Spisovatelská výzva: Den 3

Ne každý den je posvícení a ani já nedokážu s pravidelností stroje vyplivnout dechberoucí kousky. Ne že bych na to měla patent a ty minulé takové jsou. *smích* Zjistila jsem tak, že místo skvělého nápadu můžu do povídek zapojit něco z mého života, jakýsi malý střípek, který popíše nějakou mou skutečnost. V tomto případě to jsou vlaky, které naprosto zbožňuji. Výzva mi pak začala trochu připomínat můj deníček, i když je tu realita a fikce smíchaná štědře půl napůl. Každý si však vykládá Výzvu podle sebe, že? .) m.

Úkol #3: Cesta do práce

Co si tak o mně asi myslí ostatní, když jezdím vlakem do práce? Sleduji tak studenty, kteří nastupují se mnou, také mé kolegy, i když v jiných oborech, každý den stejný a každý den jiný.

Je tu jedna holčina, taková milá blondýna. Pamatuji si ji tak dobře, jelikož nastupuje o dvě zastávky autobusové linky MHD po mně. Sedávám hned za sedadlem řidiče, takže se každý den míjíme. Po nějaké době se na mě začala usmívat a pokývala mi hlavou na pozdrav.

Oba vystupujeme u vlakového nádraží, výjimečně tam čekáme pouhých pět minut podle jízdního řádu, častěji deset až patnáct kvůli zpoždění vlaku. Nastupujeme hned do prvního vagónu za strojvedoucím, slečna ho vždy projde až do spoje mezi vagóny a sedá si na sedačky mezi prvním a druhým patrem vlaku. Já si najdu první volné místo, které se mi naskytne, a jsem spokojený.

Je to zvláštní, že jsem si té slečny začal všímat tak pozdě, jelikož chodíme do práce do stejné budovy. Do jiných pater, ale pod stejnou firmou.

Museli jsme spolu jezdit i z práce, zastávala stejnou pozici jako já, nechal jsem si to zjistit od kolegyně na recepci. Přestože však vlaky bývaly tak pozdě večer takřka prázdné, a díky tmě venku jsme mohli jet jak předměstím mezi domečky, tak nejtemnější jeskyní a nepoznali bychom díky zrcadlům podobným odrazům oken rozdíl, opravdu jsem si jí všiml teprve nedávno. A to jsme oba pracovali ve firmě bezmála tři roky.

Po výstupu z vlaku přesedáme na tramvaj, vystupujeme na naši zastávce a já poté jdu svižným krokem, ona se loudá se sluchátky v uších a pobrukuje si do rytmu, nebo si občas čte na mobilu.

Díky vchodovému turniketu se o pár sekund zdržím, vždy si zapomenu vytáhnout průkazku předem. Tou dobou mě slečna dojde, já projdu a přivolám výtah. Poté ho džentlmensky pozdržím, aby ho taky stihla.

Vystupuje o dvě patra dříve. Vždy se na mě nesměle usměje, zatímco smotává sluchátka zapojená v mobilu do kuličky a její postava mizí za zavírajícími se dveřmi výtahu.

Zajímalo by mě, jestli by si někdy nešla sednout někam na kávu...

Den 2 | Úvod | Den 4