VV: 19, kapitola

19, Led

"Jako první byla magie. Chladná. Zuřivá, divoká ve své podstatě, a přesto bez citu, bez života nebo smrti. Jediná konstanta v celičkém vesmíru," odvětila zelenooká elfka a každému z ílšek kolem ní se vážně podívala do očí. Seděla tiše a poslouchala, zaujatá dalším příběhem, i když byl tento spíše teorií o vzniku jejich druhu. Ekathe netušila, jak dokázala vždy upoutat pozornost mláďat na tak dlouho, když jiným se rozutekla mezi prsty po pár minutách, ale vždy to nějak zvládla. Možná jen ílška cítila, že je má doopravdy ráda. Jako vojáci se k nim elfové dostávali strašně málo, a Ekathinin sen... její sen byl vždy mít mládě. Ideálně pět.

"Magie se rozpínala," rozpřáhla ruce a živě gestikulovala, "ale přesto se jí vždy nacházelo nejvíce v jednom místě,"

"Ve Srdci!"

"A právě ve Srdci vznikla první hmota. Byl to dlouhý řetězec reakcí, kdy se magie obrátila sama proti sobě a výsledkem byly fyzické částečky. A ty magie okamžitě roztrhala, když vznikly v samotném jádru, ale kousky na okraji, kde moc nebyla tak potentní, tam je posedla."

"A pak dodala magie hmotě duši!"

"Správně," pokývala hlavou.

"A pak duchové,"

"A pak vznikli duchové, z malinké posednuté částečky, ne úplně fyzické, jako spíše myšlenkové, naplněné magií. Takto se také zrodila naše bohyně..." poručík se na mláďata tázavě podívala.

"Bohyně Daay, Matka všech, duch temnoty!"

"A Matka všech dlouhá, dlouhá staletí existovala sama, opuštěná, až z magie vzešel kousek země. Blízko Srdce, kde byla Daay přirozená ve své podstatě, a zároveň dost daleko, aby se Srdcem opět nesplynula a nestala se jeho součástí. Usadila se tam a našla tam mnoho bytostí, které jí ale nerozuměly, a bály se magie, taková hloupost, že?" Ekathe si s úsměvem prohlédla své posluchače. Byli to jen mladí elfové, takže s nimi nezačala jednu ze zdlouhavých disputací na téma, jak bylo možné, že byl na zemi život předtím, než Daay přišla. Už tak byli její svěřenci neklidní, učitelky jí mláďata házely na krk až hanebně často a ti malí démoni už se naučili, co na ni platí a co si mohou dovolit. Což bylo hodně.

Ošívali se, nejspíše už tuto legendu slyšeli, někteří se vrtěli jen proto, že se nudili a potřebovali se hýbat. Kdyby mohla zpívat, protože dějiny jejich rasy se předávaly baladou, ne příběhy, udržela by si jejich pozornost déle. Hudba zaujala ílška vždy, nehledě na to, jak často kousek melodie slýchávala. Byli ještě dost mladí, aby hudbu nevnímali jako tóny, ale jako vibrace, a vibrace byly na jejich chvějná klubka příjemná. Jeden z důvodů, proč se hudbě dospělí elfové neoddávali před nepřáteli, a proč bylo pro samce tak drahé, když jim jejich samice zpívaly. A proč samice tak milovaly vyzpívané perly, které v sobě stále nesly rezonanci hlasů svých partnerů.

Balada by to pro ni vyhrála. Jenže když zelenooká nemohla zpívat... Ale i tak stále měla dost zvědavých očí a uší, aby se rozhodla zbytek nechat být. "A tak Daay zavolala do nezměrného vesmíru a povolala své sourozence, staré duchy,"

"A poté vytvořila své vlastní mláďata, nás!" vložil se do toho netrpělivě jeden samec, Nari.

"Ještě ne. Prvně vytvořila duchy stromů, rostlin, provázala magii s přírodou,"

"A vytvořila draky!" Nuri, dvojče Nariho, vyskočila na nohy a začala kolem nich běhat, ruce doširoka rozpažené, uši jí klimbaly kolem hlavy, protože se je ještě nenaučila držet vzpřímené – ne pořád. Celkově byl poměr mezi ušima a tělem ílšek docela... vtipný, uši se zdály na mláďatech strašně velké, ílška pak vypadala skoro jako netopýři nebo koťata. Zelenooká s úsměvem pozorovala, jak Orek sáhl ke své magii, byl i v mladém věku silný vzdušný, a na chvíli se vznesl, než spadl na zem. Bolestně se zašklebil, ale byl mládě, ta bolest rychle přešla a zase začal blbnout. Dospělého elfa by ta bolest zarazila alespoň na pár minut. Sladké dětství, to elfům v žilách kolovalo stále dost magie, aby byli více součástí přírody než samostatnou bytostí z masa a kostí a tak byla bolest přeci jen nedůležitá.

"Draci..." Ekathe se odmlčela. Mohla odvětit, že draci byli všechny bytosti, které vnímali a měli v sobě magii. Ale věděla, že mladý samec myslí majestátní tvory, kteří nebyli zcela teplokrevní a kteří v sobě nesli jiný druh magie, než byla ta elfů. Zelenooká na to v průběhu desítek let narazila a nebyla si nadále jistá, že Daay stvořila i draky. Zda prastaří náhodou nebyli na této zemi před ní, stvořeni ze Srdce, a zda nebyli někteří dokonce starší, než jejich bohyně. Byli tu, takoví duchové, ale to samozřejmě byli jen duchové, neměli tělo z masa a kostí. A to bylo také zapeklité, protože Daay samotná žádnou fyzickou schránku neměla. Elfí filozofové se touto otázkou zabývali, stejně jako mnoha dalšími, a byl to jeden z mnoha důvodů, proč Ekathe občas uvažovala, zda jejich myslitelé nemají masochistickou zálibu v tom vytvářet nová mystéria jen proto, aby je bolela hlava.

