VV: 16, kapitola

18+

Seděla v koruně Školy na jedné z větví stejně silných jako její trup. Nepřítomně zírala do dálek, ztracená v myšlenkách. Situovaná na ostrově Dur v Zeleném moři, které rozdělovalo severní elfská teritoria od jižních, Škola byla jedno z největších tajemství jejího národa.

Na sever od ostrova, dříve i na východ, ale to bylo před Brázdou, se táhlá šňůra Mostů. Byl to div přírody, protože záliv byl tak hluboký, že se ani vodní drak'hadi nedostali až na dno. I za slunečního dne byla voda tak inkoustově temná, že vypadala jako černá. A z těch hlubin jako kosti nějakého mořského obra trčely útesy.

Kdysi dávno, nikdo už si přesně nepamatoval kdo, jedna ze J'iegeres, elfek Matriarch, opletla ostrovy složitými kouzly a vytvořila síť mostů. Ty vedly vždy od jednoho útesu k jinému, díky čemuž vznikl přes Útesový záliv přechod. Elfové dokonce dokázali na některých útesech postavit města, což byly klenoty visící nad inkoustovou temnotou. Zelenooká by nad vodou žít nemohla, ale našlo se mnoho takových, kteří by už naopak nedokázali žít na pevné zemi.

Byl to nádherný rod, Mosťané, s tolika dechberoucími písní-legendami a zajímavými rituály a zvyky. Nebyli úplně samostatný rod, patřili k Bažinným, ale jelikož nikdo nevěděl o bažinných moc, a Mosťané naopak byli tak otevření, už dávno se rozhodlo, že budou považováni za jednu rodinu s jednotnými zájmy. Bylo to důležité, protože Mosťané byli bohatý národ a chamtivost byla elfům někdy stejně vlastní jako lidem.

Na západ od ostrova byl Ošres'hak, což v elfském jazyce znamenalo chrám. Byl to ostrov zasvěcený Rie'ymue a Daay. Na východ by se nacházel ostrov Maják a trochu jižněji Azur, ale tam, kde dříve mohli elfové volně plachtit, teď zela jizva Prokleté brázdy, která znemožňovala přímou cestu ze západu na východ.

Ekathe vždy uvažovala, jak je možné, že ta prokletá věc není zatopená mořem. Pak usoudila, že to nechce vědět. Stačilo už, že Brázda způsobila zkolabování více než poloviny prastarých mostů, které vedly na východ k Majáku a Azuru, což byla jedna z bolestivých ran války jejich kultuře a tradicím. Ani nechtěla uvažovat, kolik Mosťanů ty dny zahynulo. Co se s nimi stalo.

Něco zaslechla, ale po chvíli se uvolnila, když poznala svižnou kadenci kroků a skoků svého léčitele.

"Dobré ráno, poručíku. Slyšel jsem, že Jirila popadly toulavé choutky," broukl veselým hlasem, zatímco lehce vyšplhal až k ní.

Nenucené chování, ale oči měl obezřetné. Posadil se na vedlejší větev a byl o trochu níže než ona. Ekathe se na něj podívala.

"Jirilovi se zdá o tom, že je mrtvý."

"Prosím?" Kalous se zarazil a zkoumavě si ji prohlédl.

"Vidí se jako korálek v mých vlasech," hlas zelenooké byl přesně mezi rozčíleným a zarmouceným.

"Ne každý sen se vyplní," reagoval tiše.

"Ale co z toho může jeden vyčíst? Dokud se Jiril bude držet mé uniformy, zemře? Je jeho osudem chcípnout, jako nespočet dalších? Říká, že cítí mír, když ví, že se o něj postarám." Vycenila zuby a nervózně sevřela korálky ve svých vlasech. Na chvíli je nenáviděla. "Můžu se Jirilovi divit, že to nakonec nevydržel a položil mezi nás vzdálenost, která ho ochrání? Yšeš'da, je zázrak, že to neudělal už mnohem dříve – a co jsem vyrozuměla, má ty sny už nějakou chvíli," zhluboka se nadechla a ramena jí poklesla. Náhle vypadala staře, jako by ji opustila veškerá energie.

"Raději bych zemřela, než věděla, že přináším svým chlapcům smrt," šeptla tiše a zranitelně.

"Poručíku," Kalous se neopatrným kouskem, který by přisoudila spíš ílškovi než moudrému dospělci, přehoupl na větev k ní a objal ji. Pak ji pohladil po vlasech a dal si záležet, aby se vyhnul korálkům. "Nikdy vás po celou dobu ani jednou nenapadlo, že to může být naopak? Když se vás naopak Jiril nebude držet, zemře? Co vše ještě bylo v tom snu? Hádám dobře, když předpokládám, že se opakuje?"

"Měla jsem pocit, že... ano, že mu Daay posílá stále ten stejný sen. Říkal, že její Poslové kroužili na nebi. Nevím o snu nic víc. Nechci," šeptla.

