VV: 17, kapitola

17, Předsudky a soudy

Mezi elfy bylo vždy hodně vzácné, když se dva jedinci opačného pohlaví znali delší dobu a neskončili spolu dříve či později v posteli. Sex pak byl intenzivní, divoký, ale svým způsobem povrchní, protože se často po jediné noci rozešli a už nikdy neviděli. Jenže Kalous, ten zatracený sameček, Ekathe znal. Věděl, co potřebuje, co chce, a ona z části dokázala číst jeho.

Nebo to možná mohlo být Kalousovými zkušenostmi, každopádně byla Ekathe ještě dlouhé hodiny potom spokojená a povolná, jak to nazval ten iritující léčitel, což se projevilo pár vtipnými příhodami, kdy před ní Lav skoro vyděšeně utekl. Byla jen milá!

Dobré na sexu bylo, že to byl jen další způsob jejich interakce, dokazování náklonnosti. Nemusela se bát, že by se jejich vztah nějak radikálně změnil, naopak, mohla vsadit boty, že teď mezi sebou budou ještě ve větší pohodě.

Byla to pocta, která se dávala z důvěry a lásky, stejně jako právo dotknout se uší. Byla to známka hlubokého pouta, pro elfy tak netypického. Zelenooká by se nad tím ani nepozastavila, kdyby Kalous nebyl léčitel a ona se nebála, co tím mohla napáchat.

Ale nemusela se bát. Byl dospělý elf a věděl, co čekat a jak se chovat. Navíc, už své pouto elfce vyzpíval, to nejspíše také pomohlo. Tak, když pak dostal zase možnost na ni položit při léčení ruce, jelikož se při jednom tréninku s Rewem porvali více, než měli, ale oba se tak nudili, bylo to jako předtím, možná jen s větší něhou. Poručík děkovala Daay, že byl Kalous tak rozumný. Nenáviděla by se, kdyby jejich přátelství zničila.

Často uvažovala, proč jí Matka všech tu možnost dala, dostat Kalouse do postele. A bála se, co s nimi plánovala temná bohyně provést. Ale většinou se přesvědčila, že je prostě ráda za dar, který dostala. Který mohla Kalousovi dát.

Byl totiž uvolněnější. Nešlo to na něm poznat tak, jako na Likovi a Rewovi, ale změna tu byla. Ve své rozjařené náladě ještě jednou zkusila nalákat Ilora, Resse a Wela, aby s její jednotkou zůstali. Neměla toho moc nabídnout, poddůstojnická jednotka, ale zaručovala dobré jídlo, vzrušení z dobrého boje a jistotu, že je někdo podrží, když to budou potřebovat. Nabízela jim rodinu, v tom krvavém tanci se smrtí.

Věděla, že Ilora po dovolené už neuvidí. Měl v očích pohled, ne toulavý reflex, ale ambicióznost. Její malá jednotka by mu nestačila. Avšak Ress a Wel, ti tak silní nebyli a už si svým podílem sraček ve válce prošli. Měli vzezření někoho, kdo na chvíli hledá bezpečné útočiště a tohle jim dát mohla. Teď už záleželo jen na tom, jak se další týdny vyvinou a zda je vidina lepší nabídky odláká někam jinam. Nesnášela důstojníky, kteří stáli nad ní, protože jedním z jejich zlozvyků bylo vyhlédnout si nováčky, které si tak pečlivě přebrala, a ukradli jí je ještě dříve, než je stačila zaučit a vytvořit si tak u nich jistou loajálnost. Občas ji to dohánělo k vzteku, ale připomínala si, že všichni bojují na stejné strašně.

Nepomáhalo to, ale byla to vznešená myšlenka, kterou by svým nadřízeným jednou ráda plivla do obličeje. Po válce.

"Ille?" Tmavovlasá elfka se ke svému chlapci tázavě otočila.

"Kde je Regio!" zakřičela Ekathe a rozběhla se za utíkajícím elfem. Culila se jako pitomec. Ale jakmile zcela nezodpovědně hodí všechny své povinnosti na krk Regiovi, vezme to nejkratší cestou k veliteli té tajemné mise, i kdyby to měl být sám Godar.