"Krásní, majestátní draci, nikdo nikdy neví, kde se nacházejí nebo odkud přišli," vyhla se Ekathe přímé odpovědi. "Tak tedy, byli duchové země, byli draci, a pak,"

"Ano, my. Pak Matka všech vytvořila své milované, nejdražší děti, odraz sama sebe, a tak vznikli elfové."

Zelenooká postřehla Laskavost. Kněžka umně skrývala smutek, ale poručík to postřehla. A když rie'ymue zamířila k Duurovi, Ekathe pochopila.

Svátek Perutí nebyl pouze den, kdy se elfové do společnosti přijímali. Pro některé nešťastné to byl také den, kdy se rozhodlo o jejich další existenci. Elfové byli ve své podstatě pokrytci, tak nedokonalí a nestálí ve své dospělosti, a přesto v dětství, třetí svátek perutí každého ílška, ta, která prokazovala jasné známky zaostávání nebo zmrzačení, byla zabíjena.

Byla to tradice, elfové nesnesli mrzáky, duševně zaostalé, někdy ani míšence nebo pouze slabé jedince. Hodně zuřivě se elfové zbavovali mláďat zplozených incestem, něco takového bylo v elfské společnosti nemyslitelné, byla to zvrácenost, která neměla obdoby, a tak i mláďata, která za hříchy svých rodičů nemohla, byla popravena.

Co se ílškám nevyprávělo a i mezi dospělými elfy říkalo pouze šeptem... Daay mrtvé děti přijímala k sobě, vždy tak krutá a nemilosrdná bohyně brala tyto nedokonalé a měnila je v něco... pokřiveného. A naprosto oddaného Matce všech. Nikdo nevěděl v co přesně, ale bylo to tak temné a děsivé, že se elfové při zmínce o nich třásli strachem.

ĺlška se strašila šílenými a temnými, starými elfy, kteří prohráli svůj boj s příčetností; a dospělí zase pokřivenými mláďaty. Mělo to v sobě zvrácenou ironii.

Zelenooká sledovala, jak Duura, tak sladké mládě, i když žilo v jiném světě, odcházelo s Laskavostí. Jeho matka nejspíše nemohla přijít už o Svátku Perutí a tak mělo ílško ještě chvíli k dobru. Ekathe však nepředpokládala, že by jej ještě někdy viděla.

"Musím začít vařit," zabručela si pro sebe efka.

"Poručíku?" ozval se Ille. Její čestná stráž. Kalousův způsob, jak se ujistit, že alespoň pár dnů bude odpočívat. Ekathe se rozhlédla a zjistila, že její obecenstvo se stihlo rozprchnout, zatímco se soustředila na něco jiného, a zůstal s ní jen její lukostřelec. Doléhalo k ní ječení, útržky písní a dětských říkanek, malá horda se přesunula do vedlejší místnosti, do hudebny. ĺlška stále, stále zpívala a přinášela radost, elfové přeci jen byli především hudební národ, ale nikde to nebylo poznat více, než u mláďat. Každý se od brzkého věku učil alespoň na jeden hudební nástroj, což Ekathe momentálně sledovala se skepsí, když viděla, jak jeden mladý samec vyběhl za druhým a hodil po něm houslemi. Trhla sebou, když nešťastný nástroj zuboženě zazvučel a hlasitě rošťáka okřikla.

Malý jí věnoval úsměv, zpola vážnou omluvu, a ihned na vše zapomněl ve prospěch své sestry, která jej kousla do kotníku.

"Musím alespoň jednou týdně začít cvičit vaření, jinak zapomenu, jak se to dělá. Když už mám dovolenou." Otočila se zelenooká zpět ke svému strážci.

Její chlapec se zasmál. "Pane, k vaření se nepřistupuje jako k válčení."

Ekathe znovu smutně sledovala směr, kterým ubohé mládě předurčené Daay zmizelo. Nevařila tak dlouho. Vlastně od doby, kdy Noerae zemřel. Když už po ní škádlivě jídlo nepožadoval, byl to totiž způsob, jak tvrdohlavou, mladou elfku naučit udělat něco alespoň trochu poživatelného, rychle toho nechala. Bolelo to. A zelenooká uvažovala, proč ji smrt Duura najednou vaření připomněla.

"Opravdu?" odtušila nakonec.

Ekathe byla spolu s ostatními ve středu stromu Školy, co nejdále od světa venku jak jen to šlo.

První dny zimy byly kritické. Ničivý dech, Žár ledu a Polibek magie, tak se prvním třem dnům přezdívalo a ne bezdůvodně.

První dny zimy byly charakterizovány vlnami magie, které spolu nesly led, které přicházely z jihu. Jako první kompletně zamrzla Mlha, spadla jako ledová stěna a roztříštila se, a zem byla pokrytá malými krystalkami. První dny zimy byly nebezpečné, dechberoucí krása, ale i tráva obalená ledem, nebo když se kousky zlomily, mohly stejně dobře jako nůž zabít, minimálně vážně zranit.

Kdyby se elf dostal k pobřeží, jako první by viděl ledové stěny. Voda byla plná magie a šla spolu s ní, v zimě k zemi a na sever, tvořila obrovské přílivové vlny, které naštěstí zmrzly než mohly zničit vše, k čemu by je magie přitáhla. Na jaře pak už elfové vodu zvládnou, nebudou se muset schovávat před prvními vlnami magie, navíc byla voda odtahovaná zase zpět od země.