"To je málo, abych mohl ze snu něco vyčíst," odvětil léčitel jemně, "neznepokojujte se tak. Jiril je dospělý samec a koneckonců, musí jednou zemřít. Pokud to bude někdy teď, ve válce, nebo za pár milénií, kdy se nechá pitomě zabít nějakým ponižujícím způsobem, například sednutím si na draka,"

"A ne jednou," zabručel Kalous, "jeden hloupý samec se s drakem dokonce pohádal, že mu nemá lézt pod zadek. Drak jej kousl. Do hýždí. Ukázalo se, že byl jeho jed tak potentní, že samci upadly jeho mužské poklady. Pak i ten zbytek. Ah, než to mohl začít oplakávat, umřel také. Což nejspíše bylo to nejlepší pro všechny zúčastněné, draka včetně."

Zelenooká se rozesmála nahlas a smála se čirým, radostným smíchem, který cítila až v břiše. Nebylo to tak vtipné. Ale poté, kdy jí Jiril včera řekl, že odchází, se brodila čím dál černější náladou...

"Chudáčku Kalousi," vykoktala ze sebe po chvilce, "upsat tě k něčemu... něčemu takovému..." hlasitě zalapala po dechu, oči jí zářily. Sardonicky se usmál.

"Práce léčitele občas připomíná jednu velkou komedii."

"Máš pravdu. Je zbytečné se stresovat budoucností." Ekathe se zamyslela. "Vím, že jsem vám léčitelům slíbila, že vás pustím domů a na návštěvu vašich Mistryň a takových věcí," neurčitě mávla rukou.

"Myslel jsem, že si nic nepamatujete?" nadhodil Kalous.

"Al nebo Alk, zatraceně, mám je u sebe už půlrok a pořád je nerozeznám, se zmínili. Těší se domů, a ty prý jedeš navštívit Mistryni?"

"Obvykle se po nějaké době učedníci vrací do Akademie, aby si porovnaly nové znalosti a poznatky," reagoval uhlazeně. Zelenooká věděla, že jde o více než to. Její léčitel byl velmi dobře informovaný elf, na samce, který byl stále upoutaný k jejímu boku a odříznutý od dvorů. Neřekla nic.

"Chtěla bych tě požádat, abys ještě chvíli zůstal. Když je teď Jiril pryč, nechá mi to díru ve velícím řetězci a mám pocit, že se toho Lav chytne. Brzy. Jakmile udělá krok, nechám tě jít, ale do té doby potřebuji někoho, kdo mi pohlídá záda."

Kalous se beze slova uklonil, což byl v jeho pozici výkon hodný Kamenného dvora. Polaskala jej po tváři.

"Je škoda toho zatraceného celibátu. Jsi nejlepší přítel, jakého mám," odvětila měkce. Léčitelovy oči na chvilku zazářily a Ekathe věděla, že v nich čte touhu samce. Okamžitě se cítila provinile. Tohle téma, které má zůstat nedotčené... příliš bolí.

Ekathe na něj pohlédla a přeměřila si jej. "Dobře," odvětila pak a mimoděk ohrnula ret, vycenila zuby a opřela se do jeho těla. "Jsi pohledný a vsadila bych boty, že by byla taková zábava, okoušet, jak chutnáš. Jsi tak zatraceně chytrý a lstivý, až to bolí, a vím, že bys mě dokázal udržet naživu, i kdyby proti tobě stál někdo mocnější a silnější. Jen proto, že bys je přechytračil. A pokud neumíš bojovat, sním vlastní hůl. Mohla bych ležet bezbranná v posteli a slyšet, že se někdo blíží k našim dveřím, a nebála bych se. Protože bych věděla, že se přes tebe nic nedostane. Zatracená škoda, že patříš Daay, a šílení a temní spal i to, že už jsi své pouto vyzpíval jiné."

Kalous ji sledoval a jeho oči byly tak, tak temné. "Elfové se tak bojí o tom dokonce i mluvit," zamumlal a sevřel jí bradu v dlani, palcem přejel po jejím rtu. Prudce se nadechla.

"Ale zapomínají, že jsme také samci, také samice, stále potřebujeme slyšet, že jsme stejně dobří jako ostatní."

"Hm?" Dýchala zrychleně, a to jen proto, že Kalousova ruka sjela dolů po křivce jejího krku a jeho prsty se jí omotaly kolem hrdla.

Léčitel si ji přitáhl a políbil ji. Tvrdě, dravě a hladově. Vyrazilo to Ekathe dech, protože netušila, že to mají dovoleno. Když se ale dostala přes prvotní šok, začala polibky oplácet se stejnou intenzitou, protože si její přítel nezasloužil nic méně. Přitiskla se k němu, jeho tělo proti jejímu tvrdé a silné, cítila na podbřišku jeho erekci. Sevřel druhou rukou její zátylek, prsty se jí zamotaly do vlasů. Pak je sevřel v pěst a zatahal, až ucítila píchnutí bolesti.

