Spisovatelská výzva: Den 8

Tohle zadání bylo hodně zajímavé. Nabízelo se mi tolik možností. Ale ten den mi psaní jednoduše nešlo. Ta zmoženost z toho textu jde docela cítit, naneštěstí. Některé dny jsou prostě špatné. Ale to nevadí. .) m.

Úkol #8: Cirkusová

Říká se, že lidský život je tvor, který se vyskytuje neustále. Představte si to, po statisíce let jsme se vyvíjeli z jednoduchých organismů, nižších živočichů, triumfovali jsme nad děsivějšími predátory a vyšplhali se na vrchol potravinového řetězce, získali jsme odolnost a tvrdohlavost přežití ne nepodobné švábům...

Abychom došli k Frederickovi.

Tvrdohlavému žonglérovi, jehož rodina už po generace vystupuje u Cirkusu Trumpeta.

Který v tomto okamžiku nadával jako dlaždič, jelikož si při nácviku na vystoupení nakopl nehet.

Seděl na zadku, mnul si chodidlo v měkké, sametové botce speciálně ušité pro provazochodce, ale jelikož jim jeden odpadl a na kostým pro Fredericka nebyly peníze, dostal je on. Povzdechl si a sledoval jeden z míčků, který se kutálel po podlaze a vypadal, že za chvilku zapadne do škvíry mezi zdí a podlahou. Se zaklením vyskočil na nohy a vrhl se k němu. Stále drtil mezi zuby nadávky, jelikož si ten zatracený nehet nalomil a z části vyvrátil. Bude nejspíše kulhat ještě pár týdnů. A to bylo za tři dny vystoupení.

Bude tančit pro pobavení obecenstva, dělat ze sebe hlupáka a natřásat se jako opička. K tomuto tisíce let evoluce dospěly.

Kdyby jen byl více jako dědeček, který pro tohle žil. Upřímně tu práci miloval, vidět nadšení a smích v očích dětí, na chvilku odlehčit dospělým a vzít je s sebou na výlet je do jiného světa.

Dědeček dokázal vytvořit pravou magii. On ne.

Chytil míček a s povzdechem ho potěžkal. Nebyl špatný. Byl vlastně velmi dobrý a tvrdě pro to dřel – jeho sny malého kluka si ho vykreslily na Olympijských hrách v gymnastice, kdy by celý národ ohromil svým uměním. Zmínil by v nejrůznějších interview společnost své rodiny a náhle by Cirkus Trumpeta získal mezinárodní proslulost. Všichni by byli šťastní.

Ale Frederick stárl, roky mu propadaly mezi prsty a náhle se jeho naděje a sny nezdály tak reálné.

"Ricku?" Se zavoláním slyšel šouravé kroky a klepání hůlky. Hned se zvedl a otočil se ke zvuku čelem.

"Dědo?"

"Kluku, zase lenošíš?"

"Ne dědo. Jen jsem si... ne dědo. Promiň. Už to skoro umím."

Frederick starší si svého vnuka přeměřil a povzdechl si.

"Tak co? Jak dlouho to ještě míníš svým rodičům tajit?"

Rick strnul.

"Jsi o pár desítek let zkrátka, pokud chceš ošálit takového starocha, jako jsem já. Tvůj otec to musí vědět, a tvé matce zlomí srdce, pokud si o tom s ní nepromluvíš."

Rick na svého dědečka zíral. "Ty... ty se nezlobíš?" zašeptal.

"Tu pitomče!" Natáhl se a přetáhl ho holí. "Samozřejmě, že se zlobím na takového troubu, jako jsi ty. Už je pozdě zařídit ti pořádné bydlení i odvoz. Je pozdě ti odložit nějaké pořádné peníze, jelikož tvůj otec právě splatil některé ze starších půjček, jelikož další výdaje nečekal! Myslíš si, že jsi chytrý? Tak jak jsi plánoval na univerzitě žít a platit ji, no?"

"Au, au, promiň dědo, promiň!"

"Hm!" odfrkl si Frederick starší a hraně nazlobeně si svého vnuka přeměřil.

Rick se opatrně narovnal. "Dědo... já nejsem jako vy," zamumlal.

"Samozřejmě, že ne. Jsi mnohem chytřejší, než tvůj otec kdy byl."

Rick cítil, jak mu do očí vhrkly slzy.

"Dnešní doba, Rickie, nepřeje kouzlům a tajemnu," povzdechl si. "Edgar dělá, co může. Ale ty máš na víc."

Mladík chvíli stál, poté však zapomněl na nějakou mladistvou hrdost a vrhl se svému dědečkovi kolem krku.

"Děkuju, dědo. Pomůžeš mi to říct tátovi?"

"Tak tak, ty pitomče. Tohle jsi měl udělat od začátku. Hmpf."

Den 7 | Úvod | Den 9