Moira | VV: 20, kapitola

20, Tanec se smrtí

Ekathe si otřela pot a špínu z obličeje a napadlo ji, že už nepouští žádnou barvu. Mláďata ji pomalovala, ale jejich obrázky byly kompletně smyty krví a jiným svinstvem. Jak dlouho už bojovala?

Lidé se stihli dostat k třetímu mostu, než vůbec narazili na nějaký odpor. Až na šestém je elfové dokázali zastavit. K tomu boje neprobíhaly pouze na mostech. Někteří seskočili na led moře a pokračovali po něm.

Většina z těch dole měla černou kůži se zlatými ozdobami. Lidé sebou přitáhli Pouštní démony. Jak seveřané dokázali lid pouště vytáhnout do absolutní zimy, to bylo mimo její chápání. A přidávalo to k zoufalství, které cítila. Nikdo nebyl vybaven na takový útok lidí, natož na pouštní démony. Neměli ani vojáky ani velitele, kteří by ten chaos nějak kontrolovali. Každý bojoval na sebe. S jedinou myšlenkou, a tím bylo nepustit je dále.

Kdyby bylo bojovníků více, zelenooká by se stáhla a snažila se do toho bordelu zavést pořádek. Ale bylo jich tak málo. Když se jednou snažila ukradnout chvilku a zmapovat situaci, stálo to život dvou elfů, kterým bojovala po boku a které lidé s dravou krvežíznivost jednoduše smetli hned, když se na chvilku otočila zády.

Nepřátelé byli příliš dobře vycvičení. Oni měli pouze jednu plně schopnou jednotku a dvě menší, podobně pochroumané jako byla ta Ekathina.

Aspoň těch písečných démonů bylo jen osm a nebyli to šamani. Když tak uvažovala o písečných démonech, dole to vypadalo zle. "Běžte dolů!" houkla napjatě na elfy za sebou a pevně se zapřela. Sledovala, jak k ní po mostě směřuje had nepřátelských vojáků. Jen malá skupina. Pár nepřátel zvládne, obzvláště když to byli obyčejní vojáci, i když s dobrým výcvikem.

Pokud brzy nepřijde posila, jakákoliv, tento sebevražedný útok se lidem podaří, napadlo elfku chmurně. Uskočila před sekem a škráblo ji to po brnění. I když ji chytil jen špičkou meče, cítila ten úder v celém těle. Zamručela a vrhla mu po očích jehlu. Vyhnul se.

Nemusela být génius, aby jí došlo, že se seveřané rozhodli zaútočit na mláďata. Aby je zajala nebo pozabíjela, na tom nezáleželo. Zasadilo by to jižanům takovou ránu, že by se později mohla válka zvrátit v jejich prospěch. Ale koho by napadlo, že zaútočí na Školu? Ani nejzarytější odpůrci seveřanů nečekali, že zrádci prozradí polohu Školy. Mohou zradit lid a předky, zavrhnout svého Krále a Matku všech. Ale prodat ílška, to bylo špatné, stejně jako požírání elfského masa nebo incest. Bylo to horší než zradit sebe sama.

Nalezli lidští čarodějové cestu, jak se dostat k elfovým nejhlubším tajemstvím, které skrývá za hradbami své duše?

Ekathe mávla holí, dobrovolně přijala sek do ramene a vrhla jehlu. Zabodla se do oka nepřítele, tak hluboko, že zasáhla mozek. Poručík ze setrvačnosti mávla holí v širokém oblouku, aby odehnala nepřítele nebo šťastnou náhodou odrazila ránu a rozhlédla se po dalším protivníkovi. Před ní nikdo nebyl. Zamrkala a viděla, že nepřátelé se jí vyhýbají, a raději ji obcházejí po jiných mostech nebo skáčou na moře, než aby jí čelili.

Sklonila se a začala dorážet zraněné, pak sbírala své jehly. Dvě byly zlomené, ale devatenáct jich stále bylo ostrých.

"Hlídejte cestu," odvětila neurčitě elfovi, kterého cítila za sebou. Seskočila z mostu dolů. Uklouzla na ledu a zaklela. Sotva stála. Bojovali dlouho, tak dlouho a Ekathe se bála, že jakmile se zastaví, propane hibernaci. Možná dokonce ani zastavit nebude muset, bude stačit, když se adrenalin vyplaví z krve... A s tím, jak ztuhle její tělo reagovalo, to nebude trvat dlouho.