Tiše zakňučela a zaryla mu nehty do ramenou, vsála jeho jazyk do úst a pak s ním nedočkavě bojovala. Hrdelně zasténal, na maličký zlomek okamžiku ucítila pohlazení jeho magie, první známka ztráty jeho sebekontroly. Právě v tom okamžiku ji odtrhl tak prudce, až zelenooká zalapala po dechu a upadla by, kdyby Kalous nedržel v pěsti její vlasy. Rozechvěle zaryla prsty do kůry větve, náhle tak strašně vyvedená z rovnováhy, že by mohla jednoduše spadnout dolů.

"Až se dostaneme na Dvůr, a to bude velmi brzy, pokud v této věci mohu vyjádřit svůj názor,"

"Ši?" dýchala trhaně, tak hlasitě oproti Kalousovu skoro odměřenému, zuřivému hlasu.

"Vyberu si každou jednu zatracenou laskavost, Ekathe." Pustil ji a odvrátil se. Jeho prsty se lehce třásly, také se držel větve jako by měl každou chvíli spadnout.

"Ši. A potom, potom donutím někoho z naší milované Královské rodiny vyčistit plán na celé roční období. Zatímco bude v poklidu číst někde v rohu knížku, já tě nepustím ze své postele. Po. Celou. Dobu."

Ekathe zasténala a pevněji stehny sevřela větev mezi svými stehny. "Tohle byl špatný nápad. Nikdy, nikdy neprovokuj léčitele, proč jen jsem tak pitomá?"

Kalous na ni letmo pohlédl, na rtech mu hrál podivně temný úsměv. Rty měl vlhké a lehce nateklé. Odvrátila pohled, jinak by se na něj vrhla a to by pro oba mohlo skončit fatálně. To už by rovnou mohla skočit ze stromů dolů. Pravděpodobnost, že by přežila a bylo by to méně bolestivé, by byla větší, než kdyby se dostala do rukou Daay.

"Kdybys ty laskavosti začal vybírat předem. Brzy. Nerada bych čekala. Však víš, Královská rodina má tak nabitý program. Ať mají čas si udělat čas. Víš, uh, myslím... a chci tě cítit na sobě. Tvoje ruce. Všude. A nejen je. Je mi zima." Zasténala a schovala si obličej rukama, v duchu žasla nad tím, co právě vypustila z pusy. Zatímco se snažila sebrat, ten zatracený léčitel se smál tak nahlas, že se to rozléhalo i v otevřeném prostoru pod nebem a nad větvemi Školy. Tak, že se pár elfů přišlo podívat, co se děje.

Ekathe neměla pocit, že kdy viděla Kalouse tak šťastného nebo, což bylo skoro stejně důležité, na chvíli bez jakékoliv masky nebo hraní. Jen on. Kdyby jí v tu chvíli někdo řekl, že Kalous za svého mládí svedl celý Kamenný dvůr a to včetně Královny, dokázala by jen vážně přitakat, protože v tu chvíli, v tu chvíli byl tolik, až to bralo dech. Lámalo jí srdce, že jeho láska už dávno dlí u Věčného stromu, protože tento samec, ten, který se směje s takovou radostí a který v sobě přeci jen má hravost a uličnictví, ten si nezasloužil ztratit vše. Tak strašně ji bolelo vidět, jak je sám a opuštěný.

Ekathe zrovna opustila třídu s mláďaty, milovala ílška, mohla s nimi strávit dny a stále by neměla dost. Musela však vyřídit nějaké nesrovnalosti s platbou. Od chvíle, kdy Jiril odešel, toho měla nad hlavu. Bude si muset najít nového zástupce, a rychle. Jen nevěděla, kdo by to měl být.

Minula pár svých elfů, potěšilo ji, že viděla Illa a Egga, jak hráli kameny s novými chlapci a Lisou. Další z její jednotky hráli na housle, na kytaru, na flétnu a píšťalu, cokoliv se jim dostalo do rukou. Elfové byli hudební národ a to, že museli tak dlouho přežívat bez písní, to je pomalu zabíjelo stejně jako nedostatek jídla a špatné podmínky.

Zelenooká koutkem oka zahlédla postavu Ruma a okamžitě korigovala své kroky tak, aby ji neviděl a ona se co nejrychleji dostala do jiné části Školy. Možná byla zbabělec, ale neměla zrovna náladu vyrovnávat se s elfem, kterého si zřejmě vzala hned první den příjezdu do Školy do postele a na kterého si vůbec nepamatovala. Jeho pýcha utrpěla, když mu Ekathe bez obalu oznámila, že si na nic nevzpomíná. Vzal to jako urážku cti. Kdyby jen byl trochu starší, vyrovnal by se s tím lépe. To ji naučí, brát si za milence mladé samce, skoro ještě ílška. Ani jejich nadšení a výdrž za to nestály.