Bílý písek, bílý písek bez krve, zelenooká elfka běžela po pláži ostrova Dur, a cítila chlad pod nohama. Bílí písek, bílý písek bez krve... pláž omývaly chladné vody Zeleného moře, vše tak uklidňující, válka se zdála jen jako ošklivý sen, tak daleko, skoro nereálná, až k smíchu.

"Hlásím se, pane! Kapitáne!" Ekathe doběhla a v očích měla trochu vyděšený pohled. Protože... bála se. Ale ničeho hrozného. Jen toho, že odejdou bez ní.

"Nemáte mít dovolenou?" ptala se kněžka zmateně, když se za Ekathe objevilo několik z jejích chlapců. Byla to Laskavost, kněžka, která už několik desetiletí obývala Školu a byla oporou pro všechna ílška. Laskavost byla stará elfka, ale díky neustálému styku s mláďaty v sobě měla něco z jejich vitality a od přírody měla přátelskou, milou povahu. Její sestry věděly, proč jí vybraly právě takové jméno. Daay to věděla.

"Se vší úctou, rie'ymue, nemůžete nám zakázat záchrannou misi," odvětila zelenooká jemně.

"A fakt, že se nudíme k smrti, s tím nemá nic společného," zabručel Liko. Poručík po něm bleskla úsměvem a přistoupila blíže k můstku na loď, jen pro jistotu. Na tu zatracenou loď by v momentálním rozpoložení klidně i doplavala, kdyby musela. Bleskla pohledem po svých chlapcích. Nováčci už vypadali lépe – nebyli podvyživení a i jejich fyzička byla lepší. Snažila se z nich něco udělat a dobrá strava také pomáhala.

Milovala své chlapce s vášnivou pýchou, jako matka svá mláďata. Pravda, její jednotka nebyla to, co bývala, absence mnoha z jejích podřízených byla bolestivá upomínka, ale její nadřízení dobře věděli, že jí stačí pár měsíců a dobrých misí a bude mít pod velením solidní vojáky. Taková byla válka. Mlýnek na maso.

"Můžeme vzít ještě tři elfy, více ne," ozval se hlas a zelenooká koukla za kněžku.

"Mí chlapci mě stáhnou z kůže, pokud je tu nechám," reagovala poručík lehce, "dalších deset?"

"Berte, nebo nechte být," postavil se před ní kapitán. Tmavovlasý, vysoký, zbroj, která vypovídala o vražedných časech a láskyplné péči. Vše na něm křičelo: "zkušený bojovník!". Zkoumavě sledoval stříbrnou obroučku kolem jejího levého oka a Ekathe se pousmála. Poté, co přišla do Školy, se jí na to mláďata hodně ptala a posádka Školy si na to zvykla, natolik, že na požíračské oko skoro úplně zapomněla.

"Rewe, Liko, jdete se mnou," houkla Ekathe. "Ostatní, zpět do Školy, zatancujeme si příště,"

"To je rozkaz!" zaburácela, "a taky slib," uculila se.

"Dlužíte nám, pane!" houkl Ille a toužebně si přeměřil loď. Její Ille, zkazila jej, i on se svou mírnou povahou toužil po akci.

"Musím ty dva vzít na vzduch," mávla směrem k plavým samcům. Její dva seveřané už nějaký čas byli na hraně a to, že se s Rewem porvali tak, že ji Kalous musel léčit, to byl jen jeden příznak z mnoha, a ještě k tomu mírnější.

"Pořád nám dlužíte," odvětil lukostřelec a v očích měl smích.

"Připomeňte mi to," mávla na něj a skočila na můstek. "Zatracení samci, když mají makat, tak se flákají, a když mají odpočívat, hrnou se do práce," zamumlala si pro sebe ne zcela vážně.

