VV: 18, kapitola

18, Obklíčení

Ekathe se zastavila a jelikož byla v čele, zastavili se všichni za ní. Když se chvíli nepohnula a naznačila ostatním, ať jsou zticha, netrvalo to dlouho a Armer byl u ní.

"Co se děje?" Bylo umění, vložit do hlasu stěží hlasitějšího než vánek tolik autority.

"Cítím spálené maso, kapitáne," odvětila zelenooká tiše. Bylo to těžké, ve vzduchu bylo hodně vlhkosti a magie, ale přesto... tento pach si všichni elfové dobře pamatovali a rozeznávali jej i mezi tisíci. "Dovolila jsem si poslat své chlapce zkontrolovat perimetr. Omlouvám se, byl to automatický rozkaz, zapomněla jsem, že velíte vy, pane, a než mi to došlo, byli mí chlapci pryč."

Armer uvažoval, pak kývl, rty pevně semknuté. "Vezměte si to na starost, poručíku, zajistěte okolí a rozbijte tábor, připravte se na zraněné. Půjdu zkontrolovat situaci."

"Mí muži vás budou jistit z dálky. Můžete se na ně spolehnout, i když je neuvidíte, pane."

Kapitán stroze kývl, vybral dva elfy a zmizeli ve stínech lesa. Najednou se zdálo, že je okolí příliš temné a Mlha jako by pohlcovala zvuky a dusila je, zima a vlhkost byly příliš lezavé a zatím pouze neznatelný zápach spáleného masa probouzel v Ekathe nutkání dávit. V tichosti vydala rozkazy, elfové, kteří nebyli její, vzorně poslouchali a za pár minut nebylo co dělat, jelikož byli dobrá jednotka a věděli, co po nich chce. Sledovala je a měla špatný pocit. Stále se rozhlížela a nemohla se zbavit myšlenky, že nepřátelé jsou nedaleko, jen ve vzdálenosti, kdy by je v Mlze už nerozeznali.

"Bojová pohotovost, začněte s lehkou rozcvičkou," odvětila Ekathe po chvíli. Okamžik se nikdo nehýbal, všichni ji netečně pozorovali, a poté začala horečnatá činnost, v absolutním tichu. Elita. Byla si jistá, že by se klidně obešli i bez jejího velení. A Armer na to spoléhal.

Zlý pocit se vrátil, zelenooká věděla, že se blíží něco špatného. Čekala.

Poručíku! Past, lidé neodešli, čekali! Zpozorovali nás, potřebujeme posily! Běžíme rovnou čarou zpět k vám, Rewův hlas zněl Ekathe v hlavě jako zvon, až sebou trhla. Nedala si čas uvažovat nad tím, jak je možné, že s ní Rew komunikuje, poddala se zaběhnuté rutině.

"Kdo má značkovací vůně, nanést, hned." V Mlze se bojovalo špatně a bylo by nešťastné, pokud by jeden zabil spolubojovníka, nebo naopak zaváhal u nepřítele a to by zabilo jeho. Čich však Bílá křídla tolik neovlivňovala a elfové značkovací vůně obvykle používali, i když to prozrazovalo jejich polohu. Naštěstí lidé neměli tak dobré smysly – nebezpečí hrozilo od elfů zrádců.

Její svěření chlapci se na ni podívali. Pak beze slova začali rozkaz plnit. "Je tu někdo s ohnivým darem?"

"My, pane," ozval se jeden z mužů. Naznačil sedm elfů. Měli po ruce luky. Lučišníci s ohnivým darem, když se zasekli v Mlze? Kapitán byl vychytralý elf, skvělý stratég. A preferoval jednotky po sedmi. To při poradě nezmínil.

"Lučišníci ke mně, potřebuju tři nejlepší běžce. Zbytek skupiny po sedmi, dvě skupiny si vezměte levé křídlo, dvě pravé, naši k nám běží a v patách mají vzteklé psy. Zpomalit, popřípadě složit dolů nepřítele, priorita chránit zraněné a lučišníky. Běžci vyběhnou najít kapitána a jeho společnost, pomůžou s čímkoliv, co bude potřeba, lučišníci je budou krýt." Neměla nejmenší pochyb, že všech sedm lučišníků mělo magicky vylepšený zrak a s největší pravděpodobností viděli skrz Mlhu stejně dobře jako za jasného dne.

