VV: 15, kapitola

15, Jiný

Vzpomínka, hořkosladká vzpomínka malého ílška na milovaného tatínka.

Kalous měl hypnotický hlas, a zároveň dokázal přednášet tak, že by zahanbil i některé vypravěče. Snažila se, opravdu snažila, ale nedokázala si vybavit nic, ani záblesk. Ale to nevadilo. Její léčitel vyprávěl tak živě, skoro jako by tam byl. Místy měla elfka pocit, že nevypráví její verzi příběhu, jak slíbil, protože tam bylo příliš málo z jejích myšlenek. Byla v tom příběhu, ne, ve vzpomínce, jen jako malé ílško. Příliš málo jejích názorů, zatímco z myšlenek jejího tatínka tam bylo tolik.

Vyprávěl ti s'Noerae'se tuto vzpomínku také, Kalousi?

*

"Je to hrozně vysoko." Elfí mládě se natahovalo, skákalo, odráželo od kmene, ale na spodní větve přeci jen nedosáhlo. Nešťastně přecházela pod stromem jako zvíře v kleci.

"Poraď si, kiri," ozval se nad ní hlas Noeraeho, v očích špatně skrývané pobavení. Seděl na spodní větvi a klidně ujídal šťavnaté ovoce, které na stromě rostlo.

"Tatínku!" malá zelenooká zakňourala, ale pak se s přemýšlivým pohledem zaměřila na vedlejší strom. Starší elf čekal už jen chvíli, než se jeho ílško vyšplhalo k němu a triumfálně se na něj vrhlo. Noerae se s ní hravě přetahoval o vak s ovocem, po chvilce, jakmile začala používat svůj intelekt a velmi zákeřně útočila na místa, které si každý samec cení, a zároveň se jej snažila dosti necitelně shodit dolů, ji sladké ovoce přenechal. Malá, dravá dcera jeho srdce. Ekathe se spokojeně usadila a vybíravě se jídlem přebírala. Nadechl se, když už seděli, mohl jí stejně dobře něco o lesním ovoci naučit, když něco zaslechl.

"Tiše, Ekathe," odvětil jemně. ĺlško k němu vzhlédlo s otázkou v očích, ale poslušně strnulo a podle vzoru staršího naslouchalo. Noerae se pousmál a podíval se na ni, a mladá elfka nadšeně gestem naznačila draka'vlka. Pochvalně pokýval hlavou a malá se rozzářila.

Starší elf se pak jako stín spustil dolů, tiše, tak tiše, že jej nezaslechl ani vlk. Plížil se ke zvířeti s lehkostí válečníka, který ví, že jej nečeká těžký souboj. Už byl skoro u něj, v ruce se mu objevil zákeřně vypadající kostěný nůž, když zelenooká zahlédla další stín v křoví. Kdyby se jen na chvilku zamyslela, došlo by jí, že o něm její tatínek musel vědět. Ale mladá a statečná samička vyskočila, s lehkostí dopadla dolů a vrhla se mezi křoví a Noeraeho, který se při zvuku jejích lehkých kroků prudce otočil.

"Ekathe!" šlehl rozkaz. Zelenooká se zajíkla, její tělo ale už plnilo příkaz a rozběhlo se na opačnou stranu. Zpoza Noeraeho vyskočil vlk, který si všiml nebezpečí, ale zkušený samec si s ním hravě poradil. Byl stejně rychlý jako zvíře a navíc chytřejší. Nedovolil druhému se rozeběhnout za jeho mládětem a ani když se na něj druhý drak'vlk zuřivě vrhl, neměl Noerae žádný problém s nimi tancovat. Za chvíli elf strhl prvního vlka k zemi a druhého poranil tak, že vyděšeně zmizel v lese.

"Ekathe?" zavolal Noerae jemně.

"Tatínku?"

"Kiri'se," elf, znepokojený podtónem bolesti, nechal prchajícího dravce být a rozběhl se směrem, kterým ílško tušil. Když ji našel, povzdechl si.

"Lere'šaa'Noerae, omlouvám se!"