Za ledovými stěnami by elf viděl moře rozbouřené, protože přes zimu i voda stoupala k nebesům, přitahována Srdcem i Sluncem. A tak zamrzla, rozbouřená, s vlnami tak vysokými, že přesáhly i strom Školy, někdy přesáhly i samotný Maják, protože když poprvé přišla vlna magie, zmrzlo vše, co nemělo dost rozumu se skrýt a chránit.

Ze strategického hlediska to bylo nebezpečné, zamrzlá část moře, a jen to, že by zima lidi zabila, jih zachránilo před tím, že se nesnažili přejít.

"Půjdeme ven?" ozvala se Vuní. Ekathe udržela vážnou tvář. Zima ovlivňovala veškeré bytosti s tělesnou schránkou, ale nejmladší ílška, ta ještě stále byla více magií než masem a krví a zima je tolik netrápila. Pro ně zmrzlé rozlité řeky, močály, ledové plochy a kaskády byly hřiště. A zvířata i ostatní bytosti, které měly tělesnou schránku a byly polapeni, ti byli svým způsobem hračky také. A jak se budou předhánět, kdo najde těch pár horkých pramenů a gejzírů s magii, které zůstaly nepozměněné a kam se stáhla zvířata. Udržet mláďata v zimě ve Škole bylo umění.

"Ještě to není bezpečné," odvětila Ekathe. Upřely se na ni prosebné pohledy a zelenooká si povzdechla a snažila se nenápadně vytratit. Ale viseli jí a patách.

Vuní se ji dokonce jednou pověsila na nohu zelenooké a odmítala se pustit.

"Laskavosti!" vyjekla Ekathe. Proběhla kolem ní v manévru, při kterém chtěla ztratit ílška, protože Laskavost obvykle nedovolovala, aby se před ní mláďata proháněla po chodbách Školy, a pak běžela jako o život k místu, o kterém věděla, že tam mladí nebudou.

A pak si vybrala první pohodlnou postel, zkontrolovala amulet proti zimě a okamžitě usnula vyčerpáním.

Ekathe kdysi znala jednu elfku, Olivu, roztomilou, milou a něžnou osůbku, kterou každý miloval. Avšak bytost, která se před ní nacházela teď, ta měla s Olivou společného jen velmi málo.

"Ekathe. Stále poručík?" zeptala se Oliva tak nějak odměřeně.

"Stále poručík," souhlasila zelenooká mírně.

"Měla bys projevit větší iniciativu," Olivě se do výrazu vkradlo něco temného. "Kapitán říkal, že sis vedla dobře, a že jsi odmítla jeho nabídku připojit se k jeho týmu." V hlase její bývalé přítelkyně nebyla žádná radost, jen formálnost. "Měla jsi jít. Když jsem byla já zraněna, kapitán potřeboval doplnit počty. Bylo sobecké nejít. Kapitán Armer má důležitý úkol, a jeho vyřízení je životně důležité." Olivě se zaleskly oči. "Životně. Důležité. Byla jsem na důležité misi. Důležité." Přišla o nohu a levou ruku měla tak znetvořenou, že pokud ji nepřijde Králova milost nebo pozvánka do Eman, bude dlouhou dobu k ničemu. A v jejích ambiciózních očích si to velmi dobře uvědomovala.

"Nejsem ten typ vojáka, kterého kapitán Armer potřeboval," odtušila Ekathe. Podívala se na zranění její staré známé. "Ďábelští psi?" zeptala se pak. Měl pocit, že poznává jizvy po srpkovitých řetězech, které mají pouze psovodi těch zrůd.

"Dostali tři naše," odvětila Oliva trpce. Tolik si zelenooká odvodila. Původně nešla k elfce vyzvídat, chtěla vidět starou přítelkyni, ale čím déle s ní byla, tím z ni více a více pocit... hořkosti. Poručík by se k ní neotočila zády a rozhodně by jí do péče nesvěřila nikoho, na kom jí záleželo. A tak poté nebylo ani tak těžké začít vyzvídat, když se dozvěděla, že byla z Armerovy jednotky.

"Získali jsme to," odvětila Ekathe lehce.

"Jo. Nakonec jsme to získali." Oliva na ni ostře pohlédla. "Ty víš co?"

"Ne. Byla jsem jen do počtu."

Ekathina bývala přítelkyně přikývla. "Nikdo z nás nevěděl, i když jsme za to chcípali měsíce. Jednotka Armera bývala původně dvou set členná. Zbylo stěží třicet," Oliva se hořce zašklebila. "Nikdo nevěděl, až na kapitána a jeho zástupce. Ale bylo to důležité. Královsky důležité, jestli víš, co myslím,"

"Vím," odvětila Ekathe tiše. A byla si jistá i tím, že už nechce vědět, co to Armer nesl. Ne, když to stálo život více než sto padesáti elfů.

"Byl to on," zašeptala Oliva, napůl v deliriu. Poručík si ji s obavami prohlížela.

"Léčitel!" houkla a přistoupila blíže k posteli.

"Šeptalo se, že v tom byl i on."

"On?" zeptala se měkce Ekathe.

"Důstojník. Něco s tím Důstojníkem. Velký zrádce, možná, kdo to je..." Oliva na ni upřela pohled, který poručíkovi řekl, že její bývalá přítelkyně neví, s kým mluví, a upadla do neklidného spánku. Zelenooká ustoupila, když se na ni přišla léčitelka podívat. A pak zachmuřeně opustila léčitelské pokoje s tíživým pocitem, že by se jí žilo lépe, kdyby to poslední nevěděla.