Ekathe si prohlédla tři běžce. Jeden byl léčitel, druhý vypadal na nosiče a poslední na stopaře. Něco takového tušila, už začínala chápat, jak kapitán Armer uvažoval. Jen nevěděla, co viděl v ní a jejích dvou seveřanech. "Jakmile bude kapitán s námi, okamžitý ústup, pět kilometrů jižně a poté směrem k řece a za nepřítele, k hořící hranici, kterou cítíme. Pokud bude cesta odříznutá, individuální návrat k," elfka zaváhala se slovy "nejbližšímu jižanskému ležení" na jazyku. Princ Balrae čekal ve Škole. Kam je poslat?

"K Mostům, před zimou chci být zpět ve Škole," rozhodla nekompromisně. Byli na důležité misi a generál potřeboval informace ihned. Pokud byla situace tak špatná, jak si myslela, bála se, aby se k němu zpráva vůbec dostala. Nepochybovala o tom, že cíl ztratili a nic jiného jim nezbývalo. "Krýt se, nebojovat. Nenápadně, chlapci, nechci vidět žádné mrtvé. Pohyb."

Ještě nedořekla poslední slovo a už mizeli v objetí Bílých křídel.

Elitní vojáci. Nejspíše její vedení doopravdy nepotřebovali. Možná měli vlastní plán, který jim Armer sdělil, než odešel. Pravděpodobně mezi nimi byl další poručík, jen se jí to neobtěžovali sdělit, z důvodu utajení.

Čtyřicet dva elfů, i s kapitánem. Násobek sedmi, šťastné číslice, už chápala, proč byl kapitán ochoten přibrat tři elfy a více ne. Uvidí se, zda jich dvaačtyřicet bude i na konci tohoto prokletého dne.

A později zjistí, co se stalo s kapitánovými vlastními třemi vojáky a proč s ním nemohli jet na jeho misi, která, jak se zdálo, byla důležitější, než jakou měla právo Ekathe i jen odhadovat.

Plížila se lesem tiše, jako stín, a všechny její smysly byly vyladěné na maximum. Trénovala s Mistrem boje a ten ji nenaučil pouze máchat zbraněmi. Ne, jeho trénink byl mnohem bolestivější a mnohem, mnohem komplexnější.

Vaši muži nás našli, kapitán potvrdil vaše rozkazy, pomalu se stáčíme zpět, abychom nepřítele obešli a zamířili k hranici. Rewův hlas jí způsoboval migrénu. Ráda by se jej zeptala na detaily, ale netušila jak. Jejich spojení... nebylo to obyčejné myšlenkové spojení, bylo to něco jiného a zelenooká vytušila, že to mělo co dočinění s darování zemi a tím, jak jim pomáhala. To však neznamenalo, že to chápala.

Nakonec to nebylo těžké rozhodování, osud si rozhodl ten hlupák ve chvíli, kdy ze sebe udělal tak snadný terč.

"Kapitáne," broukla Ekathe a shodila z ramene svůj balík.

"Náhodou jsem o něj cestou zakopla," pokrčila zelenooká rameny. Kapitán si k zajatci klekl, pátravě však sledoval ji.

"Dobrá práce. Odpočiňte si. Ještě jste si tabletu nebrala?"

"Dobře." Armerova pozornost se přesunula k jejich vězni a náhle něco v něm ochladlo. Ekathe poznala, když se někdo psychicky připravoval k mučení, a rozhodla se, že by bylo moudré jít zkontrolovat její chlapce, zda jsou v pořádku, také její adoptivní chlapce, když už je poslala do boje a oni šli, a pak se najíst. Jo, to byl brilantní nápad.

Varování pomocí io ji probralo z lehké dřímoty. Ekathe seděla a měla natažené brnění ještě dříve, než si uvědomila, že jsou pod útokem. Tichým, zákeřným, o nic méně smrtonosnějším.

Tábor byl tichý, viděla ty z jednotky, kteří byli dost blízko, jak se připravují k boji, jako temné stíny tancující na šedavém plátně. Dopnula poslední kousky brnění a došlo jí, že ještě pod útokem nejsou, ale brzy budou. Za takovou hlídku se platilo jakostními jedy, udržet tábor bezpečný i za Mlhy.

Pak už byli u nich, lidé, rozzuření, že svou oběť nenašli bezbrannou ve spánku.