"Kilora‘Ekathe'se, už je to dobré. Nic se nestalo, Thaje," zamumlal Noerae klidným hlasem a prohlížel si nohu zelenooké, z které trčel kus dřeva. "Jak sis to udělala?"

ĺlško prudce zrudlo. "Zakopla jsem."

"Opravdu?" Noeraeho koutek se zvedl v polovičním úsměvu a pohladil mladou samičku po vlasech. Mládě se do jeho doteku opřelo a elf si všiml kapiček potu na jejím čele. Rána v noze musela bolet, ale jeho Ekathe nevydala ani hlásku, což bylo nejen k mláděti, ale i vzhledem k jakémukoliv jedinci jejich druhu obdivuhodné. Její Mistr už na ni začal pracovat. Noerae na ni byl tak hrdý. "Jsi statečná samička, kiri'se, ale musíš být rozvážnější. Co bys udělala proti dospělému vlkovi?"

Ekathe na něj zamrkala velkýma, tak zelenýma očima. Nebyl sám, kdo si všiml, jak podobné jsou jeho vlastním, ale zatím měla jeho malá stále ještě čas. "Odvedla bych pozornost, tatínku. Utíkala."

"Ano? Odvést pozornost jsi mohla i bez toho, abys seskočila dolů. Mohla jsi házet," elf bez upozornění dřevo prudce vytáhl a ílško tiše vykřiklo. "Ššš, Thaje, už je to za tebou. Zavážu to a odpočineme si. Jsme ve velmi staré části lesa, duchové a magie samotná tvému tělu pomohou se rychle vyléčit."

"Ale bude tam jizva," zašeptala a poprvé zněla lehce uplakaně. Noreae si ji přeměřil.

"Bude ti připomínat, že máš jednat chytře, s'Thaje'se." Elf zelenooké shrnul vlasy z obličeje a políbil ji na čelo. "Bude ti také připomínat tvou statečnost, a také tvou hloupost. Taková znamení nes s hrdostí a uchovej si je v paměti. Drž to, tlač," odvětil pak věcně. Ekathe svými drobnými ručkami stiskla látku, která bránila krvácení, a elf zmizel ve stínech, jen aby se okamžik poté objevil s jejich vakem. Vytáhl z něj obvazy, několik rostlin a nůž. Opatrně také vylovil ze speciální fióly rostlinu, která ostře zapáchala. Pamatovala si, že sloužila proti infekci a nemocem v ranách. Což také hned oznámila.

"Velmi dobře, kiri. Pamatuješ si také, v jakém množství ji můžeme podávat?" Zelenooká odpovídala, zatímco jí elf zavazoval nohu. Pak si sedl na paty a přemýšlivě si své ílško přeměřil. "Vadí ti jizva hodně, Ekathe'se?"

"Iš," zakroutila zelenooká hlavou tak vehementně, že se její cop rozletěl ze strany na stranu. "Ale Arisa'se se bude zlobit."

"Ach, Ewaellira. Máš pravdu, Thaje, tvá Matka nebude šťastná. Až se to dozví." Spiklenecky se usmál. "Jestli se to dozví."

*

Kalous se odmlčel. Sledoval svou velitelku pozorným pohledem a stále broukal podmanivou melodii, která ji nesla v příběhu dál. V historce, která nebyla smyšlenkou, ale vzpomínkou. Protože vše začalo snem, který vytáhl na povrch minulost, jen o pár hodin dříve...

*

"Nemusíme jí to říct!" navrhla Ekathe nadšeně. Tatínek neodpovídal, jen dřepěl a zíral do lesa. "S'Noerae'kiri'Ri?" šeptla zelenooká. V korunách začal vát jemný větřík, teplý. ĺlško vzhlédlo. Byl konec podzimu, po období dešťů teplý větřík nebyl dobré znamení. Když se Ekathe podívala zpět před sebe, tatínek zmizel.

"S'kiri'Ri'sééé!" křikla.