Ekathe cvičila s Hlasem, přesně jak jí to Kalous nařídil. Sledovala Rewa, který byl v pokoji s ní. Vypadal dobře. Rew a Liko patřili k velkým požívačům jedů, protože se přirozeně nemohli napojit na přírodu a kněžky jim nedokázali čistit mysl. Jedový trans byl vše, co jim zbylo. Ale když se s nimi začala měsíčně modlit k Daay, upustili od toho šíleného konzumovaní instantní smrti a zjistili, že mohou fungovat i normálně. Bez toho nebezpečného ostří vzteku, které pro ně bylo tak typické. Co vše se ale změnilo?

"Jak to tedy je? Mohl jsi mi mluvit v mysli," zazpívala.

Seveřan pokrčil rameny. "Nevím jak. Věděl jsem, že to je možné od chvíle, kdy jste se nás poprvé dotkla myslí, pane. Od té doby vás vždy dokážeme najít. Máte dobré štíty, poručíku, nic nevyčteme, ale pocit z vás ulovit dokážeme. A poslat myšlenku, to není nic těžkého, učí se to i mláďata."

"Cítíte tak i ostatní? Dokážete jim poslat zprávu?"

"Iš. Cítíme jen vás. Proto je tak jednoduché vás také najít, poručíku."

Přestala zpívat tón a povzdechla si, také si promnula hrdlo.

Elfové byli klasicky spojovány se třemi aspekty světa, pokud se nepočítalo s ymue – magii Mysli. Byla to fundamentální magie, byla však specifická pro tvory s vědomím, ne se světem samotným, takže se často vynechávala.

První aspekt byla příroda samotná, elfové z ní čerpali život, vraceli jej, vždy byli a budou součástí přírody. Jako příroda se brala i magie Kath, magie srdce.

Druhý aspekt byla magie živlů, která byla také propojena s přírodou, ale vycházela z jiného zdroje. Byla to magie spojená se zemí samotnou, ne se Srdcem na obloze. Magie zřídel. Magie světa. Dříve byla častější, na světě bylo více energie. Ta se ale pomalu vytrácela a jelikož to byli hlavně lidé, kteří ji využili a pak nevraceli zpět, na severu byla i místa, kde magie úplně vymizela.

To ničilo některé fundamentální prvky země, například nikde mimo elfská teritoria už neexistovaly ostrovy v oblacích. Země už neměla dost magie, aby kousky sebe udržela ve vzduchu. S magii živlů se spojovali i duchové elfů, ale nikdo netušil, jaké přesně mezi nimi bylo pojítko. Do stejné kategorie byli dáni jen proto, že v hierarchii duchů elementy stály vysoko nad nejvyššími duchy elfů... ale stále byli ve stejné říši.

A poslední základní aspekt života byl zvuk, respektive vibrace, které roztančily duši bytosti, naplnily a rozhýbaly schránku. Elfové obvykle mívali třináct chvějných klubek, míst, která na io reagovala nejvíce. Jiné rasy elfů mohli mít i více klubek, některé méně, ale každá živá bytost měla nějaké. I vše neživé na něj reagovalo.

Hlas bylo něco, s čím se elfové rodili. Stejně jako měli vyvinutý sluch, tak měli vyvinutý io. Dokázali zvuk ohýbat, dokázali s ním manipulovat způsobem, který pak měnil okolí. Nejcitlivější na zvuky byla právě chvějná klubka, ale opravdu dobré Hlasy dokázaly svým io ovládat vše. Dokázali zmrazit tělo, dokázali mu ublížit. Existovalo více léčitelů, kteří léčili Hlasem než magií Srdce, protože ovládnout Hlas bylo jednodušší. I bezpečnější, ale byla to pomalá a náročná práce.

Zparchantělá verze Hlasu byla komunikace. I za největšího hluku a špatného počasí, nehledě na překážky, io dosáhl tam, kam jej Hlas poslal. To byla výhoda. A ve válce se nehledělo na eleganci, bralo se vše, co zachránilo krk.

"Omlouvám se, zamyslela jsem se. Zda naše komunikace není na bázi io. Nakonec jsem to ale shledala nepravděpodobným. Co jsi říkal?"

"Říkal jsem, že můžete očekávat problémy, pane."

"Jaké problémy?"

"Myslím, že Lav už nebude dlouho čekat, než hodí svým vítězným kamenem."

"Něco víš?"

"Zaslechl jsem a párkrát viděl, jak se kamarádí s jiným důstojníkem, který zde tráví dovolenou. Ještě stále nezapomněl, jak jste jej ponížila."

"Při cestě do Školy. Vyzval vás na souboj, ale zdvořile jste jej poslala doprdele a vyznělo to tak, že je pod vaši úroveň. Neříkám, že to není pravda. Ale Lavovi to řádně pocuchalo pírka."

"Šílení a temní," zamumlala zelenooká.

Ekathe stála v jídelně před výdejním pultem a nechápavě pozorovala důstojníka, který jí právě pěkně od plic říkal, co si myslí o způsobu, jakým vede svou jednotku. Začal tím, jak špatně je vybavila. Pokračoval jejich fyzickou kondicí, která byla k pláči. Nezapomněl zmínit ani to, jak se polovina z nich schoulí do klubíčka jako pravidelně bitý pes pokaždé, když nadřízený zvýší hlas. A zakončil to výrokem, že elfky stejně nemají co dělat v armádě, svaly mají být samci, samice mají být v bezpečí a milovány.

Poručík z počátku byla tak šokovaná, že se ani nezmohla na slovo, a pak uvažovala, kde tu kopu sraček mohl sebrat. Ale poslední výrok, ten ji dostal.