A Ekathe se stále ještě plně neprobrala, to až ve chvíli, kdy její bojová hůl zasáhla cíl a její obličej pokryla sprška krve a jiných tekutin z břicha. Její chyba. Kdyby byla bdělejší, zabila by jej čistě a nemusela se zašpinit.

Pravda však byla, že se cítila živá a hluboko v nitru cítila zvláštní potěšení. A dychtivost.

Stáhněte se! Našli jsme, co jsme hledali! Ekathe cítila Hlas v celém svém těle. Úsporně se zbavila dalšího svého soupeře, byla tak unavená a rána v boku ji oslabovala. Bojovali dlouho, zdálo se, jako by lidí byla nekonečná řeka. Připadalo jí to jako hodiny, kdy spolkla tabletu Čoé, i když si slíbila, že to neudělá. Kdyby Armer nezavelel ústup, sama by za chvíli padla, a to ji děsilo, protože se tak blízko smrti už velmi dlouho nedostala.

Ekathe automaticky reagovala na rozkaz, využila svých schopností a udělala maximum, aby se ztratila ve stínech lesa a zamířila oklikou tam, kde by měl být tábor. Končetiny měla tak těžké, ale silou vůle se nutila jít dál. Že utíkali? Šílení to spal, hlavní bylo přežít.

Automaticky změnila směr, aby se vyhla nepříteli, pár kroků, zase změnila směr, pár kroků, změna směru... Zarazila a po zádech ji přejely ledové prsty strachu.

Neviděla je. Ale stejně tak mohla. Ohradu, kterou tvořily lidské jednotky, cítila všude.

"Iš," zalapala po dechu a přitiskla se ke stromu. Pátrala a věděla, že jsou obklíčení.

"Zdá se, že nás s tím nenechají odejít," zabručel Rew, který se objevil vedle ní. Jednu ruku měl rudou krví a nezdálo se, že by jí vládl. Ihned vedle sebe ucítila Lika. Ten vypadal dobře, ale pohyboval se toporně a zdálo se, že kulhal. Cítila jeho krev. Přesto se jí ulevilo, když je viděla na nohou.

"Nápady?" ozvalo se za ní. Ohlédla se a uviděla kapitána Armera, pocuchaného, ale jinak v pořádku. Vždy bylo dobré vidět velitele vyrovnaného a nezraněného, zvyšovalo to morálku. Pomalu se objevovali ostatní a elfka si uvědomila, že neslyší zvuky boje.

"Čekají," zašeptala tiše a musela tvrdě ovládat strach, který ji začal prostupovat. Myslí ji pronikly šeptané historky, o mučení lidmi, kdy ta zvířata spoléhala na jejich regeneraci, zvrácené lidské magii, o poslední cestě na hranici, kde pomalu umírali v plamenech a nezbylo tak nic, co by odešlo k Věčnému stromu. O psychickém mučení, kdy obraceli elfa proti elfovi, kdy jej zničili tak, že ani netušil, co bylo správné a co ne. O matkách, které mučily svá vlastní mláďata, o druzích, kteří ubližovali tomu druhému, přestože si vyzpívali pouto. Měnili elfy v kanibaly, jak fyzické, tak psychické. Zničili bytost až na jejich jádro, až na dřeň. Udělala krok k Rewovi, zrovna k Rewovi, a ten vycítil, co potřebovala, a objal ji.

"Jsou i vysoko ve stromech. Vědí, co dělají, hajzlové. Cítím jejich špinavou magii až sem, něco chystají," ozval se jeden z mužů. Raak, tak se jmenoval, zachránili si dneska s Ekathe krk několikrát. Bojovalo se jí s ním dobře, dokázali číst toho druhého. Škoda, že spolu neměli více času, ráda by si s ním zatančila i v posteli. Hádala, že by ani on nebyl proti.

Před poručíkem se objevil léčitel, prohlédl Rewa, přímým dotekem prozkoumal rozsah jeho zranění, to stejné u Lika, u ní to bylo jednodušší, jelikož mohl použít magii. Rozhodl se postarat nejdříve o její bok. Měl klidný, profesionální výraz a zelenooká jej nechala, aby zranění ošetřil. Trochu ji to uklidnilo, známá věc v tom šílenství.

"Prosekat se, jinak to nevidím," pronesl truchlivě hlas elfa, kterého ještě jménem neznala.