Seděla na hromadě starých listů, možná tisíce let starých, které rok co rok před létem opadávají... A zasypávají cokoliv, co zůstane uvězněné v jejich středu. Začala se propadat, snažila se postavit, ale zraněná noha pod ní podvolila a tak spadla a listy se rozestoupily jako voda, podivná voda, chladná a cizí. Mladá elfka klesala dolů a dál, a dál, topila se...

*

Ekathe zalapala po dechu a posadila se, v ruce pevně svírala dřevěnou jehlici. Chvíli jen lapala po dechu a seděla ve tmě, snažila se zklidnit divoké bušení svého srdce. Po chvilce si uvědomila, že se třese, a to především, protože v pokoji byla neuvěřitelná zima, skoro jako by zima přišla dříve, než si toho zelenooká všimla.

Taková zima.

A takové ticho. Hrobové ticho.

Elfka se zmateně rozhlédla.

Je ticho tak špatné, dítě mé duše?

Ekathe sebou trhla a ani si neuvědomila, kdy vyskočila z postele. Ruka se jí třásla.

"Je tu někdo?"

Kámen pod jejíma bosýma nohama byl tak ledový, tak...

Počkat. Kámen?

Je chlad zlý?

"Kdo je to?" Ekathe se zoufale rozhlížela po nějakém drahokamu, krystalu, pochodni, čímkoli, co by přineslo světlo do této kobky. Protože co jiného byla taková uzavřená kamenná místnost? Ale nenacházela nic, zřejmě i proto, že moc dobře neviděla. Pak to ucítila. Kolem kotníků se jí omotávalo něco tak strašně... myslela si, že zlého, ale bylo to prostě jen jiné.

Správně, dítě. Jiný, ne špatný. Je být jiný tak zlé? Je správné, když jsou jiní shledáváni zlými?

Ekathe polkla. Měla se bát. Místo toho cítila z hlasu takový žal, že se jí samotné svíralo hrdlo a v očích měla slzy. "Kdo jste?"

Dítě mé duše, omlouvám se.

Ekathe pohlédla dolů. Byla nahá, viděla pár jizev, které léčitelé nedokázali vyléčit včas a tělo se při léčení zajizvilo. Viděla jizvu na levém stehně, která byla upomínkou přesně toho, o čem se jí zdálo, byl to tak přesný sen, že byl spíše vzpomínka. Až na ten podivný konec. Pohled jí padl na zem.

Kolem kotníků se jí omotávala mlha z Brázdy, těžká, mrazila až na kost. A Ekathe stále nebyla vyděšená. Byla unavená, zmrzlá a tak strašně smutná. Poprvé si všimla, že mlha nebyla pouze černá, jen světlo pohlcovala. Její nohy ztrácely cit, pokožka získávala našedlý odstín, měnila se...

Mlha z Brázdy. Tak zlá...

Sklonila se k ní. Uvědomila si, že to má vůni. Nebyl to rozklad ani železo, jak by čekala. Voněla smutkem a černým medem. Byla tak blízko, že cítila jemné doteky chapadélek na své tváři a uvědomila si, že mlha nebyla doopravdy neprůhledná, naopak. V jejím nitru... obraz něčeho... nebyl to tento svět. Bylo to...

Ještě ne, dítě.

*

Otevřela oči. Posadila se. Když se zelenooké zatočila hlava, její ruka našla teplé, živé dřevo, které tvořilo stěny jejího pokoje. Tiše vydechla a mimoděk se o ni opřela, vnímala život, který proudil každým vláknem dřeva.

"ííííííí"

Elfka se zarazila, když jí ze rtů splynulo slovo, které neznala. Na chvíli opět pocítila tak strašný smutek... a strach.

Věděla, že právě vyslovila jedno ze zapomenutých slov. Vyslovila původní slovo, které mělo být navždy ztraceno. Protože ani elfům, tkanivu života a magie, nebylo dovoleno vládnout takovou mocí. Prastará slova mohla zničit nejen celý svět, ale i vesmír. Mohla zničit i samotnou Daay.