Rozhlédla se po okolí, a když poznala čtvrtý most, chmurně se pousmála.

Pokud si lidé mysleli, že se do Školy dostanou jednoduše, nemohli udělat větší chybu. I Laskavost by popadla zbraň a bojovala se zuřivostí, která by každého, kdo ji znal, zarazila. Mláďata byla precizní a elfové by dříve zemřeli, než dovolili nepříteli na ně položit jediný prst. Její rasa byla hroznými rodiči, ale ve své podstatě výbornými strýčky a tetičkami. A ochránci.

Opřela se o hůl a sledovala situaci. Někdo se velení přeci jen ujal, ve zdánlivém nesmyslném rozprostření vojáků nebyl řád, ale elfové konečně nepobíhali jako zmatené husy a drželi se na místech, i když proti nikomu nebojovali. Ekathe usoudila, že stejně tak může následovat jejich příkladu i ona. Když si všimla, že má k ruce jen jediného dalšího elfa a k tomu ještě zelenáče, napadlo ji, co si ten hlupák, který organizoval domobranu, myslel. Nechat vše na ní...

Krok za krokem postupovala dál a dál na sever, pohybovala se společně s linií ostatních elfů, nepředbíhala dopředu, nechat díru v obraně by bylo tak hloupé, i když před sebou nikoho neměla, i když jí na dohled umírali ostatní a ona proti nikomu nebojovala. Disciplína, to do každého vojáka vtloukali, a ona nemohla nechat celý jeden most a moře pod ním na zelenáčovi. Poslouchat rozkazy, i když to jednoho zabíjelo zevnitř, to pro ni bylo druhou přirozeností.

Dostali se k druhému mostu a Ekathe se už skoro usmívala, když ucítila v těle vzdálenou ozvěnu io...

Daay, maličký Yru, který se sotva včera naučil io používat.

Vyběhla, ani si neuvědomila kdy, dostala se dva mosty daleko. Ostatní ji nechápavě pozorovali, někdo na ni dokonce vztekle křičel. A pak vzduch ostře prořízl Hlas Laskavosti. Příliš pozdě. V jejím výkřiku byla nota, kterou vojáci znali příliš dobře. Byla to nota smrti.

Ach Laskavosti, doleť k Věčnému stromu a usedni v jeho korunách s vědomím, že tvá oběť nebyla zbytečná. Matka všech ti to ukáže.

Zelenooké dech syčel mezi pevně zatnutými zuby, cítila v puse pachuť krve a třásla se slabostí. Když znovu uklouzla a spadla, vztekle vykřikla a chvějícíma se rukama sáhla do uniformy. Jedna věc byla bojovat poté, co se elf sotva pár dnů zotavil z těžkého zranění. Stejně špatné bylo bojovat krátce nato, co tělo vypovědělo službu po požití extraktu z Čoé.

Měla ještě jednu prokletou tabletu toho extraktu, kapitán Armer jí to zanechal jako platbu. Zhluboka se nadechla, věděla, že ji to s největší pravděpodobností zabije. Ale raději by umřela, než žila s vědomím, že mohla něco udělat a neudělala... a ílška kvůli tomu trpěla. Zaplatila nejvyšší cenu.

Tableta byla na jazyku tak hořká, síla se do těla vracela, ale elfka už teď věděla, že to dlouho nevydrží. Její tělo bylo příliš vyčerpané a nemělo odkud čerpat, jelikož rezervy spálila už předchozí dávka. Ale pokud jí to mělo zabít, pak zemře šťastná. S vědomím, že se ti bastardi dostanou do Školy jen přes její mrtvolu.

Běžela zpět jako šílená, letěla přes mosty jako by jí narostla křídla. Poháněl ji děs z toho, co by se stalo, kdyby se opozdila.

Viděla most, který vedl do Školy. Moře bylo tak rozbouřené, že po ledu se na ostrov dostat nedalo. Most byl jediná cesta. Nepřátelé právě složili nějakého míšence, který bránil vstupu. Zemřel dobře, zdržel je. Dost, aby přišla. Čoé jí dala právě dost síly, aby si mohla dovolit monstrózní skok, kdy dvacetičlennou skupinu dokázala přeskočit a dopadla na most před ně.