"Kdo to má oznámit Kalousovi?!" křikl na ni ještě Ille. Ekathe se zasmála. Její léčitel ji zaškrtí, až ji dostane do rukou, odjet na misi bez něj. Její chlapci se učili, už tu nebyl Jiril, aby vše vyřídil, a její starý, dobrý Ille na to myslel. Vždy předpokládala, že kdyby se neobjevil Jiril s jeho šarmantními způsoby a přátelskou povahou, byl by jejím zástupcem Ille, drobný, precizní lučišník a v jádru věčný učenec.

"Spoléhám na tebe, ostrostřelče!" Už se málem vydala houpavým krokem na loď, když ji něco znepokojilo. Zarazila se a rozhlédla, a poté trvalo už jen chvíli, než pohledem našla vysokého, rozložitého elfa. Zkoumavě si jej prohlížela a měla z něj zvláštní pocit. Pak se elf otočil a poručík celá strnula. Neuvědomila si, že zasyčela, dokud ji Rew nesevřel loket a nevedl silou na palubu.

"Poručíku, mírněte se," odvětil Rew jemně.

"Co dělají míšenci ve Škole? Toto je posvátná půda, na kterou smí vstoupit jen čistokrevní elfové,"

"Časy se mění, mláďat je hodně, válka nás vybíjí a musíme myslet na nové generace. Je potřeba i někoho, kdo by ílška hlídal. Učil. Jsou důvěryhodní, tito míšenci, slouží elfským rodům už dlouho," odtušil kapitán, který se objevil vedle ní. Neslyšela jej, byli sice na lodi a byl zde hluk, na který zelenooká nebyla zvyklá, ale i tak našlapoval nepříjemně tiše. Ne, uvědomila si, nebyla to absence kroků, potkala více takových a vnímala je. Byla to absence aury. Nic z něj necítila.

"Také jsem proti takovému rozhodnutí namítal. Něco na míšencích mě dráždí, i když nedokážu definovat zdroj toho znepokojení. Ale jsem příliš malá ryba proto, aby mé slovo nějak změnilo rozhodnutí povolanějších."

Ekathe se při ironii elfa zašklebila. Pak ji pohled padl na pláž a opět zvážněla. "Nejste sám, pane," odtušila. Míšenec ji sledoval, i na takovou dálku jako by věděl, že mluví o něm. Chtěla vyčíst podlost, ale měla z něj pocit především obav a také... rezignace. Potřásla hlavou a zhluboka se nadechla. Na situaci měla stěží nějaký vliv a musela věřit, že její nadřízení věděli, co dělají, když jim dovolili se přiblížit k jejich nejbezbrannějším.

Přešla na palubu a rozhlédla se, automaticky přizpůsobovala chůzi jemnému houpání lodi. Zkoumala elfy, kteří kolem kmitali, a vypadalo to na sehranou posádku, takže se rozhodla nepřekážet a stáhla se ke kormidlu. Stále si o nich ještě dělala svůj názor, když si všimla, že se k ní kapitán přidal.

"Nejsou to bojovníci," broukla zamyšleně. Takže je námořníci nebudou doprovázet. "Jak dlouho bude cesta trvat?"

"Tři hodiny, máme čaroděje," odtušil její velitel, pro tuto misi. "Kapitán Armer," dodal.

"Poručík Ekathe, pane," pokývala mu v ležérním salutování, jelikož se opřel vedle ní a když se chtěla postavit do pozoru, odmávl to.

"Poddůstojník s vlastní jednotkou?" zeptal se Armer se zájmem.

"Něco o ztraceném elfovi. Popravdě? Brala bych v tuto chvíli i cestu do samotné Brázdy," zavrčela tmavovlasá. Kapitán se tiše zasmál.

Armer hvízdl. "Devět dnů a už vám dovolená leze krkem? To je výjimečné i mezi námi."

Souhlasně zamručela. Začala si kontrolovat výzbroj, zatímco Armer vysvětloval povahu úkolu, a Ekathe se přistihla, že je doopravdy zoufalá, protože i hledání ztraceného elfa v bažinách náhle vypadala jako zatracená zábava – vše za příslib toho, že se možná porve a upustí trochu páry.

