Spisovatelská výzva: Den 9

S tímto zadáním jsem se hodně prala, huh. m.

Úkol #9: Lady Marmelade

Miluju hudbu. Nejsem znalcem vážné hudby, ani milovnice hlubokých textů. Nemám vkus sofistikované lady.

Mám ráda jednoduchý (hard)rock. Pop. Metalové divy. Mainstreamovou hudbu. Jsem příšerně ovlivnitelná současnými trendy a když se někomu něco líbí, mě se to začne líbit taky.

Zároveň však mám podivně kuriózní vkus na hudbu. Ale to pro tento příběh asi není tak důležité. Hlavní je fakt, že poslouchám to stejné, jako jakékoli jiné děcko z města.

Tohle je velmi jednoduchý příběh.

Příběh Nedůvěřivé pokojské, která mě nechtěla pustit pryč z pokoje. Příběh zašantročené účtenky a náhle blokované karty. Příběh hudby.

Takže jsem potřebovala vypadnout z města. Miluju město. Nemohla bych bydlet na místě, kde by obchod byl hodinu cesty na kole a kino bych měla jen o víkendech a svátcích, po svezení autem. Ale faktem města je, že pokud nejste v balíku, bydlíte v malé betonové kostce, většinou skrze tenké zdi slyšíte vše, co se u sousedů šustne, a lidí je všude jako mravenců. Nebo smetí.

Takže jsem si vyprosila od kamarádky, jestli bych nemohla na týden k nim na chatu v horách. Neměla s tím žádný problém, tudíž jsem si sbalila svých pět švestek a nasedla na první vlak směrem ke svému vytouženému klidu a samotě.

Problém byl, že byla půlka listopadu.

Krátce řečeno zima. Já byla městský spratek.

Velmi rychle mě veškeré romantické inklinace přešly a já si našla nějakou jinou horskou chatu s personálem a dvaceti čtyř hodinovou službou k ruce. Tedy, dvaceti čtyř hodinovou... pokud se student za recepcí pospávající během noční dá považovat za službu.

Jelikož jsem noční tvor, pracovala jsem na svém psaní přes noc až do rána, kdy mě z mikrospánku vytáhlo zpívání ptáků.

Bylo ráno.

A objevila se ona.

Ve sluchátkách mi vyřvávala Lady Marmelade, miluji Christinu Aguileru, takže se mi nějak podařilo přeslechnout klepání pokojské. Ta vtrhla dovnitř jako velká voda, rozčílená už jen z toho, že jí nikdo neotevíral. Abych se dostala k té nedůvěřivé části – nevěřila mi ani nos mezi očima.

Ne snad, že by to nebyl můj pokoj nebo že bych neměla zaplaceno. Poslední dobou už s sebou nenosím hotovost a pokud jde něco zaplatit online, nejlépe předem, skočím po tom. Jako v tomto případě.

Ne. Tato milá, Nedůvěřivá pokojská těžce pochybovala o mém hudebním vkusu. Hned nato mi podala pletený koš a v něm bylo plno marmelád. Když se přenesla přes mé barbarské preference v muzice, snažila se mi vnutit košík marmelád stojící bezmála dva tisíce korun, jen tak mezi řečí při přednášce o výrobě, přednostech a vlastně zázračných účincích domácích marmelád.

Jak jsem zmínila dříve, nemívám u sebe hotovost. V peněžence bych našla sotva padesát korun v drobných a ty jsem si šetřila na lístek do autobusu. Nedůvěřivá pokojská se však nedala odradit, vytasila se s účtenkou (opravdu psanou na můj pokoj) a chtěla mi je vnutit.

Víte, na kartě jsem mohla mít tak pět stovek. Kdyby tato platba proběhla, což bylo nepravděpodobné, jelikož nebyl víkend ani svátek a nebyl zde důvod pro odklad plateb, zcela jistě bych pak kromě košíku s marmeládami měla ve vlastnictví blokovanou kartu.

Kecám. Karta by byla blokovaná už při platbě.

Jednoduše nebylo možné, abych to zaplatila z vlastní kapsy.

Víte, ta pokojská mohla mít tak padesát let. Zdálo se, že své marmelády velmi milovala. Zahlédla jsem v tom košíku příchutě jako pampelišky, šípek a další netypické býlí. Byla na ten fakt patřičně hrdá.

A kdykoli jsem se jí snažila vysvětlit, že ty marmelády nejsou moje a bude to opravdu chyba na recepci, okamžitě mi vytkla, že jako mladá holka vůbec netuším, co je dobré, jako ostatně dokazuje můj hudební vkus.

Ironie, že? Když mi na opakování ve sluchátkách vyřvávala Lady Marmelade.

Den 8 | Úvod | Den 10