"Milovány," chytila se konečně zelenooká. "Připadám si velmi milovaná, když na mě tak křičíte, pane," odvětila vážně.

V jídelně se rozhostilo ticho a důstojník na ni zíral. Nejspíše neměla, ale nemohla si pomoct. Matně si vzpomínala, že tohoto elfa míjela na chodbě, ale jelikož velkou část dne trávila s mláďaty a on zcela prokazatelně někde jinde, moc o něm nevěděla. Lav toho, zdá se, využil. Nebo zneužil?

"Poručíku Ekathe?" důstojníkovi potemněl pohled.

"Pane?" zelenooká vybalancovala řádně naložený tác na prstech jedné ruky a zasalutovala.

"Týden služby v kuchyni," procedil elf.

"Se vší úctou, pane, nespadám pod vaše velení a navrch jsem na dovolené." Ekathe se nevinně usmála. "Navíc, pokud učitelkám vezmete jejich oblíbenou oběť, co se hordy týče, nebudou vás mít rády."

"Hordy?" Důstojník si ji obezřetně přeměřil.

"Kdo si myslíte, že venku hlídá ty malé piraně teď, když začala zima? Myslím, že mě mají docela rádi. Hlásíte se dobrovolně jako má náhrada?"

Elf zbledl a poručík jej na chvíli doopravdy litovala. Mláďata nebyla známá tím, že byla milá k těm, kdo jim vzal jejich hračky.

"Odmítáte převzít rozkaz, poručíku?" Správný velitel necouvne.

"Ne, jen vám oznamuji, že se to kryje s jinými mými povinnostmi, pane. A upřímně řečeno, službou v kuchyni byste mi spíše ulehčil. Nehledě na to, že by mé vaření porazilo i koně," odvětila lehce. Noták, kapitáne, dávám vám možnost z toho vycouvat se ctí. Nebuďte arogantní hlupák.

"Práce s dětmi je náročná. Teď venku, v zimě," souhlasil pomalu důstojník.

"To je," přitakala mírně. "Nevěřila bych všemu, co Lav říká, kapitáne," dodala pak tišeji, jen pro něj.

Kapitánovi v očích probleskl vztek, a byl namířen na ni. Zelenooká se mimoděk postavila do pozoru.

"Oznámím Ředitelce, že do konce vaší dovolené máte službu u mláďat povinně. Odchod."

"Pane," zasalutovala Ekathe a odcházela. Zmateně se po něm ještě jednou ohlédla. Netušila, co mohlo způsobit, aby ji elf, kterého ještě ani jednou nepotkala na tak dlouho, aby s ním prohodila kloudnou větu, tak strašně nesnášel. Taky se cítila lehce ublíženě. Už to bylo pár let, kdy dostala trest za něco, co si nezasloužila. Skoro zapomněla, jak hořce to chutná.

Kapitán ji sledoval a Ekathe si uvědomila, že ještě stále netuší, jak se jmenuje.

"Možná jsem mu neměla odmlouvat a měla jsem držet hubu jako každý správný voják. Máš štěstí, že jsi vyvázla tak lehce," zamumlala si pro sebe. Když si však sedla ke svým chlapcům a ti sledovali kapitána nepříliš přátelskými pohledy, z části to její odhodlání přijmout trest klidně nalomilo. Bylo hezké vědět, že její jednotka stála za ní.

"Je to můj trest. Neudělejte nic hloupého, zasloužila jsem si jej za odmlouvání," odvětila mírně.

Bylo hezké mít za zády jejich podporu, ale myšlenka, že vyvedou něco pitomého, jí přiváděla bolehlav.

"Eki!" prořízl místnost vysoký hlas. "Ty temnými zatracená, co ty tu děláš?" K zelenooké přitancovala vysoká elfka a vesele ji políbila na tváře.

"Mer," Poručík s úsměvem elfku objala.

"Je to už dlouho. Ještě stále jsi v armádě?"

"Kde jinde?"

"Všichni jsme čekali, že se vrátíš domů, víš," odvětila trochu vyčítavě Mer. Ekathe se napjatě usmála.

"Doma to teď pro mě není."

"Ne," odvětila Mer po chvilce a duší jí rezonoval smutek, "to asi ne."

"Co zde děláš?"

"Popravdě?" Meřina nálada se opět zvedla. "Dovezla jsem do Školy poslední dodávku ovoce a měla jsem to vzít obratem zpět, ale," šibalsky se usmála. "Jak často mám možnost laškovat s vojáky bez dozoru mého drahého bratříčka? Mám nejspíše ještě pár dnů, než navzdory zimě dorazí. Do té doby si to budu užívat. Velmi, velmi užívat." Mer se zasmála a Ekathe potřásla hlavou.

"Stále tě Jaaril bere jako ílško?"

"Hůře. Uznal, že jsem dospělá samice. Rozhodl tak, že se nebudu tahat s každým toulavým samečkem, který se okolo naskytne. Urazila bych se, kdyby můj bratříček nebyl tak upjatý a stále nečekal na tu svou léčitelku,"

"Nebuď na ně tak tvrdá. Žít s léčitelem je těžké břemeno."

Mer se zašklebila. "Oh, a je tu i Lassi," odvětila radostně.

"Vlastně Lassi s Dimem, Dim má dovolenou z fronty, Lassi odjela z domu, aby s ním ten čas strávila a vaří v kuchyni. A nevěřila bys, co ti dva udělali!"