Chvíle překvapeného ticha. Elfka se držela zábradlí, které se jemně pohupovalo v mírném větříku. Vybrali provazový most, ne pevný, po kterém by přejela i velká kára. Takový, že se vlezli sotva dva vedle sebe. Proč? Ztratili tak výhodu přesily.

Ale možná čekali, že budou bojovat proti přesile. Nebo že na bočním mostu narazí na odpor. Což ji vedlo k děsivé myšlence, že to nejspíše není jediná jednotka. Modlila se k Daay, ať někdo zajistí i ty ostatní.

Pak ho uviděla. Byl hned vedle jejích nohou. Yru. Padla do kolen, stáhla si drobné tělíčko malého samečka do náruče. Rudá, studená krev, nevidomé oči. Yru, který si nejspíše opět hrál, kde neměl, a přistihl nepřátele. Těla dvou míšenců, jeden za skupinou lidských vojáků, takřka rozsekaný brutalitou útoku. Další vedle ílška, nejspíše jej bránil do posledního dechu. Ve tváři měl výraz zoufalství, i ve smrti. A Yru, s děsem navždy vtesaným do jeho zmrzlé tváře. Broukala modlitbu za mrtvé, prsty laskala jeho rysy, a dělala to rychle, jelikož viděla lidi se přeskupovat. Dozpívala poslední tón a viděla nejen Yrua, ale mnoho dalších ptáků vzlétnout k obloze.

Ale ze Školy pouze jeden. Pouze Laskavost, což znamenalo, že lidé neprorazili. Jinak by mrtvých bylo více.

Cítila nevyrovnanost ve svém nitru. Měla v rukou mrtvé mládě a šílení a temní, jak to bolelo.

"Iš'iš'iš‘!" mumlala. Natahovalo se po ní šílenství, mrtvé mládě, ílško, maličký, který se v jejím náručí smál, který byl její a měla jej chránit! "Iš!" Vyskočila, když se lidé přiblížili natolik, aby cítila jejich nenáviděnou auru. Její napůl nepříčetný pohled padl na ně.

Vzala svou bolest a využila ji, nechala se naplnit ledovým běsněním.

Něžně položila mrtvé mládě a postavila se. "Bestie. Nejste nic jiného než bestie," zasyčela na ně a třásla se zuřivostí. Stáli na mostu, vepředu lukostřelci, nevnímali mrtvé mládě, pouze ji a v očích jim viděla kalkulace. Jak nejrychleji se přes ni dostat. Vycenila na ně zuby. Byli mrtví. Jen to nevěděli.

"Chcete si zatančit s někým, kdo vám bude stačit?" zeptala se pak dokonalou obecnou řečí. Zle se usmála. Nenápadně zkoumala okolí a posunula se. Když si byla jistá, že vybrala místo, skrz které nepřítel musí projít, aby se dostal dál, upevnila pozici a pohledem je vyzývala.

Smála se, když se tak hloupě snažili ji odstřelit z dálky. Ach ne, přese vše nevěděli o elfech nic. Pomalí, tupí lidé. Ona cvičila s Mistrem. Ani šíp nebyl dost rychlý, aby předběhl její ruce a bojovou hůl. Ne v její zářivé zuřivosti. Ne když je viděla střílet.

Většinu z nepřátel zabila. Krvácela jako zapíchnuté prase a byla tak zraněná. Bolest jí duněla v hlavě jako kladivo a hrozila, že ji pohltí. Ale byla stále pouze na pozadí, učení jejího mistra měla pevně v mysli.

Zlikvidovala mnoho lidí. Někteří vzali zraněné a táhli je zpět do jakékoliv díry, kterou si pro svůj úkryt nedaleko vybudovali. Nevěřila, že by zaútočili v zimě bez pečlivé přípravy a bez zrádce v srdci jižanů. Jestli to přežije, zabije toho zkurveného břídila, který dovolil míšencům vstup na Dur. Kdo jiný by zradil? A pak pro jistotu projde i ostatní elfy, za tohle někdo draze zaplatí. A smrt by byla jenom začátek. Zelenooká se vždy vyhýbala i tématu Trýzně duší, ale kvůli tomuto útoku byla plná nadšení se tu disciplínu naučit. I kdyby se musela stát jedním z Králových stínů a prodat vlastní rodinu.

