Spisovatelská výzva: Den 2

Tohle byl jeden z případů, kdy jsem na začátku neměla ani ponětí, co se stane na konci. Jedna z věcí, kterou se doufám u Výzvy naučit: dobré rozplánování děje a gradování atmosféry. No, uvidíme. ^^ m.

Úkol #2: Slečna Marie

Vše začalo nepřekvapivě u kola. Když je jeden Fanatický cyklista, jinak to ani být nemůže. Ale zpět na začátek. Měl bych představit všechny účastníky té frašky, že?

První byl Pan Blanc. Přes jeho očividné přízvisko má k Francouzi daleko – jakkoli elegantně a okázale se obléká a jakkoli moc chce sýry své firmy prodávat jako pravé francouzské.

Druhá byla Slečna Marie. Slečna Marie byla obvykle miláček. Trochu prostší, jelikož se narodila bohatým rodičům, kteří si ji hýčkali. Vzala si starého bohatého pitomce, který pro ni udělal první poslední, a nakonec ji jako ten nejhorší dobytek zanechal samotnou. A její syn, který zná všechny její nedostatky, a přesto stojí pevně na její straně. Nikdy neměla důvod proto, aby své prosté zvyky měnila. Když se to vezme z tohoto pohledu, Slečna Marie si svůj život zařídila nakonec velmi dobře.

Nejspíše bychom ji – my všichni v hotelu Terence – měli nazývat Vdovou Marií. Ale kdybyste ji někdy viděli – tu plavovlasou děvčici s radostným smíchem a tak velkým množstvím veselí a života jak v obličeji, tak v každém pohybu, pochopili byste, že říkat jí Vdova by byla urážka.

Nedokázal bych to snést. Tak jsem to všem důrazně zatrhl.

Třetí byl samozřejmě náš Fanatický cyklista. Nějaký městský floutek, který na svém super moderním a drahém kole, které si, jak nahlas vykřikoval, modifikoval sám a vyhrál na něm nejednu prestižní cenu... ah, tenhle kašpar ho nějak dokázal ztratit. Přímo před hotelem.

Posledním účastníkem jsem nejspíše já. Ale o mně později.

Stalo se to k večeru. Ten kašpar přijel, objednal si večeři a pokoj na přespání – bez rezervace, prosím! Měl štěstí, že byl stále volný pokoj. Platil kartou a na každého se díval svrchu.

Chvilku nato se objevila drahá Marie. U naší slečinky máme jeden problém – je paličatá jako beran a když si dupne, nic s ní nehne. Znal jsem tuto její náladovost velmi dobře. Fanatického cyklistu od pohledu nemohla snést a ztropila v jídelně takovou scénu, že si o tom personál hotelu bude povídat ještě několik let. Náš drahý měšťan byl v takovém šoku, že se z toho ještě dlouho vzpamatovával, a když se oklepal, jeho super drahé a precizní kolo bylo fuč.

Z nějakého důvodu si vzal do hlavy, že za vše mohl Pan Blanc. Jako dlouholetému věrnému klientovi byl personál samozřejmě nakloněn jeho straně a Fanatický cyklista se začal celý brunátný ohánět svým právníkem.

Nedalo se na to dívat, tak jsem s hlubokým povzdechem připlul za něj a naklonil se k němu.

Sjelóóó... dolůůů... z kopcééé...

Fanatický cyklista začal vřískat jako malá holka a pak sebou sekl na zem. Naštěstí s ním nebyl amen, ale všechen personál se přesto pokřižoval a začal podezíravě rozhlížet.

Mé pokusy o pomoc, jako obvykle, nebyly vůbec doceněny.

Doplul jsem zpět k oknu, kde jsem původně povlával v záhrobním větříku, a upřel pohled směrem do skal.

Stálo mi za to, abych na ty stěny lezl?

Zatraceně ano. Nikdy v životě ani po něm jsem neviděl krásnější západ slunce.

Lituji něčeho?

Povzdechl jsem si a personál sebou trhl. Ohlédl se mým směrem a jeden z nich běžel a dovřel okno. Nervózně se zasmál.

Jenom mé drahé Marie. Rozhodla se strávit zbytek svého mladého života v tomto zapadlém hotelu jen proto, že se moje polámané tělo našlo jen kousek odtud. Ta hloupá, moje milovaná Maruška.

Doplul jsem k ní a lehce ji objal.

A Marie, Vdova Marie, Slečna Marie, má drahá žena, se líbezně usmála.

Den 1 | Úvod |Den 3