"Plukovníku," Ekathe okamžitě zasalutovala, když svým manévrováním nečekaně narazila na Tarta. Jako vždy při pohledu na něj jí v hrudi zakousla podivná směsice zuřivosti a hrdosti. Bez levé nohy a ošklivě popálený, čekal ve Škole jen na to, až se bude moct dostat k Eman. Šeptalo se, že si nějak dokázal probít cestu ze samotné hořící hranice – a to byl ještě v horším stavu, než v jakém jej mohli vidět teď. Tvrdý bastard s tuhým kořínkem. Jeho bývalá jednotka prý skončila na třetí, z hanby někteří z elfů odešli na Stezky.

Špatné, že tíhu svědomí cítili ti dobří – a nemocné kousky se vezly s proudem a byli rádi, že jim jejich hříchy nepřinesly osud ještě horší, než byla řeznická fronta.

"Poručíku," přeměřil si ji temným pohledem, "potřebujete něco?"

"Ne. Jen procházím," odpověděla okamžitě.

"Stojíte mi v cestě," zavrčel, "cestou vyřiďte tomu zpropadenénu pitomci, že se cítím jako nějaký zasraný imbecil. Ty jeho jedy pít nebudu, a Daay jej chraň, jestli mi to opět přimíchá do pití." Ostře si zelenookou prohlédl, jako by zvažoval, zda se vyjádřil dostatečně jasně, a začal kulhat pryč. Jakmile byl z doslechu, uchechtla se. Tartův léčitel se zřejmě rozhodl, že některé věci vezme do vlastních rukou. Kde tohle už jenom viděla? Léčitelé, jeden jako druhý.

Rychle odspěchala k ředitelce Školy a pak se chmurně rozhodla, že si s Rumem nejspíše bude muset vážně promluvit.

Měla sen, ve kterém se nacházeli poslové Daay, a zelenooká i ve spánku bojovala s děsem, když zase jednoho viděla.

"Brašnu s nástroji můžeš nechat v pokoji," odtušila. Rychlým krokem mířila k opačné větvi Školy a léčitel ji zvědavě dohnal.

"Prozradíte mi, o co se jedná?" Sledoval knihu, kterou měla v ruce.

"Doufám, že se nemýlím. A pokud ne, zatraceně si to užijeme. Tedy doufám," elfka se zastavila a dlouze si Kalouse přeměřila. Pak se jemně pousmála, pohladila jej po tváři a znovu energicky vyrazila.

Šli dlouho a zastavili se před dveřmi prázdného pokoje. Zaklepala. Léčitel už se jí chystal oznámit, že tam nikdo není, zjišťoval si to, když se dveře otevřely a v nich stál obezřetně tvářící se elf.

Ekathe se uklonila, přesnou úklonou vojáka poddůstojníka Královské rodině.

"Princi Balrae," pronesla formálně. Elf sykl a chytil ji za loket, trhnutím ji vtáhl do místnosti. Pohledem přikázal léčiteli, ať následuje.

"Nikdo nemá vědět, že zde jsem," odtušil pak chladně. Zelenooká si všimla, že šetří levou novu a pravá ruka se všemi těmi obvazy taky nevypadala dobře. O modřinách a podlitinách nemluvě. Přestože by jindy byla před jedním ze svých princů na rozpacích, tentokrát měla misi. A nic jí nebude stát v cestě. Lstivě se pousmála.

"Kalousi, pamatuješ si, jak jsi před patnácti lety náhodou našel na kraji lesa těžce zraněnou elfku? Uzdravil jsi ji a jen díky tomu přežila. Odnesl jsi ji pak do nejbližšího tábora, do Sovího hnízda, a odešel dříve, než se vůbec probrala."

"Ano, pamatuji," pronášel Kalous pomalu a obezřetně. Před patnácti lety s ní nebyl, ani netušil, že vůbec existuje. Jak jen to mohla vědět? Léčitel bleskl pohledem k princi a zarazilo jej překvapení a nejistota, které spatřil v jeho očích.

"Princ Balrae tehdy svou milenku velmi záhy našel a přísahal, že pokud někdy najde léčitele, který jí pomohl, odvděčí se mu. Je to tak, princi?"

"Nikdo při té přísaze nebyl, pouze já a Daay," odvětil Balrae tiše. Ekathe se něžně usmála.

"Kalousi, zajímalo by mě, co by bylo to přání, které by ti mohl princ splnit? Princ současně vládnoucí Královské krve?" otočila se k němu a její pohled se dotkl něčeho primitivního v něm. Probudil jeho část, kterou záměrně pohřbil, protože by jej mohla stát příliš. Ale ne teď. Ta zatracená elfka mu dala příležitost, dala mu možnost volby. Po tak dlouhé době... polkl, v ústech náhle sucho.

Okamžik váhal, pak se však pousmál a kývl. Ekathe se rozzářila, prostou, skoro dětinskou radostí.