Ekathe byla opřená o zábradlí a zamračeně zírala do dálky. Na takovém cestování bylo pro toulavého elfa hodně kladů – na chvíli ji při slově toulavý zakousal smutek za Jirila a uvažovala, jak se mu asi vede – a zelenooká mezi ně vždy počítala i dvojsečný fakt, že se ke každému těžce dostávala osobní pošta. Zelenooká měla málo přátel, kterým stálo za to psát, a podobně jako jí se jim nechtělo nad něčím takový ztrácet čas. Jen s tatínkem udržovala pravidelnou korespondenci. Po jeho smrti jí přicházel jediný druh dopisů. Rodina.

Rodina znamenala povinnosti. Druh povinností, které poručík nesnášela.

Pohrávala si s korálky ve svých vlasech a nepřítomným pohledem sledovala nebe. Do zítřejšího rána by měli být zpět na lodi i se ztraceným elfem, pokud budou mít štěstí. Pokud ne, nestihnou to a zastihne je Mlha, která spadne, vždy tak náhle a nemilosrdně, a budou se muset na Dur dostat přes Mosty.

Pokud budou mít doopravdy pech, někde se zdrží až moc a zima je zastihne venku.

Ničivý dech, Žár ledu, Polibek magie, tak se říkalo prvním třem dnům, a ne bezdůvodně. Zima přicházela, byla vzdálená už pouhé tři dny a Ekathe se na ni netěšila. Ale zima také znamenala, že podzim skončil – a z rodinného sídla pro zelenookou nepřišlo předvolání domů na svátky. Bylo to zvláštní, když si to Ekathe takto probrala. Otec ji navštívil, dokonce v jejím táboře, a měl plno příležitostí ji oznámit, že ji na Svátek Perutí očekávají doma.

Svátek Perutí, jeden z nejdůležitějších mezníků pro mladého elfa, kdy dospíval a byl přijat do společnosti, kdy zjišťoval, co v něm bylo, manifestovala se jeho moc, a u těch starších se prokazovalo, o kolik zesílili, dokázali, že se stále mohli v politickém žebříčku škrábat výš. Doslova intrikářské hody, pro starou krev minimálně. Také to byly dny, kdy Královská rodina odcházela k Věčnému stromu a plnila své vladařské povinnosti. Dny, kdy přislíbili Daay obětinu, kterou si Matka všech plně vybere za Nekonečné noci, kdy bude magie proudit zemí a dotek temné bohyně bude spalovat.

Ekathe Svátek Perutí neměla ráda. I s Noeraem byly oslavy sotva snesitelné, uzavřená mezi utlačujícími stěnami domova proudy vody, které venku padaly z nebe, bez tatínka se oslavy staly jen stálou připomínkou toho, co nemá, co už není a nikdy nebude. Bez štítu, který jí kiri'Ri'se pouhou svou existencí zajišťoval, její Otec měl volné pole působnosti, stále znovu a znovu poukazovat na to, co nikdy nebyla. A přesto si nikdy nenechal ujít jedinou příležitost, aby ji do svých malicherných politických tahanic namočil a, jen stěží neúmyslně, ublížil.

Přesto... fakt, že ji Otec ve svých intrikách zneužíval, značil, že o ní věděl. Jistým způsobem se zajímal. Teď, když už ji nevyužíval ani takto, ji paradoxně bylo smutno. Mohla si to vyložit mnoha způsoby, ale ten, že ji Matka doma nechce a Otci už není dobrá ani jako pěšák ve hře kamenů, to bolelo.

Škola ji užírala. Ano, bylo to místo klidu a míru a pracovala s mláďaty a smála se a vyprávěla příběhy a historky a hrála kameny a na housle – jen trochu, ale co by pro ílška neudělala? Ale stále častěji se nacházela v temných koutech s ještě černějšími myšlenkami. Potřebovala pohyb, akci, aby stínům unikla, protože ji její vlastní strach požíral. Nechtěla s tím jít za kněžkou, ještě stále by to měla mít pod kontrolou. Nerada si nechávala vzít vzpomínky. Noerae vždy tvrdil, že to byla zbabělost.