Jiný. Řekla jiný. Oči se jí rozšířily úžasem, když si uvědomila, že to bylo slovo z jejího snu, a také, že hlas mluvil stále pouze prastarými slovy. Rozbolela ji hlava a roztřásla se. Bála se. Nadechla se a bezmyšlenkovitě začala drmolit modlitbu:

"Arisa'qonh'rre'Kath'da'íl'Kah'elf'zue'haeme'jode'ferses'kees'se'haeme'ferse'vau'b'haeme'"

Do okenice vrazilo něco těžkého. Elfka k oknu střelila pohledem, natahovala se po holi, kterou měla u postele. Další náraz, zapraštění dřeva a Ekathino obočí šplhalo skoro celou cestu až k linii jejích vlasů. Byla v pokoji uvnitř stavitelského stromu. Architekti uměli vyzpívat stavitelský strom k dokonalosti, a pokud chtěli, mohlo být dřevo tvrdší než skála. Okenice jako takový příklad nádherně sloužily a nebylo možné, aby nějaký pták –

Další náraz a do pokoje vletěla obrovská vrána. Okamžitě k ní otočila hlavu, jako by celou dobu věděla, kde přesně je. Ekathe se nestačila ani nadechnout a už byla Vrána u ní a útočila.

"Daay!" vyjekla zelenooká, ale to už jí pták šel po očích, ostrým zobákem trhal ruce, kterými se Ekathe bránila, ale nedokázala Vráně doopravdy ublížit. Ne poslovi Matky všech. "Daay!" Vrána roztáhla svá temná křídla, která jako by obsáhla celý pokoj, rozevřela černý zobák vlhký její krví, oči jí prudce zazářily...

*

Ekathe ležela na zemi a trhavě dýchala, tělo potrhané a polámané.

Netušila, jak se v té situaci ocitla, ale díky černému peří, příliš dlouhým letkám pro jakéhokoliv pták'draka, věděla. I bez toho cítila přítomnost Bohyně, takže měla určitou představu.

Právě byla potrestaná Daay.

"Kalousi," zachraptěla Ekathe. Bolelo to, tak strašně vše bolelo, dýchat, natož pak mluvit. Ale potřebovala... Zhluboka se nadechla a pomocí io zavolala svého osobního léčitele. Ať už se stalo cokoliv, věřila, že ji Kalous nejen ochrání, ale také bude vědět, co se to do háje stalo.

*

"Nepamatujete si vůbec nic?" zeptal se Kalous unaveně. Právě ji dal svými kouzly dohromady, přesto se cítila tak strašně křehká.

"Ne. Netuším ani, kde jsem."

Léčitel na ni ostře pohlédl, položil jí ruce na spánky a zase jednou ucítila jeho magii. Zamračil se. "Necítím žádné poškození mozku, neměla byste trpět amnézií. Vaše zranění byla, navzdory děsivému prvnímu pohledu, povrchová. Nějakým zázrakem jste neměla poškozené žádné vitální orgány," odmlčel se, a pak se oba shodou náhod podívali na rozbité okenice a peří, které se nějakým kouzlem drželo ve vzduchu a hrálo si v mírném, příliš mírném vánku.

"Byla to Daay. Matka všech mi vzala vzpomínky." Ekathe už o tom slyšela, ale nikdy se to nestalo někomu, koho znala. A teď se to dělo jí.

"Vypadá to tak," souhlasil Kalous chmurně. Povzdechla si a přistihla se, že si znovu mne jizvu na levém stehně. Zamračila se.

"Tato se špatně zahojila," upozornila Kalouse. Léčitel se na ni zvláštně podíval.

"Vyléčil jsem všechna zranění beze stopy."

"Tuhle jizvu si nepamatuji," odvětila pevně. Kalous se k ní naklonil, nijak mu její nahota nevadila, byl koneckonců léčitel, a dobře se na jizvu podíval. Když opět zvedl pohled, měl v očích lítost.

"Poručíku, tohle je jizva, kterou máte ještě z dětství. Když jste s Noreaem ulovili vlka."

"Cože?" Ekathe se na Kalouse zmateně podívala.