Sebevražda, Ekathe to věděla jistě. Kdyby nebyli tak vyčerpaní, tak možná, ale elfka viděla nejen na sobě, že jsou na dně a na nohou je držel už jen chemický koktejl tablet. Nebo tvrdohlavost. Měli zraněné a zbytek nemohl chránit druhy a prosekat se ven zároveň. Navrch je lidé měli v pasti, kterou sami připravili, s největší pravděpodobností počítali s tím, jak zoufalí byli. Počítali se vším.

"Příliš velké ztráty," namítl Armer, ale podle jeho zaťaté čelisti návrh zvažoval. Co sakra nesl, že se to muselo dostat ven za každou cenu?

"Poručíku," zamumlal Liko. Ekathe na něj pohlédla. Co chtěl? Neměla nic. Nemohla...

Věděla, že pokud bude takto pokračovat, zpanikaří, a tak se donutila zhluboka dýchat.

Nechtěla umřít, ale ještě méně si přála skončit v rukou lidí. Daay, jen ne živá zajatkyně. Elfky z královské armády měli v rukou lidí jeden z nejhorších osudů. Ekathe se hnusil už pouhý princip sebevraždy, ale v porovnání se zajetím... nebylo co rozhodovat.

Ticho. Takové ticho. Zelenooké se třásla ruka, tak ji zaťala v pěst a přitiskla si ji na břicho. Někdo tiše zaklel a elfka četla v jejich tvářích rezignaci a odhodlání nezemřít lacino. Kéž by tak mohla ještě poslat modlitbu Matce všech, aby vzala její duši k Věčnému stromu, neskončila jako otrok lidí –

 Elfka se zarazila.

Modlitba? Už nemůže bojovat, nemá magii, myslí nezvládne všechny nepřátele, ale zbýval jí ještě Hlas. Bylo to lepší než nic. Věděla, že Armer vlastní io neměl, postrádal jej už ve Škole a poručík hádala, že mu někdy během jeho prokleté mise zemřel. Ale byli tu ostatní, s jejich základními znalostmi Hlasu. V hlavě se jí formoval plán.

"Můžu ještě něco vyzkoušet, než půjdeme na porážku," řekla dříve, než si to stihla rozmyslet. Všichni se k ní otočili.

"Poslouchám," pronesl kapitán tiše. Ekathe sevřela své ruce v pěst.

V jedné legendě se vyprávělo o io tak mocném, že pouhým svým šepotem dokázal spoutat šílené a temné a když křičel, svět se chvěl v základech, samotné Srdce na obloze měnilo svou dráhu a podléhalo jeho přáním. Ten Hlas kdysi málem celý svět zničil, bylo to pro jeho družku, které chtěl vyzpívat pouto. Ale jestliže jeho pouhý šepot ničil bytosti tak mocné jako šílené duchy, co by provedl se světem jeho zpěv? A navíc zpěv tak vášnivý, jako při vyzpívání pouta? Daay jej zabila, aby to nedošlo tak daleko, ale ponoukalo to k zamyšlení.

Mistři Hlasu dokázali najít klubko v čemkoliv, co pocházelo ze země, a dokázali s ním mistrně manipulovat. Ekathe nebyla Io, ale věděla, věděla, že tam ta zkurvená chvějná klubka jsou. Každá bytost měla nějaké.

Zhluboka se nadechla, ruce se jí třásly. Nechtěla umřít. Nechtěla skončit zlomená lidmi. Nenáviděla myšlenku, že je nechá vyhrát, po všem, co udělala, a hlavně pro vše, co ještě nezvládla. Daay, ochraňuj mě, poslala ještě bohyni poslední myšlenku předtím, než v hrdle začala loudit tóninu, nervozitou lehce falešnou, ale okamžitě ji spravila. Tváře ji zahořely, ale pokračovala, nechala hlas stoupat, tak, jako by zpívala, ale teď s plným vědomím, že když to nechá vymknout kontrole, může se stát něco strašného. Ostatní elfové začali broukat společně s ní, intenzita a síla io se začala zvětšovat, Ekathe spíše instinktivně než vědomě převzala sílu, která jí byla k dispozici, a podmanila ji své vůli. Musí ji využít. Musí udělat něco špatného.

Nikdy jej nedosáhla, nikdy se ani nepokoušela vytvořit z io něco, co ze zvukové roviny přesáhne do fyzické. Ale teď musela.