Někdy tak strašně nenáviděla povahu elfů, tak vášnivých, tak společenských, a když ve vzácných případech vytvořili pouto, tak věrných, i těm, kteří si důvěru nezasloužili. Tak bezbranných vůči jakékoliv bolesti.

Stačilo jedno neuvážené slovo a dokázalo zničit ty, kteří neměli pevnou vůli.

Bezděčné gesto a zlomilo i mocného elfa, který vždy vypadal tak sebejistě a tak stabilně. Jako železný nůž v rukou osoby, kterou ten nešťastník držel drahou svému srdci, které by dal vše.

Elfové byly citliví na emoce ostatních, většina její rasy nedokázala maskovat, co vše jejich aura prozrazovala, a z přirozenosti se chovali jako soudružná smečka a utěšovali. Bylo to reflexní nutkání každému, kdo byl v psychické slepé uličce, pomáhat, nějak jej uklidnit, nejčastěji dotekem. Pokud si byli dva blízcí, ta nutnost byla o to silnější, bolest přítele znepokojovala a elfové milovali svůj klid. Ale stejně tak byli dravci a mrchožrouti a někteří raději viděli téct krev, i když to bylo za cenu příčetnosti toho, koho nechali krvácet.

Její rasa, vždy tak křehká stvoření, tak bipolární a ve své podstatě nepříčetní. Jako jejich bohyně. Ekathe uvažovala, čím to bylo, jak mohla Daay vytvořit tak nestabilní bytosti, příliš křehké, milující krásu, zrovna bohyně temnoty a šílenství, sama tak krutá. Měla by vědět nejlépe ze všech, že její děti ji nedokáží uspokojit tak, jak by mohli lidé, kdyby k nim někdy sklonila zrak.

Možná i proto byli míšenci všeobecně tak nesnášeni, napadlo zelenookou chmurně. Převzali to nejlepší z obou ras, i když ztratili svůj stín, i když nezískali dlouhověkost a ztratili spojení se zemí, v mnohém elfy převyšovali.

Ekathin pohled upoutal Liko. Mohutný elf s dalším námořníkem hrál kameny a vypadal uvolněně. Zelenooká se navzdory chmurné náladě usmála. Čistila jim mysl a pomáhala, jak jen mohla, a vypadalo to, že přeci jen neplýtvala časem zbytečně. Liko se uzdravoval každým dnem. Nemohla samozřejmě říct, že by to byla nějak drastická změna a vše bylo její zásluhou, Liko měl v oblibě pomáhat ostatním, zejména pokud byla práce fyzicky náročná a vyžadovala, když už ne zručnost, tak alespoň trpělivost. Ale cítila se dobře, když jeho pomalou změnu pozorovala.

Ještě chvíli sledovala svého seveřana, až pak zapadl do podpalubí s další skupinou námořníků.

Střídali se tady, na palubě, protože začínala být zima a magický vítr byl řezavě chladný. Nesl předzvěst toho, co je bude několik následujících týdnů čekat. Poručík měla kvalitní amulety proti mrznutí, zima ji nedělala starosti a díky tomu, že její rasa zimu nepociťovala tak, jako zbytek teplokrevných živočichů, se neobávala ani zániku existence. Pokud se obávali, byl to strach ze zpomalení reakcí a obavy, že ve své nepozornosti jejich tělo zradí a samo se uloží ke spánku, kdy přes zimu zahibernují. Takový elf byl bezbranný, pokud si nenašel úkryt, protože když už jednou zimní spánek začal, nedal se přerušit, dokud nepříznivé podmínky nevymizely. Některé to potkalo i v létě.

