čenich mláděte. Tak setrval, čekal, dokud se dráče nepřestalo cukat, dokud jeho jazyk neolízl první kapky krve. Když se pak do dlaně zakouslo, nevydal princ ani hlásku, jen intenzivně sledoval mládě pít jeho krev a s ní i energii, která pokládala první základy cejchu na osobnost mláděte.

Dráče se k jeho ruce přitisklo. Měkkým, teplým bříškem se opřelo o jeho předloktí, předními i zadními končetinami, ještě stále slabými, jej sevřelo v horkém objetí. Ocas se mu omotal kolem paže natřikrát, přestože to bylo stále mládě a princ neměl nijak slabé paže. Bylo to drobné stvoření, tělem se mu stále ještě vešlo do dlaní. Věděl, že pokud bude mít čas, může jednoho dne dorůst do velikosti menší hory.

"Tak, kiri, nejsi ty mi ale překvapení?" zašeptal, když si ji opatrně přesunul do klína.

Princ zamrkal a zvedl hlavu, naklonil ji na stranu.

Rozesmál se. Smál se tak hlasitě a divoce, že se dveře jeho pokojen rozletěly a dovnitř vběhl neklidný Riel. Který se zastavil a zalapal po dechu, když viděl, co se tiskne princi k ruce, a vedle pozůstatků čeho Dariae'Zie seděl.

"Pane," vydechl. "Je to..."

"Princi?" otočil se k němu velitel jeho stráží zmateně.

"Je ticho. Konečně umlkli." Princi se na tváři rozprostřel jemný úsměv, jeho výraz byl plný míru a klidu. Ale hlavní byly jeho oči. Nebyla v nich žádná bolest, ten temný plamen šílenství. Jeho pohled byl jiný, měl v sobě stopu něčeho, co tam předtím nebylo. Stáří. Pravěkých tajemství. Vědomí smrti a temnoty, a přesto v nich opět byl život a soucit.

Princ pohladil dráče po hlavičce. Tiše zavrčelo.

Znovu se rozesmál. Skláněl se k drobnému mláděti, které bylo sotva kost a kůže, po tvářích mu tekly slzy radosti a bezbřehého žalu a v místnosti divoce vířila magie a visel v ní pach krve. Kolem prince se pomalu shromažďovali další elfové, kteří v úžasu zírali na čerstvě narozené mládě. Nejprve pouze šeptali, poté se začali překřikovat, až celé Kamenné srdce vibrovalo jejich rozrušenými hlasy.

První Prastarý, který se na sever od Věčného stromu narodil po více než pěti tisících letech!

Dariae zavřel oči a mládě k sobě přitiskl. Země pod ním zvučela zprávami, které elfové posílali. Ve své radosti, úžasu, ohromení.

Narodil se drak.

21, kapitola | Úvod | Intermezzo III