"Ráda jste ji ukazovala zelenáčům, říkala jste, že ji nosíte, abyste si pamatovala. Dříve myslet, než jednat, jinak by cena za hloupost nemusela být tak nízká,"

"Daay mi vzala vzpomínku na tatínka?" Přestože ji Matka všech potrestala a Ekathe netušila proč, přestože bylo její tělo potrhané a polámané tak, že ji to málem dovedlo k šílenství, přestože byla bezmocná, nezasáhlo ji to tak moc, jako když jí Daay vzala jednu z nejcennějších věcí, které vlastnila.

"Poručíku," Kalous si ji k sobě stáhl, když jí po tvářích začaly téct slzy. Tiše mumlal ve starém jazyce, zatímco ji něžně hladil po zádech. "Vše vám povyprávím. Měla jste příběh o té jizvě ráda, vyprávěla jste ji stále dokola tolikrát, pamatuji si jej takřka stejně dobře jako vy."

"Ši?"

"Ši." Na chvilku se odtáhl, aby otřel slzy z její tváře, pak jí přes ramena přehodil přikrývku. "Začalo to tím, že Noerae vylezl na vysoký strom a vy jste se nemohla dostat za ním..."

*

"Poručíku..."

"Je to hrozně vysoko," Malé elfí mládě se natahovalo, skákalo, odráželo od kmene, ale na spodní větve přeci jen nedosáhlo. Nešťastně přecházela pod stromem jako zvíře v kleci.

"Poručíku?"

"Poraď si, kiri," ozval se nad ní hlas Noreaeho, v očích špatně skrývané pobavení. Seděl na spodní větvi a klidně ujídal šťavnaté ovoce, které na stromě rostlo.

"Ekathe!"

*

"Kalousi?" Zelenooká elfka zamrkala a rozhlédla se. Díky rozbitému oknu proudilo do pokoje světlo, intenzivní, jako v poledne. Poledne?

"Jste zpět." Léčitel si povzdechl a pevněji Ekathe zabalil po pokrývky.

"Měla bych být někde jinde?" Samice se rozhlížela po peří ve vzduchu a kouscích dřeva na zemi. Tázavě se na Kalouse podívala a s obtížemi lapala obrazy toho, co si pamatovala jako poslední.

"Nic si nepamatujete?"

Ekathe zaváhala, pamatovala si chaos, bolest, léčení, žal, protože ztratila... vzpomínku? Potřásla hlavou a promnula si obličej. "Víš, co se děje," konstatovala a prohlížela si chaos okolo. "Začni vysvětlovat, bude to rychlejší než moje rozpomínání," zachraptěla a pak docela dětinským gestem vyšplhala Kalousovi do klína a schovala se tam.

Netušila proč, ale žal na hrudi ji strašlivě tížil. Cítila svou tvář plnou slz a nedokázala je nijak zastavit.

*

Elfka si olízla rty a skočila do strany, aby se vyhnula širokému seku mečem. Rudá Teerského páleného dřeva prosvištěla těsně kolem jejího boku a Ekathe zaklela, když se jen na poslední chvíli vyhnula vržené dřevěné jehlici. Mrštila od boku jednu vlastní a uculila se, když uslyšela zaklení. Když se otočila, Jiril se sbíral ze země.

"Už sis myslel, že mě máš, zlato?" zabroukala a přitáhla si k sobě hůl, kterou jí Jiril poprvé za ty roky dokázal vyhodit z ruky. Zdálo se, že investoval dobře, jeho nový meč mu padl do ruky, a i když s ním cvičil jen krátce, jeho bojové schopnosti se zlepšily. Jednomu pomůže, když se nemusí obávat, že se mu roztříští dřevo, ať bylo na začátku sebetvrdší. Boj s kamennou substancí byl jednodušší, ale pokud Teerské dřevo bylo drahé, mít zbraň z kamene vyzpívaného nebo jinak formovaného pro boj, to byl vrchol luxusu. Ekathe viděla jen pár takových zbraní a nikdy mimo druhou frontu a úzký kruh velení. Co se týkalo prastarých kostěných zbraní, opředených válečnými kouzly, ty se ani koupit nedaly.