Kolik ze svých jedů tuto zimu utratila za své nováčky. Kupovala své jednotce kvalitní amulety, ne ty jen napůl spolehlivé, dodávané Králem, a trochu truchlivě ji napadlo, že polovina z těch parchantů odtáhne a stěží jí amulety při odchodu vrátí. Nechtěla je zpět, nemohla by se sama sobě podívat do očí, kdyby někoho ztratili kvůli takové maličkosti, ale probouzelo to v ní novou vlnu melancholie a pocitu marnosti. Nebyly to vlastně jen amulety, také boty, výstroj, oblečení, chrániče na uši, jídlo... a čas. Sice hrozila, že vše bude chtít zpět, ale samozřejmě to nemyslela vážně. Byla kvůli tomu slabý velitel?

"Ano?" Ekathe pohlédla na elfa, který si nepokrytě prohlížel její požíračské oko s jistou fascinací a strachem.

"Pane," opravila elfka samce mírně, "mám se před něj dostavit hned? Kam?" zeptala se po chvíli lehce netrpělivě, jelikož voják zíral na její oko a nezdálo se, že by se chystal promluvit.

Sameček zrudl rozpaky a sklopil pohled. "V jeho kajutě, pane."

"Děkuji," odtušila poručík suše a energickým krokem se vydala do podpalubí. "Chtěl jste mě vidět, pane?" zeptala se pak, když vtrhla do kajuty jako velká voda. Armer k ní zvedl napůl nepřítomný pohled.

"Probíráme strategii hledání subjektu. Jaké jsou vaše schopnosti a schopnosti vašich mužů?"

Měla jsem sebou vzít Mae a její psy, zaklela Ekathe v duchu, když se nadechovala k odpovědi.

Ekathe probudily tlumené, tiché zvuky, na které nebyla zvyklá. Po chvíli je začala rozeznávat – zpívání v kuchyni, nadávání na dvoře, rozespalé pazvuky zvířat. Hospodářství se začalo probouzet, ještě za tmy, a zelenookou překvapilo, jak silná vlna pohrdání ji pohltila, tak náhle, ještě v polospánku, kdy plně neuvažovala. Cítila vůči těm dříčům lítost a zvláštní nadřazenost. Obskakovat zvířata od tmy do tmy, pořád stejně dokola, celý život...

Posadila se a promnula si obličej. Sama si vybrala tábor na nedalekém stromě, protože uvnitř spát nemohla. Nejen proto, že s přicházejícími vojáky tam už doopravdy nebylo místo, ale celkově nikdy nedokázala vystát vše, co se příliš podobalo lidským výtvorům. Hlavou by chtěla, protože věděla, jak jsou některé vynálezy užitečné, ale její přirozenost ji vždy nabádala k ostražitosti, nenechala ji uvolnit se a nakonec by to dopadlo tak, že by si vůbec neodpočinula a byla by jen podrážděná. Kdysi žila na Azuru, ve středu lidského mraveniště, a trvalo ji dlouhé měsíce, než se dokázala alespoň zčásti přizpůsobit. A přesto, ve chvilce, kdy se vrátila do lesů, přirozenost a spjatost se zemí se jí okamžitě vrátila, zatímco ji lidské výtvory opět odpuzovaly. Byla ale nakonec Matriarcha, takže to nejspíše bylo pochopitelné.

Seděla a pozorovala elfy, kteří se začali věnovat jejich hospodářským zvířatům. Krávě, dvěma ovcím, dvěma prasatům a pěti slepicím. Jedli maso, elfka mimoděk nakrčila nos, a věděla, že kdyby se zhluboka nadechla, udeřil by ji puch hnoje.

Byl rozdíl mezi elfy, kteří bojovali a zachovali si část své divoké povahy, a mezi těmito, kteří tak dobře vycházeli s míšenci a nejspíše by stejně dobře vycházeli i s lidmi, kdyby se jejich dva národy zrovna vášnivě nevraždily. Nikdy neměla problém s těmi, kteří nebyli julir'aegi. Ale náhle zelenooká svůj pohled přehodnotila – opravdu vycházela dobře s elfy, který nepatřili do staré krve, nebo tak dobře vycházela s elfy, který byli julir'aegi vším, jen ne jménem a mocí vypálenou v rudých liniích jeji uší?