"Princi Balrae, byl jsem to já, kdo vaši samici uzdravil. Pokud je pravda, že jste přísahal odměnu, rád bych vás o něco požádal."

"A jaká je tedy žádost ctihodného léčitele?" zeptal se princ obezřetně. Kalous potřásl hlavou a nevěřícně se zasmál. Byl politický tvor a znal hodnotu informací. Měl by využít tuto laskavost, aby posílil své kontakty na Dvoře. Ale vedle něj stála Ekathe a po včerejšku, po té chvíli ve větvích nemohl myslet na nic jiného, než jaké by to bylo, zase jednou cítit samici pod sebou. Cítit Ekathe pod sebou.

"Darujte nám čas, mně a mé přítelkyni," odvětil měkce. Balrae překvapeně vzhlédl, zřejmě jej zastihli nepřipraveného.

"To je vše?" zeptal se nevěřícně. "Kdybyste s tím zašli ke Dvoru, dříve či později by vám někdo z Rodiny vyhověl," odvětil s rozšiřujícím se úsměvem.

"Teď. Myslím, že je to nutné právě teď."

Balrae se poprvé od chvíle, kdy se objevili, usmál upřímně. Tak, že to dosáhlo i k jeho očím.

"Jsem vám tedy k službám," odvětil pak s pochopením. "Bez obav léčiteli..."

"Kalous, princi." Zdvořile se uklonil.

"Kalousi. S Daay si ještě dnes promluvím."

"Ano. Děkujeme." Ekathe si prince prohlédla. "Musíte být v místnosti?"

Léčitel sebou nad neomaleností své nadřízené lehce trhl, ale princ se pouze chápavě uculil.

"Bohužel. Kdyby se Matka všech objevila, mohlo by pro vás být příliš pozdě, kdybych byl někde jinde."

"Dobrá tedy." Ekathe došla k princi a usmála se. Pak mu do rukou strčila knihu. Očima naznačila směr k židli v rohu pokoje.

Pak se však léčitel zasmál, stáhl si ji do náruče a políbil ji, hladově, zatímco princ Balrae, generál elfských vojsk, s divokým smíchem mířil k židli. Cestou nenuceně mávl rukou a objevil se závoj, skrz který nebylo vidět. "Zvuk to sice nezachytí, ale..." princ pokrčil rameny a zazubil se, "užijte si to, mláďata." Mrkl na ně a závoj za sebou spustil.

Zelenooká pohlédla na Kalouse. Léčitel si ji tázavě přeměřil.

"Poručíku?" zeptal se pak a ta situace jej málem přemohla. Mohl teď... cokoliv. Vše se dělo tak rychle.

Elfka frustrovaně sykla, zamumlala něco jako "všichni samci jsou stejní" a začala se svlékat. Když se léčitel nepohnul, probodla jej pohledem a elf se jemně pousmál.

"Rychle, Kalousi!" zavrčela, když si léčitel precisně skládal oblečení. Vzhlédl, na tváři hravé uculení.

"Drahá, drahá Ekathe. Pokud si myslíš, že po tak dlouhé době cokoliv uspěchám, čeká tě jedno dvě malé překvapení," odtušil.

Poručík Kalouse laskala po zádech, když se líně vracel po stopách svých polibků zpět nahoru, k jejím ústům. Byla příjemně uvolněná a vláčná, díky jejímu milenci, jelikož si dal právě dlouze a pečlivě záležet, aby ji dovedl k vrcholu. Několikrát. A to vše jen díky prstům a jeho zkaženým, zkaženým ústům. Milovala jeho ústa. Měl dokonalá ústa. Zvláštní, že si toho nikdy nevšimla. Rty se mu leskly její vlhkostí a byly tak měkké a přitom dokázaly, aby se celá roztřásla.

"Ekathe," zamumlal a když k němu vzhlédla, něco v jeho pohledu ji donutilo zasténat a musela si jej přitáhnout k sobě, hladově ho políbit. Nalehl na ni, ne celou vahou, ale spolehlivě ji znehybnil. Cítila proti stehnu jeho tvrdou erekci. Líbal ji, čím dál dravěji, čím dál tvrději, svíral ji...

Ekathe v puse cítila krev a věděla, že bude mít zítra na těle modřiny po jeho rukou. Ale to nebylo nejhorší. Co ji řezalo nejvíce, to byly emoce a vibrace, které z Kalouse cítila. Trpěl a ona nevěděla, jak mu pomoci.

Zavřel oči, zaťal čelist a pěsti tak silně, až se třásly. Pak zuřivě vydechl nosem a prudce se zvedl na všechny čtyři, potřásl hlavou.

"Kalousi," objala mu rukama tvář a elf na ni upřel dravý pohled. Strnula, když poprvé v jeho očích uviděla, co celou dobu cítila.