"Mají pouto!" Mer se chytila za srdce a oči jí zářily vzrušením. "Pojď, půjdem Lassi najít, ráda tě uvidí. Ano, i tebe, je tak šťastná z toho, že jim to s Dimem klape, že bere na milost i zaryté nepřátele," Mer se zvonivě zasmála. "Jsou čerstvě svázaní a dostala své perly. Uvidíš, hned ti je ukáže. Chystá se vyzpívat drahokam srdce. Pamatuješ na ty řeči o tom, že Král Královně vyzpíval perly samotného Věčného stromu, černé jako noc a mocné, tak sladce mocné? Ty řeči, že dodnes je její náhrdelník ve větvích Věčného stromu, a perly jako černé slzy rámují stezky smrti?"

"Je někdo, kdo je nezná?" zamumlala Ekathe. Z živosti Mer ji začínala bolet hlava. Zapomněla, jak duch kolibříka dokáže vyčerpat. A jak šílený vliv na Mer její duch těla měl.

"Dim přísahal, že Lassi jednu perlu donese. Nikde to není zakázáno a perla ze samotného Věčného stromu! Jistě, není to perla, kterou by Dim sám vyzpíval, ale je to dar z lásky tak jako tak." Mer se zasněně usmála. "Je tak romantický, náš vždy tak praktický Dim," začala prozpěvovat jednu zamilovanou, pitomou písničku. Ekathe se musela smát, navzdory tomu, jak praštěná Mer byla. Právě proto, jak střelená se zdála.

S Lassi našli i Rufana, což bylo pro Ekathe příjemné překvapení. Byl to její starý přítel ještě z let, kdy Ekathe nastoupila do armády. Ukázalo se, že to byl nejlepší přítel Dima. Jak jen byl svět malý.

Když se Lassi vymluvila a ukázala jim vše, co mladá láska ukázat chtěla a musela, utekly překvapivě jen dvě hodiny. Ekathe s Rufanem se nenápadně vytratili a začali si vylévat srdíčko pěkně po vojensku. Kapitán si stěžoval, že k němu do stanu jedné noci přišla cizí elfka a svedla jej. A s jakou parádou! Při sexu lstivě dokázala dosáhnout toho, aby se přestal ovládat. Nedával pozor na početí mláděte. Protože nehlídat se při sexu, to byla teprve rozkoš.

A ona otěhotněla. Dozvěděl se to náhodou, když ji znovu potkal a viděl její bříško. Chtěla chytrého, pohledného a mocného otce (Rufan přitom "nebyl" vůbec arogantní, i přes to, jak byl nešťastný), ale ne druha. Na rovinu řekla, že neuzná, že to je jeho ílško.

Ale on to mládě chtěl. Co mohl udělat? Mohla tvrdit, že není jeho, a dokud se k mláděti nedostane a neuzná jej, jeho linie se na jeho uších neobjeví. Jelikož samice mohly žádat Královu ochranu, Rufan si byl jistý, že své mládě nikdy nevychová.

Ekathe jej sledovala a netušila, co říct. Nakonec mu poradila, ať jde rovnou k jádru problému, před Královy stíny nebo za rodinou elfky. Kapitán vážně pokýval hlavou a odešel.

Než se vytratil úplně, ještě ji s úsměvem vyřídil pozdravy od Dorkena. Znal jej přes Dima, jelikož oba pocházeli ze stejného města. Ze stejného místa, kde se narodila i Ekathe.

Říkal, že Dorken vyzpíval pouto nějaké Erase a jsou spolu docela spokojení, Erasa dokonce nosí jejich mladé.

Ekathe se zářivě usmála. "To je skvělé. Je dobré, že nás lidé nedokážou zlomit, ani po takové době."

Až večer, když byla sama, ji dohnal smutek. Zvedla se a začala se oblékat. Chtěla najít své chlapce a pít s nimi, nebo s nimi hrát kameny, nebo karty. Věděla, že za takové nálady nemůže být sama, jinak se zblázní.

Její sestra Tamawa měla už v padesáti výstavku vyzpívaných perel, už několik elfů pro ni ztratilo hlavu a ten dar z pravé lásky jí dali. A ona, její nádherná, drahá sestřička nikomu živý drahokam ze své krve nikdy nedala na oplátku. Milovalo ji několik samců, a ona žádnému zpět nedala nic než zdvořilý úsměv. Byla krutá, když flirtovala a pak partnera odkopla. Ale to byla její sestra, která si byla vědoma své ceny. A která byla umně vedena jejich Ri.

Tak to bylo i s Dorkenem. I když jej Tamawa svedla spíše proto, aby se své starší sestře pomstila. Za nějakou bezvýznamnost. Ale Dorken, ten pošetilý, příliš čestný elf, kterého Ekathe milovala s vášnivostí mladé první lásky, se do její malé sestřičky zbláznil. A perly, které měly patřit jí, pak na Svátek Perutí daroval Tamawě.

Ale Ekathe jej nemohla nenávidět. Na to jej příliš milovala. Na to jej stále příliš milovala.

Poručíka krátce napadlo, ve kterém ze sídel její rodina asi trávila zimu. Jestli Dorkena přizvali s sebou. Byl dobrý strážce. Byla s ním Erasa? A kolik domů si už spolu vybudovali? I ten nejchudší elf měl minimálně dvě sídla, vzdálené od sebe mnoho mil. Na jednom místě by totiž nikdo celý život nevydržel. Tedy až na ty, kteří svůj život spojili s dobytkem a zemí, ale to snad byla jiná rasa. Zajímalo by jí, jak bylo Matce. A Fessimu. A dokonce i její malé, zákeřné sestřičce. A jak ta reagovala na Dorkenovo pouto.