"Jste nějak pomalá, poručíku," zazubil se Jiril, "nemohl jsem si pomoct."

Elfka se zašklebila. Pravda, byla pomalá. Od té chvíle, kdy ji tak zřídil Daayin posel, ještě nebyla zpět ve formě. Léčit zranění způsobené magickou bytostí obecně nebylo jednoduché, ale Kalous to měl v malíku. Léčit magická zranění bylo těžší, ale stále to její osobní léčitel zvládal. Možná jej bylo na její malou jednotku škoda.

Jenže vyléčit magické zranění způsobené magickou bytostí, vše navíc zaštítěné dotykem Matky všech? Kalous byl popravdě rád, že ji dal dohromady, a dokázal udělat jen základ. Zavřít rány a spojit, co mělo zůstat pospolu. Vrátit věci do tvaru, v jakém měly být. Ale nedrželo to pevně. Ekathe musela odpočívat, jinak by se potrhala. Měla toho v sobě křehkého tolik, že se neopovažovala jeho radu neuposlechnout.

Teď už to ale bylo pár dnů a zapracovala její vlastní magie a regenerace. Konečně. Ani jednou od začátku války se necítila tak slabá. Daay jí vzala i trochu samotné její životní síly a ta se vracela jen neochotně.

"Jen si užívej, že máš chvilku navrch. Dej mi pár dnů a nakopu ti tu tvou sexy prdelku tak, že budeš měsíc chcát vkleče." Ekathe se uculila.

"Nevím, co mě dojalo více, pane – vaše slabost pro můj zadek, nebo vaše nadšení pro mé zdraví," Jiril bleskově zaútočil a zelenooká reflexně odrážela útoky. Pohyby, které roky drilovala, k ní přicházely bez přemýšlení. Tak to mělo být. Možná byla slabá jako kotě, ale stále byla výtečný bojovník. Zrovna protočila hůl a jednu paži zvedla vysoko nad hlavu, když něco v ní jejím levém rameni prasklo. Sykla a prudce uskočila.

"Dost," zalapala po dechu. Její zástupce okamžitě strnul a pozorně ji sledoval. "Dnes máme dost," odvětila Ekathe jemně a mnula si rameno.

"Ještě nejste plně uzdravená?" Jiril si ji překvapeně prohlédl. Nikdy jí netrvalo vylízat se ze zranění dlouho, a pokud se do toho vložil Kalous, byla většinou jako nová v řádu hodin, ne dnů.

"Něco málo ještě zlobí," zamumlala a začala se jemně protahovat. Jiril vrátil meč do pochvy na svých zádech a napodobil ji.

"Dávejte na sebe pozor, poručíku. Možná vám tělo říká, že jste zatraceně blízko přehoupnutí přes hranu. Držela jste se na ní dlouho a nikdy jste si nedávala moc času na odpočinek."

"Nemohla jsem,"

"Nemohla. Což je na tom ta nejzkurvenější věc, protože si tak ničíme vlastní lidi."

Ekathe na svého zástupce pohlédla. Podivně melancholická myšlenka, na jejího bezstarostného Jirila. Dotyčný chvilku cvičil mlčky a elfka stočila pohled k nebi. Už pátý den nepršelo, jen jim nad hlavami visely těžké mraky, které vypadaly, jako by se měly každou chvíli zřítit dolů. Ještě dalších pět dnů, než spadne Mlha.

"Za chvíli je tu zima." Zelenooká stále sledovala nebe. "Nemůžu uvěřit, že si nepamatuju nic! Moje poslední vzpomínka je doprovod toho nafoukaného bledého bastarda a pak... ztratila jsem přes čtyři týdny," procedila. Bylo to poprvé, kdy to vytáhla před Jirilem.

"Ani jedna vzpomínka?"

"Nic. Ani záblesk." S povzdechem si sedla si na zem. Žádné bláto, jen chladná hlína. Zdálo se nemožné, že zem dokázala pojmout tak velké množství vody tak rychle, ale bylo to tak. Připravovala se na zimu a návrat magie.