"Myslel jsem, že se ovládnu, ale bylo to tak dlouho..." mumlavě se omluvil a pohladil rudé skvrnky na jejím boku. Znovu si na ni lehl, jednou rukou putoval prsty po jejím stehnu, zatlačil, až mu nohu obtočila kolem pasu. Druhou rukou ji chytil za bok – a pak nečekaně přirazil. Tiše zalapala po dechu, lehce zaskočená. Než mohla zareagovat, přirazil znovu, tvrdě a nepřestával. Bolelo to, ne moc, jelikož ji připravil, ale bolelo. Jak ji svíral také nebylo něžné, byl celý napjatý. Přejel jí prsty po žebrech, na chvíli sevřel její ňadro, než se loktem opřel o postel a rukou jí zajel do vlasů. Sevřel je v pěsti a přitiskl se k ní tak silně, že na chvíli nemohla dýchat.

"Ekathe," zasyčel. Krátce na to dlouze zasténal a Ekathe cítila, jak se na ní chvěje, ale ne rozkoší. Bolestí. Nedovolil si uvolnit se, hlupák. Stále nevyvrcholil, což jen přidávalo k jejím starostem o něj. Nepovolil ani psychicky, ani fyzicky, ztratil se v nějaké noční můře v jeho hlavě.

Zelenooká na něj pohlédla, poprvé se na něj pořádně podívala, nejen na povrch, ale i dál – a skoro ji zamrazilo. Elfové byli stvoření doteku. Že jim to Daay vzala, to bylo kruté. Vidět Kalouse toužit tak moc, až jej to dohánělo k šílenství, a přesto si stále odpírat, lámalo jí to srdce. Samci všeobecně, a Kalous konkrétně, byli stvořeni k tomu, aby milovali – a Matka všech jej svázala do celibátu.

"Zraníš se. Povol," zašeptala zoufale. Pokoušela se už několikrát nabídnout komfort své přítomnosti, své duše, ale odmítal, nejspíše se bál, že by jí ublížil. Nejspíše měl pravdu. Byl mocný léčitel, který zažil milénia, zatímco ona byla samička bez magie, ani půl tisíciletí stará.

Objala jej, omotala mu nohy kolem pasu a stiskla jej tak silně, až vyhekl. Vypjala se proti němu, objala bolest, tak, jak ji učil Mistr. Snažila dát svému příteli, co potřeboval, co tak zoufale postrádal. Políbila jej na krk a všimla si, jak mu na něm vystupovaly šlachy, uši měl tak nepřirozeně zkroucené v něčem, co mohla být slast, ale stejně tak bolest.

"Kousni mě," zasyčela a prohnula se k němu, lákala jej. Kalous na ni ostře pohlédl a Ekathe na chvíli ztratila dech, v jeho očích bylo tolik divokosti, tolik touhy a tolik smutku.

"Kcha?" Kalous zpomalil tempo, jeho pohyby teď byly spíše bezděčné než napůl šílené touhou. Mimoděk vyrazila vlastními boky vstříc. Když se nepohyboval s potlačovanou zuřivostí, pomalu v ní narůstalo potěšení.

"Kousni mě, zatni zuby do mého masa, pij," něžně jej pohladila po tváři a pak se hravě usmála. "Bylo by tak smutné, když už si můžeme hrát, když si sám mimoděk zlomíš čelist," zašvitořila hraně hloupě a Kalous se nečekaně zasmál. Pohladil ji prstem po tváři, dlouho ji zkoumavě pozoroval. Už si na jeho velikost v sobě zvykla, začala si jeho pohyby doopravdy užívat.

Jako by si to její přítel uvědomil, znovu přirazil, ale pod jiným úhlem. Nedokázala potlačit sten. Pokračoval, ruce mu putovaly po jejím těle, k jejímu klínu, a za chvíli elfka nedokázala dál potlačovat výkřiky, nehledě na to, že nedaleko seděl její princ.

Ach, princ. Až bude znovu příčetná, propadne se studem, jak se před svým vůdcem chovala, a to i předtím, než skončila na zádech.

Cítila, jak jí tah za vlasy obnažil krk, dech na kůži, horký jazyk – a kousl ji. Jeho zuby pronikly kůží a bolest se jí prohnala tělem, ale tam, kde při boji halila úsudek železnými kleštěmi, teď měnila celé její tělo v rozechvělou toužící věc. Bylo to moc, příliš a Ekathe se nečekaně udělala.

Kalous zasténal, když se kolem něj sevřela, párkrát tvrdě přirazil a sám vyvrcholil. Jeho rytmus ztratil pravidelnost a po chvilce se zastavil úplně.

Objímali se. Uříceně leželi, snažili se vzpomenout, jak zase klidně dýchat a hýbat se. Elf po chvilce zvedl hlavu, aby rty znovu našel kousnuté rameno. Na chvíli strnul v krvavém polibku a elfka cítila, že saje její krev, byl to podivně intimní a uspokojující pocit, než se odtáhl a znovu ránu olízl. Cítila pohlazení jeho magie a zranění bylo pryč.