"Pít, pít, pít," mumlala Ekathe, když sbírala lahvičky s jedem a lacinější kapky s vodičkami. "Zapít i vlastní smrt, to by bylo hezké, tak hezké, jako vyzvracet se do klína Královně a pak tancovat s noži," zelenooká se zašklebila, že si vzpomene zrovna na tuhle rýmovačku... "A pak chladným železem, tím zas zjizvit lásku,"

"Au, au! Ty temnými posedlý," zelenooká chytila mládě za krkem, jako neposlušné štěně. Když nepovolil, snažila se co nejjemněji vypáčit zuby mláděte ze svých prstů, které jí ta malá bestie neukousla snad jen proto, že je stihla z části zatnout v pěst. "Pust, nebo zakřičím!" varovala. Klasický vyhrůžka, mláďata byla nestabilní a ještě se neuměla tak ovládat. Což znamenalo, že když jim někdo hlasitě zakřičel v mysli, mohlo je to dezorientovat natolik, že ztratila pojem o časoprostoru a udělalo se jim, mírně řečeno, špatně. Když se vzalo v potaz, že bylo jen málo věcí, které jim dokázaly doopravdy blížit a takové mládě v podstatě žilo veškerými starostmi a nepříjemnostmi nepolíbené.

"Tohle nesmíš, to je neslušné!" Dodala, když k ní mládě vzhlédlo s velkýma očima a ušima provinile svěšenýma.

"Ale já mám hlad," zakňouralo ílško nevinně. Na rtech a bradě mělo šmouhy od krve. Povzdechla si. Tři roky, to bylo doopravdy moc málo proto, aby ílško pochopilo jemné nuance intimity spojené s darováním krve.

"Ne. To se nedělá. Prostě to nedělej." Dnes neměla energii na zdlouhavé hádky s logikou mláďat. A že ty malé potvory dokázaly být kreativní. Viděli svět úplně jinak než ostatní, a v tom byl ten problém. Dospělí už zapomněli, jaké to je. Malí zase nechtěli vidět, jaké to bude.

"Iš." Ekathe se na mládě přísně podívala. To zakňouralo a s nevinným pohledem se k ní přitisklo. Jelikož měla kousnutí už uzdravené, ani se moc nezlobila. Doopravdy jí koneckonců neublížil, pouze kousl, aby se dostal ke krvi.

"Na tohle už jsi moc velký," zamumlala a rozcuchala mu vlásky. Mládě se zašklebilo, ale pak něco zahlédlo v dálce a odběhlo. Po chvilce zelenooká zaslechla, jak se směje a chlubí, že se napilo krve Zelené strážkyně. Nemuselo být tak zlomyslně škodolibé, potvora malá. Nenechala mu to projít moc jednoduše?

"Krvežíznivé piraně," zabručela si pro sebe. "Sice musí jíst maso, aby rostla, ale musí se snažit v mezičase sníst i všechny ostatní?" Prohlížela si svou pokousanou ruku a pak se zamračila, když jí mysl samovolně přednesla další temnou myšlenku: Čas od času se stalo, že se nějaký elf, starý, který měl už dávno odejít, zbláznil a začal jíst elfské maso. Prý bylo sladké a šťavnaté, s chutí, které se nevyrovnalo nic jiného. A když je elf ochutnal, už nikdy se nezbavil touhy po tom mít víc.

Také se tradovalo, že když jedl elf maso jedince své rasy, mohl se stát nesmrtelným. Jeho tělo nestárlo, naopak mládlo do vrcholného věku a mohl hostit více magie. Být neporazitelný.

Říkalo se také, že všichni elfové jednou jedli jen elfské maso a přešli na přírodní stravu až mnohem později, když se tak málem vyhubili. Severní rodiny jako první a jižní až o mnoho desítek let později. Vysvětlovalo se tak, proč měli jižní elfové ostřejší zuby a mohutnější tesáky. A proč žili déle než seveřané a zpravidla bývali mocnější.

Elfové měli celkově mnoho temných legend, pojících se k jejich počátkům.

"Kouslo vás, a přesto nevypadáte rozzlobeně," ozvalo se ze stínů. Ekathe se otočila a uviděla Lika.

"Mohla bych se snad zlobit na mládě jen proto, že dělá, co mu přikazuje instinkt?"

"Jen nás to zaráží,"

"Nás?" nakrčila poručík obočí.

"Vaši jednotku. Jste brilantní bojovnice, pane,"

"Děkuji," usmála se Ekathe obezřetně.

"Elfky mají silnější vztah k mláďatům, nosily je pod srdcem, ale i přesto většina nechává své mladé ve Škole. A vy bojujete tak zuřivě."

"A?" Co se tím Liko snažil říct?

"Stejnou měrou, jakou dokážete zabíjet na poli bez výčitek, o tolik víc dokážete milovat ílška. Někteří to nedokážou pochopit. Máme na rukou krev, spáchali jsme věci, které některé straší ve snech. Viděli monstra, postavili se zrůdám, viděli tolik smrti a zmaru," Liko si ji přeměřil. "Je to věc samic?"

Poručík se rozšířily oči překvapením a snažila se smích zakrýt kašlem. "Iš, pokud vím, tak ne. Ale je věc samic bránit svá mláďata za každou cenu. Já udělám mnohem víc, než jsem doteď spáchala, jen abych lidi udržela pryč od Školy. Mnohem víc, o tom nemusíš pochybovat."

"Ekathe nás ochlání," souhlasilo ílško, které ji před chvíli kouslo a teď se k ní tisklo. Poručík zamrkala. Nebylo před chvilkou pryč? Liko si jej prohlédl a pak se melancholicky usmál.

"Teď už víme, co je vašim snem. Mít vlastní mláďata,"

"Není to sen všech elfů?"