Zabila většinu nepřátel. Ale tři lidé stále zůstávali. Tři zuřiví, tak krutí bojovníci, na které by nestačila ani v plné síle. Zraněná, i když v pařátech Čoé, se sotva bránila. Zahnali ji do kouta a elfka věděla, že tohle je její poslední tanec. Pevně zaťala zuby a bojovala. Se zoufalostí a zuřivostí. S vědomí konce.

Ach, jak toho litovala. Nedožije se ani svých tří set let. Chtěla toho stihnout ještě tolik. Dlužila tolik omluv, nestihla napravit tolik věcí.

Doufala jen, že je dokáže zdržet na tak dlouho, aby ostatní stihli dorazit a ochránit mláďata. Tolik v to doufala. Se slovy modlitby na rtech se zoufale bránila. Dokázala už jen s posledními zbytky sil odrážet smrtelné rány. Jeden konec hole skoro stále táhla po zemi, už ji v třesoucích se rukou neudržela ve vzduchu. Couvala, stále couvala. Za chvíli se dostanou z mostu a oni ji budou moct obejít. To bude její konec. Obklíčí ji, doteď hrála jen na to, že ji najednou mohli napadnout jen dva, a to ještě s tím, že si překáželi. A tak bojovali ve dvojicích nebo eventuálně samotní a poslední čekal na jakoukoliv chybu, kterou z únavy nebo kvůli zranění udělá.

Až se dostanou přes ni, bude to znamenat, že jim do rukou padnou mláďata.

"Iš!" zařvala a naposledy zoufale zaútočila. Bojovala zuřivě a v hlavě počítala, kdy padne do kolen. Už teď ji pomalu pohlcovala bolest. Čoé vydržela pouhých dvacet minut, ani chemické mistrovství míchačů nedokázalo zázraky, když nebylo s čím pracovat.

Vykřikla, když si nevšimla útoku a chladná ocel se jí zakousla do boku. Zoufale vyšlehla Hlasem, ale ten se zlomil, nepomohl. Magií ovládala písek, ale kde jej vzít v tom ledovém moři? Stěží měla energii, aby se udržela na nohou, natož na magii srdce. A mysl, nebylo moudré vstoupit do myslí těch, kteří sloužili lidským čarodějům.

Vykřikla. Pouze svým hlasem, io si nejspíše nadobro zničila, a poslala tak varování, že už je nezadrží.

Vzduch prořízl zvuk zatroubení a její nepřátelé zaváhali. Ekathe vytřeštila oči, kolena se pod ní chvěla.

Dovolila si doufat a postavila se zpříma, i když hůl nedokázala zvednout ze země, i když se třásla tak, že se divila, že stále stojí.

Muž se zahnutou šavlí, ten, který s ní bojoval nejzákeřněji, vycenil zuby. "Kurva, ani náhodou," zavrčel. "Zabila dvacet našich chlapů, zabila Emila a Petera! Doprdele ani omylem!" Vrhl by se na ni, ale jiný jej chytil za paži a táhl zpět. "Pochcípalo nás tu tolik a my ani neprorazili!" zařval na něj.

"File, troubí k ústupu," odvětil jeden z jeho spolubojovníků. "A blíží se jí posily. Nemáme čas," pustil jej a vracel se. Držel se za žebra.

"Dej mi s tou děvkou chvilku, už je stejně vyřízená," odtušil Fil se zlým úsměvem. Pak zaútočil a Ekathe neměla sílu se dál bránit, do těla se jí vkrádala taková zima.

Zvládla první úder, druhý odrazila o půl vteřiny později, než měla, a třetí ani neviděla. Vykřikla, když se jí do břicha zabořila čepel meče. Muž ji ještě se sadistickou radostí otočil. Zasténala, ztrácela vědomí a znovu jej získala, jen aby si uvědomila realitu plnou bolesti.

Viděla nad sebou stín. Ležela? Kdy spadla? Stín se pohyboval, to muž se napřahoval mečem, k smrtící ráně.

