Spisovatelská výzva: Den 1

 Jelikož je to s láskou a strastmi vytvořené zadání tvrdě pracujícího člověka, nechám si je pro sebe. Dostala jsem navíc dvě slova a postavu.
Nemyslela jsem, že hned první moje povídka bude tak, hm, depresivní. Další jsou veselejší, slibuji. *smích * Bavte se, m.

Úkol #1: Autobus změny

Jezdívala touto linkou už pět let. Pět let, kdy se od dostudování školy nic nezměnilo. Zmizely všechny její velké sny a plány. Tento autobus byl mauzoleem všech těchto drobných nadějí. Tak ho pro to nesnášela, a přesto nedokázala nic změnit.

Choulila se v příliš tenkém kabátu. Nečekaně začalo sněžit a teplota během dne záhadně klesla o celých deset stupňů. Jelikož autobus na její zastávce začínal svou trasu a ještě nezatopil, byla v něm zima jako v psinci. Rozklepala se a zaťala zuby, jelikož klapání čelistí znělo v poloprázdném autobuse tak pozdě večer příšerně hlasitě.

Muž o pár sedadel dál se po ní znepokojeně ohlédl. Posunul si brýle na nose a rozpačitě se usmál, mimoděk si povytáhl šálu výše do tváře. Znala jej. Potkávala ho každý den na chodbě Institutu. Nastupoval o dva roky později než ona.

Stále byla na postu nováčka, jen čas od času zaučovala ostatní.

Trénovala i jeho.

Velkého Matematika Institutu, génia, který dosáhl na všechny aspirace, které kdy měla. A jí nezbylo, než sbírat střepy svých snů a se zdvořilým úsměvem mu měsíc co měsíc na poradách gratulovat k jeho ohromnému úspěchu.

Kdyby jej tak mohla nenávidět. Jenže ten idiot byl příliš naivní, příliš dobrý a příliš pitomý, aby to dokázala. Byl jako její pes, když ho poprvé donesla z útulku. Malé štěně, zmatené a vystrašené. Tak ochotné darovat svému páníčkovi vše, pro jakkoli úsečnou pochvalu, pro jakýkoliv kousíček lásky.

Se zaťatými zuby mu vrátila úsměv nazpět. Naivní matematik na jeden příšerný okamžik vypadal, že se zvedne a sedne si k ní, nakonec si to však rozmyslel a ponořil se zpět do svých grafů na tabletu.

Oddechla si. Dokázala hrát zdvořilou, když byl daleko.

Kdyby se po ní natáhl, asi by mu vyškrábala oči.

Žárlivost je nepěkná, tak ošklivá emoce. Tak lidská.

Ozval se trhavý vzlyk a ona i Naivní matematik se otočili k sedadlu vzadu v rohu.

"Ne, ne!" vyjekla drobná dívenka. Vytřeštěně zírala do svého mobilu. Třesoucími se prsty začala něco horečnatě klikat a úzkostlivě si přitiskla mobil k uchu. Po tvářích jí tekly velké slzy a v očích měla takový strach.

"Mami? Je to pravda? Taťka... taťka..." zlomil se jí hlas.

Ticho v autobuse bylo absolutní, projížděli právě lesem. Díky slabým světlům uvnitř byla okna jako zrcadla a temnota za nimi odrážela pouze jejich malý svět uvnitř, jako by existovali pouze oni. Řidič, ona, Naivní matematik a ta brečící dívenka.

Minuli most, který vedl na jejich ostrůvek Institutu, který se tak naučila nenávidět. Jelikož jej ten první den přešla a vložila do každého kroku a do něj samotného veškeré své naděje.

Projeli tou ohromnou bránou, skrze kterou nikdo nepovolaný nemohl projít. Kde kdysi tak hrdě ukazovala svou identifikační kartu a s hlavou vztyčenou kráčela dovnitř, součást něčeho velkého.

Společně vyšli z tlamy té nenasytné bestie žádající vše, mladistvou vášeň, zapálení, samotný život tepající v žilách.

Institut.

Pamatovala si tu dívenku. Byla jako ona, před pěti lety. Taky tak plná nadějí a snů. Obětovala pro tuto příležitost vše. Tak ostýchavě prozradila, na jejich uvítacím večírku, že ji podporoval především její tatínek, který kvůli jejímu studiu dokonce odložil experimentální léčbu rakoviny, která se jim naskytla.

Příšerně drahá, samozřejmě.

Stejně jako lístek, který vás dostane do Institutu.

To, nebo to, drahá?

Vybrala sis. A teď zaplatila. Jako tehdy já. Jako platila doteď.

Sledovala ji, jak pláče.

Přijížděli ke konci toho temného lesa. Za chvíli budou na kraji města a vrátí se do civilizace. Změní se něco? Vrátí se život zpět do zajetých kolejí?

Bude stále bloudit v tom začarovaném kruhu?

Zvedla se v ní vlna odporu a hnusu tak silné, že se jí takřka zadávila. Zvedla se a došla k dívence. Položila jí ruku na rameno a vážně se na ni zadívala.

"Slečno Borská?" zašeptala zlomeně. Natáhla se po její ruce jako topící se po záchranném lanu.

"Uteč," poradila jí. "Institut tě sežere zaživa. Jako mě. Nejsi jako on. Naivní matematik. Génius. Vidím v tobě sebe. Nemáš na to. Uteč, než ztratíš více, než ztratíš vše."

Řidič prudce zabrzdil. Stála nestabilně, s jednou nohou na schůdku, aby na děvče dosáhla. Škublo to se všemi, ale s ní obzvláště silně. Nohy se jí podivně zamotaly do sebe. Padala a na okamžik bylo vše tak zářivé.

Jako když držela v rukou své sny. Budila se každý den plná nadějí.

Vydechla a pocítila nečekaný mír, i když věděla, že se stane něco strašného.

Pak se dostavil náraz, krátká bolest v krku... a pak nebylo nic.

Úvod | Den 2