"Praktické, mít za milence léčitele," poznamenala a překvapilo ji, jak ochraptěle a ospale její hlas zněl. Kalous jí stiskl bok, posunul se, aby na ni neležel a pak jen tak odpočíval, vyčerpaný, zpocený a uspokojený. Ne bolestně napjatý. Konečně vnímala pocit z jeho duše, otevřel se jí a oba se lehce dotýkali, na samém okraji jejich bytí. A co z něj vyčetla, to jí vykouzlilo úsměv na tváři.

"Hmm, to je lepší," zamumlala. Natáhla ruku, aby mu shrnula vlasy z obličeje. Oči měl přivřené a bezmyšlenkovitě si olizoval její krev ze rtů, sledoval ji s malým, spokojeným úsměvem. Usmála se nazpět a pohladila jej po lícní kosti, otřela svou krev z jeho brady, načež jí Kalous něžně políbil bříška prstů.

"Omlouváme se za krev na posteli," houkl a Ekathe zrudla. Léčitel ji se spokojeným pohledem políbil na nos, zatímco princ Balrae něco zabručel a dobromyslně se zasmál. Zelenooká svého milence praštila, a když jí ruku chytil a políbil do dlaně, bezmyšlenkovitě pak druhou rukou sledovala linii jeho tetování, které ji vždy zajímalo.

"Podbříško pro malé ílško, žaludek za polibky, uvnitř těla pochodují malilincí služebníčci, srdce s krví horce rudou, s kostí klíční, svaly, Hlas, líčko, hlava, uši pak. Temná stezka společná tam, klíční kousek, záda třas. Dlí a spí, tam oči nevidí, duši a magii necítí, bok a kyčle nehýbou se, klubko skončí, vše, a zase," zanotovala dětskou říkanku, zatímco sledovala prsty tetování, i místa, kde ještě nebylo. Jaké by to bylo, putovat po jeho těle jazykem a rty, po každé z linií jeho léčitelského tetování? A od podbřišku zamířit jižněji?

Pohlédla mu do očí a rozhodla se, že to před koncem noci rozhodně musí zjistit.

"Myslím, že teď už se zvládnu ovládat," zamumlal Kalous s chmurnou spokojeností.

"Jsem léčitel bez celibátu," odvětil její přítel s temnou radostí. Nečekaně čile si na ni lehl a Ekathe překvapeně postřehla, že znovu začíná tvrdnout.

"Oh?" Objala jej a líně si otírala nohu o jeho lýtko. Políbil ji na spánek, pak se sklonil k jejímu uchu. Nedotkl se jej, byli dobrými přáteli, ale ne až tolik, ale foukl do něj a Ekathe překvapeně vyjekla.

"Pokud můžu," šeptal jí intimně, zatímco svými dlouhými, hravými prsty laskal její bradavku, "promiluji každou minutu, kterou mi Daay dá. A to pro tebe znamená, s'Ekathe'se, že se z této postele nedostaneš dlouhou, dlouhou dobu." Políbil líčko, pak jí líně olízl rty, než ji začal něžně líbat a hravě odrážel její pokusy polibek prohloubit. Zelenooká sama pod ním byla jako bez kostí a zároveň napjatá, jen jeho dotyky a slova dokázala způsobit, že byla bez sebe.

"Pojď blíž," rozkázala a Kalous jí s úsměvem vyhověl, vstoupil do ní a mučivě pomalu se přibližoval... a stejně pomalu se vracel. Objala jej, zaryla mu nehty do zad, ale nepohnula s ním, držel si své tempo a nedovolil, aby jej změnila.

"Nedávám ti snad, co chceš?" zeptal se a v hlase měl temnou hravost, kterou u něj nikdy nepostřehla. Znovu byl v ní, cítila se tak plná, a pak skoro celý vystoupil, tak pomalu, až měla chuť křičet a zároveň potěšeně sténat. Byla válečnice, podařilo se jí lehce zkroutit, aby na chvíli získala výhodu, ale Kalous ji ihned pevně sevřel, tělo jako nejpevnější dřevo a měl takovou sílu! Nikdy si neuvědomila, že by ji čistě na základě svalů dokázal porazit. Držel ji na místě bez námahy a dál pokračoval ve svém hravém mučení.

Smál se, když mu zlostně drásala záda, s vytáčející trpělivostí pokračoval bez ohledu na to, co udělala. Cítila, jak se v ní pomalu sbírá tlak, když Kalous sklonil hlavu, aby se věnoval jejím ňadrům, zabořila mu prsty do vlasů, nejistá, zda jej chce odtáhnout zuřivostí, nebo jej přitisknout blíže nedočkavostí. A jeho ruka mezi jejich těly, v jejím klíně, potřebovala...