Dokázala mu vklouznout do mysli, do chaotické, tak děsivé mysli smrtelníka opředené jedem lidských čarodějů. Tak jí to ublížilo, ale dokázala mu poslat střípek její bolesti. To jej zasáhlo tak silně, že jeho ruka cukla do boku a místo, aby ji usekl hlavu, ostří se jí zakouslo do ramene. Druhý úder, vedený stejně silně, ne-li silněji Ekathe odrazila rukou. Ječel. Cítila, jak kost skřípe o železo. Oheň tam, kde měly být prsty.

"Ušatá, špinavá děvko, ne a ne chcípnout," muž zaklel a kopnutím ji přetočil na břicho, zezadu ji zabodl meč do těla a pak ji zvedl za vlasy, zabořil čepel hlouběji. Viděla špičku jeho zbraně, rudou její krví, trčet před sebou. Chladné železo se propalovalo tělem, jed z lidské mysli jí užíral vědomí. A pak chvilka prozření, když muž prudce zakroutil mečem a náhle necítila nohy. V okamžiku děsu si uvědomila, že jí přesekl páteř.

S tichým smíchem ji nechal sklouznout ze své zbraně, padat z mostu vstříc rozbouřeným masám zmrzlého moře. Tam, kde se vlny zákeřně lámaly. Skoro romanticky, jako by se po sobě natahovaly a odtahovaly zároveň, tak nerozhodné... Pokud by tam dopadla, zabilo by ji to stejně jistě jako dekapitace.

Zvláštní, že vlny viděla tak ostře, když vše ostatní bylo v mlze.

Narazila tak tvrdě, že si polámala další kosti, sklouzla po hrubém ledu a bolest byla příliš, příliš...

Spíše tvrdohlavostí a drilem s bolestmi sáhla do uniformy, vytáhla jed...

A v mysli se stahovala temnota, jed lidských čarodějů se jí prokousával vědomím. Nebyl silný, jen stopa. Ale ona byla tak slabá, že se nedokázala bránit ani tomu.

Věděla, že to nezvládne. Tentokrát to byl její poslední tanec, tanec se smrtí.

"Daay..." Elfka se prohnula v křeči, a pak náhle znehybněla.

Temnota jí pohltila, vzdáleně vnímala, jak ji něco špatného vysává, něco se natahuje po její duši.

Měl ten večer sen, Posel Daay mu kroužil nad hlavou a v pařátech držel mršinu nějakého zvířete. Pak ji pustil Kalousovi do rukou. Jakmile mrtvá tíha bytosti spočinula v léčitelových rukou, pocítil tak strašlivý smutek. Svíralo se mu hrdlo a cítil v očích slzy. Něžně mršinu pohladil a náhle se mrtvolka pohnula. Malé zelenooké dráče s polámanými křídly ho sledovalo a ronilo krvavé slzy. Bylo chladnější než led.

Kalous v duchu zaklel. Jakmile uslyšel poplach, věděl, že se něco špatného stane. Sen na něj těžce doléhal. Ale nedokázal ji v bojích najít, stále se přesouvala. Poté ho zadrželi jeho kolegové a donutili ho léčit ostatní. Neměl o ní ani jedinou zprávu. Jako by ani nebojovala. Nebo naopak bojovala sama a chránila ostatní, takže léčitele nepotřebovali.

Než se dostal až ke Škole, uběhlo tolik času. Byl vyděšený. Cítil, že je něco špatně. Celou dobu se s ostatními zraněnými držel zpátky, šetřil síly, protože věděl, že je bude potřebovat.

Ležela jako polámaná panenka v jedné prohlubni mezi dvěma vlnami, obklopená černou jejích vlasů a rudou. Tolik rudé, která už zmrzla a tvořila impozantní krvavý květ.

Byla tak bledá. Tak strašlivě bledá. Nekrvácela. I na tu dálku viděl, že nekrvácela a nedýchala.