"Hnala jste nás jako psy, abychom to ke Škole stihli před zimou. Nakonec jsme se sem dostali i před koncem dešťů," zabručel Jiril a přes tvář mu přeběhl stín.

"Co se stalo, Jirile? Jaká je situace s Lavem?" zeptala se náhle znepokojeně zelenooká. "Kalous říkal, že se nemusím obávat, že je klid, ale..."

Její zástupce se zašklebil. "Po celou dobu panoval ozbrojený mír, ale popravdě poručíku? Nemyslím... tedy já netuším, co jste měla v plánu, ale vypadalo to, že se je chystáte vykopnout hned, jak se dostaneme ke Škole, nejpozději po dovolené."

"A Lav nic neudělal?"

"Docela jste jej vyděsila, po Dawevovi, pamatujete?"

"Ano, pamatuju," zabručela Ekathe temně. "Co ti tři nováčci, které jsem chtěla přetáhnout? Ti s magií? Ilor hlavně, ale i Ress a Wel by se hodili. Nemůžu uvěřit, že je cech vyhodil z učení, když potřebujeme každého, i se špetkou talentu," Ekathe se zachmuřila. V další z konverzací s Kalousem došli k docela nepříjemnému faktu. Takových jako Ilor bylo nepříjemně hodně a šeptalo se, že na první, kde se čarodějové cvičili, schválně posílali nadějné talenty pochcípat do zbytečných bojůvek. Smrdělo to zradou a poručík se začínala bát. Bylo už dost špatné čelit nepříteli na bojovém poli, ale co vojáka dokázalo docela dobře zlomit, to byla zrada zevnitř. Napsala by dopis Rimaeře, ale bála se, komu by se mohl dostat do rukou, a byla dost malá ryba, aby mohla jednoho dne prostě jen tak zmizet.

"Co vím, byla jste ve fázi uplácení a podle toho, jak frustrovaně jste vypadala, to nešlo nejlépe." Jiril zněl pobaveně. Ekathe většinou dokázala jednotku zformovat a zklidnit velmi rychle. Zvláště proto, že byla prostě samice a uměla hrát dost, aby ji chtěli samci následovat. Bylo to jednoduše v jejich povaze, i když nenáviděli fakt, že ji nechávají se zranit.

Na třetí se jí to ještě nestalo, ale viděla případy, kdy elfové, kteří měli i vyšší hodnost, přenechali velení elfce, která vypadala dostatečně kompetentně. Kalous to jednou popsal jako něco podobného "správnému pocitu", který samci z velitelek mají. Podobný, jako když nevázaný elf poprvé vstoupí na půdu vyžadovanou dobrou vůdkyní, kde samotnou hlínou proudí její magie a vůle. Takový lehčí odvar zbožňování, které Matriarcha mimoděk vzbuzuje ve svých poddaných.

Ekathe byla samice. Nechápala žádný z těch pocitů, ale věřila, že když to Kalous tak popsal, něco na tom bylo. Občas záviděla svým sestrám jejich magii srdce – být schopná se spojit se zemí a dokázat probudit takovou oddanost v samci, to byla mocná zbraň. A poručík byla samice dost proto, aby po tom někde hluboko v sobě toužila. Možná proto se tak starala o své chlapce. Nemohla jim dát zemi prostoupenou svou magií, ale mohla se postarat, že bude stát mezi nějakou zatracenou ranou a jejich masem.

"Hodili by se mi čarodějové, už mě nebaví, jak musíme spoléhat jen na svaly a štěstí. Bylo by dobré mít eso v rukávu." Elfka si lehla na záda a sledovala šedou oblohu. Osm dnů a přežene se Ledový vichr. Kdo nebude dost chytrý, aby se schoval v doupěti, umrzne. Bylo dobré, že mohli tuto zimu přečkat ve Škole. Zatraceně si to zasloužili.

Uslyšela v dálce první tóny flétny, po chvilce se přidaly housle a kytara. Pousmála se.

"Chlapci zase hrají a zpívají."