"Možná. Ale mnoho z elfů si to neuvědomilo, dokud vás s mláďaty nevidělo. Mimochodem, shání se po vás Kalous."

Ekathe si povzdechla. Její druh nebyl materiálem pro rodičovství. Jen velmi málo elfů dokázalo zůstat na jednom místě a s jednou osobou dost dlouho proto, aby mohli mládě vychovat. Ale ta touha byla v každém z nich. Vidět se v rysech svého potomka, stát se součástí věčnosti skrz svou krev. Jakmile se mláďata trochu usadila a začala používat hlavu, nakonec se vše změnilo a rodiče začali své potomky přetvářet ve své obrazy nejen vzhledem, ale i chováním.

"Budu mít taky vlastní mláďata?" zeptalo se jí ílško, které se k ní tisklo. Yru, tak se jmenoval.

"Když se začneš ovládat," odtušila nepřítomně, "elfové se musí pořád ovládat. Jsme mocné bytosti. Plní magie. Máme Hlas a když ztratíme kontrolu, můžeme způsobit pohromu. Díky síle mysli se může naše vědomí rozplynout v rostlinách a přírodě. Máme magii samotnou a pokud se nehlídáme, můžeme vplynout zpět do magie srdce a stát se rostlinou nebo zvířetem i masem. A magii živlů, která může také ublížit, když si jeden nedá pozor. Stejně tak naše duše může bloudit zemí a zapomenout, že má své maso,"

Mládě na ni zíralo nepřítomným pohledem. Stále dokola se jim to vtloukalo do hlavy, ale dokud se sami nespálí, neuvědomí si nebezpečí. Povzdechla si. Jsou tak malí, tu moc ještě neumí plně ovládat. Proto byli tak pečlivě hlídaní, proto byli jako malí tak tvrdě vychováváni. A proto jim nebyla dovolena náušnice, která by jejich mysl a smysly omezovala, protože se to naučit museli. Tolik potenciálu ničit, v tak drobném těle a nedospělé mysli.

Ale Ekathe práci s mladými milovala. Naplňovalo ji to, vždy se s nimi cítila tak dobře. "Chceš ukázat, jak některé z tvých darů ovládat?" zeptala se.

"Ano!" Yruovi se v očích zablesklo zájmem. Jako by se ílška domlouvala myslí, náhle se k ní začala stahovat další a další. Denně je učily učitelky a učitelé, ale pro neposedné, energické bytosti nebylo pár hodin dost. Tak jim Ekathe Hlasem zpívala a ukazovala, jak jemně se dá používat, vše v mezích, protože stále měla io hodně syrové a bolavé. Myslí jim ukazovala, jak se uzamknout, jak opatrně zkoumat okolí, jak zjišťovat své hranice bez toho, aby byli v ohrožení. Magií jim ukazovala, jak darovat zemi a jak se schovat ve vlastním těle. Vše, co s ní kdysi procházel Noerae, ale upravené tak, aby je to více bavilo. Což znamenalo blbnutí ve sněhu, ale co by pro ně neudělala?

Pak se nějak dostali k malování a strávili dvě hodiny hrou s barvami, a jelikož několik z mladých ovládalo vodu, stal se z toho pozoruhodný zážitek. Elfové obecně milovali zářivé, jasné věci, sensuální požitky, uctívali krásu a děti nebyly jiné. Naopak, s jejich monstrózní mírou energie dokázali někdy až děsivé věci.

A pak ji mláďata zase donutila hrát na housle a Ekathe jim nedokázala říct ne. A nedokázala říct ne ani, když chtěli hrát kameny a elfka moc dobře věděla, že se ze hry stane malá válka, kdy místo do pole budou kameny lítat vzduchem, a pak v půlce hře začali hrát karty, a pak chtěli hned na začátku jít chytat duchy.

Pak chtěli jít chytat skleněnky, protože se podle nich "určitě někde blízko schovávali". Malí příbuzní elfů, kteří prý byli potomci elfů a duchů a dokázali vytvářet divy přírody, byli přírodou samotnou. A nejimpresivnější byli ti, kteří zastupovali počasí. Ty taky mláďata chtěla chytit nejvíce. Sluneční nebo měsíční paprsky, kapky vody, mraky nebo duhu. A sněhové vločky, protože sněžení se dělo pouze vysoko v horách a mláďata je nikdy neviděla, protože zima sice byla, ale ta přinášela pouze led. ĺlška se často snažila sněžení napodobit, ale nebylo to to stejné, jako opravdové vločky snášející se z nebe.

Bylo pozdní odpoledne, ne že by na tom nějak záleželo, ještě stále byl začátek zimy a to znamenalo, že ať byl den nebo noc, světlo bylo stále. Přes den svítilo Slunce, a přes noc Srdce, které něžně svou magií zářilo namodralým světlem a díky kterému se vzduch zdál skoro hmatatelný, tolik v něm bylo magie. Samozřejmě, to platilo pouze pro elfská teritoria. Lidé svou magii už dávno ztratili – a proto tolik chtěli tu jejich.

Ekathe seděla v rohu a měla pocit, že si asi natáhla sval v zádech. Jak to, že dokázala zvládnout celou jednotku, ale skupinou malých ušatých mláďat se nechala přemluvit i k něčemu, o čem věděla, že to nedopadne dobře? Když ji učitelky našly, smály se jí. A Ekathe posbírala zbytky své hrdosti a s obličejem a kůží pomalovanou barvami odcházela k nejbližší koupelně. A pak konečně najít svého osobního léčitele.

"Yšeš'da!"Ekathe sevřel děs, když zprávu rozluštila, cítila srdce až v hrdle.

18, kapitola | Úvod | 20, kapitola