"Daay, Daay, tohle ne," Kalous seskočil z mostu, noha mu na zledovatělé krvi podklouzla a bolestivě si narazil koleno. Pro jednou bolest nevnímal a hekticky se k ní škrábal. "Ty zatracená, tvrdohlavá samice!" Bezmyšlenkově dělal naučené pohyby, kontroloval životní funkce a na chvíli jej pohltil děs, když žádné nenašel. Až pak jeho mozek nakopl výcvik a znalosti. Jeho magie se zoufale ponořila do elfky...

A špatnost, pachuť jako po člověčině. Cítil pokřivenou lidskou magii, která s ní něco prováděla. Poprvé za dobu, kdy svou svěřenku potkal, děkoval Daay, že má Ekathe jen slabou magii. Znamenalo to, že se do ní kouzlo prožíralo pomaleji. Udělal neurčit gesto a svou magií vypálil cizí vliv.

Doufal, že nebylo příliš pozdě. Prošla si poslední dobou takovým svinstvem, že se bál, že tentokrát ji to zlomí.

Kalous tvrdě polkl a vydechl, zaznělo to skoro jako vzlyk. Ale musel se soustředit. Po magické stránce už nic nenašel. Ale samotné tělo...

Kdyby to bylo kdykoliv jindy než za zimy, kdyby tělo jeho svěřenkyně nenárokovala hibernace, byla by mrtvá. Ta myšlenka zmrazila Kalouse natolik, že nemohl dýchat a na chvíli se mu ruce třásly tak, že je musel pevně sevřít v pěst. V koutku mysli si uvědomoval, že zašel příliš daleko, že se mu jeho úkol dostal pod kůži a stal se na jeho zelenooké svěřenkyni příliš závislým. Ale to nijak neztlumilo děs a zrádný smutek, s kterým musel bojovat.

Byl zkušený léčitel, viděl hodně. Přestože tu byla trochu života, věděl, že se dívá na smrt, jejíž tělo ještě neví, že se má vzdát. Že zbývalo ještě něco stojící za záchranu, to byla výpověď o touze po životě a silné vůli. A tvrdohlavosti.

"Ekathe..." V duchu začal přeříkávat recepty na léčivé toniky, byla to jeho mantra, která jej dokázal dostat do léčitelského transu. A teď potřeboval být klidný, potřeboval vše, co uměl. Čím byl.

"Matko všech, stůj při nás, jednou jsi mi už vzala vše, nepokoušej mě zlomit, stále ti sloužím a sloužím zatraceně dobře..." Zhluboka se nadechl a donutil se zadržet dech, nehýbat se, dokud nepřeříkal pět receptů. Dokud se neovládl. A pak se pustil do práce.

Zkoumal rozsah jejích zranění a věděl, že dokud je elfka v zimě, která mrazí krev, nezemře. Ale její fyzický stav se horšil s každou sekundou. Musel něco udělat. Hned.

"Ty hloupá, pošetilá samice. Nemohla jsi být jednou sobecká? Když ne pro sebe, tak pro nás? Pro mě?" pohladil ji po tváři. Prsty se mu stále lehce třásly a pod nimi jako by laskal maso zmrzlé mršiny. Zhluboka se nadechl, koncentroval se. A pak si zakázal cítit. Násilně do své mysli vtáhl léčitelský trans.

Několikaúrovňové léčení a uzdravování více zranění najednou. Nedělal to, co vyšel z učení. Bylo to nebezpečné i za nejlepších podmínek.

Nikdy neslyšel o tom, že někdo léčil tak masivní zranění, obzvláště když většina životních orgánů jeho pacientce selhala a už stihla otrávit krev. Když pomalu nezbylo nic, s čím by mohl pracovat a o co by se mohl opřít. Nemluvě o vyčerpání, o tom zatraceném jedu, kterým Čoé byl, a který si ji nárokoval teď už podruhé. Neopovažoval se hádat, v jakém stavu byla její magie a mysl.

Někdy mu rukama prošly mrtvoly, které byly v lepším stavu než jeho drahá Ekathe.

Zavřel oči, jeho myslí se rozléhal klid a prázdnota transu, svět se měnil z říše potěšení a bolesti do říše faktů a povinností. Před očima mu vyvstávaly problémy, které musel vyřešit. Nezáleželo na kom, byla tu pouze jeho přísaha léčitele. Klid. Vyrovnanost.

Byl kath'ulo. Léčitel Srdce.