Ten parchant se jen hrdelně chechtal, nijak nezměnil své mučící metody, ale zintenzivnil dráždění klitorisu, jeho zuby kousaly tvrději, jazyk laskal něžněji, křičela, sténala a pak se s tím prokletým pomalým tempem, které v ní nějaký nevysvětlitelným způsobem probudilo požár, náhle prohnula v křeči malé smrti.

Vyčerpaně ležela a lapala po dechu, zatímco se nad ní ten bastard skláněl a spokojeně se usmíval.

"Zabiju tě. Za tohle tě zabiju, ty zatracený," odmlčela se, protože byla příliš unavená pokračovat. Později, později mu to vrátí, zmetkovi.

"Tak netrpělivá," pohladil ji po tváři. Způsob, jakým se její tváře dotýkal a jakým ji sledoval, vše jí připomínalo, že to není její obyčejný milenec a že by si měla dávat pozor. Ale nešlo to, ne s tím, jak ji ten zatracený samec dráždil, jak si s ní hrál. Přestože by před chvíli přísahala, že se dalších pár hodin nepohne, po chvíli už jej zase nedočkavě stahovala na sebe a pak do sebe a nechala jej vést. Užívala si, když ji trpělivě vedl k jejímu pátému orgasmu. Spokojeně jej držela, než si dovolil jeho vlastní, a pak se mu stočila u boku a nechala se obejmout.

Hladil ji po zádech a opřel si bradu o její temeno. Zelenooká zase na oplátku v šeru sledovala kličky tetování na jeho hrudi a cítila pod prsty pravidelné a silné bití jeho srdce.

"Daay je čubka, to se sice ví, ale pro tohle obzvláště. Držet tě ode mě," zamumlala a Kalous se zasmál. Smál se v posteli málo, a zároveň jakoby pořád, a když už, tak nějak divoce a s radostí, která ji donutila usmívat se taky. Chtěla, aby se smál navždy. "Je to pravda. Kdybych sehnala všechny tvé bývalé milenky, měla by Daay seriózní problém."

"A nenapadlo tě, že jsi výjimečná a já ti jen chtěl dát vše, co jsem mohl?"

"Ne," elfka jej políbila na hruď a cítila, jak se její přítel bezhlesně směje.

"Tak tedy takto – léčitelé nemívají říje nebo plodnost, alespoň malé požehnání naší nejdražší, když už nás tak... omezila. Když si však povolíme vodítko, je to pak jako říje, ničím neředěná, zuřivá a hladová..." mumlal a prsty jí zaryl do boku.

"Jsi tak měkká a povolná..." zamumlal a znovu se k ní přitiskl. Ekathe jen zakroutila hlavou. Říje, musela to být říje, nic jiného by samce nedalo tak rychle dohromady. A říct o ní, že je měkká!

"Jestli je tohle říje, uvidíme, jak povolná budu za pár hodin," zamumlala a léčitel se uchechtl. "A nejsem měkká. Jsem válečník, tohle vše jsou svaly," dodala vyčítavě. Políbil ji do koutku úst, na líčko, a pak ji mimoděk velmi delikátně líbl na ucho. Ekathe se zachvěla, jejich duše na okamžik byly nesnesitelně blízko a intenzita těch prožitků se takřka blížila neúnostné míře. Emoce jich obou je zaplavily jako přílivová vlna. Právě proto, že byli oba otevření a před tím druhým se nehlídali. Kalous byl strnulý a zachytila ozvěnu strachu. Pro to, co udělal.

"Příště nějakého Královského uplatím já. Ber to jako dárek," zamumlala.

"Dobře," cítila z jeho hlasu radost, a to jí dělalo tak zatraceně dobře.

"A není to kvůli tomu, že bych tě chtěla zase do postele. Absolutně ne. Ani jeden z těch miliónu ohromujících orgasmů s tím nemá nic společného."

Kalous se tiše smál, zatímco se Ekathe s obtížemi snažila jej dostat pod sebe, a když konečně vyhrála, skoro se lekla něžného pohledu v jeho očích.

Opatrně, připomněla si už poněkolikáté za noc. Tohle není tvůj obyčejný milenec, Kalous je léčitel s krutým, bezcitným celibátem na krku. Opatrně...

Políbila jej, s hladem a dravostí, která jej odlákala pryč od něhy zpět k divokosti. A rozhodla se, že je pravý čas zjistit, jak chutnají všechny linie jeho tetování. Pak i věci trochu jižněji. Jen z akademické zvědavosti. Yšeš'da, dokázala by si s ním v posteli hrát věky.

"Tak?" zamumlal léčitel a sedl si, začal jí něžně líbat krk.

"Tak moc ty," odvětila zmateně, když se nějak ocitla zase na zádech. Kalous se rozesmál a veselý úsměv měl, i když jí roztáhl nohy a lehl si mezi ně. Daay, opravdu to musela být říje, protože jestli samečci mívají takovou výdrž a ona měla tu smůlu, že ještě žádného takového nepotkala, musela by začít Matku všech doopravdy nenávidět.

15, kapitola | Úvod | 17, kapitola