Hlas stoupal do příliš vysokých tónin, teď by začalo praskat sklo, ale ona šla dál, io ostatních elfů ji posunul dál, než se mohla sama dostat. Její hrdlo začalo bolet, její tělo se chvělo ve stejných vlnách jako její io. Napínala vůli, pečlivě nemířila sílu na žádného z jejích elfů, kteří moudře stáli za ní, ale na nepřátelském hřišti nechala destruktivní moc svého io rozvinout naplno. Nebo se alespoň snažila.

Nevěděla, jestli to bude fungovat, bylo to o kategorii výše, než by měla být schopná. Ale zelenooká byla zoufalá, tak zoufalá.

Výš. Výše, musíš ublížit! Nemůže zklamat, selhání nebyla žádná zasraná možnost!

Něco v ní povolilo, pohltila ji bolest a z hrdla se jí vydral výkřik. Ale stále držela Hlas, a křik se změnil v nůž, v kosu, která se prohnala vším před ní, těly lidí a čarodějů stejně jako stromů a rostlin.

"Pohyb!" vnímala z dálky hlas, kapitán Armer, uvědomila si, a pak začala plakat, io ji v hrdle odumřel a náhle bylo takové ticho.

Už nikdy nedosáhne na nic jiného, a ticho se kolem ní omotávalo, chtěla křičet, ale nemohla, protože hrdlo bylo tak bolavé a Hlas zmizel. Prázdnota ji pohlcovala, bojovala, ale neměla čím. Něco v ní chybělo.

Io odešel.

Křik a sténání, to kolem sebe vnímala, a zvuky boje, to vše narušovalo skořápku jejího ticha. Ubližovalo jí to, bála se prázdna, ale zároveň ji zvuky ničily.

Třásla se a uvědomila si, že ji někdo nese, tiskne si ji k hrudi.

Hrdlo ji tak bolelo, krvácelo, a když nakonec vydala tichý zvuk, z čirého zoufalství a děsu, že ji ticho pohltí a odešle do nicoty, všechny svaly těla se jí stáhly v křeči. Její vědomí, které vědělo, jak nejlépe ochránit elfa trpícího bolestmi, ji poslalo spát.

"Takže jste vzhůru," ozval se hlas, když Ekathe zamžourala nad sebe. "Už jen totální vyčerpání těla a boj sám by stačil dostat obyčejného elfa do kolen, ale navrch extrakt Čoé... uvažoval jsem, zda se vůbec proberete, pane," zavrčel. Zelenooká tiše zakňučela, uši se jí přitiskly k hlavě a schovala se pod peřinu, nepodmíněná reakce. Ale to, že zakňourala, jí udělalo takovou radost, že se hned na to tiše zasmála. Cítila se jako opilá.

"Já..." zkusila, a když slyšela vlastní hlas, lehce ochraptělý, ale její, široce se usmála. Pokusila se zkrotit svůj výraz, ale radost jí z očí zářila příliš jasně, aby se dala přehlédnout, a podbarvovala cokoliv, o co se snažila. Což asi měl být kajícný výraz. "Zlobíš se hodně?" zeptala se po chvilce nevinně. Kalous shrnul peřinu těsně nad hranici jejích ňader a dlouze ji pozoroval. Zelenooká se zhluboka nadechla a pak si uvědomila, že je obklopena Kalousovou vůní a že je zabalená do jeho jemných, jemňoučkých přikrývek. Spokojeně si povzdechla a pak začala systematicky s prohlídkou těla, zda vše funguje, jak má. A zda má všechny části tam, kde měly být.

Přikrývka ji sklouzla k pasu a léčitelova ruka zaváhala, než se odtáhla, pohladil ji po rameni.

"Zlobím. Ale teď jsi ještě příliš slabá, než abych měl potěšení z toho na tebe křičet."

"Takže tě to baví! Věděla jsem to," zabručela poručík a přitáhla si kolena k hrudi. Jedno ucho ji viselo kolem tváře, ale byla příliš slabá jej vyrovnat. Kalous se natáhl, s pohledem na ní zaváhal, ale když nereagovala, něžně ucho pohladil a pak jej narovnal sám, přitiskl k jejím vlasům. Ekathe přivřela oči, zavrněla a omotala špičku ucha laškovně kolem jeho prstů ve vděčném polaskání, než jej stočila kolem pramínku vlasů, aby znova nesklouzlo.