S kapitánem Armerem se včera zastavili v této vesnici, bylo tu pět hliněných domů, napůl v zemi, do každého osm vojáků. Původně by tu díru na své cestě ani nezaregistrovali, ale okolnosti je donutili se zdržet na noc. Někteří z vojáků toho využili a požádali o potraviny, malé drobnosti, společnost na noc.

Zdrželi se, jelikož měli problém s přistáním. Magický vítr je zanesl přes Zelené moře až příliš rychle, tak, že kormidelník nestihl zareagovat dostatečně pohotově na blížící se nebezpečí a jejich posádka musela strávit dobrého půl dne opatrným manévrováním mezi ostrými skalisky, kterým by se vyhnuli, kdyby si dříve uvědomili, že mají změnit kurz. Kormidelník však byl mladý – starého "překvapivě" zabili v jednom z bojů a jeho učedník ještě zcela nedokončil výcvik. Cestovat s magickým větrem v plachtách, to mnohdy rozhodilo i zkušenějšího. Měl ještě čas, chlapec, boje se nedostaly až k Zelenému moři a pokud Daay své děti alespoň trochu milovala, nikdy se ani nedostanou, takže se mohl učit svým tempem a metodou pokusů a omylů.

Pod stromem si začaly povídat dvě elfky z vesnice a poručík zavřela oči, snažila se je nevnímat. Nebylo to tím, že by obsah jejich konverzace byl nudný nebo hloupý. Bylo to jejich hroznou, příšernou výslovností elfů odchovaných na válce, sirotků... zelenooké vadil jejich přízvuk, špatné užití slov, zkomolená slova. Také plochost a nudná kadence slov. Žádná melodičnost ani hravost, tak monotónní a šedivé. Bez života. Elfky navrch mluvily obecnou řečí a kdyby poručík nevěděla, že pod sebou má příslušnice svého rodu, mohla by je klidně zaměnit za míšenky nebo dokonce lidské ženy.

Byla z toho nervózní a také nešťastná, což ji dohánělo k podrážděnosti a pak reagovala tak mrzutě.

Zelenooká zachytila slova jedné z elfek a otřásla se. Ta hloupá schválně nechala tělo plodné. Ekathe sice pochybovala, že by některý z jejich vojáků měl tak málo rozumu, aby se nehlídal a nedal pozor, aby nepočal dítě, ale možnost tu byla.

Vesnické elfky se pravidelně zamilovávaly do jejích chlapců, na to si poručík zvykla. A vesničtí elfové to dělali koneckonců taky, a s nimi občas bylo ještě více zmatků, protože nakonec byli samci a něco z divokosti v nich zůstalo. Vše ale vždy s pravidelnou jistotou končilo špatně, hlavně pro vojáky, a kdyby lidé byli jen o něco málo krvelačnější a záludnější a vesničtí elfové nikdy neviděli lidského zabijáka, Ekathe by se i obávala se svou jednotkou ve vesnicích tábořit. Nikdy si nebyla jistá tím, co od nich může čekat.

Nařknutí poválené elfky, i když všichni věděli, že pravda nebude, že si voják vzal něco násilím, ale elfinka nabídla více, než nakonec byla ochotná dát. Své chlapce si Ekathe vychovala dobře a na Armerově jednotce viděla stejný dril. A přesto by se zelenooká vsadila, že před jejich odchodem tu bude minimálně jedna samice, která to vyzkouší.

Systematicky a naprosto bezmyšlenkovitě sbalila svůj spací vak, sklidila svůj tábor a začala tiše sestupovat ze stromu níže, zpět do vesnice. Cestou zkoumala okolí a spokojeně registrovala hlídku, pozorné oči, a tiše se zasmála, když jeden z hlídačů zasalutoval a naznačil neslušné gesto směrem k elfkám. Nebyla zřejmě sama, komu venkov nesedl.

Nejspíše to bylo vzájemné, protože stejně tak jen málo vesnic vítalo vojáky ve svém středu.