Sáhl hluboko do sebe, tak hluboko, jak jen se odvažoval. Hledal předem připravená kouzla, která si po desetiletí střádal a zdokonaloval. Hledal znalosti, které už dávno zapomněl, překryté vrstvami nových vzpomínek. Pak začal s léčením, o němž slyšel jen v pouhých teoriích, a i tehdy byly považovány za šílenství.

"Neměl... neměl bych se o léčitele Kalouse nějak postarat? Dát mu najíst, napít?" Voják sledoval léčitele s obavami vepsanými ve tváři. Za dobu, kdy léčil, si to na něm vybralo daň. Tváře měl propadlé, jeho tělo, které udržoval v dobré kondici, se pomalu měnilo na kosti obalené kůží. Jeho léčení jej konzumovalo zevnitř. Nebylo se co divit. Magie ve vzduchu visela jako těžký oblak. Tak potentní, tak silná, až se elfům těžce dýchalo. Bylo až šokující, že se tolik energie skrývalo v jediném těle.

"Nerušte jej. Je v léčitelském transu a jeho kouzla..." léčitel, který oba elfy sledoval, úžasem oněměl. Kolem Kalouse a Ekathe se přímo na moři vystavěl stan, ve kterém proudilo kouzlo proti chladu. Přítomný léčitel sledoval práci svého kolegy, který byl pokládán za dalšího hejska ze třetí... a který právě operoval na úrovni, která byla určena ke službě výhradně Královským.

"Ne." Léčitel na vojáka chmurně pohlédl. "Sleduji situaci teď, po pěti hodinách léčení, a ani teď bych si netroufl dát poručíkovi Ekathe žádné šance na přežití. Nedokážu si představit, jak to muselo vypadat na začátku," léčitel pohlédl na Kalouse se zdráhavým obdivem, "to, co můj kolega doteď dokázal... je to zázrak. Viděl jsem mistry našeho řemesla, kteří uměli méně než váš léčitel."

"Trvá to už pět hodin. Ani nejtěžší případy se neléčí tak dlouho. Elf odejde, nebo žije," Regio vždy tak klidný byl teď strachem bez sebe. Ne vždy se svou velitelkou souhlasil, ale nikdy ho ani v nejdivočejších snech nenapadlo, že by zemřela. Byla jeho velitel. Poručík Ekathe. Ta přežívala vše.

"Není to jen otázka života a smrti. Léčitel Kalous se snaží zachránit její páteř, mozek, io, snaží se spravit poraněné vnitřní orgány, snaží se zachránit její useknutou ruku, snaží se ji znovu kompletně zrodit. A mám podezření, že manipuluje i s její magií a myslí. Teď je tak blízko úrovně Eman, jak jen léčitel může být."

"Obvykle to není možné, ale tělo poručíka Ekathe spí. Upadlo kvůli zimě do hibernace, což je zřejmě jediná odpověď na to, proč se můj kolega do něčeho tak šíleného a nezodpovědného pustil. Proto je ve stanu udržována co nejnižší teplota. Kvůli zdraví mého kolegy, protože pro poručíka je teď chlad jejím přítelem."

"Musíte mít nějaký názor. Přežije?" ptal se Regio tvrdohlavě.

"Nevím. Ale doufám. Protože se bojím, že pokud nebude mít dost síly se dostat zpět, stáhne s sebou i mého kolegu."

Elfové mlčeli a sledovali dvojici na zemi. Černovlasá elfka nedýchala vůbec a léčitel pouze neznatelně.

"Kalous to dokáže. A poručík Ekathe je příliš tvrdohlavá, aby zemřela,"

"Musíme v to doufat a modlit se k Daay."

"Vy tomu nevěříte." V hlase Regia byla bolest.

"Ne," odvětil po dlouhé chvíli léčitel. "Doufám, ale nevěřím." Zvedl pohled. "Nepouštějte sem nikoho jiného. Léčitele Kalouse teď nesmí nic vyrušit. A ta ílška... nepouštějte je blíže. Nesmí ji tak vidět." Léčiteli přelétla přes tvář zvláštní emoce.

Regio si léčitele zkoumavě prohlédl a pak jeho pohled ztvrdl. "Vy nesouhlasíte, že Kalous léči poručíka Ekathe."