"Můžu mluvit," dodala pak tišeji. "Když... když jsem vyzpívala tón, který řezal, myslela jsem, že už nikdy nebudu moct."

"Taky jsi svůj io málem zlomila," léčitelova tvář byla zachmuřená. "Zkoušela jsi něco, na co jsi ještě nebyla připravená. Ale kupodivu to zabralo, co jsem slyšel, vytvořila jsi v kruhu dost velkou díru, aby většina z vás unikla."

Kalous zaváhal. "Tři jste ztratili. Bylo to však mnohem méně, než kdokoliv očekával. Díky tvé taktice ostatní mohli jejich těla vzít sebou a lidé je po smrti nezneuctí. Dostanou se k Věčnému stromu," odvětil konejšivě.

"Tři..." zašeptala Ekathe a vzpomněla si na pocit bezmoci a strachu, který cítila, než použila Hlas, vše co ji io donutilo dohnat až na hranu. Zaváhala a nakonec se nezeptala na zraněné, na to, kolik jich ještě k Daay přejde. Může si tak namlouvat, že možná žádný. Byli nakonec elita. "Potenciál tam byl, destrukce Hlasem," pokračoval Kalous, "jen kdybys to nezkoušela tak brzy..." Vážně na ni pohlédl. "Obávám se, že jsi možná zničila možnost vystoupit se svým Hlasem na vyšší úroveň navždy – nebo minimálně na pár staletí. Teď budeš muset se svým io zacházet opatrně. Začneme jednoduchými cvičeními a uvidíme, co to udělá. Pokud budeš mít štěstí, budeš moc posílit svůj Hlas stejným způsobem, jakým se cvičí sval, dokud nebude zpět na úrovni, na jaké jsi jej znala. Pokud to bude... příliš bolet, doporučuji nechat Hlas na pár let spát."

Ekathe polkla. "Co to Armer nesl?" zeptala se, aby odvedla své myšlenky pryč. Kalous si ji prohlédl.

"Tohle musí přestat. Má být tajemstvím, že vím," podotkl tiše. Jemně ji pohladil po hraně čelisti, pak sklouzl na krk, dekolt, přeskočil hrudník a polaskal čerstvou jizvu, kterou měla na boku. Jeho pohled potemněl a pak náhle zavrčel, až sebou Ekathe trhla a naskočila jí husí kůže. "Jestli ještě jednou necháš nějakého fušerského léčitele, aby se ti pokusil rádoby-vyléčit rány..." tolik zuřivosti.

"Cože?" hlas jí přeskočil a zelenooká si odkašlala. "Je to solidní práce," dodala opatrně, "nejspíše mi zachránil život." Neměla pocit, že by byl druhý léčitel špatný, nechápala Kalousovo podráždění.

"Příště na mě počkáš," odvětil tiše, každé slovo precizně vyslovené, a když to podal takto, konečně pochopila, proč byl tak rozzuřený.

"Taková ošklivá jizva," odvětil tiše a sevřel jí bok, přitáhl si Ekathe k sobě a zabalil ji do přikrývky. Pak ji k sobě přitiskl, prsty omotal kolem jejího hrdla a jeho magie jí zalila hlasivky, jako by se naposledy ujišťoval, že vše pečlivě vyspravil. Její kouzelník. Nějak neměla pocit, že by to bylo něco jednoduchého, vyspravit škodu způsobenou Hlasem a pak spravit i io samotný. A podle léčitelova vyčerpaného vzhledu zcela jistě nebylo.

Zelenooká mělce dýchala a čekala, rozpolcená mezi vděčností, že dokázal zachránit to, o čem si myslela, že zničila, a nejistotou, jak s ním jednat. Nakonec v něm přeci jen něco změnila, Kalous pravděpodobně vyměnil jeden druh majetnictví za jiný, o nic méně intenzivní. Netušila, že mohou být léčitelé teritoriální i ohledně toho, kdo jejich svěřence léčí. Ale Kalous byl koneckonců samec. Mohla, měla to tušit.

"Je to dobrý výkon, na podmínky," odvážila se nakonec.

Léčitel jí věnoval pohled, který přesně vykreslil jeho názor na její slova, a pak ji jemně políbil na tvář, uložil do své postele a odešel.

17, kapitola | Úvod | 19, kapitola