Ať měli najít kohokoliv, měl se nacházet v oblasti na západ od jejich místa přistání, nanejvýš pár hodin daleko.

A našli také stopy, které ukazovaly, že utíkal. Takřka neznatelné známky, že jej někdo pronásledoval.

Bez zastávky pokračovali celý večer, a když mělo vyjít slunce, spadla Mlha. Bílá křídla je objala a Ekathe věděla, že je po následující tři dny nepustí. Svět se zahalil do bílého závoje a dokonce i elfí zrak pronikl jen pár metrů vpřed. Svět se změnil v bílou stěnu.

Armer vyhlásil krátkou přestávku jen proto, aby nařídil opatření, která každý voják dobře znal, a po chvilce ještě ostřejším tempem pokračovali dále. Následovat v Mlze cestu, kterou šel jejich cíl, by bylo nemožné, kdyby sebou neměli stopaře, elfa s právě takovou mírou magie šamana, že dokázal svůj talent vybrousit k dokonalosti. Pokračovali a kolem bylo přízračné ticho. Svět se připravoval na to, co Bílá křídla znamenala.

Ke konci prvního dne Armer začal rozdávat malé tabletky a Ekathe se zašklebila, když poznala extrakt Čoé. Jedovatou rostlinu, která ale měla na organismus elfa zvláštní účinky. Tahle tableta, kterou míchači jedu dovedli za těch sto let války k dokonalosti, je další den, možná i dva, udrží na nohou v dokonalé kondici bez nutnosti odpočívat, jíst, pít. Další den nebo dva jim pak dá čas, kdy jejich metabolismus zpomalí, zpomalí, zpomalí... aby se připravili. Pak jejich tělo vypoví službu, ustrne až na hranici smrti, platba za to, jak jej namáhali až do extrému. Tyto tablety stály malé jmění a byly vyráběny exkluzivně pro nejlepší z bojovníků na druhé frontě.

Stopovali, stále běželi ostrým tempem a zelenooká s každou uplynulou hodinou přehodnocovala svůj názor na Armerovu jednotku. Byla to elita, špička. Taková, že netušila, jak dlouho s nimi ještě udrží krok, pokud si tabletu nevezme.

Za den intenzivního běhu urazili vzdálenost od severního pobřeží Zeleného moře až k hranici druhé fronty. Obvykle ta cesta obyčejné jednotce zabrala kolem týdne, pokud byla hodně dobrá. Shodou náhod se dostali do díry mezi druhou frontu a Temný hvozd, takže se nacházeli lehce za hranicemi bojových linií, aniž narazili na spojence nebo nepřátele, a museli se pohybovat opatrně. Pohybovat se takto v objetí Bílých křídel, nepřátelská jednotka mohla být pouhý kilometr od nich a oni by ji mohli klidně minout. Ne, že by Ekathe něco tak troufalého od lidí čekala, teď před zimou. Už dávno přestali zkoušet sebevražedné nájezdy.

Zelenooká přemýšlela, při intenzivní námaze bylo unavené tělo, ne hlava, a času na úvahy bylo dost. Co za osobu to měli najít? Pamatovala si, jak vypadalo jeho tábořiště. Voják, i tak nešikovný, aby se ztratil, by udělal mnohem lepší práci než to, na co se dívala. Šílení a temní, i netrénovaný elf by měl umět lépe se v divočině pohybovat.

Elfka uvažovala o tom, proč posílat pro jednoho vojáka čtyřicet elfů...

Uvažovala o utajené přítomnosti královského syna, prince Balraeho...

A tak ji nakonec vůbec nepřekvapovalo, že se Armer táhl za skupinou lidí jako vzteklý pes, kterému strhli vlci ovečku. I když to bylo s největší pravděpodobností zbytečné. A dost nebezpečné, takto před zimou. Uvažovala jen, kam až budou ochotni zajít, aby toho neznámého dostali zpět. Samozřejmě za předpokladu, že byl ještě živý.

Co na něm bylo tak důležité?

16, kapitola | Úvod | 18, kapitola