"Věřím, že je dobrou elfkou, ale..." léčitel mu zpříma pohlédl do očí. "S úrovní schopností, jakou má můj kolega, by dokázal zachránit desítky elfů. A on to vše zahodil pro poručíka, který nemá velký význam." Léčitel potřásl hlavou. "Je to proti našim zásadám. Pracujeme pro vyšší blaho. Jsme ti, kteří drží ve svých rukou životy a dennodenně dělají těžká rozhodnutí. Musíme rozeznat, kde bojovat a kdy ustoupit. Léčíme všechny, kteří to potřebují, ale nemůžeme vyléčit všechny, kteří nám přijdou pod ruce." Léčitel si promnul obličej.

"Omlouvám se," dodal po chvíli, "ale zemřelo mi pod rukama tolik dobrých vojáků. Elfů, které jsem znal. Uvažuji, kdyby je léčil léčitel Kalous... který nejspíše umře při záchraně někoho, kdo je stejně dobře tak mrtvý –"

Léčitel ránu přicházet neviděl, a proto jej tak šokovalo, že dostal pěstí od mrzáka, který sotva stál bez pomoci. Spadl na zadek a s mírným údivem sledoval jednonohého jednorukého, který vypadal, že je schopný jej na místě podříznout. Na chvíli se jej bál, toho samce se zuřivostí v očích, která by dokázala zahnat i hladové drak'vlky.

"Vy zatracený pokrytče! Vypadněte! Vypadněte odsud, než vás zabiju," zavrčel Regio, vždy tak klidně a přátelsky naložený elf. Léčitel na něj zíral. "Vypadněte!" zaburácel.

"Je to pravda," zamumlal tiše léčitel a se zavrtěním hlavy odcházel.

"Co?" léčiteli se vrátila rozvaha a sledoval mrzáka s nechutí.

"Pokud bude na léčitele Kalouse podán jakýkoliv druh stížnosti..." Regio se zle usmál. "Jednotkou poručíka Ekathe prošlo mnoho dobrých bojovníků, její dobrá přítelkyně je podplukovník Rimaera a poručík Ekathe zná dokonce i jistého Jaela Jedového. Její jméno zná i plukovník Davariová a podplukovník Vlk. Setkala se i s generálem Balraem, naším princem, a ten se těší, až se s ní novu setká. Navštívil ji, když se vrátila z důležité mise a byla v bezvědomí a toto jí vzkázal, přede všemi. Pokuste se dělat Kalousovi problémy proto, že léčil naši velitelku. Zkuste si to. Skončíte na třetí rychleji, než se zemí přežene Žár ledu."

"Jen upozorňuji na přednosti našeho poručíka, který nemá velký význam."

"Hajzle," léčitel si jej prohlédl s odporem. "Baví ji to, hrát si s mrzákem? Vzrušuje ji to?"

"Vypadni," Regio si odplivl. Léčitel zavrčel a šel. Sýček, tak se jmenoval, vzpomněl si voják. Nesměl zapomenout varovat před ním ostatní. Když léčitel zmizel z dohledu, elf se zadíval na dvojici uprostřed stanu. "Poručíku, proberte se. Prosím. Tohle nám nesmíte udělat. Nemůžete."

Regio potřásl hlavou. A uvažoval, zda to byl trest jejich Matky všech, která určitě věděla, co se chystal udělat. Ten zatracený mladý Lav a ty jeho plamenné řeči.

Starý voják se modlil. Modlil se k Daay vším, čím byl, a s každou další hodinou v něm naděje umírala. Protože navzdory tomu, jaký hajzl Sýček byl, svému řemeslu rozuměl. A i Regio, který byl laik, poznal smrt, když ji viděl. Koneckonců, tancoval s ní tak často, že by bylo divné, kdyby tomu bylo jinak.

Cítil, jak se v něm sbírá hluboký smutek a žal a neuvědomil si, že pláče, dokud mu slané kapky nespadly na ruku. Pak truchlil. Nedokázal jinak, protože Kalous vypadala jako smrt sama a Ekathe...

"Vy temnými zatracená, odešla jste s plnou parádou, že?" usmál se skrze slzy mrzák a odvrátil se.

19, kapitola | Úvod | 21, kapitola