"Jo. Je teplo, je čas, nebojíte se, že k sobě přilákáte nepřítele," Jiril se zazubil a lehl si vedle ní. Pak přejel rukou po jejím boku, výše...

"Kontroluješ zranění, nebo svádíš?"

"Tak cynická," zamumlal a vysadil ji na sebe. Zkoumavě ho pozorovala.

"Je tu celá škola učitelek. Nejsem cynická, jen realistická. Tak co se děje?" Ekathe si položila hlavu na Jirilovu hruď a ten ji objal. Oba byli zpocení a špinaví ze souboje, ale to nevadilo. Horší by bylo, kdyby nebyli ve Škole – koupat se v zimě v potoku nebo jezeře bylo utrpení. Nezáleželo na tom, že elfové necítili zimu a neublížila by jim.

"Uvažuji, že přestoupím, poručíku."

Bolelo to. Bolelo to tak, že věděla, že nesmí nic dát najevo. Nikdy se nesnížila k tomu, aby své chlapce vydírala. Jiril s ní byl skoro rok a ze všech těch ušáků byl nejvěrnější, třebaže také nejneklidnější. Byla trochu překvapená, že to nezmínil už dříve.

"Dobře."

Pevněji ji sevřel a otřel si líčko o její vlasy, tu stranu, kde byli její copánky s kostěnými korálky, které tiše zachrastily. Znělo to studeně, tak cize.

"Občas se mi zdá, že jsem kůstkou ve vašich vlasech, poručíku."

"Hloupé sny."

"Nechte mě domluvit, občas se mi zdá, že jsem kůstkou ve vašich vlasech, jedna z mnoha hnědých a přesto je to pouze má barva očí. A pak vidím na nebi kroužit Daayiny posly."

Elfka mlčela. Pokud měl Jiril ve snech Posly, znamenalo to, že mu sen poslala Matka všech.

"Poručíku," pohladil ji po vlasech, pokračoval dolů po zádech, přes křivku zadku a těsně pod něj, než se vrátil nahoru a celé to zopakoval. "Cítil jsem takový klid, když jsem to viděl. Věděl jsem, že pokud máte mou kůstku, jsem v bezpečí, protože se o nás postaráte."

Zelenooká stále mlčela, i když byla napjatá a měla pocit, že jí srdce svírají ledové pařáty zimy. Nelíbilo se jí, kam tato konverzace směřovala. Že Daay ukázala Jirilovi ve snu jeho smrt.

"Zítra odcházím. Bylo mi ctí sloužit ve vaší jednotce. A doufám, doufám, že to s Lavem nějak vyřešíte. A doufám, že pokud zemřu,"

Samice nic neřekla, nemohla. Měla pocit, že se dusí.

"Prosím, Ekathe! Naslouchej mi. Pokud zemřu, dostane se mi té cti, že vyřežete korálek i z mé kosti a připojím se k ostatním, kteří za vás padli? I když utíkám?"

Spolkla vzlyk a doufala, že nevidí její oči plné slz. "Neutíkáš, Jirile." Konečně se pohnula, zvedla hlavu a políbila jej na bradu, protože zíral do nebe. Překvapilo ji, když uviděla, že pláče. Proto ho vzala za ruku a vedla do svého pokoje. Pak se s ním milovala, něžně, tak, jak to měl Jiril rád. Tentokrát mu Ekathe dala vše, co potřeboval.

Nikdy nechtěla být známá jako ta, která své chlapce emocionálně vydírá. Ale nikdy ji nenapadlo, že nemusí udělat nic, aby něco takového naznačila, a její chlapci si tu past pro sebe stejně upletou sami. Bude si muset se svou jednotkou promluvit. S Illem, Eggem, ti dva s ní byli tak dlouho.

"Přežij," kousla ho nakonec něžně do krku. Tiše si povzdechl.

"Nic jiného nemám v plánu, pane."

"Dobře."

"Dobře," zopakoval po ní, na tváři lehký úsměv utahaného a uspokojeného samce.

14, kapitola | Úvod | 16, kapitola