Moira | Spisovatelská výzva: Den 7

A pršelo a pršelo a pršelo. m.

Úkol #7: Když prší

Stál v podchodu a lilo jako z konve. Choulil se pod kabátem. Promokl a ofouklo ho, klepal se tak jako ratlík. Stál v tom zatraceném tunelu už, podíval se na hodinky a zašklebil se. Tři minuty.

Zdálo se to jako věčnost.

Znovu propátral temnotu pohledem, ale žádnou postavu neviděl. Zazdil setkání s ním?

Rukou v kapse kabátu promnul igelitový sáček s důkazem.

Udělá to pro něj?

Rozklepal se zimou a syčel mezi zuby nadávky. Rozhodl se dát tomu parchantovi pět minut a půjde. Neměl náladu trčet v dešti venku.

Kapsa se mu rozbrněla a sáček mezi prsty mu cukl. Zamračeně shlédl a chytil brýle pevněji. Zase se snažily někam uletět. Kdopak je asi volal? Byla to ona?

Slyšel ozvěny čachtavých kroků a okamžitě se tam podíval. Vydechl, když poznal vyzáblou postavu Okouzlujícího lovce.

"Večír," zabručel.

"Lovče."

"Platba?"

"Nejdříve práce."

Okouzlující lovec zamručel a shrnul si dredy z obličeje. Proč mu říkali okouzlující, to věděly jen ženy. Z nějakého důvodu byl magnet na opačné pohlaví a čert ho sper, jestli dokázal říct proč. Chvilku se přehraboval v kapsách, pak pokrčil rameny a pokynul mu rukou.

Zaváhal, přeci jen to byl důležitý důkaz v jeho případu.

No. Jediný důkaz. Ale když se prolomí šifrování, tak usvědčující. Muselo to tak být. Byla to jeho poslední možnost. Naposledy, co to zkoušel.

Lovec si přetáčel sáček mezi rukama a neznatelně se zamračil. Jeho ledabylý vzhled ho často maskoval jako pobudu, ale ve skutečnosti to byl profesionál. Teď se jeho serióznost projevila, když jeho oči tancovaly po povrchu důkazu a panenky mu zářily plamínky magie.

Nakonec sáček vrátil.

"Sorry kámo. Je tam varování. Do toho nejdu."

Otočil se na patě a odspěchal zpět do deště.

Shlédl na sáček ve svých rukou a podrážděně mlaskl.

Vážně se toho nikdo nedotkne? Ani proslulý Okouzlující lovec, který odmítal veškeré autority a řídil se pouze nařízeními těch jeho totemových duchů?

Došel ke kanálu, který přetékal. Naštěstí byl daleko od slumů a žádné sračky kolem neplavaly.

Pohlédl na brýle, o kterých věděl, že ve své digitální paměti obsahují důkaz. Tak bojoval o to, aby případ nebyl uzavřen.

Aby ho někdo konečně usvědčil a ten únavný hon skončil.

Hodil brýle do zkalené vody a sledoval, jak plavou pryč.

"Vzdal jsi to?" ozval se mu za zády něžný hlas jeho ženy.

"Proč je nenecháš mě zavřít?"

Kolem pasu se mu omotaly paže.

"Jelikož jsi je zabil pro mě. Co bych to byla za partneru v životě i smrti, kdybych tě nechránila nazpět?"

"Krvavými penězi tvé rodiny?"

"Stále ti to vadí?"

Brýle se stočily a proud je sebou strhl do jedné z průrev, zmizely v podzemí.

"Jsem stále ještě dobrej polda?" zamumlal.

"Ten nejlepší," zašeptala mu jeho žena do zad.

Pršelo, ale jejich těla těsně přimknutá k tomu druhému hřála a zaháněla nejhorší kousnutí zimy a větru.

"Opravdu?"

"Proč by tě jinak tví kolegové nechali utéct? Nikdo není tak hloupý, aby jim to nedošlo."

Sklonil hlavu, ale tiše se uchechtl. No. Nebyla to pravda?

Den 6 | Úvod | Den 8